Dům jen pro otrlé

4.7.2007 00:41 | Přečteno: 1188×

Dnes jsem byl naposled v blázinci. Tedy naposled až do 6.8, kdy tam musím znovu. Pokud nedám výpověď. Dovolená mi v podstatě začala. Ještě zítra jedna skupina večer, jeden individuální pohovor a už se nemusím zabývat na měsíc cizími osudy a budu se celý měsíc zabývat sám sebou. Letos jsem nadměrně unavený. Přičítám to i skončenému vztahu s Justýnou, který mi odčerpal hodně sil a ještě k tomu se nevedly jiné věci. Nic fatálního, ale přeci jen bylo toho víc než jindy. Navíc nemládnu.

Nakonec, ale jsem postupně skoro všechno dokončil. Vlastně všechno. Takže mohu vyrazit. Ještě dumám, jestli mám koupit nový stan, ale myslím, že koupě impregnace by měla vystačit. Nakonec Portugalsko snad bude relativně suché. I když jsem někde četl, že sever je přeci jen vlhčí než jih. Ale tak jak je by stan ještě měl jednu cestu vydržet. V nejhorším koupím nový na místě.

Dostal jsem v poslední době dva maily od svých bývalých klientek. Měly společné ty maily a vlastně i ty klientky, že se v nich obě vyznaly ze svých citů ke mě. Což o to, děvčata jsou to pěkná, mladá, ale byl by to malér. Malér pro mne a ještě větší malér pro ně. Jestli chce terapeut, terapeutka spolehlivě poškodit svého klienta, klientku. Naváže s ním milostný vztah. Ono je to docela svůdné se zamilovat do svého terapeuta a ještě svůdnější je zamilovat se do mladé pohledné klientky a vykládat si to, že ona miluje mne.

Samozřejmě, že ten vztah je pravý, nějak mě neberou ty psychoanalytické teorie, že v terapeutovi klient miluje někoho jiného. Případně někoho jiného nenávidí. City jsou pravé, ale to vůbec nebrání té destrukci, která nastane po naplnění takového vztahu. Už mnohokrát jsem slyšel, že jsou lékaři, kteří žijí se svými pacientkami, že jsou terapeuti co někomu tímhle pomohli. Vždy je to osobní a profesionální selhání terapeuta a vždy to nakonec poškodí klienta.

Terapeut má mnoho moci ve vztahu ke svému klientovi. Navážou spolu terapeutický vztah, který je velmi hluboký, je založený na důvěře a na veliké míře intimity, která je ale jiného rázu než sexuální. Mnoho lidí má pocit, když se řekne intimita, že se mluví o sexu. Což je omyl. Intimita zahrnuje mnoho dalších oblastí lidského života, včetně nejrůznějších osobních tajemství a nechat někoho nahlédnout za roušku jež mnoho z našeho života zakrývá není jen tak. Klient potřebuje cítit bezpečí, přijetí a mít tak důvěru. Pokud do toho vstoupí sex, je to jiný vztah jiná intimita a co je nejhorší, pak se velmi často nemusí terapeut cítit vázán mlčenlivostí. Tím může zneužít tajemství mu svěřená a použít je k hrubé manipulaci s tím, jež se mu v důvěře vydal.

A ti co jsou náchylní porušovat pravidla terapeutického vztahu, jsou většinou náchylní porušovat i pravidla vztahu partnerského. Tyhle a další potíže z toho jednoduše plynou. Takže jsem oběma dívkám poděkoval za jejich upřímnost a odvahu a musel jsem odmítnout. Samozřejmě za jiných okolností, pokud by nešlo o klientky by mě taková odvaha z jejich strany naplnila hrdostí. Jsou obě opravdu krásné a mladé.

Jenže zde by to byla jen a jen obrovská potíž pro všechny,. Potíž jež by svou hloubkou problému přinesla mnohem více zlého než dobrého. Jsem celkem otevřený ke svým klientům, používám svůj životní příběh v terapii, ale všechno má své hranice.

Jako člověk, který během let poznal a pochopil důležitost pravidel si prostě nehodlám dovolit uspokojovat svoje milostné a sexuální potřeby touhle cestou. Znám několik terapeutek, které tuto hranici překročily, navázaly vztah s klientem a byl to nakonec veliký malér. A byly v tom i děti. Bohužel, vždy když jsem navazoval vztah s nějakou mladou ženou musel jsem zkoumat o co tam doopravdy jde. Jestli se za jejím zájmem o mou osobu neskrývá potřeba terapie. Pak musí následovat zcela jasně vymezení toho o co tam jde. Protože mít milenku a dělat ji terapii dost dobře nejde. Na mileneckém vztahu skončí sebelepší terapeut.

Ale myslím, že tohle jsem zase ustál, děvčata se sice mohou cítit zklamaná a odmítnutá, což není nic příjemného, ale na zklamání a odmítnutí se neumírá. Na tohle téma byla vlastně i dnešní asertivita. Nakolik jsem odpovědný za pocity, chování a život toho druhého? Neinformovaní lidé to neradi slyší, ale většinou za pocity chování a život druhých dospělých lidí za běžných okolností odpovědný nejsme. Pokud lidé nemají pouta na rukou a nohou a nejsou přikovaní ke zdi na řetězu, vždy mají možnost se vzdálit z dosahu toho, jež v nich nepříjemné pocity vyvolává.

Jestliže se zdržuji v jeho dosahu a neudělám nic proto, abych nebyl vystaven jeho působení, pak se v té situaci udržuji. V době nedávné jsem bydlel v domě v Děčíně s dvěma rodinami romských spoluobčanů. Bohužel byli jen velmi málo přizpůsobiví běžným společenským i hygienickým normám. Takže jsem nakonec po čase spolužití opustil byt i dům v němž jsem se narodil. Bez jakékoliv lítosti. Tu dobu nezbytně nutnou, jež jsem tam trávil, jsem značnou část prožil v ne příjemných pocitech.

Odstěhování jsem vnímal jako značnou úlevu. Konečně, tam kde byla doslova kvetoucí zahrada a dům ještě v relativně slušném stavu. Tam nakonec nezbyly ani vchodové dveře a ze zahrady bylo jen smetiště. Takže jsem se necítil nijak poškozený tím, že jsem odešel. Trochu jsem zdánlivě odbočil. Ale dodnes ani nemám za zlé těm lidem, kteří nikdy nic nepěstovali, nic nevytvářeli a cítili se vytlačeni naokraj, že jsou takoví jací jsou. Prostě jsou tací a já s nimi nemusím žít a mohu odejít tam, kde nejsou.

Zjistil jsem, že korigovatelní nejsou, bojovat, na to nemám sílu, a tedy je lepší než se udržovat v pocitech rozhořčení, najít si jiné místo k bydlení. Nakonec jsem jej našel. Nějak nesdílím některé postoje, že je nutné trpělivosti a výchovy aby se integrovali do společnosti.. Možná že mají pravdu, ale já v tu chvíli měl co dělat sám se sebou.

Bohužel oni neměli stejně jako já vůči těm děvčatům, žádnou odpovědnost za mé pocity, stejně jako já za pocity děvčat. Z toho důvodu v obou případech jsem se zařídil podle svého bez ohledu na pocity těch druhých. Dnes co vím v tom domě žijí jen romští spoluobčané. I přesto, že je už privátní. Ale majitel domu s nimi nebydlí a zřejmě mu jejich chování nijak nevadí. Pravděpodobně doufá, že až bude mít dostatek peněz na rekonstrukci, pak je přestěhuje. Pokud bude mít ovšem co rekonstruovat. Ale to není moje starost. Věděl do čeho jde, já jsem věděl z čeho jdu a nakonec jsme asi spokojeni oba.

Říkám si, že jsou věci do nichž se nemusím nechat uvrtat a jsou věci v nichž se nemusím udržovat. Nejsem nesvéprávný. Jednoduše na rozdíl od mnohých jiných vím, že nemusím dostát každé výzvě a na některé se mohu zcela vykašlat a nechat plnění oné výzvy jiným. Život je z mého hlediska krátký, než abych žil podle něčích představ a snášel lidi, které stačí nechat sobě samým a nechat je žít podle jejich představ. Pokud žijí tak jak mi to nevyhovuje, opustím je. Nemám dost energie na to abych je měnil ke svým představám. A i kdybych měl, bylo by mi líto ji na ně vyplýtvat. Na světě je spousta zajímavějších možností, jak odčerpat energii a utratit peníze.

       

Komentáře

[Kyosuke]

Ehm, kde v Děčíně?

[Jan Jílek]

Na Kamenické

[Kyosuke]

Hmm, škoda, kdyby to bylo někde kolem Oldřichova, byli bychom sousedi. (Ale kdysi dávno jsem na Kamenické přes prázdniny roznášel poštu. )

[xkesh]

většinou za pocity chování a život druhých dospělých lidí za běžných okolností odpovědný nejsme

A naopak.