Nestrukturovaný blog

28.9.2007 19:52 | Přečteno: 921×

Po dlouhé mám kompletně volný víkend. Žádné návštěvy, žádná terapie, jsem doma sám. To mi vyhovuje. Potřebuji být nějaký čas být sám, nedělat nic na nic nemyslet. A že prší? Kupodivu i tohle v tuhle chvíli vyhovuje. Pouštím si staré hity, čtu si knížky co jsem si koupil a půjčil, potuluji se od ničeho k ničemu. Dokonalá svoboda. Tuhle jsem chtěl něco napsat v TeXu a zjistil jsem, že při pokusu o přeložení za pomoci pdfcslatex mi místo pdf dává dvi. Jenže jsem si vzpomněl, že na tohle téma na Abíčku běžela diskuse, našel jsem, přečetl a opravil. Stačilo stáhnout dva adresáře, rozbalit a překopírovat. Ač to bylo původně pro Linux, chodí jak pdfcsplain, tak pdfcslatex v NetBSD. Jen jsem to prubnul, jestli to projde. Prošlo. Vlastně v Debian/Etchi i ve FreeBSD je už chyba opravená, ale v NetBSD 3.1 ještě ne.

Takové dny mám někdy rád, sním si o starých časech, co se nikdy nevrátí, vzpomínám na lidi, které jsem v životě potkal a někdy na knížky co jsem třeba četl v mládí. Občas si nějakou otevřu pokud ji mám. Kupodivu většinou se nevrátím ani tak do děje té knihy, ale spíš do časů kdy jsem ji se zápalem četl. Procházím se v duchu v oněch časech, a vidím vše jakoby ve světle. Inu čas většinou pozlacuje. To musí mít člověk asi hodně traumatické vzpomínky aby po čase je neviděl ve zlatě. Yalom ve svých knihách o existenciální psychoterapii se docela tímhle fenoménem zabývá.

Jako dospělí lidé jsme si vědomi toho, že nebudeme už nikdy tak mladí, jak jsem byli, nikdy se nevrátíme do dob, co odplynuly, ale většina z nás po tom alespoň trochu touží. Je to zřejmě spojeno s vědomím konečnosti, a tímhle způsobem s pokoušíme zastavit čas. Jenže někdy se místo příjemných pocitu najednou vynoří něco, co zrovna v tu chvíli nemusíme. Jako onehdy na skupině rodinných příslušníků, kde velmi příjemně plynula řeč. Plynula a v takovou chvíli jsem lehce v napětí, protože podle zkušenosti obvykle se něco chystá. A taky jo. Povídali si maminy o dětech a jak už to bývá, od radosti se přešlo ke starostem a všiml jsem si že jedna z nich měla velké napětí v těle. Zeptal jsem se ji co se děje a z ničeho nic začala vyprávět. Vyprávěla jak kdysi, když zjistila, že její muž je hazardní hráč a objevila celý rozsah jeho dluhů, zatoužila ho potrestat. Potrestat tak aby na to nikdy nezapomněl. Vyprávěla jak přemýšlela, že jejich dvouleté dítě a sebe přikurtuje v autě a narazí v plné rychlosti do zdi. Na to by tedy asi nikdy nezapomněl.

Jak většinou bývá, naštěstí zůstala jen u myšlenek. Ale v tu chvíli jsem toho i já toho vyprávění měl tak akorát. Představa způsobu konce jak jejího, tak dítěte byla dost děsivá. Málokdy se mi něco takového stane. Přeci jen už jsem za ty roky slyšel ledacos. Přes veškerý svůj děs jsem ji docela chápal. Občas se většina lidí dostane do stavu beznaděje, třeba jen na chvíli, a běží jim myšlenky, že vlastně ta konečnost nemusí být vůbec špatná. U hráčů je právě nejhorší, že oni dokáží ekonomicky zničit rodinu do konce života, protože jejich dluhy jsou u mnohých nesplatitelné a exekutor se neptá u rodin komu co patří. Není vůbec jednoduché pro rodinné příslušníky z téhle situace vycouvat. Tenhle člověk, její muž už chodil do terapie, měl zablokovaný účet, nenosil sebou peníze, jenže měl pořád občanský průkaz a na ten si půjčil obrovské peníze. Naštěstí ještě v jeho případě splatitelné. Pak se zdá vše hodně černé.

Hráčská loby je v této zemi neskutečně mocná a tyhle tragedie se budou množit. Bohužel. Tak jsem se zrovna v tuhle chvíli nevrátil: „Do oněch zlatých časů.” Vlastně jsem si teď uvědomil, že ještě dlouho po tom po vyslechnutí vyprávění jsem nosil v sobě tu představu havarie. To s emi také nestává často. Skoro vůbec. Ale nakonec tohle patří k mému životu a vybral jsem si sám. Někdy se bavím představami lidí o práci terapeuta. Většinou je dost mylná a dokonce i u lidí, kteří by měli mít vědomosti, leč nemají protože psychoterapie skutečně není poradenstvím, jak žít a jak nežít. Terapeut někdy za skupinu zažije několik frustrací, které na sobě nedá znát a musí se s nimi vyrovnat bez pomoci svých klientů. Není tím, který určuje co a jak, ale tím, který ukazuje na možnosti, slepá místa, a zároveň se smiřuje s tím, že i přes poznání, které jeho klienti dosáhnou stejně nic nezmění. Většinou ne okamžitě a už vůbec ne všechno. Jen něco málo, někdy za dlouho a chce to dost času. Rychlé poznání moc nefunguje.

Ona mladá žena o níž jsem mluvil, také musela dospět k tomu, že se rozvedla i když muže neopustila, zajistila svůj majetek, tak aby na ni a její dítě nepadly dluhy a nechává svého muže splácet jeho dluhy. Trvalo jí dost dlouho než se od rozumu přes emoce, jež ji varovaly před takovým jednáním, protože jsme nastaveni na spolupráci a pomoc vlastně varují. Hlavně je tam strach z obvinění blízkých příbuzných partnera a okolí z vypočítavosti, lakomství, vydírání atd. Někdy se i tak skutečně děje. Přestože pokud se na celou věc díváme zpovzdálí zdá se nám to nesmyslné. A terapeut ji nemůže říct, (tedy může, ale pak už není tak moc terapeut) „Když si blbá a nedáš si říct, tak trp.” Zrovna tak ji nemůže hned říct v případě co jsem uváděl. „Co to je za hovadinu, co tu meleš?” Ani nedá radu, jak splácet dluhy. Většinou to sám neví. Ale může prospět tomu člověku, že vyslechne i takový drsný a mnohými lidmi těžko pochopitelný příběh, pochopí ho i když se ho tvrdě dotkne, vydrží a ukáže na cestu vedoucí k naději.

Chtěl bych mít někdy ty možnosti, které mi lidé přisuzují. Mám dost možností, ale jiné než si lidé myslí. Nejsou méně důležité i když většinou nejsou tak na efekt. A vrátím se k tomu snění a knihám. Knihy jsou dobré. Někdy mám pocit, že jsou mnohem lepší než filmy. Knihy vyvolávají obrazotvornost a možná tohle je důležitá vlastnost pro tvůrčí lidi. Třeba i pro programátory. Díky knihám jsem si představoval některé situace, události, děje jak je zvládám sám, což ve filmu moc možné není, tam je to zjevené. Většinou. Často jsem se ke knihám utíkal. Pomáhaly mi unést někdy těžko snesitelný život. Stejně jako ona mladá žena, která se nakonec vzpamatovala, upustila od trestu, což je nejrozumnější většinou a začala hledat jak pomoc, tak šanci, jak zvládnout situaci. Jsem přesvědčený, že svoje dětství jsem přežil a vydržel jen díky knihám. Pomohly mi na mnohé zapomenout.

Čtu po sobě co jsem napsal a nestačím se jako obvykle divit, kam jsem se dostal. Ale nevadí, nepíši literaturu, jen blog, jen tak se mi myšlenky hrnou a není mi i přes to co jsem napsal zle. Vlastně je mi fajn. Říkal jsem si nedávno, že bych ten příběh mohl nějak zpracovat. Nakonec skončil tady v blogu a mnozí budou mít pocit, že je zas vše páté přes deváté. Nestrukturované, a bez formy. Jenže i můj život většinou je nestrukturovaný a bez formy, mimo toho k čemu se smluvně zaváži. Tam je forma a struktura nutná. A z jakého důvodu by měl být odlišný blog od života? Se ptám.

       

Komentáře

[Jary]

No, třeba protože, jak jsem nedávno někde zase četl, život je neustálý boj proti chaosu?

[Jan Jílek]

Já jsem někde četl, že chaos se vlastně do řádu organizuje sám.

[Jary]

Jestli to nemá co dělat se samoorganizací.