Kamna, lodě a řeči kolem
3.6.2010 22:55
| Přečteno: 825×
| poslední úprava: 4.6.2010 07:43
Ráno jsem se probudil hodně brzo. Spát se mi nechtělo. Zjistil jsem že už nám začali topit, což je příjemné. Především v paneláku. Jestli mi něco trochu z dětství chybí je možnost si zatopit podle potřeby. Je pravdou, že bych si mohl koupit nějaký přímotop, ale kamna to nejsou. Kamna mají pro mne kouzlo toho hořícího ohně do něhož se nádherně zírá. V dětství často kdy jsem byl doma sám, jsem si četl a v kamnech hořelo, daleko lépe jsem zažíval všechny ty dobrodružství, o kterých jsem četl.
Vlastně kamna na uhlí i na naftu jsem měl i na lodi. V dobách kdy jsem jezdil jako lodník na člunu, tak nahoře v kuchyňce byl na každém člunu sporák na vaření a dole v kajutách naftová kamna. Sporáky ty většinou fungovaly bez jakýchkoliv problémů. Pouze lidé, kteří doma nikdy netopili v kamnech s tím měli potíže, než se naučili co to potřebuje. Naftový kamna to byl dost často oříšek, protože karburátor si občas postavil hlavu, a kdo chtěl mít teplo musel se naučit opravit a udržovat karburátor v pořádku. Občas to šlo dost na nervy, všude v kajutě smrděla nafta, zima mi byla a špinavý ruce jsem měl. Také jsem to časem zvládl a někdy i u kolegů vypomohl.
Jo časy na člunu. Někdy nechodily motorky na tahání kotev a kotvy se tahaly ručně, při nakládce a vykládce, odkrývání a zakrývání raumu, tedy nákladních prostor, všechno odnosit ručně a rychle, na ochozech naházené části krytu, šlapali jsme v tom, dřina nehorázná, tahání vlečných lan z vody, vázání. Tohle všechno byl zdroj dobrodružství, často šlo o zdraví, protože jestli něco umí opravdu zmrzačit, tak lano. Ocelové lano, neboli „drát.” Drát byl jeden z největších nepřátel lodníka. Kolika lidem uřízl nohu, ruku, nebo když už neuřízl, tak aspoň přerazil ruku nebo nohu, či je jinak zmrzačil. Někteří, co měli bordel v lanoví, to pro změnu stáhlo do vody a utopili se. Nebylo vždy nejveseleji na šífortě.
Ani vycházka za děvčaty se, pokud jsme stáli někde ve vrbičkách, nebyla často nic jednoduchého. Podnikala se tím způsobem, že se vyjelo loďkou. Což většinou ven to nebyl problém, ale ty návraty. Kolik lidí se utopilo napitých jen proto že spadli z loďky do vody a dost často se utopili i když loď stála u hráze. Ti pro změnu spadli z lávky do vody, natloukli si hlavu, zapadli pod loď a neštěstí bylo hotovo. Několik mých kamarádu se takhle utopilo na cestě, kterou jsem jel s nimi v posádce.
Na člunu jezdit dlouho, fakt bylo pro otrlé povahy. Pravdou je, že kdy se zase jelo a trochu se ta loď udržovala, tak na druhou stranu, to chvílemi byla pohodová záležitost. Klid, voda šplouchala a holky mávaly. Idyla.
Ale manévry při připřahování, kotvení a vázání nebyly nic jednoduchého a lehkého pro každého. Při tom se ukázalo kdo je opravdu plavec a kdo si jen myslí, že je plavec. Říkali nám hanlivé „voraři.” Jenže všichni většinou vorem prošli, takže pak na motorácích za dlouhých zimních nocí jsme na komandu klábosili, na vorařský časy vzpomínali a, čuměli do tmy. Pomáhali koukat tomu co stál u kolečka a točil. Jezdit po tmě taky nebyla ta největší zábava na šífortě. pro toho kdo točil. Ukecánkové měli havaj. V kormidelně teplo a bohatýrské historky jen kvetly.
Jé kam jsem se to od kamen vlastně dostal? Až na „šífort.” Dnes se na to dobře vzpomíná, a tehdy jsem byl mladý rychlý a měl jsem svaly. Plavbu jsem docela snášel. Vždyť jsem se málem na lodi narodil. Táta taky jezdil a tedy jsem to zdědil. Na lodi jsem vyrostl. Kamarádi mi říkali, že jsem se narodil s háčkem v jedné a šmajskou v druhé ruce.
Byla to za totáče jakási exkluzivní záležitost, ale rozhodně to nemusel být učební obor. Při troše vnímavosti se člověk za tři měsíce naučil základní věci a ten zbytek se učil každý den. Hlavně se naučil kooperovat a pomáhat. Byli jsme na člunu tři a nemuseli jsme se mít rádi, ale spolupracovat jsme museli. Jináč byla pohroma.
Šestkrát jsem se z lodí topil. Tím mám na mysli, že jsme cestou udělali díru.Udělat díru a a prožít ty chvíle, kdy to na lodi drncá, to teprve potom je hukot. Naštěstí jsem nikdy nebyl viníkem té díry. Tohle mě minulo. Drncání to jo, to jsem několikrát vyrobil, když jsem stál u kolečka (kormidla). Měl jsem kliku, že to jen drncalo bez díry. Ale stejně se musí udělat kontrola a je to práce navíc. V tu chvíli nejste tím nejpopulárnějším a nejoblíbenějším v posádce. Jednou jsem v Elstru málem v oblouku urazil kormidla, ale nakonec neurazil.
Nebylo to nic příjemného, když kolega udělal díru na špičce pod mojí kajutou a musel jsem vynést všechny svoje věci a potom po kolena ve vodě pumpovat a hledat díru. Také jsem ho neměl v oblibě a v tu chvíli jsem mu zrovna nežehnal. Naštěstí tohle se stalo na motoráku a fungoval čerpací systém. Což nebylo zas až takovou samozřejmostí na každé lodi. Byly ty lodě někdy v dost mizerném technickém stavu. Ale v takových případech se všechny zkušenosti z člunu a svaly hodily. Včetně té samozřejmé spolupráce.
Musím ovšem říci, že zaměstnání u plavby mělo a má své výhody pro mne dodnes. Pro nezasvěcené jsem námořník a ta aurelola dálek a dobrodružství si mi nad hlavou snáší stále. V obdivujících dívčích očích to byl vždy nezanedbatelný element. Podotýkám v dívčích očích jakéhokoliv věku, vzhledu i váhy. Vzdělání včetně. I když vím jak to bylo, přeci jen to potěší. Občas zdání takového druhu život jednomu ulehčí.
Nakonec jsem vše vydržel ( i ten dívčí obdiv) a odešel jsem po patnácti letech v relativně dobrém psychickém i fyzickém stavu od plavby. Měl jsem za to, že tohohle dobrodružství jsem užil dost a dost a je čas na jiná dobrodružství. Jedno ale musím říct. Přes sebevětší dřinu na lodi jsem se nikdy na lodi necítil tak unavený, jako například v blázinci po nějakém lehce náročném týdnu. Mám výhodu, že opravdu mohu srovnat. Do jeden a čtyřiceti let jsem se živil manuálně. Fyzicky hodně náročná povolání a od jeden a čtyřiceti let se živím převážně duševní činnosti. Často kolegyním říkám, že si najdu nějakou lehčí práci třeba v kamenolomu. Ony jen nevěřícně kroutí hlavou.
Ale protože jsem ráno v pohodě odvzdušnil topení a ulehl jsem ještě, docela jsem se vyspal. Měl jsem i sen. Mám rád sny. Sny z mého hlediska a zkušenosti mne hodně uvolňují. Mám-li sen, který si aspoň trochu pamatuji, mám i mnohem silnější pocit vyspání. A nemusí to být zrovna příjemný sen. Ale tenhle byl a dokonce i poučný. Ledacos jsem si v tom snu uvědomil. Těmhle snům říkám „sny korektivní.” Často si je rád zkoumám a velmi často v nich objevím chyby ve svém chování. Pravda je že velmi často neobjevím nic. Nejlépe se sny vykládají ve skupině. Skupinový výklad jsem se naučil ve výcviku a rád jej používám. Tam se pro klienty objeví spousta zajímavých věcí.
Před chvíli jsem mluvil s Janou. Nastupuje do nemocnice na operaci. Včera se docela bála, ale zdálo se mi že dnes se zklidnila. Prý jsem se o to zasloužil. Jsem ješitný chlap a tak mám radost, že si to někdo myslí. Brát ji to nebudu a užiji si svého pocitu „slávy.” Před chvíli mi volal klient, že nepřijde. Má něco důležitého. Platba ho ale nemine. To on naštěstí ví a bez řečí zaplatí. Kdyby zavolal včera neplatil by nic, ale půl hodiny před začátkem se omluvit je dost pozdě. Uvařím si lečo, dlouho jsem ho neměl a počkám na dalšího klienta.
Zítra jdu do školy dělat protidrogovou prevenci. Třeba tam budou hezké kantorky. Ale to je spíš z oblasti zbožných přání, než realita. Uvidíme. Většinou tam nejsou hezké dámy, ale kantorky. No nezávidím jim tu robotu. Po každém dnu, co strávím se žáky základní školy jsem dost vyšťavený. Ony chuděrky to dělají některé i čtyřicet let. Taky zcela nedoceněná profese. Jo každý neseme svůj kříž, a když ho neseme pořád, tak se často ani nezdá tak těžký. Do doby než ho položíme a potom ho znovu dáme na rameno. To je teprve tíha. A vlečeme ho dál. Položíme odpočineme a znovu. Celý život.
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
3.6.2010 23:02
Marcela
| Praha
Re: Kamna, lodě a řeči kolem
4.6.2010 08:52
MVR
Re: Kamna, lodě a řeči kolem
4.6.2010 08:57
danaketh | skóre: 6
| blog:
Sick Mind
| Praha
Re: Kamna, lodě a řeči kolem
4.6.2010 10:45
MVR
Re: Kamna, lodě a řeči kolem
Založit nové vlákno •
Nahoru