Klap klapy klap, já mám nové boty...

17.4.2010 22:30 | Přečteno: 1659×

Zakoupil jsem stan. Lehký, jednoplášťový na kolo určený, ale i pro pěšáka vhodný. Celých 960 gramů vážící. Sice se prodávající divil z jakého důvodu si nekoupím něco „pořádného,” ale nedal jsem na něj. Jednoduše určitě bude lepší než ta celta nebo igelit pod kterým jsem spal do svých 46 let. Až jsem si pořídil stan. Tehdejší Markéta si ho pořídila v Londýně a půjčila mi ho na cestu po Británii. Další rok jsem si už pořídil svůj. Malé Áčko, které jsem nakonec věnoval Václavovi, protože jsem si koupil první kopuli. Tak to je historie mých stanů, které zatím až na jednu výjimku, výše uvedenou končili v kontejnerech u letiště.

Neměl jsem potřebu se tahat domu ze stanem, co už byl zcela vyřízený. Byly ty stany pohodlné, ale relativně těžké. Ono se dvě kila a více nezdá mnoho, ale zabere takový stan místa v ruksaku a pak se musí koupit větší ruksak. Větší ruksak samozřejmě svádí k více věcem, které jsou „nezbytné.” Nakonec se ukáže jako vždy že minimálně jednu třetinu věcí táhnu zcela zbytečně. No aspoň mám vždy pocit, že ještě něco unesu. Ale ta úleva, když už jedu domů, vím, že nic neponesu, nebudu hledat nocleh pro ten den a hlavně nikam už nepůjdu. To je na té cestě nejkrásnější.

Vždy si říkám, že příští rok už nikam nepůjdu, pojedu se ženskou někam na dovolenou, zaplatím si místo u moře v kempu a budu se tam povalovat. Tiše tloustnout a říkat si, že už jsem toho prošel dost abych už mohl vnoučatům vyprávět barvité historky z cest, když už ty modrooké brunetky nemají takový zájem naslouchat jako kdysi a v takové míře. Pak dorazím domů, nadechnu se, sním něco dobrého, podívám na fotky začnou se mi v paměti vybavovat filmy z cest a je zase klid s dovolenou u moře. I když na Novém Zélandu jsem šel 500 km čistě podle oceánu. Viděl stovky kilometrů bílých pláží, nebo kamenité pobřeží, kde se vyvalovaly lachtani a tuleni. Nikde nikdo, nemít velký ruksak plný jídla zakoupeného v místech kde se koupit dalo, nebyla by to zas taková idyla. Tam nákup jídla byl jen občas, protože stejně jako v Kanadě ne každá značka na mapě značící osadu, ves, či městečko, skutečně znamená místo, kde dostanete ke koupi jídlo.

Vlastně i Chile bylo tímhle způsobem roztomilé. Byla to občas loterie, kdy jsem se těšil na výhru a první cenu v podobě supermarketu, pizzerie, či restaurace a někdy tam bylo jen něco jako obchod u pumpy, někdy obchod, někdy restaurace a někdy jen hluboko pod silnicí statek, kde mi dali vodu. Na Novém Zélandu občas i jídlo. V Chile se několikrát dívali z okna a nevylezli ze strachu abych je snad neokradl. Ale to se stalo myslím jen dvakrát. Jinak i v Chile byli lidé na gringa vlídní. Navíc Chile je země plná protikladů a rozdílných podnebí a já zažil jen to podnebí středního Chile v létě, kde je vedro, prach a ticho. Střední Chile je ještě docela dost osídleno. Poušť Atacama je zcela pustá a sever a jih země také přelidněností neoplývají. Možná je zeměkoule přelidněná ale znám pár míst na světě, kde o živáčka docela dlouho nezavadíš.

O to je potom větší radost, když se objeví na obzoru osada a vy objevíte dokonce i obchod, kde mají základní potraviny a něco průmyslového zboží a v tu chvíli máte pocit, že jsem se ocitli v ráji. Jako na Novém Zélandu, kde jsem u jedné pumpy objevil obchod a měli tam nejen jídlo, ale i plyn, který jsem marně týden sháněl, protože mám vařič na šroubení a všude jako z udělání měli jen ten narážecí. I jehlu a nit měli, oboje jsem někde cestou ztratil. Zjistil jsem to, když jsem si chtěl přišít knoflík ke košili.

Samozřejmě, pokud ji nepotřebujete, pícháte se o jehly v libovolném množství, vždy když otevřete ruksak. V případě potřeby se jehla a nit jednoduše ztratí. Tak i to se mi stalo jen dvakrát, ale zrovna, když se mi ve Španělsku utrhl popruh od ruksaku, který jsem dostal sponzorským darem. Nebudu onu firmu jmenovat, ale kdybych si měl ještě někdy od ní něco pořídit, neudělal bych to. Ruksak údajně určený do velehor na velkou zátěž, byl velký lehký, dobře se do něj ukládaly věci. Měl malinkou vadu, průměrně jednou týdně se mu utrhly popruhy. Což u ruksaku na cestu dlouhou přes tři tisíce kilometrů je docela slušná vada. Sice jsem se naučil rychle přišívat popruhy, ale nitě, které jsem měl nebyly té kvality, co jsem potřeboval, opravnu jsem cestou žádnou neviděl a pokud viděl popruhy zrovna držely.

Cesta na Gibraltar byla v mnohém poučná. Do té doby jsem nikdy tak dlouhou cestu nevykonal a netušil jsem, co všechno se za tři měsíce může stát. Cestou na Gibraltar jsem měl tři hlavní starosti. Přišít popruhy, sešít boty. To byl tehdy také kup jako hrom, protože nejen že mi dělaly puchýře jako hrom, ale po tisíci kilometrech se začaly neodvolatelně rozpadat. Na Gibraltar jsem dorazil s rozpadlými botami, které mi díky tomu, že se rozpadaly dělaly puchýře skoro jako nové. Navíc onen darovaný ruksak měl ještě takovou bezva vlastnost, že se mi po dvou tisících kilometrech dělaly vředy na zádech. Príma život. Takže jsem do cíle dorazil s olepenými prsty na nohou, s rozpadlými botami.

V Malaze jsem si koupil plátěnky, na stopování zcela stačily. Boty zahodil, domů dorazil s rozpadajícím se ruksakem. Ovšem ten jsem ve své tehdejší šetrnosti dal ještě v Děčíně opravit. Majiteli firmy jsem řekl pravdu. Byl trochu překvapený, ale uznal, že asi nešije ruksaky na cestu tři tisíce kilometrů dlouhou. Ten ruksak, když se mu pořádně popruhy přidělaly ještě udělal se mnou dvě kratší cesty po Čechách. Holt jsem dítě svých šetrných rodičů. Ale šetrnosti jsem se v mnohém skutečně odnaučil. Ona takhle dlouhá cesta skutečně poučí.

Časem, jak se zlepšovaly finanční možnosti a materiály, postupně jsem si začal opatřovat kvalitní věci a žít na cestě pohodlněji. Dost dlouho jsme byl v takovém trampském stínu svého mládí, kdy jsem používal materiály, jako je celta, usárna, později krosna. Než jsem objevil ruksaky s bederním pásem, stany co se dají během pár minut postavit a být v suchu a teple. Proto jsem kdysi napsal a ono větou i popudil dost žen, že výběru ruksaku a vůbec výbavě na cestu věnuji větší pozornost, než výběru manželce. Uvědomil jsem si, že jestli skutečně chci chodit dlouho a nezabalit to v padesáti, pak se musím postarat o to abych měl kvalitní boty, ne šmejd, který se jako dobré boty tváří, že je lepší vzít rozchozené kožené polobotky, než kombinovaný materiál kůže a textil, kde se textil na rozdíl kůže potřebně neroztáhne.

Jako v Izraeli, kde jsem měl údajně boty na dlouhé chození a opak byl pravdou. Sice je fakt, že největší chybu jsem udělal v tom, že jsem šel po pláži a slaná voda a písek udělaly s nohama svoje. Za svou neopatrnost jsem pak platil puchýři na chodidlech. Což je také úžasná zábava, jít s vrstvou náplastí a gázy na chodidlech. Prvních sto metrů jsem vždy měl pocit, že jdu po žhavém uhlí a přemýšlel, jestli se nebudu živit jako fakír. Od tohoto trápení mě později vysvobodily trekové boty, které jsem si zakoupil do Řecka.

Na své tehdejší finanční možnosti jsem do nich investoval hodně. Celých 3 550 Kč, ale vydržely bez jediného puchýře 7 000 km. Chodil jsem v nich i doma, každý den, kolem patnácti kilometrů a udělal v nich tři dlouhé cesty. Dohromady skutečně 7000 kilometrů. Další už tak dobré nebyly, ale každé vydržely 5 000 km. Když spočítám kolik jsem dal za boty, co mě tak trápily v tehdejších cenách a za trekové boty v tehdejších cenách, prodělal jsem na laciných botách, jak peníze, tak pohodlí. Koupil jsem od roku 2000 troje trekové boty, dohromady jsem za ně dal 11 500 a myslím, že jsem ušetřil.

I když, nejlépe se mi v Británii chodilo ve starých černých semiškách. V tehdejší ceně 650 Kč. Ty se rozpadly až po dvou tisících kilometrech. Spíš než rozpadly, bych měl říct, že se udělaly dvě díry v podrážce, takže jít v nich šlo, ale docela do nich v deštivých dnech teklo. Naštěstí díry jsem měl až poslední týden. Jak říkám, dlouho jsem žil pod vlivem těch krátkých cest, kdy na chození stačily kožené rozšláplé polobotky, které vydržely 500 - 1000 km a pak jsem je vyhodil. Zvyk zbytečné šetrnosti je železná košile a v mládí se trápení tohoto druhu snáší nějak lépe.

Klap klapy klap, já mám nové boty, já pihatá, přespolní holka ze samoty.

Tuhle písničku kdysi zpívala Jitka Molavcová. Víc si z ní nepamatuji, ale líbila se mi. je taková k dnešnímu povídání, třeba ji najdu na netu.

       

Komentáře

[Sunfire]

 Zaz a zaz me dalky tahnou botky se mi lamou vezte ze na mnohe ceste budu leta jeste. 

[Jan Jílek]

Zas vyrazím do zimy i deště, chodit dlouho budu ještě.

[Sunfire]

K predeslemu blogu:(Jiri Suchy)Kapitalismus je lepsi nez socialismus ale horsi nez jsem cekal.

[Jan Jílek]

Ale lepší a to je důležité. Kapitalismus se dá zlepšit, reformovat. Socialismus se reformovat nedá nikdy.

[Sunfire]

Ale dá. Čína zreformovala komunizmus, stávky dělnické třídy kapitalismus, 'diskriminovaní' socialismus.

[Jan Jílek]

Mají kapitalismus s komunistickou vládou. Nebo totalitní vládou? Bez toho kapitalismu by jim bylo podstatně hůř. Takže kapitalismus zlepšuje podmínky, potřebuje totiž víc svobody a také potřebuje lidi, kteří jsou schopni si něco koupit. To už pochopil Lenin za období Nepu. Jenže pak od toho ustopili a bylo zle. Kolektivizace a dík tomu dalšílahůdky jako gulagy. Komunismus se reformovat nedá. I když to tak zdánlivě vypadá.

[CD]

Tohle umíte napsat hezky, pěkné čtení....

[hydrandt]

Fajn počtení. Taky mám nové boty. Koupil jsem vámi zavrhovanou variantu kůže-textil. Pochodil jsem v nich sice jen pár desítek kilometrů v chorvatské Paklenici, ale i tak věřím, že to tak hrozné nebude.

Více prostoru dostanou v létě, ještě ale nevím kde. Kamarádka mi včera doporučila Svatojakubskou cestu, ale bojím se křesťanů a turistů. Tak se možná navrátím k původnímu plánu prostě stopovat a na zajímavých místech chodit. Snad i někde pracovat.

Stan se mi každopádně tahat nechce, žádný lehký nemám. Je mi jasné, že bude hodně pršet.

[Jan Jílek]

Bál bych se spíš těch turistů. Putující křestani jsou více méně mírumilovní.

[Sunfire]

Kdepak, neupad jsem.

Potkal jsem mírumilovnýho křestana, vypravel mi kdo všechno je na nebi.

Nic jsem nevidel, on že lžu.

[Jan Jílek]

Ten vás přepadl a okrad?

[Sunfire]

Ne,ne. Dál než na nos už nevidim, co by si na mě vzal.

[hydrandt]

Když si to teď čtu, napsal jsem to celkem zábavně - vždyť já sám budu turista :) Zkrátka se bojím, že tam bude přelidněno.

[Jan Jílek]

Asi bude, vyhýbám se pokud možno takovým místům, ale zase lze potkat skutečně zajímavé lidi.

[Petr]

Nám nepršelo. A čím dál od Santiaga, tím méně všech lidí a více míst v ubytovnách. Jediný problém asi bude, že už loni tam visela tuna letáčků s něčím co se prý dalo přeložit jako "svatý rok 2010". Takže letos by to mohlo být hustý.

P.S. Cestu jsme si pěkně užívali - každý den alespoň jedna hospůdka, žádný kvalt, prostě supr!

P.P.S. Šli jsme věřící, nevím, totálně nevěřící a dva tak středně věřící. A i tak to bylo v pohodě.

[=^..^= AmigaPower®]

Moc hezky napsaný, konečně z toho přestávaj týct ty hektolitry testosteronu. Já mam na tenhle rok už konečně v plánu tu léta oddalovanou Budapešť, takže by se mi pro změnu hodil lehkej a skladnej stativ, auto neberu, stejně bych neměl kde zaparkovat a kyž, tak za ranec Maj tam nějakou tejdení kartu na všechno, včetně MHD, museí a slev v restavracích.

[Jan Jílek]

Kde jakej testosteron? Sem občas pustil pár historek.

[=^..^= AmigaPower®]

...ale, vy šibale...