Nožičky pěšácký...

17.8.2006 02:31 | Přečteno: 972×

...ach vy moje nohy,
nožičky pěšácký,
co vy jste se světem nachodily.
Ludvík Aškenazy

Jo jo světem nachodily, po světě nanosily, ale stárnete. Musel jsem se domu vrátit o dva dny dřív než jsem chtěl. A to jsem byl na cestě jen mizerný tři týdny. Loni jsem prozíravě vzal sebou do Chile vozík co jsem si dal udělat, a dorazil ve zdraví a v určeném čase domů. Ale letos mě holt popadla frajeřina a říkal jsem si, že to můžu zkusit odtahat na hřbetě jako za mlada a tak jsem učinil. Do včerejška to šlo a už jsem si liboval jaký že to jsem pašák a příští rok jak zase vyrazím bez vozíku, jenže ouha, dnes ráno jsem byl neskutečně líný a navíc jsem cítil jak mě začíná pobolívat kotník. Ona stará známá bolest, co ohlašuje přetažení.

Zkusil jsem to ještě kousek až za Radnicí, ušel s tím asi dvacet kilometrů a i s tím, jsem měl v nohách pouhých něco málo kolem 640 km za necelé tři týdny, abych zjistil jsem že mě nožka víc a víc píchá a natéká. Tak jsem uvařil v autobusové čekárně kafe a uvažoval co dál. Kafe jsem dopil a vyšel jsem ven a zrovna zastavoval autobus na Plzeň. Nastoupil jsem a šlo to ráz naráz. Do Plzně jsem dojel zadarmo neb řidičovi nešel automat na výdej jízdenek. Došel jsem na nádraží, to bylo kolem 17.30 v 18.06 měl jet vlak do Prahy. Jel. Sice o půl hodiny později, ale jel. Doma na Barrandově jsem byl ve 20.20. I ta tramvaj jela okamžitě. Ale stejně, ještě jsem mohl být dva dny špinavý a neholený. Naštěstí jsem se do vlaku nestačil umýt, jak jsem se rozhlížel po nádraží a později vlaku, byla by to zcela marná záležitost. Na místní poměry bych byl nadprůměrně čistý. Oboje, jak nádraží, tak vlak mě svou špinavostí předčilo. Spolucestující jsem nezkoumal, neb sem si četl napínavý western, který jsem za pouhých 60 Kč zakoupil v nádražní hale.

Zažil jsem cestou po vlasti několik roztomilých příhod. Jedna z nich se udála v Písku, kde jsem zjistil, že nemám zrcátko na holení. Tedy ne že bych zas tolik nutně se chtěl holit, ale co kdyby. A kdybych se náhodou chtěl podívat jak jsem krásný, tak zrcátko není marné. Výlohy všude nejsou. Vstoupil jsem tedy do parfumerie. V takovém obchodě jsem byl prvně v životě. Vstoupil jsem hrdinsky i s ruksakem na zádech. Přítomny byly jen dámy. Jak jsem si stačil všimnout bylo jich asi pět všechny kolem středního věku a při mém vstupu každá utichla v očekávání co jako bude dál. Milá prodavačka nezaváhala dala mi absolutní přednost. Dotazem: „Máte přání?” Měl jsem a vyslovil. Zrcátko, na holení.

Prodavačka nezaváhala ani tentokrát a postupně vyndala asi třicet zrcátek. Musím říct, že jsem netušil, že může být tak široký sortiment pouhopouhých zrcátek do dámských kabelek. Za vydatného přispění přítomných dam jsem si vybral modré skládací zvětšovací a zaplatil celých dvacet pět korun. Uf to byla transakce. Dámy byly vlídné, vstřícné a bavily se. Žádnou ani nenapadlo protestovat proti tomu že jsem dostal přednost. Zřejmě je v parfumerii muž chráněným druhem. Stejně jsem se neholil. Až doma.

Za Pískem jsem zamířil k Sudoměři. Kouknout na tatíka Žižku. Docela mě udivilo kolik tam přišlo návštěvníku. K Sudoměři jsem se chystal už dávno. Já vím, že husiti byli rabiáti, co zničili co mohli, ale přeci jen to byli Češi a sem tam napráskali celý Evropě. To se cení.Koukal jsem kolem a říkal si. Jo jo tady je seřezal co se do nich vešlo. Jediný vojevůdce v dějinách co nikdy neprohrál. Jak se říkalo za stara: Pole neztratil. Pobavila mě cedule hlásající, že rozhodnutím ONV je to památková rezervace. Kdeže je konec ONV? Dál jsem pokračoval na jih s mírným křižováním krajiny. Nic zvláštního se neudálo. Pouze se schylovalo k dešti.

Většinu dovolené mi propršelo. Což není tragedie, ale pořád mokrý není také nejlepší tělesný a duševní stav. V jednu chvíli mě to dokonce přinutilo hledat nocleh v hotelu. Lilo tak, že jsem ve Stachách zůstal přes noc. Noc a den jsem před tím strávil ve stanu a vše nebylo sice mokré, ale vlhké.Díky tomu jsem měl skoro dva odpočinkové dny. V hotelu jsem usušil. Druhý den lít přestalo. Pak už jen běžně pršelo. S tím se dá žít. Vzhledem k tomu, že v posledních letech jsem dovolené trávil v cizině a přes rok nijak moc necestuji byl jsem zvědavý na poměry mimo Prahy. Dá se říci, že jsem byl mile překvapen.

Navzdory socanům přeci jen více a více lidí si začíná uvědomovat svoji odpovědnost za svůj život. Na městech i vesnicích je to vidět. Dokonce jsem z překvapením zjistil, že se mě nikde nepokusili ani nijak zvlášť okrást. Sehnat jídlo o víkendu většinou nebyl problém a hospody byly čisté a obsluha příjemná. Pouze v jednom krámě si prodavačka hlasitě stěžovala na množství práce, kterou ji přidělávají takoví ti z ruksaky, jak se vyjádřila a přitom významně na mě hleděla. Zeptal jsem se ji jestli si tedy nic nemám kupovat. Její kolegyně bryskně zasáhla a omluvila se. Nakoupil jsem tři housky a dva banány, abych dámu neunavil.

Cestou z Klatov směrem na Domažlice jsem dostal nápad, že projdu všechny chodské vesnice. Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Chodské vesnice nejsou dnes a mám na mysli ty původní v počtu jedenácti, ničím zajímavé. Ale pro mne jako pro čtenáře Baara a Jiráska, i když už je to to dost dávno mají svoje kouzlo. Jak jsem je procházel od Pocínovic přes Chodskou Lhotu, Klíčov, Mrákov, Tlumačov, Stráž, Chodov, Klenčí, Postřekov, Draženov a konečně Újezd odkud pocházel asi v národě nejznámější Chod a to Jan Sladký zvaný Kozina, jsem vždy narazil na někoho, který když se zeptal kam že to mám namířeno a v momentě se narovnal a řekl: „A dobře děláte.” Vždy se někdo pochlubil, že je rodák místní a jeho rodina je tam žije kolik století. Ta tradice tech dvaceti čtyř majestátů od českých panovníků je tam prostě vrytá. A oni vědí, že jen těch jedenáct je těch pravých chodských vesnic. Ten zbytek je nějak k tomu Chodsku přidaný.

Bylo to hezké chození.Jsem rád, že jsem si takhle vyrazil po vlastech českých a i když to nebylo tak dlouhé jako obvykle skončilo to o dva dny dřív, přeci jen jsem moc rád, že jsem zůstal letos doma. Stárnu a nevím jestli ještě příští rok budu schopný něco takového uskutečnit. pokud ano bude to jinak než letos. Sice budu chodit, ale přeci jen ty kilometry jsou nějak delší, kopce vyšší a víc se do nich zadýchávám. Tak jsem si aspoň splnil další sen. Dokud to ještě jde. Prošel jsem chodské vesnice. Konec návštěvy Chodska sice nebyl zas až tak krásný.

V Domažlicích byly Chodské slavnosti. To je jak mi prozradili v Tlumačově, vlastně ještě komunistická záležitost co měla nahradit tradiční chodské poutě.Už to samo o sobě ve mě probouzí odpor. Procházel jsem Domažlicemi až naposled. Z Újezda je to kousek. V Domažlicích obrovské davy lidí. Někteří v krojích. Přiznám se že nemusím ty obstarožní husopasky, co poskakují na pódiích. Být to o tradiční pouti ještě to snesu, ale takhle. No chápu, že pro některé lidi to mnoho znamená. V Tlumačově jsem viděl u krámu starou ženu v kroji. Vypadalo to zcela přirozeně a chlapi co tam do sebe lili pivo ji říkali „teto,” A nepřišlo mi to divné, ale v těch Domažlicích už to tak hezké nebylo. No nejsem příznivec folklorních slavností.

Poslední taková věc co mi utkvěla v paměti byla návštěva hospody u Lenina. Provozoval ji syn bývalého kulaka, co jej z toho objektu i s rodiči před třiapadesáti lety komunisté vyhnali. Po devadesátém roce se tam vrátil. Z kdysi kvetoucího statku jak jinak než ruina. Obnovil stavení a pořídil si hospodu u Lenina. Jak sám říkal, z recese a aby se z toho nezbláznil. Zajímavej chlap. Dobře vařili a porce mi dal pořádnou. Abych daleko došel. Povídal. Byl o pár let starší než já. Líbil se mi jak plánoval co ještě udělá. Měl hospodu, a hospodařil. Takový typický selský dříč. Sůl země se tomu kdysi říkalo. Bohu díky, že takoví ještě jsou.

Jinak Justýna mi přes SMS systematicky nadávala, že jsem paličák a nechci to zkrátit, když je tak mizerné počasí. Nechtělo se mi, fakt, že ne a nebýt toho, že jsem se bál, že si zase měsíc pořádně nestoupnu na nohu domu jsem dnes nejel a dotáhl jsem to aspoň do Berouna podle Berounky. Takhle jsem skončil u Radnice. Ale i tak jsem spokojený. Jak říkám, léta přibývají a kdoví co bude příští rok. Pořád si ještě můžu říkat chodec a to je na tom nejdůležitější. Příští rok ale, už vážně ten vozejk vezmu.

       

Komentáře

[Messa]

Jak takový vozík vypadá? Sice jsem zrovna dočetl Sekáče, ale to asi nebude ono

[Zdeněk Burda]

Třeba myslel vozejk co na něm báby tahaj ze samošky nákupy, takovej ten s jedním velkým uchem a dvěma kolečkama.

[Jan Jílek]

Jo jo presne takovej. Pouze je z titanu a ma zarizeni na pripevneni ruksaku. Abych ho pripadne mohl sundat a vzit na zada. V Chile se to desne osvedcilo.

[Petr Špatka]

Prosím fotku. Děkuji.

[platYpus]

Myslíš RVHP-ku (Ráno Vyjedeš, Hovno Přivezeš ?

[David Ježek]

vyborne pocte, hlavne z plZenska, coz ocenuji. jinak, pisete "z Radnice". myslite Radnice u Rokycan? Pak tedy Raddnice jsou pomnozne a rika se "z Radnic" , "v Radnicích" atp. (musim to vedet, trvale bydliste a vzpominky na detsvi mam 2km odtamtud )

[kotyz]

2 km od radnic? tak to je skomelno nebo brasy ne? tam nikoho neznam, akorat sem tam byl na praxi v obchode - v potravinach, v tech brasich.

[kotyz]

jsou to ty radnice, ne ta radnice. ja to musim vedet kdyz tam bydlim ...