Byl publikován přehled vývoje renderovacího jádra webového prohlížeče Servo (Wikipedie) za uplynulé dva měsíce. Servo zvládne už i Gmail. Zakázány jsou příspěvky generované pomocí AI.
Raspberry Pi Connect, tj. oficiální služba Raspberry Pi pro vzdálený přístup k jednodeskovým počítačům Raspberry Pi z webového prohlížeče, byla vydána v nové verzi 2.5. Nejedná se už o beta verzi.
Google zveřejnil seznam 1272 projektů (vývojářů) od 185 organizací přijatých do letošního, již jednadvacátého, Google Summer of Code. Plánovaným vylepšením v grafických a multimediálních aplikacích se věnuje článek na Libre Arts.
Byla vydána (𝕏) dubnová aktualizace aneb nová verze 1.100 editoru zdrojových kódů Visual Studio Code (Wikipedie). Přehled novinek i s náhledy a videi v poznámkách k vydání. Ve verzi 1.100 vyjde také VSCodium, tj. komunitní sestavení Visual Studia Code bez telemetrie a licenčních podmínek Microsoftu.
Open source platforma Home Assistant (Demo, GitHub, Wikipedie) pro monitorování a řízení inteligentní domácnosti byla vydána v nové verzi 2025.5.
OpenSearch (Wikipedie) byl vydán ve verzi 3.0. Podrobnosti v poznámkách k vydání. Jedná se o fork projektů Elasticsearch a Kibana.
PyXL je koncept procesora, ktorý dokáže priamo spúštat Python kód bez nutnosti prekladu ci Micropythonu. Podľa testov autora je pri 100 MHz približne 30x rýchlejší pri riadeni GPIO nez Micropython na Pyboard taktovanej na 168 MHz.
Grafana (Wikipedie), tj. open source nástroj pro vizualizaci různých metrik a s ní související dotazování, upozorňování a lepší porozumění, byla vydána ve verzi 12.0. Přehled novinek v aktualizované dokumentaci.
Raspberry Pi OS, oficiální operační systém pro Raspberry Pi, byl vydán v nové verzi 2025-05-06. Přehled novinek v příspěvku na blogu Raspberry Pi a poznámkách k vydání. Pravděpodobně se jedná o poslední verzi postavenou na Debianu 12 Bookworm. Následující verze by již měla být postavena na Debianu 13 Trixie.
Richard Stallman dnes v Liberci přednáší o svobodném softwaru a svobodě v digitální společnosti. Od 16:30 v aule budovy G na Technické univerzitě v Liberci. V anglickém jazyce s automaticky generovanými českými titulky. Vstup je zdarma i pro širokou veřejnost.
Vyndej všechny desky s Elvisem.
Paráda. Nostalgický to já někdy jsem...
Karel Zich zpívá, večer se blíží, před chvílí jsem se odhodlal vstát z postele, kam jsem ulehl odpoledne po obědě. Flákám se. Nemám s flákáním problém. Pracuji hodně, takže netrpím pocitem viny, když jen tak čumím z okna, nebo se courám po lesích a nebo doma spokojeně spím. Jestli nemám něco a někoho rád, tak to jsou ti lidé, co potřebují vyvíjet neustálou činnost. Nejsou ani často tak pracovití, jako spíše neurotičtí. Mají dost často z strach z toho aby nevypadali jako lenoši. Mě je tohle snažení od útlého dětství lhostejné. Mám-li hlad najím se. Jestli se mi chce spát a je možnost spát, spím. Lhostejné jaké je venku počasí. Udělám si pohodlí a nemám žádnou potíž jak to lidé kolem mne berou nebo hodnotí. Nějak to neberu jak ztrátu času.
Cestou v poledne do Delvity jsem právě přemýšlel o těch ztrátách. I o tom co je důležité a nedůležité. Nic extra jsem nevymyslel. Vzpomínal jsem na lidi na vsi, kde jsem kdysi žil několik let. Ti lidé,kteří celý život nevylezli z montérek, stále něco dělali, stavěli domy pro své děti, nikdy nikde nebyli. A mě brali s takovým lehkým pobavením a říkali. „Kluku na co myslíš, copak chceš žít takhle celý život?” Říkali to protože jsem se tehdy nechystal stavět dům, ženit se a budovat trvalé hodnoty. Neměl jsem na tyhle z mého hlediska nepodstatný věci čas. Dálky a holky volaly. Obého jsem užil. Dům jsem nepostavil, syna nemám, jen čtyři dcery, ale nestěžuji si. Ženatý jsem byl. Několikrát. Pár stromů jsem zasadil. I když ne na vlastní zahradě. Majitelem nemovitosti jsem se stal po padesátce. Zdá se že jsem nic nezmeškal.
Tak docela bych se rád setkal z některými lidmi co mě tak brali s pobavením, nejen ti starší tehdy, ale jejich děti. Stavěli domy, dělali kariéru, cestovali k moři. Žili podle svých představ, co jim říkaly, že mají něco mít, aby se na světě moc nebáli, aby měli nějakou malou jistotu a tak. Na mou duši, že se jim nevysmívám, chápu je. Ale stejně bych se jich rád zeptal jestli měli v životě ty jistoty, co o ně tak usilovali v těch montérkách. Nezáleží na tom jestli to byly montérky fasovaný, nebo ty za deset tisíc, co v nich potí, když vylezou z těch klimatizovaných aut. Tedy, když mám možnost se svést takovým autem, neváhám. Klimatizovaný auto je fakt pohodlnější ne MHD. Ale zase je pravda, tolik toho v něm člověk nezažije. Mám pocit, že těch jistot zas až tolik nezažili. Tedy vycházím z toho čím se živím a také z toho co vidím kolem sebe jen tak.
Vlastně jsem také hodně pracoval, stejně jako oni,ale rozhodně jsem strávil více času v parádních hadrech než oni. Nějak jsem nikdy nevynechal žádnou možnost trávit čas samými neužitečnými věcmi jako je procházka po světě, tanec, zpěv nebo třeba četba různých „obskurních autorů” případně linuxových manuálů. Ty tedy až později. Měl jsem to na rozdíl od mnohých lidí vždycky trochu popletený. Je krásně a mě nedělá žádný problém sedět doma u pc a nemít pocit viny, že se nevzdělávám, nebo nelezu někam na kopec. Ani na hokej se nedívám. Jen si tak tady píši, snědl jsem před chvíli gulášovku, jablko, banán a kousek chleba a je mi docela fajn. Za mlada jsme říkali. „Život jak na zámku, ať to trvá věčně.” Jo a na balkoně se roztahuje kos a skoro s tím Zichem úspěšně soupeří.
V roce 1995 jsem se vypravil na takovou kratší desetidenní cestu po Vlastech Českých. Vzal jsem to z Prahy na Tábor a potom na Jindřichův Hradec Dačice, Moravské Budějovice. Podívat se po místech svého mládí. Dorazil jsem do Blatnice a Ohrazenice. Tam jsem strávil dva roky. Nebyl jsem tam devatenáct let. Potkal jsem několik lidí, kteří si mě ještě trochu pamatovali. Po dvou letech docela divokého života, jsem z té vesnice odcházel poměrně v dobrém. V mnohých věcech jsem se tam srovnal. Díky tomu jsem realizoval některé své sny. Přesto mi ti lidé při mém odchodu mnoho šancí nedávali.
Na jejich vkus jsem byl příliš nespoutaný. Po těch skoro dvaceti letech jsem měl pocit, že by někteří se mnou měnili. Já jsem stále ještě neměl svůj dům, a neměl jsem ani rodinu v té době. Jenže na rozdíl od nich jsem byl a stále dodnes jsme připraven žít podle svých představ, dělat si co chci. Nemám tohle spojené s mládím. Myslím, že tohle není výsada mladí, ale odvahy. Nejsem naštěstí sám na světě sám takový. Byl to pocit zadostiučinění, když jsem těmi vesnicemi procházel směrem na Třebíč, kde jsem měl vést kurs asertivity, na který si mě tehdy sjednal místní Svaz invalidů. Tohle byl vlastně tehdy takový hlavní účel celé té mé tehdejší cesty. Jak se mi v tuhle chvíli vybavuje.
Ti lidé na vesnici věděli, že existuje, něco jako výuka asertivity, ale nebyli schopni si to dát do souvislosti se mnou. Rozhodně ne s tím klukem, co znali, co se věčně rval někde po okolí, věčně vytloukal všechny zábavy co jich bylo. A najednou jsem jim říkal, že jsem strávil léta života na lodi, odešel jsem od plavby a vystudoval. Oni rozuměli tomu, že člověk studuje, když je mladý. Studuje, že mu to pomůže v kariéře a v penězích, ale nerozuměli vůbec tomu, že jsem stejně jako před dvaceti lety v roce 1974 opustil Prahu, slušné zaměstnání, kde jsem vydělával na tu dobu nehorázné peníze a vydal se do neznáma. Dorazil do jejich vesnice o jejíž existenci jsem do té doby neměl ani tušení. Nechápali a nerozuměli, že jsem to samé udělal skoro po dvaceti letech znovu. Opustil jsem všechno a začal jinak a jinde.
Tak to je, co mi táhlo hlavou cestou do Delvity a když jsem se probudil. Válejíce se odpoledne v posteli a přemýšlel jakou že bych měl smysluplnou činnost vyvíjet. Napadaly mě takový hrozný věci, že se budu věnovat instalaci NetBSD a překladu jádra, protože NetBSD nemá zabudovaný modul bktr na tv kartu a nedá se přidat jako v FreeBSD samostatně. Tedy aspoň o tom nevím. Ale pak jsem to zavrhl jako příliš složité pro dnešek. Musel bych číst moc anglické dokumentace. Překlad jádra na NetBSD jsem ještě nedělal. Slibuji si že se k tomu někdy přesvědčím. Zcela jasně z pohledu mých známých neužitečná činnost,. Vždyť stačí mít wokna nebo aspoň Linux. Ale ještě se párat s takovým exotickým OS? Aby na tom hrála televize, na kterou se stejně dívám minimálně. Samý neužitečný věci. Napsal jsem aspoň blog. Co budu dělat večer nevím. Zřejmě nic chytrého a užitečného.
Tiskni
Sdílej:
Tak to je, co mi táhlo hlavou cestou do Delvity...Docela pěkný blog... nicméně přiznávám se, že pokud si představím hypotetickou situaci, že bych šel do Delvity, asi by se mi hlavou honilo něco jiného.
Treba maji sve blizke opravdu radi a postavit dum pro sve dite je pro ne skutecne vice nez videt nejakou tramtarii.Vzpomněl jsem si na poslední kapitolu z Lesk a bída Čekání od Zdeňka šmída
Náhle, snad pod vlivem včerejšího alkoholu, zmocnil se Jana výchovný záchvat charakteristkický pro učitele, kteří si dlouho nezaučili. - Takhle vona, zvdihl prst, - vám stejně jednou zdrhne. Dyť s váma nic neužije, celej život v týhle ďouře... vzal jste ji třeba někdy na vejlet? - Na jakej vejlet? chlap vykulil na Jana oči. - Copak my tady máme čas jezdit na vejlety? - A co tu pořád děláte? - To je mi otázka, zařičel ajzmboňák ve zlém smíchu, - přece furt je co dělat, ne? Tak já nevím, barák, zahrádka, prase, slivovici stáčím, dříví na zimu, pak zas nějaký, nějaká... to je ale blbá otázka, co prej tady děláme, my, dospělí lidi! - Ale vona by třeba docela ráda na Karlštejn. - Vy vole, žekl ajzmboňák, a když mu Janův návrh došel naplno, rozčíli se tak, že začal zas Janovi tykat. - Nevíš kdy? A nevíš za co? Při ajzmboňáckým platu? Copak já můžu jezdit s ženou na nějaký vejlety? - Máš erární jízdenku! překřikl ho Jan. - Nezapírej, já vím, že ji máš, všichni na dráze ji máte! Víš jak by ti žena byla vděčná, kdybys ji vzal třeba do Jugoslávie? - Dělej si srandu z někoho jinýho, zavrčel cizí chlap. - Copak jsem nějakej herec? Nebo óbrsoudruh? Nebo kapitalista?Abych pravdu řekl, mám za to, že věnovat se svým blízkým tím, že jsem celý den v práci nebo pobíhám okolo baráku, nemusí být vždy ten nejlepší způsob.