Pro příště

14.6.2007 22:25 | Přečteno: 1068× | poslední úprava: 15.6.2007 07:36

Vyrazil jsem v poledne za Václavem. Václav je můj kamarád a zubař. Jako kamarád je bezvadný, jako zubař taky. I když jako s kámošem je s ním větší sranda. Dnes to byl opravdu humor k popukání. Dorazil jsem, dostal jsem kafe protože ještě musel dodělat něco akutního a tedy jsem chvíli čekal vedle. Pak mě posadil do křesla a zeptal se mě jestli znám první Murphyho zákon. Přisvědčil jsem. Tedy mi bylo sděleno, že laborantka co mi měla udělat můstek, je nemocná. No a aby to bylo obzlášť veselé, tak mi nenasadí ani náhradu, protože se rozbil model. Po týdenním chození s obroušenými zuby informace k nezaplacení. Murphyho zákon funguje. Prokazatelně.

Nasadil mi alespoň na nejcitlivější místa něco mezi náhradou a ochranou. Už se alespoň bezbolestně najím. V úterý jdu znova a doufám, že opět zažiji několik nezapomenutelných okamžiků na křesle. Ale vážně, jinak je Václav skutečně kamarád. Máme to s Markétou trochu podobné. Ona je po resekci, což je také úžasná záležitost. Prodělal jsem ji devětkrát. Vždy jsem se nemohl smích udržet, ani ne tak při zákroku, to jen tak křupe trochu v dásni, ale po. Byl jsem vždy krásně oteklý a vypadal jsem zajímavě. Bolelo to většinou dost. Jen jednou jsem měl neschopenku. Jinak jsem vždy pracoval.

Přemýšlel jsem dnes o věcech budoucích. Trochu o marketinku, trochu o protidrogové prevenci a trochu o lásce. O lásce se mi přemýšlí nejlépe. Protidrogová prevence tu už mám celkem vykoumanou a tak mi zbývá ten marketink. Maloval jsem si to hezky. Jen vše uskutečnit. Docela rád bych rozjel pomalu několik věcí, které by mě mohli při troše štěstí živit dost dlouho. Uvidím, budu přemýšlet dál. Možná i něco uskutečním. Literatura mě asi živit nebude. Sice Jiřina plánuje vydat ještě několik mých sebraných spisů, ale do doby než budu uznán žijícím klasikem, budu se muset živit jinak. Budu se snažit, pokud možno pohodlně.

Jak stárnu přepadají mě takové ty myšlenky o tom co vlastně má smysl? Usoudil jsem, že pro mne má smysl žít co nejpohodlněji, dělat si věci co mě baví a moc nepřemýšlet o smyslu. To bych se mohl stát i filozofem. Zřejmě bych nedošel uznání jakého bych si přál a mohl bych upadnout snadno do deprese. Ještě jsem uvažoval jít do politiky. Jenže jak sleduji ty lavice v parlamentu, pohodlí moc neskýtají a jako idiot hlasovat se stádem abych náhodou neporušil stranickou kázeň a nebyl vyvržen z lůna rodné strany, se mi tedy naprosto nechce. A tím přijít o těžce zasloužené prebendy.

Znám několik takových odmítnutých a vím, že si velmi těžko zvykají na obyčejný život s trafikou někde na ministerstvu. A ty trafiky na ministerstvech rozhodně nejsou extra lukrativní. Nějakých 25-30 tisíc, za to že tam chodí fakt není reprezentativní plat pro ty co se nestačili plně zaopatřit po dobu svého mandátu. Tedy pokud nemají osobní plat a lukrativní smlouvu. To je potom jiná.

Jak zpíval svého času Mišík. Tak asi budu žít dále, nezbývá než abych žil... ta písnička je skvělá, jen v ní není jak ten Mišík si to vlastně dál představuje. Jestli bude někde pod jabloní ležet, dívat se do modrého nebe a počítat obláčky na nebi a být šťastný, že má boty na nohou a neprší. Ale Mišík to zřejmě myslel jinak. Určitě si představoval, když to nazpíval, že bude mladý, krásný a obdivovaný. Jak to vypadá, tak mu zbyl ten obdiv. Aspoň můj má. Hrál svého času bezvadnou muziku a zpíval skvělý texty. Konečně ta muzika i texty přežily dodnes

Co si budeme povídat? Kainarův text „Stříhali dohola malého chlapečka” Hrabětův „variace na renesanční téma” a už zmiňované „Sladké je žít” a mnoho dalších můžu skoro vždy. Mišíkovi je šedesát, tak mu přeji aby se dal aspoň trochu zdravotně do pořádku a ještě nějaký ten dobrý bigbít zahrál. Sakra rokenrolu je přes padesát a pořád je to Jůra. Pouštěl jsem si včera večer samý dobrý rokenrol. Mišíka, Mike Olfieldla, Nazareth a další. Vždycky mě ta muzika potěší. Končil jsem právě Mišíkovou písničkou „Dvacet deka duše.” Hrál jsem si ji dvakrát a dvakrát jsem si zazpíval. chtěl jsem si koupit dvacet deka duše, půl láhve pravdy, litr svědomí, leč prodavačka odvětila suše, jak jsou ti lidi dneska pitomí...

Zpíval jsem a vzpomínal na Vlastu. Vlasta byla dcera jedné mé známé a měla potíže z drogama. Dost značné. Taky jsem se pokoušel ji z toho dostat. Byl jsem amatér, začátečník a dělal jsem mraky chyb. Ale co vím tak je all right. Vlasta. A tehdy v roce 1990 právě vyšlo LP Dvacet deka duše. Ještě na vinylu. Koupil jsem sobě a Vlastě. Té bylo tehdy dvacet. Mě necelých čtyřicet. Zamilovala se do mne. Naštěstí jsem toho nezneužil, ale v pokušení jsem byl. Byla to moc krásná holka. Sice jsem nebyl terapeut, tehdy ještě ne, takže by to asi nebylo nějak jako něco proti něčemu, jen jsem cítil, že by to nebylo ono. Tu desku jsem ji tehdy dal. Byla z ní naprosto urvaná. Já jsem z té desky urvaný dodnes. Považuji ji za vrchol tvorby ETC. I když předtím nahráli spoustu bezvadných věcí, tahle deska je mi naprosto nejblíž jako komplet.

Přesto že jsem nebyl tehdy Vlastin terapeut, dal jsem na pocit. Jako mnohokrát v životě. Dát na pocit, považuji za bezpečné chování. Vždy pokud jsem cítil, že to co se chystám dělat není zrovna akurátní, i když to třeba z hlediska práva nebo konvencí nebylo až tak špatné, přesto pokud cítím, že mi něco pro mne samotného nesedí neudělám to. Většinou, co většinou? Vždycky se mi to nakonec vyplatilo. Když nic jiného, vyhnul jsem se maléru. Pokud jsem tak neudělal, otočilo se to proti mě. Nemám na mysli žádná tajemná tušení a vize budoucnosti, ale jen něco čemu říkám instinkt mravů. Jako člověk vždy vím, že jsou věci, které se jednoduše v téhle civilizaci nedělají.

Jestli je přesto budu dělat, pak dříve nebo později mě dohoní. A potom jsou taková ty tušení, kdy nemám nějaké zvláštní pocity, jen mi něco nehraje. A tam se většinou jak stárnu stávám opatrnější a nejdu do toho. Vždy se občas odhodlám něco udělat proti pocitu, tak na to doplatím. Naposledy mě to stálo deset tisíc. Naštěstí ne víc. Proti svému zvyku jsem chtěl být pomáhající místo toho být prospěšný. Takže jsem si vykoledoval. Ale říkám si že je to dobré školné i když v tu chvíli jsem měl docela vztek. Už mě přešel. Smířil jsem se že jsem přišel o peníze, naběhl jsem si a strkal jsem pracky kam jsem neměl. Říkám si. „Pro příště.”

..a ona řekla musíte stát frontu.
a fronta vedla cikcak za hory
a někam dál až k horizontu
a všichni lidi chtěli jenom brambory
Mišik ETC

       

Komentáře

[houska]

Jak stárnu přepadají mě takové ty myšlenky o tom co vlastně má smysl?
To napada asi kazdyho, ale me spis trochu desi to, ze by to s pribyvajicim vekem melo byt jeste horsi ...

[xsubway]

Na stáří je nejhorší to, že si člověk pamatuje, jak byl mladej.

The Straight Story (1999)