Pomáhat a prospívat

5.5.2010 22:24 | Přečteno: 938× | poslední úprava: 5.5.2010 22:35

Mnohokrát jsem psal o tom, že rozlišuji mezi pomocí a prospěchem. Nikdy jsem neuměl příliš dobře vysvětlit, v čem vnímám zásadní rozdíl, ale dnes ráno při individuálním pohovoru jsem něco malinko objevil. Všiml jsem si totiž, že pro mnohé lidi je velmi těžké přijmout jakoukoliv pomoc od kohokoliv, vzhledem k tomu, že je, nebo byla jim velmi často pomoc nabízena jako neschopným. Většina z nás nemá ráda být považována za neschopné. Proto je tolik, těch, kteří odmítají být přímými příjemci pomoci. I tam kde jde o jejich život.

Třeba rodiče, jež nenechají svoje děti dělat chyby a neukáží jim sami správný postup. Místo toho dětem nabídnou, že to za ně udělají sami. Tím se dopouštějí na svých dětech onoho hříchu jež se nazývá: „Podceňování.” Předchůdcem podceňování je ještě větší hřích zvaný: „pýcha,” která nám zaslepuje oči. Je to pýcha plynoucí z přesvědčení, že to co umím a ovládám, je vlastně vyhrazeno jen mě a ještě několika nemnoha dalším, se zvláštními schopnostmi a ti druzí toho nemohou nikdy dosáhnout.

Naštěstí takto pomáhající jedince většinou jejich vlastní omyl a pýcha o své jedinečnosti a nenahraditelnosti velmi snadno dostihne. I rodiče se toho z větší části nakonec dočkají. Mnohokrát jsem slyšel rodiče říkat: „Co z něj bude, když ho necháme a nepomůžeme mu.” Nakonec se mnozí dočkají toho, že ty „neschopné děti,” se starají po dlouho dobu o své schopné rodiče a jsou jim oporou v jejich životě.

Zdá se že pomoc nabízená nevhodným způsobem, může v druhých lidech vyvolávat pocit podceňování, nadřazenosti a stát se urážlivým faktorem ve vzájemném vztahu. Já osobně málokdy nabízím někomu pomoc. Pokud ano, tak způsobem, že se ptám, co pro koho mohu udělat? Zdá se to jako slovíčkaření, ale v této větě je obsažena pouze nabídka, která dává možnost volby. Druhý člověk má možnost zvážit svoje možnosti a schopnosti a rozhodnout se zda pomoc potřebuje nebo nepotřebuje. Vyžaduji navíc jeho souhlas. Mám jej za schopného a pouze jen se chci připojit do dění. Dávám najevo pozici rovného mezi rovnými. Jestliže odmítne druhý člověk mou nabídku, respektuji jeho svobodu o pokus vše zvládnout sám.

Trochu jsem nastínil důvody, pro které je velmi často pro mnohé lidi těžké přijmout pomoc od druhých lidí. Jak v celém životě jsou vždy rozhodujícím faktorem emoce, které lidé prožívají. Být potřebný pomoci, může člověku život ulehčit, ale sebevědomí nepřispívá. A sebevědomí je především souhrn emocí, jež plynou z pocitu vlastní schopnosti se o sebe postarat i v obtížných životních situací.

Rodiče, jež mají zájem být svým dětem prospěšní jim tedy vlastním příkladem ukáží jak se ve světě člověk může chovat. Ukáží a vysvětlí. Obvykle otec něco jiného a matka něco jiného. Oboje je stejně důležité a oboje na stejné úrovni. Maminka může dětem v případě potřeby utřít slzy a ukázat jim co je na světě hezkého a táta jak se ve světě chovat, jaké nářadí, a dovednosti použít. Možností je mnoho. A nejvíc jsou rodiče dětem prospěšní, kdy to co sami umí svým dětem jen ukážou a nechají je za dohledu projít sítem omylů a chyb.

Jak být třeba prospěšným terapeutem jsem jsem viděl u svých lektorů. Jen málokdy říkali jak se to má dělat. Stačilo že jsem vše pozoroval. Stejně tak, klempířem, lodníkem a jiná povolání, která jsem v životě vykonával. Díval jsem se na ty co to uměli a napodoboval. Byli mi prospěšní. Občas jen řekli: „Když zkusíš tohle, třeba to půjde líp.” A pokud neřekli a nevěděl jsem si rady, v důvěře v jejich schopnosti jsem je oslovil sám. Prospěšný je i ukazatel u cesty a strom. Člověk jež nechce zahanbovat druhé lidi nabídkou pomoci, může strom zasadit, postavit čekárnu nebo vyrobit lavičku. Pod strom se schováme v případě vedra do čekárny při dešti a na lavičku jsme -li unavení. Najednou je tu prospěšná pomoc. Můžeme ji využít a nebo se můžeme rozhodnout, že i v tom vedru budeme pokračovat. Ale strom zůstává i pro jiné, stejně tak čekárna nebo lavička. Mohu vše použít jindy.

To že odpočívám ve vedru ve stínu a v dešti se schovávám v čekárně je zcela přirozené. Lidé, jež zasadili strom nám byli prospěšní. Zasadil s cílem pomoci a přitom nezahanbili. Neprojevili pýchu, že vědí co je pro druhého člověka to nejlepší, nevnucovali mu svou pomoc a nechali vše na úvaze těch jež ji využili v daném čase a na daném místě. Jsem-li někomu prospěšný, zjistím, že pomáhám svým příkladem druhým, aniž bych v nich vzbuzoval pocit nadřazenosti.

Vzdělávající se rodiče, žijící podle svých představ, naplňující svůj čas zájmy, jež je neničí, ale pomáhají jim odpočinout od zátěže života, jsou svým dětem prospěšnější, než rodiče co uhladí svým dětem cestu, nenechají je udělat omyl, nenechají je z jejich omylu poučit. Můj táta mě nikdy nic nenechal udělat, protože jak on říkal „Ty vole to by to dopadlo, kdybych ti to dal do ruky.” Samosebou vše udělal a sloužilo mu jeho „pomáhání,” ještě ke trestání za mou neschopnost.

Naštěstí jsem od dob svého učení potkal mnoho lidí, kteří se chovali zcela jinak a svým příkladem mi ukázali cestu, jak být soběstačný, umět se o sobě rozhodnout a tím způsobem získat i patřičné sebevědomí. Zjistil jsem během let, že spoustu věcí, které úspěšně vykonávají druzí lidé zvládnu též. Ale že zvládnu i něco jiného a že zvládnu mnohem více toho, než nezvládnu. většinu věcí, jež umím jsem se naučil pozorováním jiných.

Jen málokdy jsem musel žádat o pomoc. Při pozorování a následném zkoušení jsem se učil po velmi malých částech. Vždy jsem začal s malou věcí. I svůj letitý způsob života v abstinenci jsem začal od jedné věci. Začal jsem vstávat včas do práce. A tak jsem se postupně stal prospěšným druhým lidem, protože oni vidí, že samotný včasný příchod do zaměstnání mě zbavuje mnoha potíží, které mají oni sami ve svém životě. Nepomáhám jim chodit včas tím, že je hledám a upozorňuji, ale prospívám jim tím, že věřím ve stejné schopnosti, které mám já (a nejsou to žádné nadpřirozené schopnosti) a nutím za pomoci korektivní zkušenosti, ve formě nějaké terapeutické intervence, aby se oni o své schopnosti opřeli a ulehčili sobě samým svůj život.

Nemusím jim pomáhat, nic za ně nedělám a přesto jsem jim prospěšný. Netvrdím, že mě mají všichni rádi a že jsou si mé prospěšnosti hned vědomi. Tak jednoduché to není, ale mnohým vše nakonec jednoho dne dojde. Zrovna tak rodiče. Nakonec děti samy poznají, je-li tomu tak, že největší prospěch co z rodičů mají, je co dobrého od nich odkoukaly, kde se sami snažily něco vidět a všimnout si. Ovšem, stejně jakou učitel, terapeut, trenér tak rodič musím mít co k ukazování. O míře mojí prospěšnosti tedy nerozhoduje moje okolí, ale já sám. Howhg.        

Komentáře

[aurelius]

zajímavý postřeh, fakt dobrý

[Jan Jílek]

Občas si něčeho všimnu.

[Sunfire]

Odkoukat od zkušenějších, popř. odposlouchat jak kdo potíž řešil je znamenitý způsob naučit se vyvarovat stejných chyb.

[=^..^= AmigaPower®]

Pane Jílek, neprodukujte toho tolik, devalvujete tím vlastní tvorbu...



...a já to nestíhám vstřebávat!

[Jan Jílek]

Jeníku, jsou tací co to stíhají vstřebávat. A stejně mi za chvíli dojdou starší texty, co sem chci ještě dát. Pak se odmlčím, zas nějaké napíši a třeba sem dám a nebo nedám, protože už nebudu stíhat. Mám velké plány.

[=^..^= AmigaPower®]

Devalvujete a basta! Co s tou televizí, od kdy vám to vlastně poběží?

[Jan Jílek]

V červenci každý čtvrtek od 21.50 na ČT 1. Takhle jsme byl informován, mělo by to být přes celý prázdniny, natočeno je sedm dílů, příští měsíc budu dotáčet další čtyři.

[=^..^= AmigaPower®]

Já už sem zase vožralej, vstal sem v 6 a jedu...

[rita-gabriela]

Amigo, ten seriál bude přesně pro Vás, a pak třeba "Dobří holubi se vracejí" a "Rok ďábla". Jak dopadla básnička? měla úspěch?

[=^..^= AmigaPower®]

Celkem jo

[Jirka]

zdravim, pane Jilek, dekuju za clanek, pekne, pravdive.

Je velkou vyhodou mate-li moznost "odkoukat" nejakou sikovnost, remeslnou i zivotni.

Je to proste tak - Ucit muzes knihou, vychovavat musis prikladem.

A poznamka k pomoci - Nejhur je prijimana nevyzadana pomoc - Tou totiz muzete velmi zranit ego dotycneho....

Jirka

[Marcela]

Já si to přečtu až odpoledne nebo večer, nestíhám . A tohle se nedá číst jako blesk, pobízí k zamyšlení. Možná by stálo za to, dávat sem takové texty tak jednou za 2 dny. Protože vždy ještě běží diskuze u minulého blogu. Já osobně jsem navíc pomalejší, ale jak vidím reakce Amíga i některé další, asi nejsem sama kdo nestačí vstřebávat. Je to škoda.

[Péťa]

Někteří ten čas mají, asi jsou placeni za sezení u PC - docela zírám na četnost a časový rozsah návštěv na webu některých, včetně autora blogu. To je konstatování, ani stížnost, ani závist.

[=^..^= AmigaPower®]

...to je holt linkování a pozicování... ...kup kočku, pochopíš...

[=^..^= AmigaPower®]

...tywoe! já mam z ábíčka vo 100něco% víc návštěv něž s fejsbůku!

[Marcela]

Koukám že jste starostlivý, Péťo

[Martin]

Tyhle postřehy máte pěkné, držte se svého kopyta

[Marcela]

Můj táta mě nikdy nic nenechal udělat, protože jak on říkal „Ty vole to by to dopadlo, kdybych ti to dal do ruky.” Samosebou vše udělal a sloužilo mu jeho „pomáhání,” ještě ke trestání za mou neschopnost.

Tak to mě trochu vrátilo do dětství...

[Sunfire]

RE: Tak to mě trochu vrátilo do dětství.

 Vnímavé, citlivé dítě odkouká hodně. V životě bezděčně reaguje stejne jako ti, kteří mu byli příkladem, a nesmírně se diví proč se všechno co mu tenkrat tolik vadilo opakuje.

[Marcela]

V životě bezděčně reaguje stejne jako ti, kteří mu byli příkladem, a nesmírně se diví proč se všechno co mu tenkrat tolik vadilo opakuje

Ano, tak to do určité míry bývá. Jako by to byl neustálý kolotoč. To, co se nám dostává v dětství do makovice, se pak z ní těžko vysypává. Hlavně to negativní. Podvědomí je jako houba. Na druhou stranu je to možná výzva od života, vypořádat se s různými "lahůdkami" a naučit se s nimi žít. A nechat dýchat lidi kolem sebe.