Klid a ticho

1.9.2007 22:32 | Přečteno: 1198×

Vypravil jsem se odpoledne za poznáním. Předcházela tomu schůzka s Janou a Jiřinou ohledně budoucí spolupráce. Co se domluvilo, se mi zdálo docela dost, jenže mohlo se domluvit víc. Ostatně to se může vždy. Cestou do města jsem už nemyslel na nic. Jen jsem sledoval odcházející léto, pozvolné vyklízení letního počasí podzimnímu a nebyl jsem z toho nijak smutný. Spíš naopak. Podzim má svoje kouzlo. Stále pokračuje ten klid duše, jež zažívám v posledních dvou měsících. Pracuji, hraji si s PC, cvičím, kupuji si zajímavé knihy, čtu si. Žiji si jen tak.

Přemýšlel jsem jestli je to věkem a nebo skutečně tím, že to co dělám má pro mne smysl a nebo už vášně vyvanuly. S vášněmi se to ukázalo hned jak jsem vyšel z Metra. Krásná vysoká dáma kolem třiceti, jdoucí líným krokem, pohupující se v bocích mi na otázku týkající se klidu stáří organismu v tomto ohledu okamžitě odpověděla. Potěšila mě ona odpověď. Zdá se že ještě něco lehce doutná.

Vystoupil jsem na Národní třídě a šel Husovkou. Doufal jsem že bude otevřena knihovna. Nebyla. Až příští sobotu. Tak počkám do příští soboty. Davy okupující turistickou oblast zřídly. K mé radosti. Prodavači broušeného skla a jiných podobných důležitých produktů pro lidstvo, zřejmě stejnou radost nemají. Ale líbilo se mi projít Husovkou Pařížskou přes Staromák, Celetnou až k Prašné bráně bez strkání. Na Příkopech to také bylo v klidu. Stavil jsem se ve všech knihkupectvích co cestou byly. Prolistoval jsem spousty knih a až nakonec na Václaváku v posledním co jsem navštívil jsem si koupil dětskou knížku „Dva divoši.” Rozhodně nehodlám být indiánem, ani asi stavět tepee, ale koupil jsem si ji čistě pro svojí osobní radost, že si do ni občas doma kouknu a potěším se.

Je to zřejmě notoricky známá knížka a vyrostlo na ni mnoho mladých mužů. Ze všech Setonových knížek je mi tahle nejmilejší. Nějak jsem dnes odpoledne neměl chuť řešit nějaké zásadní problémy státu, národa a lidstva obecně. Což mi připomíná, že sice ráno jsem hned po ranním cvičení vyrazil do krámu nakoupit a tedy si koupil i noviny. Lidové. Ještě jsem je neotevřel. Už nějak nemusím všechny ty velké věci kolem reformy a radaru, plus osobní maléry politiků, kteří chtějí všechno a nakonec mají jen ostudu. Sice na české poměry malou, ale na moje dost velkou. Jsou otravní s tím jak vlastně nejsou schopni ani zastírat svoji nenažranost. Jsem starší pán a proto chápu jejich touhu po krásných mladých, ženách, penězích a postavení skýtající moc a díky této moci možnost ty touhy uspokojit.Jenže co je moc, to je moc. Noviny jsem sice zatím neotevřel, ale nakonec mi asi nedá abych si nedopřál menší dávku korupce, vševědoucnosti a někdy i relevantní informace.

Zas na druhou stranu, pořád je lepší číst o milenkách a milencích politiků, než se dívat na líbající se státníky v televisi a číst závěry sjezdu a hledat jakýsi náznak možné změny. Konečně noviny si koupit nemusím a na televizi se také dívat nemusím. První činím v poslední době stále častěji. Dívání na televizi, spíše nedívání už dlouho. Vždy se najde něco důležitějšího. Připravuji si články a povídání pro své kursy, které hodlám dělat. Dělám kolem knihy. Jana zařídila doménu, takže budu muset se i angažovat v tom to směru a přemýšlím jakým způsobem dostat a sjednotit svoje věci roztroušené různě po netu, protože přeci jen na placeném prostoru budu mít víc možností dát legálně najevo, co dělám, kde dělám jak dělám.

V tomhle je dnešní svět úžasný. V těch možnostech jež se člověku nabízejí. V tom, že si skutečně i kdy není nijak zvlášť bohatý může rozhodnou, že svou malou finanční částku investuje do PC, nebo cesty do Berouna, kde vyleze na kopec k rozhledně, kde jak mohu potvrdit je opravdu hezky a pak si dá někde kafe a půjde třeba údolím Berounky buď směrem na Plzeň a nebo na Prahu. Obojí směrem je krásná cesta. Šel jsem tam tudy několikrát, ne jen jedenkrát, jak se zpívá v písničce „Okolo Frýdku cestička.” Naposledy jsem u té rozhledny na Berounem, nevím jak se jmenuje, asi před pěti lety. Narazil jsem funíce cestou do kopce na milenecký pár v plné vášni. U cesty. Zřejmě to nemohli vydržet. Co mě nejvíc pobavilo, že oba pozdravili. Zřejmě vychovaný.

Příroda je příroda a vášně jsou vášně. Taky jsem byl mladý. Jednou jsem se muchloval s jedním děvčetem na rohu u Daliborky pod školou v Děčíně na Kamenický a šel kolem starý Plátěnka a povídá. „ Si sem nasázejte stromky.” Dobrá rada. Ta holka tehdy nezaváhala a odpověděla: „Jo, ale nemám motyčku, že bys dědo pro nějakou skočil.” Obě ty poznámky si pamatuji dodnes. Plátěnka její poznámku ustál, my jeho také a život šel dál. Samozřejmě se neopomněl zmínit tátovi. Jenže jsem byl už velký kluk, bylo mi skoro osmnáct. Tak se to obešlo bez komentáře. A já pamětliv oné poznámky té holky,( ani si nepamatuji jak se jmenovala,) nikdy takové návrhy milencům nedělám, tiše se proplížím kolem a odvrátím hlavu, jako že nic nevidím.

Je tedy pravdou, že já osobně preferuji, klid a ticho domova. Příroda v tomto směru už mi tolik nesvědčí. Ani nevím, kdy mě tyhle neodolatelný touhy přešly a od kdy to vydržím domů? Ale je to už dost dlouho. Zřejmě mě potkávají důležitější věci. Přestože se tvrdí, že sex je jednou z nejdůležitějších věcí v lidském životě. Jenže jak jsem zjistil. Někdy mě nějaké věci zaujmou natolik, že dokonce i na sex zapomenu. Pak mám potíže s partnerkami. Ony čekají a já si zrovna píši něco na PC, nebo myslím na nějakou důležitou věc, kolem něčeho jiného, než bych v tu chvíli měl. Jsem kupodivu rád, že nejsem zas až tak na povel a jsem schopen myslet občas i na jiné věci. Znám několik lidí, kteří nemyslí na nic jiného a není to pro ně jednoduché. Mají docela omezený úhel pohledu. A omezený okruh zábavy. Kupodivu, některým v tom ani není zas až tak dobře.

Apoštol Petr říká v jednom listu. „Co se člověka zmocní, tím je zotročen.” Moc hezky řečeno. Nezřízené vášně nejsou ani tak zábavné jako zotročující. Bohužel. Může se to týká chlastu, drog, nebo moci či sexu. Nebo i dominance v řeči. Je-li to nezřízené není tam místo pro nic jiného. Jen pro onu nezřízenost. To sám pro sebe bych považoval za své neštěstí. Mám rád rozmanitost. Trochu na prachy, trochu na ženský, trochu na jiné věci, dost na práci a cítím se na světě dobře. Jako dnes. Pracoval jsem, pospal jsem si, prošel se, pokoukal po světě a je mi fajn.

       

Komentáře

[Martin]

"Dva divoši"! Tu knížku jsem jako kluk doslova zbožňoval, četl jsem si v ní v jednom kuse. Ještě pořád ji mám tady v pokoji na poličce, mám ji po tátovi.

Jé, to jsou vzpomínky. Jak jsem si podle ní stavěl luky. Bohužel nikdy ne ze dřeva vyzrálého, narubaného v zimě a správně seřezaného, jaké mělo podle knihy být. Ale to mi nevadilo, byl jsem s nimi pokaždé spokojen. Teď koukám, že mám v té knize ještě záložkou z kousku starých novin založenu stránku o výrobě indiánské čelenky. K její výrobě jsem se ale bohužel nikdy nedostal, ani k tomu týpí jsem se nedopracoval. Tak jsem o tom všem aspoň snil.

Vůbec knihy pana Setona jsem měl jako kluk nejraději, přečetl jsem jich několik. Kde ty časy jsou, někdy mi to dětství vážně chybí.

Děkuju za další výborný zápisek.

[Jan Jílek]

Já jsem si ji také proto koupil. Jen tak pro radost.

[Martin]

Až pojedu zase do Prahy do školy, tak si ji vezmu s sebou. A až mi bude zase někdy smutno, tak si v ní budu číst a budu vzpomínat.

[Václav "Darm" Novák]

Přesvědčili jste mě, jdu si jí přečíst znovu :D

[Hadice]

Nejen mladí muži na této knížce vyrůstali

[Michal Vyskočil]

No já nevím. Používal jsem Mandrake, RedHat, Slackware, Gentoo, Ubuntu, Debian, Mandrivu, OpenSuse. Až na Gentoo (čekání na kompilace) a Slackware (neřeší závislosti) bych si nainstaloval libovolný z nich, protože těch pár rozdílů za to ani nestojí Pokud mám svůj .bashrc a .vimrc, tak rozdíl vidím jenom v grafice/textu při bootování.

[Jan Jílek]

Slackware mám rád, ale tenhle komentář asi není sem.