Nic chytrého a užitečného

28.4.2007 19:34 | Přečteno: 1126× | poslední úprava: 28.4.2007 19:51

Vyndej všechny desky s Elvisem.
Paráda. Nostalgický to já někdy jsem...

Karel Zich zpívá, večer se blíží, před chvílí jsem se odhodlal vstát z postele, kam jsem ulehl odpoledne po obědě. Flákám se. Nemám s flákáním problém. Pracuji hodně, takže netrpím pocitem viny, když jen tak čumím z okna, nebo se courám po lesích a nebo doma spokojeně spím. Jestli nemám něco a někoho rád, tak to jsou ti lidé, co potřebují vyvíjet neustálou činnost. Nejsou ani často tak pracovití, jako spíše neurotičtí. Mají dost často z strach z toho aby nevypadali jako lenoši. Mě je tohle snažení od útlého dětství lhostejné. Mám-li hlad najím se. Jestli se mi chce spát a je možnost spát, spím. Lhostejné jaké je venku počasí. Udělám si pohodlí a nemám žádnou potíž jak to lidé kolem mne berou nebo hodnotí. Nějak to neberu jak ztrátu času.

Cestou v poledne do Delvity jsem právě přemýšlel o těch ztrátách. I o tom co je důležité a nedůležité. Nic extra jsem nevymyslel. Vzpomínal jsem na lidi na vsi, kde jsem kdysi žil několik let. Ti lidé,kteří celý život nevylezli z montérek, stále něco dělali, stavěli domy pro své děti, nikdy nikde nebyli. A mě brali s takovým lehkým pobavením a říkali. „Kluku na co myslíš, copak chceš žít takhle celý život?” Říkali to protože jsem se tehdy nechystal stavět dům, ženit se a budovat trvalé hodnoty. Neměl jsem na tyhle z mého hlediska nepodstatný věci čas. Dálky a holky volaly. Obého jsem užil. Dům jsem nepostavil, syna nemám, jen čtyři dcery, ale nestěžuji si. Ženatý jsem byl. Několikrát. Pár stromů jsem zasadil. I když ne na vlastní zahradě. Majitelem nemovitosti jsem se stal po padesátce. Zdá se že jsem nic nezmeškal.

Tak docela bych se rád setkal z některými lidmi co mě tak brali s pobavením, nejen ti starší tehdy, ale jejich děti. Stavěli domy, dělali kariéru, cestovali k moři. Žili podle svých představ, co jim říkaly, že mají něco mít, aby se na světě moc nebáli, aby měli nějakou malou jistotu a tak. Na mou duši, že se jim nevysmívám, chápu je. Ale stejně bych se jich rád zeptal jestli měli v životě ty jistoty, co o ně tak usilovali v těch montérkách. Nezáleží na tom jestli to byly montérky fasovaný, nebo ty za deset tisíc, co v nich potí, když vylezou z těch klimatizovaných aut. Tedy, když mám možnost se svést takovým autem, neváhám. Klimatizovaný auto je fakt pohodlnější ne MHD. Ale zase je pravda, tolik toho v něm člověk nezažije. Mám pocit, že těch jistot zas až tolik nezažili. Tedy vycházím z toho čím se živím a také z toho co vidím kolem sebe jen tak.

Vlastně jsem také hodně pracoval, stejně jako oni,ale rozhodně jsem strávil více času v parádních hadrech než oni. Nějak jsem nikdy nevynechal žádnou možnost trávit čas samými neužitečnými věcmi jako je procházka po světě, tanec, zpěv nebo třeba četba různých „obskurních autorů” případně linuxových manuálů. Ty tedy až později. Měl jsem to na rozdíl od mnohých lidí vždycky trochu popletený. Je krásně a mě nedělá žádný problém sedět doma u pc a nemít pocit viny, že se nevzdělávám, nebo nelezu někam na kopec. Ani na hokej se nedívám. Jen si tak tady píši, snědl jsem před chvíli gulášovku, jablko, banán a kousek chleba a je mi docela fajn. Za mlada jsme říkali. „Život jak na zámku, ať to trvá věčně.” Jo a na balkoně se roztahuje kos a skoro s tím Zichem úspěšně soupeří.

V roce 1995 jsem se vypravil na takovou kratší desetidenní cestu po Vlastech Českých. Vzal jsem to z Prahy na Tábor a potom na Jindřichův Hradec Dačice, Moravské Budějovice. Podívat se po místech svého mládí. Dorazil jsem do Blatnice a Ohrazenice. Tam jsem strávil dva roky. Nebyl jsem tam devatenáct let. Potkal jsem několik lidí, kteří si mě ještě trochu pamatovali. Po dvou letech docela divokého života, jsem z té vesnice odcházel poměrně v dobrém. V mnohých věcech jsem se tam srovnal. Díky tomu jsem realizoval některé své sny. Přesto mi ti lidé při mém odchodu mnoho šancí nedávali.

Na jejich vkus jsem byl příliš nespoutaný. Po těch skoro dvaceti letech jsem měl pocit, že by někteří se mnou měnili. Já jsem stále ještě neměl svůj dům, a neměl jsem ani rodinu v té době. Jenže na rozdíl od nich jsem byl a stále dodnes jsme připraven žít podle svých představ, dělat si co chci. Nemám tohle spojené s mládím. Myslím, že tohle není výsada mladí, ale odvahy. Nejsem naštěstí sám na světě sám takový. Byl to pocit zadostiučinění, když jsem těmi vesnicemi procházel směrem na Třebíč, kde jsem měl vést kurs asertivity, na který si mě tehdy sjednal místní Svaz invalidů. Tohle byl vlastně tehdy takový hlavní účel celé té mé tehdejší cesty. Jak se mi v tuhle chvíli vybavuje.

Ti lidé na vesnici věděli, že existuje, něco jako výuka asertivity, ale nebyli schopni si to dát do souvislosti se mnou. Rozhodně ne s tím klukem, co znali, co se věčně rval někde po okolí, věčně vytloukal všechny zábavy co jich bylo. A najednou jsem jim říkal, že jsem strávil léta života na lodi, odešel jsem od plavby a vystudoval. Oni rozuměli tomu, že člověk studuje, když je mladý. Studuje, že mu to pomůže v kariéře a v penězích, ale nerozuměli vůbec tomu, že jsem stejně jako před dvaceti lety v roce 1974 opustil Prahu, slušné zaměstnání, kde jsem vydělával na tu dobu nehorázné peníze a vydal se do neznáma. Dorazil do jejich vesnice o jejíž existenci jsem do té doby neměl ani tušení. Nechápali a nerozuměli, že jsem to samé udělal skoro po dvaceti letech znovu. Opustil jsem všechno a začal jinak a jinde.

Tak to je, co mi táhlo hlavou cestou do Delvity a když jsem se probudil. Válejíce se odpoledne v posteli a přemýšlel jakou že bych měl smysluplnou činnost vyvíjet. Napadaly mě takový hrozný věci, že se budu věnovat instalaci NetBSD a překladu jádra, protože NetBSD nemá zabudovaný modul bktr na tv kartu a nedá se přidat jako v FreeBSD samostatně. Tedy aspoň o tom nevím. Ale pak jsem to zavrhl jako příliš složité pro dnešek. Musel bych číst moc anglické dokumentace. Překlad jádra na NetBSD jsem ještě nedělal. Slibuji si že se k tomu někdy přesvědčím. Zcela jasně z pohledu mých známých neužitečná činnost,. Vždyť stačí mít wokna nebo aspoň Linux. Ale ještě se párat s takovým exotickým OS? Aby na tom hrála televize, na kterou se stejně dívám minimálně. Samý neužitečný věci. Napsal jsem aspoň blog. Co budu dělat večer nevím. Zřejmě nic chytrého a užitečného.

       

Komentáře

[Lubos]

Už jsem se chystal jít spát, ale „náhodou“ jsem ještě klikl na blogy, ani nevím proč. Tak si to tak pročítám a najednou blik. Možná to znáte, něco děláte a najednou to přijde. Poslední dobou mne zaměstnávaly nějaké otázky a při čtení tohoto zápisku, z ničeho nic, tiše a náhle přišly odpovědi. Bomba. Jeden z těch malých zázraků života. Akorát nemohu souhlasit s nadpisem. Mohu jen poděkovat.

[Jan Jílek]

Tak když něco jste našel, potom dobře.

[masomlejn]

Pocit viny z nicnedelani, to je takovej sadomasochismus, kdy se vicemene sami hodnotime ocima jineho, toho kdo neustale neco dela "vytvari" buduje. Ja se flakam a on mezitim pracuje....sem to ale lempl, budizknicemu. Misto toho aby nas to povzbudilo k nejaky cinnosti to uvrhuje do deprese. Jak se z tohodle zacarovanyho kruhu dostat? Na to se postupne snazim prijit. Mozna nas k tomuhle neustalemu srovnavani zene pocit, ze kdyz nebudem jako ostatni tak nas nebudou mit radi, nebudou si nas vazit. Nakonec skoncite tak ze si hlavne nevazite sami sebe. A jsme zase u toho sadomasochistickyho sebeposkozovani. Ono to nejde vydrzet dlouho, ja to s prestavkama uspesne praktikoval ctyri roky. Skonci to vetsinou tim ze travite vecery v neuroticke snaze NECO delat a vysledkem je velke NIC, rozklepane ruce, zmatek a zase ty vycitky. Tenhle nekonecny "DO" cyklus nevite jak utnout, hlavne si neuvedomujete ze se vubec neco ma utnout. Zijete v uktvele predstave ze se musite jeste vice cinit ze za to ze nemate "objektivni" vysledky muze jen nedostatek pile, cilevedomosti, schopnosti...atd. Ale prd, nic z toho to neni. Jen zapominate na to ze existujete vy a vase potreby a touhy. U tech potreb je velka vyhoda, ony se totiz prihlasi samy, jen nesmite ignorovat jejich signaly. Telo (mozek) ma takovy obranny mechanismus, utne vam soustredeni, protoze o to o co se snazite vlastne ani nechcete. Kdyz takle blbnete dost dlouho tak vam opravdu hrabne a dostavujou se "zajimave" efekty jako treba predstavy rvoucich lidi ve vasi hlave, kteri vam spilaji, ze ste uplny hovno, a ze vam uz tisickrat rikali to ci ono a vy furt nic nedelate. Vite ze ty hlasy nejsou realne, ale nemuzete se jich zbavit. Zbavit se jich je problem, furt jsou tady, rano behem cesty do prace se tim bojem stacite tak vycerpat, ze ste k jakykoliv cinnosti potom nepouzitelnej. Ne vsechny cesty konci v Bohnicich, ale spousta jich tam smeruje, kdo tam dorazi zivej tak udelal prvni a nejdulezitejsi krok v hledani cesty ven z tohodle zacarovanyho kruhu. Pokud mate v sobe jeste spetku touhy (o sile nmluvim, tu uz davno memate) tak to jde zvladnout. Jen potrebujete aby vam nekdo rekl jak, pak uz je to na vas.

Me se ten nadpis libi, kdo si tohle rekne a neciti zadnou vinu, tak muze smele tvorit neuzitecny a nechytry veci, ktery ho ale naplnujou a postupne si uvedomi ze tim nic neztraci, naopak, ziskava duveru v sebe a hlavne sebeuctu...takova dusevni hygiena.

[Jan Jílek]

Docela přesnějste to popsal. A zřejmě víte o čem mluvíte. Někteří klienti o tom mluví podobně.

[trekker.dk]

Tak to je, co mi táhlo hlavou cestou do Delvity...

Docela pěkný blog... nicméně přiznávám se, že pokud si představím hypotetickou situaci, že bych šel do Delvity, asi by se mi hlavou honilo něco jiného.

[Jan Jílek]

No každý něco jiného. U mne to není hypotetická situace. Chodím do Delvity často.

[Martin Lebeda]

Zajimalo by mne, zda si pripustite, ze nekteri z tech lidi, co se podle Vas nikdy nikam nepodivali a pachti se cele dny v monterkach, mohou byt treba spokojenejsi nez Vy? Treba maji sve blizke opravdu radi a postavit dum pro sve dite je pro ne skutecne vice nez videt nejakou tramtarii.

Vam, vas zpusob zivota treba vyhovuje, ale ne kazdemu. Je to jiz nekolikery spot v tomto blogu, ze ktereho na mne pusobi znacna beznadej a rozervanost daleko vice nez ta proklamovana pohoda o ktere se tam tolikrat zminujete - takovych lidi je mi spise lito, misto abych je obdivoval.

[Jan Jílek]

Píši jen o těch co po těch dvaceti letech sami říkali, že jim je líto, že tolik času a energie věnovali těm montérkám a nic neužili. Ti co to neříkali, jsou zřejmě spokojení:

[Jan Jílek]

A jen bych se jich skutečně rád zeptal jestli jim to dalo tu jistotu, co tak proklamovali. Obávám se že ne.

[trekker.dk]

Treba maji sve blizke opravdu radi a postavit dum pro sve dite je pro ne skutecne vice nez videt nejakou tramtarii.

Vzpomněl jsem si na poslední kapitolu z Lesk a bída Čekání od Zdeňka šmída

Náhle, snad pod vlivem včerejšího alkoholu, zmocnil se Jana výchovný záchvat charakteristkický pro učitele, kteří si dlouho nezaučili. - Takhle vona, zvdihl prst, - vám stejně jednou zdrhne. Dyť s váma nic neužije, celej život v týhle ďouře... vzal jste ji třeba někdy na vejlet?

- Na jakej vejlet? chlap vykulil na Jana oči. - Copak my tady máme čas jezdit na vejlety?

- A co tu pořád děláte?

- To je mi otázka, zařičel ajzmboňák ve zlém smíchu, - přece furt je co dělat, ne? Tak já nevím, barák, zahrádka, prase, slivovici stáčím, dříví na zimu, pak zas nějaký, nějaká... to je ale blbá otázka, co prej tady děláme, my, dospělí lidi!

- Ale vona by třeba docela ráda na Karlštejn.

- Vy vole, žekl ajzmboňák, a když mu Janův návrh došel naplno, rozčíli se tak, že začal zas Janovi tykat. - Nevíš kdy? A nevíš za co? Při ajzmboňáckým platu? Copak já můžu jezdit s ženou na nějaký vejlety?

- Máš erární jízdenku! překřikl ho Jan. - Nezapírej, já vím, že ji máš, všichni na dráze ji máte! Víš jak by ti žena byla vděčná, kdybys ji vzal třeba do Jugoslávie?

- Dělej si srandu z někoho jinýho, zavrčel cizí chlap. - Copak jsem nějakej herec? Nebo óbrsoudruh? Nebo kapitalista?

Abych pravdu řekl, mám za to, že věnovat se svým blízkým tím, že jsem celý den v práci nebo pobíhám okolo baráku, nemusí být vždy ten nejlepší způsob.

[Martin Lebeda]

Na tenhle i ostatní příspěvky, uvedené výše, se dá odpovědět asi tak, že samozřejmě oboje, užívání si i makání, je třeba provozovat ve vyváženém stavu (resp. se o takový stav pokoušet) a je to zejména otázka osobních priorit. IMHO je potřeba obojí a je potřeba vědět kdy je čas na "montérky" a kdy je čas na užívání si.

Pokud někdo (vč. p. Jílka) považuje to že si ve svém životě užil mnoha žen za skvělou věc, tak já dávám přednost trochu pevnějšímu vztahu. Pokud píše že mnohokráte začal znovu, tak mne logicky napadá, zda to opravdu byl nový začátek nebo spíše útěk od staršího. Pokud píše o tom, že byl několikráte ženatý a vždy se mu manželství rozpadlo, pak něco IMHO není v pořádku i na jeho straně a asi nebude jednoduché s ním vyjít. Pokud píše o svém divokém mládí i současnosti, tak si jej nějak neumím představit jako psychoterapeuta - asi bych se svěřil raději někomu vyrovnanějšímu, kdo nebude mít problémy sám se sebou.

Pokud mne nijak nepoškozuje - "proti gustu žádný dišputát" - ale obdivovat jej za to nebudu.

[Martin Lebeda]

Ještě dodám, že p. Jílka osobně neznám a jde jen o můj dojem z jeho zveřejněných textů.