Co je dobře?

18.6.2007 02:37 | Přečteno: 1470×

Vlastně jsem si včera koupil ještě jednu knihu. Jmenuje se „Zamrzlá evoluce” napsal ji člověk jménem Jaroslav Flegr. Čtu ji souběžně s dříve uvedenou knihou „Nebojte se nepracovat.” Zdánlivě to nejde dohromady, ale u mne je to podobné jako s jídlem. Jednoduše zkombinuji, některé takzvaně nekombinovatelné potraviny, a čekám co se stane. Zastávám názor, že pokud je to jedlé, nemůže se stát zhola nic. Riziko kombinace se spíš týká týká spíše střetu s tradicí než nemožnosti. Zatím jsem nepozoroval nikdy příliš zvláštní účinky. Připouštím, že jsou jedinci, jež mají potíže, ale myslím, že většina kombinací považovaných za nemožné, nebo pohodu mařící patří do oblasti mýtů, než do oblasti reality. Jak v oblasti tělesné potravy tak duševní. Průměrně zdravý jedinec snese více, než by sám předpokládal.

Ta výše uvedená kniha je velmi čtivě a srozumitelně napsaná a má výhodu, že nejen vyjadřuje názory autora na evoluci a biologii, ale počítá s čtenářem laikem a má skvěl vypravovaný vysvětlovací složku. Mám rád takové knihy. Autor mluví srozumitelně, neočekává, že čtenář má vysokoškolské vzdělání v oboru a nehází věčnými pravdami. Ani neotřesitelnými mýty. Líbí se mi. Měl jsem docela klidný a příjemný víkend. Hodně jsem přemýšlel. Především právě o té možnosti se skutečně vydat na volnou nohu. Úplně. Autor knihy „Nebojte se nepracovat” Ernie J. Zelinski má pravdu v tom, že mnohdy se bojíme opustit místo a čekáme na to až nás vyhodí. Po vyhození si většina lidí pěstuje pocit křivdy. Spolehlivě a dlouhodobě.

Samozřejmě že ta kniha svou skladbou má přesně ten charakter příručky na štěstí. Je vedena v takové té formě kognitivně behaviorální terapie, vykládané formou, tohle dělejte a budete šťastní. nekoupil jsem si proto že bych se jí chtěl nějak zvlášť řídit. Spíš jsem chtěl vědět jak přemýšlí člověk, jež je mi zřejmě nějak blízký. Docela slušně zformuloval způsob života, který zastává on i já.

Mě se na ní líbí právě ten opačný charakter od jiných co vás vedou k dokonalosti. Není zaměřená na výkon, ale na to užít si života. Také preferuji právě to užití života. Dělám rád věci, které mě baví a ty co mě nebaví zcela klidně přesunu na lidi, jež k takové činnosti mají sklony a nebo aspoň důvody. Nikdy jsem netrpěl sklony k puntičkářství a preciznosti. Na jedno stranu obdivuji lidi, jež mají pořádek ve svých dokladech, mají je perfektně srovnané. Na druhou stranu já pokud něco potřebuji, pracně vše hledám. Zatím jsem našel skoro vše co jsem potřeboval. Ale dá to práci. Tak proto mám třeba účetní. Asi bych některé věci zvládl sám. Ale byrokracie mě nebaví.

Abych se vrátil k tomu užití života. Vždy mě fascinovali lidé, kteří stále na něco čekali. Na to až dostudují, na to až budou děti dospělé, nebo přemýšleli jaký budou mít důchod. Nemám už zas tak daleko k onomu věku a vlastně ani nevím jak se k tomu mám postavit. Problém je v jedné věci. Nikdo neví jak dlouho bude na světě. Takže pokud se soustředí na naprostou jistotu a pokusí se zajistit se na stáří, může se mu stát, že se sice zajistí jenže neužije. A nebo nezajistí a jeho životní úroveň půjde dolů. Nějak nevím co je lepší, navíc už nemám nějakou zvláštní možnost si třeba platit důchodové připojištění, protože jej nebudu platit dostatečně dlouho aby to bylo natolik výhodné, že mě to zbaví starostí.

Pořád ale vycházím z toho, že z přibývajícími lety moje nároky na standard postupně klesají. Klesají už teď. A tak si říkám nakolik má cenu si zas dělat takové vrásky s tím co bude? Je to zkušenost, která i říká, že:

Pokud se dobře starám o přítomnost, pak se vlastně starám o
budoucnost.

Každý den se starám abych byl v kondici. Kdysi dávno v dobách, kdy jsem začínal s jógou jsem četl takový hezký výrok, který jsem plně pochopil až lety. Ten výrok říkal.

Čím je člověk starší, tím víc
potřebuje cvičení.

Ve třiceti čtyřech letech o takovém výroku moc nikdo nepřemýšlí. V padesáti šesti už ano. Stále víc cítím, jak potřebuji procházku, denní cvičení, jak skutečně pokud se starám o své tělo a duši, starám se i o svůj čas, který když budu naživu mohu prožít důstojně. Vlastní tělo mi ukazuje onu pravdu. Všímám si jak lidé kolem mne polykají léky, chodí po vyšetřeních. Nějak pořad nemohu uvěřit, že peníze hrají roli ve všem. Ani boháči si nemohou koupit své zdraví a mládí, pokud se nestarají o přítomnost.

Tak se budu starat o to abych užil života a dělal co mě baví. Pokud to dělám a mám co jíst a střechu nad hlavou, pak se asi budu cítím dobře. Sice mám i při tomhle způsobu života potíže a starosti a zřejmě nikdy nebudu bez určité zátěže, kterou pravidelně zažívám. Jenže jak jsem se přesvědčil zátěž má výhodu, že trénuje a dodává životu určité koření. Konečně každá zvládnutí zátěž je důvodem k radosti. Vzpomínám si jak se moje bývalá žena rozčilovala kdysi, že všechno co chce muže mít jen po diskusích, které se mnou vede. Šlo o změnu bydliště, rekonstrukci bytu i nového nábytku. Říkala něco v tom smyslu: „Všechno ti musím vysvětlit, obhájit. Nebaví mě to. ” Což mě mrzelo. Měl jsem ji rád a diskusi považuji za důležitou. Nerad schválím hned všechno co se mi předloží.

Rád o věcech diskutuji, a přiznám se že klidně dokáži změnit už jednou přijaté rozhodnutí a nebo nesplnit slib, pokud se ukáže, že je nevýhodný pro mne a jeho nesplnění nepoškodí fatálně druhou stranu. Zastávám názor, že:

 Ne všechna má rozhodnutí jsou dobrá a všechny své sliby  jsem schopný splnit.

Samozřejmě docela chápu rozhořčení svého okolí pokud tohle zjistí. Jenže naštěstí nejsem malé dítě a ne vždy jsem odkázaný na to zda a co se komu bude líbit. Mnoho lidí mi nesplnilo své sliby a nedodrželo své závazky. S některými jsem se definitivně rozešel, z některými nikoliv. Pravdou je že někteří se rozešli se mnou. Ale přežil jsem to. Ne vždy to byla škoda. To je právě dost často zajímavý fenomén.

Lidé se s vámi rozejdou a vy předtím máte pocit, že bez nich to nepůjde. Odejdou, nechají věci opuštěné rozdělané a nakonec stejně zjistíte, že jsem postupně našli řešení, které se diametrálně liší od představy, kterou jste původně společně měli. Máte najednou jinou míru prostředků a změněné podmínky. Tohle byl případ v mém manželství s Petrou. Ta odešla poté, kdy mě přesvědčila, že nábytek, který jsem měl ve svém bytě, kde jsem bydlel a kam ona za mnou přišla, tak že ten nábytek není dobrý, hezký a ona chce jiný. Byla kolem toho diskuse. Nakonec jsme nábytek prodali romským spoluobčanům a měli jsme skoro prázdné místnosti. Spali jsem na zemi a spory nadále mezi námi kulminovali. Petra nakonec odešla a byt byl ve stavu skladiště.

Po překonání šoku z jejího odchodu, jsem musel nějak byt znovu dát do obyvatelnějšího stavu. Po rozvodu, jak už to bývá moje finanční situace nebyla nejlepší. Takže jsem vyrobil regály na knihy, dva gauče z palubek a molitanu. Stůl a židle mi zbyl. Postavil jsem stůl do rohu, dva gauče do druhého rohu do L a pomalu rozvěsil obrázky. Nakonec tohle uspořádání přežilo dobu 18 let až dodnes a ukázalo se jako zcela praktické a pro mne vyhovující. I Markétě co se mnou těch šest let potom byla, se tohle uspořádání líbilo.

Dodnes tak mám byt zařízen. Pouze z rozdílem, že jsem si při stěhování už nechal knihovny a psací stůl udělat truhlářem. A dnes bych neměnil. Tehdy skoro zoufalství a nakonec vysoce praktické zařízení. Zase jsem se dostal v tom uvažování někam jinam než jsem chtěl. Ale ono je to vlastně jedno. Beztak jsem nic vymyslet nechtěl. Jen jsem si tak přemýšlel. V noci. To se dobře přemýšlí.

       

Komentáře

[Spike]

Na Zamrzlou evoluci jsem před pár měsíci náhodou narazil v univerzitním knihkupectví a docela mě zaujala (třeba příklad toho, že ne vždy přežije ta nejlepší varianta, uváděl autor OS od Microsoftu :D), ale přišla mi nějak drahá.

[Jan Jílek]

Zatím si ji užívám. Také jsem si ji koupil právě proto, že jsou tam tvrzení, která jsem nikde jinde nečetl. Mám rád kacíře.

[frdrx]

K Zamrzlé evoluci je zajímavá diskuse ve Vesmíru 2007/5, a asi bude pokračovat v dalších číslech (doufám). Dle mého skromného názoru, je podtitul "Je to jinak, pane Darwin", jen průhledným a trapným marketingovým tahem, který je příliš drzý a nevhodný. Darwin rozhodně neznal celou pravdu, ani se tak netvářil. V tom hlavním se nemýlil, a Flégr to nepopřel... Možná se mu to podařilo trošku zpřesnit. Možná... Nicméně, na knihu se chystám; ale není spěch, když zkoušku u Flégra už dávno mám