Sám pěšky za obzor musí jít

18.4.2010 22:20 | Přečteno: 1024× | poslední úprava: 19.4.2010 08:31

Tak jsem už včera navlékl jen bundu a pod ní jen košili. Rozhodl jsem se že jaro je tady. Vlastně předjaří. Předjaří mám rád. Stejně jako mám rád měsíc říjen a listopad. Ještě není zima, ale podzim končí, vzduch je chladný, krásně syrový. V předjaří zase vzduch voní. Není ještě moc teplo, Slunce hřeje mírně, nic zeleného až najednou všechno vyleze. Počasí umí krásně zaskočit.

Vzpomínám si jak jsem jednou takhle v předjaří 1994 s Markétou z Děčína putoval z Prahy přes Průhonice, na Kamenný přívoz a dál. Vyrazili jsme v pátek k večeru z Hájů, na Průhonice, cestou jsme museli přebrodit potok, takže jsem se zul, Markétu přenesl přes vodu, protože se ji voda zdála studená. Dorazili jsme do průhonického parku, stmívalo se , nikde nikdo, stan jsme neměli. To bylo ještě v dobách, kdy jsem zastával názor, že jen chcípáčkové spí pod stanem a našli přístřešek pro zvěř. Krásně vysypanou pilinami. Takže jsme se tam uvelebili.

Jinak bych ji asi ještě trochu protáhl k nějaké autobusové čekárně. Boudičce, jak jsem měl ve zvyku říkat. Přeci jen střecha nad hlavou je lepší než nic. Dobře jsme udělali. Do rána se silně rozpršelo. Zima byla. mě ani ne, ale Markéta klepala kosu. Cestovali jsme takhle asi čtyři dny a počasí se silně měnilo. Polovina března, na nic se nedalo spolehnout. Musím říci, že tehdy jako ještě párkrát poté mě Markéta překvapila tím, jak všechno snášela. Nenadávala mi, nereptala, jen se občas divila, co že tam dělá? Ale ten předjarní výlet byl bezva. Myslím, že jsem dorazili až do Bechyně a z Bechyně pokud se pamatuji jsme šli proti proudu Lužnice do Plané, Tam jsme celé cestování ukončili, protože zrovna jel autobus do Prahy.

Předjarní výlet byl skvělý. Sice občas pršelo, občas, ale jen občas svítilo slunce. Teplo bylo jen při chůzi, ale nakonec se nám ta cesta oběma líbila. Měla malou vadu, když jsem před Táborem šlápl na kluzký kámen a dal jsem si čelem pěknou ránu o padlý kmen. Markéta se smála, ale smích ji přešel když viděla krev a slyšela můj hlas, co se ji ptal. „Co je tady tolik k smíchu?” Uznala, že smích nebyl na místě. Abych se odškodnil, v Táboře v řeznictví jsem si koupil pět párků a snědl jsem je horké na místě. Ani nevím jestli je možný si dát v řeznictví držkovou, nebo gulášovku, případně si dát horký párek. Už jsem to dlouho nezkusil. Naposled snad když jsem ještě bydlel v Děčíně. Ta cesta kolem Lužnice do Tábora je krásná, šel sem po ní asi třikrát. Poprvé v tom předjaří a naposled myslím v roce 1998.

Vůbec, čas od času se mi z ničeho nic vynoří vzpomínky na nějaký kus světa, kde jsem byl. Vždy přesně vím kde to bylo. Vidím ten kraj a vnímám i počasí, náladu, atmosféru. Úplně se mi vybaví všechno jako bych tam v ten moment byl. Lidská paměť i psychika je v tomhle směru úžasná. Ona je stejně úžasná i v tom vybavování nepříjemných událostí i s emočním prožitkem. Stejně tak byly doby, kdy se mi z ničeho nic vynořovaly nepříjemné události z dětství, mládí a života jako takového.

Vždycky když mě tohle přepadlo, bylo mi hrozně. Jenže pokud jsem nechal tyhle představy a emoce s tím spojené projít, pak se mi ulevilo. Většinou se nevrátily. Takhle to funguje i s těmi pozitivními vzpomínkami. Zatím se mi ještě nevynořila stejná vzpomínka. Může to byt o stejné zemi, ale vždy někde jinde a vždy spojené s něčím jiným. Jsem radši. Nikdy jsem nedal na doporučení, že si mám psát poznámky z cest. Naštěstí si pamatuji přibližně kudy jsem třeba šel a podle jmen na mapě si vybavím, zda je to místo jde jsem byl či nikoliv. nebaví mě psát taková ta sdělení. „1.8.1993 jsem vyrazil z Lurd přes Pyreneje do Španělska.” Vím, že to bylo koncem července, podívám-li se na mapu, pamatuji si směr. Hlavně si pamatuji ty vesničky, které všechny vypadaly jako by se tam čas zastavil. Napajedla pro dobytek veprostřed vsi. Podobně jako v Portugalsku, veřejné prádelny s bazénky na sebou, ze kterých přetékala voda z jednoho do druhého. Krásné kamenné statky, ještě krásnější kamenné kostely.

Všude ve Francii byla výhoda, že se dalo spát na vesnických hřištích. Kolikrát mě našli místní, jak si ležím pod přístřeškem u kohoutku s vodou. Mladí, staří, vždy pozdravili, někdy se zeptali, domluva byla obtížná, takže jsem jim ukázal svůj cestovní lístek, kde jsem měl anglicky a francouzsky napsáno, kdo jsem a kam jdu. Tehdy jsem mluvil jen německy. Oni se zasmáli, řekli „Bon marche” a šli si po svém. Asi dvakrát mi přinesli i jídlo. Nebylo špatné cestování po Francii. Nebylo vedro, spíš takové chladnější léto. Kupodivu i v jižní Francii. Žil jsem v představě, že jižní Francie je hodně slunečná, ale možná jsem měl jen smůlu, že v roce 1993 nebylo léto ve Francii nijak horké. Přes Grand Massive, bylo asi jako u nás v květnu. Rád cestuji ve vedru, jenže zase krása Francie tohle nahrazovala. Ve Francii je toho k vidění obrovská spousta.

Ještě k těm Pyrenejím. Co se mi tam líbilo, že nebyly přecpaný turisty. Byli tam, ale poměrně málo. Skutečná idyla. Jak o nich píši, zase se toužím vrátit, vylézt ten stoupák na Arrreau do 1700 metrů sejít dolu na Sant - Lary -Soulan a další do Aragnouet do 1800 metrů, projít tunelem Belsa a být v horkém Španělsku. Ta proměna počasí byla úžasná. Na francouzské straně v deset hodin dopoledne 11 stupňů Celsia, po třech kilometrech putování po tmě tunelem pod horským štítem a o hodinu později na druhé straně 30 stupňů Celsia. A to bylo počasí mimo dvou bouřek, které jsem ve Španělsku zažil po celý měsíc, co jsem putoval centrálním Španělskem na jih. Ovšem francouzská strana Pyrenejí je skutečné krásná, řekl bych aspoň to co jsem viděl, krásnější a zelenější než španělská strana.

Jo, tak jsem se rozpomínal, předjaří je tady a zase jako každé předjaří mám chuť nechat všechno tady, ničím se nezabývat, vzít ruksak a pomaloučku, žádný kalup nikam, vyrazit. Kousek po kousku, od krámku ke krámku. kde si koupím něco lahodného na zub. Od jednoho tábořiště k druhému. Nikdy se nevrátí, co bylo kdysi, ale zase může být něco nového a zase se mohou vynořovat jiné vzpomínky na jiné kraje a jiné cesty. Dnes jsem byl u Lužnice, v Průhonicích a v Pyrenejích. Je zajímavé, že at se vynořovaly vzpomínky na kterýkoliv kus světa, bylo mi dobře. Už jen pro tenhle pocit stojí za to být tulákem.

Problém s tuláctvím je v jedné věci. Tulákem se nikdo nestane. Stát se můžete automechaniky, zloději, bezdomovci, lékaři, ale tulákem se musíte narodit. Znám dost lidí, kteří tohle zkusili. Jednou, dvakrát a dost. Jsou tuláci, kteří se nikde nezastaví, jsou tuláci, co se vracejí, aby znovu vyrazili. Nejsou to bezdomovci, kteří nemají kde bydlet. Jsou to lidé, co bydlí, když se zrovna netoulají. Dokonce i pracují, celkem zodpovědně, ale pak přijde to předjaří. Zůstanu tady, ale do července už mě ta touha nepustí. Do dneška to celkem šlo.

Tulák má v poli stoh,
pak jen pár bosých noh,
sám pěšky za obzor musí jít
a on si přesto zpívá...
Pavel Kopta.
Blog z roku 2009

       

Komentáře

[Sunfire]

Cas toulek byla nejkrasnejsi cast mojeho zivota. Kus pesky, kus stopem. Jen co slunicko ovlazilo vzduch, kazdy weekend jinam. Cerven byl nejhezci. Tresnove sady roubovaly silnice, hromady vonaveho sena zvaly unavene telo ke spanku pod celtou. Rana byvala chladna, mlha. Den se probouzel ptacim zpevem, slunce a vitr mlhu roztrhaly. A s jakou chuti jsme zdlabli kus chleba s pastikou, zapili vodou z potucku. Dekuju za hezke zavzpominani.

[matla]

Vsude dobre, tak co doma

[=^..^= AmigaPower®]

Zase moc hezkej zápisek pane jílek, jen tak dál! Je dobře, že na vás to jaro působí takhle, já a můj kocour pro změnu všude ve vzduchu cejtíme estrogen, ale kocour to zatim snáší o hodně líp...

[Jan Jílek]

Estrogen, to jako "kozy jako vozy?" Či co?

[=^..^= AmigaPower®]

No nevim, všude sou teď kozy, nohy a pupíky! Posraný jaro! Kdo se na to má dívat?!

[iMHO]

Dnes ráno jsem stoupal po schodech v metru za ženskou s nejkrásnějšíma nohama a prdelkou, co jsem za poslední dobu viděl. Chtěl jsem jí to říct, ale styděl jsem se. Možná by jí to potěšilo, ale spíš bych dostal facana.

[Jan Jílek]

Nedostal, ještě jsem nikdy za čtyřicet let nedostal nafackováno, za to že jsem dámě sdělil, že mě vzrušuje, její krása. Ať se ono sdělení tykálo jakékoliv části těla. Vždy se usmály a buď poděkovaly, nebo řekly něco ve smyslu ...jo dal bys sis chlapečku, ale takovejch by bylo...

[Dalibor Smolík]

To se povedlo. .. Jednou jsem takhle pochleboval dámě, jak je krásná a ona mi na to řekla, že jsem si určitě doma zapomněl brýle. Tak jsem jí ujistil, že na dálku vidím dobře - a některé věci vidím dobře i na blízko.
Zabralo to.

[iMHO]

Já jsem bohužel plachý a nesmělý, takže pro jistotu držím hubu. Co kdyby ona slečna reagovala nějakými pokusy o další sblížení? ))

[Jan Jílek]

Bych ji nechal se přibližovat, ony si s tou sitací a nesmělostí hravě poradí.

[iMHO]

To já vím, že poradí. Kdyby neporadily, byl bych dodnes nepolíbeným panicem. Jenže dneska už bych to sbližování nevysvětlil doma. ))

[Dalibor Smolík]

Jó, takových je nás víc.

[iMHO]

Něco takového?

[houska]

no to jsou mackove ... uz chybi jen ten olej :oP