Kapitalismus v praxi

22.1.2011 01:22 | Přečteno: 3624× | poslední úprava: 22.1.2011 02:12

Krásně jsem si dnes odpočinul, spočítal svůj majlant, zaplatil pojištění a jiné položky. Dostal jsem několik informací od svých zdejších přátel kolik stojí zasklení, tedy oni říkali zateplení balkonu. Mám pocit, že asi zřejmě někteří mají dost optimistické představy. Zasklení, práce, dřevěná podlaha z kvalitního dřeva, ostění, to bych asi za 20 000 Kč nepořídil. Jo, když někdo žije v představách, pak se to počítá. Myslím, že budu muset udělat víc kursů, pokud budu chtít zaplatit zasklení balkonu jen z peněz za kursy.

Jinak, kdyby mi z kursu po zaplacení všeho z třiceti tisíc mělo zbýt méně než dvacet tisíc, pak bych šel od toho. Chápu, že jsou mezi námi dobráci, kteří skutečně nemají představu, jaké má náklady lektor, který si najme místnost a udělá prezentaci na PC, tedy tu udělá má vedoucí kanceláře. Mít prezentaci za tisíce svede každý, ale umět dát informaci, přitáhnout lidi a investovat do toho místo tisíců pár stovek, tomu se říká efektivita. Využíváme internet. Sociální sítě. Kdybychom to nedělali, pak si nezasloužíme vydělat.  

Myslím, že i s vybavením to za méně jak čtyřicet nepořídím. Asi bych s těmi zdejšími "ekonomy" nechtěl podnikat. Podnikání znamená počítání. Minimum nákladů a maximum výtěžku. Mám ve skupině zedníka, který má jen učiliště, základní znalosti v matematice a zásadně neprodělává. Dělá zděná bytová jadra a má naprostý přehled, co kde je za co? Jaký materiál, kde kolik stojí. Musím říct, že mnozí rádoby ekonomové, co se prezentují jako znalci, by se k němu mohli jít učit, jak vydělávat, netratit, jak jednat se zákazníky. Pravděpodobně se optám jeho, na kolik tak vidí to zasklení. Vím, že se v té oblasti pohyboval a dokonce tyhle práce dělal. Ten bude vědět. Kapitalismus a podnikání není žádná sranda. Není to pro každého. Na vzdělání záleží méně, než mnozí tuší. Je to podobné jak říkají herci. "kdo umí, dělá, kdo neumí, učí a radí." Radilů v každé oblasti se pod mými blogy objevuje víc než dost. Jinak jsem si ze zábavy napsal blog na svém dalším blogu co mám na seznamu. Třeba někoho potěší.

nejistí a nevlídní

       

Komentáře

[ROFL]

Vůbec nevíš, co obnáší poctivé podnikání, příštipkáři.

[Jan Jílek]

Povídej co obnáší poctivé podnikání bolševiku.

[ROFL]

1. PRACOVNÍ PROCES

Užívání pracovní síly je práce sama. Kupec pracovní síly ji spotřebovává tím, že dává pracovat jejímu prodavači. A ten se tak stává pracovní silou, která se uskutečňuje actu [fakticky], stává se dělníkem, jímž byl dříve jen potentia [potencionálně]. Aby vyjádřil svou práci ve zbožích, musí ji především vyjádřit v užitných hodnotách, ve věcech, které slouží uspokojení těch či oněch potřeb. Kapitalista dává tedy dělníkovi zhotovovat nějakou zvláštní užitnou hodnotu, nějakou určitou věc. To, že výroba užitných hodnot čili statků se děje pro kapitalistu a pod jeho kontrolou, nijak nemění její všeobecnou povahu. Pracovní proces musíme proto zkoumat nejprve nezávisle na jakékoli určité společenské formě.

Práce je především proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou. Vystupuje proti přírodní látce samé jako přírodní síla. Aby si přivlastnil přírodní látku v určité formě vhodné pro svůj vlastní život, uvádí do pohybu přírodní síly, které patří k jeho tělu — paže i nohy, hlavu i prsty. Tím, že tímto pohybem působí na vnější přírodu a mění ji, mění zároveň svou vlastní přirozenost. Rozvíjí schopnosti, které v ní dřímají, a hru těchto sil podrobuje své vlastní moci. Nebudeme tu zkoumat první živočišné instinktivní formy práce. Ve srovnání se stavem společnosti, kdy dělník vystupuje na trhu zboží jako prodavač své vlastní pracovní síly, patří dávné minulosti stav, kdy se lidská práce ještě neosvobodila od své primitivní, instinktivní formy. Předpokládáme práci ve formě, v níž je výhradně vymožeností člověka. Pavouk provádí úkony, které se podobají úkonům tkalce, včela zahanbuje stavbou svých voskových buněk mnohého stavitele-člověka. Ale nejhorší stavitel se liší od počátku od nejlepší včely tím, že dříve než začne stavět buňku z vosku, vystaví ji už ve své hlavě. Na konci pracovního procesu vychází výsledek, který tu byl na jeho počátku již v dělníkově představě, tj. ideálně. Dělník se liší od včely nejen tím, že mění formu toho, co je dáno přírodou: v tom, co je dáno přírodou, uskutečňuje zároveň svůj vědomý účel, který určuje jako zákon celý způsob a charakter jeho činů a kterému musí podřizovat svou vůli. A toto podřízení není ojedinělý akt. Mimo napětí orgánů, kterými pracuje, je po celou dobu práce nutná účelná vůle, která se projevuje v pozornosti, a přitom je tím nutnější, čím méně práce dělníka upoutává svým obsahem a způsobem svého provádění, tedy čím méně je mu práce požitkem jako hra fysických a duševních sil.

Jednoduché momenty pracovního procesu jsou: účelná činnost čili práce sama, pracovní předmět a pracovní prostředek.

Země (s ekonomického hlediska k ní patří i voda), která původně člověka vyzbrojuje potravou, hotovými životními prostředky,[1] existuje bez jeho přičinění jako všeobecný předmět lidské práce. Všechny předměty, které práce potřebuje jen vytrhnout z jejich bezprostřední souvislosti se zemí, jsou pracovní předměty dané přírodou. Na př. ryby, které se loví, jsou oddělovány od svého živlu, vody, dříví, které se kácí v pralese, ruda, která se doluje z nitra země. Naproti tomu, jestliže pracovní předmět sám již byl, abych tak řekl, profiltrován předcházející prací, nazýváme jej surovinou, na př. vytěženou rudu, která se pak vypírá. Každá surovina je pracovní předmět, ale ne každý pracovní předmět je surovina. Surovinou je pracovní předmět jen tehdy, jestliže prošel jistou změnou zprostředkovanou prací.

Pracovní prostředek je věc nebo komplex věcí, které dělník vsunuje mezi sebe a pracovní předmět a které mu slouží jako vodič jeho působení na tento předmět. Používá mechanických, fysikálních chemických vlastností věcí, aby jim dal v souhlase se svým účelem působit jako nástroji své moci.[2] Předmět, jehož se dělník bezprostředně zmocňuje — ponecháváme stranou uchopení hotových životních prostředků, na př. plodů, při čemž jako pracovní prostředky slouží jedině tělesné orgány dělníka — není pracovní předmět, nýbrž pracovní prostředek. Tak se stává předmět daný přírodou samou orgánem jeho činnosti, orgánem, který přidává ke svým tělesným orgánům, jímž tedy navzdory bibli prodlužuje přirozené rozměry svého těla. Jako je země jeho původní zásobárnou, tak je i původní zbrojnicí jeho pracovních prostředků. Dodává mu na př. kámen, kterým hází, tře, drtí, řeže atd. Země sama je pracovní prostředek, avšak má-li fungovat jako pracovní prostředek v zemědělství, předpokládá opět celou řadu jiných pracovních prostředků a poměrně vysoký stupeň rozvoje pracovní síly.[3] Jakmile vůbec pracovní proces dosáhl alespoň jistého stupně rozvoje, je k němu zapotřebí již zpracovaných pracovních prostředků. V jeskyních nejstarších lidí nacházíme kamenné nástroje a kamenné zbraně. Vedle zpracovaného kamene, dřeva, kostí a škeblí hrají v počátcích lidských dějin hlavní úlohu jako pracovní prostředek ochočená, tedy již prací změněná, člověkem chovaná zviřata.[4] Použití a vytvoření pracovních prostředků, ačkoli je v zárodku vlastní již některým druhům zvířat, je specificky charakteristickým rysem lidského pracovního procesu, a proto Franklin definuje člověka jako „a toolmaking animal“, jako živočicha dělajícího nástroje. Tak jako je struktura vykopaných kostí důležitá pro poznání organisace zaniklých živočišných druhů, tak jsou vykopávky pracovních prostředků důležité pro poznání zaniklých společensko-ekonomických formací. Ekonomické epochy se neliší tím, co se vyrábí, nýbrž tím, jak, jakými pracovními prostředky se vyrábí.[5] Pracovní prostředky jsou nejen měřítkem vývoje lidské pracovní síly, nýbrž i ukazatelem společenských vztahů, za nichž se pracuje. Mezi pracovními prostředky samými tvoří mechanické pracovní prostředky, jejichž souhrn lze nazvat kostní a svalovou soustavou výroby, daleko rozhodnější charakteristické znaky určité epochy společenské výroby daleko víc, než takové pracovní prostředky, které slouží jen k úschově pracovních předmětů a jejichž souhrn lze celkem nazvat cevní soustavou výroby, jako na př. roury, sudy, koše, džbány atd. Teprve v chemické výrobě hrají důležitou úlohu.[5a]

Kromě věcí, jejichž prostřednictvím působí práce na pracovní předmět a které proto tak či onak slouží jako vodiče její činnosti, patří v širším smyslu k prostředkům pracovního procesu všechny materiální podmínky, nutné k tomu, aby proces mohl vůbec probíhat. Nevcházejí do něho přímo, ale bez nich nemůže buď vůbec probíhat, nebo jen nedokonale. Všeobecným pracovním prostředkem tohoto druhu je opět sama země, neboť dává dělníkovi locus standi [místo, na němž stojí] a jeho procesu sféru působnosti [field of employment]. Takovýmito pracovními prostředky, které již prošly pracovním procesem, jsou pracovní budovy, průplavy, silnice atd.

V pracovním procesu provádí tedy činnost člověka s pomocí pracovního prostředku předem zamýšlenou změnu pracovního předmětu. Proces uhasíná ve výrobku. Produktem pracovního procesu je užitná hodnota, přírodní látka přizpůsobená změnou formy potřebám člověka. Práce se spojila s pracovním předmětem. Práce je zpředmětněna a předmět je zpracován. Co se jevilo u dělníka ve formě pohybu [Unruhe], jeví se nyní u výrobku ve formě spočívání [ruhende Eigenschaft], ve formě bytí. Dělník předl a jeho výrobek je příze.

Díváme-li se na celý proces s hlediska jeho výsledku — výrobku, jeví se jak pracovní prostředek, tak pracovní předmět jako výrobní prostředky[6] a práce sama jako produktivní práce.[7]

Vychází-li z pracovního procesu jedna užitná hodnota jako výrobek, vcházejí do něho jiné užitné hodnoty, výrobky dřívějších pracovních procesů, jako výrobní prostředky. Táž užitná hodnota, která je výrobkem jednoho pracovního procesu, tvoří výrobní prostředek pro jiný pracovní proces. Výrobky jsou tedy nejen výsledkem, nýbrž zároveň i podmínkou pracovního procesu.

S výjimkou těžebního průmyslu, který nachází svůj pracovní předmět v přírodě — jako dolování, lov zvěře, rybolov atd. (zemědělství jen potud, pokud po prvé obdělává panenskou půdu) — mají všechna průmyslová odvětví co dělat s předmětem, který je surovinou, tj. pracovním předmětem profiltrovaným již pracovním procesem, který je sám již produktem práce. Tak na př. osivo v zemědělství. Zvířata a rostliny, které bývají považovány za produkty přírody, jsou nejen výrobky práce předešlého roku, nýbrž ve svých nynějších formách jsou i produkty změn, které nastaly během mnoha generací pod kontrolou člověka, prostřednictvím práce člověka. Pokud však jde o vlastní pracovní prostředky, vykazuje jejich ohromná většina i při nejpovrchnějším pohledu na ně stopy minulé práce.

Surovina může tvořit hlavní substanci výrobku nebo se účastnit při jeho vytváření jen jako pomocná látka. Pomocná látka je buď spotřebovávána pracovními prostředky, jako uhlí parním strojem, olej kolem, seno tažným koněm, nebo se přidává k surovině, aby tam způsobila změnu v látce — jako se přidává chlor k nebílenému plátnu, uhlí k železu, barva k vlně — nebo podporuje samo provádění práce, jako na př. látky používané k osvětlování a vytápění pracovní místnosti. Rozdíl mezi hlavní látkou a pomocnou látkou mizí ve vlastní chemické výrobě, protože žádná z použitých surovin se neobjevuje znovu jako substance výrobku.[8]

Protože každá věc má mnoho vlastností a je možno jí použít různým způsobem, může týž výrobek sloužit jako surovina ve velmi rozmanitých pracovních procesech. Na př. obilí je surovinou pro mlynáře, pro výrobce škrobu, pro lihovarníka, pro chovatele dobytka atd. Jako osivo se stává surovinou pro svou vlastní výrobu. Právě tak uhlí vychází z báňského průmyslu jako výrobek a vchází do něho jako výrobní prostředek.

Týž výrobek může v témže pracovním procesu sloužit jako pracovní prostředek a surovina. Na př. při výkrmu dobytka, kde dobytek, zpracovávaná surovina, je zároveň prostředkem k výrobě hnojiva.

Výrobek, který existuje ve formě hotové pro spotřebu, může se znovu stát surovinou pro jiný výrobek, jako se může hrozen stát surovinou vína. Nebo práce zanechává svůj výrobek ve formách, v nichž je použitelný jen jako surovina. Surovina v tomto stavu se nazývá polotovar, a snad by bylo přesnější nazývat ji mezitvar [Stufenfabrikat], jako bavlna, nitě, příze atd. Původní surovina, ačkoli je sama již výrobkem, musí proběhnout ještě celou řadou různých procesů, v nichž ve stále se měnící podobě stále znovu funguje jako surovina až do posledního pracovního procesu, z něhož vychází už jako hotový životní nebo pracovní prostředek.

Vidíme tedy: zda je užitná hodnota surovinou, pracovním prostředkem nebo výrobkem, závisí úplně na její určité funkci v pracovním procesu, na místě, které v něm zaujímá, a mění-li se toto místo, mění se i její určení.

Tím, že výrobky vstupují jako výrobní prostředky do nových pracovních procesů, ztrácejí charakter výrobků. Fungují zde již jen jako materiální činitelé živé práce. Přadlák vidí ve vřetenu jen prostředek, kterým přede, ve lnu jen předmět, který spřádá. Nelze ovšem příst bez materiálu k předení a bez vřetene. Proto se předpokládá, že tyto výrobky tu již jsou na počátku předení. Ta okolnost, že len a vřeteno jsou výrobky minulé práce, je však pro tento proces sám stejně lhostejná, jako je pro akt výživy lhostejné, že chléb je výrobek minulé práce rolníka, mlynáře, pekaře atd. Naopak. Ukazují-li výrobní prostředky v pracovním procesu svůj charakter jako výrobky minulé práce, činí tak jen následkem svých nedostatků. Nůž, který neřeže, příze, která se ustavičně trhá atd., upomínajl živě na nožíře A a přadláka B. Ve zdařilém výrobku je zahlazena jakákoli stopa účasti minulé práce na tvoření jeho užitných vlastností.

Stroj, který neslouží v pracovním procesu, je neužitečný. Mimo to propadá ničivému účinku přírodní výměny látek. Železo rezaví, dřevo hnije. Příze, z níž se nic neutká nebo neuplete, je zkažená bavlna. Živá práce se musí chopit těchto věcí, vzkřísit je z mrtvých, přeměnit je jen z možných užitných hodnot ve skutečné a působící užitné hodnoty. Zachváceny plamenem práce, která si je asimiluje jako své tělo, v pracovním procesu povolány k funkcím odpovídajícím jejich ideji a určení, jsou sice také spotřebovány, ale účelně, jako prvky tvoření nových užitných hodnot, nových výrobků, které jsou schopny vejít jako životní prostředky do sféry individuální spotřeby nebo jako výrobní prostředky do nového pracovního procesu.

Jsou-li tedy výrobky nejen výsledky pracovního procesu, nýbrž i jeho podmínkami, je na druhé straně jejich vstup do pracovního procesu, tj. jejich styk se živou prací, jediným prostředkem, jak tyto výrobky minulé práce zachovat a realisovat jako užitné hodnoty.

Práce spotřebovává své hmotné prvky, svůj předmět a své prostředky, stravuje je, a je tudíž spotřebním procesem. Tato produktivní spotřeba se liší od individuální spotřeby tím, že při individuální spotřebě se výrobky spotřebovávají jako životní prostředky živého individua, kdežto při produktivní spotřebě jako životní prostředky práce — pracovní síly, projevující se v činnosti. Produktem individuální spotřeby je tudíž sám spotřebitel, výsledkem produktivní spotřeby je výrobek odlišný od spotřebitele.

Pokud pracovní prostředky a pracovní předmět jsou již samy výrobky, spotřebovává práce výrobky k výrobě výrobků čili užívá výrobků jako výrobních prostředků výrobků. Ale jako pracovní proces původně probíhá jen mezi člověkem a zemí, která existuje bez jeho přičinění, tak se pracovního procesu účastní stále ještě i takové výrobní prostředky, které jsou dány přírodou a nepředstavují spojení přírodní látky s lidskou prací.

Pracovní proces, jak jsme jej vylíčili v jeho prostých abstraktních momentech, je účelná činnost k vytváření užitných hodnot, přivlastnění toho, co je dáno přírodou, lidským potřebám, všeobecná podmínka výměny látek mezi člověkem a přírodou, věčná přirozená podmínka lidského života, a proto je nezávislá na kterékoli formě tohoto života, naopak, je stejně společná všem jeho společenským formám. Nebylo proto nutné, abychom se zabývali dělníkem v poměru k jiným dělníkům. Stačil člověk a jeho práce na jedné straně, příroda a její látky na druhé straně. Tak jako na chuti pšenice nikdo nepozná, kdo ji vypěstoval, není ani na tomto procesu vidět, za jakých podmínek probíhá, zda pod surovým bičem otrokáře, nebo pod úzkostlivým dohledem kapitalisty, zda jej koná Cincinatus, který obdělává svých několik juger [jiter], nebo divoch, který zabíjí zvěř kamenem.[9]

Vraťme se však k našemu kapitalistovi in spe [budoucímu kapitalistovi]. Opustili jsme ho, když byl na trhu zboží nakoupil všechny činitele nutné k pracovnímu procesu: hmotné činitele čili výrobní prostředky, a osobního činitele čili pracovní sílu. Mazaným znaleckým okem si vyhlédl výrobní prostředky a pracovní sily, které se hodí pro jeho zvláštní podnik: pro přádelnu, továrnu na obuv atd. Náš kapitalista se tedy chystá spotřebovat nakoupené zboží, pracovní sílu, tj. nutí nositele pracovní síly, dělníka, spotřebovávat svou prací výrobní prostředky. Všeobecný charakter pracovního procesu se ovšem nemění tím, že jej dělník koná pro kapitalistu, a ne pro sebe. Ale také určitý způsob, jak se dělají boty nebo jak se přede příze, nemůže se ihned změnit vměšováním se kapitalisty. Musí prozatím vzít pracovní sílu tak, jak ji nachází na trhu, tedy i práci musí vzít tak, jak se vyvinula v období, kdy ještě nebyli kapitalisté. Změna výrobního způsobu samého jako výsledek podřízení práce kapitálu může nastat teprve později, a proto se jí budeme zabývat až později.

Pracovní proces, jako proces spotřeby pracovní síly kapitalistou, vykazuje dvě svérázné zvláštnosti.

Dělník pracuje pod kontrolou kapitalisty, jemuž náleží jeho práce. Kapitalista dává pozor, aby práce řádně probíhala a aby se výrobní prostředky spotřebovávaly účelně, tedy aby se neplýtvalo surovinami a aby se opatrně zacházelo s pracovními nástroji, tj. aby se ničily jen natolik, nakolik to vyžaduje jejich použití při práci.

A za druhé: výrobek je majetkem kapitalisty, není majetkem bezprostředního výrobce, dělníka. Kapitalista platí na př. denní hodnotu pracovní síly. Náleží mu tedy její spotřeba, podobně jako u kteréhokoli jiného zboží — na př. koně, kterého si najímá na jeden den — během dne. Kupci zboží náleží spotřeba zboží, a majitel pracovní síly, tím že dává svou práci, dává fakticky jen užitnou hodnotu, kterou prodal. Od chvíle, kdy dělník vstupuje do kapitalistovy dílny, náleží užitná hodnota jeho pracovní síly, tj. její spotřeba, práce, kapitalistovi. Koupí pracovní síly přidal kapitalista práci samu jako živý ferment k mrtvým prvkům tvoření výrobku, které mu rovněž patří. S jeho hlediska je pracovní proces jen spotřebou zboží, které koupil, pracovní síly, ale může je spotřebovávat jen tehdy, přidá-li k němu výrobní prostředky. Pracovní proces je proces mezi věcmi, které kapitalista koupil, mezi věcmi, které mu patří. Proto mu výrobek tohoto procesu patří stejně jako výrobek procesu kvašení v jeho vinném sklepě.[10]

2. ZHODNOCOVACÍ PROCES

Výrobek — vlastnictví kapitalisty — je nějaká užitná hodnota: příze, boty atd. Ale ačkoli na př. boty tvoří do jisté míry základnu společenského pokroku a náš kapitalista je rozhodným pokrokářem nevyrábí boty pro boty. Za zbožní výroby není užitná hodnota naprosto věc „qu'on aime pour lui-même“ [která je milována pro sebe samu]. Užitné hodnoty se tu vůbec vyrábějí jen proto a potud, protože a pokud jsou hmotným substrátem, nositelem směnné hodnoty. A našemu kapitalistovi tu jde o dvě věci. Předně chce vyrobit užitnou hodnotu, která má směnnou hodnotu, předmět určený k prodeji, zboží. A za druhé chce vyrobit zboží, jehož hodnota je větší než suma hodnoty zboží nutných k jeho výrobě, větší než suma hodnoty výrobních prostředků a pracovní síly, na něž zálohoval na trhu zboží své krvavé peníze. Chce vyrobit nejen užitnou hodnotu, nýbrž i zboží, nejen užitnou hodnotu, nýbrž i hodnotu, a nejen hodnotu, nýbrž i nadhodnotu.

Ve skutečnosti, protože tu jde o zbožní výrobu, je jasné, že jsme dosud zkoumali jen jednu stránku procesu. Jako je zboží samo jednotou užitné hodnoty a hodnoty, musí být proces výroby zboží jednotou pracovního procesu a hodnototvorného procesu.

Zkoumejme tedy nyní výrobní proces také jako hodnototvorný proces.

Víme, že hodnota každého zboží je určena množstvím práce, materialisované v užitné hodnotě zboží, tj. pracovní dobou společensky nutnou k jeho výrobě. To platí i o výrobku, který náš kapitalista dostal jako výsledek pracovního procesu. Musíme tedy nejprve spočítat práci, zpředmětněnou v tomto výrobku.

Nechť je to na př. příze.

K výrobě příze byla nutná především surovina, na př. 10 liber bavlny. Jaká je hodnota bavlny, nemusíme teprve zkoumat, protože kapitalista ji koupil na trhu za její hodnotu, na př. za 10 šilinků. V ceně bavlny je již vyjádřena práce nutná k její výrobě jako průměrná společenská práce. Předpokládejme dále, že vřeten, která nám tu představují všechny ostatní použité pracovní prostředky, bylo při zpracování bavlny spotřebováno množství, které má hodnotu 2 šilinky. Je-li množství zlata za 12 šilinků výrobkem 24 pracovních hodin čili dvou pracovních dnů, vyplývá z toho především, že v přízi jsou zpředmětněny dva pracovní dny.

Nesmíme se dát zmýlit tím, že bavlna změnila svou formu a že spotřebovaná část vřeten úplně zmizela. Je-li na př. hodnota 40 liber příze = hodnotě 40 liber bavlny + hodnota celého vřetene, tj. je-li zapotřebí stejné pracovní doby, aby byly vyrobeny obě strany této rovnice, pak podle všeobecného zákona hodnoty 10 liber příze je ekvivalentem 10 liber bavlny a ¼ vřetene. V tomto případě je táž pracovní doba ztělesněna jednou v užitné hodnotě příze, po druhé v užitných hodnotách bavlny a vřetene. Hodnotě je tedy úplně lhostejné, projevuje-li se v přízi, vřetenu nebo bavlně. Že vřeteno a bavlna, místo aby klidně ležely vedle sebe, vstupují v procesu předení ve spojení, které mění jejich užitné formy a přeměňuje je v přízi, to nemá vliv na jejich hodnotu právě tak, jako kdyby byly bývaly prostou směnou směněny za ekvivalentní množství příze.

Pracovní doba nutná k výrobě bavlny je část pracovní doby nutné k tomu, aby se z této suroviny vyrobila příze, a proto je obsažena v přízi. Stejně je tomu s pracovní dobou, nutnou k výrobě množství vřeten, bez jehož opotřebování nebo spotřebování nemůže být bavlna přeměněna v přízi.[11]

Pokud tedy jde o hodnotu příze, o pracovní dobu nutnou k její výrobě, potud různé zvláštní, časově i prostorově od sebe oddělené pracovní procesy, které musí proběhnout, aby byla vyrobena sama bavlna a spotřebovaná vřetena a konečně aby se z bavlny a vřeten vyrobila příze — mohou být považovány za různé, po sobě následující fáze jednoho a téhož pracovního procesu. Všechna práce obsažená v přízi je minulá práce. Že pracovní doba nutná k výrobě tvůrčích prvků příze už minula, je v předminulém čase, kdežto práce bezprostředně vynaložená na závěrečný proces, na předení, je blíže přítomnému času, v minulém čase, to je naprosto vedlejší. Je-Ii ke stavbě domu nutné určité množství práce, na př. 30 pracovních dnů, nemění na celkovém množství pracovní doby, ztělesněné v domě, nic ta okolnost, že třicátý pracovní den vstoupil do výroby o 29 dní později než první. A proto je možno se dívat na pracovní dobu obsaženou v pracovním materiálu a v pracovním prostředku úplně tak, jako kdyby byla vynaložena jen v dřívějším stadiu procesu předení, před prací, která byla přidána nakonec ve formě předení.

Hodnoty výrobních prostředků, bavlny a vřeten, vyjádřené v ceně 12 šilinků, tvoří tedy součásti hodnoty příze čili hodnoty výrobku.

Při tom musí být splněny dvě podmínky. Předně bavlna a vřetena musí skutečně sloužit k výrobě nějaké užitné hodnoty. V našem případě se z nich musí vyrobit příze. Hodnotě je lhostejné, jaká užitná hodnotu je jejím nositelem, ale jejím nositelem musí být nějaká užitná hodnota. Za druhé se předpokládá, že byla vynaložena jen pracovní doba, nutná za daných společenských výrobních podmínek. Kdyby tedy bylo zapotřebí jen 1 libry bavlny, aby byla upředena 1 libra příze, smí být na vytvoření 1 libry příze spotřebována jen 1 libra bavlny. Stejně je tomu s vřeteny. Kdyby kapitalistu napadlo užívat zlatých vřeten místo železných, počítá se přesto do hodnoty příze jen společensky nutná práce, tj. pracovní doba nutná k výrobě železných vřeten.

Nyní víme, jakou část hodnoty příze tvoří výrobní prostředky, bavlna a vřetena. Rovná se 12 šilinkům čili materialisaci dvou pracovních dnů. Jde tedy nyní o tu část hodnoty, kterou přidává bavlně sama přadlákova práce.

Musíme nyní tuto práci zkoumat s úplně jiného hlediska než při zkoumání pracovního procesu. Tam šlo o účelnou činnost, nutnou k tomu, aby byla bavlna přeměněna v přízi. Čím účelnější je práce, tím lepší, za jinak stejných podmínek, je příze. Přadlákova práce byla specificky odlišná od jiných produktivních prací a tato odlišnost se projevovala subjektivně i objektivně, ve zvláštním účelu předeni, ve zvláštním charakteru jeho operací, ve zvláštní povaze jeho výrobních prostředků, ve zvláštní užitné hodnotě jeho výrobku. Bavlna a vřeteno jsou nutné pro spřádací práci, ale nelze jimi dělat rýhovaná děla. Naproti tomu, pokud je přadlákova práce hodnototvorná, tj. je zdrojem hodnoty, neliší se nijak od práce vrtače děl nebo, což je nám tu bližší, od prací pěstitele bavlny a výrobce vřeten, které jsou realisovány ve výrobních prostředcích příze. Jen pro tuto totožnost může tvořit pěstování bavlny, výroba vřeten a předení pouze kvantitativně odlišné části téže celkové hodnoty, hodnoty příze. Nejde tu již o kvalitu, vlastnosti a obsah práce, nýbrž již jen o její kvantitu. Tu lze snadno vypočítat. Předpokládáme, že práce předení je jednoduchá práce, průměrná společenská práce. Uvidíme později, že opačný předpoklad na věci nic nemění.

Během pracovního procesu přechází práce ustavičně z formy činnosti [Unruhe] do formy bytí, z formy pohybu do formy předmětnosti [Gegenständlichkeit]. Po skončení jedné hodiny se pohyb předení projevuje v určitém množství příze, tedy určité množství práce, jedna pracovní hodina, je zpředmětněno v bavlně. Pravíme pracovní hodina, tj. vynaložení přadlákovy životní síly během jedné hodiny, neboť práce předení tu přichází v úvahu jen potud, pokud je vynaložením pracovní síly, a ne protože je specifickou prací předení.

Rozhodující význam tu má to, že během procesu, tj. během přeměny bavlny v přízi, se spotřebovala jen společensky nutná pracovní doba. Musí-li být za normálních, tj. za průměrných společenských výrobních podmínek, přeměněno a liber bavlny během jedné pracovní hodiny v b liber příze, platí jako 12hodinový pracovní den jen ten pracovní den, který přemění 12 x a liber bavlny ve 12 x b liber příze. Neboť za hodnototvornou se počítá jen společensky nutná pracovní doba.

Jako práce sama, jeví se tu i surovina a výrobek ve zcela jiném světle než s hlediska vlastního pracovního procesu. Surovina tu přichází v úvahu jen natolik, pokud vstřebává určité množství práce. Tímto vstřebáním se opravdu mění v přízi, protože pracovní síla byla vynaložena a přidána k ní ve formě předení. Ale výrobek, příze, je nyní již jen měřítkem práce vstřebané bavlnou. Zpracuje-li se za jednu hodinu 1⅔ libry bavlny čili přemění-li se v 1⅔ libry příze, ukazuje 10 liber příze na 6 vstřebaných pracovních hodin. Určitá, zkušeností stanovená množství výrobku představují nyní jen určitá množství práce, určité masy ssedlé pracovní doby. Jsou již jen materialisací jedné hodiny, dvou hodin, jednoho dne společenské práce.

Ta okolnost, že práce je právě práce předení, že jejím materiálem je bavlna a jejím výrobkem příze, je tu stejně lhostejná jako ta okolnost, že předmět práce sám je již výrobkem, tedy surovinou. Kdyby byl dělník zaměstnán v uhelném dole místo v přádelně, byl by předmět práce, uhlí, dán přírodou. Avšak určité množství uhlí narubaného z ložiska, na př. jeden metrický cent, by představovalo určité množství vstřebané práce.

Při prodeji pracovní síly se předpokládalo, že její denní hodnota = 3 šilinkům, že v těchto 3 šilincích je ztělesněno 6 pracovních hodin, že je tedy zapotřebí tohoto množství práce, aby byla vyrobena průměrná suma dělníkových životních prostředků na den. Přemění-li pak náš přadlák za jednu pracovní hodinu 1⅔ libry bavlny v 1⅔ libry příze[12], přemění za 6 hodin 10 liber bavlny v 10 liber příze. Tedy během procesu předení vstřebá bavlna 6 pracovních hodin. Táž pracovní doba se zračí v množství zlata 3 šilinků. K bavlně je tedy předením přidána hodnota 3 šilinků.

Podívejme se nyní na celkovou hodnotu výrobku, těchto 10 liber příze. Je v nich zpředmětněno 2½ pracovního dne; 2 dny jsou obsaženy v bavlně a vřetenech, ½ dne práce bylo vstřebáno během procesu předení. Táž pracovní doba se zračí v množství zlata 15 šilinků. Cena 10 liber příze odpovídající jejich hodnotě činí tedy 15 šilinků, cena 1 libry příze 1 šilink 6 pencí.

Náš kapitalista je zmaten. Hodnota výrobku se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu. Zálohovaná hodnota se nezhodnotila, nevyrobila nadhodnotu, tedy peníze se nepřeměnily v kapitál. Cena těchto 10 liber příze je 15 šilinků, a 15 šilinků bylo vydáno na trhu zboží za prvky tvoření výrobku čili, což je totéž, za činitele pracovního procesu: 10 šilinků za bavlnu, 2 šilinky za spotřebované množství vřeten a 3 šilinky za pracovní sílu. To, že hodnota příze vzrostla, není nic platné, protože její hodnota je jen suma hodnot, které byly dříve rozděleny mezi bavlnu, vřetena a pracovní sílu, a z takového pouhého sčítání existujících hodnot nemůže nikdy vzniknout nadhodnota.[13] Všechny tyto hodnoty jsou nyní soustředěny v jedné věci, ale takto byly soustředěny i v peněžní částce 15 šilinků, dříve než se roztříštila koupí tří zboží.

Na tomto výsledku není celkem nic divného. Hodnota jedné libry příze je 1 šilink 6 pencí, a za 10 liber příze by tedy musil náš kapitalista zaplatit na trhu zboží 15 šilinků. Ať si koupí dům hotový na trhu nebo si jej sám postaví, žádná z těchto operací nerozmnoží peníze vynaložené na nabytí domu.

Kapitalista, který se vyzná ve vulgární ekonomii, řekne možná, že své peníze zálohoval s úmyslem, aby z nich udělal více peněz. Ale cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, a mohl mít právě tak úmysl získat peníze, aniž vyráběl.[14] Začíná vyhrožovat. Že ho po druhé nikdo nedoběhne. Že si příště koupí zboží na trhu hotová, místo aby se zabýval jejich výrobou. Ale udělají-li totéž všichni jeho bratři kapitalisté, kde pak najde zboží na trhu? A peněz se přece nenají. Spustí kázání. Uvažte jen jeho zdrženlivost. Mohl svých 15 šilinků prohýřit. Místo toho je produktivně spotřeboval a udělal z nich přízi. Ale za to přece má přízi místo výčitek svědomí. Přece se nehodí, aby klesl do úlohy shromažďovatele pokladů, který nám ukázal, k čemu vede askese. Ostatně, kde nic není, ani smrt nebere. Ať je jeho odříkání sebezáslužnější, není tu nic, čím by se mu za ně zvlášť zaplatilo, protože hodnota výrobku, který vychází z procesu, se rovná jen sumě zbožních hodnot, které byly do tohoto procesu vrženy. Ať se tedy spokojí s tím, že odměnou ctnosti je ctnost. Místo toho začne kapitalista dotírat. Přízi prý nepotřebuje. Vyrobil ji na prodej. Tak ať ji prodá, nebo ještě jednodušeji, ať napříště vyrábí jen věci pro svou vlastní potřebu; to je recept, který mu kdysi předepsal již jeho domácí lékař MacCulloch jako osvědčený prostředek proti epidemii nadvýroby. Ale kapitalista vzdoruje a staví se na zadní nohy. Má snad dělník dělat výrobky holýma rukama v povětří, má vyrábět zboží z ničeho? Což mu nedal kapitalista materiál, jímž a v němž jedině může dělník ztělesnit svou práci? Protože se však převážná většina společnosti skládá z takových nuzáků, neprokázal společnosti nesmírnou službu svými výrobními prostředky, svou bavlnou a svými vřeteny, neprokázal ji samému dělníkovi, kterému nadto ještě opatřil prostředky k životu? Že by si neměl tuto službu počítat? Ale cožpak mu dělník také neprokázal službu tím, že přeměnil bavlnu a vřetena v přízi? Kromě toho tu vůbec nejde o služby.[15] Služba není nic než užitečné působení nějaké užitné hodnoty, ať už zboží nebo práce.[16] Zde však jde o směnnou hodnotu. Kapitalista zaplatil dělníkovi hodnotu 3 šilinků. Dělník mu vrátil přesný ekvivalent, hodnotu 3 šilinků, kterou přidal bavlně, hodnotu za hodnotu. Náš přítel, který se ještě před chvílí tak holedbal svým kapitálem, zaujme najednou nenáročný postoj svého vlastního dělníka. Což nepracoval sám? Nekonal práci dozoru, vrchního dohledu nad přadlákem? Netvoří tato jeho práce také hodnotu? Jeho vlastní overlooker [dozorce] a manager [ředitel] krčí rameny. Ale vtom se zase již s veselým úsměvem začne tvářit jako dříve. Vystřelil si z nás všemi těmi nářky. Nestojí to všechno ani za zlámanou grešli. Takovéhle hloupé výmluvy a prázdné tlachy přenechá profesorům politické ekonomie, kteří jsou vlastně za to placeni. On sám je praktický člověk, který sice vždycky neuváží, co mluví tehdy, když se to netýká jeho podnikání, ale vždycky ví, co dělá ve svém oboru.

Podívejme se na věc blíže. Denní hodnota pracovní síly činila 3 šilinky, protože je v ní samé zpředmětněno půl pracovního dne, tj. protože životní prostředky, nutné denně k výrobě pracovní síly, stojí půl pracovního dne. Ale minulá práce, která vězí v pracovní síle, a živá práce, kterou tato pracovní síla může vykonat, denní náklady na její udržování a její denní vynakládání, jsou dvě naprosto různé veličiny. Minulá práce určuje směnnou hodnotu pracovní síly, živá práce tvoří její užitnou hodnotu. Ta okolnost, že k udržení života dělníka po 24 hodin stačí půl pracovního dne, nikterak nebrání tomu, aby dělník pracoval celý den. Hodnota pracovní síly a hodnota vytvářená v procesu její spotřeby jsou tedy dvě různé veličiny. Tento rozdíl hodnoty měl kapitalista na mysli, když kupoval pracovní sílu. Její užitečná vlastnost, její schopnost vyrábět přízi nebo boty, byla conditio sine qua non [nezbytnou podmínkou] jen proto, že k vytvoření hodnoty je nutné vynaložit práci v užitečné formě. Rozhodující však byla specifická užitná hodnota tohoto zboží, její vlastnost, že je zdrojem hodnoty, a to více hodnoty, než má sama. To je ona specifická služba, kterou od ní očekává kapitalista. A při tom si počíná v souhlase s věčnými zákony zbožní směny. Opravdu, prodavač pracovní síly, podobně jako prodavač kteréhokoli jiného zboží, realisuje její směnnou hodnotu a zcizuje její užitnou hodnotu. Nemůže dostat směnnou hodnotu, nedá-li užitnou hodnotu. Užitná hodnota pracovní síly, práce sama, nepatří prodavači pracovní síly, tak jako nepatří užitná hodnota prodaného oleje obchodníku s olejem. Majitel peněz zaplatil denní hodnotu pracovní síly, proto mu patří její spotřeba během dne, denní práce. Ta okolnost, že denní udržování pracovní síly stojí jen půl pracovního dne, zatím co pracovní síla může působit, pracovat celý den, že proto hodnota, kterou vytváří spotřeba pracovní síly během jednoho dne, je dvojnásobná oproti její vlastní denní hodnotě, je zvláštním štěstím pro kupce, ale není naprosto žádnou nespravedlností vůči prodavači.

Náš kapitalista předvídal tento casus [případ], který ho rozesmál. Dělník proto najde v dílně nutné výrobní prostředky nejen pro šestihodinový pracovní proces, nýbrž pro dvanáctihodinový pracovní proces. Jestliže 10 liber bavlny vstřebalo 6 pracovních hodin a přeměnilo se v 10 liber příze, pak 20 liber bavlny vstřebá 12 pracovních hodin a přemění se ve 20 liber příze. Podívejme se na výrobek prodlouženého pracovního procesu. V těchto 20 librách příze je nyní zpředmětněno 5 pracovních dnů: 4 ve spotřebovaném množství bavlny a vřeten, 1 den je vstřebán bavlnou během procesu předení. Ale peněžním výrazem 5 pracovních dnů je 30 šilinků, čili 1 libra št. 10 šilinků. To je tedy cena 20 liber příze. Libra příze stojí i nadále 1 šilink 6 pencí. Ale suma hodnot zboží vržených do procesu činila 27 šilinků. Hodnota příze činí 30 šilinků, hodnota výrobku vzrostla o 1/9 nad hodnotu, zálohovanou na jeho výrobu. Tak se přeměnilo 27 šilinků v 30 šilinků. Vynesly nadhodnotu 3 šilinky. Nakonec se kouzelnický kousek podařil. Peníze se přeměnily v kapitál.

Všechny podmínky problému jsou vyřešeny a zákony zbožní směny nebyly nijak porušeny. Ekvivalent se směnil za ekvivalent. Kapitalista jako kupec zaplatil za každé zboží — bavlnu, vřetena, pracovní sílu — jeho hodnotu. Pak udělal to, co dělá každý jiný kupec zboží. Spotřeboval jejich užitnou hodnotu. Proces spotřeby pracovní síly, který je zároveň i výrobním procesem zboží, dal výrobek 20 liber příze, v hodnotě 30 šilinků. Nyní se kapitalista vrací na trh, kde kdysi koupil zboží, a prodává zboží. Prodá libru příze za 1 šilink 6 pencí, ani o groš nad nebo pod její hodnotu. A přece dostává z oběhu o 3 šilinky více, než do něho původně vrhl. Celý tento proces,: přeměna jeho peněz v kapitál, probíhá ve sféře oběhu a neprobíhá v ní Prostřednictvím oběhu proto, že je podmíněn koupí pracovní síly na trhu zboží. Neprobíhá v oběhu, protože ten jen připravuje zhodnocovací proces, který se však odehrává ve sféře výroby. A tak je „tout pour le mieux dans le meilleur des mondes possibles“ [všechno co nejlépe zařízeno v nejlepším z možných světů].

Tím že kapitalista přeměňuje peníze ve zboží, která slouží jako hmotné prvky nového výrobku čili jako činitelé pracovního procesu, tím že přidává k jejich mrtvé předmětnosti živou pracovní sílu, přeměňuje hodnotu — minulou, zpředmětněnou, mrtvou práci — v kapitál, v hodnotu, která se sama zhodnocuje, v oduševněnou nestvůru, která začíná „pracovat“, jako by byla láskou posedlá.

Srovnáme-li nyní hodnototvorný proces a zhodnocovací proces, ukáže se, že zhodnocovací proces není nic jiného než hodnototvorný proces prodloužený za určitý bod. Trvá-li hodnototvorný proces jen k bodu, kdy je hodnota pracovní síly, zaplacená kapitálem, nahrazena novým ekvivalentem, je to prostý hodnototvorný proces. Trvá-li hodnototvorný proces za tento bod, stává se zhodnocovacím procesem.

Srovnáme-li dále hodnototvorný proces s pracovním procesem, vidíme, že pracovní proces záleží v užitečné práci, která vyrábí užitné hodnoty. Pohyb tu přichází v úvahu s kvalitativní stránky, co do svého zvláštního charakteru, účelu a obsahu. V hodnototvorném procesu se týž pracovní proces jeví výhradně s kvantitativní stránky. Jde tu jen o dobu, kterou práce potřebuje ke své operaci, čili o trvání doby, po kterou se pracovní síla produktivně vynakládá. A zboží, která vcházejí do pracovního procesu, se zde již neuplatňují jako funkčně určení hmotní činitelé účelně působící pracovní síly. Přicházejí v úvahu již jen jako určitá množství zpředmětněné práce. Ať je práce obsažena ve výrobních prostředcích, nebo ať se přidává pracovní silou, přichází v úvahu jen co do doby svého trvání. Činí tolik a tolik hodin, dnů atd.

Přichází však v úvahu jen potud, pokud doba vynaložená na výrobu užitné hodnoty je společensky nutná. Tím je řečeno mnoho. Pracovní síla musí fungovat za normálních podmínek. Je-li společensky vládnoucím pracovním prostředkem při předení spřádací stroj, nesmí být dán dělníkovi do rukou kolovrat. Místo bavlny normální jakosti nesmí dostat šmejd, který se každou chvíli přetrhne. Jinak by v obou případech musel na výrobu jedné libry příze vynaložit více pracovní doby, než je společensky nutné, ale v této naddbytečné době by netvořil hodnotu nebo peníze. Avšak normální charakter hmotných činitelů práce nezávisí na dělníkovi, nýbrž na kapitalistovi. Další podmínkou je normální charakter pracovní síly samé. V oboru, v němž se jí používá, musí mít ustálený průměrný stupeň zručnosti, obratnosti a hbitosti. Ale náš kapitalista koupil na trhu práce pracovní sílu normální jakosti. Tato síla se musí vy nakládat v obvyklém průměrném stupni napětí, se společensky obvyklým stupněm intensity. Na to dává kapitalista pozor stejně bedlivě, jako na to, aby se minuta nepromarnila bez práce. Koupil pracovní sílu na určitou dobu. Chce jen to, co mu patří. Nechce býtt okraden. Konečně — a k tomu má týž pán svůj vlastní code pénal [trestní řád] — nesmí tu být žádná neúčelná spotřeba surovin a pracovních prostředků, protože promarněný materiál a promarněné pracovní prostředky znamenají nadbytečně vynaložená množství zpředmětněné práce, tedy neuplatňují se a neúčastní se při tvoření hodnoty výrobku.[17]

Tedy rozdíl mezi prací, pokud tvoří užitnou hodnotu, a touž prací, pokud tvoří hodnotu, který jsme si předtím vyvodili z rozboru zboží, se nám nyní objevuje jako rozdíl mezi různými stránkami výrobního procesu.

Jako jednota pracovního procesu a hodnototvorného procesu je výrobní proces výrobním procesem zboží; jako jednota pracovního procesu a zhodnocovacího procesu je to kapitalistický výrobní proces, kapitalistická forma zbožní výroby.

Bylo již dříve poznamenáno, že pro zhodnocovací proces je naprosto lhostejné, zda práce, kterou si kapitalista přivlastňuje, je jednoduchá, průměrná společenská práce nebo práce složitější, práce vyšší specifické váhy. Práce, která platí jako vyšší, složitější práce oproti průměrné společenské práci, je projev pracovní síly, k jejímuž vyškolení je zapotřebí vyšších nákladů, jejíž výroba stojí více pracovní doby, a která proto má vyšší hodnotu než jednoduchá pracovní síla. Je-li hodnota této síly vyšší, projevuje se tato síla tedy také ve vyšší práci a zpředmětňuje se proto za stejné časové úseky v poměrně vyšších hodnotách. Ale ať je rozdíl ve stupni mezi přadláckou prací a klenotnickou prací jakýkoli, ta část práce, kterou klenotnický dělník jen nahrazuje hodnotu své vlastní pracovní síly, se kvalitativně ničím neliší od další části práce, kterou tvoří nadhodnotu. I tentokrát se nadhodnota objevuje jen v důsledku kvantitativního přebytku práce, v důsledku dlouhého trvání téhož pracovního procesu: v jednom případě procesu výroby příze, v druhém případě procesu výroby klenotů.[18]

Na druhé straně se musí v každém hodnototvorném procesu vyšší práce vždy převádět na průměrnou společenskou práci, na př. jeden den vyšší práce na x dnů jednoduché práce.[19] Uspoříme si tedy zbytečnou operaci a zjednodušíme rozbor, jestliže předpokládáme, že dělník používaný kapitálem koná jednoduchou průměrnou společenskou práci.

__________________________________

Poznámky:

[1] „Zdá se — a skutečně tomu tak je — že původní produkty země, jichž je omezené množství a které existují úplně nezávisle na člověku, jsou dány přírodou úplně tak, jako se mladému muži dává nevelká částka peněz, aby mohl pracovat a udělat štěstí.“ (James Steuart: „Principles of Political Economy“, vyd. Dublin 1770, sv. I, str. 116.)

[2] Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel.“ (Hegel: „Encyklopädie“. První díl. „Die Logik“, Berlín 1840, str. 382.)

[3] Ve spise, ostatně ubohém: „Théorie de l'Economie Politique“, Paříž 1815, Ganilh polemisuje s fysiokraty a výstižně vypočítává velkou řadu pracovních procesů, které tvoří předpoklad vlastního zemědělství.

[4] V „Réflexions sur la Formation et la Distribution des Richesses“ (1766) vykládá Turgot dobře důležitost ochočených zvířat pro počátky kultury.

[5] Ze všeho zboží mají vlastní přepychové předměty nejmenší význam pro technologické srovnání různých výrobních epoch.

[5a] Poznámka ke 2. vyd. Třebaže dějepis dosud málo zná vývoj materiální výroby, tedy základ všeho společenského života a tudíž i veškerých skutečných dějin, byla alespoň předhistorická doba rozdělena na základě přírodovědeckých, a ne tzv. historických výzkumů, podle materiálu nástrojů a zbraní na věk kamenný, bronzový a železný.

[6] Vypadá paradoxně, nazveme-li na př. rybu, která ještě není chycena, výrobním prostředkem pro rybolov. Ale nikdo dosud nevynalezl umění chytat ryby ve vodách, kde ryby nejsou.

[7] Toto určení produktivní práce, jak vyplývá se stanoviska prostého pracovního procesu, naprosto nestačí pro kapitalistický výrobní proces.

[8] Storch rozlišuje vlastní surovinu jako „matière“ od pomocných látek jako „matériaux“; Cherbuliez nazývá pomocné látky „matières instrumentales“.

[9] Z tohoto nanejvýš logického důvodu objevuje plukovník Torrens počátek kapitálu — v divochově kameni. „V prvním kameni, jímž divoch hází po šelmě, kterou pronásleduje, v prvním klacku, jehož se chápe, aby si přitáhl plod, na který nemůže dosáhnout rukama, spatřujeme přivlastnění jednoho předmětu sa účelem nabytí jiného předmětu a objevujeme tak počátek kapitálu.“ (R. Torrem: „An Essay on the Production of Wealth etc.“, str. 70, 71.) Z onoho prvního klacku (stock) se dá patrně také vysvětlit, proč „stock“ je v angličtině synonymum pro kapitál.

[10] „Výrobky jsou přivlastňovány, dříve než se mění v kapitál; tato přeměna je nezachraňuje před takovým přivlastněním.“ (Cherbuliez: „Richesse ou Pauvreté“, vyd. Paříž 1841, str. 54.) „Proletář, který prodává svou práci za určité množství životních prostředků (approvisionnement), vzdává se úplně jakéhokoli podílu na výrobku. Přivlastňování výrobků zůstává totéž jako dříve; nemění se nikterak zmíněnou úmluvou. Výrobek patří výhradně kapitalistovi, který dodal suroviny a approvisionnement. Je to přísný důsledek zákona přivlastňování, jehož základní zásadou naopak bylo výhradní vlastnické právo každého dělníka k jeho výrobku“ (tamtéž, str. 58). „Pracují—li dělníci za mzdu, … je kapitalista vlastníkem nejen kapitálu (zde jsou míněny výrobní prostředky), nýbrž i práce (of the labour also). Zahrne-li se pod pojem kapitálu to, co se vydává na mzdu, jak se to obyčejně dělá, je nesmyslné mluvit o práci zvlášť a o kapitálu zvlášť. Slovo kapitál v tomto smyslu zahrnuje obojí, kapitál i práci.“ (James Mill: „Elements of Political Economy etc.“. Londýn 1821, str. 70, 71.)

[11] „Na hodnotu zboží má vliv nejen práce bezprostředně vynaložená na jejich výrobu, nýbrž i práce vynaložená na nářadí, nástroje a budovy, účastníci se ve výrobním procesu.“ (Ricardo: „The Principles of Political Economy“, str. 16.)

[12] Čísla jsou tu úplně libovolná.

[13] To je základní věta, na které je založeno učení fysiokratů o neproduktivitě veškeré nezemědělské práce, a tato věta je nezvratná pro ekonoma z povolání. „Tento způsob přičítat jedné věci hodnotu mnoha jiných věcí (na příklad plátnu hodnotu předmětů spotřebovaných tkalcem) nebo, abych tak řekl, navrstvovat na jednu hodnotu několik hodnot, vede k tomu, že tato hodnota narůstá v příslušnou sumu... Výraz sčítání znázorňuje velmi dobře způsob, jak se tvoří cena výrobků práce: tato cena je jen součet mnoha spotřebovaných a sečtených hodnot; avšak sečítat neznamená násobit.“ (Mercier de la Rivière: ‚ ‚L'Ordre Naturel etc.“, str. 599.)

[14] Tak na př. v letech 1844—1847 vzal část svého kapitálu z produktivních podniků, aby jej prospekuloval v železničních akciích. Tak v době americké občanské války zavřel továrny a vyhodil tovární dělníky na dlažbu, aby spekuloval na liverpoolské burse s bavlnou.

[15] „Zanech toho holedbání, kudrlinek a příkras... Bere-li kdo více nebo lepší věci (než dává), je to lichva a znamená to, že bližnímu svému neprokázal služby, nýbrž udělal škodu, jako se stává, okrade-li nebo oloupí-li někdo někoho. Není vždycky služba a dobrodiní, čemu se služba a dobrodiní říká. Neboť cizoložnice a cizoložník si prokazuji navzájem velikou službu a potěšení. Rejthar prokazuje loupežníku velikou rejtharskou službu, pomáhá-li mu na silnici loupit, přepadat zemi i lidi. Papeženci prokazují našim velkou službu, když je všechny neutopí, neupálí, nepomorduji, když jim nedají ve vězení shnit, nýbrž alespoň některým darují život a vyženou je nebo jim vezmou, co mají. Sám ďábel prokazuje svým služebníkům velikou, nezměrnou službu… Krátce, svět je pln velikých, výborných, denních služeb a dobrodiní.“ (Martin Luther: „An die Pfarrherrn, wider den Wucher zu predigen etc.“, Wittenberg 1540.)

[16] Poznamenávám k tomu v díle „Ke kritice politické ekonomie“, str. 14 [zde „Ke kritice atd.“ Zboží. ] mimo jiné: „Chápeme, jakou ‚službu‘ musí prokázat kategorie ‚služby‘ (service) ekonomům druhu J. B. Saye a F. Bastiata.“

[17] To je jedna z okolnosti, které zdražují výrobu založenou na otroctví. Dělnik se tu liší, podle výstižného výrazu starověkých lidí, jen jako instrumentum vocale [nástroj nadaný řečí] od zvířete jako instrumentum semivocale [nástroje nadaného hlasem] a od neživého pracovního nástroje jako instrumentum mutum [němého nástroje]. Sám však dává zvířeti a pracovnímu nástroji pociťovat, že se jim nepodobá, že je člověk. Vytváří si vědomí své odlišnosti od nich tím, že s nimi špatně zachází a že je con amore [s rozkoší] ničí. Proto je ekonomickým principem tohoto výrobního způsobu — používat jen nejhrubších, nejtěžkopádnějších pracovních nástrojů, které právě pro jejich neohrabanou nemotornost lze těžko zničit. i Až do vypuknutí občanské války se proto v otrokářských státech, ležících u mexického zálivu, užívalo pluhů staročínské konstrukce, které půdu rozrývají jako vepř nebo krtek, ale nebrázdí ji a nepřevracejí. Srov. J. E. Cairnes: „The Slave Power“, Londýn 1862, str. 46 a násl. Ve svém spise „Sea Board Slave States“ vypravuje Olmsted mezi jiným: „Ukázali mi tu nástroje, které by u nás žádný rozumný člověk nedal dělníkovi, jemuž platí mzdu; jejich neobyčejná tíže a těžkopádnost musí, podle mého názoru, činit práci s nimi při nejmenším o 10 procent obtížnější, než je práce s nástroji, kterých se obyčejně užívá u nás. Tvrdili mi však, že vzhledem k tomu, jak neopatrně a neohrabaně zacházejí otroci s nástroji, není možné svěřit jim s výhodou lehčí nebo méně hrubé nářadí, a že takové nářadí, jaké my stále svěřujeme našim dělníkům ke svému prospěchu, by na obilních polích Virginie nevydrželo ani jeden den — ačkoli půda na těchto polích je lehčí a méně kamenitá než u nás. Také když jsem se ptal, proč se na všech farmách užívá mezků místo koní, bylo mi jako první a zřejmě rozhodující důvod uvedeno, že by koně nesnesli zacházení, jakého se jim stále dostává od černochů; koně bývají brzy zchromeni nebo zmrzačeni, zatím co mezci vydrží bití a nedostatečné krmení, aniž jim to nějak zvlášť uškodí, nenachladí se a neonemocnějí, jsou-li zanedbáváni nebo přetěžováni. Ostatně stačí, když přistoupím k oknu pokoje, kde píši, a po každé vidím, jak se zachází s dobytkem způsobem, který by asi každého farmáře na severu přiměl k tomu, aby poháněče okamžitě vyhodil.“

[18] Rozdíl mezi složitou a jednoduchou prací, „skilled“ a „unskilled labour‘, [kvalifikovanou a nekvalifikovanou prací], se zakládá zčásti na pouhých ilusích nebo alespoň na rozdílech, které dávno přestaly být reálné a udržují se již jen v tradiční konvenci; zčásti se zakládá na bezmocnějším postavení jistých vrstev dělnické třídy, pro které nejsou s to vynutit si jako jiní placení své pracovní síly podle její hodnoty. Nahodilé okolnosti hrají přitom tak velkou úlohu, že tytéž druhy práce si vyměňují místo. Kde na př. jsou fysické síly dělnické třídy oslabeny a relativně vyčerpány, jako ve všech zemích s vyspělou kapitalistickou výrobou, jsou všeobecně hrubé práce, které vyžadují velké svalové síly, na vyšším stupni oproti daleko jemnějším pracím, které klesají na stupeň jednoduché práce; tak na příklad práce bricklayera [zedníka] zaujímá v Anglii mnohem vyšší stupeň než práce tkalce damašku. Na druhé straně práce fustian cuttera [postřihovače sametu], ačkoli vyžaduje velké tělesné námahy a nadto je nezdravá, figuruje jako „jednoduchá práce“. Ostatně si nesmíme myslit, že tak zvaná „skilled labour“ zaujímá kvantitativně významné místo v národní práci. Laing vypočítává, že v Anglii (a Walesu) je existence více než 11 milionů založena na jednoduché práci. Odečte-li se jeden milion aristokratů a půl druhého milionu žebráků, tuláků, zločinců, prostitutek atd. od celkového počtu obyvatelstva, který činil v době jeho spisu 18 milionů, zbývá 4,650.000 příslušníků střední třídy včetně drobných rentiérů, úředníků, spisovatelů, umělců, učitelů atd. Aby dostal tyto 4⅔ milionu, počítá k pracující části střední třídy, vedle bankéřů atd., všechny lépe placené „tovární dělníky“! Také bricklayers [zedníci] nechybějí mezi „dělníky složité práce“. Zbývá mu pak zmíněných 11 milionů. (S. Laing: „National Distress etc.“, Londýn 1844.) „Veliká třída, která nemůže dát za životní prostředky nic než jednoduchou práci, tvoří hlavní masu lidu.“ (James Mill ve stati „Colony“, „Supplement to the Encyclopedia Britannica“, 1831.)

[19] „Když se poukazuje na práci jako míru hodnoty, předpokládá se nezbytně práce určitého druhu… její poměr k ostatním druhům práce lze snadno určit.“ Outlines of Political Economy“. Londýn 1832, str. 22, 23.)

[yossi]

Už aspoň viem ktorý komentár zhodí na Androide prehliadač. A to mám 512m RAM.

[Lola Roflova]

...Kapitalista, který se vyzná ve vulgární ekonomii, řekne možná, že své peníze zálohoval s úmyslem, aby z nich udělal více peněz. Ale cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, a mohl mít právě tak úmysl získat peníze, aniž vyráběl.[14] Začíná vyhrožovat. Že ho po druhé nikdo nedoběhne. Že si příště koupí zboží na trhu hotová, místo aby se zabýval jejich výrobou. Ale udělají-li totéž všichni jeho bratři kapitalisté, kde pak najde zboží na trhu? A peněz se přece nenají. Spustí kázání. Uvažte jen jeho zdrženlivost. Mohl svých 15 šilinků prohýřit. Místo toho je produktivně spotřeboval a udělal z nich přízi. Ale za to přece má přízi místo výčitek svědomí. Přece se nehodí, aby klesl do úlohy shromažďovatele pokladů, který nám ukázal, k čemu vede askese. Ostatně, kde nic není, ani smrt nebere. Ať je jeho odříkání sebezáslužnější, není tu nic, čím by se mu za ně zvlášť zaplatilo, protože hodnota výrobku, který vychází z procesu, se rovná jen sumě zbožních hodnot, které byly do tohoto procesu vrženy. Ať se tedy spokojí s tím, že odměnou ctnosti je ctnost. Místo toho začne kapitalista dotírat. Přízi prý nepotřebuje. Vyrobil ji na prodej. Tak ať ji prodá, nebo ještě jednodušeji, ať napříště vyrábí jen věci pro svou vlastní potřebu; to je recept, který mu kdysi předepsal již jeho domácí lékař MacCulloch jako osvědčený prostředek proti epidemii nadvýroby. Ale kapitalista vzdoruje a staví se na zadní nohy. Má snad dělník dělat výrobky holýma rukama v povětří, má vyrábět zboží z ničeho? Což mu nedal kapitalista materiál, jímž a v němž jedině může dělník ztělesnit svou práci? Protože se však převážná většina společnosti skládá z takových nuzáků, neprokázal společnosti nesmírnou službu svými výrobními prostředky, svou bavlnou a svými vřeteny, neprokázal ji samému dělníkovi, kterému nadto ještě opatřil prostředky k životu? Že by si neměl tuto službu počítat? Ale cožpak mu dělník také neprokázal službu tím, že přeměnil bavlnu a vřetena v přízi? Kromě toho tu vůbec nejde o služby.[15] Služba není nic než užitečné působení nějaké užitné hodnoty, ať už zboží nebo práce.[16] Zde však jde o směnnou hodnotu. Kapitalista zaplatil dělníkovi hodnotu 3 šilinků. Dělník mu vrátil přesný ekvivalent, hodnotu 3 šilinků, kterou přidal bavlně, hodnotu za hodnotu. Náš přítel, který se ještě před chvílí tak holedbal svým kapitálem, zaujme najednou nenáročný postoj svého vlastního dělníka. Což nepracoval sám? Nekonal práci dozoru, vrchního dohledu nad přadlákem? Netvoří tato jeho práce také hodnotu? Jeho vlastní overlooker [dozorce] a manager [ředitel] krčí rameny. Ale vtom se zase již s veselým úsměvem začne tvářit jako dříve. Vystřelil si z nás všemi těmi nářky. Nestojí to všechno ani za zlámanou grešli. Takovéhle hloupé výmluvy a prázdné tlachy přenechá profesorům politické ekonomie, kteří jsou vlastně za to placeni. On sám je praktický člověk, který sice vždycky neuváží, co mluví tehdy, když se to netýká jeho podnikání, ale vždycky ví, co dělá ve svém oboru. ..

tohle je velmi diskutabilni. Zejmena pojem 'vlastniho delnika' jsme velmi casto diskutovali cele noci. Zrovna tak 'presny ekvivalent' - zde se rozchazim i s Weberem.

[.]

To je to, co ty teraprde nedelas, protoze takhle cela tvoje generace podvadela za tvyho oblibenyho bolsevika 40 let. A navyky ti zustaly, spinavej tlustej ochlasto.

[Jan Jílek]

Ptal jsem se na poctivé podnikání bolševiku, ne na zkopírovaný elaborát na téma práce.

[ROFL]

KONSTANTNÍ KAPITÁL A VARIABILNÍ KAPITÁL

Různí činitelé pracovního procesu mají různý podíl na tvoření hodnoty výrobku.

Dělník přidává k pracovnímu předmětu novou hodnotu tím, že k němu přidává určité množství práce, ať už je konkretní obsah, účel a technický charakter této práce jakýkoli. Na druhé straně nacházíme hodnoty spotřebovaných výrobních prostředků znovu jako součásti hodnoty výrobku, na př. hodnotu bavlny a vřeten v hodnotě příze. Hodnota výrobních prostředků se tedy uchovává tím, že se přenáší na výrobek. Toto přenášení se děje během přeměny výrobních prostředků ve výrobek, v pracovním procesu. Je zprostředkováno prací. Ale jak?

Dělník nepracuje dvojmo v téže době; jednak proto, aby svou prací přidal k bavlně hodnotu, jednak proto, aby uchoval její starou hodnotu, čili, což je totéž, aby hodnotu bavlny, kterou zpracovává, a vřeten, s nimiž pracuje, přenesl na výrobek, na přízi. Uchovává starou hodnotu pouhým přidáváním nové hodnoty. Protože však přidávání nové hodnoty k pracovnímu předmětu a uchovávání starých hodnot ve výrobku jsou dva zcela různé výsledky, jichž dosahuje dělník v téže době, ačkoli nepracuje v téže době dvojmo, dá se tato dvojakost výsledku vysvětlit zřejmě jen z dvojakého charakteru jeho práce samé. Práce musí v téže době vzhledem k jedné své vlastnosti tvořit hodnotu a vzhledem k druhé své vlastnosti uchovávat čili přenášet hodnotu.

Jak přidává každý dělník pracovní dobu a tudíž hodnotu? Vždy jen ve formě své zvláštní produktivní práce. Přadlák přidává pracovní dobu jen tím, že přede, tkadlec jen tím, že tká, kovář jen tím, že kuje. A jedině určitou účelnou formou, v níž vůbec přidávají práci, a tudíž novou hodnotu, předením, tkaním, kováním, se výrobní prostředky — bavlna a vřetena, příze a tkalcovský stav, železo a kovadlina — stávají prvky k tvoření výrobku, nové užitné hodnoty.[20] Stará forma jejich užitné hodnoty mizí, ale jen proto, aby se objevila v nové formě užitné hodnoty. Ale již při zkoumání hodnototvorného procesu jsme viděli, že pokud se užitná hodnota spotřebovává účelně na výrobu nové užitné hodnoty, pracovní doba nutná k vytvoření spotřebované užitné hodnoty tvoří část pracovní doby nutné k vytvoření nové užitné hodnoty, tj. je to pracovní doba, která se přenáší ze spotřebovaných výrobních prostředků na nový výrobek. Dělník tedy uchovává hodnoty spotřebovaných výrobních prostředků čili přenáší je jako součásti hodnoty na výrobek nikoli tím, že přidává svou práci vůbec, nýbrž zvláštním užitečným charakterem, specificky produktivní formou této přidané práce. Jako taková účelná produktivní činnost — předení, tkaní, kování — křísí práce pouhým svým dotekem výrobní prostředky z mrtvých, oduševňuje je, mění je v činitele pracovního procesu a spojuje se s nimi ve výrobky.

Kdyby specifická produktivní práce dělníka nebyla předením, nepřeměnil by bavlnu v přízi, tedy nepřenesl by hodnotu bavlny a vřeten na přízi. Změní-li naproti tomu týž dělník povolání a stane se truhlářem, bude i nadále svým pracovním dnem přidávat hodnotu k příslušnému materiálu. Přidává ji tedy svou prací, ne pokud jeho práce je předení nebo truhlaření, nýbrž právě pokud je abstraktní, společenskou prací vůbec, a přidává určitou velikost hodnoty ne proto, že jeho práce má zvláštní užitečný obsah, nýbrž proto, že trvá určitou dobu. Tedy ve své abstraktní obecné vlastnosti, jako vynaložení lidské pracovní síly, přidává práce přadláka k hodnotě bavlny a vřeten novou hodnotu a ve své konkretní, zvláštní, užitečné vlastnosti jako proces předení přenáší na výrobek hodnotu těchto výrobních prostředků, a tak uchovává jejich hodnotu ve výrobku. Odtud dvojakost výsledku práce, prováděné v téže době.

Pouhým kvantitativním přidáváním práce se přidává nová hodnota, kdežto zvláštní kvalitou přidávané práce se ve výrobku uchovávají staré hodnoty výrobních prostředků. Tento dvojstranný účinek téže práce jako následek jejího dvojakého charakteru se názorně projevuje v různých jevech.

Předpokládejme, že nějaký vynález umožní přadlákovi upříst za hodin tolik bavlny, kolik se dříve spřádalo za 36 hodin. Jeho práce jako účelně užitečná, produktivní činnost zešesteronásobila svou sílu. Její výrobek je šestinásobný: 36 liber příze místo 6 liber. Ale těchto 36 liber bavlny vstřebává nyní jen tolik pracovní doby, kolik dříve vstřebávalo 6 liber. Přidává se k nim šestkrát méně nové práce než při dřívějších metodách, tedy již jen šestina hodnoty, která se přidávala dříve. Na druhé straně vězí nyní ve výrobku, v 36 librách příze, šestinásobná hodnota bavlny. V 6 hodinách předení se uchovává a přenáší na výrobek šestkrát větší hodnota suroviny, ačkoli k témuž množství surovin se nyní přidává šestkrát menší nová hodnota. To ukazuje, jak podstatně se liší ta vlastnost práce, v níž uchovává hodnoty během téhož nedílného procesu, od té její vlastnosti, v níž tvoří hodnotu. Čím více nutné pracovní doby vchází během operace předení do určitého množství bavlny, tím větší je nová hodnota, která se k bavlně přidává, ale čím větší množství liber bavlny se spřádá během určitého množství pracovní doby, tím větší je stará hodnota, uchovávaná ve výrobku.

Předpokládejme naopak, že produktivita spřádací práce zůstala nezměněna, že tedy přadlák potřebuje k přeměně jedné libry bavlny v přízi stejnou dobu jako dříve. Ale nechť se změní směnná hodnota bavlny samé, nechť se její cena šestinásobně zmenší nebo zvětší. V obou případech přidává přadlák i nadále k danému množství bavlny tutéž pracovní dobu, tedy stále tutéž hodnotu, a v obou případech vyrábí ve stejné době stejné množství příze. Avšak hodnota, kterou přenáší s bavlny na přízi, na výrobek, je jednou šestkrát menší, po druhé šestkrát větší, než byla dříve. Stejně je tomu, zdraží-li se nebo zlevnějí-li pracovní prostředky, ale konají-li v pracovním procesu i nadále tutéž službu.

Zůstanou-li technické podmínky procesu předení nezměněny a nedojde-li zároveň k žádným změnám v hodnotě příslušných výrobních prostředků, spotřebovává přadlák i nadále za stejnou pracovní dobu stejná množství suroviny a strojů nezměněné hodnoty. Hodnota, kterou uchovává ve výrobku, je pak přímo úměrná nové hodnotě, kterou přidává. Za dva týdny přidává dvakrát více práce než za týden, tedy dvakrát větší hodnotu a zároveň spotřebovává dvakrát více materiálu, představujícího dvakrát větší hodnotu, a opotřebovává dvakrát více strojů, představujících dvakrát větší hodnotu; uchovává tedy ve výrobku dvou týdnů dvakrát větší hodnotu než ve výrobku jednoho týdne. Za daných nezměněných výrobních podmínek uchovává dělník tím větší hodnotu, čím větší hodnotu přidává; ale neuchovává větší hodnotu proto, že přidává větší hodnotu, nýbrž proto, že ji přidává za nezměněných a na jeho vlastní práci nezávislých podmínek.

V jistém relativním smyslu lze ovšem říci, že dělník uchovává staré hodnoty vždy téže proporci, v jaké přidává novou hodnotu. Ať už se bavlna zdraží z 1 šilinku na 2 šilinky, nebo zlevní na 6 pencí, uchovává dělník ve výrobku jedné hodiny vždy jen dvakrát menší hodnotu bavlny než ve výrobku dvou hodin, ať už se tato hodnota jakkoli mění. Mění-li se dále produktivita jeho vlastní práce, jestliže stoupá nebo klesá, upřede na př. za jednu pracovní hodinu více nebo méně bavlny než dříve, a v souhlase s tím uchová ve výrobku jedné pracovní hodiny větší nebo menší hodnotu bavlny. Ale při tom všem uchová za dvě pracovní hodiny dvakrát větší hodnotu než za jednu pracovní hodinu.

Hodnota, nehledě na její čistě symbolický výraz ve známce hodnoty, existuje jen v té či oné užitné hodnotě, v té či oné věci. (Člověk sám, jako pouhá jsoucnost pracovní síty, je přírodní předmět, věc, i když živá, věc nadaná vědomím, a práce sama je materiální projev teto síly.) Proto ztrácí-li se užitná hodnota, ztrácí se i hodnota. Výrobní prostředky však neztrácejí se svou užitnou hodnotou zároveň svou hodnotu, protože pracovním procesem ztrácejí původní formu své užitné hodnoty ve skutečnosti jen proto, aby ve výrobku nabyly formy jiné užitné hodnoty. Ale jako je pro hodnotu důležité, aby existovala v nějaké užitné hodnotě, tak je lhostejné, ve které užitné hodnotě existuje, jak ukazuje metamorfosa zboží. Z toho vyplývá, že v pracovním procesu přechází hodnota z výrobních prostředků na výrobek jen potud, pokud výrobní prostředky ztrácejí se svou samostatnou užitnou hodnotou i svou směnnou hodnotu. Odevzdávají výrobku jen tu hodnotu, kterou ztrácejí jako výrobní prostředky. Avšak po této stránce je tomu u materiálních činitelů pracovního procesu různě.

Uhlí, jímž se vytápí stroj, mizí beze stopy, rovněž olej, jímž se maže osa kola atd. Barvy a jiné pomocné látky mizejí, objevují se však ve vlastnostech výrobku. Surovina tvoří substanci výrobku, ale mění svou formu. Surovina a pomocné látky ztrácejí tedy samostatnou formu, v níž vstoupily do pracovního procesu jako užitné hodnoty. Jinak je tomu s vlastními pracovními prostředky. Nástroj, stroj, tovární budova, nádoba atd. slouží v pracovním procesu jen do té doby, dokud si uchovávají svou původní formu, dokud mohou zítra vstoupit do pracovního procesu v téže formě jako včera. Jako si za svého života, během pracovního procesu, uchovávají vůči výrobku svou samostatnou formu, tak si ji uchovávají i po své smrti. Mrtvoly strojů, nástrojů, pracovních budov atd. existují dál odděleně od výrobků, které pomáhaly vytvořit. Pozorujeme-li nyní celé období, po které takový pracovní prostředek slouží ode dne svého vstupu do dílny až do dne, kdy je vyhozen mezi harampádí, tu vidíme, že během tohoto období byla jeho užitná hodnota prací úplně spotřebována, a jeho směnná hodnota tedy přešla úplně na výrobek. Dožil-li na př. spřádací stroj za 10 let, přešla během desetiletého pracovního procesu celá jeho hodnota na výrobek deseti let. Období života pracovního prostředku zabírá tedy větší nebo menší počet pracovních procesů stále znovu s ním opakovaných. A s pracovním prostředkem je to tak jako s člověkem. Každý člověk odumře denně o 24 hodiny. Ale člověk nemá na sobě napsáno, o kolik dní již odumřel. To však nebrání pojišťovacím společnostem činit z průměrného trvání lidského života velmi bezpečné a — což je ještě důležitější — i velmi výnosné závěry. Stejně je tomu s pracovními prostředky. Ze zkušenosti víme, jak dlouho průměrně vydrží určitý pracovní prostředek, na př. stroj určitého druhu. Dejme tomu, že si uchovává užitnou hodnotu v pracovním procesu jen 6 dnů. Pak ztrácí průměrně za každý pracovní den /6 své užitné hodnoty a odevzdává tedy dennímu výrobku 1/6 své hodnoty. Tímto způsobem se vypočítává opotřebování všech pracovních prostředků, na př. denní ztráta jejich užitné hodnoty a příslušné denní přenesení jejich hodnoty na výrobek.

Z toho je naprosto jasně vidět, že výrobní prostředek nikdy neodevzdává výrobku více hodnoty, než ztrácí v pracovním procesu ničením své vlastní užitné hodnoty. Kdyby neměl hodnotu, a proto by neměl co ztratit, tj. kdyby nebyl sám výrobkem lidské práce, neodevzdával by výrobku žádnou hodnotu. Sloužil by k vytváření užitné hodnoty, aniž by se účastnil při vytváření směnné hodnoty. Tak je tomu u všech výrobních prostředků, které jsou dány přírodou, bez přičinění člověka: u země, větru, vody, železa v rudné žíle, dříví v pralese atd.

Zde se nám ukazuje jiný zajímavý jev. Nechť je hodnota stroje na př. 1000 liber št. a nechť se opotřebuje za 1000 dnů. V tomto případě přechází denně 1/1000 hodnoty stroje se stroje na jeho denní výrobek. Zároveň celý stroj, třebaže s ubývající životní silou, funguje dál v pracovním procesu. Ukazuje se tedy, že jeden činitel pracovního procesu, jeden výrobní prostředek, vchází do pracovního procesu celý, ale do zhodnocovacího procesu jen zčásti. Rozdíl mezi pracovním procesem a zhodnocovacím procesem se tu obráží na jejich materiálních činitelích, protože týž výrobní prostředek vstupuje do daného výrobního procesu celý jako prvek pracovního procesu a jen zčásti jako prvek tvoření hodnoty.[21]

S druhé struny může naopak výrobní prostředek vcházet celý do zhodnocovacího procesu, ačkoli vchází jen zčásti do pracovního procesu. Dejme tomu, že při předení bavlny odpadá denně ze 115 liber 15 liber, které nevytvoří přízi, nýbrž jen devil‘s dust [ďáblův prach, tj. bavlněný prach]. Ale je-li tento 15%ní odpad normální je-li za průměrných podmínek zpracování bavlny nevyhnutelný hodnota těchto 15 liber bavlny, které netvoří prvek příze, vchází do hodnoty příze úplně stejně jako hodnota oněch 100 liber, které tvoří substanci příze. Aby se vyrobilo 100 liber příze, musí se užitná hodnota 15 liber bavlny přeměnit v prach. Zánik této bavlny je tedy podmínkou výroby příze. Právě proto odevzdává svou hodnotu přízi. To platí o všech odpadech pracovního procesu, alespoň v tom stupni, pokud tyto odpady netvoří opět nové výrobní prostředky, a tedy netvoří znovu samostatné užitné hodnoty. Tak vidíme ve velkých strojírnách v Manchestru hromady železných odpadů, sestrouhaných kyklopskými stroji jako hoblovačky; večer se na obrovských vozech dopravují z továrny do slévárny, odkud se druhého dne opět vracejí do továrny jako masivní železo.

Jen potud, pokud výrobní prostředky ztrácejí za pracovního procesu hodnotu, která dosud existovala ve formě starých užitných hodnot těchto výrobních prostředků, přenášejí hodnotu na novou formu výrobku. Maximum ztráty, kterou může jejich hodnota utrpět v pracovním procesu, je zřejmě omezeno původní velikostí hodnoty, s níž vstupují do pracovního procesu, čili pracovní dobou nutnou k jejich vlastní výrobě. Výrobní prostředky nemohou proto nikdy přidat k výrobku větší hodnotu, než kolik mají nezávisle na pracovním procesu, jemuž slouží. Ať je pracovní materiál, stroj, výrobní prostředek sebeužitečnější, ať stojí dohromady 150 liber št., dejme tomu 500 pracovních dnů, nikdy nepřidávají výrobku, k jehož vytvoření slouží, více než 150 liber št. Jejich hodnota není určena pracovním procesem, do něhož vcházejí jako výrobní prostředek, nýbrž pracovním procesem, z něhož vycházejí jako výrobek. V pracovním procesu slouží jen jako užitná hodnota, jako věc s užitečnými vlastnostmi, a proto by neodevzdávaly výrobku žádnou hodnotu, kdyby nebyly měly hodnotu před svým vstupem do procesu.[22]

Zatím co produktivní práce mění výrobní prostředky v prvky tvořeni nového výrobku, prodělává jejich hodnota jakési stěhování. Hodnota přechází ze spotřebovaného těla do nově zformovaného těla. Ale toto stěhování duší se děje jaksi za zády skutečné práce. Dělník nemůže přidávat novou práci, tedy nemůže vytvářet novou hodnotu, neuchovává-li staré hodnoty, neboť musí přidávat práci vždy v určité užitečné formě a nemůže ji přidávat v užitečné formě, aniž přeměňuje výrobky ve výrobní prostředky nového výrobku a aniž tím přenáší jejich hodnoty na nový výrobek. Uchovávat hodnotu přidáváním hodnoty je tedy přirozená vlastnost pracovní síly projevující se v činnosti — živé práce, je to dar přírody, který dělníka nic nestojí, ale kapitalistovi hodně vynáší — uchovávání stávající kapitálové hodnoty.[22a] Pokud jde všechno hladce, je kapitalista příliš zabrán do vytloukání zisku, než aby si všímal tohoto bezplatného daru práce. Násilná přerušení pracovního procesu, krise, způsobují, že jej hmatatelně pociťuje.[23]

Ve výrobních prostředcích vůbec se spotřebovává jejich užitná hodnota, jejíž spotřebou práce tvoří výrobky. Jejich hodnota se ve skutečnosti nespotřebovává,[24] a proto nemůže být ani reprodukována. Uchovává se, ale ne proto, že se v pracovním procesu děje nějaká operace s ní samou, nýbrž proto, že užitná hodnota, v níž původně existovala, sice mizí, ale mizí jen v jinou užitnou hodnotu. Hodnota výrobních prostředků se proto objevuje znovu v hodnotě výrobku, ale, přesně řečeno, nereprodukuje se. Vyrábí se nová užitná hodnota, v níž se znovu objevuje stará směnná hodnota.[25]

Jinak je tomu se subjektivním činitelem pracovního procesu, s pracovní silou projevující se v činnosti. Zatím co práce svou účelnou formou přenáší hodnotu výrobních prostředků na výrobky a tak ji uchovává, tvoří každý moment jejího pohybu dodatečnou hodnotu, novou hodnotu. Dejme tomu, že výrobní proces se přeruší v bodu, kdy dělník již vyrobil ekvivalent hodnoty své vlastní pracovní síly, kdy na př. přidal šestihodinovou prací hodnotu 3 šilinků. Tato hodnota tvoří přebytek hodnoty výrobku nad jejími prvky, které pocházejí z hodnoty výrobních prostředků. Je to jediná nová hodnota, vzniklá v tomto procesu, jediná část hodnoty výrobku, vyrobená tímto procesem samým. Nahrazuje ovšem jen peníze, které kapitalista zálohoval při koupi pracovní síly a které dělník sám vydal na životní prostředky. Vzhledem k těmto vydaným 3 šilinkům se nová hodnota 3 šilinků jeví jen jako reprodukce oněch 3 šilinků. Ale je reprodukována skutečně, nejen zdánlivě jako hodnota výrobních prostředků. K nahrazení jedné hodnoty druhou hodnotou tu dochází prostřednictvím tvoření nové hodnoty.

My však již víme, že pracovní proces trvá dále za hranice, v nichž reprodukuje a přidává k pracovnímu předmětu jen ekvivalent hodnoty pracovní síly. Místo 6 hodin, které by k tomu stačily, trvá proces na př. 12 hodin. Působením pracovní síly se tedy nejen reprodukuje její vlastní hodnota, nýbrž vyrábí se kromě toho přebytek hodnoty. Tato nadhodnota tvoří přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou prvků spotřebovaných na vytvoření výrobku, tj. nad hodnotou výrobních prostředků a pracovní síly.

Tím, že jsme vylíčili různé úlohy, které hrají různí činitelé pracovního procesu při tvoření hodnoty výrobku, charakterisovali jsme funkce různých součástí kapitálu v jeho vlastním zhodnocovacím procesu. Přebytek celkové hodnoty výrobku nad sumou hodnot prvků zúčastněných při jeho tvoření je přebytek zhodnoceného kapitálu nad původně zálohovanou kapitálovou hodnotou. Výrobní prostředky na jedné straně, pracovní síla na druhé straně jsou jen různé formy existence původní kapitálové hodnoty, která odložila svou peněžní formu a přeměnila se v jednotlivé činitele pracovního procesu.

Tedy ta část kapitálu, která se přeměňuje ve výrobní prostředky, tj. v suroviny, pomocné látky a pracovní prostředky, nemění ve výrobním procesu velikost své hodnoty. Proto ji nazývám stálou (konstantní), neměnící se částí kapitálu, čili stručněji konstantním (stálým) kapitálem.

Naproti tomu ta část kapitálu, která byla přeměněna v pracovní sílu, mění ve výrobním procesu svou hodnotu. Reprodukuje svůj vlastní ekvivalent a nadto přebytek, nadhodnotu, která se zase může měnit, může být větší nebo menší. Ze stálé (konstantní) veličiny se tato část kapitálu ustavičně mění v proměnnou (variabilní) veličinu. Proto ji nazývám proměnnou (variabilní) částí kapitálu, čili stručněji variabilním (proměnným) kapitálem. Tytéž součásti kapitálu, které se s hlediska pracovního procesu liší jako objektivní a subjektivní činitelé, jako výrobní prostředky a pracovní síla, liší se s hlediska zhodnocovacího procesu jako konstantní kapitál a variabilní kapitál.

Pojem konstantního kapitálu nikterak nevylučuje revoluci v hodnotě jeho součástí. Dejme tomu, že libra bavlny stojí dnes 6 pencí a zítra stoupne, následkem neúrody bavlny, na 1 šilink. Stará bavlna, která se dále zpracovává, byla koupena v hodnotě 6 pencí, ale přidává nyní k hodnotě výrobku část ve výši 1 šilinku. A bavlna, která je již upředena, která možná již obíhá na trhu jako příze, přidává výrobku rovněž dvojnásobek své původní hodnoty. Vidíme však, že tyto změny hodnoty nikterak nesouvisí se vzrůstem hodnoty bavlny v procesu předení samém. Kdyby byla stará bavlna ještě vůbec nevstoupila do pracovního procesu, mohla by se nyní prodat za 1 šilink místo za 6 pencí. A naopak: čím menším počtem pracovních procesů prošla, tím jistější je tento výsledek. Proto je pravidlem spekulace: za takových revolucí v hodnotě spekulovat se surovinou v její nejméně zpracované formě, tj. raději s přízí než s tkaninou a raději s bavlnou než s přízí. Změna hodnoty tu vzniká v tom procesu, v němž se vyrábí bavlna, a ne v onom procesu, v němž bavlna funguje jako výrobní prostředek a tedy jako konstantní kapitál. Hodnota zboží je sice určena množstvím práce, která je v něm obsažena, ale toto množství samo je určeno společensky. Jestliže se mění pracovní doba společensky nutná k výrobě zboží — a totéž množství bavlny představuje na př. za nepříznivých podmínek větší množství práce než za příznivých — působí to zpětně na staré zboží, které vždy vystupuje jen jako jednotlivý exemplář svého druhu,[26] jehož hodnota se vždy měří společensky nutnou prací, tedy vždy se měří prací nutnou za současných společenských podmínek.

Hodnota pracovních prostředků, strojů atd., které již slouží ve výrobním procesu, tedy i ona část hodnoty, kterou odevzdávají výrobku, se může měnit právě tak, jako se může měnit hodnota suroviny. Jestliže lze na př. na základě nového vynálezu reprodukovat stroje určitého druhu s menším vynaložením práce, pak se staré stroje více či méně znehodnocují, a proto přenášejí poměrně menší hodnotu na výrobek. Ale i v tomto případě vzniká změna hodnoty mimo výrobní proces, v němž stroj funguje jako výrobní prostředek. V tomto procesu neodevzdává stroj nikdy větší hodnotu, než jakou má nezávisle na tomto procesu.

Tak jako změna v hodnotě výrobních prostředků třebaže působí zpětně již po jejich vstupu do výrobního procesu, přesto nemění jejich charakter jakožto konstantního kapitálu, právě tak se změna poměru mezi konstantním a variabilním kapitálem nedotýká jejich funkčního rozdílu. Na př. technické podmínky pracovního procesu se mohou změnit tak, že tam, kde dříve 10 dělníků s 10 nástroji malé hodnoty zpracovávalo poměrně malé množství suroviny, zpracovává nyní 1 dělník s drahým strojem stokrát větší množství suroviny. V tomto případě konstantní kapitál, tj. masa hodnot používaných výrobních prostředků, velmi vzrůstá, kdežto variabilní část kapitálu zálohovaná na pracovní sílu, velmi klesá. Avšak tato změna se týká jen poměru mezi velikostí konstantního a variabilního kapitálu čili poměru, v němž se celý kapitál rozpadá na konstantní a variabilní součást, nedotýká se však rozdílu mezi konstantním a variabilním kapitálem.

__________________________________

Poznámky:

[20] „Práce vytváří nový výtvor místo výtvoru jí zničeného.“ („An Essay on the Political Economy of Nations“. Londýn 1821, str. 13.)

[21] Nejde tu o opravy pracovních prostředků, strojů, budov atd. Stroj, který je v opravě, nefunguje jako pracovní prostředek, nýbrž jako pracovní materiál. Nepracuje se jím, nýbrž je zpracováván, aby se odstranily defekty na jeho užitné hodnotě. Pro svůj účel můžeme mít vždycky za to, že takové opravné práce spadají do práce potřebné k výrobě pracovních prostředků. V textu jde o takové opotřebování, které nevyléčí žádný doktor a které pozvolna přivodí smrt, o „takový druh opotřebováni, které nelze čas od času napravit a které na příklad přivede nůž nakonec do takového stavu, že nožíř řekne, že nestojí za opravu“. Viděli jsme v textu, že stroj na příklad vchází celý do každého jednotlivého pracovního procesu, ale jen zčásti do současného zhodnocovacího procesu. Podle toho můžeme posuzovat tuto záměnu pojmů: „Pan Ricardo říká o části strojírenské práce, vynaložené na výrobu stroje na pletení punčoch“, že je obsažena na př. v hodnotě páru punčoch… „Ale celá práce, která vyrábí každý pár punčoch...obsahuje celou strojníkovu práci, a ne její část; neboť jeden stroj vyrábí sice mnoho párů, ale ani jediný pár nemůže být zhotoven bez všech částí stroje.“ („Observations on certain verbal dísputes in Political Economy, particularly relativ to Value, and to Demand and Supply“. Londýn 1821, str. 54.) Autor, neobyčejně samolibý ‚‚wiseacre“ [mudrlant], má ve svém zmatku a tedy i ve své polemice pravdu jen v tom smyslu, že ani Ricardo, ani žádný jiný ekonom před ním nebo po něm nerozlišoval přesně obě stránky práce, tedy ani neprovedl rozbor jejich různé úlohy při tvoření hodnoty.

[22] Pochopíme proto snadno nejapnost nudného J. B. Saye, který chce vyvodit nadhodnotu (úrok, zisk, rentu) ze „services productifs“ [produktivních služeb], které konají výrobní prostředky: půda, nástroje, kůže atd. svými užitnými hodnotami v pracovním procesu. Pan Wilhelm Roscher, který nikdy neopomene registrovat černé na bílém obratné apologetické výmysly, volá: „Velmi správně poznamenává J. B. Say („Traité“, sv. I, kap. 4), že: hodnota vytvářená olejárnou po odečtení všech nákladů je přece něco nového, podstatně odlišného od práce, kterou byla vytvořena sama olejárna.“ (,‚Die Grundlagen der Nationalökonomie“, 3. vyd., 1858, str. 82, pozn.) Velmi správně! „Olej“ vytvářený olejárnou je něco velmi odlišného od práce, kterou stála stavba olejárny. A „hodnotou“ rozumí pan Roscher takovou věc, jako je „olej“, protože „olej“ má hodnotu, ale protože „v přírodě“ nachází petrolej, třebaže ho není relativně „velmi mnoho“, k čemuž patrně směřuje jeho druhá poznámka: „Směnné hodnoty (příroda!) skoro vůbec neprodukuje!“ (str. 79.) U Roscherovy přírody to dopadá se směnnou hodnotou jako u pošetilé panny s dítětem, které „bylo přece docela malininké“. Tentýž učenec“ („savant sérieux“) poznamenává ještě při zmíněné příležitosti: „Ricardova škola zahrnuje obyčejně pod pojem práce i kapitál jako ‚uspořenou práci‘. To je neobratné (!)‚ protože (!) majitel kapitálu (!) zajisté (!) přece (!) vykonal více(!) než pouhé (?!) vytváření (?) a (??) uchování téhož (koho čeho?): právě (?!?) zdržení se vlastního požitku, za což žádá na př. (!!!) úroky.“ (Tamtéž.) Jak je obratná“ tato „anatormicko-fysiologická metoda“ politické ekonomie, která z pouhého „žádání“ zajisté přece právě vyvozuje „hodnotu“!

[22a] „Ze všech nástrojů farmářské výroby je lidská práce… to, na co je farmář nejvíce odkázán, aby mu byl nahrazen jeho kapitál. Ostatní dva — kapitál v tažném dobytku a... vozy, pluhy, rýče a tak dále — neznamenají nic bez spojení s určitým množstvím lidské práce.“ (Edmund Burke: „Thoughts and Details on Scarcity, originally presented to the Right Hon. W. Pitt in the Month of November 1795“, vyd. Londýn 1800, str. 10.)

[23] V „Times“ ze dne 26. listopadu 1862 si jeden továrník, v jehož přádelně je zaměstnáno 800 dělníků a kde se týdně spotřebovává průměrně 150 balíků východoindické bavlny nebo asi 130 balíků americké bavlny, stěžuje veřejnosti na náklady způsobené každoročním zastavením práce v továrně. Odhaduje je na 6000 liber št. Mezi těmito neproduktivními náklady je mnoho položek, které nás tu nezajímají, jako pozemková renta, daně, pojistné prémie, platy dělníkům najímaným na rok, řediteli, účetnímu, inženýrovi atd. Ale pak sem počítá za 150 liber št. uhlí, aby továrnu občas vytopil a občas uvedl do chodu parní stroj, mimo to mzdu dělníkům, kteří občasnou prací udržují všechno strojní zařízení „v pohotovosti“. Konečně 1200 liber št. za pokažení strojů, neboť „počasí a přírodní ničivé vlivy nepřestávají působit, protože se stroj přestal točit“. Poznamenává výslovně, že tato suma 1200 liber št. je tak nízká proto, že stroje jsou již ve velmi opotřebovaném stavu.

[24] „Produktivní spotřeba: kde spotřeba zboží tvoří část výrobního procesu... V těchto případech není spotřeba hodnoty.“ (S. P. Newman: „Elements of Political Economy“, str. 296.)

[25] V jedné severoamerické příručce, která dosáhla snad 20 vydání, čteme „Je úplně lhostejné, v jaké formě se kapitál znovu objevuje.“ Po rozvláčném výpočtu všech možných prvků výroby, jejichž hodnota se znovu objevuje ve výrobku, se nakonec praví: „Různé druhy potravy, oděvu a obydlí, nutné k existenci a pohodlí člověka, se také mění. Jsou čas od času spotřebovány a jejich hodnota se znovu objevuje v nové tělesné a duševní síle člověka, tvořící nový kapitál, kterého je možno znovu použít k vyrábění.“ (F. Wayland: „The Elements of Political Economy“, str. 31, 32.) Ponecháme stranou všechny ostatní podivnosti a poznamenáme jen, že to není na př. cena chleba, která se znovu objevuje v obnovené síle, nýbrž jeho krvotvorné prvky. A jako hodnota síly se naproti tomu neobjevují znovu životní prostředky, nýbrž jejich hodnota. Tytéž životní prostředky, stojí-li jen polovinu, vytvářejí stejně tolik svalů, kostí atd., zkrátka tutéž sílu, nikoli však sílu téže, dřívější hodnoty. Tato přeměna „hodnoty“ v „sílu“ a celá farizejská neurčitost skrývají v sobě hokus pokus — ovšem marný — vyvodit nadhodnotu z pouhého faktu návratu zálohovaných hodnot.

[26] „Všechny výrobky téhož druhu tvoří vlastně jednu masu, jejíž cena je určována společně, nezávisle na zvláštních podmínkách jednotlivého případu.“ (Le Trosne: „De l'Intérêt Social“, str. 893.)

Ptal jsem se na poctivé podnikání bolševiku

To jsi měl začít, než jsi začal podnikat, podvodníku nemytý, obtloustlý a špatně oblečený.

[Dalibor Smolík]

V některých příspěvcích jsem byl párkrát napaden (a dost ostře), že se zastávám J. Jílka nebo mu dokonce "podlézám". Sice nechápu důvod, proč bych to dělal, ale to není podstatné. Chtěl bych se zeptat - ale zcela vážně - co není na jeho podnikání poctivé. Krade, podvádí? Nutí někoho, aby jeho služby využíval, i když to nepotřebuje, využívá nepravdivé nebo klamavé reklamy? Neplatí svým dodavatelům (pokud mu za služby fakturují), nebo je v tom ještě něco jiného?
No nic, to je jen takový všetečný dotaz. Pokud mě někdo přesvědčí o amorálnosti Jílkova podnikání, beru. Jinak by totiž mohl být na přetřesu kdokoliv jiný, který má živnostenský list a nebojí se říci otevřeně svůj názor.

[jj]

Nutí někoho, aby jeho služby využíval, i když to nepotřebuje, využívá nepravdivé nebo klamavé reklamy?

Je akreditovaný terapeut nebo poskytuje poradenství na živnostenský list? Kde se p.Smolíku dočtete v jeho nabídce o tom druhém? Jako obchodník víte, že to je PŘESNĚ klamavá reklama. Tj. nelže, ale nehlásá pravdu ve své nabídce.

Zum Beispiel Herr Smolik....

[Dalibor Smolík]

Tj. nelže, ale nehlásá pravdu ve své nabídce.
Aha, už chápu. Takže když vidím v televizi reklamu, že výrobek xx je ten nejlepší a běžný výrobek neumí to co ten inzerovaný, je to klamavá reklama. Případně, že používaní jiného změkčovače vody než toho správného nám rozbije pračku. Nojo, o tom by se dalo dost diskutovat .. zda jde o poctivé či nepoctivé podnikání. Každopádně je to běžná praxe na celém světě.
Kdo nikdy nepodnikal, nechápe, jak je těžké v konkurenci obstát. Je to nesmírně tvrdý chleba. Někdy se používají i metody "na hraně". Ale tím nechci říci, zda je to stejné i u J. Jílka. Jen nastiňuji obecný problém.

[jj]

Každopádně je to běžná praxe na celém světě.

O tom žádná, v pohodě. Sám podnikám, dost dlouho a vím moc dobře, o čem je řeč. Jenom - jenom v takové situaci obchodníci nekřičí do světa, jako JJ, že jsou čistí kapitalisté, a že to dělají naprosto férově. Ti většinou spokojeně mlčí a užívají si svých výnosů . Pokud, nebo dokud je nechytnou.

[Dalibor Smolík]

Jasně. Ale i v případě, že je to na hraně, lze tvrdit, že je to v pořádku (je to ovšem relativní) - na to, aby někdo šel sedět, to určitě není.

[Dalibor Smolík]

Nejde jen o to, zda jde někdo sedět, to už je to poslední řešení. Pokud není informace pravdivá, lidé se to dozví a služby využívat nebudoou. U velké korporace někdy není zbytí a používat je dál, ale menší firma nebo živnostník skončí. Takže si otevřenou lež dovolit nemůže.

[jj]

Pokud není informace pravdivá, lidé se to dozví a služby využívat nebudoou.

Jeden by řekl - doufejme . Jinak u těch velkých korporací si myslím, že už ani pravdu není někdy možné dostopovat, protože je prostě překrytá časem a jinými polopravdami. A realista ani moc pravdy od nich nečeká.

Od živnostníka, hlásajícího počestné podnikání, se to ovšem předpokládá, jinak si koleduje o průšvih - stačí, aby na jeho nekulantní metody upozornil třeba kolega z branže, který prostě hezky česky závidí. Zejména, když ten namočený na sebe ty svoje finty veřejně pyšně vyzvoní

[Jan Jílek]

Takže ses tu přiznal, že jsi obyčejný podvodník a malý zlodějíček. No jen si nakrad, chápu, jinak to neumíš. A závidíš těm velkým, na které ti nestačí fištron. Zbývá ti jen abíčko, vid? Tady nezbohatneš nulo.

[jilek]

Pripadate mi p.Jilek se svou argumentaci trapny, ale je to asi jen muj pocit, ze neumite odpovedet na neprijemnou otazku vecne.

[Jan Jílek]

Ty ses mě na něco ptal kreténe? Zřejmě si pleteš kreténe tvrzení s otázkou, ale to je tvůj problém.

[jilek]

Pripadate mi dost vulgarni. To bych od duchodce nad hrobem necekal.

[Jan Jílek]

Jen jestli nejsi impotentní důchodce ty a zkoušíš se tu u slinty chytnou, hele je volná, třeba ti podrží? tedy až se na něco zmůžešjmenovče.

[jilek]

Pocit, ze pouzivate primitivni vulgarismus ani posledni odpoved neodstranila. Dokonce ziskavam pocit, ze je tato forma projevu vasim naturelem.

Na druhou stranu souhrn vasich odpovedi v diskuzi na blogu by vydal za docela prehledne zhodnoceni vasich komunikacnich schopnosti pro pripadne zajemce o komunikaci se vzdelanym a akreditovanym lecitelem duse.

[Jan Jílek]

jasně, jsem rád, že takového znáš a pak se na něj obrat aby tě zbavil toho manipulativního způsobu jednání, uleví se ti. Klidně táhni do prdele slinto a nenech se rušit na cestě.

[jilek]

Pripadate mi rozcilen pane teraprde

[Jan Jílek]

Skutečně? Tak si představuj dál.

[Jan Jílek]

Ty víš hovno co jsem, takže jen tu meleš debile, ty jsi zloděj a považuješ za zloděje každého, kdo nemluví jako ty. Co nabízím, je má věc a pokud někdo má zájem o mé osvědčení a akreditaci, a má zájem mé služby využívat, poskytnu mu je, při posledním kursu ten zájem byl a zájem sem uspokojil vole. Takže ty tu jen pomlouváš a máš kliklu,že si anonym, protože bud bych tě dal k soudu nebo ti rozmlátil hubu. Za pomluvu, zlodějíčku. Zlodějíčku v malém ještě k tomu.

[R.O.F.L]

ZMĚNY VE VELIKOSTI CENY PRACOVNÍ SILY A NADHODNOTY

Hodnota pracovní síly je určena hodnotou obvykle nutných životních prostředků průměrného dělníka. Masa těchto životních prostředků, nehledě na možné změny jejich formy, je pro danou epochu a danou společnost dána, a proto je třeba ji považovat za veličinu stálou. Mění se jen hodnota této masy. Ještě dva činitelé spolupůsobí při určování hodnoty pracovní síly. Jednak náklady na její rozvoj, které se mění s výrobním způsobem, jednak přirozené rozdíly mezi prací mužskou a ženskou, prací dospělých dělníků a mladistvých. Spotřeba těchto rozdílných pracovních sil, podmíněná opět výrobním způsobem, vytváří veliký rozdíl v reprodukčních nákladech dělnické rodiny a v hodnotě dospělého mužského dělníka. K oběma těmto činitelům se však při dalším zkoumání nepřihlíží.[9b]

Předpokládáme: 1) že zboží se prodávají za svou hodnotu; 2) že cena pracovní síly může občas stoupat nad svou hodnotu; ale nikdy neklesá pod ni.

Za tohoto předpokladu jsou relativní velikosti ceny pracovní síly a nadhodnoty určeny třemi okolnostmi: 1) délkou pracovního dne čili extensivní velikostí práce; 2) normální intensitou práce čili její intensivní velikostí, takže v určité době se vynakládá určité množství práce; 3) produktivní silou práce, takže podle stupně vývoje výrobních podmínek může totéž množství práce za tutéž dobu dát větší nebo menší množství výrobku. Je zřejmé, že jsou tu možné nejrozmanitější kombinace podle toho, je-li jeden z těchto tří činitelů stálý a dva se mění, nebo jsou-li dva činitelé stálí a jeden se mění, nebo konečně mění-li se všichni tři současně. Počet kombinací se zvětšuje ještě tím, že při současné změně různých činitelů mohou být velikost a směr jejich změn rozdílné. Dále jsou uvedeny jen hlavní kombinace. I. VELIKOST PRACOVNÍHO DNE A INTENSITA PRÁCE JSOU STÁLÉ (DÁNY), PRODUKTIVITA PRÁCE SE MĚNÍ

Za tohoto předpokladu jsou hodnota pracovní síly a nadhodnota určeny třemi zákony.

Předně: Pracovní den dané velikosti se vždy zračí v téže nově vyrobené hodnotě, ať se jakkoli mění produktivita práce a s ní masa výrobků, a tedy i cena jednotlivého zboží.

Hodnota nově vyrobená za dvanáctihodinový pracovní den je na př. 6 šilinků, ačkoli množství vyrobených užitných hodnot se mění s produktivní silou práce, tedy hodnota 6 šilinků se rozděluje na větší nebo menší množství zboží.

Za druhé: Hodnota pracovní síly a nadhodnota se mění v opačném směru. Změna produktivní síly práce, její stoupání nebo klesání, působí opačným směrem na hodnotu pracovní síly a přímým směrem na nadhodnotu.

Hodnota nově vyrobená za dvanáctihodinový pracovní den je veličina stálá, na př. 6 šilinků. Tato stálá veličina se rovná součtu nadhodnoty plus hodnota pracovní síly, kterou dělník nahrazuje ekvivalentem. Je samozřejmé, že ze dvou složek stálé veličiny se nemůže žádná zvětšovat, aniž se druhá zmenšuje. Hodnota pracovní síly nemůže stoupnout z 3 šilinků na 4, neklesne-li nadhodnota z 3 šilinků na 2, a naopak, nadhodnota nemůže stoupnout z 3 šilinků na 4, neklesne-li hodnota pracovní síly z 3 šilinků na 2. Za daných podmínek není tedy možná změna absolutní velikosti ani hodnoty pracovní síly, ani nadhodnoty bez současné změny jejich relativních čili poměrných velikostí. Nemohou stoupat nebo klesat současně.

Dále, hodnota pracovní síly nemůže klesnout, tedy nadhodnota nemůže stoupnout, nestoupá-li produktivní síla práce; na př. v uvedeném již příkladě může hodnota pracovní síly klesnout z 3 šilinků na 2 jen tehdy, umožní-li zvýšená produktivní síla práce vyrobit za 4 hodiny totéž množství životních prostředků, které dříve vyžadovalo ke své výrobě 6 hodin. Naopak hodnota pracovní síly nemůže stoupnout z 3 šilinků na 4, neklesne-li produktivní síla práce, takže je zapotřebí 8 hodin k výrobě téhož množství životních prostředků, k jehož výrobě dříve stačilo 6 hodin. Z toho vyplývá, že zvýšení produktivity práce snižuje hodnotu pracovní síly a tak zvyšuje nadhodnotu a naopak, snížení produktivity práce zvyšuje hodnotu pracovní síly a snižuje nadhodnotu.

Při formulaci tohoto zákona přehlédl Ricardo jednu okolnost: ačkoli změna ve velikosti nadhodnoty čili nadpráce předpokládá opačnou změnu ve velikosti hodnoty pracovní síty čili nutné práce, nevyplývá z toho nikterak, že se tyto veličiny mění úměrně. Nastává tu zvětšení nebo zmenšení o tutéž veličinu. Avšak poměr, v němž se zvětšuje nebo zmenšuje každá součást nově vyrobené hodnoty nebo pracovního dne, závisí na původním rozdělení, jaké bylo před změnou produktivní síly práce. Byla-li hodnota pracovní síly 4 šilinky čili nutná pracovní doba 8 hodin, nadhodnota 2 šilinky čili nadpráce 4 hodiny a klesne-li v důsledku zvýšení produktivní síly práce hodnota pracovní síly na 3 šilinky čili nutná práce na 6 hodin, vzrůstá nadhodnota na 3 šilinky čili nadpráce na 6 hodin. Táž veličina 2 hodiny čili 1 šilink se v jednom případě přidává, v druhém ubírá. Ale poměrná změna velikostí je v obou případech různá. Zatím co hodnota pracovní síly klesá ze 4 šilinků na 3, tedy o ¼ čili o 25%, stoupá nadhodnota z 2 šilinků na 3, tedy o ½ čili o 50%. Z toho tedy vyplývá, že poměr, v němž vzrůstá nebo se zmenšuje nadhodnota v důsledku dané změny produktivní síty práce, je tím větší, čím menší byla původně ona část pracovního dne, která se zračí v nadhodnotě, a je tím menší, čím větší byla původně ona část pracovního dne.

Za třetí: Zvětšení nebo zmenšení nadhodnoty je vždy následkem, a nikdy příčinou příslušného zmenšení nebo zvětšení hodnoty pracovní síly.[10]

Protože pracovní den je veličina stálá a zračí se v neměnné velikosti hodnoty, protože dále každé změně ve velikosti nadhodnoty odpovídá opačná změna ve velikosti hodnoty pracovní síly a protože hodnota pracovní síly se může měnit jen při změně produktivity práce, vyplývá za těchto podmínek zřejmě závěr, že každá změna velikosti nadhodnoty vzniká z opačné změny ve velikosti hodnoty pracovní síly. Viděli jsme předtím, že žádná změna absolutních velikostí hodnoty pracovní síly a nadhodnoty není možná beze změny jejich relativních velikostí. Z toho vyplývá, že i naopak není možná žádná změna jejich relativních velikostí beze změny absolutní velikosti hodnoty pracovní síly.

Podle třetího zákona předpokládá změna ve velikosti nadhodnoty změnu hodnoty pracovní síly, způsobenou změnou produktivní síly práce. Hranice změny ve velikosti nadhodnoty je dána novou výší hodnoty pracovní síly. Avšak i když okolnosti dovolují zkoumanému zákonu působit, je v tomto rozmezí možné jisté kolísání. Klesne-li na př. v důsledku zvýšení produktivní síly práce hodnota pracovní síly ze 4 šilinků na 3 čili nutná pracovní doba z 8 hodin na 6, může cena pracovní síty klesnout celkem na 3 šilinky 8 pencí, 3 šilinky 6 pencí, 3 šilinky 2 pence atd., nadhodnota tedy stoupne jen na 3 šilinky 4 pence, 3 šilinky 6 pencí, 3 šilinky 10 pencí atd. Stupeň poklesu, jehož krajní hranicí jsou 3 šilinky, závisí na relativní váze, kterou zatíží misky vah kapitál na jedné straně a odpor dělníků na druhé straně.

Hodnota pracovní síly je určena hodnotou určitého množství životních prostředků. Se změnou produktivní síly práce se mění hodnota těchto životních prostředků, nikoli jejich množství. Při zvyšování produktivní síly práce může množství životních prostředků jak dělníka, tak kapitalisty vzrůstat současně a v témže poměru, aniž se nějak mění poměr velikostí ceny pracovní síly a nadhodnoty. Je-li původní hodnota pracovní síly 3 šilinky a nutná pracovní doba se rovná 6 hodinám, je-li nadhodnota rovněž 3 šilinky, t. j. rovná-li se nadpráce také 6 hodinám, nezměnilo by zdvojnásobení produktivní síly práce při nezměněném rozdělení pracovního dne cenu pracovní síly a nadhodnotu. Dejme tomu, že každá z nich se zračí v dvojnásobném množství užitných hodnot, ale úměrně levnějších. Ačkoli cena pracovní síly zůstala nezměněna, vystoupila nyní nad její hodnotu. Kdyby cena pracovní síly klesla, ne však na minimální hranici 1½ šilinku, určenou novou hodnotou pracovní síly, nýbrž na 2 šilinky 10 pencí, 2 šilinky 6 pencí atd., představovala by tato snížená cena stále ještě zvětšené množství životních prostředků. Cena pracovní síly by tak mohla při stoupající produktivní síle práce ustavičně klesat za současného neustálého vzrůstu masy životních prostředků dělníka. Ale relativně, tj. v poměru k nadhodnotě, by hodnota pracovní síly stále klesala, tedy stále by se prohlubovala propast mezi životním postavením dělníka a kapitalisty.[11]

Ricardo první přesně formuloval tři uvedené zákony. Nedostatky jeho výkladu jsou: 1) pokládá zvláštní podmínky, za nichž tyto zákony platí, za samozřejmé, všeobecné a výhradní podmínky kapitalistické výroby. Pro Ricarda neexistuje změna ani v délce pracovního dne, ani v intensitě práce, takže u něho je produktivní síla práce jediným proměnným činitelem; — 2) ale — a tím se stává jeho rozbor v daleko vyšší míře chybným — Ricardo, stejně jako všichni ostatní ekonomové, nikdy nezkoumal nadhodnotu jako takovou, tj. nezávisle na jejích zvláštních formách, jako je zisk, pozemková renta atd. Zaměňuje přímo zákony týkající se míry nadhodnoty se zákony míry zisku. Jak již bylo řečeno, je míra zisku poměr nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu, kdežto míra nadhodnoty je poměr nadhodnoty pouze k variabilní části tohoto kapitálu. Dejme tomu, že kapitál 500 liber št. (K) se rozděluje na suroviny, pracovní prostředky atd., celkem za 400 liber št. (c) a na 100 liber št. mzdy (v); že dále nadhodnota = 100 liber št. (m). Pak je míra nadhodnoty m/v=100 liber št./100 liber št= 100%. Avsak míra zisku m/K=100 liber št./500 liber št= 20%. Mimo to je jasné, že míra zisku může záviset na okolnostech, které nijak nepůsobí na míru nadhodnoty. Ukáži později v třetí knize tohoto spisu, že za určitých okolností se táž míra nadhodnoty může zračit v nejrůznějších mírách zisku a různé míry nadhodnoty v téže míře zisku.

II. PRACOVNÍ DEN A PRODUKTIVNÍ SÍLA PRÁCE JSOU STÁLÉ, INTENSITA PRÁCE SE MĚNÍ

Rostoucí intensita práce předpokládá zvětšené vynakládání práce v témž časovém úseku. Intensivnější pracovní den se proto ztělesňuje ve větším množství výrobků než stejně dlouhý méně intensivní pracovní den. Při zvýšené produktivní síle dodává sice také týž pracovní den více výrobku. Ale v tomto případě klesá hodnota jednotky výrobku, protože v důsledku zvýšení produktivity stojí výrobek méně práce než dříve; naproti tomu zde, při zvýšené intensitě práce, zůstává hodnota nezměněna, protože výrobek stojí stejně práce jako dříve. Množství výrobků tu roste, aniž jejich ceny klesají. S jejich počtem roste i suma jejich cen, kdežto při zvýšené produktivitě se táž suma hodnoty zračí ve zvětšené mase výrobků. Při nezměněném počtu pracovních hodin se tedy intensivnější pracovní den ztělesňuje ve vyšší nově vytvořené hodnotě, tedy jestliže se hodnota peněz nemění, ve větším množství peněz. Hodnota nově vytvořená za pracovní den se mění s odchylkami jeho intensity od normálního společenského stupně. Týž pracovní den se tedy už nezračí ve stálé nově vyrobené hodnotě tak jako dříve, nýbrž v proměnné, na př. intensivnější dvanáctihodinový den v 7 šilincích, 8 šilincích atd. místo v 6 šilincích, v nichž se zračí dvanáctihodinový pracovní den obyčejné intensity. Je jasné, že mění-li se hodnota nově vytvářená za pracovní den, na př. ze 6 na 8 šilinků, obě součásti této nově vyrobené hodnoty — cena pracovní síly i nadhodnota — mohou současně vzrůstat, ať ve stejném či nestejném stupni. Cena pracovní síly i nadhodnota mohou současně stoupnout z 3 šilinků na 4, stoupne-li nově vytvořená hodnota ze 6 šilinků na 8. Vzrůst ceny pracovní síly tu nemusí nutně souviset se zvýšením její ceny nad její hodnotu. Může být naopak provázen poklesem její hodnoty. Tak je tomu vždy, kdykoli zvýšení ceny pracovní síly nevyrovnává její rychlejší opotřebování.

Víme, že s přechodnými výjimkami změna v produktivitě práce vyvolává změnu ve velikosti hodnoty pracovní síly a tudíž ve velikosti nadhodnoty jen tehdy, jestliže výrobky příslušných průmyslových odvětví patří k obvyklé dělníkově spotřebě. Toto omezení tu odpadá. Ať se množství vynaložené práce mění extensivně nebo intensivně, změně této velikosti odpovídá vždy změna ve velikosti nově vytvářené hodnoty, bez ohledu na povahu předmětů, ve kterých se tato hodnota ztělesňuje.

Kdyby intensita práce stoupla ve všech průmyslových odvětvích současně a stejnoměrně, stal by se nový vyšší stupeň intensity obvyklým společenským normálním stupněm a přestal by tak být extensivní veličinou. Ale i potom by zůstaly průměrné stupně intensity práce u různých národů různé a pozměňovaly by proto použití zákona hodnoty na pracovní dny různých národů. Intensivnější pracovní den jednoho národa se zračí ve větší sumě peněz než méně intensivní den druhého národa.[12]

III. PRODUKTIVNÍ SÍLA A INTENSITA PRÁCE JSOU STÁLÉ, PRACOVNÍ DEN SE MĚNÍ

Pracovní den se může měnit dvěma směry. Může se zkracovat a prodlužovat.

1) Zkrácení pracovního dne za daných podmínek, tj. při nezměněné produktivní síle a intensitě práce, nemění nic na hodnotě pracovní síly a tudíž ani na nutné pracovní době. Zkracuje nadpráci a nadhodnotu. S poklesem absolutní velikosti nadhodnoty klesá také její relativní velikost, tj. její velikost v poměru k nezměněné velikosti hodnoty pracovní síly. Kapitalista by se v tomto případě mohl odškodnit jen snížením ceny pracovní síly pod její hodnotu. Všechny běžné námitky proti zkrácení pracovního dne předpokládají, že tento jev nastává za podmínek, které se tu předpokládají, zatím co ve skutečnosti je tomu naopak: změny v produktivitě a intensitě práce buď předcházejí zkrácení pracovního dne, anebo bezprostředně po něm následují.[13]

2) Prodloužení pracovního dne: Nutná pracovní doba nechť je 6 hodin čili hodnota pracovní síly 3 šilinky, rovněž nadpráce 6 hodin a nadhodnota 3 šilinky. Celý pracovní den činí pak 12 hodin a zračí se ve výrobku v hodnotě 6 šilinků. Prodlouží-li se pracovní den o 2 hodiny a zůstane-li cena pracovní síly nezměněna, vzrůstá s absolutní velikostí nadhodnoty i relativní velikost nadhodnoty. Ačkoli hodnota pracovní síly zůstává co do absolutní velikosti nezměněna, relativně klesá. Za podmínek, předpokládaných ve stati I, by se relativní velikost hodnoty pracovní síly nemohla měnit beze změny její absolutní velikosti. Zde naopak vyplývá změna relativní velikosti hodnoty pracovní síly ze změny absolutní velikosti nadhodnoty.

Protože nově vyrobená hodnota, v níž se zračí pracovní den, roste, prodlužuje-li se pracovní den, mohou cena pracovní síly a nadhodnota vzrůstat současně buď o stejný přírůstek nebo o nestejný. Tento současný vzrůst je tedy možný ve dvou případech: při absolutním prodloužení pracovního dne a při rostoucí intensitě práce bez prodloužení pracovní doby.

Při prodloužení pracovního dne může cena pracovní síly klesnout pod její hodnotu, ačkoli nominálně zůstala nezměněna nebo dokonce stoupla. Denní hodnota pracovní síly je totiž určena, jak si pamatujeme, jejím normálním průměrným trváním čili normální délkou dělníkova života a normální, lidské povaze vlastní přeměnou živé substance v pohyb.[14] Až k určitému bodu může být větší opotřebování pracovní síly, nerozlučně spjaté s prodloužením pracovního dne, vyrovnáno větším nahrazováním. Za touto hranicí roste opotřebování geometrickou řadou a zároveň jsou ničeny všechny normální podmínky reprodukce a činnosti pracovní síly. Od této chvíle cena pracovní síly a stupeň jejího vykořisťování přestávají být souměřitelnými veličinami.

IV. SOUČASNÉ ZMĚNY V TRVÁNÍ, PRODUKTIVNÍ SÍLE A INTENSITĚ PRÁCE

Zde je zřejmě možný velký počet kombinací. Mohou se měnit vždy dva činitelé a jeden může zůstat stálý, anebo se mohou měnit všichni tři současně. Mohou se měnit ve stejném nebo nestejném stupni, v témž nebo opačném směru, při čemž jejich změny se v tomto případě částečně nebo zcela ruší. Ostatně podle výkladů, uvedených pod I, II a III, je rozbor všech možných případů snadný. Výsledek každé možné kombinace snadno dostaneme, považujeme-li postupně vždy jednoho činitele za proměnného a ostatní zprvu za stálé. Zmíníme se tu tedy ještě krátce jen o dvou důležitých případech.

1) Klesající produktivní síla práce při současném prodlužování pracovního dne.

Mluvíme-li tu o snižující se produktivní síle práce, máme na mysli pracovní odvětví, jejichž výrobky určují hodnotu pracovní síly, tedy na př. snižování produktivní síly práce v důsledku vzrůstající neplodnosti půdy a příslušného zdražování zemědělských výrobků. Pracovní den nechť je dvanáctihodinový, nová hodnota vyrobená za pracovní den 6 šilinků, z čehož polovina nahrazuje hodnotu pracovní síly, druhá polovina tvoří nadhodnotu. Pracovní den se tedy rozpadá na 6 hodin nutné práce a 6 hodin nadpráce. Dejme tornu, že v důsledku zdražení zemědělských výrobků stoupne hodnota pracovní síly z 3 šilinků na 4, tedy nutná pracovní doba ze 6 hodin na 8. Zůstane-li pracovní den nezměněn, klesá nadpráce z 6 hodin na 4, nadhodnota z 3 šilinků na 2. Je-li pracovní den prodloužen o 2 hodiny, tj. z 12 na 14 hodin, zůstává nadpráce 6 hodin, nadhodnota 3 šilinky. Ale velikost nadhodnoty klesá oproti hodnotě pracovní síly, měřené nutnou prací. Je-li pracovní den prodloužen o 4 hodiny, z 12 hodin na 16, zůstává poměr velikosti nadhodnoty k hodnotě pracovní síly, nadpráce k nutné práci nezměněn, ale absolutní velikost nadhodnoty vzrůstá ze 3 šilinků na 4, absolutní velikost nadpráce ze 6 pracovních hodin na 8, tedy o ⅓ čili o 33⅓%. Snižuje-li se tedy produktivní síla práce a je-li současně prodlužován pracovní den, může absolutní velikost nadhodnoty zůstat nezměněna, přestože její poměrná velikost klesá; její poměrná velikost může zůstat nezměněna, zatím co její absolutní velikost stoupá, a konečně při jistém stupni prodloužení pracovního dne může současně vzrůstat jak relativní, tak absolutní velikost nadhodnoty.

V období od roku 1799 do roku 1815 způsobil vzestup cen životních prostředků v Anglii nominální vzestup mezd, ačkoli skutečné mzdy, vyjádřené v životních prostředcích, klesly. Z toho vyvozovali West a Ricardo, že snížení produktivity zemědělské práce způsobilo pokles míry nadhodnoty, a z tohoto předpokladu, existujícího jen v jejich fantasii, udělali východisko důležitého rozboru vzájemného poměru velikosti mzdy, zisku a pozemkové renty. Ale ve skutečnosti v důsledku zvýšené intensity práce a vynuceného prodlužování pracovního dne vzrostla tehdy nadhodnota absolutně i relativně. Bylo to období, v němž si bezmezné prodlužování pracovního dne získalo občanské právo[15], období, pro něž je zvlášť charakteristický zrychlený růst kapitálu na jedné straně a růst pauperismu na straně druhé.[16]

2) Vzrůstající intensita a produktivní síla práce při současném zkracování pracovního dne.

Zvyšování produktivní síly práce a vzrůst její intensity v jednom směru má stejný účinek. Obojí rozmnožuje masu výrobků, vyráběnou za dané časové období. Obojí tedy zkracuje tu část pracovního dne, kterou dělník potřebuje k výrobě svých životních prostředků nebo jejich ekvivalentu. Absolutní minimální hranice pracovního dne je určena vůbec touto jeho nutnou součástí, kterou však lze zmenšovat. Kdyby se celý pracovní den scvrkl na tuto svou část, zmizela by nadpráce, což je za režimu kapitálu nemožné. Odstranění kapitalistické formy výroby dovolí omezit pracovní den na nutnou práci. Ale přitom musí nutná práce, za jinak stejných podmínek, rozšířit svůj rozsah. Jednak se životní podmínky dělníka musí stát bohatšími, jeho životní potřeby musí vzrůst. Jednak by se musela k nutné práci připočíst část nynější nadpráce, a to práce nutná k vytvoření společenského reservního a akumulačního fondu.

Čím více roste produktivní síla práce, tím více se může zkracovat pracovní den, a čím kratší je pracovní den, tím více může vzrůstat intensita práce. Se společenského hlediska stoupá produktivita práce také s hospodárností práce. Ta znamená nejen zhospodárnění výrobních prostředků, nýbrž i odstranění veškeré neužitečné práce. Třebaže kapitalistický výrobní způsob nutí k hospodárnosti v každém jednotlivém podniku, vyvolává jeho anarchický systém konkurence neomezené plýtvání společenskými výrobními prostředky a pracovními silami, vedle spousty funkcí, které jsou nyní nepostradatelné, ale v podstatě zbytečné.

Při dané intensitě a produktivní síle práce je část společenského pracovního dne, nutná k materiální výrobě, tím kratší a tedy čas zbývající na svobodnou duševní a společenskou činnost individua tím větší, čím rovnoměrněji je práce rozdělena mezi všechny práce schopné členy společnosti, čím méně může jedna společenská vrstva svalovat přirozenou nutnost práce se sebe na jinou společenskou vrstvu. Po této stránce je absolutní hranicí pro zkrácení pracovního dne všeobecnost práce. V kapitalistické společnosti se vytváří volný čas pro jednu třídu tím, že se celý život mas přeměňuje v pracovní dobu.

__________________________________

Poznámky:

[9b] Případ, o němž se pojednává na str. 332 (str. 342 tohoto svazku), je tu ovšem také vyloučen. {Pozn. k 3. vyd. — B. E.}

[10] K tomuto třetímu zákonu připojuje MacCulloch mimo jiné nejapný dodatek, že nadhodnota může stoupat, aniž klesá hodnota pracovní síly, jsou-li odstraněny daně, které musel kapitalista dříve platit. Odstranění takových daní nezmění absolutně nic na množství nadhodnoty, kterou průmyslový kapitalista přímo vyssává z dělníka. Mění pouze poměr, v němž strká nadhodnotu do vlastní kapsy nebo v němž se o ni musí dělit s třetími osobami. Nemění tedy nic na poměru mezi hodnotou pracovní síly a nadhodnotou. MacCullochova výjimka dokazuje tedy jen to, že nepochopil obecné pravidlo, což je neštěstí, které ho postihuje při vulgarisaci Ricarda stejně často jako J. B. Saye při vulgarisaci A. Smitha.

[11] „Nastává-li změna v produktivitě průmyslu, takže se daným množstvím práce a kapitálu vyrábí více nebo méně výrobku než dříve, může se relativní velikost mzdy značně měnit, kdežto množství výrobků, které tuto relativní velikost představuje, zůstává nezměněno; nebo se může měnit množství výrobků, kdežto relativní velikost zůstává nezměněna.“ („Outlines of Political Economy etc.“, str. 67.)

[12] „Za jinak stejných podmínek může anglický továrník za určitou dobu vyrobit mnohem více výrobků než cizozemský továrník, a tím se vyrovnává rozdíl mezi 60hodinovým pracovním týdnem u nás a 72— 80hodinovým v cizině.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“, str. 65.) Větší nebo menší zkrácení pracovního dne v továrnách na kontinentě by bylo nejúčinnějším prostředkem, jak zmenšit tento rozdíl mezi pracovní hodinou na kontinentě a v Anglii.

[13] „Jsou vyvažující okolnosti... které vyšly najevo za působnosti Ten Hours Act [zákona o desetihodinovém pracovním dni] („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 7.)

[14] „Sumu práce, kterou člověk vynaložil za 24 hodin, lze přibližně určit zkoumáním chemických změn, které nastaly v jeho těle, neboť změněné formy hmoty svědčí o předcházejícím vynaložení hybné síly.“ (Grove: „On the Correlation of Physical Forces“.)

[15] „Obilí a práce zřídka kdy kráčejí na stejné výši; ale zřejmě existuje hranice, za níž už nemohou být odděleny. Pokud jde o neobyčejné úsilí, které pracující třídy vynaložily v dobách drahoty a které vyvolalo pokles mzdy a na něž se poukazuje ve svědeckých výpovědích (totiž před parlamentními vyšetřujícími výbory 1814—1815), je jistě ke cti jednotlivcům a přispívá ke vzrůstu kapitálu. Ale žádný humánní člověk si nebude přát, aby trvalo neustále a neochabovalo. Je nanejvýš obdivuhodné jako dočasná výpomoc; ale kdyby se stalo trvalým, mělo by podobné následky, jako kdyby se zalidnění nějaké země zvýšilo až k nejzazším mezím, které připouštějí její existenční prostředky.“ (Malthus: „Inquiry into the Nature and Progress of Rent“. Londýn 1815, str. 48, pozn.) Malthus tu zdůrazňuje prodlužování pracovního dne, o němž přímo pojednává i na jiném místě svého spisu, kdežto Ricardo a jiní, přes nejkřiklavější skutečnosti tohoto druhu, pokládají ve všech svých zkoumáních pracovní den za stálou veličinu. To je ovšem Malthusovi ke cti. Avšak konservativní zájmy, jejichž byl otrokem, bránily mu vidět, že bezmezné prodlužování pracovního dne, spolu s neobyčejným rozvojem strojů a vykořisťování práce žen a dětí, muselo velkou část dělnické třídy učinit „přespočetnou“, zejména jakmile přestala poptávka vyvolaná válkou a anglický monopol na světovém trhu. Bylo to ovšem daleko pohodlnější a daleko lépe to vyhovovalo zájmům panujících tříd, jimž Malthus podkuřuje s ryze kněžourskou horlivostí, vykládalo-li se toto „přelidnění“ věčnými zákony přírody, a ne jen historickými přirozenými zákony kapitalistické výroby.

[16] „Hlavní příčinou vzrůstu kapitálu za války bylo větší úsilí a snad i větší strádání pracujících tříd, nejčetnějších v každé společnosti. Tlakem okolností bylo více žen a dětí nuceno zabývat se průmyslovou prací, a ti, kteří již dříve pracovali, byli z téhož důvodu nuceni věnovat větší část svého času zvětšení výroby.“ („Essays on Political Economy in which are illustrated the Principal Causes of the Present National Distress“. Londýn 1830, str. 248.)

[jj]

Nervy, Jeníčku, nervy ti tečou. Kvalifikovaný terapeut by jistě řekl, že šlo pravděpodobně o trefu do středu terče, viď Jeníčku? Pravdy šprochu a tak podobně to myslím minulé generace nazývaly.

Jenom ve svých výhružkách o rozmlácení huby nebo shození ze schodů nezapomínej, že jsi lidská troska ve zmenšené velikosti v důchodovém věku s nazdarpasem. Bez smajlíka.

[Jan Jílek]

Nervy, Jeníčku, nervy ti tečou. Kvalifikovaný terapeut by jistě řekl, že šlo pravděpodobně o trefu do středu terče, Vážně, no nervy by mi mohly téct, jenže to by s musel zkusit něco extra, jinak každý kvalifikvaný terapeut, podobně jako každý jiný člověk by ti řekl, že svá tvrzení bud dokaž nebo nes následky, třeba ve formě rozití huby. Zkus to a ukaž se, zjistíš jestli jsem troska. na to ti chybí kuráž a fyzička, co?

[soudce Berka]

Milý Jene, starej se radši o Poslední soud a aby sis to neposral i tam. Sice není hezké ti brát iluse, ale není moc pravděpodobné, že by ses dočkal při rychlosti našich soudů nějakého rozsudku.

Mysli více na ten soud poslední a rozmýšlej co tam řekneš např. jak si se staral o většinu svých ratolestí, než dojde k tvojemu selektivnímu vyřazení k Bafometovi. Jestli se o tebe dítka postarají jako ty ses staral o ně tak to se nad tebou slitují na sklonku života snad jen Zdeněk Srstka s paní Kubišovou a poskytnou ti nějaký kotec pro opelichané baryky. Řiťule ti tam možná bude nosit v rendlíku guláš . Možná ti tam natáhnou i síťový kabel abys měl co dělat a mohl psát imbecilní blogy i z kotce, to si ale budeš muset připlatit z penzijního připojištění

[Jan Jílek]

To už si všechno říkal a nejen ty, ještě asi dva další, tak se trochu uč slovosled a přečti si nejakou hezkou knížku aby si měl slovní zásobu.

[deda.jabko]

To už jsi všechno říkal a nejen ty, ještě asi dva další, tak se trochu uč slovosled a přečti si nějakou hezkou knížku (čárka) abys měl slovní zásobu.

[Jan Jílek]

A co jako? Všechny knihy,teré jsme napsal mi opravil korektor. Vyprávěl mi, jak nachází zclea banální chyby v textu u lidí, kteří mají dvě tři vysoké školy. Důležitý je obsah, gramatika je až druhá, navíc, co platí dnes v gramatice, zítra vůbec nemusí platit.

Všechny knihy,teré jsme napsal mi opravil korektor. Vyprávěl mi, jak nachází zclea

Hledej, klempíři... Tak mi připadá, že tě vzdělání skutečně minulo. Možná ten bolševický manifest žmouláš stále v kapsičce, hned vedle bonzácké knížečky.

[Jan Jílek]

Jo jo, povídej mi o tom svým, jak se práská a jak se stopy zahlazují

[deperač]

Všechny knihy,teré jsme napsal mi

když už si vykáš, vykej důsledně, grafomane

Všechny knihy,teré jsme napsal mi opravil korektor. Vyprávěl mi, jak nachází zclea

Co může jeden chtít od východňára, který nedokončil ani mateřskou školku

[$$]

zcela vážně: 1/ využívá nepravdivé nebo klamavé reklamy ( uvádí, ze je psychoterapeut, co evokuje predstavu, že má patřičné formální VŠ vzdělání + postgraduál, specializaci, na jednom místě dokonce tvrdí, že jako lektor naučí metody, které sám vyvinul!)

2/ žádná pomáhající profese není a nemůže být podnikatelskou činností s cílem zisku a pokud o sobě někdo tvrdí, že je podnikatel s lidským neštěštím ( kapitalista ), je buď blázen, nebo bezcharakterní příživník

3/ je neetické, aby jedinec s evidentními vztahovými a psychickými problémy působil v poradenské a terapeutické profesi ( riziko poškození klienta!)

4/ přinejmenším nedodržel čestnou dohodu se svou vydavatelkou a mnohokrát i zde lhal a lže ve svých blocích o lidech, ze msty nebo ve snaze vyvinit se ze svých vlastních poklesků

*živnostenský list má na jakousi pedagogickou činnost, ale on žádnej pedagog není

[Dalibor Smolík]

J. Jílek má ve svém profilu

    * PPF (Pražská psychoterapeutická fakulta)
    * Šestiletý psychoterapeutický daseinanalytický výcvik ve skupinové terapii, logoterapie, SUR, akreditovaný výcvik v asertivitě, dvouletý seminář „lege artis“ ve skupinové terapii
    * Dlouholetá psychoterapeutická praxe v PL Bohnice - skupinová i individuální terapie závislosti.
    * Poradenství v oblasti drogové a alkoholické závislosti
    * Poradenství v problémech s patologickým hazardním hráčstvím
    * Dlouholetá praxe v práci se závislými a spoluzávislými formou skupinové terapie, poradenství pro rodinné příslušníky závislých

Nejsem schopen ani kompetentní rozpoznat, zda informace jsou nepravdivé. A tak bych si nedovolil něco takového tvrdit o komkoliv, pokud nemám důkazy. Jako laik neumím posoudit ani riziko poškození klienta, jak píšete zcela rezolutně. Pokud nejsem specialista v oboru. Opět: neznamená to, že jsem jeho obhájce. Jen se dívám na fakta, na základě kterých nejsem schopen dojít ke stejné dedukci, jako vy.

[Jan Jílek]

To je zbytečné, kdybych předložil cokoliv, vždy se najde srandista, který bude šířit nepodložené informace, lži a bude zvědavý jak na ně vztekle budu reagovat. Chlapci a dívky jsou mírně zamindrákovaní, pletou si záměrně pojmy a dojmy a evidentně lžou. Mají takový malý mindrák. Takže cokoliv je dobré.

Jinak, firma,která chtěla abych ji na kursu školil čtyři zaměstnance, zároveň chtěla abych předložil, své vzdělání a praxi. Což jsem musel udělat. Z ty zaměstnance mi po předložení dokladů zaplatili mou fakturu. Nevím, kde jinde než v podnikatelském prostředí s efaktury vystavují a za co jiného než za podnikání se platí daně s příjmu. Tohle platí lékaři, psychologové, terapeuti, lektoři atd. Všechno co se dá zahrnout pod pomáhající profese. třeba privátní léčebna, kde se platí ze 33 denní pobyt základní částka 60 000 Kč.

Kbyby svá tvrzení ti lidé chtěli prokázat u soudu, s největší pravděpodobnosy'tí by se museli minimálně omluvit. Mě! Já bych se ovšem somluvou nespokojil. Takže tady beztrestně dělají ramena a šíří špínu svatoušci. Jsem mírně pobaven jejich pitomostí.

[$$]

Stačí, pane, pozeptat se ve vašem okolí skutečného odborníka. Jistě znáte někoho, kdo se může stát akreditovaným psychoterapeutem .Třeba lékaře, nebo sociálního pracovníka s VŠ, psychologa, pedagoga. Řeknou vám, co je ještě k jejich kvalifikaci nutné absolvovat pro samostatné provozování psychoterapie.Ti vás jistě usměrní i v té záležitosti s PPF. Výcviku se může účastnit kdokoliv a kdykoliv,i vy,pokud zaplatíte.Jako abstinujícií alkoholik můžete pomáhat jiným, kteří ještě pít nepřestali.

Opakujete pořád dokola jen to, co o sobě ten člověk sám tvrdí. Jistě už ho trochu znáte. Odpovězte si: je tohle osoba, která může nezištně pomáhat, je tak, z lásky k lidem? Ne zadarmo, ale taky ne za velké prachy, protože ti lidé jsou často na dně. O tom to totiž je.Ne o penězích, za které půjdu, i kdyť pěšky,s noclehem u známých, na výlet.))

[Jan Jílek]

Milý joudo, jak rád oslovuješ, až budeš mít devadesát klientů týdně jako já, můžeš jim klidně poskytovat své služby zdarma, nebo můžeš dělat sponzora a platit mě za práci, která je vysoce odborná, kvalifikovaná a za kterou si mě někteří tebou zvaní odborníci najímají, abych ji pro ně samostatně dělal. Lékaři psychiatři. Ti mě považují za vzdělaného dost. Takoví jsou dva. Mimo práce v léčebně. I tam mě považují za vzdělaného dost. takže o míře vzdělání nerozhoduje jouda na abíčku, ale uplně někdo jiný.

Pomáhat můžeš, když na to máš. Pokud se někdo z lidí hodlá přihlásit do kursu, pak se jedná o kurs pro zdravé lidi, kterým ho nakonec zaplatí firma. Ti nedají peníze jen tak a chtějí akrditaci a vzdělání, písemně. To obvykle musím předložit. Kursu se většinou účastní firemní zákazníci, nebo se najdou tací, co na něj mají. Jinak až budeš mít týdně tolik klientů jako já, to znamená víc než má celý bohnický primariát závislostí, a budeš tolik pracovat co já, budeme se o terapii bavit, jinak není o čem. Tak se konečně prober a přestaň mlít svoje kydý o tom co kdo smí dělat, ty nejsi míra terapie a víš o tom leda hovno.

[Jan Jílek]

PS: kolik mi klienti platí za skupinu a konzultaci není tajemstvím. Je to natolik přijatelné, že rozhodně víc měsíčně, minimálně dvakrát tolik prokouří, než dají za skupinu. To že mám tolik klientů mi umožnuje si žít dobře. Jinak, je to podnikání jako každé jiné. Klient má možnost si vybrat z desítek nabídek. I v samotném blázinci, kdy by následnou terapii jednou týdně měl zdarma, tedy na pojištovnu, třeba u Nešpora, nebo někoho dalšího. Vybírají si mě. Proč asi?

[?]

Nelzi dedku v Bohnicich te nikde neuvadej jako samostatneho psychoterapeuta, ses pomocný zdravotnicky personal a tezis z toho v tzv privatni praxi, kterou delas nacerno pod falesnou nalepkou,a pokud se ti dari zmagorit devadesat klientu a predvadet jim tebou vyvinute terapeuticke metody, tak to je mi lito hlavne jejich rodin, ktere ti plati za ne vypalne.

[Jan Jílek]

No vidím, že ti hrabe v palici už z toho chlastu a poocování u PC.

No vidím, že ti hrabe v palici už z toho chlastu a poocování u PC.

Hezký vzkaz ve 04:46

Nelži zase dědku

[Jan Jílek]

To ti bolševiku nepomůže, nezuř tolik.

[ROFL]

MÍRA NADHODNOTY

1. STUPEŇ VYKOŘISŤOVÁNÍ PRACOVNÍ SILY

Nadhodnota, kterou vytvořil zálohovaný kapitál K ve výrobním procesu, čili zhodnocení zálohované kapitálové hodnoty se nám jeví především jako přebytek hodnoty výrobku nad sumou hodnot jeho výrobních prvků.

Kapitál K se rozpadá na dvě části: peněžní částku c, vynakládanou na výrobní prostředky, a na jinou peněžní částku v, vynakládanou na pracovní sílu; c představuje část hodnoty přeměněnou v konstantní kapitál, v část hodnoty přeměněnou ve variabilní kapitál. Původně je tedy K = c + v, na př. zálohovaný kapitál 500 £ = 410 £(c) + 90 £(v) [***]. Na konci výrobního procesu vychází zboží, jehož hodnota = c + v + m, kde m je nadhodnota, na př. 410 £(c) + 90 £(v) + 90 £(m). Původní kapitál K se přeměnil v K', z 500 £ v 590 £. Rozdíl mezi nimi = m, nadhodnotě 90. Protože hodnota výrobních prvků se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu, je ve skutečnosti pouhou tautologií tvrzení, že přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou jeho výrobních prvků se rovná zhodnocení zálohovaného kapitálu čili vyrobené nadhodnotě.

Avšak tato tautologie vyžaduje bližšího určení. S hodnotou výrobku se porovnává hodnota výrobních prvků, spotřebovaných při jeho tvoření. Viděli jsme však již, že část použitého konstantního kapitálu, která se skládá z pracovních prostředků, odevzdává výrobku jen část své hodnoty, kdežto ostatní část trvá dál v dosavadní formě své existence. Protože tato část nehraje žádnou úlohu při tvoření hodnoty, můžeme tu od ní abstrahovat. Její započtení by na věci nic nezměnilo. Dejme tomu, že c = 410 £ se skládá ze suroviny za 312 £, z pomocných látek za 44 £ a ze strojů, opotřebovaných během procesu, za 54 £; hodnota skutečně použitých strojů však činí 1054 £. Jako hodnotu zálohovanou na výrobu hodnoty výrobku počítáme jen tuto hodnotu 51 £, kterou stroje ztrácejí svým fungováním a tudíž odevzdávají výrobku. Kdybychom započítali i oněch 1000 £, které existují dál ve své dřívější formě — jako parní stroj atd. — museli bychom je započíst na obou stranách, na straně zálohované hodnoty i na straně hodnoty výrobku,[26a] a vyšlo by nám 1500 £ na jedné straně a 1590 £ na druhé straně. Rozdíl čili nadhodnota by činila nadále 90 £. Konstantním kapitálem, zálohovaným na výrobu hodnoty, rozumíme proto tam, kde z celkové souvislosti nevysvítá opak, vždy jen hodnotu výrobních prostředků spotřebovaných ve výrobě.

S tímto předpokladem se vracíme ke vzorci K = c + v, který se mění v K‘ = c + v + m, čímž se K mění v K‘. Víme, že hodnota konstantního kapitálu se jen znovu objevuje ve výrobku. V procesu skutečně nově vytvořená hodnota je tedy odlišná od celé hodnoty výrobku, kterou dostáváme z procesu, protože se nerovná c + v + m čili 410 £(c) + 90 £(v) + 90 £(m), jak se zdá na první pohled, nýbrž v + m čili 90 £(v) + 90 £(m), tj. není 590 £, nýbrž 180 £. Kdyby c, konstantní kapitál, byl 0, jinými slovy, kdyby existovala průmyslová odvětví, kde by kapitalista nemusel používat žádných vyrobených výrobních prostředků, ani surovin, ani pomocných látek, ani pracovních nástrojů, nýbrž jen látek daných přírodou a pracovní síly, nepřenášela by se na výrobek žádná část konstantní hodnoty. Tento prvek hodnoty výrobku, v našem příkladě 410 £, by odpadl, ale nově vyrobená hodnota 180 £, zahrnující 90 £ nadhodnoty, by zůstala úplně stejně veliká, jako kdyby c představovalo největší sumu hodnoty. Měli bychom K = 0 + v = v, a K‘, zhodnocený kapitál, = v + m, K‘ — K i nadále = m. Kdyby bylo naopak m = 0, jinými slovy kdyby pracovní síla, jejíž hodnota se zálohuje ve variabilním kapitálu, vyrobila jen ekvivalent, pak by bylo K = c + v a K‘ (hodnota výrobku) =c+ v + 0, tedy K = K‘. Zálohovaný kapitál by se nezhodnotil.

Ve skutečnosti již víme, že nadhodnota je pouze následek té změny v hodnotě, která se děje s v, s částí kapitálu, přeměněnou v pracovní sílu, že tedy v + m = v + ∆v (v plus přírůstek v). Ale skutečná změna hodnoty a poměr, v němž se hodnota mění, jsou zatemňovány tím, že celý zálohovaný kapitál vzrůstá, protože roste jeho proměnná součást. Dříve byl 500 a nyní je 590. Rozbor procesu v jeho čisté podobě tedy vyžaduje, abychom úplně abstrahovali od té části hodnoty výrobku, v níž se jen znovu objevuje konstantní kapitálová hodnota, tj. abychom konstantní kapitál c považovali za rovný nule, a aby tak byl aplikován zákon matematiky, tam kde operuje s proměnnými a stálými veličinami a kde stálá veličina je s proměnnou veličinou spojena jen přičítáním nebo odčítáním.

Jiná obtíž vzniká z původní formy variabilního kapitálu. Tak v hořejším příkladu je K‘ = 410 £ konstantního kapitálu + 90 £ variabilního kapitálu + 90 £ nadhodnoty. Devadesát £ je však veličina daná, tedy stálá, a proto se zdá nesmyslným pokládat ji za proměnnou veličinu. Ale 90 £(v) čili 90 £ variabilního kapitálu je tu ve skutečnosti jen symbolem procesu, kterým tato hodnota prochází. Část kapitálu, zálohovaná na koupi pracovní síly, je určité množství zpředmětněné práce, tedy stejně stálá veličina hodnoty jako hodnota koupené pracovní síly. Ve výrobním procesu samém vystupuje však místo zálohovaných 90 £ působící pracovní síla, místo mrtvé práce živá práce, místo nehybné veličiny plynulá veličina, místo stálé veličiny proměnná veličina. Výsledkem je reprodukce v plus přírůstek v. S hlediska kapitalistické výroby je celý tento proces samopohybem hodnoty, která byla původně stálá a přeměnila se v pracovní sílu. Této hodnotě se připisuje celý proces i jeho výsledek. Proto zdá-li se vzorec 90 £ variabilního kapitálu, neboli hodnota, která se zhodnocuje, něčím rozporuplným, vyjadřuje tento vzorec jen rozpor, imanentní kapitalistické výrobě.

Považujeme-li konstantní kapitál za rovný 0, zdá se to na první pohled podivné. Ale ve všedním životě se to stále děje. Chceme-li na př. vypočítat zisk Anglie z bavlnářského průmyslu, odečteme především cenu bavlny zaplacenou Spojeným státům, Indii, Egyptu atd., tj. kapitálovou hodnotu, která se jen znovu objevuje v hodnotě výrobku, považujeme za rovnou nule.

Poměr nadhodnoty nejen k té části kapitálu, z níž bezprostředně vzniká a jejíž změnu hodnoty představuje, nýbrž i k celému zálohovanému kapitálu, má ovšem velký ekonomický význam. Pojednáme proto o tomto poměru zevrubně v třetí knize. Má-li se jedna část kapitálu zhodnotit svou přeměnou v pracovní sílu, musí se druhá část kapitálu přeměnit ve výrobní prostředky. Má-li variabilní kapitál fungovat, musí se konstantní kapitál zálohovat v jistých proporcích, odpovídajících určitému technickému charakteru pracovního procesu. Avšak ta okolnost, že k nějakému chemickému procesu je zapotřebí křivulí a jiných nádob, nijak nebrání tomu, aby se při analyse od křivule abstrahovalo. Pokud se zkoumají tvoření hodnoty a změna hodnoty samy o sobě, tj. v čisté podobě, skýtají výrobní prostředky, tito hmotní představitelé konstantního kapitálu, jen látku, v níž se má usadit plynulá síla tvořící hodnotu. Proto také je lhostejná povaha této látky, ať je to bavlna nebo železo. Také hodnota této látky nemá význam. Je jen nutné, aby její masa stačila vstřebat množství práce, které se má během výrobního procesu vynaložit. Jakmile je tato masa dána, ať už její hodnota stoupá nebo klesá, nebo ať nemá hodnotu, jako země a moře, na proces tvoření hodnoty a změny hodnoty to nemá vliv.[27]

Nejprve tedy předpokládáme, že konstantní část kapitálu se rovná nule. Zálohovaný kapitál c + v se tedy redukuje na v, a hodnota výrobku c + v + m na nově vyrobenou hodnotu v + m. Dejme tomu, že tato nově vyrobená hodnota = 180 £, v níž se zračí práce, která trvá po celou dobu výrobního procesu, pak musíme odečíst hodnotu variabilního kapitálu = 90 £, abychom dostali nadhodnotu = 90 £. Číslo 90 £ = m vyjadřuje zde absolutní velikost vyrobené nadhodnoty. Její relativní velikost, tj. proporce, v níž se zhodnotil variabilní kapitál, je zřejmě určena poměrem nadhodnoty k variabilnímu kapitálu, čili je vyjádřena zlomkem m/v. V uvedeném příkladě tedy zlomkem 90/90 = 100%. Toto relativní zhodnocení variabilního kapitálu, čili relativní velikost nadhodnoty nazývám mírou nadhodnoty.[28]

Viděli jsme již, že během jedné části pracovního procesu vyrábí dělník jen hodnotu své pracovní síly, tj. hodnotu svých nutných životních prostředků. Protože vyrábí za vztahů založených na společenské dělbě práce, nevyrábí své životní prostředky přímo, nýbrž ve formě zvláštního zboží, na př. příze, vyrábí hodnotu, která se rovná hodnotě jeho životních prostředků čili penězům, za něž je kupuje. Část jeho pracovního dne, kterou na to upotřebí, je větší nebo menší podle hodnoty jeho průměrných denních životních prostředků, tj. podle průměrné pracovní doby, které je denně zapotřebí k jejich výrobě. Je-li v hodnotě denních životních prostředků dělníka ztělesněno průměrně 6 zpředmětněných pracovních hodin, musí dělník pracovat průměrně 6 hodin denně, aby tuto hodnotu vyrobil. Kdyby nepracoval pro kapitalistu, nýbrž sám pro sebe, samostatně, musel by, za jinak stejných podmínek, nadále pracovat průměrně tutéž část dne, aby vyrobil hodnotu své pracovní síly a získal tím životní prostředky nutné k udržení sebe samého čili k ustavičné reprodukci. Protože však v oné části pracovního dne, v níž vyrábí denní hodnotu pracovní síly, řekněme 3 šilinky, vyrábí jen ekvivalent té hodnoty, kterou mu kapitalista již zaplatil,[28a] tedy nově vytvořenou hodnotou jen nahrazuje zálohovanou variabilní kapitálovou hodnotu, jeví se tato výroba hodnoty jako pouhá reprodukce. Tedy, onu část pracovního dne, v níž dochází k této reprodukci, nazývám nutnou pracovní dobou, a práci, vynakládanou během této doby, nazývám nutnou prací.[29] Je nutná pro dělníky, protože nezávisí na společenské formě jejich práce. Je nutná pro kapitál a kapitalistický svět, protože neustálá existence dělníka je jejich základnou.

Druhé období pracovního procesu — během něhož dělník již pracuje za hranicí nutné práce — ho sice stojí práci, vynaložení pracovní síly, ale netvoří pro něj žádnou hodnotu. Vytváří nadhodnotu, která kapitalistu láká všemi půvaby tvoření z ničeho. Tuto část pracovního dne nazývám nadbytečnou pracovní dobou, a práci v ní vynaloženou — nadprací (surplus labour). Jako bylo pro poznání hodnoty vůbec důležité brát ji pouze jako ztuhlou ssedlinu pracovní doby, jako pouhou zpředmětněnou práci, právě tak je důležité pro poznání nadhodnoty brát ji pouze jako ztuhlou nadbytečnou pracovní dobu, jako pouhou zpředmětněnou nadprácí. Jenom forma, v níž se tato nadpráce vymačkává z bezprostředního výrobce, z dělníka, odlišuje ekonomické formace společnosti, na př. společnost založenou na otroctví od společnosti založené na námezdní práci.[30]

Protože hodnota variabilního kapitálu se rovná hodnotě pracovní síly, která byla za něj koupena, protože hodnota této pracovní síly určuje nutnou část pracovního dne, zatím co nadhodnota je určena nadbytečnou částí pracovního dne, vyplývá z toho: nadhodnota se má k variabilnímu kapitálu, jako se má nadpráce k nutné práci; čili míra nadhodnoty m / v = nadpráce / nutná práce. Obe části úměry vyjadřují týž poměr v různé formě: jednou ve formě zpředmětněné práce, po druhé ve formě plynulé práce.

Míra nadhodnoty je proto přesným výrazem stupně vykořisťování pracovní síly kapitálem čili dělníka kapitalistou.[30a]

Podle našeho předpokladu byla hodnota výrobku = 410 £c + 90 £v. + 90 £m, zálohovaný kapitál = 500 £. Protože nadhodnota = 90 a zálohovaný kapitál = 500, vyšlo by nám při obvyklém způsobu počítání, že míra nadhodnoty (kterou si pletou s mírou zisku) = 18% — poměr, jehož nízkost by dojala pana Careye a ostatní harmonisty. Ve skutečnosti však míra nadhodnoty neni = m / K čili m / (c + v), nýbrž = m / v, není tedy 90 / 500‚ nýbrž 90 / 90 = 100%, více než pětinásobek zdánlivého stupně vykořisťování. Ačkoli v daném případě neznáme absolutní velikost pracovního dne, ani období, po které trvá pracovní proces (den, týden atd.), konečně ani počet dělníků, které uvádí současně do pohybu variabilní kapitál 90 £, ukazuje nám míra nadhodnoty m / v tím, že může byt převedena na nadpráce/nutná prace‚ přesně vzájemný poměr obou součástí pracovního dne. Rovná se 100%. Dělník by tedy pracoval jednu polovinu dne pro sebe a druhou polovinu pro kapitalistu.

Metoda výpočtu míry nadhodnoty je tedy stručně tato: vezmeme celou hodnotu výrobku, a konstantní kapitálovou hodnotu, která se v hodnotě výrobku jen znovu objevuje, položíme rovnu nule. Zbývající suma hodnoty je jediná hodnota skutečně nově vyrobená v procesu tvoření zboží. Je-li nadhodnota dána, odečteme ji od této nově vyrobené hodnoty, aby nám vyšel variabilní kapitál. Je-li dán variabilní kapitál a hledáme-li nadhodnotu, postupujeme opačně. Jsou-Ii dány nadhodnota i variabilní kapitál, je třeba již jen provést závěrečnou operaci, vypočítat poměr nadhodnoty k variabilnímu kapitálu m / v.

Třebaže je tato metoda jednoduchá, myslím, že přece jen bude dohře osvojí-li si čtenáři na několika příkladech způsob pojetí, který tvoří základ této metody a je čtenářům nezvyklý.

Především příklad přádelny s 10.000 selfaktorovými vřeteny, kde se přede příze čís. 32 z americké bavlny a vyrábí se 1 libra příze týdně na vřeteno. Odpad činí 6%. Zpracuje se tedy týdně 10.600 liber bavlny na 10.000 liber příze a 600 liber odpadu. V dubnu 1871 stála tato bavlna 7¾ pence libra, tedy 10.600 liber stojí přibližně 342 £. Těchto 10.000 vřeten, včetně předpřádacího zařízení a parního stroje, stojí 1 £ na vřeteno, tedy 10.000 £. Jejich roční opotřebování činí 10% = 1000 £ čilí 20 £ týdně. Nájemné z tovární budovy činí 300 £ čili 6 £ týdně. Uhlí (4 libry na hodinu a koňskou sílu, při 100 koňských (indikovaných) silách a 60 hodinách týdně včetně vytápění budovy) 11 tun týdně, tuna po 8 šilincích 6 pencích, stojí přibližně 4½ £ týdně; plyn 1 £ týdně, olej 4½ £ týdně, tedy všechny pomocné látky 10 £ týdně. Tedy konstantní část hodnoty činí 378 £ týdně. Mzda činí 52 £ týdně. Cena příze je 12¼ pence za libru, čili 10.000 liber stojí 510 £; nadhodnota tedy je 510 - 430 = 80 £. Položíme konstantní část hodnoty 378 £ = 0, protože se neúčastní při týdenním tvoření hodnoty. Zbude týdenní nově vyrobená hodnota 132 = 52(v)+ 80(m) £. Míra nadhodnoty tedy = 80 / 52 = 153 11/13/%. Při deseti hodinovém průměrném pracovním dnu vyjde: nutná práce = = 3 31/33 hodiny a nadpráce = 6 2/33 hodiny.[31]

Jacob, předpokládaje cenu pšenice 80 šilinků za kvarter a průměrný výnos 22 bušlů na akr, takže akr vynáší 11 £, uvádí pro rok 1815 takovýto výpočet, který sice má vážné nedostatky — protože se v něm různé položky předem navzájem ruší — ale pro náš účel stačí. Výroba hodnoty na 1 akr osivo 1£ 9s. 0d. desátky, dávky, a daně, 1£ 1s. 0d. hnojivo 2£ 10s. 0d. renta 1£ 8s. 0d. mzda 3£ 10s. 0d. pachtýřův zisk a úroky 1£ 2s. 0d. úhrn 7£ 9s. 0d. úhrn 3£ 11s 0d.

Nadhodnota, stále za předpokladu, že cena výrobku = jeho hodnotě, je zde rozdělena do různých rubrik: zisk, úrok, desátky atd. Tyto rubriky nás tu nezajímají. Sečteme je a vyjde nám nadhodnota 3 £ 11 šilinků. Částku 3 £ 19 šilinků za osivo a hnojivo jakožto konstantní část kapitálu položme rovnu nule. Zbývá zálohovaný variabilní kapitál 3 £ 10 šilinků, místo něhož byla vyrobena nová hodnota 3 £ 10 šilinků + 3 £ 11 šilinků. Činí tedy m / v = 3 £ 10 šilinků / 3 £ 11 šilinků více než 100%. Dělník tedy upotřebí více než polovinu svého pracovního dne na výrobu nadhodnoty, kterou si mezi sebou rozdělí různé osoby pod různými záminkami.[31a] 2. VYJÁDŘENÍ HODNOTY VÝROBKU V POMĚRNÝCH ČÁSTECH VÝROBKU

Vraťme se nyní k příkladu, který nám ukázal, jak kapitalista dělá z peněz kapitál. Nutná práce jeho přadláka činí 6 hodin, nadpráce rovněž 6 hodin a stupeň vykořisťování dělníka činí tedy 100%.

Výrobek dvanáctihodinového pracovního dne je 20 liber příze v hodnotě 30 šilinků. Neméně než 8/10 hodnoty této příze (24 šilinků) tvoří jen znovu se objevující hodnota spotřebovaných výrobních prostředků (20 liber bavlny za 20 šilinků, vřetena atd. za 4 šilinky) čili skládá se z konstantního kapitálu. Zbývající 2/10 jsou novou hodnotou 6 šilinků, která vznikla během procesu předení a z níž polovina nahrazuje zálohovanou denní hodnotu pracovní síly čili variabilní kapitál, kdežto druhá polovina tvoří nadhodnotu 3 šilinky. Celková hodnota těchto 20 liber příze je tedy složena takto: hodnota příze 30 šilinků = 24 šil. + 3 šil. + 3 šil.

Protože celá tato hodnota se ztělesňuje v celém výrobku = 20 liber příze, musí být možno vyjádřit i různé prvky hodnoty v poměrných částech výrobku.

Existuje-li hodnota 30 šilinků ve 20 librách příze, existuje 8/10 této hodnoty, čili její konstantní část 24 šilinků, v 8/10 výrobku, t. j. v 16 librách příze. Z toho 13⅓ libry představuje hodnotu suroviny, spředené bavlny za 20 šilinků, a 2⅔ libry představují hodnotu spotřebovaných pomocných látek a pracovních prostředků, vřeten atd. za 4 šilinky.

13⅓ libry příze představují tedy všechnu bavlnu, která byla spotřebována na celý výrobek, na 20 liber příze, představují surovinu celého výrobku a nic víc. Vězí v nich sice jen 13⅓ libry bavlny v hodnotě 13⅓ šilinku, ale hodnota 6⅔ šilinku, která k nim přibyla, tvoří ekvivalent bavlny spotřebované na ostatních 6⅔ libry příze. Je tomu tedy tak, jako by z těchto 6⅔ libry byla všechna bavlna vyškubána a jako by všechna bavlna, spotřebovaná na celý výrobek, byla napěchována do 13⅓ libry příze. Ale zato těchto 13⅓ libry příze neobsahuje nyní ani atom hodnoty spotřebovaných pomocných látek a pracovních prostředků, ani novou hodnotu, vytvořenou v procesu předení.

Rovněž další 2⅔ libry příze, v nichž vězí zbytek konstantního kapitálu (= 4 šilinky), nepředstavují nic než hodnotu pomocných látek a pracovních prostředků, spotřebovaných na celý výrobek, na 20 liber příze.

Ačkoli osm desetin výrobku, čili 16 liber příze, vzaty ve své tělesné formě, jako užitná hodnota, jako příze, jsou právě tak výtvorem přádací práce jako ostatní části výrobku, neobsahují přesto v této souvislosti žádnou přádací práci, žádnou práci, vstřebanou během procesu předení. Je tomu tak, jako by se byly přeměnily v přízi bez předení a jako by jejich forma příze byla pouhý přelud. Ve skutečnosti, prodá-li je kapitalista za 24 šilinků a koupí-li za tuto částku znovu své výrobní prostředky, ukáže se, že 16 liber příze — je jen přestrojená bavlna, vřetena, uhlí atd.

Naopak, zbývající 2/10 výrobku čili 4 libry příze nepředstavují nyní nic než novou hodnotu 6 šilinků, která byla vyrobena během dvanáctihodinového procesu předení. Hodnota spotřebovaných surovin a pracovních prostředků, která v nich vězela, byla z nich již vykuchána a vtělena do prvních 16 liber příze. Přádací práce, ztělesněná ve 20 librách příze, je soustředěna ve 2/10 výrobku. Je to tak, jako by byl přadlák upředl 4 libry příze ze vzduchu nebo z bavlny a s vřeteny, které jsou tu od přírody, bez přičinění lidské práce, a nepřidávají k výrobku žádnou hodnotu.

Z těchto 4 liber příze, v nichž je takto obsažena celá hodnota, nově vyrobená za denního procesu předení, představuje jedna polovina jen hodnotu nahrazující hodnotu spotřebované pracovní síly, tj. jen variabilní kapitál 3 šilinky, ostatní dvě libry příze představují jen nadhodnotu 3 šilinky.

Protože 12 pracovních hodin přadláka se zpředmětňuje v 6 šilincích, je v hodnotě příze 30 šilinků zpředmětněno 60 pracovních hodin. Existují ve 20 librách příze, z nichž 8/10 čili 16 liber je materialisací 48 pracovních hodin, které uplynuly před počátkem předení, tj. práce, která je zpředmětněna ve výrobních prostředcích příze, kdežto 2/10 čili 4 libry jsou materialisací 12 pracovních hodin, vynaložených v samém procesu předení.

Viděli jsme dříve, že hodnota příze se rovná součtu nové hodnoty, vytvořené při její výrobě, plus hodnot, které existovaly již dříve v jejích výrobních prostředcích. Nyní vidíme, jak lze vyjádřit funkčně nebo pojmově různé součásti hodnoty výrobku v poměrných částech výrobku samého.

Rozdělení výrobku — výsledku výrobního procesu — na množství výrobku, představující pouze práci obsaženou ve výrobních prostředcích čili konstantní část kapitálu, na druhé množství, představující pouze nutnou práci přidanou ve výrobním procesu čili variabilní část kapitálu, a na třetí, poslední množství výrobku, představující jen nadpráci přidanou v témže procesu čili nadhodnotu, je stejně jednoduché jako důležité, jak ukáže jeho pozdější aplikace na spletité a dosud nevyřešené problémy.

Zkoumali jsme právě celý výrobek jako hotový výsledek dvanáctihodinového pracovního dne. Mohli bychom jej však sledovat i v procesu jeho vzniku, a přesto vyjádřit dílčí výrobky jako funkčně odlišné části výrobku.

Přadlák vyrobí za 12 hodin 20 liber příze, tedy za jednu hodinu 1⅔ libry a za 8 hodin 13⅓ libry, t. j. dílčí výrobek, představující celou hodnotu bavlny spředené během celého pracovního dne. Právě tak se dílčí výrobek následující 1 hodiny a 36 minut = 2⅔ libry příze a představuje proto hodnotu pracovních prostředků, spotřebovaných během 12 pracovních hodin. Stejně vyrobí přadlák za následující 1 hodinu a 12 minut 2 libry příze = 3 šilinky, což je hodnota výrobku, rovnající se celé nové hodnotě, kterou vyrobí za 6 hodin nutné práce. Konečně vyrobí v posledních 6/5 hodiny rovněž 2 libry příze, jejichž hodnota se rovná nadhodnotě vyrobené jeho nadprací, tvořící polovinu dne. Tento způsob výpočtů slouží anglickému továrníku pro domácí potřebu a řekne na př., že v prvních 8 hodinách čili ⅔ pracovního dne prostě vytlouká svou bavlnu atd. Vidíme, že tento vzorec je správný, že je to fakticky jen první vzorec, převedený z prostoru, kde hotové části výrobku leží vedle sebe, do času, kde následují po sobě. Ale tento vzorec může být provázen i nejbarbarštějšími představami, zejména v hlavách, které se prakticky zajímají o zhodnocovací proces stejně, jako mají zájem na tom, aby jej theoreticky překrucovaly. Tak si lze představit, že náš přadlák na př. v prvních 8 hodinách svého pracovního dne vyrábí čili nahrazuje hodnotu bavlny, v další 1 hodině a 36 minutách hodnotu spotřebovaných pracovních prostředků, v další 1 hodině a 12 minutách hodnotu mzdy a jen proslulou „poslední hodinu“ věnuje továrníkovi, výrobě nadhodnoty. Přadlákovi se tak připisuje dvojí zázrak: předně prý vyrábí bavlnu, vřetena, parní stroj, uhlí, olej atd. v téže chvíli, kdy s nimi přede, a za druhé prý dělá z jednoho pracovního dne daného stupně intensity pět takových dnů. V našem případě vyžaduje na př. výroba suroviny a pracovních prostředků 24/6, tj. 4 dvanáctihodinové pracovní dny a jejich přeměna v přízi další dvanáctihodinový pracovní den. Že chamtivost věří v takové zázraky a že jí nikdy nechybějí doktrinářští sykofanti [patolízalové], kteří jsou ochotni je dokazovat, o tom svědčí následující příklad, který se stal historicky proslulým. 3. SENIOROVA „POSLEDNÍ HODINA“

Jednoho krásného rána roku 1836 byl Nassau W. Senior, proslulý svými ekonomickými znalostmi a svým krásným slohem, jakýsi Clauren mezi anglickými ekonomy, povolán z Oxfordu do Manchestru, aby se tam přiučil politické ekonomii, místo aby jí v Oxfordu vyučoval. Továrníci si ho vybrali jako borce proti nedávno vydanému Factory Act [továrnímu zákonu] a proti agitaci za desetihodinový pracovní den, která šla ještě dál. S obvyklou praktickou prozíravostí poznali, že pan profesor „wanted a good deal of finishing“ [potřebuje ještě hodně obrousit]. Objednali si ho proto do Manchestru. Pan profesor vyšperkoval svým slohem lekci, kterou dostal v Manchestru od továrníků, a vydal brožuru „Letters on the Factory Act, as it affects the cotton manufacture. London 1837“. Zde najdeme mimo jiné tato poučná místa:

„Za nynějšího zákona nemůže žádná továrna, kde pracují osoby mladší 18 let, pracovat déle než 11½ hodiny denně, tj. 12 hodin po prvních 5 dnů v týdnu a 9 hodin v sobotu. Následující rozbor(!) ukazuje, že v takové továrně celý čistý zisk pochází z poslední hodiny. Továrník vynakládá 100.000 liber št.: 80.000 liber št. na tovární budovy a stroje, 20.000 na suroviny a mzdu. Předpokládáme-li, že kapitál se obrací jednou za rok a že hrubý zisk činí 15%, musí roční obrat zboží této továrny činit hodnotu 115.000 liber št. …Z těchto 115.000 liber št. vyrobí každá z 23 pracovních půlhodin, tvořících pracovní den, 5/115 čili 1/23. Z těchto 23/23, tvořících úhrn těchto 115.000 liber št. (constitutíng the whole £ 115.000), nahrazuje 20/23, t. j. 100.000 ze 115.000, jen kapitál; 1/23, čili 5000 liber št. z 15.000 liber št. hrubého zisku(!), nahrazuje opotřebování továrny a strojů. Zbývající 2/23, tj. dvě poslední půlhodiny každého dne, vyrábějí 10%ní čistý zisk. Kdyby proto při nezměněných cenách mohla továrna pracovat 13 hodin místo 11½, při zvýšení oběžného kapitálu asi o 2600 liber št., čistý zisk by se více než zdvojnásobil. Na druhé straně, kdyby byl pracovní den zkrácen o 1 hodinu, zmizel by čistý zisk, a kdyby byl zkrácen o 1½ hodiny, zmizel by i hrubý zisk.“[32]

A tomu říká pan profesor „rozbor“! Jestliže skutečně uvěřil nářkům továrníků, že dělníci promarňují větší část dne výrobou, tedy reprodukcí čili nahrazováním hodnoty budov, strojů, bavlny, uhlí atd., pak byl jakýkoli rozbor zbytečný. Měl prostě odpovědět: Milí pánové! Necháváte-li pracovat 10 hodin místo 11½, pak se denní spotřeba bavlny, strojů atd. za jinak stejných podmínek zmenši o 1½ hodiny. Získáte tedy právě tolik, kolik jste ztratili. Vaši dělníci vynaloží napříště na reprodukci čili náhradu zálohované kapitálové hodnoty o 1½ hodiny méně. A kdyby jim Senior nevěřil na slovo, nýbrž kdyby považoval jako znalec za nutné provést zvláštní rozbor, byl by musel především požádat pány továrníky, aby v otázce, týkající se výhradně poměru čistého zisku k velikosti pracovního dne, neházeli do jednoho pytle stroje a tovární budovy, suroviny a práci, nýbrž aby laskavě postavili konstantní kapitál, obsažený v továrních budovách, strojích, surovině atd., na jednu stranu, a kapitál, zálohovaný na mzdu, na druhou stranu. Kdyby se pak ukázalo na př., že podle výpočtu továrníků dělník reprodukuje čili nahrazuje mzdu za 2/2 pracovní hodiny čili za 1 hodinu, pak měl náš analytik pokračovat:

Podle vašich údajů vyrábí dělník v předposlední hodině svou mzdu a v poslední hodině vaši nadhodnotu čili čistý zisk. Protože vyrábí ve stejných časových úsecích stejné hodnoty, má výrobek předposlední hodiny tutéž hodnotu jako výrobek poslední hodiny. Dále, dělník vyrábí hodnotu jen tehdy, jestliže vynakládá práci, a množství jeho práce se měří jeho pracovní dobou. Ta činí podle vašich údajů 11½ hodiny denně. Jednu část těchto 11½ hodiny upotřebí dělník na výrobu čili na náhradu své mzdy, druhou část na výrobu vašeho čistého zisku. Nic víc během pracovního dne nedělá. Protože však podle vašeho tvrzení jeho mzda a nadhodnota, kterou dodává, jsou stejně veliké hodnoty, vyrábí zřejmě svou mzdu za 5¾ hodiny a váš čistý zisk za dalších 5¾ hodiny. Protože dále hodnota výrobku vyrobeného za dvě hodiny předení se rovná sumě hodnoty jeho mzdy plus váš čistý zisk, musí se tato hodnota příze měřit 11½ pracovními hodinami: výrobek předposlední hodiny 5¾ pracovními hodinami, výrobek poslední hodiny ditto [rovněž]. Nyní se blížíme k ožehavému bodu. Tedy pozor! Předposlední pracovní hodina je stejná obyčejná pracovní hodina jako první. Ni plus, ni moins [nic víc a nic miň]. Jak by tedy mohl přadlák vyrobit za jednu pracovní hodinu hodnotu příze, představující 5¾ pracovní hodiny? Ve skutečnosti takový zázrak nedělá. Užitná hodnota, kterou vyrobí za jednu pracovní hodinu, představuje určité množství příze. Hodnota této příze se měří 5¾ pracovními hodinami, z nichž 4¾ vězí bez jeho přičiněni ve výrobních prostředcích, v bavlně, strojích atd., spotřebovaných za hodinu, 4/4 čili jedna hodina je přidána jím samým. Protože tedy jeho mzda se vyrobí za 5¾ hodiny a výrobek vyrobený za jednu hodinu předení obsahuje rovněž 5¾ pracovní hodiny, nejsou v tom rozhodně žádná kouzla, rovná-li se nová hodnota, vyrobená jím během 5¾ hodiny předeni hodnotě výrobku jedné hodiny předení. Jste však úplně na omylu, domníváte-li se, že snad vynakládá jediný atom svého pracovního dne na reprodukci čili „náhradu“ hodnot bavlny, strojů atd. Tím, že jeho práce dělá z bavlny a vřeten přízi, tím, že přede, přechází hodnota bavlny a vřeten sama od sebe na přízi. To je důsledek kvality jeho práce, a ne její kvantity. Za jednu hodinu přenese ovšem na přízi větší hodnotu bavlny atd. než za ½ hodiny, ale jen proto, že za jednu hodinu upřede více bavlny než za ½ hodiny. Pochopte tedy, že vaše tvrzení, že dělník vyrábí v předposlední hodině hodnotu své mzdy a v poslední hodině čistý zisk, znamená jen to, že v přízi, která představuje výrobek dvou hodin jeho pracovního dne, ať už jsou to první hodiny nebo poslední je ztělesněno 11½ pracovní hodiny, právě tolik hodin, kolik jich má celý jeho pracovní den. A tvrzení, že dělník v prvních 5¾ hodiny vyrábí svou mzdu a v posledních 5¾ hodiny vyrábí váš čistý zisk, znamená jen, že prvních 5¾ hodiny platíte a posledních 5¾ hodiny neplatíte. Mluvím o placení práce, a ne o placení pracovní síly, abych se vyjadřoval vaší hantýrkou. Porovnáte-li pak, pánové, poměr pracovní doby, kterou platíte, k pracovní době, kterou neplatíte shledáte, že je to polovina dne k polovině dne, tj. 100%, což je zajisté velmi slušné procento. Není také nejmenší pochyby o tom, že nutíte-li své „ruce“ pracovat 13 hodin místo 11½ hodiny a přidáváte-li tuto nadbytečnou 1½ hodinu jednoduše k nadpráci, což je vám podobné, vzroste nadpráce z 5¾ hodiny na 7¼ hodiny, míra nadhodnoty se tedy zvýší ze 100% na 126 2/23%. Jste však příliš ztřeštění sanguinici, jestliže doufáte, že přidáním 1½ hodiny se míra nadhodnoty zvýší ze 100 na 200% a dokonce na více ne 200%, tj. že se „více než zdvojnásobí“. Na druhé straně — lidské srdce je podivuhodná věc, zejména má-li člověk srdce v měšci — jste příliš pochmurní pesimisté, jestliže se obáváte, že zkrácením pracovního dne z 11½ na 10½ hodiny se celý váš čistý zisk rozplyne vniveč. Naprosto ne. Za jinak stejných podmínek klesne nadpráce s 5¾ na 4¾ hodiny, což stále ještě dává velmi slušnou míru nadhodnoty, totiž 82 14/23%. Ale vaše osudná „poslední hodina“, o které bájíte víc než chiliasté o konci světa, je „all bosh“ [pouhý žvást]. Její ztráta nepřipraví ani vás o „čistý zisk“, ani děti obojího pohlaví, které zpracováváte, o „čistotu duše“.[32a]

Až skutečně uhodí vaše „poslední hodinka“, vzpomeňte si na profesora z Oxfordu. Zatím se budu těšit na příjemnou shledanou s vámi na lepším světě. Addio!..[33] Signál „poslední hodiny“, objevené Seniorem roku 1836, znovu vytruboval dne 15. dubna 1848 v londýnském listu „Economist“ James Wilson, jeden z hlavních ekonomických mandarinů, ve své polemice proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni. 4. NADVÝROBEK

Část výrobku (1/10 z 20 liber příze čili 2 libry příze v příkladě § 2), v níž se zračí nadhodnota, nazýváme nadvýrobkem (surplus produce, produít net). Jako je míra nadhodnoty určena poměrem nadhodnoty nikoli k celé sumě kapitálu, nýbrž jen k jeho variabilní součásti, tak je i výše nadvýrobku určena jeho poměrem nikoli k celému ostatnímu výrobku, nýbrž jen k té části výrobku, v níž se zračí nutná práce. Jako je výroba nadhodnoty určujícím účelem kapitalistické výroby, tak se stupeň bohatství neměří absolutní velikostí výrobku, nýbrž relativní velikostí nadvýrobku.[34]

Součet nutné práce a nadpráce, časových období, v nichž dělník vyrábí hodnotu nahrazující jeho pracovní sílu a nadhodnotu, tvoří absolutní velikost jeho pracovní doby — pracovní den (working day).

__________________________________

Poznámky:

[***] Zde i dále je indexem (c) označována část hodnoty přeměna v konstantní kapitál, indexem (v) je označována část hodnoty přeměna ve variabilní kapitál a indexem (m) je označována nadhodnota(Pozn. editora)

[26a] „Počítáme-li s hodnotou fixního kapitálu, používaného jako část zálohovaného kapitálu, musíme na konci roku počítat se zbytkem hodnoty takového kapitálu jako s části roční tržby.“ (Malthus: „Principles of Political Economy“, 2. vyd., Londýn 1836, str. 269.)

[27] Poznámka ke 2. vyd. Samo sebou se rozumí, co praví Lucretius: „nil posse creari de nihilo“. Z ničeho se nedá nic vytvořit. „Tvoření hodnoty“ je přeměna pracovní síly v práci. Pracovní síla sama je především přírodní látka, přetvářená v lidský organismus.

[28] Úplně stejně, jako Angličané říkají „rate of profits“ [míra zisku], „rate of interest“ [úroková míra] atd. V knize III čtenář uvidí, že míru zisku lze snadno pochopit, známe-Ii zákony nadhodnoty. Obráceným postupem nelze pochopit ni l'un, ni l'autre [ani tuto, ani onu].

[28a] {Poznámka k 3. vyd. Autor tu používá běžného ekonomického jazyka. Vzpomeneme si, že, jak bylo na str. 137 [str. 193 tohoto dílu (část 3. Koupě a prodej pracovní síly, odd. II, kap. 4. zde - kb)] dokázáno, ve skutečnosti „nezakládá“ kapitalista dělníka, nýbrž dělník kapitalistu. B. E.)

[29] Dosud jsme v tomto spise používali výrazu „nutná pracovní doba“ o pracovní době společensky nutné k výrobě nějakého zboží. Nyní ho budeme užívat i o pracovní době nutné k výrobě specifického zboží pracovní síly. Užívání týchž termini technici [technických termínů] v různém smyslu je sice nevhodné, ale v žádné vědě se mu nelze zcela vyhnout. Srovnej na př. vyšší a nižší matematiku.

[30] S opravdu gottschedovskou genialitou objevuje pan Wilhelm Thukydides Roscher, že je-li nadhodnota nebo nadvýrobek a s nimi spojená akumulace v dnešní době výtvorem „šetrnosti“ kapitalisty, který za to „žádá na př. úroky“, naproti tomu „na nízkých kulturních stupních… silnější nutí slabší šetřit“. (Die Grundlagen etc.“, str. 82, 78.) Šetřit práci? nebo neexistující přebytek výrobků? Vedle skutečné ignorance je to apologetická hrůza před svědomitým rozborem hodnoty a nadhodnoty a před tím, aby najednou nevyšel pohoršlivý a policejně nespolehlivý výsledek, a to vše takového Roschera a spol. nutí, aby méně přijatelné důvody, kterými kapitalista ospravedlňuje přivlastňování si existující nadhodnoty, překroutili na důvody jejího vzniku.

[30a] Poznámka ke 2. vyd. Ačkoli míra nadhodnoty je přesným výrazem stupně vykořisťování pracovní síly, nemůže být rozhodně výrazem absolutní velikosti vykořisťování. Na př. je-li nutná práce = 5 hodinám a nadpráce = 5 hodinám, je stupeň vykořisťování = 100%. Velikost vykořisťování se tu měří 5 hodinami. Je-li naproti tornu nutná práce = 6 hodinám a nadpráce = 6 hodinám, zůstává stupeň vykořisťování 100% nezměněn, kdežto velikost vykořisťování vzrůstá o20% — z5hodin na 6.

[31] Poznámka ke 2. vyd. Příklad přádelny, uvedený v prvním vydání a týkající se roku 1860, obsahoval několik faktických omylů. Úplně přesná data, uvedená v textu, jsem dostal od jednoho manchesterského továrníka. — Je třeba poznamenat, že v Anglii počítali starou koňskou sílu podle průměru válce a že novou počítají podle skutečné síly, kterou ukazuje indikátor.

[31a] Uvedené výpočty slouží jen jako ilustrace. Vycházíme přitom z předpokladu, že ceny = hodnotám. V III. knize uvidíme, že tato rovnost se nestanoví tak jednoduše ani pro průměrné ceny.

[32] Senior: „Letters on the Factory Act etc.“, str. 12, 13. Nebudeme se zabývat kuriositami, které jsou pro náš účel lhostejné, na př. tvrzením, že prý továrníci započítávají do zisku, brutto nebo netto, hrubého nebo čistého, náhradu opotřebovaných strojů atd., tj. jedné součásti kapitálu. Také se nebudeme zabývat správností nebo nesprávností číselných údajů. Že nemají větší cenu než tak zvaný „rozbor“, dokázal Leonhard Horner v „A Letter to Mr. Senior etc.“, Londýn 1837. Leonhard Horner, jeden z členů komise z roku 1833 pro vyšetření poměrů v továrnách a tovární inspektor, v podstatě censor továren až do roku 1859, si získal nesmrtelné zásluhy o anglickou dělnickou třídu. Po celý život vedl boj nejen s rozhořčenými továrníky, nýbrž i s ministry, kteří považovali za daleko důležitější počítat „hlasy“ továrníků v dolní sněmovně než hodiny ‚dělnických rukou“ v továrně.

Dodatek k poznámce 32. Seniorův výklad je zmatený, nehledě vůbec na nesprávnost jeho obsahu. Chtěl vlastně říci jen toto: Továrník nutí dělníky pracovat denně 11½ čili 23/2 hodiny. Jako jednotlivý pracovní den, tak i celá roční práce se skládá z 11½ čilí 28/2 hodiny (násobených počtem pracovních dnů v roce). Za tohoto předpokladu vyrábí 23/2 pracovní hodiny roční výrobek 115.000 liber št.; ½ pracovní hodiny vyrábí 1/23 x 115.000 liber št.; 20/23 pracovní hodiny vyrábí 20/23 x 115.000 liber št. = 100.000 liber št., tj. nahrazují jen zálohovaný kapitál. Zbývají 3/2 pracovní hodiny, které vyrábějí 3/23 x 115.000 liber št. = 15.000, tj. hrubý zisk. Z těchto 3/2 pracovní hodiny vyrábí ½ pracovní hodiny 1/23 x 115.000 liber št. = 5000 liber št., tj. vyrábí jen náhradu za opotřebování továrny a strojů. Poslední dvě pracovní půlhodiny, t. j. poslední pracovní hodina, vyrábí 1/23 x 115.000 liber št., tj. čistý zisk. V textu přeměňuje Senior poslední 2/23 výrobku v části pracovního dne samého.

[32a] Dokazoval-li Senior, že na „poslední pracovní hodině“ závisí čistý zisk továrníků, existence anglického bavlnářského průmyslu a postavení Anglie na světovém trhu, dokazoval dr. Andrew Ure navíc i to, že nebudou-li tovární děti a mladiství pod 18 let zavíráni na plných 12 hodin do teplého a čistého mravního ovzduší továrních místností, nýbrž budou-li o jednu „hodinu“ dříve vyhnáni do nevlídného a nevázaného vnějšího světa, připraví je zahálka a nepravosti o všechno duševní blaho. Od roku 1848 si tovární inspektoři ve svých pololetních „Reports“ [zprávách] neúnavně dobírají továrníky „poslední“, „osudnou hodinou“. Tak praví pan Howell ve své tovární zprávě z 31. května 1855: „Kdyby byl následující důvtipný výpočet (cituje Seniora) správný, byla by každá bavlnářská továrna ve Spojeném království od roku 1850 pracovala se ztrátou.“ („Reports of the Inspection of Factories for the half year ending 30th April 1855“, str. 19, 20.) Když v roce 1848 procházel parlamentem zákon o desetihodinové pracovní době, přinutili továrníci ve venkovských přádelnách lnu, roztroušených mezi hrabstvími Dorset a Somerset, několik dělníků, kterých se týkalo normování pracovního dne, aby podali petici proti návrhu zákona, v níž se mimo jiné praví: „Rodiče, podepsaní na petici, jsou toho mínění, že další hodina nečinnosti nemůže mít jiný účinek než demoralisaci jejich dětí, neboť zahálka je matkou všech nepravostí.“ K tomu poznamenává tovární zpráva z 31. října 1848: „Atmosféra přádelen lnu, kde pracují děti těchto ctnostných a něžných rodičů, je tak prosycena prachem a vlákny suroviny, že je neobyčejně nepříjemné prodlévat třeba jen 10 minut v přádelně; neboť nemůžete tak učinit bez nejbolestnějších pocitů: oči, uši, nos a ústa jsou hned plny oblaků lněného prachu, jemuž nelze utéci. Práce sama vyžaduje, následkem horečné rychlosti strojů, bez oddechu uplatňovat zručnost a ustavičně provádět pohyb kontrolovaný neochabující pozorností, a zdá se poněkud tvrdé nutit rodiče, aby používali výrazu „lenošení“ o vlastních dětech, které kromě přestávky na jídlo jsou po plných 10 hodin přikovány k takové práci, v takové atmosféře... Tyto děti pracují déle než zemědělští čeledíni v sousedních vesnicích. Takové necitelné žvásty o „zahálce a nepravosti“ musí být pranýřovány jako nejčistší farizejství a nejnestoudnější pokrytectví... Ta část veřejnosti, která se asi před dvanácti lety rozhořčovala nad sebejistotou, s níž se veřejně a zcela vážně pod pečetí vysoké autority hlásalo, že celý „čistý zisk“ továrníka pochází z „poslední hodiny“ práce, a že proto zkrácení pracovního dne o hodinu zničí celý čistý zisk — tato část veřejnosti, řekněme, sotva uvěří svým očím, shledá-li, že onen originální objev o ctnostech „poslední hodiny“ byl od té doby natolik zlepšen, že nyní v sobě zahrnuje stejnou měrou „mravnost“ i „zisk“, takže zkrátí-li se doba dětské práce na plných 10 hodin, je veta nejen po čistém zisku zaměstnavatelů, nýbrž i po mravnosti dětí, neboť mravnost i zisk závisí na této poslední, této „osudné hodině“. („Reports of Insp. of Fact, for 31st October 1848“, str. 101.) Táž tovární zpráva uvádí pak příklady „mravnosti“ a „ctnosti“ těchto pánů továrníků, jejich úskoků, pletich, vnadidel, vyhrůžek, padělků atd., jichž použili, aby na několika úplně zpustlých dělnících vynutili podpisy na takové petice, a potom je před parlamentem vydávali za petice celého průmyslového odvětví, celých hrabství. — Je nanejvýš charakteristické pro dnešní stav tak zvané ekonomické „vědy“, že ani Senior sám — který později ke své cti energicky vystupoval pro tovární zákonodárství — ani jeho původní a pozdější odpůrci nedovedli rozuzlit klamné závěry „originálního objevu“. Dovolávali se prostě faktů a zkušenosti. Why and wherefore [proč a jak] zůstávalo pro ně záhadou.

[33] Ale za svého výletu do Manchestru pan profesor přece jen něco získal. V „Letters on the Factory Act“ závisí celý čistý zisk, „zisk“ a „úrok“ a dokonce ještě „something more“ [něco více] na jedné dělníkově neplacené pracovní hodině! O rok dříve, ve svých „Outlines of Political Economy“, které sepsal k prospěchu oxfordských studentů a vzdělaných šosáků, „objevil“ Senior v polemice proti Ricardovu určování hodnoty pracovní dobou, že zisk pochází z kapitalistovy práce a úrok z jeho asketismu, z jeho „abstinence“. Výmysl sám byl starý, ale slovo „abstinence“ nové. Pan Roscher je přeložil do němčiny správně výrazem „Enthaltung“ [zdrženlivost]. Jeho soukmenovci méně zběhlí v latině, Wirtové, Schulzové a jiní Michlové, mu dali mnišský nádech výrazem „Entsagung“, odříkáni.

[34] „Člověku, který má kapitál 20.000 liber št., vynášející mu ročně 2000 liber št. zisku, je úplně lhostejné, zaměstnává-li jeho kapitál 100 nebo 1000 lidi, prodává-li se vyrobené zboží za 10.000 nebo za 20.000 liber št., ovšem za předpokladu, že v žádném případě jeho zisk neklesne pod 2000 liber št. Není reálný zájem celého národa týž? Za předpokladu, že jeho čistý reálný příjem, jeho renta a zisk zůstanou nezměněny, nemá nejmenší význam, skládá-li se tento národ z 10 nebo 12 milionů obyvatel.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 416.) Dlouho před Ricardem řekl fanatik nadvýrobku, Arthur Young, ostatně užvaněný a nekritický spisovatel, jehož pověst je nepřímo úměrná jeho zásluhám, mimo jiné: „Jaký užitek by měl moderní stát z celé provincie, jejíž půda by byla třeba sebelépe obdělávána podle starořímského způsobu malými, nezávislými rolníky? Jaký účel kromě jediného, aby se plodili lidé (,‚the mere purpose of breeding men“), což samo o sobě nemá účel“ („is a most useless purpose“). (Arthur Young: „Political Arithmetic etc.“, Londýn 1774, str. 47.)

Dodatek k poznámce 34: „Podivný je silný sklon …líčit čistý důchod (net wealth) jako výhodný pro dělnickou třídu… zatím co je jasné, že jeho výhoda není v tom, že je to čistý zisk.“ (Th. Hopkins: „On Rent of Land etc.“, Londýn 1828, str. 126.)

[Jan Jílek]

Nic s tím nenaděláš, stačí dát blokovat a už si neviditelnej ROLF

[R0FL]

PRACOVNÍ DEN

1. HRANICE PRACOVNÍHO DNE

Vycházeli jsme z předpokladu, že pracovní síla se kupuje a prodává za svou hodnotu. Její hodnota, jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou nutnou k její výrobě. Je-li tedy k výrobě životních prostředků dělníka, které průměrně denně spotřebuje, zapotřebí 6 hodin, musí pracovat průměrně 6 hodin denně, aby denně vyrobil svou pracovní sílu čili aby reprodukoval hodnotu, kterou dostává při jejím prodeji. Nutná část jeho pracovního dne činí v tomto případě 6 hodin a je proto, za jinak nezměněných podmínek, danou veličinou. Ale tím ještě není určena velikost pracovního dne samého.

Předpokládejme, že přímka a ____________________ b představuje trvání čili délku nutné pracovní doby, dejme tomu 6 hodin. Podle toho, je-li práce prodloužena za ab o 1, 3 nebo 6 hodin atd., dostaneme 3 různé přímky: pracovní den I: a_____________________ b_______c, pracovní den II: a_____________________ b______________c, pracovní den III: a_____________________ b _____________________c, které představují tři různé pracovní dny o 7, 9 a 12 hodinách. Přímka bc, která je prodloužením přímky ab, představuje délku nadpráce. Protože pracovní den = ab + bc čili ac, mění se s proměnnou veličinou bc. Protože ab je veličina daná, může být poměr bc k ab vždy změřen. Činí u pracovního dne I 1/6, u pracovního dne II 3/6 a u pracovního dne III 6/6 ab. Protože dále poměr nadbytečná pracovní doba / nutná pracovní doba určuje míru nadhodnoty, je tato míra dána, je-li znám poměr těchto přímek. Činí u oněch tří různých pracovních dnů 16⅔, 50 a 100%. Naopak, míra nadhodnoty sama by nám neudala velikost pracovního dne. Kdyby se míra nadhodnoty na př. rovnala 100%, mohl by pracovní den trvat 8, 10, 12 atd. hodin. Ukazovala by, že dvě součásti pracovního dne, nutná práce a nadpráce, jsou stejně veliké, ale neukazovala by, jak veliká je každá z těchto částí.

Pracovní den není tedy veličina stálá, nýbrž je veličina proměnná. Jedna z jeho částí je sice určena pracovní dobou, nutnou k ustavičné reprodukci dělníka samého, ale jeho celková velikost se mění s délkou čili trváním nadpráce. Proto lze pracovní den určit, ale sám o sobě je neurčitou veličinou.[35]

Ačkoli tedy pracovní den není veličina pevná, nýbrž pohyblivá, může se na druhé straně měnit jen v určitých mezích. Jeho minimální hranici však určit nelze. Ovšem, předpokládáme-li, že přímka bc, prodlužující přímku ab, čili nadpráce = 0, dostaneme minimální hranici, totiž tu část dne, po kterou musí dělník nezbytně pracovat k udržení vlastní existence. Ale při kapitalistickém výrobním způsobu činí nutná práce vždy jen část dělníkova pracovního dne, a proto se pracovní den nikdy nemůže zkrátit na toto minimum. Naproti tomu má pracovní den maximální hranici. Za určitou mez jej nelze prodloužit. Tato maximální mez je určena dvojím způsobem. Předně fysickou hranicí pracovní síly. Člověk může během přirozeného dne o 24 hodinách vynakládat jen určité množství životní síly. Tak může kůň pracovat den co den jen 8 hodin. Po určitou část dne musí síla odpočívat, spát, po jinou část dne musí člověk uspokojovat jiné fysické potřeby — jíst a pít, mýt se, oblékat se atd. Kromě této čistě fysické meze naráží prodlužování pracovního dne na morální meze: dělník potřebuje čas k uspokojování duševních a sociálních potřeb, jejichž rozsah a počet je určen všeobecným stavem kultury. Proto se změny, kterým podléhá pracovní den, pohybují mezi fysickými a sociálními hranicemi. Obojí tyto hranice jsou však velmi pružné a skýtají největší možnosti. Tak se na př. setkáváme s pracovním dnem o 8, 10, 12, 14, 16, 18 hodinách, tj. s pracovním dnem nejrozmanitější délky.

Kapitalista koupil pracovní sílu za její denní hodnotu. Jemu patří její užitná hodnota během jednoho pracovního dne. Získal tedy právo, aby dělník pro něj pracoval během jednoho dne. Ale co je pracovní den ?[36] V každém případě méně než přirozený den života. O kolik? Kapitalista má svůj vlastní názor o této ultima Thule [krajní hranici], o nutné mezi pracovního dne. Jako kapitalista je jen zosobněným kapitálem. Jeho duše je duše kapitálu. Kapitál má však jediný životní pud — pud zhodnocovat se, vytvářet nadhodnotu, svou konstantní částí, výrobními prostředky, vstřebávat co největší masu nadpráce.[37] Kapitál je mrtvá práce, která ožívá jako upír jen tehdy, když ssaje živou práci, a žije tím více, čím více se živé práce naloká. Doba, po kterou dělník pracuje, je doba, během níž kapitalista spotřebovává pracovní sílu, kterou koupil.[38] Spotřebovává-li dělník sám pro sebe čas, jímž disponuje kapitalista, okrádá kapitalistu. [39]

Kapitalista se tedy dovolává zákona zbožní směny. Jako každý jiný kupec snaží se vytlouci co největší užitek z užitné hodnoty svého zboží. Náhle se však ozve hlas dělníka, dosud přehlušovaný hlukem a rachotem výrobního procesu:

Zboží, které jsem ti prodal, se liší od ostatní zbožní luzy tím, že jeho spotřeba vytváří hodnotu, a to větší hodnotu, než kolik samo stojí. Proto jsi je také koupil. Co se tobě jeví jako zhodnocování kapitálu, je pro mne zbytečné vydávání pracovní síly. Ty a já známe na trhu jen jeden zákon: zákon směny zboží. Spotřeba zboží nepatří prodavači, který je zcizuje, nýbrž kupci, který ho nabývá. Tobě tedy patří spotřeba mé denní pracovní síly. Ale s pomocí ceny, za kterou ji každý den prodávám, ji musím denně reprodukovat, abych ji pak mohl znovu prodat. Nehledě na přirozené opotřebování stářím atd., musím být schopen pracovat zítra za téhož normálního stavu síly, zdraví a svěžesti jako dnes. Kážeš mi ustavičně evangelium „spořivosti“ a „zdrženlivosti“. Nu dobrá! Jako rozumný, spořivý hospodář chci šetřit svým jediným jměním — pracovní silou a zdržovat se jakéhokoli bláznivého plýtvání jí. Budu jí denně uvolňovat, uvádět do pohybu, přeměňovat v práci jen tolik, kolik se srovnává s jejím normálním trváním a zdravým vývojem. Bezmezným prodlužováním pracovního dne můžeš za jeden den uvolnit větší množství mé pracovní síly, než bych mohl nahradit za tři dny. Co ty získáváš na práci, ztrácím já na substanci práce. Užívání mé pracovní síly a její drancování jsou zcela různé věci. Činí-li průměrné období, po které může průměrný dělník žít při rozumné míře práce, 30 let, je hodnota mé pracovní síly, kterou mi platíš den co den 1 / (365 x 30) čili 1 / 10950 její celkové hodnoty. Spotřebuješ-li ji však za 10 let, platíš mi denně 1 / 10950 místo 1 / 3650 její celkové hodnoty, tedy jen ⅓ její denní hodnoty, a tak mě denně okrádáš o ⅔ hodnoty mého zboží. Platíš mi za jednodenní pracovní sílu, ačkoli spotřebováváš třídenní. To je proti naší úmluvě a proti zákonu směny zboží. Žádám tedy pracovní den normální délky a žádám jej bez dovolávání se tvého srdce, protože při peněžních záležitostech přestává všecka dobrota. Jsi možná vzorným občanem, snad i členem spolku na ochranu zvířat a požíváš možná pověsti světce, ale věc, kterou proti mně zastupuješ, nemá srdce v těle. Jestliže se zdá, že v ní něco bije, pak je to tlukot mého vlastního srdce. Požaduji normální pracovní den, protože jako každý jiný prodavač požaduji hodnotu svého zboží.[40]

Vidíme tedy, že nepřihlížíme-li k velmi pružným hranicím pracovního dne, povahou směny zboží samou nejsou dány žádné hranice pracovního dne, tedy ani meze nadpráce. Kapitalista uskutečňuje své právo kupce, snaží-li se co nejvíce prodloužit pracovní den a udělat pokud možná z jednoho pracovního dne dva. Na druhé straně specifická povaha prodávaného zboží podmiňuje mez jeho spotřeby kupcem, a dělník uskutečňuje své právo prodavače, snaží-li se omezit pracovní den na určitou normální velikost. Vzniká tu tedy antinomie, právo se staví proti právu, a obě jsou stejně sankcionována zákonem směny zboží. Při konfliktu dvou stejných práv rozhoduje síla. A tak se v dějinách kapitalistické výroby jeví normování pracovního dne jako boj o hranice pracovního dne — boj mezi souhrnným kapitalistou, t j třídou kapitalistů a souhrnným dělníkem, tj. dělnickou třídou.

2. NENASYTNÁ CHTIVOST NADPRÁCE. TOVÁRNÍK A BOJAR

Kapitál nevynalezl nadpráci. Všude, kde část společnosti má monopol výrobních prostředků, musí dělník, svobodný či nesvobodný, přidávat k pracovní době nutné k udržení sebe samého nadbytečnou pracovní dobu, aby vyrobil životní prostředky pro majitele výrobních prostředků,[41] ať je tímto majitelem athénský caloς cagaqoς [šlechtic], etruský theokrat, civis Romanus [římský občan], normanský baron, americký otrokář, valašský bojar, moderní landlord nebo kapitalista.[42] Je ovšem jasné, že má-li v nějaké společensko-ekonomické formaci převládající význam nikoli směnná hodnota, nýbrž užitná hodnota výrobku, je nadpráce omezena užším nebo širším okruhem potřeb, ale ze samého charakteru vlastní výroby nevyplývá neomezená potřeba nadpráce. Hrozná je ve starověku nadměrná práce tam, kde jde o získávání směnné hodnoty v její samostatné peněžní formě — při výrobě zlata a stříbra. Nucená práce do úpadu je tu oficiální formou nadměrné práce. Stačí si přečíst Diodora Sicula[43]. Ale to jsou ve starém světě výjimky. Jakmile jsou však národy, jejichž výroba se dosud provozuje v poměrně nízkých formách otrocké práce, roboty atd., vtahovány do světového trhu, kde vládne kapitalistický výrobní způsob a kde se jejich převážným zájmem stává prodej jejich výrobků do ciziny, připojují se k barbarským hrůzám otroctví, nevolnictví atd. civilisované hrůzy nadměrné práce. Proto práce černochů v jižních státech americké Unie měla umírněně patriarchální charakter, dokud účelem výroby bylo hlavně bezprostřední uspokojování vlastních potřeb. Tou měrou však, jak se vývoz bavlny stával životním zájmem těchto států, stávala se nadměrná práce černocha, v některých případech i spotřebování jeho života za sedm pracovních let, činitelem vypočítané a vypočítavé soustavy. Nešlo už o to, aby se z něho vytlouklo určité množství užitečných výrobků. Šlo tu o samu výrobu nadhodnoty. Stejně tomu bylo s robotou, na př. v podunajských knížetstvích.

Zvlášť zajímavé je srovnání nenasytné chtivosti nadpráce v podunajských knížetstvích s touž nenasytnou chtivostí v anglických továrnách, protože nadpráce za roboty má samostatnou, smyslově vnímatelnou formu.

Dejme tomu, že pracovní den se skládá ze 6 hodin nutné práce a 6 hodin nadpráce. V tomto případě dodává svobodný dělník kapitalistovi týdně 6 x 6 čili 36 hodin nadpráce. Je to totéž, jako by pracoval 3 dny v týdnu pro sebe a 3 dny v týdnu zadarmo pro kapitalistu. Ale toto rozdělení pracovní doby není vidět. Nadpráce a nutná práce spolu splývají. Proto bych mohl týž poměr vyjádřit na př. také tak, že dělník pracuje každou minutu 30 vteřin pro sebe 30 vteřin pro kapitalistu atd. Jinak je tomu s robotou. Nutná práce, kterou koná na př. valašský rolník k udržení vlastní existence, je prostorově oddělena od jeho nadpráce pro bojara. První práci koná na svém vlastním poli, druhou práci koná na panském statku. Obě části pracovní doby existují proto samostatně vedle sebe. Ve formě roboty je nadpráce přesně oddělena od nutné práce. Tento rozdíl v jevové formě nemění však zřejmě nic na kvantitativním poměru mezi nadprací a nutnou prací. Tři dny nadpráce v týdnu zůstávají třemi dny práce, která netvoří ekvivalent pro dělníka samého, ať se jí říká robota nebo námezdní práce. Ale u kapitalisty se projevuje nenasytná chtivost nadpráce v úsilí po neomezeném prodlužování pracovního dne, u bojara jednodušeji: v přímé honbě za robotními dny.[44]

Robota, která byla v podunajských knížetstvích spojena s naturálními rentami a ostatními atributy nevolnictví, tvořila však hlavní ‚ tribut placený panující třídě. Tam, kde existovala robota, vznikala zřídka z nevolnictví, spíše naopak, nevolnictví obyčejně vznikalo z roboty.[44a] Tak tomu bylo v rumunských provinciích. Jejich původní výrobní způsob byl založen na pospolném vlastnictví, od1išném od slovanské a zejména indické formy. Na části pozemků hospodařili členové občiny samostatně jako na svobodném soukromém majetku, druhou část — ager publicus [obecní pole] — obdělávali společně. Výrobky této společné práce sloužily jednak jako reservní fondy pro případ neúrody a pro jiné pohromy, jednak jako státní fond na krytí válečných výdajů, k náboženským účelům a na jiné obecní výdaje. Během času vojenští a církevní hodnostáři strhli na sebe spolu s obecním majetkem i služebnosti s ním spojené. Práce svobodných rolníků na jejich obecní půdě se přeměnila v robotu pro usurpátory obecní půdy. Zároveň s tím se vyvinuly nevolnické vztahy, ale jen fakticky, a ne právně, dokud je „osvoboditel“ světa, Rusko, neuzákonilo pod záminkou zrušení nevolnictví. Zákoník roboty, který roku 1831 vyhlásil ruský generál Kiselev, nadiktovali ovšem sami bojaři. Rusko tak získalo jednou ranou magnáty podunajských knížetství a souhlasný potlesk liberálních kreténů celé Evropy.

Podle „Règlement organique“, jak se nazývá tento zákoník roboty, je povinen každý valašský rolník, kromě toho, že odvádí množství podrobně vypočtených naturálních dávek, tzv. majiteli pozemků: 1) dvanácti pracovními dny vůbec; 2) jedním dnem práce na poli a 3) jedním dnem svážení dříví. Celkem 14 dní za rok. Ale s hlubokým pochopením politické ekonomie nebrali autoři zákoníku pracovní den v jeho obvyklém smyslu, nýbrž jako pracovní den nutný k výrobě průměrného denního výrobku; ale průměrný denní výrobek je chytrácky stanoven tak, že by jej za 24 hodin nedokázal udělat ani obr. Suchými výrazy s pravou ruskou ironií vysvětluje proto sám „Règlement“, že 12 pracovními dny nutno rozumět výrobek 36 dnů ruční práce, jedním dnem polní práce tři dny a jedním dnem svážení dříví rovněž tři dny. Celkem 42 dny roboty. K tomu však přistupuje tzv. „jobagie“, tj. výpomoc poskytovaná statkáři v mimořádných případech, kde toho vyžadují výrobní potřeby. Každá vesnice má na jobagii dodávat ročně určitý kontingent pracovních sil podle počtu obyvatelstva. Tato další robota je u každého valašského rolníka stanovena na 14 dnů. Tak činí povinná robota 56 pracovních dnů ročně. Ale pro nepříznivé podnebí má zemědělský rok ve Valašsku jen 210 dnů, z nichž 40 jsou neděle a svátky, na 30 připadá průměrně nepohoda, dohromady tedy odpadá 70 dnů. Zbývá tedy 140 pracovních dnů. Poměr roboty k nutné práci, 56/84 čili 66% procenta, vyjadřuje daleko menší míru nadhodnoty, než je míra, která určuje práci anglického zemědělského nebo továrního dělníka. To je však jen zákonem předepsaná robota. A s ještě větší „liberálností“ než anglické tovární zákonodárství dovedl „Règlement organique“ usnadnit své vlastní obcházení. Když udělal z 12 dnů 54, stanoví nominální denní úkol pro každý z 54 dnů roboty tak, že se musí opět dosazovat z následujících dnů. Na př. za jeden den se má vyplít výměra, k jejímuž vypletí, zejména na kukuřičných lánech, je zapotřebí dvakrát tolik času. Zákonem stanovený denní úkol pro některé zemědělské práce se dá vykládat tak, že den začíná v květnu a končí v říjnu. Pro Moldavsko jsou předpisy ještě tvrdší. „Dvanáct dnů roboty podle Règlement organique,“ zvolal ve vítězném opojení jeden bojar, „činí 365 dní za rok!“[45]

Byl-Ii „ Règlement organique“ podunajských knížetství positivním výrazem nenasytné chtivosti nadpráce, kterou každý paragraf uzákoňuje, jsou anglické Factory Acts [tovární zákony] negativními výrazy téže nenasytné chtivosti. Tyto zákony krotí úsilí kapitálu po bezmezném vyssávání pracovní síly tím, že pracovní den je nuceně omezován z moci státu, a to státu, v němž vládnou kapitalista a landlord. Nehledě na rostoucí dělnické hnutí, den ze dne hrozivější, bylo omezování tovární práce diktováno touž nutností, která si vynutila polévání anglických polí guanem. Táž slepá dravost, která v jednom případě vymrskávala půdu, podrývala v druhém případě životní sílu národa u samého kořene. Periodicky se opakující epidemie tu mluvily stejně zřetelně jako snížení vojenské míry v Německu a ve Francii.[46]

Factory Act [tovární zákon] z roku 1850, který nyní (1867) platí, stanoví průměrný den v týdnu na 10 hodin, totiž prvních 5 dnů v týdnu 12 hodin, od 6 hodin ráno do 6 hodin večer — z čehož však podle zákona odpadá ½ hodiny na snídani a hodina na oběd, takže zbývá 10½ pracovní hodiny — a 8 hodin v sobotu, od 6 hodin ráno do 2 hodin odpoledne, z čehož odpadá ½ hodiny na snídani. Zbývá 60 pracovních hodin, po 10½ prvních pět dní v týdnu, 7½ poslední den v týdnu.[47] Jsou ustanoveni zvláštní kontroloři, dozírající na plnění zákona, tovární inspektoři, podléhající přímo ministerstvu vnitra, jejichž zprávy jsou každého půl roku uveřejňovány parlamentem. Podávají tedy průběžné a oficiální statistické údaje o kapitalistické nenasytné chtivosti nadpráce.

Poslechněme si na okamžik tovární inspektory.[48]

„Továrník, uchylující se k podvodu, začíná práci čtvrt hodiny — někdy víc, někdy méně — před 6. hodinou ranní a končí ji čtvrt hodiny — někdy víc, někdy méně — po 6. hodině večerní. Ubírá pět minut na začátku a na konci půlhodiny vyhrazené na snídani a uštípne 10 minut na začátku a na konci hodiny vyhrazené na oběd. V sobotu končí u něho práce čtvrt hodiny — někdy více, někdy méně — po 2. hodině odpolední.

Tak získává:

před 6. hod. ranní 15 minut po 6. hod. večerní 15 " při snídani 10 " při obědě 20 " ¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ 60 minut Úhrnem za 5 dní 300 minut V sobotu před 6. hod. ranní 15 minut při snídani 10 " po 2. hod. odpol. 15 " Celkový zisk za týden 340 minut.

Čili 5 hodin 40 minut týdně, což násobeno 50 pracovními týdny, po odečtení 2 týdnů na svátky nebo na příležitostné přerušení práce, dává 27 pracovních dnů.“[49]

„Je-li pracovní den prodloužen denně o 5 minut nad normální délku, činí to 2½ pracovního dne za rok.“[50] „Další hodina denně, která se získá tím, že se urve kousek času hned tu, hned zase tam, dělá z 12 měsíců za rok 13.“[51]

Krise, za nichž je výroba přerušována a pracuje se jen „neplnou dobu“, jen několik dnů v týdnu, nemění ovšem nic na úsilí o prodlužování pracovního dne. Čím méně obchodů se dělá, tím větší musí být zisk z každého obchodu. Čím méně času se může pracovat, tím větší má být nadbytečná pracovní doba. Tovární inspektoři sdělují o období krise z let 1857—1858 toto:

„Může to vypadat, jako nedůslednost, že je možná nadměrná práce v době, kdy obchody jdou tak špatně, ale právě špatný stav obchodu podněcuje bezohledné lidi k přehánění; tak si zajišťují mimořádný zisk…“ „V téže době,“ praví Leonhard Horner, „kdy 122 továren v mém obvodu bylo úplně zrušeno, 143 stojí a všechny ostatní pracují jen neplnou dobu, dochází dál k překračování pracovní doby stanovené zákonem.“[52] Pan Howell praví: „Ačkoli se pro špatný stav obchodu ve většině továren pracuje jen polovinu doby, dostávám stále stejný počet stížností, že je dělníkům denně uštipována (snatched) půlhodina nebo ¾ hodiny omezováním doby, stanovené zákonem na oběd a odpočinek.“[53]

Týž jev se opakuje v menším měřítku za hrozné bavlnové kalamity z let 1861—1865.[54]

„Přistihneme-li dělníky při práci v době oběda nebo v jinou protizákonnou dobu, tvrdí se nám někdy na omluvu, že dělníci vůbec nechtějí odejít z továrny, takže je třeba je nutit, aby přerušili práci (čištění strojů atd.), zejména v sobotu odpoledne. Ale zůstávají-li ‚ruce‘ po zastavení strojů v továrně, děje se tak jen proto, že jim mezi 6. hodinou ranní a 6. hodinou večerní, v pracovních hodinách stanovených zákonem, nebyl vymezen čas na provedení těchto prací.“[55]

Mimořádný zisk, jehož lze dosáhnout nadměrnou prací přes čas stanovený zákonem, je patrně pro mnohé továrníky příliš velkým pokušením, než aby mu mohli odolat. Počítají s tím, že nebudou dopadeni, a vypočítávají si, že i když budou odhaleni, při nízkých pokutách a nepatrných soudních výlohách mají stále ještě zaručen zisk.[56] „Kde se získává další čas hromaděním drobných krádeží („a multiplication of small thefts“) v průběhu dne, narážejí inspektoři na téměř nepřekonatelné obtíže, chtějí-li získat důkazy o porušování zákona.“[57] Tyto „drobné krádeže“, jichž se dopouští kapitál na čase dělníků určeném na jídlo a odpočinek, nazývají In i inspektoři také „petty pilferings of minutes“, štípáním minut[58], „snatching a few minutes“, utrháváním minut[59], nebo jak to odborně nazývají dělníci, „nibbling and cribbling at meal times“ uhryzávání a uškrabování doby na jídlo.[60]

Vidíme, že v tomto ovzduší není tvoření nadhodnoty nadprací žádným tajemstvím. „Kdybyste mi dovolili,“ řekl mi jeden velmi úctyhodný továrník, „nechat pracovat denně jen 10 minut přes čas, dali byste mi do kapsy ročně 1000 liber št.“[61] „Atomy času jsou prvky zisku.“[62]

Po této stránce není nic charakterističtějšího než označení dělníků, kteří pracují plný čas, jako „full times“ [plnočasy], a dětí pod 13 let, které smějí pracovat jen 6 hodin, jako „haif times“ [poločasy].[63] Dělník tu není nic jiného než zosobněná pracovní doba. Všechny individuální rozdíly se omezují na rozdíl mezi „plnočasy“ a „poločasy“.

3. ANGLICKÁ PRŮMYSLOVÁ ODVĚTVI BEZ ZÁKONNÉ HRANICE VYKOŘISŤOVÁNÍ

Úsilí o prodlužování pracovního dne, vlkodlačí chtivost nadpráce, jsme dosud pozorovali v oblasti, kde nezměrné zlořády, které, jak praví jeden anglický buržoasní ekonom, nebyly překonány ani ukrutnostmi Španělů vůči americkým rudochům[64], vyvolaly nakonec nutnost přivázat kapitál na řetěz zákonné úpravy. Všimněme si nyní několika výrobních odvětví, kde vyssávání pracovní síly buď ještě dnes není ničím spoutáno, anebo ještě včera nebylo.

„Pan Broughton, smírčí soudce hrabství, prohlásil jako předseda schůze, konané v městském sále v Nottinghamu 14. ledna 1860, že mezi tou částí městského obyvatelstva, která se zabývá výrobou krajek, panuje taková bída a strádání, jaké jsou naprosto neznámé ostatnímu civilisovanému světu… Ve 2, 3, 4 hodiny ráno vytáhnou devítileté až desítileté děti ze špinavých lůžek a nutí je pracovat za holé živobytí do 10, 11, 12 hodin v noci, takže jim údy přestávají sloužit, tělo chřadne, obličej dostává tupý výraz a všechno, co je na nich lidské, upadá v němou ztrnulost, na kterou je hrůza se podívat. Nedivíme se tomu, že pan Mallet a jiní továrníci vystoupili s protestem proti jakékoli diskusi… Systém, jaký popsal Rev. Montagu Valpy, je systém bezmezného otroctví, otroctví po stránce sociální, tělesné, mravní a duševní… Co si máme myslit o městě, které svolává veřejnou schůzi, aby se usneslo na petici, že pracovní doba mužů má být omezena na 18 hodin denně!… Řečníme rozhořčeně proti virginským a karolinským plantážníkům. Ale je jejich obchod s černochy se všemi hrůzami karabáče a čachrování s lidským masem hnusnější než toto pozvolné vraždění lidí, které se denodenně provádí, aby byly ve prospěch kapitalistů zhotovovány závoje a límce?“[65]

Hrnčířství (pottery) ve Staffordshiru bylo za posledních 22 let třikrát předmětem parlamentního vyšetřování. Výsledky tohoto vyšetřování jsou uloženy ve zprávě pana Scrivena předložené roku 1841 „Children's Employment Commissioners“ [členům komise pro vyšetření práce dětí], ve zprávě dr. Greenhowa z roku 1860, uveřejněné na rozkaz lékařského úředníka Privy Council [Tajné rady] (Public Health, 3rd Report, I, 102—113) a konečně ve zprávě pana Longe z roku 1863, ve „First Report of the Children's Employment Commission“ ze dne 13. června 1863. Pro můj úkol postačí, vyberu-li ze zpráv z roku 1860 a 1863 několik svědeckých výpovědí vykořisťovaných dětí. Podle postavení dětí je možno si udělat úsudek o postavení dospělých, zejména dívek a žen, a to v průmyslovém odvětví, vedle něhož vypadá práce v přádelně bavlny a pod. jako velmi příjemné a zdravé zaměstnání.[66]

William Wood, devítiletý, začal pracovat, když mu „bylo 7 let 10 měsíců“. Od počátku „ran moulds“ (odnášel hotové výrobky ve formách do sušárny a odtud nosil zpět prázdné formy). Přichází každý den v týdnu v 6 hodin ráno a končí asi v 9 hodin večer. „Pracuji celý týden až do 9 hodin večer. Tak to bylo na př. po posledních 7 až 8 týdnů.“ Tedy patnáctihodinová pracovní doba pro sedmileté dítě! J. Murray, dvanáctiletý chlapec, vypovídá: „I run moulds and turn jigger“ [odnáším formy a točím kruhem]. „Přcházím v 6 hodin, někdy ve 4 hodiny ráno. Na dnešek jsem pracoval celou noc až do 6 hodin ráno. Od včerejška jsem nebyl v posteli. V noci na dnešek pracovalo se mnou 8 nebo 9 chlapců. Dnes ráno přišli zase všichni až na jednoho. Dostávám 3 šilink 6 pencí týdně. Nedostanu přidáno, i když pracuji celou noc. Tento týden jsem pracoval dvakrát celou noc.“ Fernyhough, desítilety chlapec: „Nemám vždycky celou hodinu na oběd, často jen půl hodiny, tak vždycky ve čtvrtek, v pátek a v sobotu.“[67]

Dr. Greenhow prohlašuje, že lidský život v hrnčířských obvodech Stoke-upon-Trent a Wolstantonu je neobyčejně krátký. Ačkoli je v obvodu Stoke zaměstnáno v hrnčírnách jen 36,6% a ve Wolstantonu jen 30,4% mužského obyvatelstva nad 20 let, připadá mezi muži tohoto věku v prvním obvodu více než polovina, v druhém asi 2/5 úmrtí na plicní choroby na hrnčíře. Dr. Boothoyd, praktický lékař v Hanley, vypovídá: „Každá další generace hrnčířů je zakrslejší i a slabší než předcházející generace.“ Rovněž jiný lékař, pan MacBean, praví: „Od té doby, co jsem před 25 lety začal svou praxi mezi hrnčíři, projevila se nápadná degenerace této třídy v postupném klesání výšky a váhy.“ Tyto výpovědi jsou vzaty ze zprávy dr. Greenhowa z roku 1860.[68]

Ze zprávy členů komise z roku 1863 uvádím: Dr. J. T. Arledge, vrchní lékař nemocnice v severním Staffordshiru, praví: „Jakožto třída představují hrnčíři, muži i ženy… obyvatelstvo degenerované tělesně i mravně. Jsou zpravidla zakrslí, špatně rostlí a často mají pokřivený hrudní koš. Předčasně stárnou a brzy umírají; jsou flegmatičtí a nedokrevní a slabost jejich konstituce se projevuje úpornými záchvaty dyspepsie, poruchami v činnosti jater a ledvin a reumatismem. Ale hlavně podléhají plicním chorobám: zánětu plic, souchotinám, bronchitidě a záduše. Vyskytuje se u nich zvláštní forma záduchy, známá pod jménem hrnčířské záduchy nebo hrnčířských souchotin. Skrofulosa, zachvacující mandle, kosti a jiné části těla, je nemoc, kterou trpí víc než dvě třetiny hrnčířů. Že degenerace obyvatelstva tohoto obvodu není ještě větší, na tom má zásluhu výhradně ta okolnost, že se dělnictvo rekrutuje z okolních venkovských obvodů a že se uzavírají sňatky se zdravějším obyvatelstvem.“ Pan Charles Pearson, nedávno ještě lékař téže nemocnice, píše v jednom dopisu komisaři Longeovi mimo jiné toto: „Mohu mluvit jen na základě vlastního pozorování, nikoli podle statistik, ale mohu vás ujistit, že ve mně vždy znovu a znovu vzkypělo rozhořčení při pohledu na tyto nebohé děti, jejichž zdraví se obětuje na oltář chamtivosti jejich rodičů a zaměstnavatelů.“ Vypočítává příčiny hrnčířských nemocí a jako hlavní z nich uvádí „long hours“ [dlouhou pracovní dobu]. Zpráva komise vyslovuje naději, že „manufaktura, která zaujímá tak význačné postavení v očích světa, nestrpí na sobě poskvrnu, že její vynikající úspěchy jsou doprovázeny tělesnou degenerací, tak rozmanitými tělesnými útrapami a předčasným umíráním dělníků, jejichž prací a dovedností bylo dosaženo tak velkých výsledků.[69] To, co tu bylo řečeno o hrnčířství v Anglii, platí i o hrnčířství ve Skotsku.[70]

Manufaktura zápalek se datuje od roku 1833, od vynálezu, podle něhož se fosfor nanáší přímo na sirku. Od roku 1845 se tato výroba začala v Anglii rychle rozvíjet a z hustě obydlených částí Londýna se rozšířila zejména do Manchestru, Birminghamu, Liverpoolu, Bristolu, Norwiche, Newcastlu, Glasgowa a s ní i ztrnutí úst, které jeden vídeňský lékař již roku 1845 objevil jako zvláštní nemoc sirkařů. Polovina dělníků jsou děti mladší 13 let a mladiství pod 18 let. Tato manufaktura je tak pověstná škodlivým vlivem na zdraví a hnusnými podmínkami, že jen nejubožejší část dělnické třídy, polovyhladovělé vdovy atd., k ní propůjčuje děti, „otrhané, polomrtvé hladem, úplně zubožené a zanedbané“.[71] Ze svědků, které vyslýchal člen komise Withe (1863), bylo 270 mladších 18 let, 40 mladších 10 let, 10 ve věku jen 8 let a 5 jen 6letých. Pracovní den kolísá mezi 12 až 14 a 15 hodinami, pracuje se v noci, nepravidelně se obědvá, většinou v dílnách zamořených fosforem. Dante by zjistil, že v tomto odvětví manufaktury byly překonány nejhrůznější obrazy pekla, které se zrodily v jeho fantasii.

V továrně na čalouny se hrubší druhy tisknou strojem, jemnější ručně (block printing). Nejživější provoz tu připadá na dobu mezi počátkem října a koncem dubna. Během tohoto období trvá tu práce často, a to skoro bez přestávky, od 6 hodin ráno do 10 hodin večer a dlouho do noci.

J. Leach vypovídá: „Minulou zimu (1862) odpadlo z 19 dívek 6 pro nemoci z přepracování. Aby neusnuly, musím na ně ustavičně křičet.“ W. DufFy: „Děti často nemohly únavou udržet oči otevřené; ovšem i nám se velmi často klíží oči únavou.“ J. Lightbourne: „Je mi 13 let... Minulou zimu jsme pracovali až do 9 hodin večer a předešlou zimu do 10 hodin. Minulou zimu jsem skoro každý večer plakal bolestí, protože jsem měl boláky na nohou.“ G. Apsden: „Když mému klukovi bylo 7 let, nosíval jsem ho ve sněhu na zádech do práce a z práce; pracovával 16 hodin!… Často jsem si klekl a krmil jsem ho, zatím co stál u stroje, protože nesměl ani od stroje odběhnout, ani jej zastavit.“ Smith, společník a vedoucí jedné manchesterské továrny: „My (míní „ruce“, které pracují pro „nás“) pracujeme bez přestávek na jídlo, takže 10½ hodinový pracovní den končí vlastně v půl páté odpoledne, a všechna další práce je práce přes čas.[72] (Zajímalo by nás, zda pan Smith také po 10½ hodiny vůbec nejí?) My (týž Smith) končíme zřídka před 6. hodinou večer (míní: přestáváme spotřebovávat „naše“ živé stroje, představující pracovní sílu), takže my (iterum Crispinus [týž Kryšpín]) ve skutečnosti po celý rok pracujeme přes čas… Děti a dospělí (152 dětí a mladistvé osoby pod 18 let a 140 dospělých) pracovali stejně po posledních 18 měsíců průměrně nejméně 7 dní a 5 hodin týdně čili 78&; hodiny týdně. Za 6 týdnů před 2. květnem tohoto roku (1863) byl průměr vyšší než 8 dní, čili 84 hodin týdně!“ A přesto týž pan Smith, který si tak libuje v plurálu majestatis [tak rád říká o sobě, jako veličenstvo, „my“], dodává s úsměvem: „Strojní práce je lehká.“ A továrníci, kteří používají ručního tisku, říkají: „Ruční práce je zdravější než strojní práce.“ Vcelku se páni továrníci rozhořčeně vyslovují proti návrhu, „aby se stroje zastavovaly alespoň v době jídla“. „Zákon, praví pan Otley, ředitel továrny na čalouny v Borough (v Londýně), „který by nám povolil pracovní den od 6 hodin ráno do 9 hodin večer, by nám (!) velmi vyhovoval, ale pracovní den podle továrního zákona od 6 hodin ráno do 6 hodin večer nám (!) nevyhovuje… U nás zastavujeme stroje za oběda (jaká velkomyslnost!). Toto zastavení nezpůsobuje ztrátu papíru a barvy, která by stála za zmínku.“ „Ale,“ dodává soucitně, „chápu, že ztráta s tím spojená není vítána.“ Zpráva komise naivně míní, že strach některých „vedoucích firem“, že ztratí čas, tj. čas, v němž si přivlastňují cizí práci, a že tím „ztratí zisk“, není ještě dostatečným důvodem k tomu, aby děti mladší 13 let a mladistvé osoby pod 18 let „ztrácely jídlo“ po 12—16 hodin nebo aby se jim potrava dodávala tak, jako se dodávají pomocné látky pracovním prostředkům: parnímu stroji uhlí a voda, vlně mýdlo, kolům olej atd., tj. během výrobního procesu samého.[73]

V žádném průmyslovém odvětví v Anglii (necháváme tu stranou strojní výrobu chleba, která si teprve začíná razit cestu) se nedochoval tak starodávný, dokonce — jak je možno se dočíst u básníků z dob římského císařství — předkřesťanský způsob výroby jako v pekařství. Ale kapitál, jak již bylo poznamenáno, je z počátku lhostejný k technickému charakteru pracovního procesu, jehož se zmocňuje. Bere jej zprvu tak, jak jej nachází.

Neuvěřitelné falšování chleba, zejména v Londýně, bylo po prvé odhaleno výborem dolní sněmovny pro vyšetření „falšování potravin“ (1855—1856) a spisem dr. Hassalla: „Adulterations detected“.[74] Tato odhalení vyvolala zákon ze dne 6. srpna 1860 „for preventing the adulteration of articles of food and drink“ [aby se zabránilo falšování potravin a nápojů]; tento zákon je neúčinný, protože ovšem zachovává co největší delikátnost vůči každému vyznavači svobodného obchodu, který si usmyslí, že kupováním a prodejem falšovaného zboží „to turn an honest penny“ [bude poctivě vydělávat].[75] Sám výbor vyslovil dosti naivní formou své přesvědčení, že svobodný obchod znamená v podstatě obchod se zfalšovanými nebo, jak tornu Angličané vtipně říkají „sofistikovanými produkty“. Opravdu tento druh „sofistiky“ dovede lépe než Protagoras udělat z bílého černé a z černého bílé a lépe než eleaté, demonstrovat ad oculos [názorně] pouhé zdání všeho reálného.[76]

V každém případě obrátil výbor pozornost obecenstva na jeho „chléb vezdejší“. a tím i na pekařství. Zároveň se na veřejných schůzích a v peticích parlamentu ozvaly stížnosti londýnských pekařských tovaryšů na nadměrnou práci atd. Tyto stížnosti zněly tak naléhavě, že pan H. S. Tremenheere, také člen častěji již zmíněné komise z roku 1863, byl ustanoven královským vyšetřujícím komisařem. Jeho zpráva[77] se svědeckými výpověďmi vzrušila veřejnost, ne snad její srdce, ale její žaludek. Angličan, který je sčetlý v bibli, sice věděl, že člověk, není-li z milosti boží kapitalistou nebo landlordem nebo sinekuristou, musí v potu tváře pojídat svůj chléb, ale nevěděl, že ve svém chlebu musí denně pojídat určité množství lidského potu, smíšeného s hnisem z boláků, pavučinami, mrtvolami švábů a shnilým německým droždím, nemluvě o kamenci, písku a jiných neméně příjemných nerostných přísadách. Bez jakéhokoli ohledu na jeho svatost „svobodný obchod“ bylo proto pekařství, až dosud „svobodné“, dáno pod dozor státních inspektorů (na konci parlamentního zasedání roku 1863) a týmž parlamentním aktem zakázána práce pekařských tovaryšů mladších 18 let od 9 hodin večer do 5 hodin ráno. Tato doložka mluví za celé svazky o nadměrné práci v tomto výrobním odvětví, které působí tak patriarchálním dojmem.

„Práce londýnského pekařského tovaryše začíná zpravidla v 11 hodin v noci. V tuto dobu zadělává těsto; to je velmi namáhavá procedura, která trvá ½ až ¾ hodiny, podle množství a jakosti pečiva. Potom si lehne na desku, na níž se mísí těsto a která je zároveň poklopem na díži, v níž se těsto zadělává, a spí asi dvě hodiny s jedním moučným pytlem pod hlavou a přikryt druhým. Pak začne rychlá a nepřetržitá práce, která trvá 5 hodin: těsto se musí vyválet, zvážit, zformovat, sázet do pece, vybírat z pece atd. Teplota v pekárně se pohybuje mezi 75 až 90° [Fahrenheita, čili 24 až 32° celsia] a v malých pekárnách je spíš vyšší než nižší. Když jsou chleby, housky atd. hotové, začíná roznášení chleba a značná část dělníků, když skončí popsanou těžkou noční práci, roznáší po celý den chléb v koších nebo jej rozváží na vozících dům od domu a mezi tím ještě často dělá různé práce v pekárně. Podle toho, jaká je roční doba a jak velký je závod, končí práce mezi 1. a 6. hodinou odpolední, kdežto jiná část dělníků je zaměstnána v pekárně až do pozdního večera.“[78] „Za londýnské sezóny začínají tovaryši v pekárnách, kde se dělá chléb ‚za plnou cenu‘, ve Westendu pracovat pravidelně v 11 hodin v noci a pečou chléb až do 8 hodin ráno s jednou nebo dvěma velmi krátkými přestávkami. Potom roznášejí chléb až 4, 5, 6, ba i 7 hodin nebo někdy pečou v pekárně suchary. Po práci spí 6 hodin, často jen 5 hodin nebo 4 hodiny. V pátek začíná práce vždycky dříve, na př. v 10 hodin večer, a trvá nepřetržitě, ať již je to příprava chleba nebo jeho roznáška, až do soboty do 8 hodin večer, ale většinou do neděle do 4 nebo 5 hodin ráno. Také v prvotřídních pekárnách, které prodávají chléb ‚za plnou cenu‘, musí se v neděli po 4 až 5 hodin dělat přípravná práce pro následující den... Pekařští tovaryši, pracující u ‚underselling masters‘ [kteří prodávají chléb pod plnou cenou], a těch je, jak bylo poznamenáno dříve, více než ¾ londýnských pekařů, mají ještě delší pracovní dobu; ale pracují skoro výhradně jen v pekárně, protože jejich mistři, s výjimkou dodávek do malých krámků, prodávají jen ve svém vlastním pekařství. Ke konci týdne… tj. ve čtvrtek, začíná tu práce v 10 hodin večer a trvá s nepatrnou přestávkou až do pozdního večera v sobotu.“[79]

Pokud jde o „underselling masters“, tu i buržoasní stanovisko uznává, že „neplacená práce dělníků (the unpaid labour of the men) tvoří základ jejich konkurence“.[80] A „full priced baker“ [pekař prodávající chléb za plnou cenu] udává své konkurenty „prodávající pod cenou“ vyšetřující komisi jako zloděje cizí práce a falšovatele. „Udržují se jen podváděním obecenstva a tím, že vytloukají ze svých dělníků 18 hodin práce a platí mzdu jen za 12 hodin. “[81]

Falšování chleba a vytvoření kategorie pekařů, kteří prodávají chléb pod plnou cenou, oba tyto jevy se v Anglii vyvíjejí od počátku XVIII. století, tj. od doby, kdy se rozložil cechovní charakter řemesla a za zády nominálního pekařského mistra se objevil kapitalista v osobě mlynáře nebo obchodníka s moukou.[82] Tím byl položen základ ke kapitalistické výrobě, k bezmeznému prodlužování pracovní doby a noční práci, ačkoli noční práce se i v Londýně značně rozšířila teprve po roce 1824.[83]

Po všem, co bylo uvedeno, je pochopitelné, proč zpráva komise počítá pekařské tovaryše ke kategorii dělníků krátkého života; i když šťastně uniknou strašné dětské úmrtnosti, která je normálním zjevem u všech kategorií dělnické třídy, zřídka dosáhnou věku 42 let. Nicméně je pekařské řemeslo stále přeplněno kandidáty. Zdrojem, odkud se čerpají tyto „pracovní síly“ pro Londýn, je Skotsko, západní zemědělské obvody Anglie a Německo.

V letech 1858—1860 organisovali pekařští tovaryši v Irsku z vlastních prostředků velké schůze k agitaci proti noční a nedělní práci. Veřejnost, na př. na květnové schůzi v Dublině roku 1860, se s čistě irskou vřelostí postavila na jejich stranu. Výsledkem tohoto hnutí bylo skutečně prosazení výhradně denní práce ve Wexfordu, Kilkenny, Clonmelu, Waterfordu atd. „V Limericku, kde utrpení námezdních dělníků, jak známo, přesahuje všechnu míru, ztroskotalo toto hnutí o odpor pekařských mistrů, zejména pekařů-mlynářů. Příklad Limericku měl za následek neúspěch v Ennisu a Tipperary. V Corku, kde se veřejné rozhořčení projevilo nejživěji, rozbili mistři hnutí tím, že použili své moci a vyhodili dělníky z práce. V Dublině kladli mistři nejhouževnatější odpor a pronásledováním těch tovaryšů, kteří stáli v čele agitace, přinutili ostatní dělnictvo k tomu, že povolilo a přistoupilo na noční a nedělní práci.“[84] Komise anglické vlády, která je v Irsku ozbrojena až po zuby, se obrací s úpěnlivými připomínkami na neúprosné pekařské mistry dublinské, limerické, corské atd. „Výbor soudí, že pracovní doba je omezena přirozenými zákony, které nelze beztrestně přestupovat. Jestliže mistři vyhrožují dělníkům, že je vyženou, a nutí je tak, aby jednali proti svému náboženskému přesvědčení, aby neposlouchali zákonů země a nedbali veřejného mínění“ (toto všechno se týká nedělní práce), „zasévají tím sémě nepřátelství mezi kapitálem a prací a dávají příklad nebezpečný pro náboženství, mravnost a veřejný pořádek… Výbor soudí, že prodlužování pracovního dne přes 12 hodin je usurpátorským zasahováním do rodinného a soukromého života dělníka a vede ke zhoubným morálním důsledkům; je to zasahování do rodinného života člověka a do rodinných povinností, které plní jako syn, bratr, manžel a otec. Práce přes 12 hodin nepochybně podkopává dělníkovo zclravf, vede k předčasnému stárnutí a brzké smrti a tedy k neštěstí dělnic- kých rodin, které jsou připraveny (,‚are deprived“) o péči a podporu hlavy rodiny právě v době, kdy je nejvíc potřebují.“[85]

Právě jsme se podívali na Irsko. Na druhé straně průlivu, ve Skotsku, si stěžuje zemědělský dělník, muž od pluhu, na svou 13 — l4hodinovou práci, v nejdrsnějším podnebí, při čtyřhodinové práci navíc v neděli (v této zemi světitelů sabatu!)[86] v téže době stojí před londýnskou Grand Jury [porotou] tři železniční dělníci: průvodčí osobních vlaků, strojvedoucí a zřízenec u návěští. Velké železniční neštěstí dopravilo stovky cestujících na onen svět. Příčinou neštěstí byla nedbalost železničních dělníků. Vypovídají před porotou souhlasně, že před 10—12 lety trvala jejich práce jen 8 hodin denně. Za posledních 5—6 let byla vyšroubována na 14, 18 a 20 hodin a při zvlášť velkém návalu cestujících, na př. když vrcholí sezóna výletů, trvá často nepřetržitě 40—50 hodin. A oni, železniční dělníci, jsou jen obyčejní lidé, a ne kyklopové. V určitém okamžiku jejich pracovní síla vypovídá službu. Upadají do jakési ztrnulosti, jejich mozek přestává pracovat a oči vidět. Nanejvýš „respectable British Juryman“ [ctihodný britský porotce] odpovídá na tyto výpovědi rozsudkem, kterým je pro manslaughter [zabití] posílá před další soud, a v dodatku smířlivě vyslovuje zbožné přání, aby páni železniční magnáti v budoucnu projevili větší štědrost při nákupu nutného počtu „pracovních sil“ a větší „zdrženlivost“ nebo „odříkavost“ nebo „šetrnost“ při vyssávání koupené pracovní síly. [87]

Z pestrého zástupu dělníků všech povolání, nejrůznějšího věku a obou pohlaví, kteří nás pronásledují úporněji než duše zabitých Odyssea a na nichž je i bez Modrých knih, které drží pod paží, na první pohled vidět nadměrnou práci, vyjmeme ještě dvě postavy, jejichž nápadný kontrast nejlépe dokazuje, že před kapitálem jsou si všichni lidé rovni — modistku a kováře.

V posledním týdnu června roku 1863 přinesly všechny londýnské noviny poznámku se „sensačním“ nadpisem „Death from simple overwork“ (Smrt z pouhého přepracování). Šlo o smrt dvacetileté modistky Mary Anne Walkleyové, zaměstnané ve velmi ctihodné dvorní módní dílně, kterou exploatovala dáma se sympatickým jménem Elise. Byla tu znovu objevena stará, často omílaná historie[88], že tato děvčata pracují průměrně 16 ½ hodiny denně, v sezóně však často nepřetržitě 30 hodin, zatím co jejich umdlévající „pracovní síla“ je občas povzbuzována doušky sherry, portského vína a kávy. Sezóna byla právě v plném proudu. Měly být narychlo vykouzleny nádherné šaty urozených ladies pro ples na počest čerstvě importované princezny z Walesu. Mary Anne Walkleyová pracovala nepřetržitě 26½ hodiny spolu s 60 jinými děvčaty, po 30 v jedné místnosti, poskytující sotva ⅓ nezbytného krychlového objemu vzduchu ; v noci spaly po dvou na jedné posteli v jedné z těch dusných děr, na něž je ložnice rozdělena prkennými přepážkami.[89] A to byla jedna z lepších londýnských módních dílen. Mary Anne Walkleyová v pátek onemocněla a v neděli zemřela, aniž k velkému údivu paní Elisy alespoň předtím dodělala poslední plesové šaty. Lékař pan Keys, který byl zavolán příliš pozdě k lůžku umírající, prohlásil suše před „Coroner‘s Jury“ [soud pro ohledávání mrtvol]: „Mary Anne Walkleyová zemřela následkem nadměrně dlouhé práce v přeplněné dílně a následkem toho, že spávala v příliš těsné, špatně větrané ložnici.“ Ale naproti tomu „Coroner‘s Jury“, aby dal lékaři lekci dobrého chování, prohlásil : „Zesnulá zemřela mrtvicí, ale jsou prý důvodné obavy, že její smrt mohla být urychlena přepracováním v přeplněné dílně atd.“ Naši „bílí otroci“, volal „Morning Star“, orgán pánů freetraderů Cobdena a Brighta, „naši bílí otroci se dřou do úpadu, hynou a umírají bez hluku a slávy“.[90]

„Dřít do úpadu, to je na denním pořádku nejen v módních dílnách, nýbrž na tisíci místech, lépe řečeno všude, kde jdou obchody dobře… Vezměme na příklad kováře. Máme-li věřit básníkům, není na světě statnějšího, veselejšího muže nad kováře. Vstává za svítání a již před východem slunce buší, až jiskry prší, jí, pije a spí jako nikdo jiný. Uvážíme-li jen fysické podmínky, je při mírné práci postavení kováře skutečně jedno z nejpříjemnějších. Ale pojďme za ním do města a pohleďme na břemeno práce, které je navaleno na jeho silná bedra — podívejme se, jaké místo zaujímá ve statistikách úmrtnosti naší země. V Marylebone (v jedné z největších londýnských čtvrtí) umírá 31 kovářů z 1000 ročně, čili o 11 více, než činí průměrná úmrtnost dospělých mužů v Anglii. Zaměstnání, jež je skoro instinktivním uměním člověka, samo o sobě bez hany, se stává při nadměrné práci pro člověka zhoubným. Může tolikrát denně uhodit perlíkem, udělat tolik a tolik kroků, tolikrát nadechnout, vykonat tolik a tolik práce, a bude žít průměrně, řekněme, 50 let. Je nucen tolikrát víc uhodit, o tolik víc kroků udělat, o tolik víckrát nadechnout, a to všechno dohromady zvýší výdaje jeho životních sil o čtvrtinu. Kovář se o to pokusí, a výsledek je, že za určitou dobu udělá skutečně o čtvrtinu víc práce a umírá ve věku 37 let místo 50 let.“[91]

4. DENNÍ A NOČNÍ PRÁCE. SYSTÉM SMĚN

Konstantní kapitál, výrobní prostředky existují — s hlediska zhodnocovacího procesu — jen proto, aby vstřebávaly práci a s každou kapkou práce příslušné množství nadpráce. Pokud to nedělají, jejich neplodná existence znamená pro kapitalistu určitou ztrátu, neboť po dobu, kdy výrobní prostředky leží ladem, představují neužitečně zálohovaný kapitál; tato ztráta se stává positivní, jestliže si obnovení přerušené výroby vyžádá další náklady. Prodlužování pracovního dne za hranice přirozeného dne až do noci působí jen jako palliativ [hojivý prostředek], jen do jisté míry hasí upíří žízeň po živé krvi práce. Proto je imanentní snahou kapitalistické výroby přivlastňovat si práci po celých 24 hodin dne. Ale protože je fysicky nemožné vyssávat ve dne v noci tytéž pracovní síly, je k překonání fysických překážek zapotřebí střídat pracovní síly, požírané ve dne v noci; toto střídání připouští různé metody, na př. může být organisováno tak, že část dělnického personálu má jeden týden denní směnu, druhý týden noční směnu atd. Víme, že tento systém směn, toto střídavé hospodářství, převládalo v epoše, kdy byl anglický bavlnářský průmysl v plném květu mládí atd., a v přítomné době kvete mimo jiné v přádelnách bavlny v moskevské gubernii. Jako systém existuje tento 24hodinový výrobní proces ještě dnes v mnohých dosud „svobodných“ průmyslových odvětvích Velké Britannie, mimo jiné u vysokých pecí, v kovárnách, válcovnách a v jiných kovodělných manufakturách v Anglii, Walesu a Skotsku. Pracovní proces tu trvá 24 hodin nejen každý ze šesti všedních dnů, ale většinou zahrnuje i nedělních 24 hodin. Dělníky jsou muži i ženy, dospělí i děti obojího pohlaví. Věk dětí a mladistvých osob zahrnuje všechny stupně od 8 (v některých případech od 6) do 18 let.[92] V některých odvětvích pracují děvčata i a ženy v noci společně s mužským personálem.[93]

NehIedě na všeobecné škodlivé účinky noční práce,[94] poskytuje nepřetržitý, 24 hodiny trvající výrobní proces velmi vítanou příležitost k překračování hranic nominálního pracovního dne. Na př. v uvedených, velmi namáhavých průmyslových odvětvích činí oficiální pracovní den většinou 12 hodin nočních nebo denních. Ale prodlužování práce přes tuto hranici je v mnoha případech, abychom užili slov anglické oficiální zprávy, „opravdu hrozné“ („truly fearful“).[95] „Žádný lidský rozum“ — praví se ve zprávě — „si nemůže představit onu masu práce, kterou podle svědeckých výpovědí vykonávají chlapci ve věku 9—12 let, a nedospět k nevyhnutelnému závěru, že se takové zneužívání moci rodičů a zaměstnavatelů nesmí déle trpět.“[96]

„Již ta okolnost, že někde nutí chlapce pracovat střídavě ve dne a v noci, vede jak v dobách oživení obchodu, tak i za normálního chodu k hanebnému prodlužování pracovního dne. Toto prodlužování je v mnoha případech nejen příšerné, nýbrž přímo neuvěřitelné. Občas se stává, že některý z chlapců, kteří mají vystřídat první směnu, z té či oné příčiny nepřijde. Tu musí jeden nebo více přítomných chlapců, kteří svůj pracovní den již skončili, nahradit chybějícího chlapce. Tento systém je tak všeobecně známý, že ředitel jedné válcovny na mou otázku, jak vyplňují místa chlapců, kteří se nedostavili, odpověděl : ‚Vždyť to víte stejně dobře jako já,’ — a bez rozpaků přiznal tento fakt.“[97]

„V jedné válcovně, kde nominální pracovní den trvá od 6 hodin ráno do 5½ hodin večer, pracoval jeden hoch týden co týden po čtyři noci nejméně do 8½ hodin večer příštího dne… a to po 6 měsíců.“ „Jiný, devítiletý, pracoval někdy tři dvanáctihodinové směny po sobě a jako desítiletý dva dny a dvě noci po sobě.“ „Třetí chlapec, nyní desítiletý, pracoval od 6 hodin ráno do 12 hodin v noci po tři noci za sebou a po ostatní tři noci do 9 hodin večer.“ „Čtvrtý, nyní třináctiletý, pracoval po celý týden od 6 hodin večer až do druhého dne do 12 hodin v poledne, někdy tři směny za sebou, na př. od pondělka ráno do úterka večer.“ „Pátý, nyní dvanáctiletý, pracoval ve slévárně železa v Stavely od 6 hodin ráno do 12 hodin v noci po 14 dnů; není už schopen tak dále pracovat.“ George Allinsworth, devítiletý: „Přišel jsem sem minulý pátek. Příštího dne jsme měli začít ve 3 hodiny ráno. Zůstal jsem tu tedy celou noc. Bydlím 5 mil odtud. Spal jsem na zemi, dal jsem si koženou zástěru pod hlavu a přikryl jsem se krátkou kazajkou. Další dva dny jsem přicházel v 6 hodin ráno. Jó, pane! Tady je teploučko! Než jsem přišel sem, pracoval jsem celý rok u vysoké pece. Byl to hodně veliký závod na venkově. Začínali jsme také v sobotu ve 3 hodiny ráno, ale mohl jsem alespoň chodit spát domů, protože to bylo blízko. Ostatní dny jsem začínal v 6 hodin ráno a končil v 6 nebo 7 hodin večer“ atd.[98]

Poslyšme, jak se dívá sám kapitál na tento čtyřiadvacetihodinový systém. Zlořády tohoto systému, jeho zneužívání k „hroznému a neuvěřitelnému“ prodlužování pracovního dne, přechází ovšem mlčením. Mluví jen o systému v jeho „normální‘‘ formě.

Pánové Naylor a Vickers, ocelářští továrníci, kteří zaměstnávají 600—700 dělníků, z nichž je jen 10% mladších 18 let, a z toho opět jen 20 hochů pracuje v noční směně, prohlašují toto : „Hoši netrpí nijak vedrem. Teplota je asi 86° - 90° [Fahrenheita ; 30° - 32° Celsia]... V kovárně a ve válcovně pracují ruce ve dne i v noci ve směnách, naproti tomu ve všech ostatních dílnách se dělá ve dne, od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. V kovárně se pracuje od 12 do 12. Některé ruce pracují neustále v noci, aniž střídají denní a noční práci… Neshledáváme, že by denní a noční práce měla nějaký rozdílný vliv na zdraví (pánů Naylora a Vickerse ?)‚ a pravděpodobně spí lidé lépe, odpočívají-li vždy v tutéž dobu, než kdyby ji měnili… V noční směně pracuje asi dvacet hochů mladších 18 let… Bez noční práce hochů mladších 18 let bychom se nemohli dost dobře obejít (not well do). Naše námitka je — zvýšení výrobních nákladů. Obratné ruce a vedoucí oddělení lze těžko dostat, ale hochů dostaneme, kolik chceme… Ovšem vzhledem k poměrně malému počtu hochů, které zaměstnáváme, nemělo by omezení noční práce pro nás valný význam či závažnost.“[99]

Pan J. Ellis, od firmy pánů John Brown a Co., ocelářské a železářské závody, které zaměstnávají 3000 mužů a hochů — při čemž se část těžkých prací při zpracovávání oceli a železa provádí „v denních a nočních směnách“ — prohlašuje, že v těžkých podmínkách oceláren připadají na dva dospělé muže jeden nebo dva hoši. Jejich závod zaměstnává 500 hochů mladších 18 let, z nich asi ⅓ čili 170 mladších 13 let. O navrhované změně zákona soudí pan Ellis: „Nemyslím, že by bylo velmi zavrženíhodné (very objectionable), kdyby žádná osoba mladší 18 let nesměla být zaměstnávána déle než 12 hodin ze 24. Ale nemyslím, že lze uvést nějaké důkazy o tom, že se lze při noční práci obejít bez hochů starších 12 let. Přijali bychom spíše zákon, zakazující vůbec zaměstnávání dětí mladších I3 let nebo i mladších 15 let, než zákon, který by zakazoval noční práci hochů již u nás pracujících. Hoši, kteří pracují v denní směně, musí střídavě pracovat i v noční směně, protože dospělí dělníci nemohou ustavičně pracovat v noci; to by ničilo jejich zdraví. Myslíme však, že noční práce, střídá-li se ob týden, neškodí. (Pánové Naylor a Vickers, hájíce zájmy svého závodu, se naopak domnívali, že neškodí nepřetržitá práce noční, nýbrž že možná škodí právě noční práce, která se periodicky střídá.) Vidíme, že lidé, kteří konají střídavě noční a denní práci, jsou právě tak zdraví jako ti, kteří pracují jen ve dne… Máme námitky proti zákazu noční práce hochů mladších 18 let, protože by se tím zvýšily náklady, ale to je také jediný důvod. (Jak cynicky naivní!) Myslíme, že tento vzrůst nákladů by byl větší, než by podnik (the trade) mohl unést bez újmy na svých úspěších. (As the trade with due regard to etc. could fairly bear! Jak nabubřelá frazeologie!) Pracuje se zde málo a mohlo by se stát, že při takovéto úpravě by práce nedostačovala“ (t. j. Ellis, Brown a Co. by mohli přijít do fatální situace: musili by plně platit hodnotu pracovní síly).[100]

„Ocelářské a železářské závody ‚Cyklop‘ pánů Cammella a Co. jsou vedeny ve stejně velkém rozsahu jako závody zmíněného Johna Browna a Co. Provozní ředitel doručil vládnímu komisaři Whitovi svou svědeckou výpověď písemně, ale později uznal za vhodné skrýt rukopis, který mu byl vrácen k revisi. Ale pan White má velmi dobrou paměť. Vzpomíná si docela dobře, že pro tyto pány Cyklopy je zákaz noční práce dětí a mladistvých osob ‚nemožná věc ; bylo by to totéž, jako by jim závody zavřeli‘, a přece zaměstnává jejich závod o málo více než 6% hochů mladších 18 a jen 1% mladších 13 let!“[101]

Pan E. F. Sanderson, z firmy Sanderson Bros. a Co., ocelárny, válcovny a kovárny V Attercliffe, se vyslovuje k teto otazce takto: „Zákaz noční práce hochů mladších 18 let by způsobil velké potíže; hlavní potíž by způsobil vzrůst nákladů, který by nezbytně nastal, kdyby byla dětská práce nahrazena prací mužů. Kolik by to dělalo, nemohu říci, ale pravděpodobně by vzrůst nákladů nebyl tak veliký, aby továrník mohl zvýšit cenu oceli, a tak by postihla ztráta jeho, protože dělníci (ti paličáci!) by se samozřejmě vzpírali ztrátu nést.“ Pan Sanderson neví, kolik platí dětem, ale „snad to dělá 4—5 šilinků na hlavu týdně. Práce hochů je taková, že na ni všeobecně („generally“, ovšem ne vždy „v jednotlivém případě“) síla hochů úplně stačí, a proto by z větší síly dospělých dělníků neplynula žádná výhoda, která by mohla vyvážit ztrátu, anebo by tomu tak bylo jen v řídkých případech, kdy se pracuje s velmi těžkým kovem. Dospělým dělníkům by se to také méně zamlouvalo, kdyby mezi sebou neměli hochy, protože muži jsou méně poslušní. Mimo to musí hoši začínat od mládí, aby se naučili řemeslu. Omezení práce hochů výhradně na denní práci by překáželo dosažení tohoto cíle.“ A proč? Proč by se hoši nemohli učit svému „řemeslu“ za dne? Vaše důvody? „Protože kdyby dospělí dělníci, kteří pracují střídavě jeden týden ve dne a druhý v noci, byli v době své noční práce odloučeni od hochů své směny, ztratili by tím polovinu výdělku, který z hochů mají. Rady, které hochům dávají, se totiž započítávají jako část mzdy těchto hochů, a to dospělým dělníkům umožňuje dostávat práci hochů levněji. Každý dospělý dělník by ztratil polovinu výdělku.“ Jinými slovy, páni Sandersonové by museli část mzdy dospělých dělníků platit z vlastní kapsy, místo aby ji platili noční prací hochů. Zisk pánů Sandersonů by při tom poněkud klesl, a to je ten sandersonský vážný důvod, proč se nemohou hoši učit svému řemeslu za dne.[102] Kromě toho by se tím všechna pravidelná noční práce uvalila na muže, kteří jsou nyní vystřídáváni hochy, a muži by to nevydrželi. Zkrátka, potíže by byly tak velké, že by pravděpodobně vedly k úplnému odstranění noční práce. „Co se týče vlastní výroby oceli,“ praví E. F. Sanderson, „neznamenalo by to ani nejmenší rozdíl, ale!… Ale páni Sandersonové mají ještě jiné starosti než výrobu oceli. Dělání oceli je pouhou záminkou k dělání zisku. Tavicí pece, válcovny atd., budovy, stroje, železo, uhlí atd. mají důležitější úkol než přeměňovat se v ocel. Jsou tu proto, aby vstřebávaly nadpráci a vstřebají jí ovšem víc za 24 hodin než za 12. Dávají ve skutečnosti podle božských a lidských zákonů Sandersonům právo na pracovní dobu určitého počtu rukou po plných 24 hodin dne; ztrácejí svůj charakter kapitálu a jsou proto pro Sandersony čistou ztrátou, jakmile je přerušena jejich funkce vstřebávání práce. „Ale pak by nastala ztráta, protože velmi nákladné stroje by polovinu času zahálely, a abychom vyrobili stejné množství výrobků, jaké jsme schopni vyrobit za nynějšího systému, museli bychom zdvojnásobit rozměry místností a množství strojů, což by zdvojnásobilo náklady.‘‘ Ale proč si dělají právě tito Sandersonové nárok na výsadu oproti ostatním kapitalistům, kteří smějí pracovat jen za dne a jejichž budovy, stroje, suroviny tedy v noci „zahálejí“? „Je pravda,“ odpovídá E. F. Sanderson jménem všech Sandersonů, „je pravda, že tato ztráta ze zahálejících strojů postihuje všechny podniky, kde se pracuje jen za dne. Ale užívání tavicích pecí by v našem případě vedlo k mimořádným ztrátám. Kdybychom je udržovali v chodu, mrhali bychom palivem (kdežto nyní mrhají životy dělníků), a kdybychom je neudržovali v chodu, vznikala by ztráta času tím, že by se znovu musel rozdělávat oheň a získávat potřebný stupeň žáru (kdežto ztráta spánku dokonce osmiletých dětí znamená zisk na pracovní době pro sandersonský rod), a pece samy by trpěly střídáním teploty“ (kdežto přece tytéž pece nijak netrpí střídáním denní a noční práce).[103]

5. BOJ ZA NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DEN. ZÁKONY VYNUCUJÍCÍ PRODLUŽOVÁNÍ PRACOVNÍHO DNE OD POLOVINY XIV. STOLETÍ AŽ DO KONCE XVII. STOLETÍ

„Co je pracovní den?“ Jak velká je doba, po kterou smí kapitál spotřebovávat pracovní sílu, jejíž denní hodnotu platí? Až kam může být pracovní den prodloužen přes pracovní dobu nutnou k reprodukci pracovní síly samé? Na tyto otázky, jak jsme viděli, odpovídá kapitál: pracovní den má denně plných 24 hodin po odečtení několika hodin odpočinku, bez nichž pracovní síla absolutně není s to obnovit svou službu. Rozumí se při tom samo sebou, že po celičký svůj život není dělník nic než pracovní síla, že proto všechen jeho volný čas přirozeně a po právu je pracovní doba, tedy patří sebezhodnocování kapitálu. Čas, který člověk potřebuje k vzdělání, k duševnímu rozvoji, k plnění sociálních funkcí, k družnému styku, k svobodné hře fysických a duševních sil, ba i volný čas v neděli — a třeba i v zemi světitelů sabatu[104] — to jsou všechno tlachy! Ale ve svém bezmezně slepém pudu, ve své vlkodlačí chtivosti nadpráce kapitál strhává nejen morální, nýbrž i čistě fysické maximální hranice pracovního dne. Uchvacuje pro sebe dobu nutnou k růstu, vývoji a udržování těla při zdraví. Loupí pro sebe čas, který dělník nutně potřebuje k tomu, aby užil čistého vzduchu a slunečního světla. Utrhává čas z doby obědů a přidává jej, kde to jen jde, k výrobnímu procesu samému, takže do dělníka se přikládá potrava jako do pouhého výrobního prostředku, jako se přikládá do parního kotle uhlí nebo jako se stroje mažou lojem nebo olejem. Zdravý spánek, nutný k nabrání, obnovení a osvěžení životní síly, omezuje na tolik hodin ztrnulosti, kolika je nezbytně zapotřebí k oživení úplně vyčerpaného organismu. Místo aby normální udržování pracovní síly určovalo hranici pracovního dne, určuje naopak co největší denní vynakládání pracovní síly, jakkoli nezdravé, násilné a mučivé, hranici dělníkova odpočinku. Kapitál se neptá na délku života pracovní síly. Jej zajímá jen a jen maximum pracovní síly, které lze uvést do pohybu během pracovního dne. Tohoto cíle dosahuje tím, že zkracuje život pracovní síly, jako dosahuje lakomý sedlák zvýšení výnosu půdy tím, že vymrskává půdu.

Kapitalistická výroba, která je v podstatě: výrobou nadhodnoty, vstřebáváním nadpráce, vede tedy prodlužováním pracovního dne nejen k vysílení lidské pracovní síly, která je olupována o normální morální a fysické podmínky rozvoje a činnosti. Vede k předčasnému vyčerpání a ničení pracovní síly samé.[105] Prodlužuje výrobní dobu dělníka po určitý časový úsek tím, že zkracuje dobu jeho života.

Ale hodnota pracovní síly zahrnuje v sobě hodnotu zboží, nutných k reprodukci dělníka nebo k rozmnožování dělnické třídy. Jestliže tedy nepřirozené prodlužování pracovního dne, o něž usiluje kapitál ve svém bezmezném pudu po sebezhodnocování, zkracuje dobu života jednotlivých dělníků a. tím i dobu fungování jejich pracovní síly, stává se nutným rychleji nahrazovat opotřebované pracovní síly, tj. do reprodukce pracovní síly musí vcházet větší náklady na opotřebování; stejně jako je část hodnoty stroje, která má být denně reprodukována, tím větší, čím rychleji se stroj opotřebovává. Zdálo by se proto, že vlastní zájem kapitálu ukazuje na nutnost stanovení normálního pracovního dne.

Otrokář kupuje svého dělníka, tak jako kupuje svého koně. Ztratí-li otroka, ztrácí kapitál, který se musí nahradit novým výdajem na trhu otroků. Ale „třeba měla georgijská rýžová pole a mississipské bažiny sebeosudnější a sebezhoubnější vliv na lidský organismus, přesto není toto ničení lidského života tak veliké, aby se nedalo nahradit z ohrad plných černochů ve Virginii a Kentucky. Ekonomické důvody, které by mohly skýtat jakousi záruku, že se bude s otrokem zacházet lidsky, pokud ztotožňují pánův zájem s udržením otroka, se po zavedení obchodu s otroky naopak mění v příčinu nejbezohlednějšího poměru k otrokovi, neboť jakmile je možno jej nahradit novým černochem dovezeným Z cizích ohrad, stává se délka jeho života méně důležitou než jeho produktivita po dobu jeho života. Proto je zásadou otrokářského hospodářství v zemích, kam se otroci dovážejí: nejúčinnější hospodárnost spočívá v tom, vyždímat z lidského dobytka (human cattle) co největší masu práce v co nejkratší době. Právě v zemích tropické kultury, kde roční zisk se často rovná celému kapitálu plantáží, je život černochů obětován nejbezohledněji. Zemědělství Západní Indie, po staletí kolébky pohádkového bohatství, pohltilo miliony lidi afrického plemene. A dnes na Kube, kde příjmy dosahuji milionů a kde plantážníci jsou knížaty, je značná část otroků každoročně vyhlazována nejen nejhrubší stravou a ustavičnou úmornou dřinou, nýbrž i pomalým mučením nadměrnou prací a nedostatkem spánku a odpočinku.“[106].

Mutato nomine de te fabula narratur![Pod změněným jménem se tu mluví o tobě!] Čti místo obchod otroky — trh práce, místo Kentucky a Virginie — Irsko a zemědělské obvody Anglie, Skotska, Walesu, místo Afrika — Německo! Viděli jsme, jak nadměrná práce ničí pekaře v Londýně, a přesto je londýnský trh práce stále přeplněn německými a jinými kandidáty smrti v pekařství. Hrnčířství, jak jsme viděli, je jedno z průmyslových odvětví s nejkratší délkou života dělníků. Je snad proto nedostatek hrnčířů? Josiah Wedgwood, vynálezce moderního hrnčířství, sám původem obyčejný dělník, prohlásil roku 1785 před dolní sněmovnou, že celá tato výroba zaměstnává 15—20.000 osob.[107] Roku 1861 čítalo obyvatelstvo jen městských center tohoto průmyslu ve Velké Britannii 101 302 osoby. „Bavlnářský průmysl existuje již 90 let… Za období odpovídající třem generacím anglického plemene pohltil devět generaci bavlnářských dělníků.“[108] Ovšem v jednotlivých epochách horečného rozmachu vykazoval trh práce povážlivý nedostatek nabídky pracovní síly. Tak na př. roku 1834. Ale tu páni továrníci navrhli Poor Law Commissioners [chudinským úřadům], aby poslaly „přebytečné obyvatelstvo“ ze zemědělských obvodů na sever, prohlásili, že „je továrnici pohltí a spotřebuji“.[109] To byla jejich vlastní slova. „Se svolením Poor Law Commissioners byli do Manchesteru povoláni agenti. Byly vyhotoveny seznamy zemědělských dělníků a dodány těmto agentům. Továrníci přispěchali do kanceláře, a když si vybrali, co se jim hodilo, byly celé rodiny vypraveny z jihu Anglie. Tyto zásilky lidí byly dopravovány s nálepkami jako balíky zboží po průplavech a na nákladních vozech; někteří putovali pěšky a mnozí ztratili cestu a polomrtví hladem bloudili po manufakturních obvodech. Stalo se z toho skutečné odvětví obchodu. Dolní sněmovna to bude pokládat za neuvěřitelné. Tento pravidelný obchod, toto čachrování s lidským masem trvalo neustále a lidé byli kupováni a prodáváni manchesterskými agenty manchesterským továrníkům tak pravidelně, jako černoši bavlnářským plantážníkům v jižních státech… Rok 1860 je kulminačním bodem bavlnářského průmyslu… Zase se nedostávalo dělnických rukou. Továrníci se znovu obrátili na agenty s lidským masem… a ti proslídili dorsetské písčiny, devonskou pahorkatinu a wiltské roviny, ale nadbytečné obyvatelstvo bylo již pohlceno.“ „Bury Guardian“ trpce naříkal, že po uzavření anglicko-francouzské obchodní smlouvy by mohlo být pohlceno 10.000 dalších rukou a že jich bude brzy zapotřebí ještě 30.000 nebo 40.000. Když agenti a subagenti, zabývající se obchodem s lidským masem, roku 1860 proslídili zemědělské obvody téměř bezvýsledně, obrátila se deputace továrníků na pana Villierse, předsedu Poor Law Board [nejvyššího chudinského úřadu], se žádostí, aby bylo znovu dovoleno brát do továren sirotky a děti chudáků z workhouses [pracovních domů].[110]

Všeobecně ukazuje zkušenost kapitalistovi, že stále existuje jistý přebytek obyvatelstva, tj. přebytek ve srovnání se zhodnocovací potřebou kapitálu, existující v každé dané chvíli, ačkoli tento přebytek tvoří zakrnělé, brzy umírající, rychle se vzájemně vytlačující, takřka ve stavu nezralosti trhané lidské generace.[111] Ovšem na druhé straně ukazuje zkušenost chápavému pozorovateli, jak rychle a jak hluboko se kapitalistické výrobě, která, historicky vzato, se zrodila teprve včera, podařilo od kořene podlomit životní sílu lidu, jak je degenerace průmyslového obyvatelstva zpomalována jen ustavičným vstřebáváním nedotčených životních elementů z venkova a jak i venkovští dělníci začínají již hynout, přestože jsou na čerstvém vzduchu a přestože mezi nimi tak neomezeně vládne principle of natural selection [zásada přirozeného výběru], podle níž přežívají jen nejsilnější individua.[112] Jestliže kapitál má tak „vážné důvody“ popírat utrpení současné dělnické generace, pak vyhlídky na degeneraci lidstva v budoucnu, tj. konec konců na nevyhnutelné vymření, mají na jeho praktickou činnost stejně malý vliv, jako úvahy o tom, že se možná země zřítí do slunce. Při každé spekulaci s akciemi každý ví, že se jednou strhne bouřka, ale každý doufá, že hrom uhodí do jeho bližního, až už on sám nachytá a dopraví do bezpečí zlatý déšť. Aprěs moi le déluge! [Po mně ať přijde potopa!] — to je heslo každého kapitalisty a každého kapitalistického národa. Proto je kapitál bezohledný ke zdraví a životu dělníka všude, kde ho společnost nedonutí k jinému poměru.[113] Na stížnosti na tělesné a duševní mrzačení, na předčasnou smrt, muka nadměrné práce odpovídá: Mám se mučit touto mukou, když mé blaho (můj zisk) zvyšuje ? Vcelku to také nezávisí na dobré nebo zlé vůli jednotlivého kapitalisty. Za svobodné konkurence imanentní zákony kapitalistické výroby působí vůči jednotlivému kapitalistovi jako vnější donucovací zákon.[114]

Stanovení normálního pracovního dne je výsledkem staletého boje mezi kapitalistou a dělníkem. Ale v dějinách tohoto boje se projevují dva protikladné proudy. Srovnejme na př. anglické tovární zákonodárství dnešní doby s anglickými dělnickými statuty (Statutes of Labourers) od XIV. století až do poloviny XVIII. století.[115] Zatím co novodobý tovární zákon pracovní den násilně zkracuje, snaží se jej tyto statuty násilně prodloužit. Ovšem nároky kapitálu v embryonálním stavu — kdy teprve vzniká, tedy zabezpečuje si svoje právo vstřebávat dostatečné množství nadpráce nejen pouhou silou ekonomických poměrů, nýbrž i s pomocí státní moci — tyto nároky se jeví velmi skromnými, srovnáme-li je s ústupky, které musí kapitál činit v mužném věku, i když se zaťatými zuby. Bylo zapotřebí staletí, než byl „svobodný“ dělník v důsledku rozvoje kapitalistického výrobního způsobu dobrovolně ochoten, tj. společenskými poměry donucen, prodávat za cenu obvyklých životních prostředků všechen aktivní čas svého života, dokonce samu svou pracovní schopnost — prodávat své prvorozenství za mísu čočovice. Je proto naprosto přirozené, že se prodloužení pracovního dne, jež se kapitál od poloviny XIV. století do konce XVII. století snaží s pomocí státní moci vnutit plnoletým dělníkům, přibližně kryje s hranicí pracovní doby, kterou stát v druhé polovině XIX. století tu a tam stanoví pro přeměnu dětské krve v kapitál. Co je prohlášeno dnes, na př. ve státě Massachusetts, až do nedávna nejsvobodnějším státě severoamerické republiky, za zákonnou hranici práce dětí mladších 12 let, bylo v Anglii ještě v polovině XVII. století normálním pracovním dnem řemeslníků zdravých jako buk, statných čeledínů a obrů kovářů.[116]

Bezprostřední záminkou k vydání prvního „Statute of Labourers“ [„Dělnického statutu“] (23, Eduard III., 1349[*]) (nikoli příčinou, neboť zákonodárství tohoto druhu trvá po staletí, i když záminka odpadla) byla velká morová rána, která decimovala obyvatelstvo tak, že — jak praví jeden toryovský spisovatel — „obtíž nalézt dělníky za rozumné ceny (tj. za ceny, které by ponechávaly zaměstnavatelům rozumné množství nadpráce) se stala vskutku nesnesitelnou.“[117] Rozumné mzdy byly proto nuceně nadiktovány zákonem, rovněž hranice pracovního dne. Tento bod, který nás tu jedině zajímá, nucené stanovení pracovního dne, se opakuje ve statutu z roku 1496 (za Jindřicha VII.). Pracovní den měl trvat pro všechny řemeslníky (artificers) a zemědělské dělníky od března do září — což se však nikdy nepodařilo v praxi provést — od 5 hodin ráno do 7—8 hodin večer, přitom však přestávky na jídlo činily 1 hodinu na snídani, 1½ hodiny na oběd a ve 4 hodiny odpoledne ještě ½ hodiny na svačinu, tj. právě dvakrát tolik, než určuje nyní platný tovární zákon.[118] V zimě se mělo pracovat od 5 hodin ráno až do setmění s týmiž přestávkami. Statut Alžbětin z roku 1562 pro všechny dělníky, „najaté na denní nebo týdenní mzdu“, mění délku pracovního dne, ale snaží se omezit přestávky na 2½ hodiny v létě a 2 hodiny v zimě. Oběd má trvat jen jednu hodinu a „polední půlhodinový spánek“ je dovolen jen od poloviny května do poloviny srpna. Za každou hodinu nepřítomnosti se strhuje ze mzdy 1 penny. Avšak v praxi byly podmínky pro dělníky mnohem příznivější než podle statutů. Otec politické ekonomie a do jisté míry vynálezce statistiky, William Petty, praví v jednom spise, který uveřejnil v poslední třetině XVIII. století: „Dělníci (labouring men, tehdy vlastně zemědělští dělníci) pracují 10 hodin denně a jedí 20krát za týden, totiž v pracovní dny 3krát a v neděli 2krát; z toho jasně vidíme, že kdyby se chtěli v pátek večer postit a kdyby se chtěli v poledne naobědvat za 1Æ hodiny, zatím co nyní na toto jídlo potřebují 2 hodiny, od 11 hodin do 1 hodiny, tj. kdyby pracovali o 1/20 vice a spotřebovali o 1/20 méně, stačilo by to na uhrazení 1/10 zmíněné daně.“[119] Neměl pravdu dr. Andrew Ure, když křičel, že návrh zákona o dvanáctihodinové pracovní době z roku 1833 znamená návrat do temnot minulosti? Ovšem ustanovení statutů a ta, o nichž se zmiňuje Petty, platí také pro „apprentices“ [učně]. Ale jak to vypadalo s dětskou prací ještě na konci XVI století, vidíme z této stížnosti: „Naše mládež v Anglii nedělá až do doby, kdy jde do učení; pak ovšem potřebují dlouhou dobu — 7 let — aby se stali dobrými řemeslníky.“ Naproti tornu je vychvalováno Německo, protože tam jsou děti již od kolébky alespoň „trochu přiučovány práci“.[120]

Ještě během větší části XVIII. století, až do epochy velkého průmyslu, se anglickému kapitálu nedařilo zmocnit se placenim týdenní hodnoty pracovní síly celého dělníkova týdne; výjimku však tvoří zemědělští dělníci. Ta okolnost, že dělníci mohli žít celý týden ze mzdy za 4 dny, nezdála se jim dostatečným důvodem k tomu, aby i zbývající dva dny pracovali pro kapitalistu. Angličtí ekonomové jednoho směru ve službách kapitálu napadali dělníky s největší zuřivostí za toto sobectví; ekonomové druhého směru dělníky hájili. Poslechněme si na př. polemiku mezi Postlethwaytem, jehož obchodní slovník byl tehdy stejně proslulý jako dnes podobné spisy MacCullochovy a MacGregorovy, a mezi dříve citovaným autorem spisu „Essay on Trade and Commerce“.[121]

Postlethwayt praví mezi jiným: „Nemohu těchto několik poznámek uzavřít, aniž se zmíním o otřepané frázi, kterou lze často slyšet, že může-li dělník (industrious poor) za 5 dní vydělat tolik, aby mohl být živ, nechce pracovat plných 6 dnů. Z toho se vyvozuje, že je nutno daněmi nebo nějakými jinými prostředky zdražit i nezbytné životní prostředky, aby řemeslníci a manufakturní dělníci byli přinuceni k nepřetržité šestidenní práci v týdnu. Musím poprosit o prominutí, že jsem jiného názoru než tito velcí politikové, kteří lámou kopí za věčné otroctví dělnického obyvatelstva tohoto království („the perpetual slavery of the working people“); zapomínají na přísloví „all work and no play“ (práce, nevystřídaná hrou, ohlupuje). Neholedbají se Angličané nadáním a dovedností svých řemeslníků a manufakturních dělníků, kteří dosud zajišťovali britskému zboží všeobecnou důvěru a slávu? Čemu za to vděčíme? Pravděpodobně ničemu jinému než způsobu, jímž se náš pracující lid, svou povahou veselý, dovede bavit. Kdyby byli nuceni pracovat po celý rok všech 6 dnů v týdnu, konajíce den co den stále tutéž práci, což by to neotupilo jejich schopnosti a nestali by se z veselých hbitých lidí tupými a netečnými? A neztráceli by naši dělníci pod jhem takového věčného otroctví svou dobrou pověst, mohli by si ji udržet?… Jaké umění bychom mohli očekávat od takových krutě týraných zvířat (hard driven animals)?.. Mnoho z nich udělá za 4 dny tolik práce jako Francouz za 5 nebo 6. Ale stanou-li se Angličané dělníky zatíženými věčnou dřinou, je obava, že zdegenerují ještě více než Francouzi. Jestliže náš lid je slavný svou udatností ve válce, což neříkáme, že za to vděčíme na jedné straně dobrému anglickému roastbeefu a puddingu, které jsou jeho potravou, a na druhé straně v nemenší míře našemu konstitučnímu duchu svobody? A proč by neměla být příčinou většího důmyslu, energie a zručnosti našich řemeslníků a manufakturních dělníků svoboda, s níž se baví po svém? Doufám, že už nikdy neztratí tyto výsady, ani dobré existenční podmínky, z nichž vyplývá jak jejich dovednost v práci tak jejich odvaha.“[122]

Nato odpovídá autor „Essay on Trade and Commerce“: „Pokládá-li někdo svěcení sedmého dne v týdnu za boží přikázání, předpokládá se, že ostatní dny v týdnu patří práci (myslí: kapitálu, jak hned uvidíme), a násilné vynucování, aby toto boží přikázání bylo plněno, nelze nazývat krutostí… Že lidstvo má vůbec od přirozenosti sklon k pohodlí a lenosti, o tom nás přesvědčuje neblahá zkušenost s tím, jak si počíná naše manufakturní luza, která nepracuje průměrně více než 4 dny v týdnu, vyjma v případě zdražení životních prostředků… Dejme tomu, že bušl pšenice představuje všechny dělníkovy životní prostředky, že stojí 5 šilinku a že dělník vydělává svou prací šilink denně. Pak potřebuje pracovat pouze 5 dní v týdnu; a jen 4 dny, stojí-li bušl 4 šilinky. Protože však mzda v tomto království je daleko vyšší ve srovnání s cenou životních prostředků, má manufakturní dělník, který pracuje 4 dni, přebytek peněz za který může zbytek týdne prozahálet… Doufám, že jsem řekl dosti, abych objasnil, že mírná práce po 6 dnů v týdnu není otroctvím. Naši zemědělští dělníci pracují právě 6 dní v týdnu a podle všech známek jsou to nejšťastnější z dělníků (labouring poor);[123] Holanďané pracují právě tolik dní v manufakturách a zdají se být velmi šťastným lidem. Francouzi tak pracují, pokud jim v tom nepřekáží velký počet svátků…[124] Ale naše luza si vzala do hlavy myšlenku, že jim jako Angličanům vrozeným právem patří výsada těšit se větší svobodě a nezávislosti než (dělníci) v kterékoli jiné zemi v Evropě. Pokud tato myšlenka působí na chrabrost našich vojáků, přináší snad jakýsi užitek; ale čím méně jsou jí nakaženi manufakturní dělníci, tím lépe pro ně samé i pro stát. Dělníci by se nikdy neměli považovat za nezávislé na svých představených („independent of their superiors“). Je neobyčejně nebezpečné nadržovat chátře v průmyslovém státě, jako je náš, kde snad sedm osmin všeho obyvatelstva má jen malý majetek nebo nemá vůbec žádný…[125] Vyléčení nebude úplné, dokud se naše průmyslová chudina nepodrobí nutnosti pracovat 6 dní za tutéž částku, kterou nyní vydělává za 4 dny.“[126] K tomuto účelu, jakož i k „vymýcení lenosti, zhýralosti a romantického blouzněni o svobodě“, dále ke „zmenšení chudinské daně, k povzbuzení podnikavosti a ke stlačení ceny práce v manufakturách“ navrhuje náš věrný Eckart kapitálu osvědčený prostředek, aby „takoví dělníci, kteří připadnou na obtíž veřejné dobročinnosti“, tj. paupeři, byli zavřeni do „ideálního pracovního domu“ (an ideal workhouse). Z takového domu se musí udělat dům hrůzy“ (house of Terror).[127] V tomto „domě hrůzy“, v tomto „ideálu workhousu [pracovního domu]“ se má pracovat „14 hodin denně, ale se započtením příslušných přestávek na jídlo, tak aby zbývalo plných 12 hodin práce“.[128]

Dvanáctihodinový pracovní den v „ideal workhousu“ [ideálním pracovním domě], v domě hrůzy z roku 1770! Za 63 let nato, když anglický parlament snížit ve čtyřech továrních odvětvích pracovní den pro děti od 13 do 18 let na plných 12 hodin, se zdálo, že nastal soudní den anglického průmyslu! Roku 1852, když Ludvík Bonaparte, snažící se získat srdce měšťáků, hodlat sáhnout na zákonně stanovenou pracovní dobu, rozlehlo se jednotné volání francouzského pracujícího lidu: „Zákon, který zkracuje pracovní den na 12 hodin, je jediná vymoženost, která nám zbyla ze zákonodárství republiky! “[129] V Curychu byla práce dětí nad 10 let omezena na 12 hodin; v kantonu Aargau byla roku 1862 práce dětí od 13 do 16 let snížena s 12½ hodiny na 12 hodin, v Rakousku roku 1860 pro děti mezi 14 a 16 lety rovněž na 12 hodin.[130] Jaký to „pokrok od roku 1770“, zajásal by s „exultation‘ [nadšením] Macaulay!

„Dům hrůzy“ pro chudáky, o němž kapitalistická duše roku 1770 jen snila, vyrostl za několik let v podobě obrovského „pracovního domu“ pro manufakturní dělníky samé. Nazýval se továrna. A tentokrát skutečnost zastínila ideál. 6. BOJ ZA NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DEN. NUCENÉ OMEZOVÁNÍ PRACOVNÍ DOBY. ANGLICKÉ TOVÁRNÍ ZÁKONODÁRSTVÍ V LETECH 1833—1864

Zatím co kapitál potřeboval celá století, aby prodloužil pracovní den až k jeho normálním maximálním hranicím a pak i za tyto hranice, až k hranicím přirozeného 12hodinového dne,[131] od dob vzniku velkého průmyslu v poslední třetině XVIII. století se začíná rozmáhat lavinovitě dravé a bezmezné strhávání všech přehrad. Byly strženy všechny hranice, které klade zvyk a příroda, stáří a pohlaví, střídání dne a noci. I pojmy dne a noci, tak selsky prosté ve starých statutech, se tak rozplizly, že jeden anglický soudce ještě roku 1860 musel vynaložit vskutku talmudistický důvtip na to, aby vysvětlil „pořadem soudního rozsudku“, co je den a co je noc.[132] Kapitál slavil své orgie.

Jakmile dělnická třída, ohlušená hřmotem výroby, se zase trochu vzpamatovala, začala klást odpor, především v rodné zemi velkého průmyslu, v Anglii. Ale po tři desetiletí zůstávaly ústupky, které si vybojovala, jen na papíře. Parlament vydal v letech 1802—1833 5 zákonů o práci, ale byl tak mazaný, že na jejich nucené provádění, na nutný úřednický personál atd. nepovolil ani haléř.[133] Zůstaly mrtvou literou. „Je fakt, že před zákonem z roku 1833 byly děti a mladistvé osoby nuceny pracovat („were worked“) celou noc, celý den, nebo den i noc ad libitum [podle libosti].“[134]

Teprve od továrního zákona z roku 1833, kterému podléhaly bavlnářské, vlnařské, lnářské a hedvábnické továrny, se datuje normální pracovní den pro novodobý průmysl. Nic necharakterisuje ducha kapitálu lépe než dějiny anglického továrního zákonodárství v letech 1833—1864!

Zákon z roku 1833 prohlašuje, že obyčejný pracovní den v továrně má začínat v půl šesté ráno a končit v půl deváté večer. V těchto mezích, během těchto 15 hodin, dovoluje zákon používat práce mladistvých osob (t. j. osob od 13 do 18 let) v kterékoli denní době, ovšem za předpokladu, že táž mladistvá osoba tohoto věku nesmí pracovat déle než 12 hodin denně, s výjimkou některých zv1át stanovených případů. Bod 6 zákona stanoví, „že během každého dne musí být každé osobě, jejíž pracovní doba je omezena, vyhrazeno nejméně 1½ hodiny na jídlo“. Zakazovalo se zaměstnávání dětí mladších 9 let, s jedinou výjimkou, o níž bude zmínka později; práce dětí od 9 do 13 let byla omezena na 8 hodin denně. Noční práce, tj. podle tohoto zákona práce mezi 8½ hod. večer a 5½ hod. ráno, se zakazovala pro všechny osoby od 9 do 18 let.

Zákonodárce ani nenapadlo, aby chtěli zasahovat do svobody kapitálu při vyssávání pracovní síly dospělých, čili, jak tornu říkali, „do svobody práce“, a proto vymyslili zvláštní systém, aby zabránili tak hrozivému důsledku továrního zákona.

„Velké zlo továrního systému, jak je nyní organisován,“ praví se v první zprávě ústřední rady komise z 25. června 1833, „spočívá v tom, že vyvolává nutnost prodlužovat práci dětí až k nejzazší mezi pracovního dne dospělých. Jediným lékem proti tomuto zlu, nemá-li být omezována práce dospělých, což by mělo za následek větší zlo, než je ono, kterému se má čelit, je, jak se zdá, plán na zavedení dvou směn dětí.“ Tento „plán“ byl uskutečněn pod názvem system relais („System of Relays“; relay znamená v angličtině i ve francouzštině: vyměňování poštovních koní na různých stanicích — přepřahací systém); tak se na př. od 5½ hod. ráno do 1½ hod. odpoledne zapřáhne do práce jedna směna dětí od 9 do 13 let, od 1½ hod. odpoledne do 8½ hod. večer druhá směna.

V odměnu za to, že páni továrníci co nejdrzeji ignorovali všechny zákony o dětské práci, vydané za posledních 22 let, byla jim i tentokrát pozlacena pilulka, kterou museli spolknout. Parlament se usnesl, že od 1. března 1834 nesmí v továrně pracovat déle než 8 hodin ani jedno dítě mladší 11 let, od 1. března 1835 ani jedno dítě mladší 12 let a od 1. března 1836 ani jedno dítě mladší 13 let! Tento „liberalismus“, tak ohleduplný ke „kapitálu“, si zasloužil tím více uznání, čím důrazněji prohlašovali dr. Farre, sir A. Carlisle, sir B. Brodie, sir C. Bell, Mr. Guthrie atd., zkrátka nejvýznamnější londýnští physicians and surgeons [lékaři], ve svých svědeckých výpovědích před dolní sněmovnou, že je „periculum in mora“ [nebezpečí v prodlení]! Dr. Farre se o tom vyjádřil ještě poněkud ostřeji: „Zákonodárství je rovněž nutné proto, aby se zabránilo předčasné smrti v jakékoli formě, a tento způsob (tovární způsob) musíme ovšem považovat za jeden z nejhroznějších způsobů, jak přivodit smrt.“[135] Týž „reformovaný“ parlament, který z jemnocitu k pánům továrníkům odsoudil děti mladší 13 let ještě na léta do pekla dvaasedmdesátihodinové tovární práce týdně, zakázal emancipačním zákonem, který také podával svobodu po kapkách, plantážníkům, že nesmějí nadále nutit černošského otroka pracovat déle než 45 hodin týdně!

Ale kapitál se s tím nesmířil a zahájil hlučnou agitaci trvající několik let. Točila se hlavně kolem věku kategorií, které pod názvem děti nesměly pracovat déle než osm hodin a podléhaly jisté školní povinné docházce. Podle kapitalistické anthropologie končil dětský věk v deseti letech, nebo když už to muselo být, v jedenácti letech. Čím více se blížila lhůta úplného provedení továrního zákona, osudný rok 1836, tím vztekleji zuřila továrnická sebranka. Podařilo se jí opravdu zastrašit vládu natolik, že roku 1835 navrhla, aby hranice dětského věku byla snížena ze 13 na 12 let. Zatím však hrozivě vzrostl pressure from without [nátlak zvenčí]. Dolní sněmovna ztratila odvahu. Odmítla vrhat třináctileté déle než 8 hodin denně pod kola Džagannáthova vozu kapitálu a zákon z roku 1833 vstoupil v plnou platnost. Zůstal nezměněn do června 1844.

Během desetiletí, kdy zákon upravoval tovární práci zprvu zčásti, potom úplně, hemžily se oficiální zprávy továrních inspektorů stížnostmi na nemožnost jeho provádění. Protože zákon z rok 1833 ponechával pánům kapitalistům na vůli, aby v rozmezí patnácti hodin od půl šesté hodiny ráno do půl deváté hodiny večer určovali dobu, kdy má každá „mladistvá osoba“ a každé „dítě“ začínat svou dvanáctihodinovou, respektive osmihodinovou práci, přerušovat nebo končit, a aby rovněž určovali těmto různým osobám různé hodiny na jídlo, vynalezli tito pánové brzy nový „přepřahací systém“ (Relaissystem), kde se pracovní koně nevyměňují na určitých stanicích, nýbrž jsou stále znovu a znovu zapřaháni na měnících se stanicích. Nebudeme se podrobněji zabývat půvaby tohoto systému, protože se k němu musíme později vrátit. Ale i na první pohled je jasné, že zrušil celý tovární zákon nejen co do jeho ducha, nýbrž i co do jeho litery. Jak by mohli tovární inspektoři při tomto složitém účetnictví o každém jednotlivém dítěti a o každé mladistvé osobě přinutit továrníky, aby dodržovali zákonem stanovenou pracovní dobu a aby určili zákonné přestávky na jídlo? Ve většině továren začal brzy znovu beztrestně bujet starý surový zlořád. Na schůzce s ministrem vnitra (roku 1844) dokázali tovární inspektoři naprostou nemožnost jakékoli kontroly za nově vynalezeného systému relais.[136] Zatím se však poměry velmi změnily. Tovární dělníci, zejména po roce 1838, učinili osnovu zákona o desetihodinové pracovní době svým hospodářským heslem, podobně jako se charta stala jejich politickým heslem. Dokonce i část továrníků, která upravila provoz v továrně podle zákona z roku 1833, zaplavovala parlament přípisy o nemravné „konkurenci“ „neupřímných bratří“, jimž jejich větší drzost nebo šťastnější místní podmínky dovolují přestupovat zákon. Kromě toho, i když měli jednotliví továrníci sebevětší chuť popustit uzdu své chamtivosti, ideologové a političtí vůdcové továrnické třídy doporučovali jinak s dělníky jednat a jinak s nimi mluvit. Zahájili tažení za odstranění obilních zákonů a k vítězství potřebovali pomoc dělníků! Slibovali proto nejen dvakrát větší bochník chleba, nýbrž i přijetí osnovy zákona o desetihodinové pracovní době v tisícileté říši svobodného obchodu.[137] Nehodilo se jim tedy, aby potírali opatření, která měla jen uvést ve skutek zákon z roku 1833. Konečně toryové, jejichž nejsvětějšímu zájmu, pozemkové rentě, hrozilo nebezpečí, hřímali v rozhořčených filantropických filipikách proti „hanebným praktikám“[138] svých nepřátel.

Tak vyšel doplňovací tovární zákon ze dne 7. června 1844. Vstoupil v platnost dne 10. září 1844. Staví pod ochranu zákona novou kategorii dělníků, totiž ženy starší 18 let. Byly ve všech směrech postaveny na roveň mladistvým osobám: jejich pracovní doba byla omezena na 12 hodin, byla zakázána jejich noční práce atd. Zákonodárství bylo tedy po prvé nuceno přímo a oficiálně kontrolovat i práci plnoletých. V tovární zprávě z roku 1844—1845 se praví ironicky: „Nedověděli jsme se ani o jediném případu, že by si byly dospělé ženy stěžovaly na toto zasahování do svých práv.“[139] Pracovní den dětí mladších 13 let byl omezen na 6½ a za jistých podmínek na 7 hodin denně.[140]

Aby se zabránilo zneužívání falešného relaissystému, zavedl zákon mimo jiné tyto důležité podrobné předpisy: „Pracovní den dětí a mladistvých osob musí být počítán od chvíle, kdy třeba jen jedno dítě nebo jedna mladistvá osoba začíná ráno v továrně pracovat.“ Takže začíná-li na př. A práci v 8 hodin ráno a B v 10 hodin, pracovní den B musí přesto končit v tutéž hodinu jako pracovní den A. Začátek pracovního dne se má oznamovat podle veřejných hodin, na př. podle nejbližších nádražních hodin, podle nichž se zvoní na tovární zvonec. Továrník má v továrně vyvěsit vyhlášku vytištěnou velkým písmem, kde je uveden začátek pracovního dne, jeho konec a přestávky. Děti, které začnou svou práci dopoledne před 12. hodinou, nesmějí být znovu zaměstnány po 1 hodině odpolední, V odpolední směně nesmějí tedy být tytéž děti jako v dopoledni směně. Přestávka 1½ hodiny na jídlo se musí poskytovat všem dělníkům, kteří jsou pod ochranou zákona, v tutéž denní dobu, z toho alespoň jedna hodina před 3. hodinou odpolední. Děti nebo, mladistvé osoby nesmějí pracovat před 1 hodinou v poledne déle než 5 hodin, není-li jim poskytnuta alespoň půlhodinová přestávka na jídlo. Děti, mladistvé osoby nebo ženy nesmějí při žádné přestávce na jídlo prodlévat v tovární místnosti, kde probíhá nějaký pracovní proces, atd.

Viděli jsme, že tyto podrobné předpisy, které určují tak vojensky jednotně čas, hranice, přestávky práce podle úderu zvonce, nebyly rozhodně produktem parlamentních výmyslů. Vyvíjely se postupně z daných poměrů jako přirozené zákony novodobého výrobního způsobu. Jejich formulace, oficiální uznání a vyhlášení státem byly výsledkem dlouhého třídního boje. Jedním z jejich nejbližších následků bylo, že praxe podrobila pracovní den dospělých továrních dělníků týmž omezením, protože ve většině výrobních procesů byla nutná součinnost dětí, mladistvých osob a žen. Vcelku tedy v období 1844—1847 platil dvanáctihodinový pracovní den všeobecně a jednotně ve všech průmyslových odvětvích, podléhajících továrnímu zákonodárství.

Ale továrníci nepřipustili tento „pokrok“ bez vyvažujícího „kroku zpět“. Na jejich naléhání snížila dolní sněmovna nejnižší věk továrně zpracovávaných dětí z 9 let na 8, aby se kapitálu zajistila „další nabídka továrních dětí,“[141] která mu patřila podle všech zákonů božských i lidských.

Léta 1846—1847 tvoří epochu v ekonomických dějinách Anglie. Zrušení obilních zákonů, zrušení dovozních cel na bavlnu a jiné suroviny, vyhlášení svobody obchodu za vůdčí hvězdu zákonodárství! Slovem, nadcházela tisíciletá říše. Na druhé straně hnutí chartistů a agitace za desetihodinový pracovní den dosáhly v těchto letech svého vrcholu. Získaly spojence v toryích, dychtících po pomstě. Přes fanatický odpor věrolomného vojska svobodného obchodu s Brightem a Cobdenem v čele prošla parlamentem tak dlouho vymáhaná osnova o desetihodinovém pracovním dni.

Nový tovární zákon ze dne 8. června 1847 stanovil, že od 1. července 1847 vstoupí v platnost předběžné zkrácení pracovního dne „mladistvých osob“ (od 13 do 18 let) a všech dělnic na 11 hodin, a od 1. května 1848 definitivní omezení pracovního dne týchž kategorií na 10 hodin. V ostatních bodech byl tento zákon jen doplňujícím dodatkem zákonů z roku 1833 a 1844.

Kapitál zahájil předběžné tažení, aby zabránil plnému provedení zákona od 1. května 1848. A při tom měli dělníci sami, domněle zmoudřelí zkušenostmi, pomoci zničit své vlastní dílo. Chvíle byla zvolena obratně. „Musíme si připomenout, že následkem hrozné krise z roku 1846—1847 panovala mezi továrními dělníky velká bída, protože mnoho továren pracovalo jen neplnou dobu, jiné vůbec stály. Značný počet dělníků byl proto v nejtísnivějším postavení, mnozí se zadlužili. Dalo se proto téměř s jistotou předpokládat, že dají přednost delšímu pracovnímu dni, aby vyrovnali minulé ztráty, snad splatili dluhy, nebo vyplatili svůj nábytek ze zastavárny, nebo prodané svršky nahradili novými, nebo aby sobě a svým rodinám opatřili nové šaty. “[142] Páni továrníci se pokusili vystupňovat přirozený účinek těchto okolností všeobecným snížením mezd o 10%. Bylo to takřka svátkem zasvěcení nové éry svobodného obchodu. Pak, jakmile byl pracovní den zkrácen na 11 hodin, následovalo další snížení mezd o 8ⅻ% a dvojnásobné snížení, jakmile byl zkrácen definitivně na 10 hodin. Kde to tedy poměry jen poněkud dovolovaly, došlo ke snížení mezd nejméně o 25%.[143] Za tak vhodně připravených okolností byla zahájena agitace mezi dělníky za zrušení zákona z roku 1847. Podvod, lákání, vyhrožování — žádným prostředkem se nepohrdalo, ale všechno bylo marné. Jestliže se podařilo dosáhnout půl tuctu petic, v nichž si dělníci stěžovali na „své utlačování zákonem“, prohlásili při ústním výslechu sami ti, kdo petici podepsali, že podpisy byly na nich vynuceny. „Jsou utlačování, to je pravda, ale někým jiným než továrním zákonem.“[144] Když se továrníkům nepodařilo pohnout dělníky k tomu, aby mluvili tak, jak si přáli, křičeli sami jménem dělníků tím hlasitěji v tisku a v parlamentě. Odsuzovali tovární inspektory jako jakési komisaře Konventu, kteří svým chimérám o zdokonalení světa nemilosrdně obětují nešťastné dělníky. Ale i tento manévr selhal. Tovární inspektor Leonhard Horner osobně a s pomocí svých podinspektorů shromáždil mnoho svědeckých výpovědí v továrnách v Lancashiru. Asi 70% dotázaných dělníků se vyslovilo pro desetihodinový pracovní den, daleko menší procento pro jedenáctihodinový a úplně bezvýznamná menšina pro dosavadní dvanáctihodinový.[145]

Jiný manévr „po dobrém“ spočíval v tom, že dospělí dělníci-muži byli donuceni pracovat 12—15 hodin, a pak byla tato skutečnost prohlašována za nejlepší výraz nejvroucnějšího přání proletářů. Ale „nemilosrdný“ tovární inspektor Leonhard Horner byl zase hned na místě. Většina pracujících přes čas prohlásila, „že by rozhodně dali přednost tomu, pracovat 10 hodin za menší mzdu, ale že si nemohou vybrat; tolik prý je jich bez práce, tolik přadláků musí prý pracovat jen jako piecers [přisukovači], takže kdyby odepřeli delší pracovní den, nastoupili by ihned jiní na jejich místa, takže mají na vybranou: buď pracovat delší dobu — nebo se octnout na dlažbě.“[146]

Předběžné tažení kapitálu skončilo nezdarem a zákon o desetihodinovém pracovním dni vstoupil v platnost 1. května 1848. Ale zatím fiasko chartistické strany, jejíž vůdcové byli uvězněni a organisace rozbita, otřáslo sebedůvěrou anglické dělnické třídy. Brzy nato sjednotilo pařížské červnové povstání a jeho krvavé potlačení jak na evropské pevnině, tak i v Anglii všechny frakce panujících tříd, statkáře i kapitalisty, bursovní vlky i hokynáře, stoupence ochranných cel i stoupence svobodného obchodu, vládu i oposici, kněžoury i volnomyšlenkáře, mladé prostitutky i staré jeptišky, pod společným heslem záchrany vlastnictví, náboženství, rodiny, společnosti! Dělnická třída byla všude dána do klatby, pronásledována a postavena pod „loi des suspects“ [zákon proti podezřelým]. Páni továrníci se tedy nemuseli ostýchat. Rozpoutali otevřené povstání nejen proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni, nýbrž celému zákonodárství, které se od roku 1833 snažilo poněkud zkrotit „svobodné“ vyssávání pracovní síly. Byla to Proslavery Rebellion [vzpoura na obranu otroctví] v miniatuře, prováděná po více než dva roky s cynickou bezohledností, s teroristickou energií, což bylo o to prostší, že rebelující kapitalista neriskoval nic než kůži svých dělníků.

Abychom porozuměli tomu, co následuje, musíme si připomenout, že tovární zákony z roku 1833, 1844 a 1847 všechny tři podržují plnou platnost, pokud jeden nějak nepozměňuje druhý; že žádný z nich neomezuje pracovní den dělníků-mužů starších 18 let a že od roku 1833 platila patnáctihodinová doba od 5½ hodin ráno do 8½ hodin večer za zákonný „den“, v jehož rozmezí se měla za zákonem předepsaných podmínek konat z počátku dvanáctihodinová, později desetihodinová práce mladistvých osob a žen.

Továrníci tu a tam začali tím, že propustili část, někdy polovinu mladistvých osob a dělnic, které zaměstnávali, a zato obnovili skoro již zapomenutou noční práci dospělých dělníku-mužů. Zákon o desetihodinovém pracovním dni, tvrdili, nedává prý jim jiné východisko![147]

Druhý krok se týkal uzákoněných přestávek na jídlo. Poslyšme, co říkají tovární inspektoři: „Od omezení pracovního dne na 10 hodin tvrdí továrníci, ačkoli prakticky tento názor ještě neprovádějí do všech důsledků, že pracuje-li se na př. od 9 hodin ráno do 7 hodin večer, vyhovují dostatečně zákonným předpisům, dávají-Ii na jídlo jednu hodinu před 9. hodinou ráno a půlhodiny po 7. hodině večer, tedy dávají-li dělníkům na jídlo 1½ hodiny. V některých případech povolují nyní půl hodiny nebo celou hodinu na oběd, ale zároveň trvají na tom, že nejsou vůbec povinni vřazovat jakoukoliv část této 1½ hodiny do desetihodinového pracovního dne.[148]

Páni továrníci tedy tvrdili, že pedanticky přesná ustanovení zákona z roku 1844 o přestávkách na jídlo dávají dělníkům jen dovolení najíst se a napít před příchodem do továrny a po odchodu z ní, tedy doma! A proč by se neměli dělníci i naobědvat před 9. hodinou ranní? Korunní právníci však rozhodli, že zákonem předepsaný čas na jídlo „musí být poskytován v přestávkách během skutečného pracovního dne a že je protizákonné, trvá-li pracovní doba bez přestávky 10 hodin po sobě od 9 hodin ráno do 7 hodin večer“.[149]

Po těchto bodrých demonstracích zahájil kapitál svou revoltu krokem, který odpovídal liteře zákona z roku 1844, tedy byl legální.

Zákon z roku 1844 zakazoval ovšem zaměstnávat po 1 hodině polední znovu děti od 8 do 13 let, které pracovaly dopoledne před 12. hodinou. Ale nijak neupravil 6½hodinovou práci dětí, jejichž pracovní doba začínala ve 12 hodin v poledne nebo později. Osmileté děti, které začaly pracovat ve 12 hodin v poledne, mohly být tedy zaměstnány od 12 do 1, to jest 1 hodinu; od 2 do 4 odpoledne, to jest 2 hodiny, a od 5 do 8½ večer, to jest 3½ hodiny; dohromady 6½ hodiny podle zákona! Anebo ještě lépe. Aby továrnici jejich zaměstnání přizpůsobili práci dospělých dělníků-mužů, pracujících do 8½ hodin večer, stačilo, aby před 2. hodinou odpolední nedali dětem práci, a pak je mohli držet v továrně nepřetržitě do 8½ hodin večer! „A teď se už přímo přiznává, že pro chamtivost továrníků, kteří chtějí, aby jejich stroje běžely déle než 10 hodin denně, rozmohla se v poslední době v Anglii praxe odstranit z továrny všechny mladistvé osoby a ženy a zaměstnávat s dospělými muži až do 8½ hodin večer samé osmileté až třináctileté děti obojího pohlaví.“[150] Dělníci a tovární inspektoři protestovali z hygienických a morálních důvodů. Ale kapitál odpovídal:

„Mé skutky na mou hlavu! Právo chci a trest a pokutu dle zápisu!“[**]

Vskutku, podle statistických dat, předložených dolní sněmovně dne 26. července 1850, bylo přese všechny protesty k 15. červenci 1850 podrobeno této „praxi“ 3742 dětí ve 257 továrnách.[151] A nejen to! Rysí zrak kapitálu objevil, že zákon z roku 1844 nedovoluje pětihodinovou dopolední práci bez přestávky na odpočinek, trvající alespoň 30 minut, ale že nepředpisuje nic takového pro odpolední práci. Žádal proto a vynutil si požitek z toho, nejen dřít osmileté děti, ale i nechávat je o hladu nepřetržitě od 2 hodin odpoledne do 8½ hodin večer!

„Aj, prsa! tak zápis dí.“[***][152]

Ale toto shylockovské lpění na liteře zákona z roku 1844, pokud upravuje dětskou práci, mělo jen připravit otevřenou vzpouru proti témuž zákonu, pokud upravuje práci „mladistvých osob a žen“. Je nutno připomenout, že hlavním účelem a hlavním obsahem tohoto zákona je odstranění „nesprávného relaissystému“ [přepřahacího systému]. Továrníci zahájili svou vzpouru prostým prohlášením, že články zákona z roku 1844, které zakazují libovolně používání pracovní síly mladistvých osob a žen v libovolných kratších úsecích patnáctihodinového továrního dne, zůstaly „poměrně neškodnými (comparatively harmless), dokud byla pracovní doba omezena na 12 hodin. Za zákona o desetihodinovém pracovním dni jsou nesnesitelnou nespravedlností (hardship)“.[153] Oznámili proto inspektorům úplně chladnokrevně, že nehodlají dbát litery zákona a že na vlastní pěst znovu zavedou starý systém.[154] Bude prý to v zájmu samých dělníků, svedených špatnými rádci, „aby se jim mohly platit vyšší mzdy“. „Je to jediný prostředek, jak udržet za zákona o desetihodinovém pracovním dni průmyslovou převahu Velké Britannie.“[155] „Je snad poněkud obtížné za ‚přepřahacího systému‘ odhalovat porušování zákona, ale co na tom? (what of that?) Lze snad odsunovat velké průmyslové zájmy této země stranou, jen aby se továrním inspektorům a podinspektorům ušetřilo trochu víc námahy (some littie trouble) ?“[156] Všechny tyto kličky ovšem nic nepomohly. Tovární inspektoři se začali domáhat soudního řízení. Ale brzy zaplavily ministra vnitra George Greye takové spousty petic továrníků, že v oběžníku z 5. srpna 1848 doporučil inspektorům, aby „nestíhali všeobecně porušování litery zákona, pokud přepřahacího systému není prokazatelně zneužíváno k tomu, aby mladistvé osoby a ženy byly zaměstnávány déle než 10 hodin“. Nato povolil tovární inspektor J. Stuart tak zvanou soustavu směn v rozmezí patnáctihodinového továrního dne v celém Skotsku, kde se brzy znovu rozbujela. Naproti tornu angličtí tovární inspektoři prohlásili, že ministr nemá diktátorskou moc rušit zákony, a pokračovali dál v soudním stíhání proslavery rebels [rebelů na ochranu otroctví].

Ale co pomohlo všechno pohánění před soud, když soudy, county magistrates[157], vynášely osvobozující rozsudky? V těchto soudech zasedali páni továrníci, aby soudili sami sebe. Uvedeme příklad. Jakýsi Eskrigge, z přádelnické firmy Kershaw, Leese & Co., předložil továrnímu inspektorovi svého obvodu schema „přepřahacího systému“, který chtěl zavést ve své továrně. Byl odmítnut a zprvu nepodnikal žádné další kroky. Za několik měsíců nato stálo před Borough Justices [místními smírčími soudci] ve Stockportu individuum jménem Robinson, rovněž majitel přádelny bavlny, a nebyl-li to Eskrigguv Pátek, pak to byl rozhodně jeho příbuzný; byl obviněn, že zavedl stejný „přepřahací“ systém, který si vymyslil Eskrigge, Zasedali čtyři soudci, mezi nimi 3 majitelé přádelen bavlny, v jejich čele týž nepostradatelný Eskrigge. Eskrigge Robinsona osvobodil a prohlásil pak, že co je dovoleno Robinsonovi, je dovoleno i Eskriggovi. Opíraje se o své vlastní pravoplatné soudní rozhodnutí, zavedl pak ihned onen systém ve své vlastní továrně.[158] Již samo složení těchto soudu bylo ovšem zřejmým porušením zákona.[159] „Soudní frašky tohoto druhu,“ volá inspektor Howell, „přímo volají po odstranění… buď přizpůsobte zákon těmto rozsudkům, anebo svěřte rozhodování méně chybujícímu tribunálu, který uvede svá rozhodnutí v soulad se zákonem… ve všech takových případech. Je třeba houževnatě usilovat o to, aby hodnost soudce byla placena![160]

Korunní právníci prohlásili továrnický výklad zákona z roku 1848 za nesmyslný, ale zachránci společnosti se nedali zmást. Leonhard Horner sděluje: „Když jsem se pokusil vynutit plnění zákona stíháním 10 případů v 7 různých soudních okresech, podporovali mě soudci jen v jediném případě… pokládám další stíhání obcházení zákona za zbytečné. Ta část zákona, která byla formulována, aby zavedla jednotnost pracovních hodin… v Lancashiru už neexistuje. Ani já, ani moji pomocníci nemáme naprosto žádné prostředky k tomu, abychom se přesvědčili, zda továrny, kde vládne tzv. přepřahací systém, nezaměstnávají mladistvé osoby a ženy déle než 10 hodin… Ke konci dubna 1849 pracovalo podle této metody v mém obvodu již 114 továren a jejich počet v poslední době neobyčejně rychle stoupá. Všeobecně nyní pracují 1½ hodiny, od 6 hodin ráno do 7½ hodin večer; v některých případech 15 hodin, od 5½ hodin ráno do 8½ hodin večer.[161] Již v prosinci roku 1848 měl Leonhard Horner seznam 65 továrníků a 29 továrních dozorců, kteří jednomyslně prohlašovali, že za tohoto přepřahacího systému žádný systém kontroly nemůže zabránit bujení nadměrné práce v nejširším měřítku.[162] Tytéž děti a mladistvé osoby se přesunují (shifted) hned z přadlácké dílny do tkalcovské atd., hned během 15 hodin z továrny do továrny. [163] Jak chcete kontrolovat systém, „který zneužívá slova směna k tomu, aby v nekonečné rozmanitosti míchal dělníky jako karty a aby hodiny práce a odpočinku různých osob každodenně měnil tak, že táž úplná skupina dělníků nikdy není zaměstnána na témže místě jako dříve a v tutéž dobu!“[164]

Ale nehledě vůbec na skutečnou nadměrnou práci, byl tento tak zv. „přepřahací systém“ takovým výplodem fantasie kapitálu, že ho nikdy nepřekonal ani Fourier ve svých humoristických črtách „courtes séances“ [krátké seance], jen s tím rozdílem, že tu dělníka nepřitahuje práce, nýbrž přitahuje ho kapitál k práci. Podívejme se na tato schemata vytvořená továrníky a velebená loyálním tiskem jako vzor toho, „co zmůže rozumný stupeň pečlivosti a metodičnosti“ („what a reasonable degree of care and method can accomplish“). Dělnický personál se někdy dělil až na 12—15 kategorií, jejichž součásti se samy zase neustále měnily. Během patnácti hodin továrního dne přitahoval kapitál dělníka tu na 30 minut, tu na hodinu a pak ho zase odpuzoval, aby ho znovu přitáhl do továrny a vypudil z továrny, a tak ho štval sem a tam v roztříštěných útržcích času a ani na chvíli ho nepouštěl ze své moci, dokud nebyla úplně skončena desetihodinová práce. Jako na jevišti měly tytéž osoby střídavě vystupovat v různých výstupech různých jednání. Ale jako patří herec po celou dobu trvání divadelní hry jevišti, tak patřili nyní dělníci po celých 15 hodin továrně, nepočítaje v to čas na cestu do továrny a zpět. Hodiny odpočinku se tak měnily v hodiny nucené zahálky, které hnaly mladistvého dělníka do hospody a mladistvou dělnici do bordelu. Každý nový nápad, který si kapitalista denně vymýšlel, aby udržel stroje v chodu po 12 nebo 15 hodin bez zvětšení dělnického personálu, vedl k tomu, že dělník musel hltat svůj oběd hned v ten, hned v onen útržek času. V dobách agitace za desetihodinový pracovní den křičeli továrníci, že dělnická sebranka podává petice, doufajíc, že za desetihodinovou práci dostane dvanáctihodinovou mzdu. Nyní to obrátili na ruby. Platili mzdu za deset hodin a disponovali pracovními silami dvanáct až patnáct hodin.[165] V tom byl ten háček; to bylo to továrnické vydání zákona o desetihodinovém pracovním dni! Byli to tíž spásu hlásající, láskou k lidstvu se rozplývající stoupenci svobodného obchodu, kteří za agitace proti obilním zákonům po plných deset let vypočítávali dělníkům na halíř, že při svobodném dovozu obilí by úplně stačila desetihodinová práce k tomu, aby při prostředcích, které má anglický průmysl, se kapitalisté mohli obohacovat.[166]

Dvouletá vzpoura kapitálu byla konečně korunována rozsudkem jednoho ze čtyř nejvyšších soudních dvorů v Anglii, Court of Exchequer [soudu státní pokladny], který v jednom případě, jenž mu byl předložen, rozhodl 8. února 1850, že továrníci sice jednali proti smyslu zákona z roku 1844, ale že tento zákon sám prý obsahuje jistá slova, která způsobují, že zákon nemá smysl. „Tímto rozhodnutím byl zákon o desetihodinovém pracovním dni zrušen.“[167] Spousta továrníků, kteří se dosud báli používat „přepřahacího“ systému pro mladistvé osoby a dělnice, sáhla nyní po něm oběma rukama.[168]

Ale po tomto zdánlivě definitivním vítězství kapitálu nastal ihned obrat. Dělníci kladli dosud pasivní, třeba tvrdošíjný a denodenně znovu projevovaný odpor. Nyní začali hlasitě protestovat na hrozivých schůzích v Lancashiru a Yorkshiru. Domnělý zákon o desetihodinové pracovní době je prý tedy pouhý humbuk, parlamentní podfuk, a nikdy neexistoval! Tovární inspektoři varovali důtklivě vládu, že třídní antagonismus dostoupil neuvěřitelného stupně napětí. Reptala i část továrníků: „Vzájemně si odporující výroky soudů prý vyvolaly úplně nenormální a anarchický stav. Jiný zákon prý platí v Yorkshiru, jiný v Lancashiru, jiný zákon v jedné farnosti Lancashiru, jiný hned vedle v sousedství. Továrník ve velkých městech muže zákon obcházet, ale ve venkovských místech nenajde personál potřebný pro ‚přepřahací systém‘ a tím méně k postrkování dělníků z továrny do továrny atd.“ A rovnost při vykořisťování pracovní síly — to je pro kapitál první lidské právo.

Za těchto okolností došlo ke kompromisu mezi továrníky a dělníky, který byl parlamentem zpečetěn v novém doplňovacím továrním zákonu z 5. srpna 1850. Pro „mladistvé osoby a ženy“ byl pracovní den v prvních 5 všedních dnech zvýšen z 10 na 10½ hodiny, v sobotu omezen na 7½ hodiny. Pracovat se smí jen v době od 6 hodin ráno do 6 hodin večer[169] s přestávkami 1½ hodiny na jídlo, které se mají poskytovat všem dělníkům najednou a podle ustanovení z roku 1844 atd. Tím byl jednou provždy odstraněn „přepřahací systém“.[170] Pro práci dětí zůstal v platnosti zákon z roku 1844.

Jedna kategorie továrníků si tentokrát, jako dříve, zajistila zvláštní vrchnostenská práva na proletářské děti. Byli to továrníci hedvábí. Roku 1833 výhružně lkali, že „budou-li oloupeni o svobodu zaměstnávat děti všech věků 10 hodin denně, zastaví to jejich továrny“ (if the liberty of working children of any age for 10 hours a day were taken away, it would stop their works). Je prý nemožné nakoupit dostatečný počet dětí starších 13 let. Vymohli si žádanou výsadu. Jejich záminka se při pozdějšímu vyšetřování ukázala pustou lží[171], ale to jim nebránilo, aby po deset let nepředli 10 hodin denně hedvábí z krve malých dětí, které musely stát na židli, aby mohly konat svou práci.[172] Zákon z roku 1844 je sice „oloupil“ o „svobodu“ zaměstnávat děti mladší 11 let déle než 6½ hodiny denně, ale zajistil jim zato výsadu zaměstnávat děti od 11 do 13 let 10 hodin denně a zrušil povinnou školní docházku pro ostatní tovární děti. Tentokrát měli tuto záminku: „Jemnost tkaniny prý vyžaduje jemnost prstů, kterou prý lze zajistit jen příchodem do továrny v útlém věku.“[173] Pro jemné prsty zabíjeli děti, stejně jako v jižním Rusku zabíjejí skot pro kůži a tuk. Nakonec roku 1850 zůstala výsada, udělená roku 1844, jen oddělení skaní a svíjení hedvábí; aby však kapitál, oloupený o svou „svobodu“, byl odškodněn, byla pracovní doba dětí od 11 do 13 let zvýšena z 10 hodin na 10½ hodiny. Záminka: „Práce v hedvábnických továrnách je lehčí než v jiných továrnách a není rozhodně tak škodlivá pro zdraví.[174] Oficiální lékařské vyšetřování později dokázalo, že naopak „průměrná úmrtnost je v hedvábnických obvodech neobyčejně vysoká a mezi obyvatelstvem ženského pohlaví dokonce vyšší než v bavlnářských obvodech Lancashiru.“[175] Přes protesty továrních inspektorů, které se opakují každého půl roku, trvá tento nešvar dodnes.[176]

Zákon z roku 1850 změnil — jen pro „mladistvé osoby a ženy“ — patnáctihodinovou dobu od 5½ hodin ráno do 8½ hodin večer ve dvanáctihodinovou dobu od 6 hodin ráno do 6 hodin večer. Nevztahovalo se to tedy na děti, které nadále bylo možno vykořisťovat půl hodiny před začátkem této doby a 2½ hodiny po jejím skončení, třebaže vcelku jejich práce nesměla trvat déle než 6½ hodiny. Při debatě o tomto zákoně předložili tovární inspektoři parlamentu statistická data o neslýchaných zlořádech, k nimž tato anomalie vede. Ale nadarmo. V pozadí číhal záměr vyšroubovat s pomocí dětí v letech prosperity pracovní den dospělých dělníků znovu na 15 hodin. Zkušenost následujících tří let ukázala, že takový pokus musí ztroskotat o odpor dospělých dělníků-mužů.[177] Zákon z roku 1850 byl proto roku 1853 konečně doplněn zákazem, že „děti nesmějí být zaměstnávány ráno před začátkem a večer po skončení práce mladistvých osob a žen“. Od té doby upravoval tovární zákon z roku 1850 s malými výjimkami pracovní den všech dělníků v průmyslových odvětvích, která mu podléhala.[178] Od vydání prvního továrního zákona uplynulo tehdy již půl století.[179] Za svou původní sféru zasáhlo zákonodárství po prvé zákonem ‚‚Printworks' Act“ [zákon o tiskárnách kartounu atd.] z roku 1845. Nelibost, s níž kapitál připustil tuto novou „výstřednost“, čiší z každé řádky zákona! Zákon omezuje pracovní den dětí od 8 do 13 let a žen na 16 hodin, od 6 hodin ráno do 10 hodin večer, a nestanoví žádnou zákonitou přestávku na jídlo. Dovoluje mořit prací chlapce starší 13 let libovolně ve dne v noci.[180] Je to parlamentní zmetek.[181]

Přesto zásada rozhodně zvítězila, a to svým vítězstvím ve velkých průmyslových odvětvích, která jsou specifickým výtvorem moderního výrobního způsobu. Úžasný rozvoj těchto odvětví v letech 1853—1860, kráčející ruku v ruce s tělesným a mravním obrozením továrních dělníků, musel vidět i slepý. Sami továrníci, na nichž byly zákonné omezení a úprava pracovního dne vybojovány krok za krokem půlstoletou občanskou válkou, chvástavě poukazovali na kontrast mezi těmito průmyslovými odvětvími a těmi oblastmi vykořisťování, které zůstaly ještě „svobodné“. [182]Farizejové „politické ekonomie“ si pospíšili prohlásit myšlenku nezbytnosti zákonodárné úpravy pracovního dne za novou charakteristickou vymoženost své ‚‚vědy“.[183] Pochopíme snadno, že jakmile byli továrničtí magnáti přinuceni podrobit se nevyhnutelnému a smířit se s ním, síla kapitálu k odporu postupně slábla, zatím co současně vzrůstala útočnost dělnické třídy tou měrou, jak rostl počet jejích spojenců ve společenských vrstvách, kterých se to přímo nedotýkalo. Tím se vysvětluje poměrně rychlý pokrok od roku 1860.

Továrnímu zákonu z roku 1850 byly podrobeny barvírny a bělírny[184] roku 1860, továrny na krajky a pletárny punčoch roku 1861. Následkem první zprávy „komise o dětské práci“ (1863) bylo, že týž osud postihl všechny manufaktury hliněného zboží (nejen hrnčírny), sirkárny, kapslovny, výrobny patron, továrny na čalouny, střihárny plyše (fustian cutting) a četné procesy, shrnuté pod názvem „finishing“ [konečná úprava]. Roku 1863 byly podřízeny zvláštním zákonům „bělírny na otevřeném vzduchu“[185] a pekařství; první zákon zakazuje mezi jiným práci dětí, mladistvých osob a žen v noci (od 8 hodin večer do 6 hodin ráno) a druhý zákon zakazuje zaměstnávání pekařských tovaryšů mladších 18 let mezi 9 hodinami večer a 5 hodinami ráno. Vrátíme se ještě k pozdějším návrhům zmíněné komise, hrozícím oloupit „o svobodu“ všechna důležitá odvětví anglického průmyslu, s výjimkou zemědělství, hornictví a dopravy.[185a] 7. BOJ ZA NORMÁLNÍ PRACOVNÍ DEN. VLIV ANGLICKÉHO TOVÁRNÍHO ZÁKONODÁRSTVÍ NA JINÉ ZEMĚ

Čtenář si vzpomene, že výroba nadhodnoty čili získávání nadpráce tvoří specifický obsah a účel kapitalistické výroby, bez ohledu na změny ve výrobním způsobu samém, které vznikají z podřízení práce kapitálu. Vzpomene si, že s hlediska, jímž jsme se dosud řídili, jen samostatný, tedy právně plnoletý dělník uzavírá jako prodavač zboží smlouvu s kapitalistou. Hraje-li proto v našem historickém nástinu hlavní úlohu na jedné straně novodobý průmysl, na druhé straně práce fysicky i právně nezletilých, znamená pro nás novodobý průmysl jen zvláštní sféru vyssávání práce, práce nezletilých jen zvlášť pádný příklad tohoto vyssávání. Aniž však předbíháme pozdější výklad, docházíme na základě pouhé souvislosti historických skutečností k těmto závěrům:

Za prvé. V průmyslových odvětvích, nejdříve zrevolucionovaných vodou, parou a stroji, v těchto prvních výtvorech novodobého výrobního způsobu, v přádelnách a tkalcovnách bavlny, vlny, lnu a hedvábí, je pud kapitálu po bezmezném a bezohledném prodlužování pracovního dne uspokojován nejdříve. Změny materiálního výrobního způsobu a tomu odpovídající změny sociálních vztahů výrobců[186] vedou nejprve k bezmeznému překračování pracovního dne a pak jako reakci na to vyvolávají společenskou kontrolu, která zákonně omezuje, upravuje a sjednocuje pracovní den s jeho přestávkami. Proto během první poloviny XIX. století zavádí zákonodárství tuto kontrolu jen výjimečně.[187] Jakmile se však tato kontrola rozšířila na oblast nového výrobního způsobu, kde se jí po prvé používalo, ukázalo se, že nejen mnoho jiných výrobních odvětví již spadá do působnosti opravdového továrního režimu, nýbrž že i manufaktury s více či méně zastaralými výrobními metodami, jako hrnčírny, sklárny atd., starodávná řemesla, jako pekařství, a konečně i roztroušená tzv. domácká práce, jako výroba hřebíků atd.,[188] již dávno propadly kapitalistickému vykořisťování stejně jako továrna. Proto bylo zákonodárství nuceno pozvolna se zříkat svého výjimečného rázu nebo tam, kde se řídí římskou kasuistikou, jako v Anglii, prohlásit podle libosti za továrnu (factory) každý dům, kde se pracuje.[189]

Za druhé. Dějiny úpravy pracovního dne v některých výrobních odvětvích, dosud trvající boj za tuto úpravu v jiných odvětvích názorně dokazují, že isolovaný dělník, dělník jako „svobodný“ prodavač své pracovní síly, není s to klást jakýkoli odpor, jakmile kapitalistická výroba dozrává k jistému stupni. Stanovení normálního pracovního dne je proto výsledkem vleklé, více či méně skryté občanské války mezi třídou kapitalistů a dělnickou třídou. Protože boj začíná ve sféře novodobého průmyslu, rozpoutává se nejdříve v rodné zemi tohoto průmyslu, v Anglii.[190] Angličtí tovární dělníci byli předními bojovníky nejen anglické dělnické třídy, nýbrž novodobé dělnické třídy vůbec, stejně tak jako jejich theoretikové první hodili rukavici kapitalistické theorii.[191] Tovární filosof Ure proto odsuzuje jako nesmazatelnou hanbu anglické dělnické třídy tu okolnost, že vepsala na svůj prapor „otroctví továrních zákonů“, stavějíc toto heslo proti kapitálu, který se mužně bil za „úplnou svobodu práce“.[192]

Francie pokulhává pomalu za Anglií. Potřebovala únorovou revoluci, aby přivedla na svět zákon o dvanáctihodinovém pracovním dni,[193] zákon mnohem nedostatečnější než jeho anglický originál. Přesto uplatňuje francouzská revoluční metoda i své zvláštní přednosti. Naráz diktuje všem dílnám a továrnám bez rozdílu tutéž hranici pracovního dne, zatím co anglické zákonodárství, vzpírajíc se, ustupuje tlaku poměrů brzy v tom, brzy v onom bodě a je na nejlepší cestě zplodit vždy znovu nějakou novou právnickou motanici.[194] Naproti tomu vyhlašuje francouzský zákon jako zásadu to, co bylo v Anglii vybojováno jen ve jménu dětí, nezletilých a žen a co se teprve v nejnovější době začíná požadovat jako všeobecné právo.[195]

Ve Spojených státech severoamerických bylo ochromeno každé samostatné dělnické hnutí, dokud část republiky byla hyzděna otroctvím. Práce bělochů se nemůže osvobodit tam, kde práce černochů je cejchována znamením hanby. Ale smrt otroctví zrodila ihned nový, omlazený život. Prvním plodem občanské války byla agitace za osmihodinový pracovní den, která se šířila sedmimílovými kroky lokomotivy od Atlantického až k Tichému oceánu, od Nové Anglie až po Kalifornii. Všeobecný dělnický kongres v Baltimore (16. srpna 1866) prohlašuje: „Prvním a velkým požadavkem přítomné doby, nutným pro osvobození práce této země od kapitalistického otroctví, je vydání zákona, který by uznal osmihodinový den za normální pracovní den ve všech státech americké unie. Jsme odhodláni vynaložit všechny své síly k boji za dosažení tohoto slavného výsledku.“[196] Současně (počátkem září 1866) se usnesl kongres „Mezinárodního dělnického sdružení“ v Ženevě na návrh londýnské Generální rady: „Prohlašujeme omezení pracovní doby za předběžnou podmínku, bez níž musí ztroskotat všechny ostatní pokusy o zlepšení postavení dělníků a o jejich osvobození… Navrhujeme uznat 8 hodin práce za zákonitou hranici pracovního dne.“

Tak potvrzuje dělnické hnutí, instinktivně vyrostlé z výrobních poměrů samých na obou stranách Atlantického oceánu, výrok anglického továrního inspektora R. J. Saunderse: „Nelze podniknout další kroky k reformě společnosti s nějakou vyhlídkou na úspěch, nebude-li nejprve omezen pracovní den a nebude-li vynuceno přísné dodržování jeho stanovených hranic.“[197]

Musíme přiznat, že náš dělník vychází z výrobního procesu jiný, než do něho vstoupil. Na trhu vystupoval jako majitel zboží „pracovní síly“ proti majitelům jiných zboží, tj. jako majitel zboží proti majitelům zboží. Smlouva, podle níž prodával kapitalistovi svou pracovní sílu, dokazovala takřka černé na bílém, že svobodně nakládá se sebou samým. Po uzavření obchodu se ukazuje, že vůbec nebyl „svobodným agentem“, že doba, na kterou svobodně prodává svou pracovní sílu, je doba, na kterou je nucen ji prodávat,[198] že ho ve skutečnosti jeho upír nepustí, „dokud se ještě z něho dá vyssát jediný sval, jediná šlacha, jediná kapka krve“[199]. Na „ochranu“ před „hadem svých trýzní“ musí se dělníci spojit a jako třída si vynutit státní zákon, mocnou společenskou překážku, která by bránila jim samým prodávat sebe a své potomstvo podle dobrovolné smlouvy s kapitálem na smrt a do otroctví.[200] Místo honosného výčtu „nezadatelných lidských práv“ nastupuje skromná Magna Charta [velká charta] zákonem omezeného pracovního dne, která „konečně přesně stanoví, kdy končí doba, kterou dělník prodává, a kdy začíná doba, která patří jemu samému“.[201] Quantum mutatus ab illo! [Jaká změna proti tomu, co bylo!]

__________________________________

Poznámky:

[35] „Pracovní den je neurčitá veličina; může být dlouhý nebo krátký.“ (,‚An Essay on Trade and Commerce, containing Observations on Taxes etc.“, Londýn 1770, str. 73.)

[36] Tato otázka je nekonečně důležitější než slavná otázka sira Roberta Peela k birminghamské obchodní komoře: „Co je to libra šterlinků ?“ — tato otázka mohla být položena jen proto, že Peel chápal povahu peněz stejně špatně jako birminghamští „little shilling men“ [slovní hříčka: „přívrženci devalvace“ a zároveň „držgrešlové“].

[37] „Kapitalistovým úkolem je, aby s vynaloženým kapitálem vytloukl co největší sumu práce.“ (J. G. Courcelle-Seneuil: „Traité Théorique et Pratique des Entreprises Industrielles“, 2. vyd., Paříž 1857, str. 63.)

[38] „Ztráta jedné pracovní hodiny denně znamená obrovskou škodu pro obchodní stát.“ „Lze pozorovat neobyčejně velkou spotřebu přepychových předmětů u pracující chudiny tohoto království, zejména mezi manufakturní luzou; přitom však spotřebovávají i svůj čas, což je nejzhoubnější ze všech druhů plýtvání.“ (,‚An Essay on Trade and Commerce etc.“, str. 47 a 153.)

[39] Jestliže si dělník, osvobodiv se od práce, na chvíli odpočine, hamižná ekonomie, která jej sleduje neklidným zrakem, začne tvrdit, že ji okrádá.“ (N.Linguet: „Théorie des Lois Civiles etc.“. Londýn 1767, sv. II, str. 466.)

[40] Za velké stávky londýnských stavebních dělníků roku 1860—1861 za snížení pracovního dne na 9 hodin uveřejnil jejich výbor prohlášení, které se téměř shoduje s řečí našeho dělníka. Prohlášení naráží s jemnou ironií na to, že největší ziskuchtivec mezi „building masters“ [stavebními podnikateli], jakýsi sir M. Peto — požívá „pověsti světce“. (Týž Peto skončil po roce 1867 tak jako Stroussberg!)

[41] „Ti, kdož pracují… živí ve skutečnosti ty, kdo žijí z renty… kterým se říká bohatí... i samy sebe.“ (Edmund Burke: „Thoughts and Details on Scarcity“, Londýn 1800, str. 2, 3.)

[42] Velmi naivně poznamenává Niebuhr ve svém spise „Römische Geschichte“: „Nelze si zatajovat, že díla, jako jsou díla etruská, která i v rozvalinách budí úžas, předpokládají v malých (!) státech existenci pánů a nevolníků.“ S daleko hlubším pochopením pravil Sismondi, že „bruselské krajky“ předpokládají existenci pánů a námezdních služebníků.

[43] „Na tyto nešťastníky (ve zlatých dolech mezi Egyptem, Habeší a Arabií), kteří nemohou ani své tělo udržovat v čistotě, ani pokrývat svou nahotu, není možno pohledět bez soucitu s jejich žalostným osudem. Neboť zde není ohledů ani slitování s nemocnými, mrzáky, starci, se ženskou slabostí. Všichni musí bez ustání pracovat, donucováni k tomu ranami biče, dokud smrt neukončí jejich muka a jejich bídu.“ (Diodorus Siculus: „Historische Bibliothek“, kniha 3, kap. 13.)

[44] To, co následuje, se týká poměrů v rumunských provinciích, jak se vytvářely před převratem, který nastal po Krymské válce.

[44a] {Poznámka ke 3. vyd. — To platí také o Německu a zejména o Prusku ne východ od Labe. V XV. století byl německý sedlák sice skoro všude povinen odvádět určité dávky výrobků a práce, ale jinak byl alespoň fakticky svobodným člověkem. Němečtí kolonisté v Braniborech, Pomořansku, Slezsku a Východním Prusku byli dokonce právně uznáváni za svobodné. Vítězství šlechty v selské válce tomu učinilo konec. Nevolníky se znovu stali nejen poražení jihoněmečtí sedláci, ale již od poloviny XVI. století upadají východopruští, braniborští, pomoranští a slezští, a brzy nato i šlesvicko-holštýnští svobodní sedláci do poníženého stavu nevolníků. (Maurer:„Geschichte der Fronhöfe etc.“, IV. sv . — Meitzen: „Der Boden des preussischen Staats“. — Hanssen: „Leibeigenschaft in Schleswig-Holstein“.) — B. E.) }

[45] Další podrobnosti najdeme ve spise E. Regnaulta: „Histoire Politique et Sociale des Principautés Danubiennes“, Paříž 1855.

[46] „Vcelku svědčí překračování průměrné míry v určitých mezích o tom, že se organické bytosti dobře daří… Tělesná míra se u člověka zmenšuje, je-li jeho prospívání ohroženo fysickými nebo sociálními poměry... Ve všech evropských zemích, kde existují odvody, klesla od zavedení odvodů průměrná tělesná míra dospělých mužů a jejich celková schopnost k vojenské službě. Před revolucí (1789) činila nejnižší míra pro pěšáka ve Francii 165 centimetrů; roku 1818 (zákon z 10. března) 157, podle zákona z 21. března 1832 156 centimetrů. Ve Francii se průměrně neodvede více než polovina povolaných pro nedostatečnou výšku a tělesné vady. V Sasku byla vojenská míra roku 1780 178 cm, nyní 155. V Prusku je nyní 157. Podle údajů dr. Meyera v ‚Bayrische Zeitung‘ ze dne 9. května 1862 vychází z 9letého průměru, že v Prusku je z 1000 branců 716 neschopných vojenské služby: 317 pro nedostatečnou výšku a 399 pro tělesné vady… Město Berlín nemohlo roku 1858 dodat svůj kontingent náhradního mužstva, scházelo 156 mužů.“ (J. v. Liebig: „Die Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie“, 1862, 7. vyd., svazek I, str. 117, 118.)

[47] „Dějiny továrního zákona z roku 1850 následují ve výkladu této kapitoly.

[48] Období od vzniku velkého průmyslu v Anglii do roku 1845 se dotýkám jen tu a tam a odkazuji čtenáře na spis „Die Lage der arbeitenden Klasse in England“ [Postavení dělnické třídy v Anglii] od Bedřicha Engelse, Lipsko 1845. Jak hluboce pochopil Engels ducha kapitalistického výrobního způsobu, dokazují Factory Reports [zprávy továrních inspektorů], Reports on Mines [zprávy důlních inspektorů] atd., které vyšly po roce 1845; a jak obdivuhodně vylíčil podrobnosti postavení dělnické třídy, o tom svědčí nejzběžnější srovnání jeho spisu s oficiálními zprávami „Children‘s Employment Commission“ [komise pro vyšetření dětské práce] (1863—1867), které vyšly o 18—20 let později. Tyto zprávy pojednávají totiž o průmyslových odvětvích, v nichž do roku 1862 nebylo ještě zavedeno tovární zákonodárství a zčásti není zavedeno ani dnes. Zde tedy poměry, které líčí Engels, nebyly nijak podstatně změněny zásahem zvenčí. Mé příklady jsou vzaty hlavně z období svobodného obchodu po roce 1848, z oné rajské doby, o níž Němce tak báječně „lakují“ stejně chvástaví jako vědecky ubozí podomní obchodníci s ideou svobodného obchodu. — Anglie tu ostatně vystupuje v popředí jen proto, že je klasickou představitelkou kapitalistické výroby a že ona jediná má stálou oficiální statistiku o otázkách, které probíráme.

[49] „Suggestions etc. by Mr. L. Horner, Inspector of Factories“ ve „Factories Regulaton Acts. Ordered by the House of Commons to be printed 9 August 1859“, str. 4, 5.

[50] „Reports of the Insp. of Fact, for the haIf year, October 1856“, str. 35.

[51] „Reports etc. 30th April 1858“, str. 9.

[52] „Reports etc. 3Oth April 1858“, str. 10.

[53] Tamtéž, str. 25.

[54] „Reports etc. for the half year ending 30th April 1861“. Viz Dodatek čís. 2; „Reports etc. 31st October 1862“, str. 7, 52, 53. Přestupky se tu množí v posledním pololetí 1863. Srov. „Reports etc. ending 31st October 1863“, str. 7.

[55] „Reports etc. 31st Qctober 1860“, str. 23. S jakým fanatismem, podle soudních výpovědí továrníků, se jejich tovární ruce brání jakémukoli přerušení tovární práce, o tom svědčí tato kuriosita: Začátkem června roku 1836 došla smírčím soudcům v Dewsbury (Yorkshire) udání, že majitelé 8 velkých továren nedaleko Batley přestupují tovární zákon. Část těchto pánů byla obviněna z toho, že nechali pracovat 5 chlapců ve věku od 12 do 15 let od 6 hodin ráno v pátek do 4 hodin odpoledne následující soboty, aniž jim dovolili oddech, kromě doby na jídlo a jedné hodiny spánku o půlnoci. A tyto děti musely pracovat nepřetržitě 30 hodin v „shoddy-hole“, jak se říká díře, kde se trhají vlněné hadry a kde je vzduch tak prosycen prachem, chloupky z hadrů atd., že i dospělí dělníci si tu musí ustavičně ovazovat ústa kapesníkem, aby si chránili plíce! Páni obžalovaní ujistili místopřísežně — jako kvakeři byli příliš úzkostlivě nábožní, než aby mohli přísahat — že ve svém velkém milosrdenství by byli dovolili dětem 4 hodiny spánku, ale paličaté děti nechtěly o spaní ani slyšet! Páni kvakeři byli odsouzeni 1k pokutě 20 liber št. Dryden předvídal tyto kvakery:

„Fox full fraught in seeming sanctity, That feared an oath, but like the devil would lie, That look'd like Lent, and had the holy leer, And durst not sin! before he said his prayer!“

[„Liška, která svatost předstírala a přísah bála se, lhouc při tom jako čert, vždy tvářila se jak sám půst a kroutíc zbožně oči, bez vroucí modlitby hřích nespáchala nikdy!“]

[56] „Reports etc. 31st October 1856“, str. 34.

[57] Tamtéž, str. 35.

[58] Tamtéž, str. 48.

[59] Tamtéž.

[60] Tamtéž.

[61] Tamtéž.

[62] „Reports of the Insp. etc. 30th April 1860“, str. 56.

[63] Tento výraz má oficiální občanské právo jak v továrně, tak i v továrních zprávách.

[64] „Chamtivost továrníků, páchajících při honbě za ziskem takové ukrutnosti, které nebyly překonány ani ukrutnostmi Španělů při dobýváni Ameriky při honbě za zlatem.“ (John Wade: „History of the Middle and Working Classes“, 3. vyd., Londýn 1835, str. 114.) Theoretická část této knihy, jakýsi nástin politické ekonomie, obsahuje na svou dobu leccos originálního, na př. názor na obchodní krise. Historická část je nestoudným plagiátem knihy sira M. Edena: „The State of the Poor“, Londýn 1797.

[65] „London Daily Telegraph“ ze dne 17. ledna 1860.

[66] Srov. Engels: „Lage etc.“, str. 249—251. [,‚Postaveni dělnické třídy v Anglii“, str. 192—193.]

[67] Children's Employment Commission. First Report etc. 1863“. Příloha, str. 16, 19, 18.

[68] „Public Health, 3rd Report etc.“, str. 103, 105.

[69] „Children's Employment Commission 1863“, str. 22, 24 a XI.

[70] Tamtéž, str. XLVII.

[71] Tamtéž, str. LIV.

[72] Toto nelze považovat za nadměrnou pracovní dobu v našem smyslu. Tito pánové považují 10½ hodinovou práci za normální pracovní den, který tedy také zahrnuje normální nadpráci. Pak teprve začíná „přesčas“, který je poněkud lépe placen. Později ještě uvidíme, že používání pracovní síly po dobu tak zvaného normálního dne je placeno pod hodnotu, takže „přesčas“ není nic jiného než kapitalistický úskok, jak vyždímat více „nadpráce“; to zůstává ostatně stejné i tehdy, je-li pracovní síla, používaná během „normálního dne“, skutečně plně placena.

[73] „Children‘s Employment Commission 1863“, Svědecké výpovědi, str. 123, 124, 125, 140 a LIV.

[74] Kamenec, rozemletý na prášek nebo smíchaný se solí, je normální obchodní artikl, který má příznačný název „baker‹s stuff“ [pekařský prášek].

[75] „ Saze jsou, jak známo, velmi energickou formou uhlíku a tvoří hnojivo, které kapitalističtí kominíci prodávají anglickým farmářům. Roku 1862 měl britský „juryman“ [porotce] v jednom procesu rozhodnout, zda saze, k nimž je bez vědomí kupce přimícháno 90% prachu a písku, jsou „opravdové“ saze v „komerčním“ smyslu nebo saze „falšované“ ve „smyslu zákona“; „amis du commerce“ [přátelé obchodu] rozhodli, že jsou to „opravdové“ komerční saze, a zamítli farmářovu žalobu, který nadto musel zaplatit soudní útraty.

[76] Francouzský chemik Chevallier vypočítává v pojednání o „sophistications“ [falšováníj zboží u více než 600 výrobků, které uvádí jeden za druhým, 10, 20, 30 různých způsobů falšování. Dodává, že nezná všechny způsoby a že se nezmiňuje o všech, které zná. U cukru uvádí 6 způsobů falšování, u olivového oleje 9, u másla 10, u soli 12, u mléka 19, u chleba 20, u kořalky 23, u mouky 24, u čokolády 28, u vína 30, u kávy 32 atd. Ani pánbůh tomuto osudu neušel. Viz Rouard de Card: „De la falsification des Substances Sacramentales“. Paříž 1856.

[77] „Report etc. relative to the Grievances complained of by the Journeymen Bakers etc.“, Londýn 1862 a „Second Report etc.“, Londýn 1863.

[78] Tamtéž, „First Report etc.“, str. VI.

[79] Tamtéž, str. LXXI.

[80] George Read: „The History of Baking“, Londýn 1848, str. 16.

[81] Report (First) etc. Evidence. Výpověď pekaře „za plnou cenu“ Cheesemana, str. 108.

[82] George Read: „The History of Baking“. Na konci XVII. a na začátku XVIII. století byli faktoři [překupníci], kteří se vetřeli do všech možných řemesel, ještě oficiálně označováni za „public nuisances“ [veřejné škůdce]. Tak na př. Grand Jury [porota] při čtvrtém zasedání smírčích soudců v hrabství Somerset se usnesla na „připomínce“ dolní sněmovně, kde se mimo jiné praví: „Tito agenti z Blackwell Hall jsou veřejným zlořádem a poškozují soukenickou živnost a jako škůdci mají být potřeni.“ („The Case of our English Wool etc.“, Londýn 1685, str. 6, 7.)

[83] „First Report etc.“, str. VIII.

[84] „Report of Committee on the Baking Trade in Ireland for 1861“.

[85] „Report of Committee on the Baking Trade in Ireland for 1861“.

[86] Veřejná schůze zemědělských dělníků v Lasswade u Glasgowa ze dne 5. ledna 1866. (Viz „Workman‘s Advocate“ ze dne 13. ledna 1866.) Vytvoření — koncem roku 1865 — trade-unionu zemědělských dělníků, nejdříve ve Skotsku, je historická událost. V jednom z nejutlačovanějších zemědělských obvodů Anglie, v Buckinghamshiru, vstoupili v březnu 1867 námezdní dělníci do velké stávky za zvýšení týdenní mzdy z 9 — 10 šilinků na 12 šilinků. — (Z toho, co bylo uvedeno, je vidět, že hnutí anglického zemědělského proletariátu, úplně rozbité od té doby, co byly po roce 1830 potlačeny jeho mohutné demonstrace a zejména po zavedení nového chudinského zákona, začíná v šedesátých letech znovu, až konečně roku 1872 zahajuje novou epochu. Vrátím se k tomu v II. dílu, rovněž k Modrým knihám o postavení anglického zemědělského dělníka, které vyšly po roce 1867. Dodatek ke 3. vydání.)

[87] „Reynolds‘ Newspaper“, 20. ledna 1866. Týž týdeník přináší v každém čísle zprávy o mnoha dalších železničních neštěstích pod „sensational headings“ [sensačními titulky] : „Fearful and fatal accidents“ [Hrozné a osudné nehody], ‚.Appalling tragedies“ [Otřásající tragedie] atd. Na to odpovídá jeden dělník z trati North Stafford: „Každý ví, jaké následky to má, ochabne-li třeba jen na chvíli pozornost strojvůdce nebo topiče. A může tomu být jinak při bezmezném prodlužování pracovní doby v největší nepohodě, bez přestávky a odpočinku? Vezměme tento příklad, jaký se stává každodenně: minulé pondělí začal topič pracovat velmi časně ráno. Skončil po 14 hodinách 50 minutách. Nestačil ani vypít čaj a už ho volali znovu do práce… Tak pracoval nepřetržitě 29 hodin 15 minut. Zbytek jeho týdenního zaměstnání vypadal takto: ve středu 15 hodin; ve čtvrtek 15 hodin 35 minut; v pátek 14½ hodiny; v sobotu 14 hodin 10 minut; celkem za týden 88 hodin 30 minut. A nyní si představte jeho překvapení, když dostal plat jen za 6 pracovních dnů. Byl to nováček a požádal o vysvětlení, co se rozumí pracovním dnem. Odpověď: 13 hodin, tedy 78 hodin týdně. Ale jak je to s platem za dalších 10 hodin 30 minut? Po dlouhých tahanicích se mu podařilo dostat odměnu 10 pencí.“ (Tamtéž, číslo ze 4. února 1866.)

[88] Srov. B. Engels: „Die Lage etc.“, str. 253, 254. [,‚Postavení dělnické třídy v Anglii“, str. 194, 195.]

[89] Dr. Letheby, lékař Board of Health [zdravotní správy] tehdy prohlásil: „Na každého dospělého by mělo v ložnici připadat nejméně 300 krychlových stop vzduchu a v obytném pokoji nejméně 500 krychlových stop.“ Dr. Richardson, vrchní lékař jedné londýnské nemocnice, praví : „Různé švadleny : modistky, krejčové a šičky prádla trpí trojí bídou — přepracováním, nedostatkem vzduchu a nedostatkem výživy nebo poruchami zažívání. Vcelku se hodí tento druh práce rozhodně spíše pro ženy než pro muže. Ale je neštěstím tohoto oboru, že je, zejména v hlavním městě, monopolem asi 26 kapitalistů, kteří prostředky nátlaku, vyvěrajícími z kapitálu (that spring from capital), vytloukají z práce úsporu ( force economy out of labour ; míní tím: šetří na výdajích tím, že mrhají pracovní silou). Jejich moc pociťuje na sobě celá třída těchto dělnic. Podaří-li se švadleně získat malý okruh zákaznic, nutí ji konkurence pracovat doma až do úpadu, aby si tyto zákaznice udržela, a stejnou prací do úpadu musí nezbytně týrat i své pomocnice. Nejde-li její podnik nebo nemůže-li se zařídit pro sebe, obrátí se na závod, kde sice není méně práce, ale zato jistější výdělek. Tak se stává pravou otrokyní, zmítanou sem a tam každou sebemenší společenskou vlnou; hned zmírá hlady doma v malém pokojíku nebo nemá k tomu daleko; pak zase pracuje 15, 16, ba 18 hodin denně v ovzduší, kde se stěží dá dýchat, a při jídle, které, i když je dobré, nemůže organismus pro nedostatek čistého vzduchu strávit. To je živná půda pro souchotiny, které nejsou nic jiného než nemoc ze špatného vzduchu.“ ( Dr. Richardson: „Work and Overwork“, v „Social Science Review“, 18. července 1863.)

[90] „Morning Star“, 23. června 1863. „Times“ použily tohoto případu k obhajobě amerických otrokářů proti Brightovi atd. „Velmi mnozí z nás,“ píší „Times“, „jsou toho názoru, že dokud sami moříme naše vlastní děvčata prací až k smrti, hrozíce jim důtkami hladu místo svištícím karabáčem, máme sotva právo metat hromy a blesky na rodiny, jejichž členové přišli na svět jako otrokáři a které své otroky aspoň dobře živí a vyžadují na nich jen ‚mírnou práci‘.“ „Times“, 2. července 1863.) List toryů „Standard“ plísnil v témže duchu Rev Newmana Halla: „ Že dává do klatby otrokáře, ale modlí se se slušnými lidmi, kteří londýnské kočí a průvodčí omnibusů atd. nutí pracovat celkem 16 hodin denně za psí mzdu.“ Nakonec promluvil věštec, pan Tomáš Carlyle, o němž jsem již roku 1850 napsal: „Genius šel k čertu, kult zůstal.“ V krátkém podobenství redukuje jedinečně velkolepou událost současných dějin, americkou občanskou válku, na to, že Petr ze Severu chce stůj co stůj rozbít palici Pavlovi z Jihu, protože Petr ze Severu si „najímá“ dělníka „na den“, kdežto Pavel z Jihu „doživotně“. („Macmillan's Magazine“. llias Americana in nuce. Srpnový sešit 1863.) Tak konečně zplaskla bublina toryovských sympatií s městským — naprosto ne s venkovským! — námezdním dělníkem. Jádro těchto sympatií se nazývá otroctví

[91] Dr. Richardson: „Work and Overwork“, v „Social Science Review“, 18. července 1863.

[92] „Children's Employment Commission. Third Report“. Londýn 1864, str. IV, V, VI.

[93] „Jak ve Staffordshiru, tak i v jižním Walesu pracují mladé dívky a ženy v uhelných dolech a v koksovnách nejen ve dne, nýbrž i v noci. Ve zprávách předkládaných parlamentu se na to často poukazuje jako na příčinu vážných a všeobecně známých zlořádů. Ženy, pracující společně s muži a stěží se od nich lišící oděvem, ušpiněné a zamazané mourem, jsou vystaveny nebezpečí, že propadnou mravní zkáze, protože ztrácejí úctu k sobě samým, což je téměř nevyhnutelný následek zaměstnání nevhodného pro ženy.“ (Tamtéž, 194, str. XXVI. Srov. Fourth Report (1865), 61, str. XIII.) Stejně je tomu ve sklárnách.

[94] „Zdá se přirozené,“ podotýká jeden ocelářský továrník, který používá dětí k noční práci, „že hoši, kteří pracují v noci, ve dne nemohou spát a pořádně si odpočinout, nýbrž musí se celý příští den bez ustání potloukat.“ („Children's Employment commission. Fourth Report“, 63, str. XIII.) O důležitosti slunečního světla pro udržení a rozvoj organismu praví jeden lékař mimo jiné: „Světlo působí přímo na tkáně těla, jimž dodává pevnost a pružnost. Svaly zvířat, kterým odejmeme normální množství světla, zhoubovatí a ztratí svou pružnost, nervová síla ztrácí svůj tonus nedostatkem dráždění a vývin všeho, co je v procesu růstu, se zpomaluje… Pokud jde o děti, je ustavičný hojný přístup denního světla a přímý účinek slunečních paprsků po určitou část dne neobyčejně důležitý pro jejich zdraví. Světlo pomáhá zpracovávat potravu v dobrou plastickou krev a utužuje nově se tvořící svalová vlákna. Působí rovněž jako dráždidlo na zrakové orgány a vyvolává tím intensivnější činnost různých mozkových funkcí.“ Pan W. Strange, vrchní lékař worcesterské „všeobecné nemocnice“, z jehož spisu o „Zdraví“ (1864) je toto místo vyňato, píše v dopise jednomu z vyšetřujících komisařů, panu Whitovi: „Měl jsem dříve v Lancashiru možnost pozorovat účinky noční práce na tovární děti a v rozporu s oblíbeným tvrzením některých zaměstnavatelů prohlašuji s rozhodností, že zdraví dětí jí brzy trpí.“ („Children's Employment Commission. 4th Report“, 284, str. 55.) Již ta okolnost, že takové věci se vůbec mohou stát předmětem vážných diskusí ukazuje nejlépe, jak působí kapitalistická výroba na „mozkové funkce“ kapitalistů a jejich přisluhovačů.

[95] „Children‘s Employment Commission. Fourth Report“, 57, str. XII.

[96] Tamtéž (4th Report, 1865), 58, str. XII.

[97] Tamtéž.

[98] Tamtéž, str. XIII. Duševní úroveň těchto „pracovních sil“ musí být ovšem taková, jak se ukazuje z rozmluv z jedním z vyšetřujících komisařů: Jeremiáš Hynes, dvanáctiletý: »...čtyřikrát čtyři je osm, ale 4 čtyřky (4 fours) jsou 16... Králem je u něho ten kdo má všechny peníze a všechno zlato (A king is him that has all the money and gold). Máme krále; říkají, že je to královna, říkají jí princezna Alexandra. Prý si vzala za muže královnina syna. Princezna je mužský.“ William Turner, dvanáctiletý: „Nežiju v Anglii. Myslím, že nějaká taková země je“, dřív jsem o ní nic neslyšel.“ John Morris, čtrnáctiletý : „Slyšel jsem povídat, že pánbůh stvořil svět a že všichni lidi se utopili až na jednoho; slyšel jsem, že ten člověk byl malinký ptáček.“ William Smith patnáctiletý: „Bůh udělal muže, muž udělal ženu.“ Edward Taylor, patnáctiletý: „O Londýně nevím nic.“ Henry Mathewman, sedmnáctiletý : „Někdy chodím do kostela... Jméno, o kterém tam kážou, to je nějaký Ježíš Kristus, ale jiná jména nedovedu jmenovat. O něm také nedovedu nic říci. Nebyl zabit, zemřel jako jiní lidé. Nebyl jaksi jako jiní lidé, protože byl jaksi nábožný, a ty druhý ne.“ (He was not the same as other people in some ways, because he was religious in some ways and others isn't). (Tamtéž 74, str. XV.) „Ďábel je dobrá osoba. Nevím, kde žije.“ „Kristus byl zlý člověk.“ (,‚The devil is a good person. I don‘t know where he lives.“ „Christ was a wicked man.“) „Toto děvče (10 let) hláskuje slovo God [bůh] jako Dog [pes] a neví jak se jmenuje královna ( Children s Employment Commission. 5th Report“, 1866, str. 55, čís. 278.) Týž systém jako v uvedených kovodělných manufakturách panuje i ve sklárnách a papírnách. V papírnách, kde se papír vyrábí strojově, je noční práce pravidlem pro všechny procesy až na třídění hadrů. V některých případech trvá noční práce dík směnám bez ustání po celý týden, obyčejně od neděle v noci do 12 hodin v noci příští soboty. Denní směna pracuje každý týden pět dní 12 hodin a jeden den 18 hodin a noční směna 5 nocí 12 hodin a jednu noc 6 hodin v každém týdnu. V jiných případech pracuje ve dny střídání každá směna 24 hodin jedna za druhou. Jedna směna pracuje 6 hodin v pondělí a 18 v sobotu, aby odpracovala 24 hodin. V jiných případech je zaveden systém, který je něco mezi tím, při němž všichni dělníci zaměstnaní u papírenských strojů pracují každý den v týdnu 15 — 16 hodin. „Tento systém — praví vyšetřující komisař Lord — v sobě jaksi spojuje všechny zlořády dvanáctihodinových a čtyřiadvacetihodinových směn.“ Za tohoto systému noční práce pracují děti pod 13 let, mladistvé osoby pod 18 let a ženy. Někdy, při dvanáctihodinovém systému musely pracovat dvojí směnu, 24 hodiny, protože nepřišel chlapec, který je měl vystřídat. Svědecké výpovědi dokazují, že hoši a děvčata pracují velmi často přes čas a že práce se tak někdy prodlužuje na 24, ba 36 hodin bez přestávky. V „nepřetržitém a jednotvárném“ procesu v hladírně se setkáváme s dvanáctiletými děvčaty, která pracují po celý měsíc l4hodin denně „bez jakéhokoli pravidelného oddechu nebo přestávky v práci, kromě dvou, nanejvýš tří půlhodin na obědy“. V některých továrnách, kde bylo úplně upuštěno od pravidelné noční práce, se pracuje hrozně mnoho přes čas, a „to často v největší špíně, v největším vedru a při nejjednotvárnějších procesech“. („Children's Employment Commission. 4th Report, 1865“, str. XXXVIII a XXXIX.)

[99] „Fourth Report etc.“, 1865, 79, str. XVI.

[100] Fourth Report etc.“, 1865, 80, str. XVI.

[101] Tamtéž, 82, str. XVII.

[102] „V naší době, bohaté na přemýšlení a uvažování, člověk, který nedovede uvést dobrý důvod pro všechno možné, i pro nejšpatnější a nejzvrácenější myšlenky a skutky, musí být už pořádně omezený. Všechno, co se na světě zkazilo, zkazilo se z dobrých důvodů.“ (Hegel: „Enzyklopädie“, I. díl, „Die Logik“, Berlín 1840, str. 249.)

[103] „Children‘s Employment Commission. 4th Report etc.“, 1865, 85, str. XVII. Podobnou jemnocitnou námitku má jeden z pánů sklářských továrníků, že prý stanovení „pravidelné doby na jídlo“ dětí je nemožné, protože by prý určité množství tepla, které pece vyzařují, bylo „čistou ztrátou“ a „přišlo nazmar“. Na tuto námitku odpovídá vyšetřující komisař White, který se nijak nepodobá Urovi, Seniorovi atd. a jejich ubohým německým přitakavačům, jako je Roster a jiní, kteří jsou dojati „zdrženlivostí“, „odříkáním“ a „spořivostí“ kapitalistů při vydávání peněz a jejich timur-tamerlanovskou „marnotratností“ při mrhání lidskými životy : „I když přijde nazmar jisté větší množství tepla oproti nynějšímu, tím že budou zajištěny pravidelné přestávky na jídlo, pak tato ztráta, třeba i vyjádřená v peněžní hodnotě, neznamená nic ve srovnání s mrháním životní silou (,‚the waste of animal power“), k němuž dochází nyní v království tím, že děti, které jsou zaměstnány ve sklárnách a dorůstají, nemají chvilku času ani k tomu, aby se v klidu najedly a trávily.“ (Tamtéž, str. XLV.) A to v „roce prosperity“ 1865! Nehledě na vynakládání síly při zvedání a nošení břemen urazí takové dítě ve sklárnách, kde se vyrábějí láhve a flintové sklo, při nepřetržitém výkonu své práce 15 — 20 (anglických) mil za 6 hodin! A práce trvá často 14— 1 5 hodin! V mnohých sklárnách je zaveden, jako v moskevských přádelnách, systém šestihodinových směn. „Během týdenní pracovní doby činí nejdelší souvislá doba odpočinku šest hodin. Od toho je však třeba odečíst dobu cesty do továrny a z továrny, mytí, oblékání a jídlo, což všechno stojí čas. Tak zbývá ve skutečnosti jen velmi krátká doba na odpočinek. Na hru a pobyt na čerstvém vzduchu není čas, leda na úkor spánku, a přece je to tak nepostradatelné pro děti, které konají tak namáhavou práci v horké atmosféře… I krátký spánek dítěte je rušen v noci starostí, aby nezaspalo a nepřišlo pozdě do práce, a ve dne hlukem zvenčí.“ Pan White uvádí případy, jak jeden hoch pracoval 36 hodin bez přerušení; nebo 12letí chlapci pracují až do 2 hodin v noci a potom spí ve sklárně do 5 hodin ráno (3 hodiny!), a pak znovu začnou denní práci! Redaktoři všeobecné zprávy, Tremenheere a Tufnell, praví : „Množství práce, kterou vykonávají chlapci, děvčata a ženy během své denní nebo noční směny (spell of labour), je úžasné.“ (Tamtéž, str. XLIII a XLIV.) A mezitím se „odříkavý“ sklářský kapitál, podroušen portským vínem, možná vrací pozdě v noci z klubu domů a idiotsky si pobrukuje: „Britons never, never shall be slaves!“ [Britové nikdy, nikdy nebudou otroky!]

[104] Na některých místech v Anglii bývá na př. stále ještě odsuzován dělník k trestu vězení za to, že znesvětil sabat prací na zahrádce před svým domkem. Týž dělník je však trestán pro porušení smlouvy, nepřijde-li v neděli, třeba to bylo z náboženských důvodů, do kovodělného, papírenského nebo sklářského závodu. Orthodoxni parlament nemá sluchu pro znesvěcení sabatu, dochází-li k němu při „zhodnocovacím procesu“ kapitálu. V přípisu (ze srpna 1863), v němž londýnští nádeníci v obchodech s rybami a drůbeží žádají odstranění nedělní práce, se praví, že jejich práce trvá v prvních 6 všedních dnech týdně průměrně 15 hodin denně a v neděli 8 — 10 hodin. Zároveň se z tohoto přípisu dovídáme, že tato „nedělní práce“ je podněcována právě vybraným labužnictvím aristokratických svatoušků z Exeter Hallu. Tito „světitelé“, tak horliví „in cute curanda“ [v starosti o své tělesné blaho], osvědčují své křesťanství odevzdaností, s níž snášejí nadměrnou práci, strádání a hlad — jiných. „Obsequium ventris istis (dělníkům) perniciosus est.“ [Přecpávání je jim (dělníkům) velmi zhoubné.]

[105] „V předcházejících zprávách jsme přinesli výroky různých zkušených továrníků o tom, že práce přes čas... beze sporu vede k předčasnému vyčerpání lidské pracovní síly.“ („Children‹s Employment Commission, 4th Report, 1865“, 64, str. XIII.)

[106] J.E. Cairnes: „The Slave Power“. Londýn 1862, str. 110, 111.

[107] John Ward: „History of the Borough of Stoke-upon-Trent“. Londýn 1843, str. 42.

[108] Ferrandova řeč v dolní sněmovně dne 27. dubna 1863.

[109] „That the manufacturers would absorb it and use it up. Tak doslova zněla slova bavlnářských továrníků.“ (Tamtéž.)

[110] Tamtéž. Ačkoli měl Villiers nejlepší vůli vyhovět žádosti továrníků, musel ji „po zákonu“ zamítnout. Ale tito pánové dosáhli svého cíle díky úslužnosti místních chudinských správ. Tovární inspektor A. Redgrave ujišťuje, že tentokrát „systém“, podle něhož sirotci a děti chudáků jsou „podle zákona“ považováni za apprentices [učně], „nebyl provázen starými zlořády“ — (o těchto „zlořádech“ srov. Engels: „Die Lage der arbeitenden Klasse etc.“ [,‚Postavení dělnické třídy atd.“]) — ačkoli ovšem v jednom případě „se dělaly neplechy s tímto systémem na úkor děvčat a mladých žen, které byly přivedeny ze zemědělských obvodů Skotska do Lancashiru a Cheshiru“. Tento „systém“ spočívá v tom, že továrník uzavírá na určité období smlouvu s úřady, které spravují chudobince. Továrník děti živí, šatí a ubytuje a dává jim malý přídavek v penězích. Podivně zní dále uvedená poznámka pana Redgrave, zejména uvážíme-li, že rok 1860 byl jedinečný rok v letech prosperity anglického bavlnářského průmyslu a že mzdy byly neobvykle vysoké, protože mimořádná poptávka po dělnících narazila na pokles počtu obyvatelstva v Irsku, na bezpříkladné vystěhovalectví z anglických a skotských zemědělských obvodů do Australie a Ameriky, na positivní úbytek obyvatelstva v některých anglických zemědělských obvodech, což bylo zčásti následkem úspěšně dosaženého podlomení životní síly, zčásti následkem toho, že obchodníci s lidským masem již odčerpali všechno přebytečné obyvatelstvo. A přes to všechno pan Redgrave praví: „Avšak tohoto druhu práce (práce dětí z chudobinců) se používá jen tehdy, nelze-li nalézt žádnou jinou, neboť je to drahá práce (high-priced labour). Obvyklá mzda l3letého hocha je asi 4 šilinky týdně; ale 50 nebo 100 takových hochů šatit, živit, ubytovat, opatřit jim lékařskou péči a patřičný dozor a k tomu jim dávat ještě malý příplatek v penězích — na to 4 šilinky na hlavu týdně nestačí.“ („Reports of the Insp. of Factories for 3Oth April 1860“, str. 27.) Pan Redgrave zapomíná říci, jak to všechno může poskytnout sám dělník svým hochům za jejich 4 šilinky mzdy, nemůže-li to pořídit továrník pro 50 nebo 100 hochů, kteří mají u něho společný byt, stravu a dozor. Abych zabránil nesprávným závěrům z textu, musím zde ještě poznamenat, že od té doby, co anglický bavlnářský průmysl podléhá továrnímu zákonu z roku 1850, který upravil pracovní den atd., je třeba se na něj dívat jako na vzorný anglický průmysl. Anglický bavlnářský dělník stojí po všech stránkách výše než jeho druh na pevnině. „Pruský tovární dělník pracuje týdně nejméně o 10 hodin více než jeho anglický soupeř, a pracuje-li doma u svého vlastního tkalcovského stavu, odpadá i tato hranice přesčasových pracovních hodin!“ („Reports of the Insp. of Fact. 31st October 1855“, str. 103.) Zmíněný tovární inspektor Redgrave cestoval po průmyslové výstavě z roku 1851 po Evropě, zejména ve Francii a v Prusku, aby prozkoumal poměry v tamějších továrnách. O pruském továrním dělníkovi praví: „Dostává mzdu, která stačí na opatření jednoduché stravy a skromného pohodlí, na něž je zvyklý a s nímž se spokojuje… Žije hůře a pracuje krušněji něž jeho anglický druh.“ („Reports of the Insp. of Fact. 31st Oct. 1853“, str. 85.)

[111] „Z nadměrné práce umírají lidé s překvapující rychlostí; ale místa těch, kteří zajdou, se ihned zase vyplní a časté střídání osob nepůsobí žádné změny na jevišti.“ („England and America“. Londýn 1833, sv. I, str. 55; autor E. G. Wakefield.)

[112] Viz „Public Health. Sixth Report of the Medical Officer of the Privy Council, 1863“. Uveřejněno v Londýně roku 1864. Tato zpráva pojednává právě o zemědělských dělnících. „Hrabství Sutherland se líčilo jako hrabství, kde se poměry zlepšily, ale nedávným vyšetřováním vyšlo najevo, že v obvodech, které slynuly krásnými muži a statečnými vojáky, obyvatelstvo zdegenerovalo ve vyzáblé a zakrslé plémě. V nejzdravějších přímořských krajích na svazích pahorků jsou obličeje dětí tak vyzáblé a bledé, jak mohou být jen ve smrdutém ovzduší nějaké zapadlé londýnské uličky.“ (Thornton: „Overpopulation etc.“, str. 74, 75.) Připomínají vskutku oněch 30.000 „gallant Highlanders“ [udatných horalů], kteří bydlí v glasgowských wynds [uličkách] a closes [dvorech] s prostitutkami a zloději.

[113] „Ačkoli zdraví obyvatelstva je tak důležitý prvek národního kapitálu, musíme bohužel přiznat, že kapitalisté se nemají k tomu, aby tento poklad chránili a vážili si ho… Ohledy na zdraví dělníků byly továrníkům vnuceny.“ (,‚Times“, 5. listopadu 1861.) „Muži z West Ridingu se stali soukeníky pro celé lidstvo... zdraví dělnického obyvatelstva bylo obětováno, a v několika generacích by bylo celé plémě zdegenerovalo, kdyby nebyla nastala reakce. Hodiny dětské práce byly omezeny atd.“ („Report of the Registrar General for October 1861.“)

[114] Vidíme tedy na př., že počátkem roku 1863 26 firem, které vlastní rozsáhlé hrnčírny ve Staffordshiru, mezi nimi i firma J. Wedgwood a synové, žádají ve zvláštním memorandu „násilný zásah státu“. „Konkurence s ostatními kapitalisty“ prý jim nedovoluje provést „dobrovolné“ omezení pracovní doby dětí atd. „Třebaže hodně reptáme na zmíněné zlořády, nebylo by možné je odstranit nějakou dohodou mezi továrníky… Vzhledem ke všem těmto okolnostem jsme dospěli k přesvědčení, že je zapotřebí donucovacího zákona.“ („Children's Employment Commission. 1st Report, 1863“, str. 322.) Dodatek k poznámce 114. Ještě daleko pádnější příklad nám přinesla nedávná minulost. Vysoké ceny bavlny v době horečných obchodů přiměly majitele tkalcoven bavlny v Blackburnu k tomu, že na základě vzájemné dohody zkrátili na jistý čas pracovní dobu ve svých továrnách. Tato lhůta uplynula asi koncem listopadu (1871). Zatím bohatší továrníci, kteří mají přádelny spojené s tkalcovnami, využili snížení výroby, vyvolaného touto dohodou, k tomu, že rozšířili svůj vlastní podnik a tak vytloukli velké zisky na úkor malých podnikatelů. Tito podnikatelé se v této obtížné situaci obrátili — na tovární dělníky, vybízeli je, aby vážně agitovali pro devítihodinový pracovní den, a slibovali peněžní pomoc na tuto agitaci!

[115] Tyto dělnické statuty, s nimiž se setkáváme současně i ve Francii, v Nizozemsku atd., byly v Anglii formálně zrušeny teprve roku 1813, když byly již dávno odstraněny výrobními vztahy samými.

[116] „Žádné dítě mladší 12 let nesmí pracovat v nějakém manufakturním podniku déle než 10 hodin denně.“ (,‚General Statutes of Massachusetts“, 63, kap. 12.) (Tyto předpisy byly vydány v letech 1836—1858.) „Práce po dobu 10 hodin denně budiž pokládána za zákonitou pracovní dobu denní ve všech závodech bavlnářských, vlnařských, hedvábnických, papírenských, sklářských a lnářských, jakož i v průmyslu železářském a měďařském. Dále se nařizuje, že napříště žádná mladistvá osoba, pracující v nějaké továrně, nesmí být přidržována ani nucena k práci po více než 10 hodin denně čili 60 hodin týdně a že napříště nesmí být v žádné továrně v hranicích tohoto státu zaměstnávána jako dělník žádná mladistvá osoba mladší 10 let.“ (,‚State of New Jersey. An act to limit the hours of labour etc.“ § 1 a 2. Zákon z 11. března 1851.) „Žádná mladistvá osoba ve věku od 12 do 15 let nesmí být zaměstnávána v nějakém průmyslovém podniku déle než 11 hodin denně, ani před 5. hodinou ranní ani po ½8. hodině večerní.“ („Revised Statutes of the State of Rhode Island etc.“, kap. 39, § 23, 1 . července 1857.)

[*] To jest zákon vydaný ve 23. roce vlády Eduarda III. (Pozn. red. čes. vydání)

[117] „Sophisms of Free Trade“, 7. vyd., Londýn 1850, str. 205. Týž tory ostatně dodává: „Parlamentní zákony, které upravovaly mzdy na úkor dělníků a ve prospěch zaměstnavatelů, se udržely po dlouhé období 464 let. Obyvatelstva přibylo. Tyto zákony se nyní staly zbytečnými a jsou na obtíž.“ (Tamtéž, str. 206.)

[118] J Wade poznamenává právem k tomuto statutu: „Ze statutu z roku 1496 vyplývá, že vydání na stravu se považovalo za ekvivalent ⅓ řemeslníkova příjmu a ½ příjmu zemědělského dělníka, a to svědčí o tom, že postavení dělníků bylo tehdy nezávislejší než nyní, kdy strava zemědělských a manufakturních dělníků činí daleko větší část jejich mzdy.“ (J. Wade: „History etc.“, str. 24, 25 a 577.) Názor, že tento rozdíl lze vysvětlit rozdílem mezi nynějšími a tehdejšími cenami potravin a šatstva, vyvrací nejpovrchnější seznámení se s „Chronicon Preciosum etc.“ By Bishop Fleetwood. 1. vyd. Londýn 1707. 2. vyd. Londýn 1745.

[119] W. Petty: „Political Anatomy of Ireland“, 1672, vyd. 1691, str. 10.

[120] „A Discourse on the Necessity of Encouraging Mechanic Industry“. Londýn 1689, str. 13. Macaulay, který zfalšoval anglické dějiny v zájmu whigů a buržoasie, deklamuje takto: „Praxe přidržovat děti předčasně k práci… panovala v XVII. století v míře, která byla při tehdejším stavu průmyslu skoro neuvěřitelná. V Norwichi, hlavním středisku vlnařského průmyslu, bylo považováno šestileté dítě za práce schopné. Různí spisovatelé té doby — mezi nimi mnozí, kteří byli považováni za neobyčejně blahovolné — se zmiňuji s „exultation“ [nadšenim] o tom, že v tomto městě se jen prací chlapců a děvčat vytváří bohatství, které mimo jejich vlastní výživu 12.000 liber št. za rok. Čím bedlivěji zkoumáme dějiny minulosti, tím více důvodů nalézáme pro to, odmítat názory těch, kdo považují náš věk za bohatý novými sociálními zlořády... Co je nového, je vzdělanost, která tyto zlořády odhaluje, a humanita, která je léčí.“ („History of England“. sv. I, str. 417.) Macaulay by byl mohl rovněž vykládat o tom, že „neobyčejně blahovolní“ amis du commerce [přátelé obchodu] v XVII. století vvpravují s „exultation“ [nadšením], jak v jednom chudobinci v Holandsku muselo pracovat 4leté dítě, a že tento příklad „vertu mise en pratique“ [prakticky osvědčené ctnosti] se objevuje ve všech spisech představitelů humanity à la Macaulay až do doby A. Smitha. Je pravda, že se vznikem manufaktury, na rozdíl od řemesla, se objevují náznaky vykořisťování dětí, které do jisté míry existovalo odedávna u rolníků a bylo tím více rozšířeno, čím těžší bylo jho, které tížilo zemědělce. Tendence kapitálu je zřejmá, ale případy samy jsou ještě tak řídké jako porody dětí se dvěma hlavami. Proto je prozřetelní „amis du commerce“ [přátelé obchodu] s „exultation“ [nadšením] zachycovali pro poučení současníků i potomků jako něco zvlášť pozoruhodného, obdivuhodného a hodného napodobení. Týž skotský sykofant a krasořečník Macaulay praví: „V dnešní době slyšíme jen o úpadku a vidíme jen pokrok.“ Jaké to oči a hlavně jaké to uši!

[121] Mezi těmi, kdo obviňují dělníky, je nejzarputilejší v textu vzpomenutý anonymní autor spisu „An Essay on Trade and Commerce: containing Observations on Taxes etc.“ Londýn 1770. Již dříve se takto projevil ve svém spise „Consideration on Taxes“. Londýn 1765. Patří sem také Polonius — Arthur Young, nepopsatelný statistický žvanil. Mezí obhájci dělníků vynikají: Jacob Vanderlint v „Money answers all Things“. Londýn 1734, pastor Nathaniel Forster, doktor theologie, v ‚ ‚An Enquiry into the Causes of the Present High Price of Provisions“. Londýn 1767, dr. Price a zejména Postlethwayt, jak v jednom dodatku k jeho „Universal Dictionary of Trade and Commerce“, tak i v „Great Britain's Commercial Interest explained and improved“, 2. vyd., Londýn 1775. Fakta sama konstatuje mnoho jiných tehdejších spisovatelů, mimo jiné Josiah Tucker.

[122] Postlethwayt, tamtéž ‚‚First PreIiminary Discourse“, str. 14.

[123] „An Essay etc.“ Autor sám na str. 96 vypravuje, v čem záleželo již roku 1770 „štěstí“ anglických zemědělských dělníků. „Jejich pracovní síla („their working powers“) je stále napjata do krajnosti („on the stretch“); nemohou žít hůře, než žijí („they cannot live cheaper than they do), ani namáhavěji pracovat („no work harder“)“.

[124] Protestantismus hraje důležitou úlohu v genesi kapitálu již tím, že skoro všechny tradiční svátky přeměnil ve všední dny.

[125] „An Essay etc.“, str. 41, 15, 96, 97, 55, 56, 57.

[126] „An Essay etc.“,str.69. Jacob Vanderlint prohlásil již roku 1734, že tajemství stížností kapitalistů na lenost dělníků tkvi jednoduše v tom, že kapitalisté by chtěli získat 6 pracovních dnů místo 4 za tutéž mzdu.

[127] „An Essay etc.“, str. 242: „Z takového ideálního pracovního domu se musí udělat „dům hrůzy“, a ne útočiště pro chudáky, kde dostávají hojnost jídla, teplý a pěkný oděv a kde jen málo pracují.“

[128] Tamtéž. „Francouzi,“ praví, „se smějí našim nadšeným idejím o svobodě.“ (Tamtéž, str. 78.)

[129] „Vzpírali se pracovat déle než 12 hodin denně hlavně proto, že zákon, který tento pracovní den stanovil je jediné dobro, které jim zbylo ze zákonodárství republiky.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“ str. 80) Francouzský zákon o dvanáctihodinovém pracovním dni z 5. záři 1850, v zájmu buržoasie pozměněné vydání dekretu prozatímní vlády z 2. března 1848, se vztahuje na všechny dílny bez rozdílu. Před tímto zákonem nebyl ve Francii pracovní den nijak omezen. Trval v továrnách 14, 15 a vice hodin. Viz ‚‚Des Classes ouvrières en France pendant l'année 1848. Par M. Blanqui“. Pan Blanqui, ekonom, nikoli revolucionář, byl vládou pověřen provést šetření o poměrech dělníků.

[130] Belgie se osvědčuje i v otázce úpravy pracovního dne jako vzorný buržoasní stát. Lord Howard de Welden anglický vyslanec v Bruselu, padává anglickému Foreign Office [ministerstvu zahraničních věcí] tuto zprávu z 12. května 1862: „Ministr Rogier mi prohlásil, že dětská práce není omezena ani všeobecným zákonem, ani místními ustanoveními; že vláda se v posledních třech letech na každé své schůzi zabývala myšlenkou předložit sněmovně návrh zákona o tomto předmětu, ale že vždy narazila na nepřekonatelnou překážku sobeckých obav, na kterou naráží každé zákonodárství odporující zásadě úplné svobody práce!“

[131] „Je jistě velmi politováníhodné, že nějaká třída lidí musí dřít 12 hodin denně. Připočteme-li k tomu dobu na jídlo a na cestu do dílny a z dílny, činí to ve skutečnosti 14 hodin ze 24 hodin celého dne. Nehledě na zdraví nebude, doufám, nikdo popírat, že s morálního hlediska takové úplné pohlcování času pracujících tříd, nepřetržitě od útlého věku 13 let, a ve „svobodných“ průmyslových odvětvích dokonce od ještě útlejšího věku, je neobyčejně škodlivé a hrozný zlořád… V zájmu veřejné morálky, v zájmu výchovy zdravého obyvatelstva a aby většině lidu bylo umožněno rozumně užívat života, je nutno trvat na tom, aby ve všech průmyslových odvětvích byla část každého pracovního dne vyhrazena pro oddech a volno.“ (Leonhard Horner v „Reports of Insp. of Fact. for 31st December 1841“.)

[132] Viz „Judgement of Mr. J. H. Otway, Belfast, Hilary Sessions, County Antrim 1860“.

[133] Je velmi charakteristické pro režim Ludvíka Filipa, krále-buržoy, že jediný tovární zákon vydaný za jeho vlády, zákon z 22. března 1841, nebyl nikdy proveden. A tento zákon se týká jen práce dětí. Stanoví 8 hodin práce pro děti od 8 do 12 let, 12 hodin pro děti od 12 do 16 let atd., při čemž dělá mnoho výjimek, které dovolují noční práci dokonce i u osmiletých dětí. Dozor nad prováděním tohoto zákona a vynucování jeho dodržování v zemi, kde je pod policejním dohledem každá myš, bylo přenecháno dobré vůli „amis du commerce“ [přátel obchodu]. Teprve od roku 1853 se v jediném departementu, v Département du Nord, zřizuje placený úřad vládního inspektora. Neméně charakteristická pro vývoj francouzské společnosti vůbec je to, že zákon Ludvíka Filipa byl až do revoluce z roku 1848 jediným zákonem tohoto druhu, ačkoli francouzská zákonodárná fabrika obetkala svou sítí všechny stránky života!

[134] „Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1860“, str. 50.

[135] „Legislation is equally necessary for the prevention of death, in any form in which it can be prematurely inflicted, and certainly this must be viewed as a most cruel mode of inflicting it.“ [,‚Report of the select Committee on the Bill to regulate the Labour of Children in the Mills and Factories.“ Londýn] 1831 – 1832, str. 602.]

[136] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1849“, str. 6.

[137] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 98.

[138] Leonhard Horner používá dokonce oficiálně výrazu „nefarious practices“. (Reports of Insp. Fact. for 31st October 1859“, str. 7.)

[139] „Reports etc. for 30th September 1844“, str. 15.

[140] Zákon dovoluje zaměstnávat děti 10 hodin denně, nepracují-li každý den, nýbrž ob den. V celku zůstala tato doložka bez účinku.

[141] „Protože zkrácení jejich pracovní doby povede k vzrůstu množství dětí potřebných k práci, bylo rozhodnuto, že další nabídka dětí ve věku od osmi do devíti let by mohla krýt zvýšenou poptávku.“ („Reports etc. 30th September 1844“, str. 13.)

[142] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 16.

[143] „Zjistil jsem, že lidem, kteří dostávali 10 šilinků týdně, se strhával 1 šilink na účet všeobecného snížení mezd o 10%, a další 1 šilink 6 pencí na zkrácení pracovní doby, dohromady 2 šilinky 6 pencí, a přes to všechno byla většina pro osnovu zákona o desetihodinové pracovní době.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 16.)

[144] „Když jsem petici podpisoval, říkal jsem hned, že dělám něco špatného. — Pročpak jste ji tedy podepsal? — Protože kdybych byl odmítl, byli by mě vyhodili na dlažbu. Podepsaný na petici se cítil opravdu ‚utlačován‘, ale vůbec ne továrním zákonem.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1848“, str. 102

[145] „Reports of Insp. of Fact. for 31st. October 1848“. Viz výpovědi, sebrané samým Leonhardem Hornerem, čís. 69, 70, 71, 72, 92 a 93 a výpovědi, sebrané podinspektorem A, čís. 51, 52, 58, 59, 62, 70 „dodatku“. Dokonce jeden továrník sám nalil čistého vína. Viz čís. 14 po čís. 265 tamtéž.

[146] Leonhard Horner používá dokonce oficiálně výrazu „nefarious practices“. (Reports of Insp. Fact. for 31st October 1859“, str. 7.)

[147] „Reports etc. for 31th October 1848“, str. 133, 134.

[148] „Reports etc. for 30th April 1848“, str. 47.

[149] „Reports etc. for 31th October 1848“, str. 130.

[150] „Reports etc.“, tamtéž, str. 142.

[**] Shakespeare:“ „Kupec benátský“, překlad J. V. Sládka. (Pozn. překl. čes. vydání)

[151] „Reports etc. for 31th October 1850“, str. 5, 6.

[***] Shakespeare:“ „Kupec benátský“, překlad J. V. Sládka. (Pozn. překl. čes. vydání)

[152] Povaha kapitálu zůstává táž jak v jeho nevyvinutých, tak v jeho vyvinutých formách. V zákoníku, který nadiktovala nadvláda otrokářů krátce před vypuknutím americké občanské války na území Nového Mexika, se praví: „Dělník, jakmile kapitalista koupil jeho pracovní sílu, je jeho (kapitalistovými) penězi“ [,,The labourer is his (the capitalist‘s) money“]. Týž názor byl běžný u římských patricijů. Peníze, které půjčili plebejskému dlužníkovi, se pomocí životních prostředků mění v maso a krev dlužníka. Toto „maso a krev“ byly tedy „jejich peníze“. Odtud shylockovský zákon 10 tabulí! Linguetova hypothesa, že patricijští věřitelé pořádali občas za Tiberou slavnostní hostiny, při nichž se podávalo vařené maso dlužníků, zůstává právě tak nedokázána jako Daumerova hypothesa o křesťanské poslední večeři.

[153] „Reports etc. for 30th April 1848“, str. 28.

[154] Prohlásil to mezi jinými i lidumil Ashworth v kvakersky odporném dopisu Leonhardu Hornerovi. („Reports etc. April 1849“, str. 4.)

[155] „Reports etc. for 31st October 1848“, str. 138.

[156] Tamtéž, str. 140.

[157] Tyto „countv magistrates“, tito „great unpaid“ [„velcí neplacení“], jak je nazývá W. Cobbett, jsou jacísi bezplatní smírčí soudci, vybraní z honorací jednotlivých hrabství. Tvoři ve skutečnosti vrchnostenské soudy panujících tříd.

[158] „Reports etc. for 30th April 1849‘, str. 21, 22. Srov. podobné příklady tamtéž, str. 4, 5.

[159] Zákonem 1 a 2 Viléma IV., § 24, str. 10, známým jako tovární zákon Sira Johna Hobhouse, se zakazuje, aby nějaký majitel přádelny bavlny nebo tkalcovny, nebo otec, syn a bratr takového majitele plnil funkce smírčího soudce v otázkách, které se týkají továrního zákona. [„Reports etc. for 30th April 1849“, str. 22, pozn.]

[160] „Reports etc. for 30th Apríl 1849“ [str. 22].

[161] „Reports etc. for 30th Apríl 1849“, str. 5.

[162] „Reports etc. for 31st October 1849“, str. 6.

[163] „Reports etc. for 30th April 1849“, str. 21.

[164] „Reports etc. for 31st October 1849“, str. 95.

[165] Viz „Reports etc. for 30th April 1849“, str. 6, a obšírný výklad o „shifting system“ [přesunovacím systému] od továrních inspektorů Howella a Saunderse v „Reports etc. for 31st October 1848“. Viz také petici proti „přesunovacímu systému“, podanou královně duchovenstvem z Ashtonu a sousedství na jaře roku 1849.

[166] Srov. na př. R. H. Greg: „The Factory Question and the Ten Hours Bill“, 1837.

[167] B. Engels: „Die englische Zehnstundenbill“ (v časopise mnou vydávaném — „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“. Dubnový sešit 1850, str. 13). Týž „vysoký“ soudní dvůr objevil za americké občanské války šroubovaný způsob slovního výkladu, který obrátil v přímý opak zákon proti vyzbrojování pirátských lodí.

[168] „Reports etc. for 30th Apríl 1850“.

[169] V zimě to může být doba od 7 hodin ráno do 7 hodin večer.

[170] „Nynější zákon (z roku 1850) byl výsledkem kompromisu, při němž se dělníci vzdali výhod zákona o desetihodinovém pracovním dni za výhodu jednotné doby začátku a konce práce těch, jejichž práce byla vůbec omezena.“ („Reports etc. for 30th April 1852“‚ str. 14.)

[171] „Reports etc. for 30th September 1844“, str. 13.

[172] Tamtéž.

[173] „Reports etc. for 31st October 1846“, str. 20.

[174] „Reports etc. for 31st October 1861“, str. 26.

[175] „Reports etc. for 31st October 1861“, str. 27. Vcelku se fysický stav dělnického obyvatelstva, na něž se vztahuje platnost továrního zákona, značně zlepšil. Všechny lékařské posuky se v této věci shodují a mé osobní pozorování v různých obdobích mě o tom přesvědčilo. Přesto, a nehledě k úžasně vysoké úmrtnosti dětí v prvních letech života, vykazují oficiální zprávy dra Greenhowa nepříznivý zdravotní stav továrních obvodů ve srovnání se „zemědělskými obvody s normálním zdravotním stavem“. Na důkaz toho uvádím mimo jiné tabulku z jeho zprávy z roku 1861: Procento dospělých mužů zaměstnaných v průmyslu 14.9 42.6 37.3 41.9 31.0 14.9 36.6 30.4 — Úmrtnost na plicní choroby na každých 100.000 mužů 598 708 547 611 691 588 721 726 305 Jméno obvodu Wigan Blackburn Halifax Bradford Macclesfield Leek Stoke- upon-Trent Woolstanton Osm zdravých zemědělských obvodů Úmrtnost na plicní choroby na každých 100.000 žen 644 734 564 603 804 705 665 727 340 Procento dospělých žen zaměstnaných v průmyslu 18.0 34.9 20.4 30.0 26.0 17.2 19.3 13.9 — Způsob ženského zaměstnání bavlna bavlna česaná vlna česaná vlna hedvábí hedvábí hrnčířské zboží hrnčířské zboží —

[176] Je známo, s jakým zdráháním se angličtí „freetradeři“ vzdali ochranných cel pro manufakturu hedvábí. Ochrana proti francouzskému dovozu je nyní vystřídána tím, že jsou bez ochrany anglické tovární děti.

[177] „Reports etc. for 30th April 1833“, str. 31.

[178] V letech největšího rozkvětu anglického bavlnářského průmyslu, roku 1859 a 1860, pokusili se někteří továrníci vnadidlem vysokých mezd za práci přes čas získat dospělé přadláky muže atd. pro prodloužení pracovního dne. Přadláci u ručních strojů a u selfaktorů skoncovali s tímto experimentem tím, že podali svým zaměstnavatelům memorandum, kde se mimo jiné praví: „Otevřeně řečeno, náš život je nám na obtíž, a ježto jsme přikováni k továrně skoro o 2 dny týdně (20 hodin) déle než ostatní dělníci, připadáme si ve své zemi jako heloti a vyčítáme si, že upevňujeme na věky systém, který tělesně a mravně poškozuje nás samy a naše potomstvo… Proto dáváme tímto uctivě na vědomost, že od prvního dne nového roku nehudeme pracovat ani minutu déle než 60 hodin týdně, od 6 hodin do 6 hodin, po odečtení zákonem stanovených přestávek 1½ hodiny.“ (‚‚Reports etc. for 30th April 1860‘‘, str. 30.)

[179] O prostředcích, jak přestupovat tento zákon, umožněných jeho stylisací, srov. parlamentní zprávu: „Factories Regulation Acts“ (6. srpna 1859). Tamtéž Leonhard Horner:„Suggestions for Amending the Factory Acts to enable the Inspectors to prevent Illegal Working, now become very prevalent“.

[180] ‚‚V posledním pololetí (1857) byly v mém obvodu osmileté a starší děti skutečně mučeny prací od 6 hodin ráno do 9 hodin večer.“ (‚‚Reports etc. for 31st October 1857“,str. 39.)

[181] „Připouští se, že Printworks' Act [zákon o tiskárnách kartounu] je neuspokojivý, jak pokud jde o výchovná, tak i pokud jde o ochranná opatření.“ (‚‚Reports etc. for 31st October 1862“, str. 52.)

[182] Tak se vyslovil na př. E. Potter v dopisu listu „Times“ ze dne 24. března 1863. „Times“ mu připomínají továrnickou vzpouru proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni.

[183] Tak se vyslovil mimo jiné pan W. Newmarch, Tookův spolupracovník a vydavatel jeho „History of Prices“. Je to snad vědecký pokrok, dělají-li se zbabělé ústupky veřejnému mínění?

[184] Zákon o bělírnách a barvírnách, vydaný roku 1860, stanoví, že pracovní den se od 1. srpna 1861 snižuje prozatím na 12 hodin, od 1. srpna 1862 definitivně na 10 hodin, tj. na 10½ v prvních pěti všedních dnech a na 7½ v sobotu. Když pak přišel neblahý rok 1862, opakovala se stará fraška. Páni továrníci podaliparlamentu petici, aby bylo dovoleno zaměstnávat mladistvé osoby a ženy dvanáct hodin ještě aspoň jediný rok... „Za nynějšího stavu průmyslu (v době bavlnové kalamity) znamená prý to velkou výhodu pro dělníky, dovolí-li se jim pracovat 12 hodin denně a vydělávat co největší mzdu… Podařilo se již dostat do dolní sněmovny osnovu vypracovanou v tomto smyslu. Propadla následkem agitace dělníků ve skotských bělírnách.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 14, 15.) Kapitál poražený takto týmiž dělníky, za jejichž mluvčího se vydával, přišel pak s pomocí právnických brýlí na to, že zákon z roku 1860, jako všechny parlamentní zákony na „ochranu práce“, je napsán šroubovaně a ve výrazech zatemňujících smysl, což dává záminku k tomu, aby byla z jeho působnosti vyňata kategorie dělníků zvaných „calenderers“ [dělníci pracující u lisu na sukno] a „finishers“ [apretovači]. Anglická jurisdikce, vždy věrný otrok kapitálu, sankcionovala soudním dvorem „Common Pleas“ [civilní soud] tuto rabulistiku. „To vyvolalo velkou nespokojenost mezi dělníky a je velmi politováníhodné, že jasný úmysl zákonodárství je mařen pod záminkou neuspokojivého definování slov.“ (Tamtéž, str. 18.)

[185] 185 „Běliči na otevřeném vzduchu“ se vykroutili ze zákona z roku 1860 o bělírnách lží, že u nich ženy v noci nepracují. Tuto lež odhalili tovární inspektoři a zároveň petice dělníků otřásly idylickými představami parlamentu o „bělírnách na otevřeném vzduchu“, „na svěžích vonných lučinách“. V těchto vzdušných bělírnách se používá sušáren při 90 až 100 stupňů Fahrenheita [32 až 38 stupních Celsia], kde pracují hlavně děvčata. Existuje dokonce odborný výraz „cooling“ [ochlazení], jímž se označuje občasný odchod ze sušárny na svěží vzduch. „Patnáct děvčat v sušárně, vedro 80 až 90 stupňů [Fahrenheita, t. j. 27 až 32 stupňů Celsia] pro plátno, 100 stupňů [38 stupňů C] a více pro batist. Dvanáct děvčat žehlí a skládá (batist atd.) v komůrce asi o 10 čtverečních stopách, uprostřed jsou rozžhavená kamna. Děvčata stojí kolem kamen, z nichž sálá strašlivý žár a která rychle vysušují batist pro žehlířky. Počet pracovních hodin těchto ‚rukou‘ je neomezený. Je-li mnoho práce, pracují do 9 nebo do 12 hodin v noci po mnoho dní za sebou.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 56.) Jeden lékař prohlašuje: „Na ochlazení se nepovolují zvláštní hodiny, ale je-li teplota příliš nesnesitelná nebo mají-li dělnice špinavé a zpocené ruce, smějí na několik minut odejít… Má zkušenost z léčení nemocí těchto dělnic mě nutí konstatovat, že jejich zdravotní stav je mnohem horší než zdravotní stav přadlen bavlny (a kapitál je ve svých peticích parlamentu vymaloval rubensovsky jako překypující zdravím!). Nemoci, jež se u nich nejčastěji vyskytují, jsou souchotiny, záněty průdušek, choroby dělohy, hysterie v nejhroznější formě a reumatismus. Všechny tyto nemoci pocházejí, podle mého názoru, přímo nebo nepřímo z příliš horkého vzduchu v jejich dílnách a z nedostatku dostatečně teplého oděvu, který by je chránil cestou domů v zimních měsících před sychravým a chladným vzduchem.“ (Tamtéž, str. 56, 57.) Tovární inspektoři poznamenávají o zákonu z roku 1863, který byl dodatečně vybojován na žoviálních majitelích „bělíren na otevřeném vzduchu“: „Tento zákon nejen nedosahuje cíle ve smyslu ochrany práce dělníků, kterou jim zdánlivě poskytuje… je formulován tak, že ochrana začíná až tehdy, jsou-li děti a ženy přistiženy při práci po 8. hodině večer, ale i pak je zákonem předepsaný způsob důkazu tak složitý, že sotva může dojít k potrestání viníků.“ (Tamtéž, str. 52.) „Jako zákon s humánním a výchovným posláním je tento zákon naprosto pochybený. Sotva přece nazveme humánním to, je-li ženám a dětem dovoleno nebo, což je totéž, jsou-Ii nuceny pracovat 14 hodin denně a možná i déle, s přestávkami na jídlo nebo bez nich, jak se to hodí, bez omezení věkové hranice, bez rozdílu pohlaví a bez ohledu na společenské zvyky rodin, žijících v sousedství bělíren.“ („Reports etc, for 30th April 1863“, str. 40.)

[185a] (Poznámka ke 2. vyd.) Od roku 1866, kdy jsem napsal tyto řádky, nastala opět reakce.

[186] „Chování každé z těchto dvou tříd (kapitalistů a dělníků) bylo výsledkem vzájemných vztahů, do nichž se tehdy dostaly.“ („Reports etc. for 31st October 1848“, str. 113.)

[187] „Podnikání, spadající pod omezení, souvisela tak či onak s výrobou textilního zboží, k níž se používá parní nebo vodní síly. Dvě podmínky byly nutné k tomu, aby určité pracovní odvětví spadalo pod dozor: užívání parní nebo vodní sily a zpracovávání určitého druhu vláken.“ („Reports etc. for 31st October 1864“, str. 8.)

[188] O stavu tohoto tak zvaného domáckého průmyslu nesmírně bohatý materiál v posledních zprávách „Children's Employment Commission“.

[189] „Zákony posledního zasedání (1864)… se týkají různých zaměstnání, jejichž výrobní metody jsou velmi různé; používání mechanické síly k pohonu strojů není již, jako dříve, nutnou podmínkou k tomu, aby podnik byl podle zákona považován za ‚továrnu‘.“ („Reports etc. for 31st October 1864“, str. 8.)

[190] Belgie, ráj kontinentálního liberalismu, nevykazuje ani stopy tohoto hnutí. I v jejích uhelných a rudných dolech jsou spotřebováváni dělníci obou pohlaví a každého věku s úplnou „svobodou“ v kteroukoli dobu a po jakkoli dlouhou dobu. Na každých 1000 osob zaměstnaných v těchto odvětvích připadá 733 mužů, 88 žen, 135 hochů a 44 dívek mladších 16 let: u vysokých pecí atd. připadá na každých 1000 osob 668 mužů, 149 žen, 98 hochů a 85 dívek mladších 16 let. K tomu přistupuje ještě nízká mzda za obrovské vykořisťování zralých a nezralých pracovních sil, denně průměrně 2 šilinky 8 pencí u mužů, 1 šilink 8 pencí u žen, 1 šilink 2½ pence u mladistvých. Zato však také Belgie roku 1863 proti roku 1850 skoro zdvojnásobila množství a hodnotu svého vývozu uhlí, železa atd.

[191] Když Robert Owen na počátku druhého desetiletí tohoto století nejen theoreticky hájil nutnost omezení pracovního dne, nýbrž skutečně zavedl ve své továrně v New-Lanarku desetihodinový pracovní den, vysmívali se tomuto pokusu jako komunistické utopii, stejně jako se vysmívali jeho „spojování produktivní práce s výchovou dětí“ nebo kooperativním podnikům dělníků, které uvedl v život. Dnes je první utopie továrním zákonem, druhá figuruje jako oficiální fráze v každém „Factory Act“ [továrním zákoně] a třetí slouží dokonce již za pláštík reakčního šarlatánství.

[192] Ure (franc. překl.): „Philosophie des Manufactures“, Paříž 1836, sv. II, str. 39, 40, 67, 77 aj.

[193] V Compte Rendu [zprávě] „Mezinárodního statistického kongresu v Paříži 1855“ [str. 332] se praví mimo jiné: „Francouzský zákon, který omezuje trvání denní práce v továrnách a dílnách na 12 hodin, nestanoví pro tuto práci určité pevné hodiny (určité časové rozmezí), neboť jen pro dětskou práci je předepsána doba mezi 5 hodinami ráno a 9 hodinami večer. Z toho vyvozuje část továrníků pro sebe právo, které jim umožňuje toto osudné mlčení, aby nutili dělníky pracovat bez přestání den co den, snad s výjimkou nedělí. K tomu používají dvou různých směn dělníků, z nichž žádná není v dílně déle než 12 hodin, ale v závodě se pracuje ve dne v noci. Požadavkům zákona se vyhovuje, ale vyhovuje se také humanitě?“ Mimo „ničivý vliv noční práce na lidský organismus“ se též připomíná „osudný vliv toho, že obě pohlaví jsou v noci pohromadě v týchž matně osvětlených dílnách“.

[194] „Na př. v mém obvodu v téže tovární budově podléhá týž továrník jako bělič a barvíř ‚zákonu o bělírnách a barvírnách‘, jako tiskař kartounu — ‚zákonu o tiskárnách kartounu‘, a jako finisher — ‚továrnímu zákonu‘...“ (Zpráva pana Bakera v „Reports etc. for 31st October 1861“, str. 20.) Pan Baker vypočítává různá ustanovení těchto zákonů a komplikace, které z nich vyplývají, a praví: „Vidíme, jak je těžké zajistit provádění těchto tří parlamentních zákonů, zachce-li se majiteli továrny zákon obcházet.“ Ale zato páni právníci tím mají zajištěny procesy.

[195] Tak se nakonec tovární inspektoři odhodlávají prohlásit: „Tyto námitky (kapitálu proti zákonnému omezení pracovní doby) musí ustoupit před velkou zásadou práv práce… Nastává chvíle, kdy právo zaměstnavatele na práci jeho dělníka přestává, a dělníkův čas se stává dělníkovým vlastnictvím, i když ještě není vyčerpán.“ („Reports etc. for 31st October 1862“, str. 54.)

[196] „My dělníci z Dunkirku prohlašujeme, že délka pracovní doby, vyžadovaná za nynějšího systému, je příliš veliká a neponechává dělníkovi čas na oddech a vzděláni, naopak, snižuje ho do stavu poroby, který není o mnoho lepší než otroctví („a condition of servitude but little better than slavery“). Proto jsme se usnesli, že 8 hodin práce denně stačí a musí být uznáno zákonem za postačující; voláme k součinnosti tisk, tuto mocnou páku… a všechny, kdo odmítnou tuto součinnost, budeme považovat za nepřátele dělnické reformy a dělnických práv.“ (Usnesení dělníků v Dunkirku, stát New York, 1866.)

[197] „Reports etc. for 31st October 1848“, str. 112.

[198] „Tyto machinace (manévry kapitálu na př. v letech 1848 až 1850) podaly nadto nezvratný důkaz, jak nesprávné je tvrzení, s nímž se tak často setkáváme, že dělníci nepotřebují ochranu a že musí být považováni za agenty naprosto svobodně nakládající se svým jediným vlastnictvím, tj. prací svých rukou a potem své tváře.“ („Reports etc. for 30th April 1850“, str. 45.) „Svobodná práce, je-li vůbec možno ji tak nazývat, potřebuje ke své ochraně i ve svobodné zemi silné paže zákona.“ („Reports etc. for 31st October 1864“, str. 34.) „Dovolit… čili, což je totéž, donutit… aby se pracovalo 14 hodin denně s přestávkami na jídlo nebo bez nich atd.“ („Reports etc. for 30th April 1863“, str. 40.)

[199] Bedřich Engels: „Die englische Zehnstundenbill“ (v „Neue Rheinische Zeitung“, duben 1850, str. 5.)

[200] Zákon o desetihodinovém pracovním dni v průmyslových odvětvích, která mu podléhala, „zachránil dělníky před úplnou degenerací a ochránil jejich fysické zdraví“. („Reports etc. for 31st October 1859“, str. 47.) „Kapitál (v továrnách) nemůže nikdy udržovat stroje v pohybu déle než omezenou dobu, aniž poškozuje zdraví a mravnost zaměstnaných dělníků; a ti nejsou s to chránit se sami.“ (Tamtéž, str. 8.)

[201] „Ještě větší výhoda spočívá v tom, že konečně je zřetelně stanovena hranice mezi vlastním časem dělníka a časem jeho zaměstnavatele. Dělník nyní ví, kdy končí čas, který prodává, a kdy začíná jeho vlastní čas, a protože předem přesně zná svůj čas, může si co nejúčelněji rozdělit své vlastní minuty.“ (Tamtéž, str. 52.) „Tím, že učinily dělníka pánem svého vlastního času, daly mu (tovární zákony) mravní sílu, která ho vede k zmocnění se politické moci.“ (Tamtéž, str. 47.) Se skrytou ironií a velmi opatrnými výrazy naznačují tovární inspektoři, že nynější zákon o desetihodinovém pracovním dni osvobodil do jisté míry i kapitalistu od jeho primitivní hrubosti, která mu byla vlastní jako pouhému ztělesnění kapitálu, a dal mu čas k jistému „vzdělávání“. Dříve „zaměstnavatel neměl čas na nic jiného než na vydělávání peněz a zaměstnanci neměli čas na nic jiného než na práci“. (Tamtéž, str. 48.)

[Jan Jílek]

Pokračuj bolševiku, málo se snažíš.

[R0FL]

MÍRA A MASA NADHODNOTY

V této kapitole, stejně jako dříve, předpokládáme, že hodnota pracovní síly, tedy ta část pracovního dne, která je nutná k reprodukci čili udržení pracovní síly, je veličina daná, stálá.

Za tohoto předpokladu je s mírou nadhodnoty dána i její masa, kterou jednotlivý dělník dodává kapitalistovi za určité časové období. Činí-li na př. nutná práce 6 hodin denně, vyjádřeno v množství zlata 3 šilinky čili 1 tolar, je 1 tolar denní hodnota pracovní síly čili kapitálová hodnota, zálohovaná na nákup pracovní síly. Je-li dále míra nadhodnoty = 100%, vyrábí tento variabilní kapitál ve výši 1 tolaru masu nadhodnoty 1 tolaru čili dělník dodává denně masu nadpráce 6 hodin.

Variabilní kapitál je však peněžní výraz úhrnné hodnoty všech pracovních sil, kterých kapitalista současně používá. Hodnota zálohovaného variabilního kapitálu se tedy rovná průměrné hodnotě jedné pracovní síly, násobené počtem použitých pracovních sil. Při dané hodnotě pracovní síly je tedy velikost variabilního kapitálu přímo úměrná počtu současně zaměstnaných dělníků. Je-li denní hodnota jedné pracovní síly = 1 tolaru, je tedy nutno zálohovat kapitál 100 tolarů, aby bylo denně vykořisťováno 100 pracovních sil, n tolarů, aby bylo denně vykořisťováno n pracovních sil.

Právě tak, vyrábí-li variabilní kapitál ve výši 1 tolaru, denní hodnota jedné pracovní síly, denní nadhodnotu ve výši 1 tolaru, vyrobí variabilní kapitál ve výši 100 tolarů denní nadhodnotu 100, a variabilní kapitál ve výši n tolarů denní nadhodnotu 1 tolar x n. Masa vyrobené nadhodnoty se tedy rovná nadhodnotě, kterou dodává pracovní den jednotlivého dělníka, násobené počtem zaměstnaných dělníků. Protože však dále masa nadhodnoty, kterou vyrábí jednotlivý dělník, je při dané hodnotě pracovní síly určena mírou nadhodnoty, vyplývá z toho tento první zákon: masa vyráběné nadhodnoty se rovná velikosti zálohovaného variabilního kapitálu, násobené mírou nadhodnoty, čili je určena složeným poměrem mezi počtem pracovních sil současně vykořisťovaných týmž kapitalistou a stupněm vykořisťování jednotlivé pracovní síly.

Nazveme-li tedy masu nadhodnoty M, nadhodnotu dodávanou průměrně za den jednotlivým dělníkem m, variabilní kapitál zálohovaný denně na nákup jednotlivé pracovní síly v, celkovou sumu variabilního kapitálu V, hodnotu průměrné pracovní síly k, stupeň jejího vykořisťování (a'/a) (tj. nadpráce/nutná práce) ‚ a počet zaměstnaných dělníků n‚ dostaneme: M = { (m/v) × V k × (a'/a) × n

Předpokládáme neustále nejen to, že hodnota průměrné pracovní síly je veličina stálá, nýbrž že dělníci zaměstnávaní kapitalistou jsou převedeni na průměrného dělníka. Jsou výjimečné případy, kdy vyráběná nadhodnota nevzrůstá úměrně počtu vykořisťovaných dělníků, ale pak ani hodnota pracovní síly nezůstává stálá.

Proto při výrobě určité masy nadhodnoty může zmenšení jednoho činitele být nahrazeno zvětšením druhého. Zmenší-li se variabilní kapitál a zvýší-li se zároveň v témž poměru míra nadhodnoty, zůstává masa vyráběné nadhodnoty nezměněna. Musí-li kapitalista při zachování dřívějších předpokladů zálohovat 100 tolarů, aby denně vykořisťoval 100 dělníků, a činí-li míra nadhodnoty 50%, skýtá tento variabilní kapitál ve výši 100 nadhodnotu ve výši 50 tolarů čili 3 x 100 pracovní hodiny. Zdvojnásobí-li se míra nadhodnoty čili není-li pracovní den prodloužen z 6 na 9 hodin, nýbrž z 6 na 12 hodin, vynáší variabilní kapitál zmenšený na polovinu, na 50 tolarů, rovněž nadhodnotu 50 tolarů čili 6 x 50 pracovních hodin. Zmenšení variabilního kapitálu lze tedy vyrovnat úměrným zvýšením stupně vykořisťování pracovní síly čili zmenšení počtu zaměstnaných dělníků lze vyrovnat úměrným prodloužením pracovního dne. V jistých hranicích je tedy nabídka práce, kterou si může kapitál vynutit, nezávislá na nabídce dělníků.[202] Naopak pokles míry nadhodnoty nikterak nemění masu vyráběné nadhodnoty, jestliže úměrně vzrůstá velikost variabilního kapitálu čili počet zaměstnaných dělníků.

Avšak vyrovnání počtu dělníků čili velikosti variabilního kapitálu zvýšenou mírou nadhodnoty čili prodloužením pracovního dne naráží na nepřekročitelné hranice. Ať je hodnota pracovní síly jakákoli, ať činí pracovní doba nutná k udržení dělníka 2 hodiny nebo 10 hodin, úhrnná hodnota, kterou může dělník vyrobit den co den, je vždy menší než hodnota, v níž jsou zpředmětněny 24 pracovní hodiny, menší než 12 šilinků čili 4 tolary, je-li tato částka peněžním výrazem těchto 24 hodin zpředmětněné práce. Za našeho dřívějšího předpokladu, podle něhož je denně zapotřebí 6 pracovních hodin, aby byla reprodukována pracovní síla sama čili kapitálová hodnota zálohovaná na její nákup, variabilní kapitál 500 tolarů, který používá 500 dělníků při míře nadhodnoty 100% čili při dvanáctihodinovém pracovním dni, vyrobí denně nadhodnotu 500 tolarů čili ze 6 x 500 pracovních hodin. Kapitál 100 tolarů, který denně používá 100 dělníků při míře nadhodnoty 200% čili při osmnáctihodinovém pracovním dni, vyrobí masu nadhodnoty jen 200 tolarů čili z 12 x 100 pracovních hodin. A celá jím nově vytvořená hodnota, ekvivalent zálohovaného variabilního kapitálu plus nadhodnota, nemůže nikdy, dnes ani zítra, dosáhnout sumy 400 tolarů čili ze 24 x 100 pracovních hodin. Absolutní hranice průměrného pracovního dne, který je od přírody vždy menší než 24 hodin, tvoří absolutní hranici pro kompensaci zmenšení variabilního kapitálu zvýšením míry nadhodnoty čili zmenšení počtu vykořisťovaných dělníků zvýšením stupně vykořisťování pracovní síly. Tento úplně jasný druhý zákon je důležitý pro vysvětlení mnoha jevů vyvěrajících z tendence kapitálu, o níž budeme mluvit později — z tendence kapitálu co nejvíce omezovat počet dělníků, které zaměstnává, čili svou variabilní součást, přeměňovanou v pracovní sílu, což je v rozporu s jeho druhou tendencí — vyrábět co největší masu nadhodnoty. Naopak. Jestliže masa používaných pracovních sil čili velikost variabilního kapitálu vzrůstá, ne však úměrně snížení míry nadhodnoty, masa vyráběné nadhodnoty klesá.

Třetí zákon vyplývá z určení masy vyráběné nadhodnoty dvěma činiteli — mírou nadhodnoty a velikostí zálohovaného variabilního kapitálu. Jsou-li dány míra nadhodnoty, čili stupeň vykořisťování pracovní síly, a hodnota pracovní síly, čili velikost nutné pracovní doby, je samozřejmé, že čím větší je variabilní kapitál, tím větší je masa vyráběné hodnoty a nadhodnoty. Je-li dána hranice pracovního dne a hranice jeho nutné součásti, závisí zřejmě masa hodnoty a nadhodnoty, vyráběná jednotlivým kapitalistou, výhradně na mase práce, kterou uvádí kapitalista do pohybu. Ale ta závisí za daných předpokladů na mase pracovní síly čili na počtu dělníků, které kapitalista vykořisťuje, a tento počet zase je určen velikostí variabilního kapitálu, který kapitalista zálohuje. Při dané míře nadhodnoty a dané hodnotě pracovní síly jsou tedy masy vyráběné nadhodnoty přímo úměrné velikosti zálohovaných variabilních kapitálů. My však již víme, že kapitalista dělí svůj kapitál na dvě části. Jednu část vydává na výrobní prostředky. To je konstantní část jeho kapitálu. Druhou část přeměňuje v živou pracovní sílu. Tato část tvoří jeho variabilní kapitál. Na základně téhož výrobního způsobu dochází v různých výrobních odvětvích k různému dělení kapitálu na konstantní a variabilní součást. V témže výrobním odvětví se tento poměr mění podle toho, jak se mění technický základ a společenská kombinace výrobního procesu. Ale ať se daný kapitál jakkoli rozpadá na konstantní a variabilní součást, ať poměr variabilní součásti ke konstantní součásti činí 1 : 2 nebo 1 : 10 nebo 1 : x, nijak se to nedotýká právě stanoveného zákona, protože podle dřívějšího rozboru hodnota konstantního kapitálu se sice znovu objevuje v hodnotě výrobku, ale nevchází do nově vytvořené hodnoty. Má-li se použít 1000 přadláků, je ovšem zapotřebí více surovin, vřeten atd., než má-li se jich použít 100. Ale ať hodnota těchto dalších výrobních prostředků stoupá, klesá nebo zůstává nezměněna, ať je velká nebo malá — nemá žádný vliv na zhodnocovací proces, uskutečňovaný pracovními silami, které uvádějí tyto výrobní prostředky do pohybu. Zjištěný zákon nabývá tedy formy: masy hodnoty a nadhodnoty, vyráběné různými kapitály, jsou za dané hodnoty pracovní síly a při stejném stupni jejího vykořisťování přímo úměrné velikostem variabilních součástí těchto kapitálů, tj. jejich součástí přeměněných v živou pracovní sílu.

Tento zákon je zřejmě v rozporu s každou zkušeností, která je založena na vnějším zdání jevů. Každý ví, že majitel přádelny bavlny, který, s hlediska procentuálního složení celého používaného kapitálu, používá poměrně mnoho konstantního kapitálu a málo variabilního kapitálu, nezískává proto méně zisku čili nadhodnoty než majitel pekárny, který uvádí do pohybu poměrně mnoho variabilního kapitálu a málo konstantního. K vyřešení tohoto zdánlivého rozporu je zapotřebí ještě mnoha mezičlánků, jako je v elementární algebře zapotřebí mnoha mezičlánků, abychom pochopili, že 0/0 může představovat skutečnou veličinu. Ačkoli klasická ekonomie tento zákon nikdy neformulovala, drží se ho instinktivně, protože je to vůbec nutný důsledek zákona hodnoty. Pokouší se zachránit jej před rozpory jevu násilnou abstrakcí. Uvidíme později[203], jak Ricardova škola klopýtla o tento kámen úrazu. Vulgární ekonomie, která se „opravdu také ničemu nenaučila“, se zde, jako všude, ohání vnějším zdáním jevu v protikladu k zákonu jevu. Domnívá se, v protikladu ke Spinozovi, že „nevědomost je dostatečný důvod“.

Práci, která je den co den uváděna do pohybu celkovým kapitálem určité společnosti, lze považovat za jediný pracovní den. Je-li na př. počet dělníků jeden milion a činí-li průměrný pracovní den jednotlivého dělníka 10 hodin, skládá se společenský pracovní den z 10 milionů hodin. Při dané délce tohoto pracovního dne ať už jsou jeho hranice určeny fysickými nebo sociálními podmínkami — může být masa nadhodnoty zvětšena jen zvětšením počtu dělníků, tj. dělnického obyvatelstva. Vzrůst obyvatelstva tu tvoří matematickou hranici výroby nadhodnoty celkovým společenským kapitálem. Naopak. Při dané velikosti obyvatelstva je tato hranice určena možným prodlužováním pracovního dne.[204] V příští kapitole uvidíme, že tento zákon platí jen pro tu formu nadhodnoty, kterou jsme dosud zkoumali.

Z dosavadního zkoumání výroby nadhodnoty vyplývá, že nelze přeměnit v kapitál kteroukoli libovolnou sumu peněz nebo hodnoty, že naopak předpokladem této přeměny je určité minimum peněz nebo směnných hodnot v rukou jednotlivého majitele peněz nebo zboží. Minimum variabilního kapitálu je částka, kterou musí kapitalista vynaložit na nákup jedné pracovní síly, používané den co den, po celý rok, k získávání nadhodnoty. Kdyby dělník měl své vlastní výrobní prostředky a kdyby se spokojil s tím, aby žil jako dělník, stačila by mu pracovní doba nutná k reprodukci jeho životních prostředků, řekněme 8 hodin denně. Potřeboval by tedy také výrobní prostředky jen na 8 pracovních hodin. Naproti tomu kapitalista, který ho kromě těchto 8 hodin nutí vykonat řekněme 4 hodiny nadpráce, potřebuje další částku peněz na získání dalších výrobních prostředků. Za našeho předpokladu by však musel zaměstnávat již dva dělníky, aby z nadhodnoty, kterou si denně přivlastňuje, žil jako dělník, tj. aby mohl uspokojovat své nutné potřeby. V tomto případě by bylo účelem jeho výroby pouhé udržování života, a ne zvětšování bohatství; a toto zvětšování se přece při kapitalistické výrobě předpokládá. Aby žil jen dvojnásob lépe než obyčejný dělník a aby polovinu vyráběné nadhodnoty znovu přeměňoval v kapitál, musel by zároveň se zvýšením počtu dělníků osminásobně zvýšit minimum zálohovaného kapitálu. Ovšem může sám, podobně jako jeho dělník, přiložit ruku k dílu přímo ve výrobním procesu, ale pak je také jen něčím uprostřed mezi kapitalistou a dělníkem, „malým mistrem“. Jistý stupeň kapitalistické výroby vyžaduje, aby kapitalista mohl celé doby, po kterou funguje jako kapitalista, tj. jako zosobněný kapitál, používat k přivlastňování cizí práce, a tedy k její kontrole a k prodeji výrobků této práce.[205] Středověké cechy se snažily násilně zabránit přeměně řemeslnického mistra v kapitalistu tím, že omezovaly na velmi nepatrné maximum počet dělníků, které směl zaměstnávat jednotlivý mistr. Majitel peněz nebo zboží se skutečně přeměňuje v kapitalistu teprve tehdy, když minimální suma zálohovaná na výrobu daleko převyšuje středověké maximum. Zde, jako v přírodních vědách, se potvrzuje správnost zákona, který objevil Hegel ve své „Logice“, že pouhé kvantitativní změny se na určitém stupni mění v kvalitativní rozdíly.[205a]

Minimální suma hodnot, jíž musí jednotlivý majitel peněz nebo zboží disponovat, aby se vyklubal v kapitalistu, se na různých stupních vývoje kapitalistické výroby mění a je za daného stupně vývoje různá v různých výrobních sférách podle jejich zvláštních technických podmínek. Určitá výrobní odvětví vyžadují již v samém počátku kapitalistické výroby minimum kapitálu, které se v této době ještě nevyskytuje v rukou jednotlivých individuí. To vede na jedné straně ke státním podporám soukromníků, jako tomu bylo ve Francii v dobách Colbertových a jako je tomu dosud v některých německých státech, na druhé straně k tvoření společností se zákonným monopolem na provozování určitých průmyslových a obchodních odvětví[206] — k těmto předchůdcům moderních akciových společností.

Nezdržujeme se u podrobností změn, jimiž prošel vztah mezi kapitalistou a námezdním dělníkem za výrobního procesu, tedy ani u dalšího rozvíjení určení kapitálu samého. Připomeneme tu jen několik hlavních bodů.

Ve výrobním procesu se kapitál vyvinul ve velení nad prací, tj. nad působící pracovní silou čili nad samým dělníkem. Zosobněný kapitál, kapitalista, dává pozor, aby dělník konal své dílo řádně a s patřičným stupněm intensity.

Kapitál se vyvinul dále v donucovací vztah, který nutí dělnickou třídu konat více práce, než vyžaduje úzký okruh jejích vlastních životních potřeb. A v podněcování cizí pracovitosti, ve vyssávání nadpráce a vykořisťování pracovní síly předčí kapitál svou energií, nenasytností a účinností všechny dřívější výrobní soustavy, založené na přímé nucené práci.

Kapitál si zprvu podřizuje práci za technických podmínek, v nichž ji historicky nalézá. Nemění tedy ihned výrobní způsob. Výroba nadhodnoty ve formě, kterou jsme dosud zkoumali, tj. prostým prodlužováním pracovního dne, jevila se proto nezávislou na jakékoli změně ve výrobním způsobu samém. Byla ve staromódním pekařství neméně účinná než v moderní přádelně bavlny.

Zkoumáme-li výrobní proces s hlediska pracovního procesu, nechová se dělník k výrobním prostředkům jako ke kapitálu, nýbrž pouze jako k prostředkům a materiálu své účelné produktivní činnosti. V koželužně na př. nakládá s kožemi pouze jako s předmětem své práce. Nevydělává kůži kapitalistovi. Jinak to vypadá, jestliže zkoumáme výrobní proces s hlediska zhodnocovacího procesu. Výrobní prostředky se ihned mění v prostředky vstřebávání cizí práce. Teď už dělník nepoužívá výrobních prostředků, nýbrž výrobní prostředky používají dělníka. Nespotřebovává je jako hmotné prvky své produktivní činnosti, nýbrž ony ho spotřebovávají jako ferment svého vlastního životního procesu, a životní proces kapitálu tkví jen v jeho pohybu jako hodnoty, která se sama zhodnocuje. Tavicí pece a pracovní budovy, které v noci odpočívají a nevstřebávají živou práci, jsou pro kapitalistu „čistou ztrátou“ („mere loss“). Proto zakládají tavicí pece a pracovní budovy „nárok na noční práci“ pracovních sil. Pouhá přeměna peněz v materiální činitele výrobního procesu, ve výrobní prostředky, přeměňuje výrobní prostředky v právní nárok a vynutitelný nárok na cizí práci a nadpráci. Ukažme si nakonec na jednom příkladu, jak toto převrácení, ba zvrácení poměru mezi mrtvou a živou prací, mezi hodnotou a silou vytvářející hodnotu, převrácení, vlastní kapitalistické výrobě a charakterisující ji, se obráží v hlavách kapitalistů. Za vzpoury anglických továrníků v letech 1848—1850 „šéf přádelny lnu a bavlny v Paisley, jedné z nejstarších a nejváženějších firem v západním Skotsku, společnosti Carlile, synové a spol., založené roku 1752 a vedené od pokolení k pokolení touž rodinou“ — tento neobyčejně inteligentní gentleman napsal do časopisu „Glasgow Daily Mail“ z 25. dubna 1849 dopis[207] s titulem „Relaissystem“, kde se mimo jiné vyskytuje toto neuvěřitelně naivní místo: „Podívejme se nyní na pohromy, které vyplývají ze snížení pracovní doby z 12 hodin na 10... ‚Vyúsťují‘ v nejvážnější poškození vyhlídek a majetku továrníků. Pracoval-li (tj. jeho „ruce“) 12 hodin a je-li omezen na 10 hodin, scvrkává se každých 12 strojů nebo vřeten jeho podniku na 10 („then every 12 machines or spindles in his etablishment shrink to 10“), a kdyby chtěl svou továrnu prodat, byly by oceněny jen jako 10, takže by každá továrna v celé zemi ztratila šestinu své hodnoty.“[208] Tomuto západoskotskému dědičně kapitalistickému mozku splývá hodnota výrobních prostředků, vřeten atd. natolik s jejich kapitalistickou vlastností, že se samy zhodnocují nebo pohlcují denně určité množství cizí bezplatné práce, že šéf firmy Carlile a spol. se skutečně domnívá, že při prodeji továrny mu bude zaplacena nejen hodnota vřeten, nýbrž nadto i vzrůst jejich hodnoty, nejen práce vězící v nich a nutná k výrobě vřeten téhož druhu, nýbrž i nadpráce, kterou pomáhají denně vyssávat z bodrých paisleyských Západoskotů; a myslí, že právě proto při zkrácení pracovního dne o dvě hodiny se prodejní cena každých 12 spřádacích strojů scvrkává na cenu 10 strojů!

__________________________________

Poznámky:

[202] Zdá se, že tento elementární zákon neznají páni z tábora vulgární ekonomie — tito Archimedové na ruby se domnívají, že v určování tržních cen práce poptávkou a nabídkou našli opěrný bod, z něhož mohou nikoli pohnout světem, nýbrž jej zastavit.

[203] Podrobněji o tom ve „Čtvrté knize“.

[204] „Práce společnosti, tj. doba používaná v hospodářství, je veličina daná, řekněme 10 hodin denně na každého z milionu obyvatel čili deset milionů hodin… Kapitál má svou hranici vzrůstu. V každém daném období lze této hranice dosáhnout využitím celé doby, která je k disposici k produktivnímu použití.“ (,‚An Essay on the Political Economy of Nations“, Londýn 1821, str. 47, 49.)

[205] „Farmář se nemůže spoléhat na svou vlastní práci, a činí-li to, pak, jak ukáži, na tom prodělává. Jeho zaměstnáním má být dozírání na celek: musí dohlížet na mlatce, neboť jinak bude mlatcova mzda brzy ztracena, protože obilí se nevymlátí; musí dohlížet na své sekáče, žence atd.; musí stále dohlížet na ploty; musí dávat pozor, zda se něco nezanedbává; stane se to, bude-li přikován k jednomu místu.“ (,‚An Inquiry into the Connection between the present of Provisions and the Size of Farms etc. By a Farmer“, Londýn 1773, str. 12.) Tento spis je velmi zajímavý. Podle něho lze studovat vznik „capitalist-farmer“ [farmáře-kapitalisty] čili „merchant-farmer“ [farmáře-obchodníka], jak je zde přímo nazýván, a naslouchat jeho vychvalování sebe samého proti „small farmer“ [malému farmáři], který se v podstatě musí starat o to, aby se uživil. „Třída kapitalistů je zprvu zčásti a pak vůbec osvobozena od nutnosti ruční práce.“ („Text-book of Lectures on the Political Economy of Nations. By Rev. Richard Jones“, Hertford 1852, Lecture III, str. 39.)

[205a] Molekulární theorie, používaná v novodobé chemii a po prvé vědecky rozvinutá Laurentem a Gerhardtem, spočívá právě na tomto zákoně. {Dodatek k 3. vyd. Na vysvětlenou této poznámky, dosti nejasné pro ty, kdo neznají chemii, připomínáme, že tu autor mluví o uhlovodíkových sloučeninách, nazvaných zprvu roku 1843 C. Gerhardtem „homologickými řadami“, z nichž každá má svůj vlastní algebraický vzorec. Na př. řada parafinů: CnH2n+2 řada normálních alkoholů: CnH2n+2O; řada normálních mastných kyselin: CnH2nO2 a mnoho jiných. V těchto příkladech pouhým kvantitativním přidáváním CH2 k molekulárnímu vzorci vzniká po každé kvalitativně rozdílná látka. O účasti Laurentově a Gerhardtově na stanovení tohoto důležitého faktu, kterou Marx přecenil, srovnej Kopp: „Entwicklung der Chemie“, Mnichov 1873, str. 709 a 716, a Schorlemmer: „Rise and Development of Organic Chemistry“, Londýn 1879, str. 54. — B. E.}

[206] Martin Luther nazývá takové instituce „die Gesellschaft-Monopolia“ — „společnost monopolia“.

[207] „Reports of Insp. of Fact, for 30th Apríl 1849“, str. 59.

[208] Tamtéž, str. 60. Tovární inspektor Stuart, sám Skot a v protikladu k anglickým továrním inspektorům člověk úplně propadlý kapitalistickému způsobu myšlení, přímo prohlašuje, že tento dopis, který připojuje ke své zprávě, „je nejužitečnějším sdělením, které kdy učinil kdokoli z továrníků, užívajících systému relais [„přepřahacího systému“], a je zvlášť příhodný k tomu, aby vyvrátil předsudky a námitky proti tomuto systému“.

Od stbaka, udavace a alkoholika to sedi

[Jan Jílek]

Bolševiku vylitej, ty se neumíš ani podepsat, tak zalez a dej si pár facek, nešetři na ráně, je to pro tvý dobrou, mozku vylitej.

[R.O.FL]

ABSOLUTNÍ A RELATIVNÍ NADHODNOTA

Zkoumali jsme pracovní proces (viz pátou kapitolu) nejprve abstraktně, nezávisle na jeho historických formách, jako proces mezi člověkem a přírodou. Řekli jsme tam: „Díváme-li se na celý pracovní proces s hlediska jeho výsledku, jeví se jak pracovní prostředek, tak pracovní předmět jako výrobní prostředky a práce sama jako produktivní práce.“ A v poznámce 7 bylo připojeno: „Toto určení produktivní práce, jak vyplývá ze stanoviska prostého pracovního procesu, naprosto nestačí pro kapitalistický výrobní proces.“ A to bude nutno zde dále prozkoumat.

Pokud je pracovní proces čistě individuální, spojuje týž dělník všechny funkce, které se později dělí. Při individuálním přivlastňování přírodních předmětů pro své životní účely se kontroluje sám. Později je kontrolován. Jednotlivý člověk nemůže působit na přírodu, aniž uvádí do pohybu své vlastní svaly pod kontrolou svého vlastního mozku. Jako patří v přírodě hlava a ruka témuž organismu, tak se i v pracovním procesu spojuje duševní a fysická práce. Později se rozcházejí, až vytvoří nepřátelský protiklad. Výrobek se vůbec mění z bezprostředního výrobku individuálního výrobce ve společenský, ve společný výrobek souhrnného dělníka, tj. ve výrobek pracovního personálu, kombinovaného tak, že jeho články jsou blíže nebo dále od bezprostředního působení na pracovní předmět. Proto už sám kooperativní charakter pracovního procesu nevyhnutelně rozšiřuje pojem produktivní práce a jejího nositele, produktivního dělníka. Aby někdo mohl produktivně pracovat, k tomu teď už není nutné, aby přímo přikládal ruku k dílu; stačí, je-li orgánem souhrnného dělníka, vykonává-li některou z jeho podfunkcí. Původní určení produktivní práce, jak bylo uvedeno výše, odvozené ze samé povahy materiální výroby, zůstává stále v platnosti i pro souhrnného dělníka, braného jako celek. Neplatí však už o každém z jeho článků, braném jednotlivě.

Avšak na druhé straně se pojem produktivní práce zužuje. Kapitalistická výroba je nejen výroba zboží, je to v samé své podstatě výroba nadhodnoty. Dělník nevyrábí pro sebe, nýbrž pro kapitál. Proto už nestačí, že vůbec vyrábí. Musí vyrábět nadhodnotu. Jen ten dělník je produktivní, který vyrábí nadhodnotu pro kapitalistu, čili slouží sebezhodnocování kapitálu. Tak na př. — smíme-li použít příkladu z jiné sféry, než je sféra materiální výroby, — je učitel produktivním dělníkem, jestliže nejen zpracovává dětské hlavy, nýbrž i sám se dře pro obohacení podnikatele. Na tomto vztahu nic nemění, vloží-li podnikatel svůj kapitál do továrny na učení místo do továrny na uzeniny. Proto pojem produktivního dělníka nikterak nezahrnuje pouze vztah mezi činností a jejím užitečným efektem, mezi dělníkem a výrobkem jeho práce, nýbrž zahrnuje také specificky společenský, historicky vzniklý výrobní vztah, který činí z dělníka bezprostřední nástroj zhodnocování kapitálu. Být produktivním dělníkem není tedy štěstí, nýbrž smůla. Ve čtvrté knize tohoto spisu, která pojednává o dějinách theorie, bude blíže ukázáno, že klasická politická ekonomie považovala vždy výrobu nadhodnoty za charakteristický znak produktivního dělníka. Podle toho, jak se mění její pojetí povahy nadhodnoty, mění se i její definice produktivního dělníka. Tak prohlašují fysiokraté, že jen zemědělská práce je produktivní, protože jedině ona skýtá nadhodnotu. Pro fysiokraty existuje nadhodnota výhradně ve formě pozemkové renty.

Prodlužování pracovního dne za hranice, v nichž by dělník byl s to vyrobit jen ekvivalent hodnoty své pracovní síly, a přivlastňování této nadpráce kapitálem — to je výroba absolutní nadhodnoty. Výroba absolutní nadhodnoty tvoří všeobecný základ kapitalistického systému a východisko výroby relativní nadhodnoty. Při výrobě relativní nadhodnoty je pracovní den již od počátku rozdělen na dvě části: na nutnou práci a nadpráci. Aby byla nadpráce prodloužena, zkracuje se nutná práce metodami, jimiž lze vyrobit ekvivalent mzdy v kratší době. Výroba absolutní nadhodnoty souvisí jen s délkou pracovního dne; výroba relativní nadhodnoty od základu revolucionuje jak technické pracovní procesy, tak společenská seskupování.

Výroba relativní nadhodnoty tedy předpokládá specificky kapitalistický výrobní způsob; tento výrobní způsob se svými charakteristickými metodami, prostředky a podmínkami sám živelně vzniká a rozvíjí se teprve na základě formálního podřízení práce kapitálu. Formální podřízení práce kapitálu ustupuje reálnému podřízení.

Stačí poukázat jen na smíšené formy, při nichž se už nadpráce neždímá z výrobce přímým nátlakem, ale formální podřízení výrobce kapitálu dosud nenastalo. Kapitál se tu ještě bezprostředně nezmocnil pracovního procesu. Vedle samostatných výrobců, kteří provozují řemeslo nebo zemědělství způsobem zděděným po praotcích, vystupuje lichvář nebo obchodník, lichvářský nebo obchodní kapitál, který je příživnicky vyssává. Převaha této formy vykořisťování ve společnosti vylučuje kapitalistický výrobní způsob, k němuž ovšem může — jako tomu bylo v pozdním středověku — tvořit přechod. Konečně, jak ukazuje příklad novodobé domácké práce, reprodukují se určité smíšené formy místy i na půdě velkého průmyslu, i když na sebe berou úplně změněnou podobu.

Stačí-li na jedné straně k výrobě absolutní nadhodnoty pouhé formální podřízení práce kapitálu, na př. to, aby se řemeslník, který dříve pracoval samostatně, sám pro sebe, nebo také jako tovaryš cechovního mistra, stal námezdním dělníkem pod přímou kontrolou kapitalisty, jsou na druhé straně metody výroby relativní nadhodnoty, jak jsme viděli, zároveň metodami výroby absolutní nadhodnoty. Vždyť se ukázalo, že bezmezné prodlužování pracovního dne je nejcharakterističtějším produktem velkého průmyslu. Specificky kapitalistický výrobní způsob přestává vůbec být pouhým prostředkem výroby relativní nadhodnoty, jakmile se zmocní celého výrobního odvětví, a ještě více, jakmile se zmocní všech rozhodujících odvětví. Stává se nyní všeobecnou, společensky panující formou výrobního procesu. Jako zvláštní metoda výroby relativní nadhodnoty působí již jen potud, pokud předně zachvacuje průmyslová odvětví podřízená dosud kapitálu jen formálně, tedy pokud se stále více šíří. Za druhé, pokud průmyslová odvětví jím zachvácená jsou ustavičně revolucionována změnami výrobních metod.

S určitého hlediska se zdá rozdíl mezi absolutní a relativní nadhodnotou vůbec ilusorním. Relativní nadhodnota je absolutní, protože předpokládá absolutní prodlužování pracovního dne za hranice pracovní doby nutné k existenci dělníka samého. Absolutní nadhodnota je relativní, protože předpokládá vývoj produktivity práce, která dovoluje omezovat nutnou pracovní dobu na část pracovního dne. Všimneme-li si však pohybu nadhodnoty, tato zdánlivá totožnost mizí. Jakmile již kapitalistický výrobní způsob vznikl a stal se všeobecným výrobním způsobem, je rozdíl mezi absolutní a relativní nadhodnotou patrný, jde-li o zvyšování míry nadhodnoty vůbec. Dejme tornu, že pracovní síla je placena za svou hodnotu; pak stojíme před touto alternativou: při dané produktivní síle práce a jejím normálním stupni intensity lze míru nadhodnoty zvýšit jen absolutním prodloužením pracovního dne; na druhé straně při daných hranicích pracovního dne lze míru nadhodnoty zvýšit jen změnou relativní velikosti součástí pracovního dne, nutné práce a nadpráce, což předpokládá, nemá-li mzda klesnout pod hodnotu pracovní síly, změnu v produktivitě nebo intensitě práce.

Vynakládá-li dělník všechen čas, který má k disposici, na výrobu nutných životních prostředků pro sebe a svou rodinu, nezbývá mu ovšem čas na bezplatnou práci pro třetí osoby. Dokud produktivita práce nedosáhla určité výše, nemá dělník takový volný čas, bez něhož není možná nadpráce a tudíž nejsou možní nejen kapitalisté, ale ani otrokáři, feudální baroni, zkrátka jakákoli třída velkých vlastníků.[1]

Tak lze mluvit o přírodní základně nadhodnoty, ale jen v tom zcela všeobecném smyslu, že v přírodě neexistuje žádná absolutní překážka, která by bránila jednomu člověku převalit na druhého práci nutnou k udržení své vlastní existence. Týmž právem lze na př. tvrdit, že v přírodě neexistuje absolutní překážka, která by bránila jednomu člověku požívat jako potravy maso druhého.[1a] S touto přirozeně vznikající produktivitou práce nesmějí být naprosto spojovány mystické představy, jak se to tu a tam děje. Teprve tehdy, když se lidé svou prací vymanili z prvotního živočišného stavu, když tedy byla jejich práce již do jisté míry zespolečenštěna, teprve tehdy nastávají podmínky, za nichž nadpráce jednoho se stává podmínkou existence druhého. Na počátečních stupních kultury jsou produktivní síly práce nepatrné, ale stejně nepatrné jsou i potřeby, vyvíjející se spolu s prostředky jejich uspokojování a v bezprostřední závislosti na jejich rozvoji. Dále je na oněch počátečních stupních poměrná velikost těch částí společnosti, které žijí z cizí práce, mizivě nepatrná oproti mase bezprostředních výrobců. S pokrokem společenské produktivní síly práce vzrůstají tyto části absolutně i relativně.[2] Kapitál jako společenský vztah vzniká ostatně na ekonomické půdě, která je produktem dlouhého vývojového procesu. Daná produktivita práce, z níž tento vztah vychází jako ze svého základu, není darem přírody, nýbrž dějin, zahrnujících tisíce staletí.

Bez ohledu na větší nebo menší rozvoj společenské výroby zůstává produktivita práce vázána na přírodní podmínky. Dají se všechny úplně redukovat na povahu člověka samého, na jeho rasu a pod., a na přírodu, která ho obklopuje. Vnější přírodní podmínky se ekonomicky rozpadají na dvě velké třídy: na přírodní bohatství životních prostředků, tedy úrodnost půdy, rybnatost vod atd., a na přírodní bohatství pracovních prostředků, jako živé vodní spády, splavné řeky, dříví, kovy, uhlí atd. V počátcích kultury má rozhodující význam první druh přírodního bohatství, na vyšším vývojovém stupni druhý druh. Srovnejme na př. Anglii s Indií nebo — v antickém světě — Athény a Korint se zeměmi na březích Černého moře.

Čím menší je počet přirozených potřeb, které musí být nutně uspokojeny, a čím větší je přirozená úrodnost půdy a čím příznivější podnebí, tím menší je pracovní doba nutná k udržení a reprodukci života výrobce. Tím větší může tedy být přebytek jeho práce pro jiné nad jeho prací pro sebe samého. Tak poznamenává již Diodor o starých Egypťanech: „Je zcela neuvěřitelné, jak málo práce a nákladů je stojí výchova jejich dětí. Vaří jim jakékoli jednoduché jídlo; někdy jim dávají jíst spodní část papyrusu, kterou lze usmažit na ohni, a kořeny a lodyhy močálových rostlin, jednak syrové, jednak vařené a pečené. Většina dětí chodí bez střevíců a bez šatů, protože podnebí je velmi mírné. Proto dítě nestojí své rodiče do doby, než dospěje, vcelku více než dvacet drachem. Hlavně tím lze vysvětlit početnost obyvatelstva v Egyptě, která umožnila vybudovat tolik velkolepých staveb.“[3] Avšak ve skutečnosti nevděčí velkolepé stavby starého Egypta za svůj vznik ani tak početnosti egyptského obyvatelstva, jako spíše tomu, že bylo možno značné části obyvatelstva k této práci použít. Individuální dělník může dodat tím více nadpráce, čím menší je jeho nutná pracovní doba; to platí i o dělnickém obyvatelstvu vůbec: čím menší jeho části je zapotřebí k výrobě nutných životních prostředků, tím větší je zbývající část, jíž je možno použít k nějaké jiné práci.

Jakmile je dána kapitalistická výroba, bude se za jinak stejných podmínek a při dané délce pracovního dne velikost nadpráce měnit podle přírodních podmínek práce a zejména podle úrodnosti půdy. Z toho však nikterak nevyplývá naopak, že nejúrodnější půda je nejvhodnější pro růst kapitalistického výrobního způsobu. Tento výrobní způsob předpokládá vládu člověka nad přírodou. Příliš marnotratná příroda „ho drží jako dítě na vodítku“. Nečiní jeho vlastní vývoj přírodní nutností.[4] Kolébkou kapitálu není tropické podnebí s divoce bujnou vegetací, nýbrž mírné pásmo. Nikoli absolutní úrodnost půdy, nýbrž její diferencovanost, rozmanitost jejích přírodních produktů tvoří přirozený základ společenské dělby práce; změnami přírodních podmínek, v nichž člověk hospodaří, přispívá tato rozmanitost k rozmnožování jeho vlastních potřeb, schopností, pracovních prostředků a způsobů. Nutnost společensky kontrolovat nějakou přírodní sílu v zájmu hospodářství, nutnost používat jí nebo si ji podrobit velkými stavbami lidské ruky, má rozhodující úlohu v dějinách průmyslu. Tak na př. regulace vod v Egyptě[5], Lombardii, Holandsku atd. nebo v Indii, Persii atd., kde zavodňování umělými kanály nejen dodává půdě vodu nezbytnou pro rostliny, nýbrž přináší s jejím bahnem zároveň i minerální hnojiva s hor. Tajemství hospodářského rozkvětu Španělska a Sicilie za panství Arabů záleželo v umělém zavodňování.[6]

Příznivé přírodní podmínky poskytují vždy jen možnost nadpráce, netvoří však samy o sobě skutečnou nadpráci, tedy nadhodnotu nebo nadvýrobek. Různé přírodní podmínky práce vedou k tomu, že totéž množství práce uspokojuje v různých zemích nestejné masy potřeb[7], že tedy za jinak analogických okolností je nutná pracovní doba různá. Na nadpráci působí pouze jako přirozená hranice, tj. jen určují bod, za nímž může začít práce na jiné. Tato přirozená hranice ustupuje tou měrou, jak jde průmysl kupředu. V západoevropské společnosti, kde si dělník jedině nadprací může vykoupit dovolení pracovat k udržení vlastní existence, snadno vzniká iluse, že poskytování nadvýrobku je vrozená vlastnost lidské práce.[8] Vezměme však na př. obyvatele východních ostrovů asijského archipelagu, kde ságo roste divoce v lese. „Obyvatelé tu navrtají díru do stromu, a když se přesvědčí, že dřeň je zralá, porazí kmen a rozřežou jej na několik kusů, vyškrabou dřeň, smíchají ji s vodou a procedí; tak získají úplně upotřebitelnou ságovou mouku. Strom dává obvykle 300 liber a může dát 500—600 liber. Tam si tedy člověk jde do lesa narubat chleba, jako si u nás jde do lesa na dříví.“[9] Dejme tomu, že takový východoasijský rubač chleba potřebuje 12 pracovních hodin týdně, aby uspokojil všechny své potřeby. Příznivé přírodní podmínky mu bezprostředně skýtají jen jedno — nadbytek volného času. K tomu, aby ho produktivně použil pro sebe samého, je nutná celá řada historických podmínek; aby jej vynakládal jako nadpráci pro cizí osoby, k tomu je třeba vnějšího donucení. Kdyby tam byla zavedena kapitalistická výroba, musil by náš chlapík možná pracovat 6 dnů v týdnu, aby mohl použít pro sebe výrobek jednoho pracovního dne. Štědrost přírody nevysvětluje, proč nyní pracuje 6 dnů v týdnu nebo proč dodává 5 dnů nadpráce, tj. obrovský nadvýrobek. Vysvětluje pouze, proč jeho nutná pracovní doba je omezena na jeden den v týdnu. V žádném případě by však jeho nadvýrobek nemohl vzniknout z nějaké tajemné vlastnosti, vrozené lidské práci.

Produktivní síly práce — jak historicky vyvinuté, společenské, tak i podmíněné přírodou samou — se jeví jako produktivní síly kapitálu, který si práci přivlastnil.

Ricardo se nikdy nestará o původ nadhodnoty. Pokládá ji za cosi inherentního kapitalistickému výrobnímu způsobu, který je podle jeho názoru přirozenou formou společenské výroby. Kde mluví o produktivitě práce, nehledá v ní příčinu existence nadhodnoty, nýbrž jen příčinu, určující její velikost. Naproti tomu jeho škola hlasitě proklamovala, že příčinou vzniku zisku (čti: nadhodnoty) je produktivní síla práce. Je to jistě pokrok proti merkantilistům, kteří zase odvozují přebytek ceny výrobku nad jeho výrobními náklady ze směny, z prodeje výrobků nad jejich hodnotou. Přesto i Ricardova škola problém pouze obešla, nevyřešila jej. A je to pochopitelné: instinkt ukázal těmto měšťáckým ekonomům úplně správně, že je velmi nebezpečné příliš hluboko zkoumat palčivou otázku původu nadhodnoty. Co však říci, opakuje-li padesát let po Ricardovi pan John Stuart Mill špatně plané vytáčky prvních vulgarisátorů Ricarda a konstatuje-li na základě toho s pocitem vlastní důstojnosti svou převahu nad merkantilisty.

Mill praví: „Příčinou zisku je to, že práce vyrábí více, než je zapotřebí k jejímu udržení.“ Až potud to není nic než stará známá písnička; avšak Mill chce k tomu přidat také něco svého. „Nebo abychom se vyjádřili jinak, příčina, proč kapitál poskytuje zisk, tkví v tom, že potrava, šaty, suroviny a pracovní prostředky trvají delší dobu, než je zapotřebí k jejich výrobě.“ Mill tu zaměňuje trvání pracovní doby s trváním jejích výrobků. Podle tohoto názoru by nemohl pekař, jehož výrobky trvají pouze jeden den, vytlouci ze svých námezdních dělníků nikdy tolik zisku jako majitel strojírny, jehož výrobky trvají dvacet let a déle. Ovšem, kdyby ptačí hnízda nevydržela déle, než je zapotřebí k jejich stavbě, musili by se ptáci obejít bez hnízd.

Když zjistil tuto základní pravdu, konstatuje Mill svou převahu nad merkantilisty: „Vidíme tedy, že zisk nevzniká z pouhého vedlejšího faktu směny, nýbrž z produktivní síly práce; úhrnný zisk země je vždy určen produktivní silou práce, ať dochází nebo nedochází ke směně. Kdyby nebylo dělby zaměstnání, nebylo by ani koupě, ani prodeje, ale vždy by ještě byl zisk.“ Zde jsou tedy směna, koupě a prodej — tyto všeobecné podmínky kapitalistické výroby — pouhým vedlejším faktem; zisk existuje stále i bez koupě a prodeje pracovní síly!

Dále: „Vyrobí-li souhrn dělníků v dané zemi 20% nad sumu svých mezd, bude zisk 20%, ať je stav cen zboží jakýkoli.“ — To je jednak nanejvýš podařená tautologie, neboť vyrobí-li dělníci 20% nadhodnoty pro své kapitalisty, je samozřejmé, že zisky kapitalistů se mají k celkové mzdě dělníků jako 20 : 100. Jednak je naprosto nesprávné, že zisky „budou 20%“. Musí být nevyhnutelně menší, protože zisky se vypočítávají z celé částky zálohovaného kapitálu. Kapitalista zálohoval na př. 500 liber šterlinků, z toho 400 liber št. ve formě výrobních prostředků, 100 liber št. ve formě mzdy. Míra nadhodnoty nechť je, jak jsme předpokládali, 20%. Pak míra zisku bude 20 : 500, t. j. 4%, a ne 20%.

Pak následuje skvělá ukázka, jak Mill zachází s různými historickými formami společenské výroby: „Předpokládám všude nynější stav věcí, který panuje až na nepatrné výjimky všude, tj. že kapitalista provádí všechny předběžné náklady, včetně placení dělníka.“ Zvláštní optický klam, vidí-li se všude stav, který až dosud panuje na zeměkouli jen výjimečně. Leč dále. Mill blahosklonně připouští, že „není absolutně nezbytné, aby tomu tak bylo.“[*] Naopak. „Dělník by mohl čekat na zaplacení celého svého výdělku, až bude práce úplně skončena, kdyby zatím měl nutné životní prostředky. Ale v tomto případě by byl do jisté míry kapitalistou, který by vkládal kapitál do podniku a dodával část fondů nutných k jeho vedení.“ Stejně by Mill mohl říci, že dělník, který založí sám sebe nejen životními prostředky, nýbrž i pracovními prostředky, je ve skutečnosti svým vlastním námezdním dělníkem. Nebo že americký rolník je svým vlastním otrokem, který se liší od obyčejného otroka jen tím, že otročí sám pro sebe, a ne na pána.

Když nám Mill takto jasně dokázal, že kapitalistická výroba, i kdyby neexistovala, přece jen by vždy existovala, je nyní důsledný a dokazuje, že neexistuje ani tehdy, když existuje: „A i v tomto případě (tj. zakládá-li kapitalista námezdního dělníka všemi jeho životními prostředky) je možno se dívat na dělníka s téhož hlediska (tj. jako na kapitalistu). Neboť dává-li svou práci pod její tržní cenou (!)‚ zakládá jaksi rozdíl (?) svému zaměstnavateli atd.[9a] Ve skutečnosti zakládá dělník kapitalistu svou prací po týden atd. zadarmo, aby na konci týdne atd. dostal její tržní cenu; to z něho činí — podle Milla — kapitalistu! Na ploché rovině vypadají i hromádky jako kopce; plochost myšlení dnešní buržoasie se změří nejlépe na kalibru jejích „velikých myslitelů“.

__________________________________

Poznámky:

[1] „Již existence kapitalistických podnikatelů jako zvláštní třídy závisí na produktivitě práce.“ (Ramsay: „An Essay on the Distribution etc.“, str. 206.) „Kdyby práce každého člověka stačila jen na získání jeho vlastní výživy, nemohlo by existovat vlastnictví.“ (Ravenstone: „Thoughts on the Funding System“. Londýn 1824, str. 14.)

[1a] Podle nedávných výpočtů žijí jen v končinách, které již Evropané prozkoumali, nejméně čtyři miliony lidojedů.

[2] „U divokých Indiánův Americe patří skoro všechno pracovníkovi, 99 procent výrobku připadá na práci; v Anglii nepřipadají dělníkovi možná ani ⅔“ („The Advantages of The East-India Trade etc.“, str. 72, 73.)

[3] Diodorus Siculus: „Historische Bibliothek“, kniha I, kap. 80 [str. 126].

[4] „Protože je (přírodní bohatství) nanejvýš příznivé a výhodné… působí, že lid se stává bezstarostným, pyšným a náchylným ke všem výstřednostem; kdežto druhé podporuje rozvoj bdělosti, věd, umění a politických institucí.“ („England's Treasure by Foreign Trade. Or the Balance of our Foreign Trade is the Rule of our Treasure. Written by Thomas Mun, of London, Merchant, and now published for the common good by his Son John Mun“. Londýn 1669, str. 181, 182.) „A nedovedu si představit větší kletbu pro národ jako celek, než je-li přesazen na kus země, kde příroda sama produkuje hojnost životních prostředků a potravin a kde podnebí nevyžaduje nebo nepřipouští mnoho péče o oděv a přístřeší… Je ovšem možný i opačný extrém. Půda, která přes všechnu vynaloženou práci není s to rodit, je právě tak špatná jako půda, která rodí hojnost bez jakéhokoli vynaložení práce.“ („An Inquiry into the Causes of the Present High Price etc.“, Londýn 1767, str. 10.)

[5] Nutnost vypočítávat období rozvodňování Nilu vytvořila egyptskou astronomii a s ní panství kasty kněží jako vedoucích zemědělství. „Slunovrat je chvíle v roce, kdy vody Nilu začínají stoupat, a Egypťané jej museli pozorovat s největší bedlivostí… Bylo pro ně důležité stanovit toto roční období, aby se podle toho mohli zařídit při zemědělských pracích. Museli proto hledat na nebi znamení ukazující jeho návrat.“ (Cuvier: „Discours sur les révolutions de Ia surface du globe“, vyd. Hoefcr, Paříž 1863, str. 141.)

[6] Jeden z materiálních základů státní moci nad nesouvisícími malými výrobními organismy v Indii byla regulace přívodu vody. Mohamedánští panovníci v Indii to pochopili lépe než jejich angličtí nástupci. Připomínáme jen hlad z roku 1866, který si vyžádal život vice než milionu Hindů v obvodu Orissa, presidentství bengálské.

[7] Nejsou ani dvě země, které by poskytovaly stejný počet existenčních prostředků ve stejné hojnosti a při stejném vynaložení práce; ...potřeby lidí vzrůstají anebo se zmenšují… s drsností nebo mírností podnebí, v němž lidé žijí; proto rozsah, v němž jsou obyvatelé různých zemí nuceni provozovat svůj průmysl, nemůže být stejný a stupeň této různosti nelze zjistit jinak než podle stupně horka a zimy. Z toho lze vyvodit ten všeobecný závěr, že množství práce, nutné k udržování života určitého počtu lidí, je největší ve studeném podnebí a nejmenší v teplém, protože ve studeném podnebí potřebují lidé nejen více šatstva, nýbrž i půda musí být lépe obdělávána než v teplém.“ („An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest“. Londýn 1750, str. 60.) Autor tohoto epochálního anonymního spisu je J. Massie. Hume od něho převzal svou theorii úroků.

[8] „Každá práce musí“ (zdá se, že to také patří k droits et devoirs du citoyen [právům a povinnostem občana) „zanechat přebytek.“ (Proudhon.)

[9] F. Shouw: „Die Erde, die Pflanzen und der Mensch“, 2. vyd., Lipsko 1854, str. 148.

[*] Podle Marxovy připomínky, obsažené v dopise N. F. Danielsonovi (N.-onovi) ze dne 28. listopadu 1878, je třeba opravit začátek tohoto odstavce takto:

„Pak následuje skvělá ukázka, jak Mill zachází s různými historickými formami společenské výroby: ‚Předpokládám všude,‘ říká Mill, ‚nynější stav věcí, který až na nepatrné výjimky panuje všude, kde dělníci a kapitalisté tvoří zvláštní třídy.‘ Pan Mill se ráčí domnívat, že ‚není absolutně nezbytné, aby tomu tak bylo, dokonce i za takové ekonomické soustavy, kde dělníci a kapitalisté tvoří zvláštní třídy‘.“ Viz K. Marx a B. Engels, Spisy, rusky sv. XXVII, str. 18. (Pozn. red. čes. vydání)

[9a] J. St. Mill: „Principles of Political Economy“, Londýn 1868, str. 252—253, porůznu. — {Zmíněná místa jsou přeložena podle francouzského vydání „Kapitálu“. — B. E.}

je to pro tvý dobrou, mozku vylitej.

Neumí čésky! Bulhar jeden...

[Jan Jílek]

Jen tak dál bolševiku. Prokazuješ neskutečnou omezenost tím kopírováním, to už všechno tady bylo.

[R0FL]

POJEM RELATIVNÍ NADHODNOTY

Onu část pracovního dne, která vyrábí jen ekvivalent za hodnotu pracovní síly, placenou kapitálem, jsme dosud považovali za veličinu stálou, jíž také skutečně je za daných výrobních podmínek na daném stupni ekonomického vývoje společnosti. Nad tuto svou nutnou pracovní dobu může dělník pracovat 2, 3, 4, 6 atd. hodin. Na velikosti tohoto prodloužení závisí míra nadhodnoty a délka pracovního dne. Je-li tedy nutná pracovní doba stálá, je naproti tomu celý pracovní den veličina proměnná. Předpokládejme nyní, že jak pracovní den, tak i jeho délka a jeho rozdělení na nutnou práci a nadpráci jsou dány. Přímka ac, a————————b——c, nechť představuje na př. dvanáctihodinový pracovní den, úsečka ab 10 hodin nutné práce, úsečka bc 2 hodiny nadpráce. Vzniká otázka: jak může být zvýšena výroba nadhodnoty, tj. prodloužena nadpráce, bez jakéhokoli dalšího prodlužování ac nebo nezávisle na jakémkoli dalším prodlužování ac?

Přestože hranice pracovního dne ac jsou dány, bc může být, jak je vidět, prodlouženo, ne-li rozšířením za konečný bod c, který je zároveň konečným bodem pracovního dne ac, tedy posunutím svého počátečního bodu b opačným směrem, směrem k a. Úsečka b' b v přímce a————————b'—b——c, se rovná, dejme tomu, polovině bc, tj. rovná se jedné pracovní hodině. Je-li při dvanáctihodinovém dni ac bod b posunut k b', rozšiřuje se bc na b'c, nadpráce vzroste o polovinu, ze 2 hodin na 3 hodiny, ačkoli pracovní den má i nadále jen 12 hodin. Toto rozšíření nadpráce z bc na b'c, ze 2 hodin na 3 hodiny, je však zřejmě nemožné bez současného zkrácení nutné práce z ab na ab', z 10 hodin na 9 hodin. Prodloužení nadpráce by odpovídalo v daném případě zkrácení nutné práce, čili část té pracovní doby, kterou dělník dosud fakticky používal pro sebe, se má změnit v pracovní dobu vynakládanou ve prospěch kapitalisty. Neměnila by se tu délka pracovního dne, nýbrž poměr, v němž se rozpadá na nutnou práci a nadpráci.

Na druhé straně je zřejmé, že velikost nadpráce sama je dána, je-li dána délka pracovního dne a hodnota pracovní síly. Hodnota pracovní síly, tj. pracovní doba nutná k její výrobě, určuje pracovní dobu nutnou k reprodukci její hodnoty. Zračí-li se 1 hodina práce v množství zlata rovnajícím se polovině šilinku čili 6 pencím a činí-li denní hodnota pracovní síly 5 šilinků, musí dělník pracovat denně 10 hodin, aby nahradil denní hodnotu své pracovní síly, kterou mu platí kapitalista, čili aby vyrobil ekvivalent hodnoty životních prostředků, které denně potřebuje. Hodnota těchto životních prostředků určuje hodnotu jeho pracovní síly[1], hodnota jeho pracovní síly určuje pak velikost jeho nutné pracovní doby. Velikost nadpráce však dostaneme, když od celého pracovního dne odečteme nutnou pracovní dobu. Odečteme-li deset hodin od dvanácti hodin, zbudou dvě hodiny, a za daných podmínek není, jak se zdá, nijak možné prodloužit nadpráci na dobu delší dvou hodin. Kapitalista může ovšem dělníkovi zaplatit místo 5 šilinků jen 4 šilinky 6 pencí nebo ještě méně. K reprodukci této hodnoty 4 šilinky 6 pencí by stačilo 9 pracovních hodin, tedy z dvanáctihodinového pracovního dne by připadaly na nadpráci 3 hodiny místo 2 hodin a nadhodnota by tudíž stoupla z 1 šilinku na 1 šilink 6 pencí. Ale tohoto výsledku by bylo možno dosáhnout jen snížením dělníkovy mzdy pod hodnotu jeho pracovní síly. Za 4 šilinky 6 pencí, které vyrobí během 9 hodin, má o 1/10 méně životních prostředků než dříve, a tak dochází jen k zakrslé reprodukci jeho pracovní síly. Nadpráce může být v tomto případě prodloužena jen tím, že se překročí její normální hranice, její oblast může být rozšířena jen usurpátorským zabráním oblasti nutné pracovní doby. Třebaže tato metoda prodlužování nadpráce hraje velmi důležitou úlohu ve skutečném pohybu mzdy, musí zde být vyloučena, protože podle našeho předpokladu všechna zboží, tedy i pracovní síla, jsou prodávána a kupována za svou plnou hodnotu. Za tohoto předpokladu nemůže být příčinou zkrácení pracovní doby nutné k výrobě pracovní síly nebo k reprodukci její hodnoty snížení dělníkovy mzdy pod hodnotu jeho pracovní síly, nýbrž jen snížení této hodnoty samé. Při dané délce pracovního dne musí prodloužení nadpráce pramenit ze zkrácení nutné pracovní doby, nikoli naopak zkrácení nutné pracovní doby z prodloužení nadpráce. Aby se v našem příkladě nutná pracovní doba zmenšila o 1/10 tj. z 10 hodin na 9 hodin, aby tedy nadpráce vzrostla z 2 hodin na 3 hodiny, je nutný skutečný pokles hodnoty pracovní síly o 1/10.

Takový pokles hodnoty pracovní síly o 1/10 však předpokládá, že totéž množství životních prostředků, které se dříve vyrobilo za 10 hodin, se nyní vyrobí za 9 hodin. Ale to je nemožné bez zvýšení produktivní síly práce. Danými výrobními prostředky může na př. švec udělat za pracovní den o 12 hodinách jeden pár bot. Má-li udělat v téže době dva páry bot, musí se produktivní síla jeho práce zdvojnásobit, a nemůže se zdvojnásobit beze změny jeho pracovních prostředků nebo jeho pracovních metod nebo obou zároveň. Musí tedy nastat revoluce ve výrobních podmínkách jeho práce, tj. v jeho výrobním způsobu, tedy i v pracovním procesu samém. Zvýšením produktivní síly práce rozumíme zde jakoukoli změnu v pracovním procesu, která zkracuje pracovní dobu společensky nutnou k výrobě nějakého zboží; změnu, jíž menší množství práce nabývá tedy schopnosti vyrobit větší množství užitné hodnoty.[2] Jestliže jsme tedy při zkoumání výroby nadhodnoty v té její formě, v níž jsme ji dosud brali, výrobní způsob předpokládali jako něco daného, pak k pochopení výroby nadhodnoty přeměnou nutné práce v nadpráci naprosto nestačí předpokládat, že se kapitál zmocňuje pracovního procesu v jeho historicky zděděné, existující formě a jen prodlužuje jeho trvání. Je nutný převrat v technických a společenských podmínkách pracovního procesu, tedy ve výrobním způsobu samém, aby se zvýšila produktivní síla práce, aby se zvýšením produktivní síly práce snížila hodnota pracovní síly a tak zkrátila část pracovního dne, nutná k reprodukci této hodnoty.

Nadhodnotu, vyráběnou prodloužením pracovního dne, nazývám absolutní nadhodnotou. Naproti tomu onu nadhodnotu, která vzniká zkrácením nutné pracovní doby a příslušnou změnou v poměru velikostí obou součástí pracovního dne, nazývám relativní nadhodnotou.

Aby se snížila hodnota pracovní síly, musí zvýšení produktivní síly práce zachvátit průmyslová odvětví, jejichž výrobky určují hodnotu pracovní síly, tj. buďto patří k obvyklým životním prostředkům, nebo je mohou nahradit. Hodnota zboží je však určena nejen množstvím práce, která dává zboží konečnou formu, nýbrž také množstvím práce, obsaženým ve výrobních prostředcích tohoto zboží. Na př. hodnota boty je určena nejen prací obuvníka, nýbrž i hodnotou kůže, smůly, dratve atd. Hodnota pracovní síly tedy klesá i v důsledku zvýšení produktivní síly práce a příslušného zlevnění zboží v těch průmyslových odvětvích, která dodávají hmotné prvky konstantního kapitálu, tj. pracovní prostředky a pracovní materiál k výrobě nutných životních prostředků. Naproti tomu zvýšení produktivní síly ve výrobních odvětvích, která nedodávají ani nutné životní prostředky, ani výrobní prostředky k jejich výrobě, nemění hodnotu pracovní síly.

Zlevnění zboží snižuje ovšem hodnotu pracovní síly jen pro tanto, tj. jen v poměru, nakolik se toto zboží účastní při reprodukci pracovní síly. Na př. košile je nutný životní prostředek, ale jen jeden z mnoha. Zlevnění tohoto zboží zmenšuje jen dělníkovy výdaje za košile. Ale celkový souhrn nutných životních prostředků se skládá z různého zboží, z nejrůznějších výrobků zvláštních průmyslových odvětví, a hodnota každého takového zboží tvoří vždy příslušnou část hodnoty pracovní síly. Tato hodnota se zmenšuje s pracovní dobou nutnou k její reprodukci a celkové zkrácení této doby se rovná souhrnu jejích zkrácení ve všech oněch zvláštních výrobních odvětvích. Zkoumáme tu tento celkový výsledek tak, jako by to byl bezprostřední výsledek a bezprostřední účel v každém jednotlivém případě. Zlevní-li jednotlivý kapitalista zvýšením produktivní síly práce své zboží, na př. košile, nemusí mít vůbec v úmyslu snížit pro tanto hodnotu pracovní síly a tedy i nutnou pracovní dobu; ale jen natolik, nakolik konec konců přispívá k tomuto výsledku, přispívá ke zvýšení všeobecné míry nadhodnoty.[3] Všeobecné a nutné tendence kapitálu je třeba odlišovat od jejich jevových forem.

Není tu naším úkolem zkoumat, jak se projevují imanentní zákony kapitalistické výroby ve vnějším pohybu kapitálů, jak působí jakožto donucovací zákony konkurence a jak pronikají do vědomí jednotlivého kapitalisty jako hybné motivy jeho činnosti. V každém případě je již předem jasné, že vědecký rozbor konkurence je možný teprve tehdy, když je poznána vnitřní povaha kapitálu, úplně tak, jako se stane pochopitelným zdánlivý pohyb nebeských těles jen tomu, kdo zná jejich skutečný, ale přímo nevnímatelný pohyb. Avšak k pochopení výroby nadhodnoty a přitom jen na základě již dosažených výsledků je nutno poznamenat toto:

Zračí-li se jedna hodina práce v množství zlata, rovnajícím se 6 pencím čili ½ šilinku, je v dvanáctihodinovém pracovním dni vyráběna hodnota 6 šilinků. Dejme tomu, že se při daném stupni produktivní síly práce za těchto 12 pracovních hodin zhotovuje 12 kusů zboží. Hodnota výrobních prostředků, surovin atd., použitých na každý kus, nechť činí 6 pencí. Za těchto okolností stojí každé jednotlivé zboží 1 šilink, totiž: 6 pencí je hodnota výrobních prostředků a 6 pencí je hodnota nově k nim přidaná při jejich zpracování. Dejme tomu, že se některému kapitalistovi podaří zdvojnásobit produktivní sítu práce, takže za dvanáctihodinový pracovní den vyrobí místo 12 kusů zboží tohoto druhu 24 kusů. Nezmění-li se hodnota výrobních prostředků, klesne nyní hodnota jednotlivého kusu zboží na 9 pencí, z čehož 6 pencí je hodnota výrobních prostředků, 3 pence hodnota nově přidaná poslední prací. Přes zdvojnásobení produktivní síly práce vytváří pracovní den i nadále novou hodnotu 6 šilinků, jenže tato nová hodnota se nyní rozděluje na dvakrát větší množství výrobků. Na každý jednotlivý výrobek tedy připadá jen 1/24 této celkové hodnoty místo 1/12, 3 pence místo 6 pencí, anebo — což je totéž — k výrobním prostředkům při jejich přeměně v hotový výrobek se nyní přidává půl hodiny práce na každý kus zboží, a ne celá hodina, jak tomu bylo dříve. Individuální hodnota tohoto zboží je nyní nižší než jeho společenská hodnota, tj. zboží stojí méně pracovní doby než obrovské množství výrobků téhož druhu, vyrobených za průměrných společenských podmínek. Kus zboží stojí průměrně 1 šilink čili představuje 2 hodiny společenské práce; při změněném výrobním způsobu stojí jen 9 pencí, tj. obsahuje jen 1½ hodiny práce. Ale skutečná hodnota zboží není jeho hodnota individuální, nýbrž hodnota společenská, tj. tato hodnota se neměří množstvím pracovní doby, které v daném jednotlivém případě výrobce fakticky potřebuje k výrobě zboží, nýbrž pracovní dobou společensky nutnou k výrobě zboží. Tedy jestliže kapitalista, který použil nové metody, prodává své zboží za jeho společenskou hodnotu 1 šilink, prodává je o 3 pence nad jeho individuální hodnotu a realisuje tak zvláštní nadhodnotu 3 pence. Na druhé straně se mu však dvanáctihodinový pracovní den nyní zračí ve 24 kusech zboží místo v dřívějších 12 kusech. Aby tedy prodal výrobek jednoho pracovního dne, potřebuje dvojnásobný odbyt čili trh pro své zboží. Za jinak stejných podmínek mohou si jeho zboží dobýt většího trhu jen snižováním svých cen. Proto je kapitalista prodává nad jejich individuální hodnotou, ale pod jejich společenskou hodnotou, na př. kus za 10 pencí. Tak vytluče z každého jednotlivého kusu stále ještě zvláštní nadhodnotu ve výši 1 penny. Tohoto zvýšení nadhodnoty dosahuje, ať jeho zboží patří k nutným životním prostředkům nebo nepatří, ať vchází nebo nevchází jako určující moment do celkové hodnoty pracovní síly. Nehledě na tuto okolnost, má tedy každý jednotlivý kapitalista zájem na zlevňování zboží zvyšováním produktivní síly práce.

Avšak i v případě, který zkoumáme, vzniká zvětšená výroba nadhodnoty ze zkrácení nutné pracovní doby a z příslušného prodloužení nadpráce.[3a] Nutná pracovní doba nechť činí 10 hodin, tj. denní hodnota pracovní síly 5 šilinků, nadpráce — 2 hodiny a denně vyráběná nadhodnota — 1 šilink. Ale náš kapitalista vyrábí nyní 24 kusů zboží, které prodává po 10 pencích, tj. celkem za 20 šilinků. Protože hodnota výrobních prostředků se rovná 12 šilinkům, nahrazují 14 ⅖ kusu zboží jen zálohovaný konstantní kapitál. Dvanáctihodinový pracovní den se zračí ve zbývajících 9⅗ kusu. Protože cena pracovní síly = 5 šilinkům, zračí se v 6 kusech zboží nutná pracovní doba a ve 3⅗ kusu nadpráce. Poměr nutné práce k nadpráci, který činil za průměrných společenských podmínek 5 : 1, činí nyní jen 5 : 3. Týž výsledek lze dostat ještě takto. Hodnota výrobku dvanáctihodinového pracovního dne = 20 šilinkům. Z toho připadá 12 šilinků na hodnotu výrobních prostředků, která se jen znovu objevuje v hodnotě výrobku. Zbývá tedy 8 šilinků jako peněžní výraz hodnoty, v níž se zračí pracovní den. Tento peněžní výraz je vyšší než peněžní výraz společensky průměrné práce téhož druhu, protože 12 hodin této práce je vyjádřeno jen v 6 šilincích. Práce výjimečně vysoké produktivní síly působí jako znásobená práce, tj. vytváří ve stejných časových úsecích větší hodnoty než průměrná společenská práce téhož druhu. Ale náš kapitalista platí i nadále za denní hodnotu pracovní síly jen 5 šilinků. Dělník tedy nyní potřebuje k reprodukci této hodnoty jen 7½ hodiny místo dřívějších 10 hodin. Jeho nadpráce vzrůstá tedy o 2½ hodiny, nadhodnota, kterou vyrábí, stoupá z 1 šilinku na 3 šilinky. Kapitalista, který používá zlepšeného výrobního způsobu, přivlastňuje si tedy jako nadpráci větší část pracovního dne než ostatní kapitalisté téhož výrobního odvětví. Dělá v jednotlivém případě totéž, co dělá všechen kapitál při výrobě relativní nadhodnoty. Ale na druhé straně zvláštní nadhodnota mizí, jakmile se nový výrobní způsob všeobecně rozšíří a jakmile se tím odstraní rozdíl mezi individuální hodnotou levněji vyráběného zboží a jeho společenskou hodnotou. Týž zákon určení hodnoty pracovní dobou, jejž kapitalista, který zavedl nový výrobní způsob, pociťuje v té formě, že musí prodávat zboží pod jeho společenskou hodnotou, týž zákon jako donucovací zákon konkurence nutí soupeře našeho kapitalisty, aby i oni zavedli nový výrobní způsob.[4] Tedy všeobecná míra nadhodnoty je celým tímto procesem dotčena jen tehdy, zasáhne-li zvýšení produktivní síly práce taková výrobní odvětví, tedy zlevní-li taková zboží, která patří k nutným životním prostředkům, a proto tvoří prvky hodnoty pracovní síly.

Hodnota zboží je nepřímo úměrná produktivní sile práce Totéž platí i o hodnotě pracovní síly, protože je určována hodnotami zboží. Naproti tomu relativní nadhodnota je přímo úměrná produktivní síle práce. Stoupá se zvyšováním a klesá se snižováním produktivní síly práce. Průměrný společenský 12hodinový pracovní den vyrábí, při nezměněné hodnotě peněz, stále tutéž novou hodnotu 6 šilinků, ať se tato suma hodnoty jakkoli dělí na ekvivalent hodnoty pracovní síly a nadhodnotu. Jestliže však v důsledku zvýšení produktivní síly práce hodnota denních životních prostředků a tedy i denní hodnota pracovní síly klesne z 5 šilinků na 3 šilinky, vzrůstá nadhodnota z 1 šilinku na 3 šilinky. K reprodukci hodnoty pracovní síly bylo dříve zapotřebí 10 pracovních hodin a nyní je jich zapotřebí jen 6. Čtyři pracovní hodiny se uvolnily a mohou se připojit k oblasti nadpráce. Je tedy imanentním pudem a ustavičnou tendencí kapitálu zvyšovat produktivní sílu práce, aby bylo zlevňováno zboží a se zlevňováním zboží aby se zlevnil sám dělník.[5]

Pro kapitalistu vyrábějícího zboží je absolutní hodnota zboží sama o sobě lhostejná. Kapitalistu zajímá jen nadhodnota, která vězí ve zboží a kterou lze prodejem realisovat. Realisace nadhodnoty sama o sobě předpokládá nahrazení zálohované hodnoty. Protože pak relativní nadhodnota vzrůstá přímo úměrně rozvíjení produktivní síly práce, zatím co hodnota zboží klesá nepřímo úměrně tomuto rozvíjení — jinak řečeno, protože jeden a týž proces zboží zlevňuje a nadhodnotu, která je v nich obsažena, zvyšuje, objasňuje se tím záhada, proč kapitalista, kterému jde jen o výrobu směnné hodnoty, se neustále snaží snížit směnnou hodnotu svých zboží — rozpor, jímž týral své odpůrce jeden ze zakladatelů politické ekonomie, Quesnay, a ti mu na něj zůstali dlužni odpověď. „Připouštíte,“ praví Quesnay, „že čím více nákladů nebo nákladných prací se podaří uspořit při výrobě průmyslových výrobků bez újmy pro výrobu, tím výhodnější je tato úspora, protože snižuje cenu výrobku. A přesto se domníváte, že výroba bohatství, vznikajícího z práce průmyslníků, spočívá ve zvětšování směnné hodnoty jejich výrobků.“[6]

Spoření práce[7] rozvíjením produktivní síly práce nemá tedy za kapitalistické výroby naprosto za účel zkrácení pracovního dne. Má za účel jen zkrácení pracovní doby nutné k výrobě určitého množství zboží. To, že dělník v důsledku zvýšení produktivity své práce začne vyrábět za hodinu na př. desetkrát více zboží než dříve, tedy že potřebuje na každý kus zboží desetkrát menší pracovní dobu, nebrání nikterak tomu, že je i nyní nucen pracovat 12 hodin a vyrábět v těchto 12 hodinách 1200 kusů místo dřívějších 120 kusů. Jeho pracovní den se při tom může dokonce prodloužit, takže nyní vyrábí za 14 hodin 1400 kusů atd. Můžeme proto u ekonomů rázu MacCullochova, Urova, Seniorova a tutti quanti [všech takových] číst na jedné stránce, že dělník musí být kapitálu vděčný za rozvoj výrobních sil, zkracující nutnou pracovní dobu, a na další stránce, že musí tuto svou vděčnost prokázat tím, že napříště bude pracovat místo 10 hodin 15 hodin. Rozvíjení produktivní síly práce za kapitalistické výroby má za účel zkrátit tu část pracovního dne, po kterou musí dělník pracovat pro sebe samého, a právě tak prodloužit druhou část pracovního dne, po kterou dělník pracuje zadarmo na kapitalisty. Nakolik lze tohoto výsledku dosáhnout bez zlevnění zboží, ukáže se na zvláštních metodách výroby relativní nadhodnoty, kterými se budeme nyní zabývat.

__________________________________

Poznámky:

[1] Hodnota průměrné denní mzdy je určena tím, co dělník potřebuje k tomu, „aby žil, pracoval a rozmnožoval se“. (William Petty: „Political Anatomy of Ireland“, 1672, str. 64.) „Cena práce se vždy skládá z ceny nutných existenčních prostředků.“ Dělník nedostává patřičnou mzdu, „jestliže… jeho výdělek nestačí k tomu, aby z něho uživil — přiměřeně svému nízkému stavu a svému postavení dělníka — takovou rodinu, jaká bývá údělem mnohého z nich“. (J. Vanderliszt: „Money answers etc.“, str. 15.) „Prostý dělník, který nemá nic než své ruce a znalost řemesla, má jen tolik, za kolik se mu podaří prodat svou práci jiným… Ve všech pracovních odvětvích musí dojít a skutečně dochází k tomu, že dělníkova mzda se omezuje na to, co nezbytně potřebuje k udržování života.“ (Turgot: „Réflexions etc.“ „Oeuvres“, ed. Daire, sv. I, str. 10.) „Cena životních prostředků je ve skutečnosti hodnota výroby práce.“ (Malthus: „Inquiry into etc. Rent“, Londýn 1815, str. 48, pozn.)

[2] „Když se zdokonalují řemesla, znamená to jen objevování nových metod, jak vyrábět nějaké zboží s menším počtem lidí nebo (což je totéž) v kratší době než dříve.“ (Galiani: „Della Moneta“, str. 158, 159.) „Úspora na výrobních nákladech nemůže být nic jiného než úspora na množství práce upotřebené k výrobě.“ (Sismondi: „Etudes etc.“, sv. I, str. 22.)

[3] „Zdvojnásobí-li továrník množství svých výrobků zdokonalením strojů… získává (konec konců) jen potud, pokud je mu tím umožněno levněji oblékat dělníka… pokud tedy na dělníka připadá menší část celkového výrobku.“ (Ramsay: „An Essay on the Distribution etc.“, str. 168, 169.)

[3a] „Zisk člověka nezávisí na tom, že vládne nad výrobkem práce jiných lidí, nýbrž na tom, že vládne nad touto prací samou. Může-li prodat své výrobky za vyšší cenu, zatím co mzdy jeho dělníků zůstávají beze změny, zřejmě tím získává… Menší část toho, co vyrobil, stačí pak k tomu, aby byla uvedena v pohyb tato práce, a tak zůstává větší část pro něho samého.“ („Outlines of Political Economy“, Londýn 1832, str. 49, 50.)

[4] „Jestliže můj soused, který vyrábí více s menším množstvím práce, může prodávat levně, musím se snažit prodávat stejně levně jako on. Takže každý vynález, nástroj nebo stroj, které dovolují vystačit s menším množstvím rukou, a tudíž vyrábět levněji, vyvolává u druhých takřka nutnost soupeření buď využitím téže metody, nástroje nebo stroje, nebo vynalezením něčeho podobného, tak aby všichni byli ve stejných podmínkách a nikdo nemohl prodávat levněji než jeho soused.“ (,‚The Advantages of the East-India Trade to England“, Londýn 1720, str. 67.)

[5] „V témže poměru, v jakém se snižují dělníkovy výdaje, snižuje se i jeho mzda, je-li zároveň odstraněno omezování průmyslu.“ („Considerations concerning Taking off the Bounty on Corn exported etc.“, Londýn 1753, str. 7.) „Zájmy průmyslu a obchodu vyžadují, aby obilí a všechny potraviny byly co nejlevnější; neboť co zdražuje je, zdražuje také práci… Ve všech zemích, kde průmysl není omezován, musí se cena potravin odrážet na ceně práce. Ta bude vždy klesat, zlevní-li se nutné životní prostředky.“ (Tamtéž, str. 3.) „Mzdy klesají v témže poměru, jak stoupají výrobní síly. Stroje sice zlevňují životní prostředky, ale mimo to zlevňují také dělníky.“ (,‚A Prize Essay on the comparative merits of Competition and Co-operation“, Londýn 1834, str. 27.)

[6] Quesnay: „Dialogues sur le Commerce et sur les Travaux des Artisans“, str. 188, 189.

[7] „Tito spekulanti, kteří tolik šetří na práci dělníků, právě ti by ji měli platit.“ (J. N. Bidaut: Du Monopole qui s'établit dans les Arts industriels et le Commerce“, Paříž 1828, str. 13.) „Podnikatel bude vždy usilovat o to, aby ušetřil čas a práci.“ (Dugald Stewart: „Works“, ed. by sir W. Hamilton, Edinburgh 1855, sv. VIII, „Lectures on Political Economy“, str. 318.) „Zájem (kapitalistů) vyžaduje, aby produktivní síla dělníků, kterých používají, byla co největší. Proto je jejich pozornost zaměřena, a to téměř výhradně, na zvětšení této síly.“ (R. Jones: „Text-book of Lectures etc.“, Lecture III.)

[blbější než jsme doufali]

zbyde čistého 20.000 na zasklení balkónu.

Tam se skutečně nevejdou náklady na dřevěné obložení, a pracovní náklady, když ty máš volšový ruce a vodnatou hlavu, která si náklady neumí předem zjistit. Přeci jenom plánování dělaj jenom bolševici a blbci, viď teraprde.

[Jan Jílek]

Milý vole, plánovat si začal ty, ne já, já jen projevil zájem si dát zasklít balkon a teprve zjištovat,co to bude stát. Chápu, že vidíš sebe sama s vodnatou hlavou, když se podíváš do zrcadla a máš pocit, že všichni jsou na tom stejně. Nejsi si schopen rozeznat slovo zbyde od slov bude to stát? Ale zřejmě si byl dost sjetej, už to nehul. Jinak abych si dal zasklít balkon, si nemusím ani brát půjčku jako ty když chceš mít Vánoce ani dělat další kurs, prostě na to mám i bez toho.

[R0FL.]

KOOPERACE

Jak jsme viděli, kapitalistická výroba začíná ve skutečnosti teprve tehdy, když týž individuální kapitál zaměstnává současně větší počet dělníků, tedy když pracovní proces rozšiřuje svůj rozsah a dodává výrobek ve větším množství. Působení většího počtu dělníků v téže době, na tomtéž místě (nebo, chcete-li, na tomtéž poli práce) k výrobě zboží téhož druhu, pod velením téhož kapitalisty, tvoří historicky a logicky východisko kapitalistické výroby. Pokud jde o výrobní způsob sám, liší se na př. manufaktura ve své počáteční podobě od cechovní řemeslné výroby sotva něčím jiným než tím, že týž kapitál zaměstnává současně větší počet dělníků. Dílna cechovního mistra je jen rozšířena.

Rozdíl je tedy zprvu čistě kvantitativní. Viděli jsme, že masa nadhodnoty, kterou vyrábí daný kapitál, se rovná nadhodnotě, kterou dodává jednotlivý dělník, násobené počtem všech současně zaměstnaných dělníků. Tento počet sám o sobě nemá vliv na míru nadhodnoty čili na stupeň vykořisťování pracovní síly; pokud jde o kvalitativní změny pracovního procesu, ty jsou, jak se zdá, pro výrobu hodnoty zboží vůbec lhostejné. To vyplývá z povahy hodnoty. Zpředmětňuje-li se jeden dvanáctihodinový pracovní den v 6 šilincích, zpředmětňuje se 1200 takových pracovních dnů v 6 šilincích x 1200. V jednom případě se ve výrobku ztělesnilo 12 x 1200 pracovních hodin, v druhém případě pouze 12 pracovních hodin. Při výrobě hodnoty se počítá mnoho vždy jen jako součet mnoha jednotlivých jednotek. S hlediska výroby hodnoty nezáleží tedy vůbec na tom, vyrábí-li 1200 dělníků každý jednotlivě, nebo jsou-li spojeni pod velením téhož kapitálu.

Ovšem v určitých mezích tu dochází k jisté modifikaci. Práce zpředmětněná v hodnotě je práce průměrné společenské kvality, tj. projev průměrné pracovní síly. Ale průměrná veličina je vždy průměrem mnoha různých individuálních veličin téhož druhu. V každém průmyslovém odvětví se individuální dělník, Petr nebo Pavel, více či méně odchyluje od průměrného dělníka. Tyto individuální odchylky, kterým se v matematice říká „chyby“, se vyrovnávají a ruší, vezmeme-li větší počet dělníků. Pověstný sofista a sykofant Edmund Burke tvrdí dokonce na základě svých praktických zkušeností jako farmář, že již „u tak nepatrné čety“, jako je 5 čeledínů, mizí všechny individuální rozdíly v práci — tedy vezme-Ii se kterýchkoli pět anglických čeledíni ve zralém věku jako celek, že za tutéž dobu vykonají společně úplně tutéž práci jako libovolných jiných pět anglických čeledínů.[8] Ať je tomu jakkoli, je jasné, že úhrnný pracovní den většího počtu současně zaměstnaných dělníků, dělen počtem dělníků, je sám o sobě dnem společenské průměrné práce. Nechť pracovní den jednoho člověka trvá na př. dvanáct hodin. Pak tvoří pracovní den dvanácti současně zaměstnaných dělníků úhrnný pracovní den o 144 hodinách, a ačkoli práce každého z tohoto tuctu dělníků se více nebo méně odchyluje od průměrné společenské práce, ačkoli každý jednotlivý dělník potřebuje proto k témuž úkonu o něco více nebo méně času ve srovnání se společenským průměrem, má pracovní den jednotlivce jako dvanáctina úhrnného pracovního dne o 144 hodinách průměrnou společenskou kvalitu. Ale pro kapitalistu, který zaměstnává tucet dělníků, existuje pracovní den jen jako úhrnný pracovní den celého tuctu. Pracovní den každého jednotlivého dělníka existuje jen jako příslušná část úhrnného pracovního dne úplně nezávisle na tom, pracuje-li těchto dvanáct lidí společně, nebo záleží-li celá souvislost jejich prací v tom, že pracují pro téhož kapitalistu. Pracuje-li však těchto dvanáct dělníků tak, že jsou zaměstnáni po dvou u malých mistrů, je náhoda, vyrobí-li každý z těchto mistrů stejnou sumu hodnoty a realisuje-li tedy všeobecnou míru nadhodnoty. Za těchto podmínek se projeví individuální odchylky. Jestliže dělník upotřebil na výrobu zboží značně více času, než je společensky nutné, jestliže se pracovní doba, individuálně pro něho nutná, značně odchyluje od společensky nutné čili průměrné pracovní doby, pak jeho práci nelze považovat za průměrnou práci a jeho pracovní sílu za průměrnou pracovní sílu. Taková pracovní síla nemůže být vůbec prodána, leda pod průměrnou hodnotou pracovní síly. Předpokládá se tedy určité minimum pracovní schopnosti a uvidíme později, že kapitalistická výroba nachází způsob, jak toto minimum měřit. Nicméně toto minimum se odchyluje od průměru, přestože pracovní sílu je nutno platit podle její průměrné hodnoty. Proto ze šesti malých mistrů bude jeden získávat více nadhodnoty, druhý méně, než je všeobecná míra nadhodnoty. Odchylky se vyrovnávají pro společnost, ne však pro jednotlivého mistra. Zákon zhodnocení vůbec se tedy realisuje plně pro jednotlivého výrobce teprve tehdy, když vyrábí jako kapitalista, používá současně mnoho dělníků, tj. již od počátku uvádí do pohybu průměrnou společenskou práci.[9]

I při nezměněném způsobu práce vyvolává současné používání značného počtu dělníků revoluci v materiálních podmínkách pracovního procesu. Budovy, ve kterých pracuje mnoho lidí, skladiště surovin atd., nádoby, nástroje, přístroje atd., které slouží současně nebo střídavě mnoha lidem — zkrátka část výrobních prostředků se nyní spotřebovává v pracovním procesu společně. Na jedné straně se směnná hodnota zboží, tedy i výrobních prostředků, nijak nezvyšuje stupňovaným vykořisťováním jejich užitné hodnoty. Na druhé straně musí vzrůstat rozsah společně spotřebovávaných výrobních prostředků. Místnost, kde pracuje 20 tkalců u 20 stavů, musí být prostornější než místnost, kde pracuje samostatný tkadlec s dvěma tovaryši. Ale zřízení dílny pro 20 dělníků je levnější než zřízení 10 dílen, každé pro 2 osoby, a tak vůbec hodnota prostředků hromadné a soustředěné společné výroby nevzrůstá úměrně jejich rozsahu a jejich užitečnému efektu. Společně používané výrobní prostředky přenášejí na jednotku výrobku menší část své hodnoty jednak proto, že celá hodnota, kterou odevzdávají, se současně rozděluje na větší masu výrobků, jednak proto, že oproti jednotlivě používaným výrobním prostředkům vcházejí do výrobního procesu sice s absolutně větší hodnotou, ale vzhledem ke sféře své působnosti s relativně menší hodnotou. Zároveň klesá i součást hodnoty připadající na konstantní kapitál, tedy úměrně její velikosti klesá i celková hodnota zboží. Výsledek vychází týž, jako kdyby se výrobní prostředky zboží začaly vyrábět levněji. Tato úspora při užívání výrobních prostředků vzniká jen tím, že jsou společně spotřebovávány v pracovním procesu mnoha osob. A výrobní prostředky nabývají tohoto charakteru podmínek společenské práce čili společenských podmínek práce na rozdíl od rozptýlených a poměrně nákladných výrobních prostředků jednotlivých samostatných dělníků nebo malých mistrů — nabývají tohoto charakteru i tehdy, je-li mnoho dělníků spojeno jen prostorově, a ne společnou prací. Část výrobních prostředků nabývá tohoto společenského charakteru dříve, než ho nabývá sám pracovní proces.

Úsporu výrobních prostředků vůbec je nutno zkoumat s dvojího hlediska. Předně pokud zlevňuje zboží a tím snižuje hodnotu pracovní síly. Za druhé pokud mění poměr nadhodnoty k celému zálohovanému kapitálu, tj. k součtu hodnot jeho konstantní a variabilní součásti. Tento bod bude probrán až v prvním oddílu třetí knihy tohoto díla; tam odkazujeme v zájmu vnitřní souvislosti výkladu i mnoho jiného, co by patřilo již sem. Postup rozboru vyžaduje toto roztržení předmětu, které také odpovídá duchu kapitalistické výroby. Protože v ní totiž vystupují pracovní podmínky proti dělníkovi jako něco samostatného, jeví se také jejich úspora jako zvláštní operace, která se dělníka nijak netýká, a proto je odloučena od metod, které zvyšují jeho individuální produktivitu.

Forma práce, při níž se mnoho osob plánovitě a společně účastní téhož pracovního procesu nebo různých, ale spolu souvisících pracovních procesů, se nazývá kooperace.[10]

Jako je útočná síla jízdní švadrony nebo schopnost odporu pěšího pluku podstatně odlišná od součtu útočné síly a schopnosti odporu, které jsou s to vyvinout jednotliví jezdci a pěšáci, právě tak i mechanický součet sil jednotlivých dělníků se liší od společenské síly, která se rozvíjí, účastní-li se mnoho rukou současně konání téže nedílné operace, je-li na př. třeba zvednout břemeno, otáčet klikou, odstranit s cesty překážku.[11] Výsledku kombinované práce nelze ve všech těchto případech ojedinělou prací buď vůbec dosáhnout, nebo ho lze dosáhnout jen za mnohem delší dobu anebo jen v trpasličí míře. Jde tu nejen o zvýšení individuální produktivní síly kooperací, nýbrž i o vytvoření produktivní síly, která je již svou podstatou hromadnou silou.[11a]

Nehledě k nové síle, která vzniká ze splynutí mnoha sil v jednu celkovou sílu, u většiny produktivních prací již sám společenský kontakt vyvolává soutěživost a zvláštní povzbuzení životní energie (animal spirits), jež zvyšují individuální výkonnost jednotlivců. Proto 12 osob vyrobí za jeden společný pracovní den o 144 hodinách mnohem více výrobku než 12 isolovaných dělníků, z nichž každý pracuje 12 hodin, nebo než jeden dělník, který pracuje 12 dní po sobě.[12] Příčinou toho je, že člověk je od přírody živočichem, ne-li politickým, jak se domníval Aristoteles[13], pak jistě společenským.

I když mnoho lidí koná současně nebo společně tutéž práci nebo práci téhož druhu, může přesto individuální práce každého jednotlivce jako část celkové práce představovat sama různé fáze nějakého pracovního procesu, kterými zpracovávaný předmět následkem kooperace probíhá rychleji. Na př. utvoří-li zedníci řetěz, aby si mohli podávat cihly od základů stavby až na její vršek, dělá každý z nich totéž, a přece tvoří jejich jednotlivé operace souvislé stupně jedné celkové operace, její zvláštní fáze, jimiž musí v pracovním procesu projít každá cihla, a tak, projde-li dvěma tucty rukou celkového dělníka, dostane se na místo rychleji, než kdyby ji přenášely dvě ruce jednotlivého dělníka, který by lezl po lešení nahoru a dolů.[14] Pracovní předmět probíhá týmž prostorem v kratší době. Na druhé straně dochází ke kombinaci práce i tehdy, je-li na př. stavba prováděna současně s různých stran, ačkoli kooperující pracovníci dělají při tom tutéž práci nebo práci stejného druhu. Při kombinovaném pracovním dni o 144 hodinách se pracovní předmět zpracovává současně s různých stran, protože kombinovaný čili celkový dělník má oči a ruce vpředu i vzadu a je do jisté míry všudypřítomný. Proto se celkový výrobek dokončí rychleji než při dvanáctihodinovém pracovním dni 12 více či méně isolovaných dělníků, kteří jsou nuceni přistupovat k pracovnímu předmětu jednostranněji. Zde současně dozrávají prostorově různé části výrobku.

Zdůrazňujeme, že mnoho vzájemně se doplňujících dělníků koná stejnou práci nebo práci stejného druhu, protože tato nejjednodušší forma společné práce hraje velkou úlohu i v nejvyvinutějších podobách kooperace. Je-li pracovní proces složitý, již sám fakt spojení značné masy společně pracujících umožňuje rozdělit různé operace mezi různé dělníky, tedy provádět je současně, a tak zkrátit pracovní dobu nutnou k zhotovení celkového výrobku.[15]

V mnoha výrobních odvětvích bývají kritické chvíle, tj. časová období, daná samou povahou pracovního procesu, v nichž musí být dosaženo určitého pracovního výsledku. Má-li být na př. ostříháno stádo ovcí nebo požat a sklizen určitý počet jiter obilí, závisí kvantita a kvalita výrobku na tom, začne-li operace v určitou dobu a skončí-li v určitou dobu. Doba, za kterou musí být pracovní proces vykonán, je tu předem určena, jako na př. při lovu sleďů. Jednotlivec nemůže z jednoho dne vykrojit víc než jeden pracovní den, řekněme 12hodinový, zatím co kooperace na př. 100 lidí rozšiřuje dvanáctihodinový pracovní den na pracovní den o 1200 hodinách. Krátkost pracovní lhůty je vyvážena velikostí masy práce, která se v rozhodujícím okamžiku vrhá na pole práce. Včasné dosažení výsledku tu závisí na současném použití mnoha kombinovaných pracovních dnů, rozsah užitečného efektu na počtu dělníků; tento počet však zůstává vždy menší než počet dělníků, kteří by jednotlivě nemohli za tutéž dobu provést tutéž práci.[16] Právě pro nedostatek této kooperace přicházejí každoročně nazmar spousty obilí na západě Spojených států a spousty bavlny v těch částech Východní Indie, kde anglické panství zničilo starou občinu.[17]

Kooperace dovoluje jednak rozšiřovat prostorovou sféru práce, a proto si ji při určitých pracovních procesech vyžaduje již samo rozložení pracovních předmětů v prostoru; je nutná na př. při vysušování půdy, stavbě hrází, zavodňování, stavbách průplavů, silnic, železnic atd. Na druhé straně umožňuje kooperace relativně, tj. ve srovnání s rozsahem výroby, prostorové zúžení oblasti výroby. Toto prostorové zúžení sféry práce při současném rozšíření sféry její působnosti, které umožňuje ušetřit značnou část neproduktivních výrobních nákladů (faux frais), vzniká soustředěním masy dělníků, splýváním různých pracovních procesů a koncentrací výrobních prostředků. [18]

Ve srovnání se stejně velikým součtem jednotlivých individuálních pracovních dnů vyrábí kombinovaný pracovní den větší masy užitných hodnot a zmenšuje proto pracovní dobu nutnou k dosažení určitého užitečného efektu. V každém jednotlivém případě lze tohoto zvýšení produktivní síly práce dosáhnout různým způsobem: buď se zvyšuje mechanická síla práce, nebo se prostorově rozšiřuje sféra její působnosti, nebo se prostorově zužuje výrobní pole v poměru k rozsahu výroby, nebo se v kritické chvíli uvádí do pohybu velké množství práce po krátkou dobu, nebo se povzbuzuje soutěživost jednotlivců a napíná jejich životní energie, nebo se vtiskuje stejnorodým operacím mnoha lidí ráz nepřetržitosti a mnohostrannosti, nebo se začínají různé operace provádět současně, nebo se hospodárně užívá výrobních prostředků tím, že se jich užívá společně, nebo individuální práce dostává charakter průměrné společenské práce. Ve všech těchto případech je však specifická produktivní síla kombinovaného pracovního dne společenskou produktivní silou práce čili produktivní silou společenské práce. Vzniká z kooperace samé. V plánovité součinnosti s jinými prolamuje dělník individuální hranice a rozvíjí své druhové potence. [19]

Nemohou-li dělníci vůbec bezprostředně spolupracovat, aniž jsou pohromadě, je-li proto jejich shluknutí v určitém prostoru podmínkou jejich kooperace, znamená to, že námezdní dělníci mohou kooperovat jen tehdy, používá-li jich současně týž kapitál, týž kapitalista, t j. kupuje-li jejich pracovní síly současně. Takže úhrnná hodnota těchto pracovních sil, čili součet mezd dělníků za den, týden atd., musí být spojena už v kapitalistově kapse, dříve než tyto pracovní síly samy budou spojeny ve výrobním procesu. K zaplacení práce 300 dělníků najednou, třeba za jediný den, je zapotřebí většího vydání kapitálu než k placení práce menšího počtu dělníků týden co týden po celý rok. Počet kooperujících dělníků čili měřítko kooperace závisí tedy především na velikosti kapitálu, jejž jednotlivý kapitalista může vydat na zakoupení pracovní síly, tj. na tom, v jakém rozsahu každý jednotlivý kapitalista disponuje životními prostředky mnoha dělníků.

A to platí nejen o variabilním kapitálu, nýbrž i o konstantním kapitálu. Výdaje za suroviny jsou na př. 30krát větší u kapitalisty, který zaměstnává 300 dělníků, než u každého z 30 kapitalistů, kteří zaměstnávají po 10 dělnících. Hodnota a masa společně používaných pracovních prostředků neroste sice přímo úměrně počtu zaměstnaných dělníků, ale přesto roste značně. Koncentrace velkých mas výrobních prostředků v rukou jednotlivých kapitalistů je tedy materiální podmínkou kooperace námezdních dělníků, a stupeň kooperace čili rozsah výroby závisí na stupni této koncentrace.

Původně se jevila nutnou určitá minimální velikost individuálního kapitálu, aby počet současně vykořisťovaných dělníků, tedy i masa jimi vyráběné nadhodnoty stačily k osvobození vykořisťovatele od ruční práce, k přeměně malého mistra v kapitalistu a tak k formálnímu vytvoření kapitalistického vztahu. Toto minimum se nyní jeví jako materiální podmínka přeměny mnoha roztříštěných a navzájem na sobě nezávislých individuálních pracovních procesů v jeden kombinovaný společenský pracovní proces.

Stejně se původně jevilo velení kapitálu nad prací jen jako formální následek toho, že dělník nepracuje pro sebe, nýbrž pro kapitalistu, a tedy pod kapitalistou. S vývojem kooperace mnoha námezdních dělníků se velení kapitálu stává nezbytným pro konání pracovního procesu samého — skutečnou podmínkou výroby. Velení kapitalisty na poli výroby se nyní stává stejně nezbytným jako velení generála na poli bitevním.

Každá bezprostředně společenská čili společná práce, konaná v poměrně velkém měřítku, potřebuje ve větší nebo menší míře řízení, které uvádí v soulad individuální práce a plní všeobecné funkce, vznikající z pohybu celého produktivního tělesa na rozdíl od pohybu jeho samostatných orgánů. Jednotlivý houslista se řídí sám, orchestr potřebuje dirigenta. Funkce vedení, dozoru a koordinace se stávají funkcemi kapitálu, jakmile práce, která je mu podřízena, se stává kooperativní. Jako specifická funkce kapitálu nabývá však funkce řízení specifických charakteristických znaků.

Především je hybným motivem a určujícím účelem kapitalistického výrobního procesu co největší sebezhodnocení kapitálu[20], tj. co největší výroba nadhodnoty, tedy co největší vykořisťování pracovní síly kapitalistou. S růstem masy současně zaměstnaných dělníků vzrůstá i jejich odpor, a tím nevyhnutelně vzrůstá i tlak kapitálu, směřující k potlačení tohoto odporu. Kapitalistovo řízení je nejen zvláštní funkce, která vzniká ze samé povahy společenského pracovního procesu a která k němu patří, je to zároveň funkce vykořisťování tohoto společenského pracovního procesu a jako taková je podmíněna neodstranitelným antagonismem mezi vykořisťovatelem a surovým materiálem jeho vykořisťování. Jak roste rozsah výrobních prostředků, které stojí proti námezdnímu dělníkovi jako cizí majetek, roste nutnost kontroly jejich účelného používání. [21] Kooperace námezdních dělníků je dále pouze výsledek činnosti kapitálu, který jich používá současně. Souvislost jejich funkcí, jejich jednota jako produktivního kolektivního tělesa leží mimo ně, v kapitálu, který je spojuje a udržuje pohromadě. Proto souvislost jejich prací vystupuje proti nim ideálně jako plán, prakticky jako autorita kapitalisty, jako moc cizí vůle, která podrobuje jejich činnost svému účelu.

Kapitalistické vedení má tedy obsahově dvojaký charakter vzhledem k dvojakosti jím řízeného výrobního procesu samého, který je jednak společenským pracovním procesem ke zhotovování určitého výrobku, jednak zhodnocovacím procesem kapitálu. Ale svou formou je kapitalistické vedení despotické. Jakmile se kooperace vyvíjí v širším měřítku, rozvíjí i tento despotismus své zvláštní formy. Jak jsme již viděli, osvobozuje se kapitalista nejprve od ruční práce, jakmile jeho kapitál dosáhne oné minimální velikosti, při které se stává možnou kapitalistická výroba ve vlastním smyslu slova. Podobně nyní odstupuje i funkce bezprostředního a stálého dozoru nad jednotlivými dělníky a skupinami dělníků zvláštní kategorii námezdních pracovníků. Jako potřebuje armáda hierarchii vojenských velitelů, právě tak potřebuje masa dělníků, spojená společnou prací pod velením téhož kapitálu, průmyslové vyšší důstojníky (ředitele, managers) a poddůstojníky (mistry, foremen, overlookers, contre-maîtres), kteří během pracovního procesu rozkazují ve jménu kapitálu. Práce dozoru se ustaluje v jejich výhradní funkci. Srovnávaje výrobní způsob nezávislých rolníků nebo samostatných řemeslníků s plantážnickým hospodářstvím, opírajícím se o otroctví, počítá politický ekonom tuto práci vrchního dozoru k faux frais [neproduktivním nák1adům] [21a] výroby. Při zkoumání kapitalistického výrobního způsobu ztotožňuje naproti tomu funkci vedení, pokud vyplývá ze samé povahy společenského pracovního procesu, s touž funkcí, pokud vyplývá z kapitalistického a tedy antagonistického charakteru tohoto procesu. [22] Kapitalista není kapitalistou proto, že vede průmyslový podnik — naopak, stává se průmyslovým velitelem, protože je kapitalista. Nejvyšší moc v průmyslu se stává atributem kapitálu, jako byla ve feudální epoše nejvyšší moc ve vojenství i v soudnictví atributem pozemkového vlastnictví. [22a]

Dělník je vlastníkem své pracovní síly jen dotud, dokud jako její prodavač smlouvá s kapitalistou; může však prodat jen to, co má, jen svou individuální, jednotlivou pracovní sílu. Tato okolnost se nijak nemění tím, že kapitalista koupí 100 pracovních sil místo jedné, čili že uzavírá smlouvu ne s jedním dělníkem, nýbrž se stem navzájem nezávislých dělníků. Může tohoto sta dělníků použít, aniž mezi nimi zavádí kooperaci. Kapitalista tedy platí hodnotu 100 samostatných pracovních sil, ale neplatí kombinovanou pracovní sílu 100 dělníků. Jako nezávislé osoby jsou dělníci individua, vstupující v určitý vztah k témuž kapitálu, ale ne k sobě navzájem. Jejich kooperace začíná teprve v pracovním procesu, ale v pracovním procesu přestávají již patřit sami sobě. Jakmile vstoupí do této oblasti, stávají se částí kapitálu. Jako dělníci kooperující mezi sebou, jako články jednoho činného organismu, představují sami jen zvláštní způsob existence kapitálu. Produktivní síla, kterou rozvíjí dělník jako společenský dělník, je proto produktivní síla kapitálu. Společenská produktivní síla práce se rozvíjí bezplatně, jakmile je dělník postaven do určitých podmínek, a kapitál jej do těchto podmínek staví. Protože společenská produktivní síla práce kapitál nic nestojí, protože ji na druhé straně dělník nerozvíjí, dokud jeho práce sama nepatří kapitálu, jeví se jako produktivní síla, která kapitálu náleží již jeho povahou, jako jeho imanentní produktivní síla.

V kolosálním měřítku se projevuje účinek jednoduché kooperace v gigantických stavbách starých asijských národů, Egypťanů, Etrusků atd. „Stávalo se v minulých dobách, že tyto asijské státy, když zapravily své civilní a vojenské výdaje, měly jistý přebytek životních prostředků, které mohly vynaložit na přepychové nebo obecně užitečné stavby. Protože měly moc nad rukama téměř všeho nezemědělského obyvatelstva... a protože výhradní právo disponovat těmito přebytky příslušelo panovníkovi a kněžím, použily prostředků k vybudování oněch mohutných památníků, jimiž naplnily zem... Při vztyčování obrovských soch a převážení ohromných břemen, jejichž přeprava vzbuzuje úžas, se nejmarnotratnějším způsobem používalo skoro výhradně lidské práce... K tomu stačil velký počet dělníků a soustředění jejich úsilí. Tak se vynořují z hlubin oceánu mohutné korálové útesy a tvoří ostrovy a pevninu, ačkoli každý individuální ukladatel (depositary) je drobounký, slabý a ubohý. Nezemědělští dělníci asijské monarchie nemohli přiložit k dílu skoro nic než své individuální fysické síly, ale jejich síla byla v jejich počtu, a moc jednotného řízení těchto mas dala vzniknout oněm gigantickým stavbám. Jedině soustředění příjmů, z nichž dělníci žijí, v jedněch rukou nebo v rukou několika málo osob umožnilo takové podniky.“ [23] Tato moc asijských a egyptských králů nebo etruských theokratů a pod. přešla v novodobé společnosti na kapitalistu, ať již vystupuje jako jednotlivý kapitalista nebo jako kombinovaný kapitalista, jak je tomu u akciových společností.

Kooperace v pracovním procesu, kterou nacházíme v počátcích lidské kultury u loveckých národů[23a], nebo v indických zemědělských občinách, se opírá na jedné straně o společnou držbu výrobních podmínek, na druhé straně o to, že jednotlivé individuum se dosud neodtrhlo od pupeční šňůry rodu nebo občiny, podobně jako se jednotlivá včela neodtrhne od úlu. Toto obojí odlišuje tuto kooperaci od kapitalistické kooperace. Sporadické používání kooperace ve velkém měřítku v antickém světě, ve středověku a v novodobých koloniích je založeno na vztazích bezprostřední nadvlády a poroby, obvykle na otroctví. Naproti tomu kapitalistická forma kooperace předpokládá již od samého počátku svobodného námezdního dělníka, prodávajícího svou pracovní sílu kapitálu. Ale historicky se kapitalistická forma kooperace vyvíjí v protikladu k rolnickému hospodářství a k nezávislé řemeslné výrobě, ať už má cechovní formu nebo nemá. [24] Vůči nim nevystupuje kapitalistická kooperace jako zvláštní historická forma kooperace, nýbrž kooperace sama jako historická forma charakteristická pro kapitalistický výrobní proces a tvořící jeho specifickou zvláštnost.

Podobně jako se společenská produktivní síla práce, rozvinutá kooperací, jeví jako produktivní síla kapitálu — tak i sama kooperace se jeví jako specifická forma kapitalistického výrobního procesu v protikladu k výrobnímu procesu rozptýlených nezávislých pracovníků nebo malých mistrů. Je to první změna, kterou prodělává sám pracovní proces, jakmile je podřízen kapitálu. Tato změna nastává živelně. Její předpoklad, současné zaměstnání velkého počtu námezdních dělníků v témže pracovním procesu, tvoří východisko kapitalistické výroby. Toto východisko spadá vjedno se samou existencí kapitálu. Je-li proto na jedné straně kapitalistický výrobní způsob historickou nutností pro přeměnu pracovního procesu ve společenský proces, je na druhé straně společenská forma pracovního procesu způsob, kterého používá kapitál k výhodnějšímu vykořisťování pracovního procesu zvyšováním jeho produktivní síly.

Ve své jednoduché formě, kterou jsme dosud zkoumali, se kooperace kryje s výrobou ve velkém měřítku, ale netvoří ještě pevnou, charakteristickou formu zvláštní vývojové epochy kapitalistické výroby. Nanejvýš hraje přibližně stejnou úlohu v dosud řemeslných počátcích manufaktury[25] a v onom druhu velkozemědělství, který svým typem odpovídá manufakturnímu období a liší se v podstatě od rolnického hospodářství jen masou současně používaných dělníků a rozsahem koncentrovaných výrobních prostředků. Jednoduchá kooperace je vždy převládající formou v těch výrobních odvětvích, kde kapitál operuje ve velkém měřítku, aniž dosud dělba práce a stroje hrají významnou úlohu.

Kooperace zůstává základní formou kapitalistického výrobního způsobu, ačkoli ve své jednoduché podobě je sama jen zvláštní formou vedle jiných, vyvinutějších forem.

____________________________

Poznámky

[8] „Je nesporně velký rozdíl mezi hodnotou práce různých lidí vzhledem k rozdílům v síle, dovednosti a svědomitosti. Ale jsem si plně jist, na základě vlastního bedlivého pozorování, že kterýchkoli pět lidí jako celek vykoná stejné množství práce jako kterýchkoli jiných pět lidí téhož věku; to znamená, že z těchto pěti lidí jeden bude mít všechny vlastnosti dobrého dělníka, druhý bude špatný dělník, ostatní tři budou prostřední dělníci, blížící se ten dobrému dělníkovi, onen špatnému. Takže již u takové čety, jako je pět lidí, najdete souhrn toho, co může vykonat pět lidí.“ (E. .Burke: „Thoughts and Details, etc.“, str. 15, 16.) Srov. Quételet o průměrném individuu.

[9] Pan profesor Roscher nám sděluje svůj objev, že švadlena, která pracuje u paní profesorové dva dny, dodává vice práce než dvě švadleny, které pracují společně u paní profesorové jeden den. Pan profesor by měl pochopit, že kapitalistický výrobní proces se nedá pozorovat v dětském pokoji, za okolností, kde chybí hlavní osoba — kapitalista.

[10] „Concours des forces“ [spojení sil]. (Destutt de Tracy: „Traité de la volonté etc.“, str. 80.)

[11] „Existují četné operace tak jednoduché, že se už nedají dál rozdělit, ale mohou být prováděny jen kooperací četných rukou. Na př. zdvižení velké klády na vůz… a vůbec každá práce, která může být provedena jen velkým množstvím rukou vzájemně si pomáhajících při téže operaci.“ (E. G. Wakejleld: „A View of the Art of Colonization“, Londýn 1849, str. 168.)

[11a] „Zatím co jeden muž vůbec nemůže zdvihnout břemeno vážící tunu a 10 mužů se přitom musí velmi namáhat, sto mužů toho dosáhne, pomáhá-li každý jen jediným prstem.“ (John Bellers: „Proposals for Raising a College of Industry“. Londýn 1696, str. 21.)

[12] „V tom (t. j. zaměstnává-li farmář na 300 akrech týž počet dělníků, jako každý z 10 malých farmářů zaměstnává na 30 akrech) je v počtu pracovníků výhoda, kterou těžko poznají lidé neobeznámení s praxí. Nikdo jistě nebude popírat, že 1 se má ku 4 jako 3 k 12; ale v praxi je tato věta nesprávná: ve žních a při některých jiných naléhavých pracích jde práce lépe a rychleji, spojí-li se velký počet rukou: na př. ve žních 2 kočí, 2 nakladači, 2 podavači, 2 pohrabovači a několik lidí u stohu nebo ve stodole udělají dvakrát více práce, než by udělalo totéž množství rukou, kdyby byly rozděleny do skupinek na různých farmách.“ (,‚An Inquiry into the Connection between the present Price of Provisions and the Size of Farms. By a Farmer“. Londýn 1773, str. 7, 8.)

[13] Aristotelova definice vlastně praví, že člověk je od přírody občanem městské republiky. Je pro klasický starověk stejně charakteristická jako pro věk Yankeeů Franklinova definice, že člověk je „tvůrce nástrojů“.

[14] „Dále je nutno poznamenat, že taková částečná dělba práce může nastat i tam, kde všichni dělníci provádějí tutéž práci. Na př. zedníci, kteří si podávají cihly z ruky do ruky na vysoké lešení, konají všichni tutéž práci, ale přesto mezi nimi existuje jakási dělba práce, která tkví v tom, že každý z nich přemisťuje cihlu do určité vzdálenosti a že všichni společně ji podávají na místo mnohem rychleji, než kdyby si každý z nich nosil cihly sám až na vrchol lešení.“ (F. Skarbek: „Théorie des Richesses Sociales“, 2. vyd., Paříž 1840, sv. I, str. 97, 98.)

[15] „Jde-li o to, aby byla provedena složitá práce, musí se najednou provádět různé operace. Jeden dělá jedno, zatím co druhý dělá něco jiného, a všichni společně přispívají k dosažení výsledku, který by úsilím jednoho člověka vůbec nemohl být uskutečněn. Jeden vesluje, zatím co druhý kormidluje a třetí vrhá síť nebo hází harpunou po rybě, a rybolov má úspěch, který by byl nemožný bez takového spojení úsilí.“ (Destutt de Tracy: „Traité de la volonté etc.“, str. 78.)

[16] „Její (zemědělské práce) provedení v rozhodujícím okamžiku má nesmírný význam.“ (,‚An Inquiry into the Connection between the present Price etc.“, str. 7.) „V zemědělství není důležitějšího činitele nad činitele času.“ (Liebig: „Über Theorie und Praxis in der Landwirtschaft“. 1856, str. 23.)

[17] „Další takové zlo, které by sotva kdo očekával v zemi, která vyváží více práce než kterákoli jiná země na světě, s výjimkou snad Číny a Anglie, je nemožnost najít dostatečný počet dělnických rukou pro sklizeň bavlny. Následek toho je, že značná část úrody zůstává nesklizena a jiná část se sbírá se země, když už bavlna vypadala, a proto ztratila správnou barvu a částečně shnila, takže pro nedostatek dělnických rukou v pravý čas je plantážník fakticky nucen ztratit velkou část úrody, k níž tak toužebně vzhlížejí zraky Anglie.“ („Bengal Hurkaru“. Bi-Monthly Overland Summary of News, 22nd July 1861.)

[18] „Díky pokroku zemědělství všechno to — a možná ještě větší — množství kapitálu a práce, jichž se dříve používalo k povrchnímu obdělávání 500 akrů, je nyní soustředěno k důkladnějšímu obdělávání 100 akrů.“ Ačkoli „se v poměru k množství použitého kapitálu a práce prostor dokonce zmenšil, rozšířila se výrobní sféra oproti té výrobní sféře, na kterou se dříve omezovala činnost každého jednotlivého samostatného výrobního činitele.“ (R. Jones: „An Essay on the Distribution of Wealth“, „On Rent“, Londýn 1831, str. 191.)

[19] „Síla každého člověka je nepatrná, ale spojení těchto nepatrných sil vytváří celkovou sílu, která je větší než součet těchto dílčích sil, takže tyto síly již svým spojením mohou zmenšit dobu a zvětšit sféru svého účinku.“ (G. R. Carli, poznámka k P. Verri: „Meditazioni etc.“, sv. XV, str. 196.)

[20] „Zisk.., je jediným účelem výroby.“ (J. Vanderlint: „Money answers etc.“, str. 11.)

[21] List anglických šosáků „Spectator“ v čísle z 26. května 1866 oznamuje, že po zavedení jakéhosi společenství mezi kapitalisty a dělníky ve „Wirework Company of Manchester“ (Manchesterské společnosti na výrobu drátů), „prvním výsledkem byl náhlý pokles v plýtvání materiálem, protože lidé pochopili, že nemají proč — stejně jako jiní vlastníci — ničit vlastní majetek, a plýtvání materiálem je vedle lehkomyslných dluhů snad největším pramenem ztrát v průmyslu“. Týž list odhaluje jako základní nedostatek rochdalských cooperative experiments [družstevních pokusů]: „They showed that associations of workmen could manage shops, mills, and almost all forms of industry with success, and they immensely improved the condition of the men, but then they did not leave a clear place for masters.“ [Dokázaly, že dělnická sdružení mohou vést s úspěchem krámy, továrny a téměř všechny formy průmyslu, a zlepšily neobyčejně postaveni dělníků samých, ale!, ale vůbec nenechávají zřetelné místo pro kapitalistu.] Quelle horreur! [Jaká hrůza!]

[21a] Profesor Cairnes, ukázav „superintendence of labour“ [dozor nad prací] jako charakteristický rys otrokářské výroby v jižních státech Severní Ameriky, pokračuje: „Rolník-vlastník (na severu) si přivlastňuje celý výrobek své práce a nepotřebuje zvláštní povzbuzování k práci. Dozor je tu úplně zbytečný.“ (Cairnes: „The Slave Power“, str. 48, 49.)

[22] Sir James Steuart, který se vůbec vyznačuje tím, že vidí charakteristické společenské zvláštnosti různých výrobních způsobů, poznamenává: „Proč velké podniky v průmyslu ničí soukromé podniky, ne-li proto, že se více blíží jednoduchosti otrockého řádu ?“ („Principles of Political Economy“, Londýn 1767, sv. I, str. 167, 168.)

[22a] Auguste Comte a jeho škola by byli mohli dokazovat věčnou nutnost feudálních pánů stejně, jako dokazovali věčnou nutnost pánů kapitalistů.

[23] R. Jones: „Text-book of Lectures etc.“, str. 77, 78. Staroasyrské, egyptské atd. sbírky v Londýně a v jiných evropských hlavních městech činí z nás očité svědky těchto kooperativních pracovních procesů.

[23a] Linguet ve své „Théorie des Lois Civiles“ nazývá, možná odůvodněně, lov první formou kooperace a lov na lidi (válku) první formou lovu.

[24] Jak malorolnické hospodářství, tak nezávislá řemeslná výroba tvoří jednak základnu feudálního výrobního způsobu, jednak se objevují po jeho rozkladu vedle kapitalistické výroby. Tvoří zároveň ekonomickou základnu klasické společnosti v době jejího největšího rozkvětu, když se rozpadlo původní orientální pospolné vlastnictví a dokud se ještě otroctví nepodařilo zmocnit se do značnější míry výroby.

[25] „Což spojení dovednosti, píle a soupeření mnoha lidí při téže práci není způsob, jak tuto práci zdokonalit? A mohla snad Anglie nějakým jiným způsobem přivést svou vlnařskou manufakturu na tak vysoký stupeň dokonalosti ?“ (Berkeley: „The Querist“. Londýn 1750, str. 56, §521.)

[lehator]

pracovní náklady jake pracovni naklady? to si oblozi sam nebo zadarmo kamaradi z abc linuxu))

[Jan Jílek]

To si vše nechám udělat, protože na práci si najímám. Dávám vydělat jiným. kamarádi z abc, by se u té činnosti nejspíš nadobro zmrzačili.

[ROFL.]

DĚLBA PRÁCE A MANUFAKTURA

1. DVOJÍ PŮVOD MANUFAKTURY

Kooperace založená na dělbě práce vytváří svou klasickou formu v manufaktuře. Jako charakteristická forma kapitalistického výrobního procesu převládá v manufakturním období ve vlastním slova smyslu, tj. přibližně od poloviny XVI. století až do poslední třetiny XVIII. století.

Manufaktura vzniká dvojím způsobem. Buď jsou spojeni v jedné dílně pod velením téhož kapitalisty dělníci různorodých samostatných řemesel, jejichž rukama musí výrobek postupně projít, dokud není úplně hotov. Na př. kočár byl zprvu společným výrobkem prací velkého počtu nezávislých řemeslníků: koláře, sedláře, krejčího, zámečníka, pasíře, soustružníka, prýmkaře, sklenáře, malíře, lakýrníka, pozlacovače atd. Kočárová manufaktura spojuje všechny tyto různé řemeslníky v jedné dílně, kde současně vykonávají svou práci. Kočár nelze sice pozlatit, dokud není udělán. Dělá-li se však mnoho kočárů současně, může se neustále jedna část pozlacovat, zatím co jiná část ještě prochází některou z dřívějších fází výrobního procesu. Zde jsme stále ještě na půdě jednoduché kooperace, která nachází svůj lidský i věcný materiál hotový. Ale velmi brzy dochází k podstatné změně. Krejčí, zámečník, pasíř atd., jakmile se zabývá jen děláním kočárů, ztrácí pozvolna návyk, a tím i schopnost provozovat své staré řemeslo v celém jeho rozsahu. Na druhé straně nabývá nyní jeho jednostranná činnost nejúčelnější formy pro tento zúžený okruh působnosti. Původně se kočárová manufaktura jevila jako kombinace samostatných řemesel. Postupně se výroba kočárů rozděluje na různé dílčí operace, z nichž každá vykrystalisovává ve výhradní funkci dělníka-specialisty a jejichž souhrn je prováděn sdružením těchto dílčích dělníků. Podobně vznikla soukenická manufaktura a celá řada jiných manufaktur kombinací různých řemesel pod velením téhož kapitálu. [26]

Ale manufaktura vzniká také opačnou cestou. Mnoho řemeslníků, kteří dělají tutéž práci nebo práci stejného druhu, na př. Dělají papír, litery nebo jehly, je sdruženo jedním kapitalistou ve společné dílně. Je to kooperace ve své nejjednodušší formě. Každý z těchto řemeslníků (možná s jedním nebo dvěma tovaryši) zhotovuje celé zboží, tj. provádí postupně různé operace, nutné k jeho zhotovení. Jeho práce si zachovává svůj starý řemeslný charakter. Avšak vnější okolnosti brzy způsobí, že tohoto soustředění dělníků v jedné místnosti a současnosti jejich prací se využívá jinak. Je na př. Třeba dodat v určité lhůtě větší množství hotového zboží. Práce se proto rozdělí. Místo aby se témuž řemeslníkovi svěřilo postupné provádění různých operací, oddělí se tyto operace od sebe, isolují se, rozloží se v prostoru vedle sebe, při čemž se každá z nich svěří jednotlivému řemeslníku a všechny dohromady jsou současně prováděny kooperujícími pracovníky. Toto náhodné rozdělení se opakuje, ukazuje své vlastní výhody a pozvolna krystalisuje v soustavnou dělbu práce. Z individuálního výrobku samostatného řemeslníka, který provádí mnoho operací, přeměňuje se zboží ve společenský výrobek sdružení řemeslníků, z nichž každý provádí ustavičně jen tutéž dílčí operaci. Tytéž operace, které vzájemně splývaly jako řada postupných prací, prováděných německým cechovním mistrem-papírníkem, se v holandské papírnické manufaktuře osamostatňují a probíhají tu vedle sebe jako dílčí operace mnoha kooperujících dělníků. Norimberský cechovní mistr jehlář je základním elementem anglické jehlářské manufaktury. Zatím co však norimberský jehlář prováděl postupně třeba 20 operací jednu po druhé, pracuje v anglické jehlářské manufaktuře současně 20 jehlářů vedle sebe a každý z nich provádí jen jednu z 20 operací, které se na základě zkušeností ještě dále štěpí, isolují a osamostatňují jako výhradní funkce jednotlivých dělníků.

Manufaktura tedy vzniká, vytváří se z řemesla dvojí cestou. Jednak vychází z kombinace různorodých samostatných řemesel, která se stávají natolik nesamostatnými a jednostrannými, že tvoří již jen vzájemně se doplňující dílčí operace ve výrobním procesu téhož zboží. Jednak vychází manufaktura z kooperace řemeslníků téhož druhu, rozkládá dané individuální řemeslo na jeho různé zvláštní operace, isoluje je a osamostatňuje do té míry, že se každá z těchto operací stává výhradní funkcí zvláštního dělníka. Na jedné straně zavádí tedy manufaktura do výrobního procesu dělbu práce nebo ji dále rozvíjí, na druhé straně kombinuje dříve samostatná řemesla. Ale ať je její východisko v tom či onom zvláštním případě jakékoli, její konečná forma je vždy táž: výrobní mechanismus, jehož orgány jsou lidé.

Pro správné pochopení dělby práce uvnitř manufaktury je podstatné všimnout si těchto bodů. Především rozčlenění výrobního procesu na jeho zvláštní fáze se tu úplně kryje s rozkladem řemeslné činnosti na její různé dílčí operace. Ať je taková operace složitá nebo jednoduchá, zachovává si vždy svůj řemeslný charakter a závisí tedy na síle, obratnosti, rychlosti a jistotě každého jednotlivého dělníka, na jeho dovednosti zacházet s nástrojem. Základnou zůstává řemeslo. Tato úzká technická základna vylučuje možnost skutečně vědeckého rozčlenění výrobního procesu, protože každý dílčí proces, kterým výrobek prochází, musí být proveditelný jako dílčí řemeslná práce. Právě proto, že řemeslná dovednost zůstává takto základem výrobního procesu, přizpůsobuje se každý dělník výhradně provádění jedné dílčí funkce a jeho pracovní síla se přeměňuje v doživotní orgán této dílčí funkce. Konečně je tato dělba práce sama o sobě zvláštním druhem kooperace a mnoho jejích výhod vyplývá ze všeobecné podstaty kooperace vůbec, nikoli z její dané zvláštní formy.

2. DÍLČÍ DĚLNÍK A JEHO NÁSTROJ

Přistoupíme-li nyní k podrobnějšímu rozboru, musíme především konstatovat zřejmou skutečnost, že dělník, který po celý život vykonává tutéž jednoduchou operaci, přeměňuje celé své tělo v její automaticky jednostranný orgán, a proto na ni potřebuje méně času než řemeslník, který provádí střídavě celou řadu operací. Avšak kombinovaný souhrnný dělník, který tvoří živý mechanismus manufaktury, se skládá ze samých takových jednostranných dílčích dělníků. Ve srovnání se samostatným řemeslem se tu tedy v kratší době vyrábí více výrobku, čili produktivní síla práce se zvyšuje. [27] Sama metoda určité dílčí práce se zdokonaluje v důsledku toho, že dílčí práce se osamostatňuje jako výhradní funkce určitého dělníka. Neustálé opakování téže jednoduché operace a soustřeďování pozornosti na tuto úzkou oblast naučí na základě zkušeností dosahovat zamýšleného užitečného výsledku s nejmenším vynaložením síly. Protože však různé generace dělníků žijí současně a společně pracují v týchž manufakturách, takto získaná technická dovednost se upevňuje, hromadí a rychle se přenáší s generace na generaci. [28]

Manufaktura právě tím, že v dílně reprodukuje a soustavně do krajnosti rozvíjí tradiční oddělení řemesel, které nachází ve společnosti, vytváří virtuositu dílčích dělníků. Na druhé straně její přeměňování dílčí práce v životní povolání jednoho člověka odpovídá snaze dřívějších společností učinit řemesla dědičnými, dát jim nehybnou zkostnatělou formu kast nebo — jestliže určité historické podmínky vytvoří proměnlivost individuí, neslučitelnou s existencí kast — formu cechů. Kasty a cechy vznikají působením téhož přírodního zákona, který na př. reguluje dělení rostlin a zvířat na druhy a odrůdy, jen s tím rozdílem, že dědičnost kast nebo výlučnost cechů se na jistém stupni vývoje nadekretovávají jako společenský zákon. [29] „Dakkajské mušelíny nebyly nikdy předstiženy co do jemnosti, koromandelské kartouny a jiné látky nebyly předstiženy co do nádhery a trvanlivosti barev. A přece se vyrábějí bez kapitálu, bez strojů, bez dělby práce a bez kterékoli z těch metod, které poskytují takové přednosti evropské výrobě. Tkalcem je tam isolované individuum, které zhotovuje tkaninu na zakázku spotřebitelů a pracuje na tkalcovském stavu nejjednodušší konstrukce, skládajícím se často z hrubě sroubených dřevěných tyčí. Nemá ani zařízení na napínání osnovy, a proto musí být stav po celou dobu rozložen po celé délce; je tak neforemný a zabírá tolik místa, že se ani nevejde do chýše výrobce, který proto musí pracovat pod širým nebem a přerušovat práci při každé nepříznivé změně počasí.“ [30] Jen zvláštní zručnost, hromaděná od pokolení k pokolení a děděná s otce na syna, propůjčuje Indovi jako pavouku jeho virtuositu. A přece ve srovnání s většinou manufakturních dělníků vykonává takový indický tkadlec velmi složitou práci.

Řemeslník, který provádí postupně různé dílčí procesy, z nichž se skládá výroba výrobku, musí hned přecházet s místa na místo, hned zase měnit nástroje. Přechod od jedné operace k druhé přerušuje tok jeho práce a tvoří jaksi póry v jeho pracovním dni. Tyto póry se zužují, jestliže provádí po celý den ustavičně tutéž operaci, anebo mizejí stejnou měrou, jak se zmenšuje střídání jeho operací. Zvýšení produktivity práce je tu způsobeno buď zvětšeným vydáním pracovní síly za danou dobu, tj. rostoucí intensitou práce, nebo snížením neproduktivní spotřeby pracovní síly. Přebytečné vynaložení sil, způsobené každým přechodem z klidu do pohybu, se totiž vyrovnává delším trváním práce při dosažené normální rychlosti. Naproti tomu nepřetržitá jednotvárnost práce oslabuje pozornost a rozmach energie, protože připravuje dělníka o oddech a osvěžení, které přináší sama skutečnost změny činnosti.

Produktivita práce závisí však nejen na virtuositě pracovníka, nýbrž i na dokonalosti jeho nástrojů. Nástrojů téhož druhu, na př. nástrojů řezných, vrtacích, razicích, úderných atd. se používá v různých pracovních procesech, a naproti tomu v témž pracovním procesu slouží týž nástroj k různým operacím. Jakmile se však různé operace pracovního procesu od sebe odloučí a každá dílčí operace nabude v rukou dílčího dělníka co nejdokonalejší, a tedy výhradní formy, stává se nutností změna nástrojů, jež dříve sloužily k různým účelům. Směr této změny jejich formy vyplývá ze zkušenosti, která ukazuje, na jaké zvláštní potíže naráží používání nástrojů v nezměněné formě. Diferenciace pracovních nástrojů, kterou nástroje téhož druhu nabývají zvláštních pevných forem pro každé zvláštní použití, a jejich specialisace, při níž každý takový odlišný nástroj projevuje celou svou účinnost jen v rukou specifického dílčího pracovníka, to jsou charakteristické zvláštnosti manufaktury. Jen v Birminghamu se vyrábí na 500 druhů kladiv, z nichž každé slouží nejen pro zvláštní výrobní proces, nýbrž často celá řada druhů slouží k jednotlivým operacím v témže procesu. Manufakturní období zjednodušuje, zlepšuje a rozmnožuje pracovní nástroje tím, že je přizpůsobuje výhradním zvláštním funkcím dílčích dělníků. [31]Tvoří tak zároveň jeden z materiálních předpokladů stroje, který je kombinací mnoha jednoduchých nástrojů.

Dílčí dělník a jeho nástroj tvoří jednoduché prvky manufaktury. Podívejme se nyní na manufakturu jako celek.

3. DVĚ ZÁKLADNÍ FORMY MANUFAKTURY: HETEROGENNÍ MANUFAKTURA A ORGANICKÁ MANUFAKTURA

Co do svého vnitřního uspořádání se manufaktury dělí na dvě základní formy, které, přestože se občas prolínají, tvoří dva podstatně odlišné druhy a zejména také při pozdější přeměně manufaktury ve velký strojní průmysl hrají úplně rozdílnou úlohu. Tento dvojí charakter manufaktury vyplývá ze samé povahy výrobku. Výrobek vzniká buď čistě mechanickým spojením samostatných dílčích výrobků, anebo vděčí za svou hotovou formu řadě souvislých procesů a manipulací.

Na př. lokomotiva se skládá z více než 5000 samostatných částí. Nemůže však sloužit jako příklad prvního druhu vlastní manufaktury, protože je výtvorem velkého průmyslu. Ale krásným příkladem jsou hodinky, na kterých už William Petty znázorňuje manufakturní dělbu práce. Z individuálního výrobku norimberského řemeslníka se hodinky přeměnily ve společenský výrobek celé masy dílčích dělníků. Jsou to: výrobce hrubého stroje, výrobce hodinkových per, výrobce číselníků, výrobce vlásků, vrtač a výrobce kaménků, výrobce ručiček, pouzdrař, výrobce šroubků, pozlacovač, s mnohými dalšími podobory, jako: výrobce koleček (zvlášť se vyrábějí mosazná a ocelová kolečka), výrobce pastorků, výrobce ručičkových kol, acheveur de pignon (upevňuje kolečka na pastorky, leští fasety atd.), čípkař, planteur de finissage (zasazuje různá kolečka a pastorky do stroje), finisseur de barillet (řeže zuby, dělá dírky správného průměru, kalí základky a základková kola), výrobce kroku, u kroku válcového zase výrobce válců, výrobce stupních kol, setrvačníkář, výrobce posouvadel (zadní posunovací zařízení, jímž se hodinky vyřizují), planteur d'échappement (vlastní hotovitel kroku); pak repasseur de barillet (dohotovuje zcela pérovnici a stavítko), leštič ocele, leštič koleček, leštič šroubků, malíř číslic, smaltovač (polévá měď smaltem), fabricant de pendants (dělá pouze obloučky k pouzdrům), finisseur de charnière (zasazuje mosazný kolíček do stěžejky pouzdra atd.), faiseur de secret (dělá péra v pouzdru, která vymršťují hodinkové víčko), rytec, ciseleur, polisseur de boîte [leštič pouzdra] atd. atd., konečně repasseur, který celé hodinky sestavuje a jdoucí odvádí. Jen některé části hodinek procházejí různýma rukama a nakonec se všechna tato membra disjecta [rozptýlené články] sbíhají v rukou, které je spojují v jeden mechanický celek. Pro tento čistě vnější vztah hotového výrobku k jeho rozličným, součástem je u této výroby, stejně jako u jiných podobných, spojení dílčích dělníků v téže dílně jen náhodné. Dílčí práce mohou být opět samy prováděny jako jednotlivá samostatná řemesla, jako je tomu na př. v kantonech Waadt a Neuchâtel, kdežto na př. v Ženevě existují velké hodinářské manufaktury, tj. uskutečňuje se bezprostřední kooperace dílčích dělníků pod vedením jednoho kapitálu. Ale i v tomto případě se číselníky, péra a pouzdra zřídkakdy zhotovují přímo v manufaktuře. Kombinovaný manufakturní způsob výroby je tu výhodný jen ve výjimečných případech, protože největší je konkurence mezi dělníky, kteří pracují doma, a roztříštění výroby na masu heterogenních procesů téměř vylučuje možnost společného používání pracovních nástrojů; a přitom při rozptýlené výrobě ušetří kapitalista výlohy za tovární budovy atd. [32] Je však třeba podotknout, že postavení těchto dílčích dělníků, kteří pracují doma, ale ne pro sebe, nýbrž pro kapitalistu (fabricant, établisseur), je naprosto odlišné od postavení samostatného řemeslníka, který pracuje jen pro své zákazníky. [33]

Druhý druh manufaktury, její dokonalá forma, vyrábí výrobky, které procházejí souvisícími vývojovými fázemi, řadou procesů; je to na př. jehlářská manufaktura, kde drát prochází rukama 72, ba dokonce 92 specifických dílčích dělníků.

Pokud taková manufaktura kombinuje původně rozptýlená řemesla, zmenšuje prostorovou vzdálenost mezi jednotlivými výrobními fázemi výrobku. Tím se zkracuje doba, nutná pro přechod výrobku z jednoho stadia do druhého, tedy i práce, která se na tyto přechody vynakládá. [34] Tak se dosahuje větší produktivity práce ve srovnání s řemeslem, při čemž tu vzrůst produktivity vyplývá z kooperativního charakteru manufaktury vůbec. Na druhé straně její svérázný princip dělby práce vede k isolování různých výrobních fází, které se od sebe oddělují jako příslušné množství samostatných dílčích prací řemeslného charakteru. Zavedení a udržování souvislosti mezi isolovanými funkcemi vyžaduje stálé přecházení výrobku z ruky do ruky, z jednoho procesu do druhého. S hlediska velkého průmyslu se tato okolnost jeví jako pro manufakturu charakteristická omezenost, zvyšující náklady a vyplývající ze samého principu manufaktury. [35]

Pozorujeme-li určité množství suroviny, na př. hadrů v papírnické manufaktuře nebo drátu v jehlářské manufaktuře, vidíme, že surovina prochází v rukou různých dílčích dělníků řadou po sobě následujících výrobních fází, až nakonec výrobek dostane svou konečnou formu. Pozorujeme-li naproti tomu dílnu jako jeden souhrnný mechanismus, vidíme, že tu surovina je současně ve všech svých výrobních fázích. Souhrnný dělník, skládající se z dílčích dělníků, táhne částí svých četných rukou, vyzbrojených nástroji, drát, zatím co současně jinýma rukama a nástroji jej vyrovnává, jinýma jej řeže, zaostřuje atd. Procesy následující po sobě v čase se přeměňují v procesy probíhající vedle sebe v prostoru. Tak se za danou dobu získává více hotového zboží. [36] Tato současnost vyplývá sice ze všeobecné kooperativní formy celkového procesu, ale přesto manufaktura nejen nachází podmínky kooperace hotové, nýbrž částečně si je teprve sama vytváří tím, že rozkládá řemeslnou činnost na její součásti. Na druhé straně dosahuje této společenské organisace pracovního procesu jen tím, že přikovává téhož dělníka k témuž detailu.

Protože dílčí výrobek každého dílčího dělníka je zároveň jen určitým vývojovým stupněm téhož výrobku, dodává jeden dělník druhému nebo jedna skupina dělníků jiné skupině jejich surovinu. Výsledek práce jednoho tvoří výchozí bod pro práci druhého. Jeden dělník tu tedy bezprostředně zaměstnává druhého. Pracovní doba, nutná k dosažení zamýšleného užitečného efektu v každém dílčím procesu, je stanovena zkušeností, a celkový mechanismus manufaktury spočívá na předpokladu, že se za danou pracovní dobu dosáhne daného výsledku. Jen za této podmínky mohou různé, vzájemně se doplňující pracovní procesy probíhat nepřetržitě, současně a vedle sebe v prostoru. Je jasné, že tato bezprostřední vzájemná závislost prací, a tedy i dělníků, nutí každého z nich používat ke své funkci jen nutné pracovní doby, a že se tak vytváří docela jiná nepřetržitost, stejnotvárnost, pravidelnost, pořádek [37] a zejména také intensita práce, než jaké jsou v samostatném řemesle anebo i při jednoduché kooperaci. Zákon, podle něhož se na výrobu výrobku musí vynaložit jen společensky nutná pracovní doba, projevuje se za zbožní výroby vůbec jen jako vnější donucení konkurence, protože, povrchně vyjádřeno, každý jednotlivý výrobce musí prodávat své zboží za tržní cenu. Naproti tomu v manufaktuře se zhotovení daného množství výrobku za danou pracovní dobu stává technickým zákonem výrobního procesu samého. [38]

Avšak různé operace vyžadují nestejnou dobu a dodávají proto za stejné časové úseky různá množství dílčích výrobků. Má-li tedy každý dělník provádět den co den stále jen tutéž operaci, je pro různé operace nutný různý počet dělníků, na př. 4 lijci a 2 ulamovači na jednoho hoblíře v manufaktuře písmen, kde lijec odlije za hodinu 2000 písmen, ulamovač ulomí 4000 cípků a hoblíř 8000 písmen orovná. Zde se princip kooperace vrací ke své nejjednodušší formě — k současnému zaměstnání mnoha lidí, kteří dělají práci stejného druhu — nyní však tento princip vyjadřuje organický poměr. Manufakturní dělba práce tedy nejen zjednodušuje a rozmnožuje kvalitativně různé orgány společenského souhrnného dělníka, nýbrž vytváří také stálé matematické poměry mezi kvantitativním rozsahem těchto orgánů, tj. mezi relativním počtem dělníků čili relativní velikostí skupin dělníků v každé z těchto speciálních funkcí. S kvalitativním rozčleněním společenského pracovního procesu rozvíjí i jeho kvantitativní normy a proporce.

Je-li pro určitý rozsah výroby zkušeností stanoven nejvhodnější číselný poměr mezi různými skupinami dílčích dělníků, lze rozšířit rozsah výroby jen tak, že se přibere násobek počtu dělníků každé jednotlivé skupiny. [39] K tomu přistupuje ještě to, že totéž individuum může vykonávat určité práce stejně snadno jak ve velkém, tak v malém měřítku; je to na př. práce vrchního dozoru, přeprava dílčích výrobků z jedné výrobní fáze do druhé atd. Osamostatnění těchto prací v samostatné funkce, konané speciálními dělníky, je proto výhodné teprve při zvětšení počtu dělníků zaměstnaných ve výrobě, ale toto zvětšení musí současně postihnout všechny skupiny ve stejné proporci.

Každá jednotlivá skupina, určitý počet dělníků, kteří vykonávají tutéž dílčí funkci, se skládá ze stejnorodých prvků a tvoří zvláštní orgán celkového mechanismu. V některých manufakturách je však každá jednotlivá skupina již rozčleněným pracovním tělesem, zatím co celkový mechanismus se tvoří opakováním nebo násobením těchto elementárních produktivních organismů. Vezměme na př. manufakturu lahví. Rozpadá se na tři podstatně rozličné fáze. Předně na přípravnou fázi, jíž je úprava sklářského kmene, směsi písku, vápna atd., a tavení tohoto kmene v tekutou sklovinu. [40] V této první fázi, stejně jako v konečné fázi — při odnášení lahví z chladicích pecí, při třídění, balení atd. — jsou zaměstnáni různí dílčí dělníci. Mezi oběma těmito fázemi je vlastní výroba lahví, tj. zpracování tekuté skloviny v láhve. U téhož pracovního otvoru sklářské pece pracuje skupina, která se v Anglii nazývá „hole“ a je složena z dělníků zvaných „bottle maker“ [lahvař] nebo „finisher“ [dělník dokončující výrobek], „blower“ [foukač], „gatherer“ [odnašeč], „putter up“ [odebírač] nebo „whetter of“ [očišťovač] a „taker in“ [učedník]. Těchto pět dílčích dělníků tvoří pět zvláštních orgánů jediného pracovního tělesa, které může fungovat jen jako celek, tedy jen jako bezprostřední kooperace pěti lidí. Chybí-li jeden z jeho pěti článků, je celé těleso ochromeno. Táž sklářská pec má však několik otvorů — v Anglii na př. 4 až 6 — u každého z nich je žáruvzdorná pánev s tekutým sklem, a u každé pracuje zvláštní skupina, skládající se z týchž pěti speciálních dělníků. Rozčlenění každé jednotlivé skupiny se tu bezprostředně zakládá na dělbě práce, kdežto spojení mezi různými skupinami stejného složení představuje jednoduchou kooperaci, která má hospodárněji využívat jednoho z výrobních prostředků, zde sklářské pece. Každá taková sklářská pec se svými 4 až 6 skupinami tvoří jakoby samostatnou sklářskou dílnu, a sklářská manufaktura zahrnuje několik takových dílen včetně zařízení a dělníků pro přípravné i konečné fáze výroby.

Konečně se může manufaktura, která sama zčásti vzniká z kombinace různých řemesel, vyvinout opět v kombinaci různých manufaktur. Na př. velké anglické sklářské hutě si stavějí samy své žáruvzdorné pánve, protože na jejich jakosti podstatně závisí zdar nebo nezdar výrobku. Manufaktura jednoho výrobního prostředku se tu spojuje s manufakturou výrobku. Naopak může být manufaktura nějakého výrobku spojena s manufakturami, jimž tento výrobek sám slouží jako surovina anebo s jejichž výrobky se později spojuje. Tak se setkáváme na př. s manufakturou flintového skla, kombinovanou s brusírnou skla a mědilitectvím, kde se provádí zasazování rozličných skleněných výrobků do kovů. Zde tvoří vzájemně spojené různé manufaktury více nebo méně prostorově odloučená oddělení jedné celkové manufaktury a zároveň navzájem nezávislé výrobní procesy — každý s vlastní dělbou práce. Přes některé výhody, které skýtá kombinovaná manufaktura, nevytváří na vlastním základě skutečnou technickou jednotu. Tato jednota vzniká teprve při přeměně manufaktury ve strojní výrobu.

Manufakturní období, které brzy vyslovuje jako svůj vědomý princip snížení pracovní doby nutné k výrobě zboží, [41] rozvíjí sporadické užívání strojů, zejména při určitých elementárních přípravných procesech, k nimž je zapotřebí velkého počtu lidí a velkého vynaložení síly. Tak se na př. v papírnické manufaktuře brzy začalo používat k mletí hadrů zvláštních mlýnů a v hutnictví k drcení rudy tak zvaných tlukadel. [42] Stroj v jeho nejelementárnější formě nám odkázalo římské císařství ve vodním mlýnu. [43] Období řemesel nám také zanechalo veliké vynálezy: kompas, střelný prach, knihtisk a automatické hodiny. Vcelku však hraje stroj dál onu vedlejší úlohu, kterou mu přisuzuje Adam Smith vedle dělby práce. [44] Velký význam mělo sporadické používání strojů v XVII. století, protože poskytlo velkým matematikům oné doby praktické opěrné body a podněty k vytvoření moderní mechaniky.

Specifickým mechanismem manufakturního období zůstává sám souhrnný dělník, skládající se z mnoha dílčích dělníků. Různé operace, které střídavě provádí výrobce zboží a které v jeho pracovním procesu splývají v jeden celek, vyžadují od něho napínání různých schopností. Jednou musí vyvíjet více síly, po druhé více zručnosti, po třetí více pozornosti atd., ale totéž individuum nemá všechny tyto vlastnosti ve stejné míře. Po rozdělení, osamostatnění a isolování různých operací se dělníci dělí, třídí a seskupují podle schopností, které u nich převládají. Jestliže tedy přirozené zvláštnosti dělníků tvoří půdu, do níž zapouští své kořeny dělba práce, rozvíjí naproti tomu manufaktura, jakmile je zavedena, pracovní síly, které se samou svou povahou hodí jen k jednostranným specifickým funkcím. Souhrnný dělník má nyní všechny produktivní schopnosti výrobce ve stejném stupni virtuosity a zároveň je vynakládá co nejhospodárněji, neboť každého svého orgánu, individualisovaného ve zvláštním dělníkovi nebo ve zvláštní skupině dělníků, užívá výhradně k plnění své specifické funkce. [45] Jednostrannost, ba dokonce přímé nedostatky dílčího dělníka se stávají jeho dokonalostí, jakmile se stává orgánem souhrnného dělníka. [46] Navyknutí na jednostrannou funkci jej mění v orgán, působící s instinktivní jistotou, kdežto souvislost celkového mechanismu ho nutí působit s pravidelností jednotlivé části stroje. [47]

Protože různé funkce souhrnného dělníka jsou jednodušší nebo složitější, hrubší nebo jemnější, vyžadují jeho orgány, individuální pracovní síly, velmi různý stupeň vyškolení, a proto mají velmi různou hodnotu. Manufaktura tak vytváří hierarchii pracovních sil, které odpovídá stupnice mezd. Jestliže se na jedné straně individuální dělník přizpůsobuje jednostranné funkci, k níž je pak po celý život upoután, přizpůsobují se na druhé straně různé pracovní operace stejnou měrou této hierarchii přirozených a získaných schopností. [48] Avšak každý výrobní proces vyžaduje určité jednoduché pohyby, které dokáže každý člověk. I tyto pohyby nyní přetrhávají své volné pouto s obsažnějšími momenty produktivní činnosti a kostnatějí ve zvláštní výhradní funkce.

Manufaktura vytváří proto v každém řemesle, které zachvacuje, kategorii tak zvaných nevyučených dělníků, které přísně vylučovala řemeslná organisace výroby. Rozvíjejíc až k virtuositě jednostrannou specialitu na úkor pracovní schopnosti vůbec, dělá zvláštní specialitu i z nedostatku jakéhokoli rozvoje. K hierarchickému odstupňování přistupuje jednoduché dělení dělníků na vyučené a nevyučené. U nevyučených úplně odpadají náklady na vyučení, u vyučených jsou nižší než u řemeslníků, protože jejich funkce se zjednodušily. V obou případech klesá hodnota pracovní síly. [49] Výjimku nacházíme tam, kde rozklad pracovního procesu vytváří nové souhrnné funkce, které se v řemeslné výrobě buď vůbec nevyskytovaly, anebo jen v omezené míře. Relativní znehodnocení pracovní síly, které je výsledkem odstranění nebo snížení nákladů na vyučení, znamená přímo vyšší zhodnocení kapitálu, neboť vše, co zkracuje dobu nutnou k reprodukci pracovní síly, rozšiřuje oblast nadpráce.

4. DĚLBA PRÁCE UVNITŘ MANUFAKTURY A DĚLBA PRÁCE UVNITŘ SPOLEČNOSTI

Prozkoumali jsme nejprve původ manufaktury, pak její jednoduché prvky — dílčího dělníka a jeho nástroj — konečně její celkový mechanismus. Nyní se stručně dotkneme poměru mezi manufakturní dělbou práce a společenskou dělbou práce, která tvoří všeobecný základ veškeré zbožní výroby.

Máme-li na zřeteli jen práci samu, můžeme označit rozdělení společenské výroby na její velké druhy, jako je zemědělství, průmysl atd., za obecnou dělbu práce, třídění těchto druhů výroby na obory a podobory za zvláštní dělbu práce a dělbu práce uvnitř dílny za jednotlivou dělbu práce. [50]

Dělba práce uvnitř společnosti a jí odpovídající omezení individuí na sféru určitého povolání, se vyvíjí — stejně jako dělba práce uvnitř manufaktury — ze dvou protikladných výchozích bodů. V rodině[50a] — a za dalšího vývoje v rodu — vzniká samorostlá dělba práce z rozdílů pohlaví a věku, tedy na čistě fysiologickém základě, a rozšiřuje svou sféru s rozšiřováním společenského života, s růstem obyvatelstva a zejména se vznikem konfliktů mezi různými rody a podmaňováním jednoho rodu druhým. Na druhé straně, jak jsem se již zmínil, vzniká výměna výrobků v bodech, kde přicházejí do styku různé rodiny, rody, občiny, neboť v počátcích lidské kultury nevystupují proti sobě jako samostatné jednotky jednotlivá individua, nýbrž rodiny, rody atd. Různé občiny nacházejí v okolní přírodě různé výrobní prostředky a různé životní prostředky. Jejich způsob výroby, způsob života a výrobky se proto liší. Právě tato přirozeně vzniklá rozdílnost vyvolává při styku občin vzájemnou výměnu výrobků, tedy pozvolnou přeměnu těchto výrobků ve zboží. Výměna nevytváří rozdíl mezi výrobními sférami, nýbrž vytváří vztah mezi již rozdílnými sférami a přeměňuje je tak ve více nebo méně na sobě závislá odvětví celkové společenské výroby. Zde vzniká společenská dělba práce výměnou mezi původně různými, ale navzájem na sobě nezávislými výrobními sférami. Tam, kde je výchozím bodem fysiologická dělba práce, zvláštní orgány bezprostředně spjatého celku se od sebe odlučují, rozkládají se — hlavním podnětem k tomuto rozkladu je směna zboží s cizími občinami — a osamostatňují se, zachovávajíce mezi sebou jen souvislost, která se ustaluje mezi jednotlivými pracemi výměnou jejich výrobků jakožto zboží. Jednou je to ztráta samostatnosti toho, co bylo dříve samostatné, po druhé osamostatnění toho, co bylo dříve nesamostatné.

Základem veškeré vyvinuté dělby práce, uskutečňující se směnou zboží, je odluka města od venkova. [51] Můžeme říci, že celé ekonomické dějiny společnosti jsou shrnuty v pohybu tohoto protikladu, kterým se tu však nebudeme blíže zabývat.

Materiálním předpokladem dělby práce uvnitř manufaktury je, jak jsme viděli, určitý počet současně zaměstnaných dělníků; při dělbě práce uvnitř společnosti hraje tutéž úlohu množství obyvatelstva a jeho hustota, které tu nastupují na místo shluknutí lidí v téže dílně. [52] Ale tato hustota obyvatelstva je cosi relativního. Země poměrně řídce zalidněná, avšak s vyvinutými dopravními prostředky, má hustší obyvatelstvo než více zalidněná země s nevyvinutými dopravními prostředky; v tomto smyslu jsou na př. severní státy americké Unie hustěji zalidněny než Indie. [53]

Protože zbožní výroba a zbožní oběh jsou všeobecným předpokladem kapitalistického výrobního způsobu, vyžaduje manufakturní dělba práce již do určitého stupně vyzrálou dělbu práce uvnitř společnosti. Naopak manufakturní dělba práce opět působí na tuto společenskou dělbu práce, rozvíjí ji a dále rozčleňuje. S diferenciací pracovních nástrojů se stále více diferencují i výrobní odvětví, která tyto nástroje vyrábějí. [54] Zachvátí-li výroba manufakturního typu nějaké průmyslové odvětví, které dosud souviselo s jinými jako hlavní nebo vedlejší odvětví a bylo provozováno týmiž výrobci, nastane tu ihned oddělení a vzájemné osamostatnění. Zachvátí-li manufaktura jednotlivý stupeň výroby nějakého zboží, stávají se různé stupně jeho výroby různými samostatnými výrobními obory. Zmínili jsme se již, že tam, kde je hotový výrobek jen mechanickým spojením dílčích výrobků, mohou se dílčí práce opět osamostatnit jako jednotlivá řemesla. Aby byla dělba práce uvnitř manufaktury provedena úplněji, štěpí se jedno výrobní odvětví — podle různých surovin nebo různých forem, které může táž surovina dostávat — na různé a přitom někde úplně nové manufaktury. Tak se již v první polovině XVIII. století jen ve Francii tkalo přes 100 různých druhů hedvábných látek a v Avignonu existoval na př. zákon, že „každý učeň se smí věnovat vždy jen jednomu druhu výroby a nesmí se učit najednou způsobům zhotovování několika výrobků“. Územní dělba práce, která váže určitá výrobní odvětví na určité kraje v zemi, dostává nový podnět manufakturní výrobou, která využívá všech zvláštností. [55] Bohatý materiál k dělbě práce uvnitř společnosti poskytuje v manufakturním období rozšiřování světového trhu a koloniální systém, což obojí náleží do okruhu všeobecných podmínek existence společenské dělby práce. Není tu na místě, abychom zkoumali, jak dělba práce zachvacuje vedle ekonomické sféry i všechny ostatní sféry společnosti a všude klade základy k onomu úzkému odbornictví a specialisaci, k oné jednostrannosti člověka, které pohnuly již A. Fergusona, učitele A. Smitha, ke zvolání: „Jsme národ helotů a není svobodných lidí mezi námi!“ [56]

Avšak přes četné analogie a souvislosti mezi dělbou práce uvnitř společnosti a dělbou práce uvnitř dílny se oba tyto typy od sebe liší nejen stupněm, nýbrž i podstatou. Nejnápadněji vyniká tato analogie nesporně tam, kde různá výrobní odvětví spojuje vnitřní souvislost. Na př. dobytkář produkuje surové kůže, koželuh je proměňuje ve vydělané kůže, obuvník vydělané kůže v boty. Každý tu vyrábí jen další výrobek a hotový předmět je kombinovaný výrobek těchto jednotlivých prací. K tomu přistupují ještě rozmanitá pracovní odvětví, která dodávají dobytkáři, koželuhovi a obuvníkovi jejich výrobní prostředky. Někdo si může představovat, podobně jako A. Smith, že tato společenská dělba práce se liší od manufakturní dělby jen subjektivně, jen pro pozorovatele, který v manufaktuře přehlédne jedním pohledem rozmanité dílčí práce, prostorově spojené, kdežto ve společenské výrobě zatemňuje tuto souvislost roztroušení jejích jednotlivých odvětví na velkých prostorách a velký počet osob zaměstnaných v každém odvětví. [57] Co však tvoří souvislost mezi nezávislými pracemi dobytkáře, koželuha a obuvníka? To, že jejich výrobky existují jako zboží. Co naproti tomu charakterisuje manufakturní dělbu práce? To, že tu dílčí dělník nevyrábí zboží. [58] Teprve společný výrobek mnoha dílčích dělníků se mění ve zboží. [58a] Dělba práce uvnitř společnosti je zprostředkovávána koupí a prodejem výrobků různých pracovních odvětví, souvislost mezi dílčími pracemi uvnitř manufaktury prodejem různých pracovních sil témuž kapitalistovi, který jich užívá jako kombinované pracovní síly. Manufakturní dělba práce předpokládá koncentraci výrobních prostředků v rukou jednoho kapitalisty, společenská dělba práce předpokládá roztříštění výrobních prostředků mezi četné, navzájem nezávislé výrobce zboží. V manufaktuře železný zákon přesně stanovených číselných poměrů čili proporcionality rozděluje dělnické masy mezi určité funkce; naproti tomu rozdělování výrobců zboží a jejich výrobních prostředků mezi různá odvětví společenské práce určuje rozmarná hra náhody a libovůle. Různé výrobní sféry se sice ustavičně snaží získat rovnováhu, protože na jedné straně každý výrobce zboží musí vyrobit užitnou hodnotu, tj. uspokojovat určitou společenskou potřebu — při čemž rozsah těchto potřeb je kvantitativně různý a různé potřeby jsou vzájemně vnitřně spojeny v jednu přirozenou soustavu — na druhé straně zákon hodnoty zboží určuje, jakou část pracovní doby, kterou má společnost k disposici, může vynaložit na výrobu toho kterého druhu zboží. Ale tato stálá tendence různých výrobních sfér k získání rovnováhy je jen reakce proti ustavičnému porušování této rovnováhy. Pravidlo, které se uplatňuje při dělbě práce uvnitř dílny a priori [předem] a plánovitě, působí při dělbě práce uvnitř společnosti jen a posteriori [dodatečně] jako vnitřní, slepá přírodní nutnost, která překonává chaotickou libovůli výrobců zboží a kterou lze pozorovat jen na barometrických výkyvech tržních cen. Manufakturní dělba práce předpokládá bezpodmínečnou autoritu kapitalisty nad dělníky, kteří tvoří pouhé články celkového mechanismu, jenž mu patří; společenská dělba práce staví proti sobě nezávislé výrobce zboží, kteří neuznávají jinou autoritu než autoritu konkurence, než nátlak, který je výsledkem boje jejich vzájemných zájmů, tak jako v říši zvířat bellum omnium contra omnes [válka všech proti všem] je více méně podmínkou existence všech druhů. Proto totéž buržoasní vědomí, které oslavuje manufakturní dělbu práce, doživotní připoutání dělníka k nějaké jedné operaci a bezpodmínečné podřízení dílčího dělníka moci kapitálu jako organisaci práce, která zvyšuje její produktivní síly, totéž buržoasní vědomí stejně horlivě hanobí každou vědomou společenskou kontrolu a regulování společenského výrobního procesu jako zasahování do nezadatelných vlastnických práv, do svobody a samozvané „geniality“ individuálního kapitalisty. Je velmi charakteristické, že nadšení obhájci továrního systému nenacházejí proti všeobecné organisaci společenské práce žádnou pádnější námitku, než že by proměnila celou společnost v továrnu.

Jestliže se anarchie společenské dělby práce a despocie manufakturní dělby práce ve společnosti s kapitalistickým výrobním způsobem vzájemně podmiňují, dřívější formy společnosti, v nichž se oddělování řemesel vyvíjí samo od sebe, potom krystalisuje a konečně se upevňuje jako zákon, poskytují naproti tomu na jedné straně obraz plánovité a autoritativní organisace společenské práce, kdežto na druhé straně úplně vylučují dělbu práce uvnitř dílny, anebo ji rozvíjejí jen v trpasličím měřítku anebo jen sporadicky a náhodně. [59]

Na příklad prvobytné malé indické občiny, které zčásti dosud existují, jsou založeny na pospolné držbě půdy, na bezprostředním spojování zemědělství a řemesla a na ustálené dělbě práce, která při zakládání každé nové občiny poskytuje hotový plán a schema výroby. Každá taková občina tvoří soběstačný výrobní celek, jehož výrobní obvod zahrnuje sto až několik tisíc akrů. Hlavní masa výrobků se vyrábí pro bezprostřední vlastní spotřebu obce, nikoli jako zboží, a výroba sama je proto nezávislá na oné dělbě práce v celé indické společnosti, která je zprostředkována směnou zboží. Jen přebytek výrobků se mění ve zboží, a to ze značné části teprve v rukou státu, jemuž od nepaměti plyne určité množství výrobků jako naturální renta. V různých částech Indie se vyskytují různé formy občin. V občinách nejjednoduššího typu se půda obdělává společně a výrobky se rozdělují mezi jednotlivé členy, zatím co každá rodina se samostatně zaměstnává předením, tkaním atd. jako vedlejší domácí výrobou. Vedle této masy, zaměstnané prací stejného druhu, nacházíme tu „hlavu“ obce, soudce, policii a výběrčího daní v jedné osobě; účetního, který vede účty o zemědělských pracích a katastruje a registruje všechno, co sem patří; třetího úředníka, který pronásleduje zločince, chrání cizí pocestné a doprovází je od vesnice k vesnici; hraničáře, který střeží hranice obce proti sousedním obcím; dozorce nad vodojemy, který přiděluje vodu ze společných nádrží na zavlažování polí; bramína, který plní bohoslužebné funkce; učitele, který učí děti z obce v písku psát a číst; bramína časopravce, který jako astrolog stanoví dobu setí, žní a vůbec příznivou a nepříznivou dobu pro různé zemědělské práce; kováře a tesaře, kteří zhotovují a opravují všechno zemědělské nářadí; hrnčíře, který dělá nádobí pro celou vesnici; lazebníka; pradláka, který pere oděvy; stříbrníka, tu a tam básníka, který v některých obcích nahrazuje stříbrníka, v jiných učitele. Tento tucet osob je vydržován na účet celé obce. Vzroste-li obyvatelstvo, založí se na neobdělané půdě nová obec po vzoru staré. Mechanismus obce vykazuje plánovitou dělbu práce, ale manufakturní dělba práce je tu nemyslitelná, protože trh pro kováře, tesaře atd. se nemění a nanejvýš se podle toho, jak veliké jsou vesnice, vyskytují místo jednoho kováře, hrnčíře atd. dva nebo tři. [60] Zákon, který reguluje dělbu práce v obci, působí tu s neochvějnou mocí přírodního zákona: každý jednotlivý řemeslník, jako kovář atd., provádí všechny úkony patřící k jeho oboru přesně stanoveným tradičním způsobem, ale naprosto samostatně a neuznávaje nad sebou žádnou autoritu ve své dílně. Jednoduchost výrobního mechanismu těchto soběstačných občin, které se neustále reprodukují v téže formě, a jestliže jsou náhodou zničeny, vznikají znovu na témže místě, s týmž jménem[61], objasňuje nám tajemství neměnnosti asijských společností, která tak nápadně kontrastuje s ustavičným zanikáním a znovuvytvářením asijských států a s rychlým střídáním jejich dynastií. Struktura základních ekonomických prvků této společnosti zůstává nedotčena bouřemi zuřícími v oblačné sféře politiky.

Cechovní zákony, jak jsme se již zmínili, tím že přísně omezovaly počet tovaryšů, které směl zaměstnávat jeden cechovní mistr, plánovitě zabraňovaly přeměně cechovních mistrů v kapitalisty. Právě tak směl mistr zaměstnávat tovaryše výhradně jen v tom řemesle, v němž byl sám mistrem. Cech se žárlivě chránil před jakýmikoli zásahy kupeckého kapitálu — této jediné svobodné formy kapitálu, která vystupovala proti cechům. Kupec mohl kupovat všechna zboží, jen ne práci jakožto zboží. Byl trpěn jen jako překupník výrobků řemesla. Vyvolaly-li vnější okolnosti další dělbu práce, rozštěpily se existující cechy na podobory nebo se zakládaly nové cechy vedle starých, ale různá řemesla se nikdy nespojovala v téže dílně. Ačkoli cechovní organisace se svým oddělováním, isolováním a rozvíjením řemesel byla materiálním předpokladem manufakturního období, vylučovala cechovní organisace sama možnost manufakturní dělby práce. Vcelku srůstal dělník se svými výrobními prostředky tak jako hlemýžď se svou ulitou, a tak chyběl první základ manufaktury: osamostatnění výrobních prostředků jakožto kapitálu stojícího proti dělníkovi.

Zatím co dělba práce v celé společnosti — ať už se uskutečňuje prostřednictvím směny zboží nebo nezávisle na ní — se vyskytuje v nejrozmanitějších společensko-ekonomických formacích, je manufakturní dělba práce zcela specifickým výtvorem kapitalistického výrobního způsobu. 5. KAPITALISTICKÝ CHARAKTER MANUFAKTURY

Soustředění většího počtu dělníků pod velením téhož kapitálu tvoří přirozené východisko jak kooperace vůbec, tak i manufaktury. Naproti tornu manufakturní dělba práce vyžaduje vzrůst počtu používaných dělníků jako technickou nezbytnost. Minimum dělníků, které musí jednotlivý kapitalista používat, je mu nyní předpisováno existující dělbou práce. Na druhé straně jsou výhody další dělby práce spojeny s dalším zvětšením počtu dělníků, které lze uskutečnit jen tak, že se naráz zvětší všechny výrobní skupiny v témže poměru. Avšak s variabilní součástí kapitálu musí vzrůstat i jeho konstantní součást, nejen rozměry společných výrobních podmínek — staveb, pecí atd. — ale zejména množství surovin, které při tom roste daleko rychleji než počet dělníků. Masa surovin, spotřebovaných za danou dobu daným množstvím dělníků, vzrůstá úměrně se vzrůstem produktivní síly práce v důsledku její dělby. Vzrůst minimální sumy kapitálu nutného pro jednotlivého kapitalistu čili vzrůstající přeměna společenských životních prostředků a výrobních prostředků v kapitál je tedy zákon, který vyplývá ze samého technického charakteru manufaktury. [62]

V manufaktuře, stejně jako v jednoduché kooperaci, je fungující pracovní těleso formou existence kapitálu. Společenský výrobní mechanismus, složený z mnoha individuálních dílčích dělníků, patří kapitalistovi. Produktivní síla, která vzniká z kombinace různých prací, se tudíž jeví jako produktivní síla kapitálu. Manufaktura ve vlastním smyslu slova nejen podrobuje dříve samostatného dělníka velení a disciplině kapitálu, nýbrž vytváří mimo to ještě hierarchické odstupňování mezi dělníky samými. Zatím co jednoduchá kooperace ponechává způsob práce jednotlivců celkem beze změny, manufaktura jej odzdola až nahoru revolucionuje, a podrobujíc si úplně individuální pracovní sílu, zachvacuje ji u samého kořene. Mrzačí dělníka a znetvořuje ho tím, že v něm uměle pěstuje jedinou jednostrannou zručnost potlačováním celého světa produktivních sklonů a vloh. Tak jako ve státech La Platy zabíjejí zvíře jen proto, aby získali jeho kůži nebo lůj. Nejenže se jednotlivé dílčí práce dělí mezi různá individua, nýbrž i individuum samo se dělí, mění se v automatický nástroj nějaké dílčí práce, [63] a tak se uskutečňuje nejapná bajka Menenia Agrippy, která líčí člověka jako část jeho vlastního těla. [64] Jestliže dělník původně prodává svou pracovní sílu kapitálu proto, že nemá materiální prostředky k výrobě zboží, pak nyní nemůže být jeho individuální pracovní síly samé využito, není-li prodána kapitálu. Je schopna fungovat již jen v souvislosti s jinými a tato souvislost se uskutečňuje teprve po prodeji, v dílně kapitalisty. Manufakturní dělník, zbaven možnosti dělat něco samostatně podle svých přirozených vloh, vyvíjí produktivní činnost již jen jako příslušenství kapitalistovy dílny. [65] Jako měl vyvolený národ napsáno na čele, že je vlastnictvím Jehovovým, tak vtiskuje dělba práce manufakturnímu dělníkovi pečeť vlastnictví kapitálu.

Znalosti, důvtip a vůle, které projevuje, i když v nepatrné míře, samostatný rolník nebo řemeslník — tak jako divoch provozuje rozmanité prvky všeho válečného umění jako osobní lest — se nyní vyžadují jen od dílny jako celku. Duchovní potence výroby se rozvíjejí po jedné stránce, protože po mnoha jiných stránkách úplně zanikají. Co dílčí dělníci ztrácejí, to se proti nim soustřeďuje v kapitálu. [66] Výsledkem manufakturní dělby práce je to, že se duchovní potence materiálního výrobního procesu stavějí proti dělníkům jako cizí vlastnictví a síla, která je porobuje. Tento proces odluky začíná v jednoduché kooperaci, kde kapitalista zastupuje vůči jednotlivému dělníkovi jednotu a vůli společenského pracovního tělesa. Vyvíjí se dále v manufaktuře, která dělníka znetvořuje, tím že ho přeměňuje v dílčího dělníka. Vrcholí ve velkém průmyslu, který odděluje vědu jako samostatnou výrobní potenci od práce a nutí ji sloužit kapitálu. [67]

V manufaktuře je obohacování souhrnného dělníka, tedy i kapitálu, o společenské produktivní síly podmíněno ochuzováním dělníka o individuální produktivní síly. „Nevědomost je matkou průmyslu, stejně jako pověry. Uvažování a představivost podléhají omylům; ale zvyk provádět určitý pohyb nohou nebo rukou nezávisí ani na uvažování, ani na představivosti. Proto manufaktury nejlépe prospívají tam, kde je co nejvíce potlačen duchovní život, takže dílnu lze považovat za stroj, jehož částmi jsou lidé.“ [68] A opravdu, některé manufaktury používaly v polovině XVIII. století k určitým jednoduchým operacím, které však byly tajemstvím továrny, s oblibou poloviční idioty. [69]

„Duševní schopnosti a vývoj velké většiny lidí,“ praví A. Smith, „se nutně vytvářejí v závislosti na jejich obvyklém zaměstnání. Člověk, který stráví celý život prováděním několika jednoduchých operací... nemá příležitost ani potřebu bystřit si rozum, své duševní schopnosti nebo cvičit svou obrazotvornost… stává se tak tupým a nevědomým, jak je to jen možné u lidského tvora.“ Vylíčiv tupost dílčího dělníka, Smith pokračuje: „Jednotvárnost jeho nehybného života podrývá ovšem i jeho duševní odvahu...Oslabuje dokonce i činnost jeho těla a činí ho nezpůsobilým napínat po delší dobu síly při nějakém jiném zaměstnání než při tom, v němž je vycvičen. Zdá se tak, že získal obratnost a dovednost ve svém speciálním povolání na úkor svých duševních, sociálních i vojenských kvalit. Ale v každé vyspělé civilisované společnosti je to právě stav, do něhož nutně musí upadnout pracující chudák (the labouring poor), tj. hlavní masa lidu.“ [70] Aby se zabránilo úplnému zakrnění lidových mas, které je výsledkem dělby práce, doporučuje A. Smith lidové vyučování organisované státem, ovšem jen v opatrných, homeopathických dávkách. Proti tomu důsledně polemisuje jeho francouzský překladatel a komentátor G. Garnier, z něhož se za prvního francouzského císařství samozřejmě vyklubal senátor. Lidové vyučování prý odporuje prvnímu zákonu dělby práce a prý bychom jím „odsoudili celý náš společenský systém k zániku“. „Jako všechny jiné dělby práce,“ praví, „stává se oddělení ruční práce od duševní[71] hlubší a zřetelnější, čím více bohatne společnost (Garnier správně používá tohoto výrazu pro kapitál, pozemkové vlastnictví a jejich stát). Jako každá jiná dělba práce je i tato dělba práce důsledkem minulých pokroků a příčinou budoucích... Smí tedy vláda působit proti této dělbě práce a brzdit ji v jejím přirozeném chodu? Smí použít části státních příjmů na experiment, jehož cílem je pomíchat a zmotat dvě třídy práce, které usilují o oddělení a odloučení ?“ [72]

Určité duševní a tělesné zmrzačení je nevyhnutelné i při dělbě práce uvnitř společnosti jako celku. Protože však manufakturní období dovádí toto společenské rozštěpení různých pracovních odvětví mnohem dále a protože zároveň teprve jeho specificky manufakturní dělba práce zasahuje individuum v samých kořenech jeho života, skýtá také po prvé materiál a podnět k průmyslové pathologii. [73]

„Rozkouskovat člověka znamená ho popravit, zaslouží-li rozsudek smrti, úkladně ho zavraždit, nezaslouží-li ho. Rozkouskování práce je vražda páchaná na lidu.“ [74]

Kooperace založená na dělbě práce neboli manufaktura je ve svých počátcích živelný, samorostlý výtvor. Jakmile se však do jisté míry ustálí a dostatečně rozšíří, stává se vědomou, plánovitou a soustavnou formou kapitalistického výrobního způsobu. Dějiny manufaktury ve vlastním slova smyslu ukazují, jak její charakteristická dělba práce nabývá účelných forem z počátku čistě empiricky, jaksi za zády jednajících osob, potom však, podobně jako u cechovního řemesla, se snaží nalezenou formu tradičně udržet a v jednotlivých případech ji upevnit na staletí. Mění-li se tato forma, děje se tak — kromě úplně podřadných změn — vždy jen v důsledku revoluce v pracovních nástrojích. Moderní manufaktura — nemluvím tu o velkoprůmyslu, opírajícím se o používání strojů — nalézá buď své disjecta membra poetae [jednotlivé prvky] už hotové — jako na př. oděvní manufaktura ve velkých městech, kde vzniká — a stačí jen, aby tyto rozptýlené články shromáždila, anebo se princip dělby práce téměř sám vnucuje, tím že se různé operace řemeslné výroby (na př. při vázání knih) přidělí zvláštním dílčím dělníkům. V takových případech úplně stačí ani ne týden zkušenosti, aby se zjistila příslušná proporce mezi počtem rukou, nutných pro vykonávání každé funkce. [75]

Manufakturní dělba práce vytváří rozložením řemeslné činnosti, specialisací pracovních nástrojů, tvořením dílčích dělníků, jejich seskupováním a kombinováním v jeden celkový mechanismus kvalitativní členění a kvantitativní proporcionalitu společenských výrobních procesů, tj. vytváří určitou organisaci společenské práce, a tím zároveň rozvíjí novou, společenskou produktivní sílu práce. Jako specificky kapitalistická forma společenského výrobního procesu — a na daném historickém základě, na kterém vzniká, se nemůže vyvíjet jinak než v kapitalistické formě — je jen zvláštní metodou, jak vyrábět relativní nadhodnotu nebo jak zvyšovat na úkor dělníků sebezhodnocování kapitálu — což se obvykle nazývá společenským bohatstvím, „wealth of nations“ [bohatství národů] atd. Manufakturní dělba práce nejen rozvíjí společenskou produktivní sílu práce pro kapitalistu místo pro dělníka, nýbrž rozvíjí ji přímo mrzačením individuálního dělníka. Vytváří nové podmínky panství kapitálu nad prací. Jestliže proto na jedné straně je historickým pokrokem a nutným momentem v ekonomickém vývoji společnosti, je na druhé straně nástrojem civilisovaného a rafinovaného vykořisťování.

Politická ekonomie, která se stává skutečnou vědou teprve v manufakturním období, pohlíží na společenskou dělbu práce vůbec jen s hlediska manufakturní dělby práce, [76] tj. jako na prostředek, jak s týmž množstvím práce vyrobit více zboží, tedy zboží zlevnit a urychlit akumulaci kapitálu. V přímém protikladu k tomuto zdůrazňování kvantitativní stránky věci a směnné hodnoty všímají si spisovatelé klasického starověku výhradně kvalitativní stránky a užitné hodnoty. [77] Rozdělí-li se společenská výrobní odvětví, zboží se lépe zhotovuje, různé sklony a vlohy lidí si mohou zvolit příslušnou sféru činnosti, [78] neboť bez omezení sféry činnosti se nedá nikde nic významného vykonat. [79] Takže jak výrobek, tak jeho výrobce se zdokonalují dělbou práce. Jestliže se spisovatelé klasického starověku občas zmiňují o vzrůstu masy vyráběných výrobků, pak je při tom zajímá jen větší hojnost užitných hodnot. Ani slůvkem se nezmiňují o směnné hodnotě, o zlevnění zboží. Toto hledisko užitné hodnoty vládne jak u Platona[80], který vidí v dělbě práce základ rozčlenění společnosti na stavy, tak i u Xenofonta[81], který se svým charakteristicky měšťáckým instinktem již přibližuje principu dělby práce uvnitř dílny. Pokud v Platonově Republice vystupuje dělba práce jako státotvorný princip, je jen athénskou idealisací egyptského kastovnictví; Egypt byl vzorem průmyslové země i pro jiné Platonovy vrstevníky, na př. pro Isokrata[82], a tento význam si podržel dokonce i v očích Řeků doby římského císařství. [83]

Ve vlastním manufakturním období, tj. v období, kdy manufaktura je vládnoucí formou kapitalistického výrobního způsobu, naráží plné uskutečnění jejích vlastních tendencí na nejrůznější překážky. Třebaže manufaktura, jak jsme viděli, vytváří vedle hierarchického členění dělníků prosté dělení na vyučené a nevyučené, zůstává počet nevyučených velmi omezen pro převážný význam vyučených dělníků. Ačkoli manufaktura přizpůsobuje jednotlivé operace různým stupňům zralosti, síly a vyspělosti svých živých pracovních orgánů, směřuje tedy k produktivnímu vykořisťování žen a děti, ztroskotává tato tendence vcelku o odpor dospělých dělníků-mužů, jejichž zvykům se příčí. Ačkoli rozklad řemeslné činnosti snižuje náklady na vyučení a tudíž i hodnotu dělníka, zůstává pro obtížnější dílčí práci nutnou delší výuční doba a dělníci ji žárlivě udržují i tam, kde je zbytečná. Vidíme na př., že v Anglii zůstávají laws of apprenticeship [zákony o učednících] se svou sedmiletou učební dobou v plné platnosti až do konce manufakturního období; odstranil je teprve tlak velkého průmyslu. Protože řemeslná dovednost zůstává základem manufaktury a celkový mechanismus v ní fungující nemá objektivní kostru, nezávislou na dělnících, musí kapitál neustále zápasit s porušováním subordinace se strany dělníků. „Slabost lidské povahy,“ volá náš přítel Ure, „je tak velká, že čím je dělník dovednější, tím je svéhlavější a tím je nesnadnější podřídit ho disciplině, tím větší škody tedy působí svými vrtošivými rozmary celkovému mechanismu.“ [84] Po celé manufakturní období se proto ozývají stesky na neukázněnost dělníků. [85] I kdybychom neměli svědectví tehdejších spisovatelů, prosté skutečnosti, že od XVI. století až do epochy velkého průmyslu se kapitálu nepodařilo zmocnit se celé pracovní doby, kterou disponuje manufakturní dělník, že manufaktury mají krátký život a s přistěhovalectvím a vystěhovalectvím dělníků opouštějí jednu zemi a usazují se v druhé — tyto skutečnosti samy mluví za celé knihovny. „Pořádek se musí zjednat tak či onak,“ volá roku 1770 několikrát citovaný autor díla „Essay on Trade and Commerce“. „Pořádek“, volá 66 let nato dr, Andrew Ure, „pořádek“ chyběl v manufaktuře, založené na „scholastickém dogmatu dělby práce“, a „Arkwright vytvořil pořádek“.

Zároveň manufaktura nemohla ani zachvátit společenskou výrobu v celém jejím rozsahu, ani ji nemohla od kořene přetvořit. Tyčila se jako architektonická ozdoba na ekonomické budově, jejímž širokým základem bylo městské řemeslo a venkovský domácký průmysl. Její vlastní úzká technická základna se na určitém stupni vývoje dostala do rozporu s výrobními potřebami, které sama vytvořila.

Jedním z nejdokonalejších výtvorů manufaktury byla dílna na výrobu pracovních nástrojů samých, zejména také již používaných složitých mechanických přístrojů. „Taková dílna,“ praví Ure, „skýtala obraz dělby práce se všemi jejími rozmanitými stupni. Nebozez, dláto, soustruh měly každý svého vlastního dělníka hierarchicky spjatého s druhými tak či onak podle stupně dovednosti.“ Tento produkt manufakturní dělby práce vytvořil opět — stroje. Stroje odstraňují řemeslný typ práce jako základní princip společenské výroby. Tak se jednak odstraňuje technický základ doživotního připoutání dělníka k jedné dílčí funkci. Jednak padají závory, jimiž tento princip ještě omezoval panství kapitálu.

__________________________________

Poznámky:

[26] Abychom uvedli modernější příklad tohoto způsobu tvořeni manufaktury, citujeme toto místo: Spřádání a tkaní hedvábí v Lyonu a Nîmes „má úplně patriarchální ráz; tato průmyslová odvětví zaměstnávají mnoho žen a dětí, ale ani je nevyčerpávají, ani jim neničí zdraví; pracovníci zůstávají ve svých krásných údolích Drômy, Varu, Isèry, Vaucluse, aby tam pěstovali bource morušové a odvíjeli jejich kokony; nikdy to není opravdu tovární provoz. Přihlédneme-li blíže… zásada dělby práce tu má zvláštní ráz. Jsou tu sice navíječky, sukaři, barvíři, šlichtaři a konečně tkalci; ale nejsou spojeni v téže budově a nejsou závislí na témže pánu; všichni pracují samostatně. (A. Blanqui: „Cours d'Economie Industrielle. Recueilli par A. Blaise“. Paříž 1838—1839, str. 79.) Od té doby, co to Blanqui napsal, nastaly změny a část dělníků, kdysi nezávislých, je už spojena v továrnách. {Ke 4. vydání. — A od té doby, co to napsal Marx, zdomácněl v těchto továrnách mechanický tkalcovský stav a rychle vytlačuje ruční stav. Krefeldský hedvábnický průmysl by o tom také mohl vyprávět. — B.E.}

[27] „Čím více je práce ve složité manufaktuře rozdělena mezi různé dílčí pracovníky, tím lépe se provádí, tím větší je její intensita, tím menší je ztráta času a práce.“ („The Advantages of the East-India Trade“. Londýn 1720, str. 71.)

[28] „Lehká práce je ...jen zděděná dovednost.“ (Th. Hodgskin: „Popular Political Economy“. Londýn 1827, str. 48.)

[29] „Uměni… dosáhla v Egyptě také značného stupně dokonalosti. Neboť jedině v této zemi nesmějí řemeslníci vůbec zasahovat do zaměstnání jiných občanských tříd, nýbrž musí provozovat výhradně jen to povolání, které je podle zákona dědičně vyhrazeno jejich rodu... U jiných národů se setkáváme s tím, že řemeslníci rozptylují svou pozornost na příliš různé předměty... Hned zkoušejí obdělávat půdu, hned se pouštějí do obchodů, hned se zabývají dvěma nebo třemi uměními najednou. Ve svobodných státech běhají obvykle na shromáždění lidu... Naproti tomu v Egyptě je přísně trestán každý řemeslník, plete-li se do státních záležitostí nebo provozuje-li více řemesel najednou. Takto mu nemůže nic bránit, aby se soustředil na své povolání... Kromě toho zdědili mnoho pravidel po předcích a horlivě se snaží vynalézt nová zdokonalení.“ (Diodorus Siculus: „Historische Bibliothek“, kn. I, kap. 74, [str. 117, 118].)

[30] „Historical and Descriptive Account of British India etc.“ by Hugh Murray, James Wilson etc. Edinburgh 1832, sv. II, str. 449. Indický tkalcovský stav je vysoký, protože osnova je na něm napjata svisle.

[31] Darwin poznamenává ve svém epochálním díle „O původu druhů“ o přirozených orgánech rostlin a zvířat: „Pokud musí týž orgán vykonávat různé práce, dá se příčina jeho proměnlivosti nalézt snad v tom, že tu přirozený výběr zachovává nebo potlačuje každou malou odchylku formy méně pečlivě, než kdyby týž orgán byl určen pouze k určitému zvláštnímu účelu. Tak nože, které jsou určeny k řezání nejrůznějších věcí, mohou mít celkem více méně stejnou formu, kdežto nástroj, určený pouze k jednomu určitému užívání, musí mít pro každé jiné užívání také jinou formu.“

[32] Ženeva vyrobila roku 1854 80.000 hodinek, což činí méně než pětinu hodinářské výroby v kantonu Neuchâtel. Chaux-de-Fonds, které lze považovat za jedinou hodinářskou manufakturu, vyrábí ročně dvakrát více než Ženeva. Od roku 1850 do roku 1861 vyrobila Ženeva 720.000 hodinek. Viz „Report from Geneva on the Watch Trade“ v „Reports by H. M's Secretaries of Embassy and Legation on the Manufactures, Commerce etc.“, čís. 6, 1863. Ztěžuje-li již sama nezávislost jednotlivých procesů, na které se rozpadá výroba složeného výrobku, přeměnu takových manufaktur ve velkoprůmyslovou strojní výrobu, přistupují u hodinek ještě dvě speciální překážky, totiž drobnost a jemnost jejich součástek a to, že hodinky jako přepychový předmět se vyznačují neobyčejnou rozmanitostí forem. Tak na př. nejlepší londýnské firmy vyrobí za celý rok sotva tucet hodinek, které by byly úplně stejné. Hodinářská továrna Vacheron et Constantin, která s úspěchem užívá strojů, pak vyrábí nanejvýš 3 až 4 druhy hodinek různé velikosti a formy.

[33] Na hodinářské výrobě, na tomto klasickém příkladu heterogenní manufaktury, lze zvlášť dobře studovat zmíněný rozklad řemeslné činnosti a z toho vyplývající diferenciaci a specialisaci pracovních nástrojů, vznikající z rozkladu řemeslné činnosti.

[34] „Bydlí-li lidé tak hustě vedle sebe, musí být práce spojená s dopravou nejmenší.“ („The Advantages of the East-India Trade“, str. 106.)

[35] „Isolování různých výrobních fází, jimiž prochází výrobek v manufaktuře, které je nevyhnutelné při používání ruční práce, neobyčejně zvyšuje výrobní náklady, při čemž ztráta vzniká hlavně tím, že jednotlivé výrobní procesy jsou od sebe velmi vzdáleny.“ („The Industry of Nations“, Londýn 1855, díl II, str. 200.)

[36] „(Dělba práce) vytváří také úsporu času tím, že rozděluje práci na různé operace, které lze všechny provádět současně... Současným prováděním všech různých pracovních procesů, které by jednotlivec musel provádět postupně, je na př. možno vyrobit velké množství jehel za dobu, za kterou by se jinak odřízla a zahrotila jen jedna jehla.“ (Dugald Stewart: „Works“, ed. by sir W. Hamilton, Edinburgh 1855, sv. III, „Lectures etc.“, str. 319.)

[37] „Čím větší je rozmanitost pracovníků v manufaktuře... tím větší je pořádek a pravidelnost každé práce, tím menší je množství vynakládaného času a práce.“ („The Advantages etc.“, str. 68.)

[38] Ostatně manufakturní podniky dosahují tohoto výsledku v mnoha výrobních odvětvích jen nedokonale, protože nejsou s to přesně kontrolovat všeobecné chemické a fysikální podmínky výrobního procesu.

[39] „Jakmile zkušenost — podle zvláštní povahy výrobku té které manufaktury — ukázala, jak nejvýhodněji rozdělit výrobu do dílčích operací, a také, jakého počtu dělníků je ke každé operaci zapotřebí, všechny podniky, které nepoužívají přesného násobku čísel zjištěných zkušeností, budou vyrábět s většími náklady... To je jedna z příčin obrovského rozšiřování průmyslových podniků.“ (Ch. Babbage: „On the Economy of Machinery“. Londýn 1832, kap. XXI, str. 172, 173.)

[40] V Anglii je tavicí pec oddělena od sklářské pece, u níž se sklo zpracovává, v Belgii na př. slouží táž pec oběma procesům.

[41] Vysvítá to mimo jiné z děl W. Pettyho, Johna Bellerse, Andrewa Yarrantona, z „The Advantages of the East-India Trade“ a z děl J. Vanderlinta.

[42] Ještě koncem XVI. století se ve Francii k rozmělňování a promývání rudy užívá moždíře a síta.

[43] Celé dějiny vývoje strojů lze sledovat na dějinách vývoje obilních mlýnů. Továrna se v angličtině stále ještě nazývá mill [mlýn]. V německých technologických spisech z prvních desetiletí XIX. století nacházíme ještě název „Mühle“ [mlýn] nejen pro všechny stroje poháněné přírodními silami, nýbrž i pro všechny manufaktury, v nichž se užívá mechanických přístrojů.

[44] Jak uvidí čtenář z čtvrté knihy tohoto díla, nevyslovil A. Smith ani jednu novou poučku o dělbě práce. Jako shrnujícího ekonoma manufakturního období ho však charakterisuje důraz, který klade na dělbu práce. Proti podřadné úloze, kterou přisuzuje strojům, vystoupil na počátku rozvoje velkého průmyslu polemicky Lauderdale, v pozdějším období Ure. A. Smith zaměňuje také diferenciaci nástrojů, při níž hráli značnou úlohu sami dílčí dělníci, s vynalézáním strojů. Zde se neuplatňují manufakturní dělníci, nýbrž učenci, řemeslníci, ba i rolníci (Brindley) atd.

[45] „Tím, že se v manufaktuře celá práce rozdělí na několik různých operací, z nichž každá vyžaduje různý stupeň obratnosti a síly, může si pán manufaktury opatřit právě ono množství síly a obratnosti, které je nutné pro každou operaci. Kdyby naproti tornu celý proces zhotovování výrobku konal jeden dělník, muselo by totéž individuum mít dosti obratnosti pro nejjemnější operace a dosti síly pro nejnamáhavější operace.“ (Ch. Babbage: „On the Economy etc.“, kap. XIX.)

[46] Na př. jednostranně vyvinuté svaly, zkřivené kosti atd.

[47] Velmi správně odpovídá pan W. Marshall, general manager [vrchní ředitel] jedné sklářské manufaktury, na otázku vyšetřujícího komisaře, jak se udržuje intensita práce u chlapců, kteří tam pracují: „Nemohou vůbec zanedbávat svou práci,“ řekl. „Jakmile začali, musí pracovat dál; jsou jako části téhož stroje.“ („Children's Employment Commission. Fourth Report 1865“, str. 247.)

[48] Dr. Ure vystihuje ve své apotheose velkého průmyslu specifický charakter manufaktury ostřeji než dřívější ekonomové, kteří nebyli tak polemicky zaujatí, ba ostřeji než jeho vrstevníci, na př. Babbage, který ho sice předčí jako matematik a mechanik, avšak na velký průmysl se dívá vlastně jen s manufakturního hlediska. Ure poznamenává: „Přizpůsobení dělníka každé dílčí operaci tvoří podstatu dělby práce.“ Na druhé straně nazývá tuto dělbu „přizpůsobením prací různým individuálním schopnostem“ a charakterisuje nakonec celou manufakturní soustavu jako „soustavu gradací podle stupně dovednosti“, jako „dělbu práce podle různých stupňů dovednosti“ atd. (Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 19—23, porůznu.)

[49] „Každý dělník z povolání... získá-li možnost zdokonalovat se cvikem vjednom směru… se stává levnějším.“ (Ure: „Philosophy etc.“, str. 19.)

[50] „Dělba práce postupuje od odlučování nejrozmanitějších povolání až k dělbě na zvláštní skupiny dělníků, zaměstnaných zhotovováním téhož výrobku, jako je tomu v manufaktuře.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, pařížské vydání, sv. I. str. 173.) „U národů, které dosáhly určitého stupně civilisace, se setkáváme s třemi druhy dělby práce: první, který nazveme obecným, rozděluje výrobce na zemědělce, průmyslové výrobce a obchodníky — tato tři hlavní odvětví národní výroby; druhý druh, který by bylo možno nazvat zvláštním, je dělbou každého druhu výroby na obory... a konečně třetí druh dělby výroby, který by bylo možno nazvat dělbou pracovní činnosti čili práce ve vlastním slova smyslu, je ona dělba, k níž dochází v jednotlivých řemeslech a povoláních… vyskytuje se ve většině manufaktur a dílen.“ (Skarbek: „Théorie des Richesses“, str. 84, 85.)

[50a] Poznámka ke 3. vydání. — Pozdější velmi důkladná studia o prvobytném stavu lidstva přivedla autora k závěru, že původně se rodina nevyvíjela v rod, nýbrž naopak, že rod byl původní samorostlou formou lidské pospolitosti, založené na pokrevním příbuzenství, takže různé formy rodiny se vyvinuly teprve později ze začínajícího rozkladu rodových svazků. {B. E.}

[51] Sir James Steuart nejlépe osvětlil tento bod. Jak málo je dnes známo jeho dílo, které vyšlo 10 let před „Wealth of Nations“ Adama Smitha, vidíme mimo jiné z toho, že Malthusovi obdivovatelé ani nevědí, že Malthus v prvním vydáni svého spisu o „populaci“ — nemluvě o čistě deklamatorní části — opisuje sice i od páterů Wallace a Townsenda, ale skoro výhradně ze Steuarta.

[52] „Jisté hustoty obyvatelstva je třeba jak k tomu, aby se mohly rozvíjet sociální styky, tak i k tomu, aby se vytvořila taková kombinace sil, při níž vzrůstá produktivita práce.“ (James Mill: „Elements etc.“, str. 50.) „Vzrůstá-li počet dělníků… zvyšuje se produktivní síla společnosti v poměru, který dostaneme násobením tohoto vzrůstu účinkem dělby práce.“ (Th. Hodgskin: „Popular Political Economy“, str. 125, 126.)

[53] Po roce 1861 se pro velkou poptávku po bavlně v některých jinak hustě obydlených obvodech Východní Indie rozšířila výroba bavlny na úkor výroby rýže. Na mnoha místech tak vznikl hlad, protože pro nedostatek dopravních prostředků, tj. pro nedostatek fysického spojeni, nemohl být nedostatek rýže v jednom obvodu nahrazen přísunem z jiných obvodů.

[54] Tak na př. výroba tkalcovských člunků tvořila v Holandsku již v XVII. století zvláštní průmyslové odvětví.

[55] „Což není anglický vlnařský průmysl rozdělen na různé části nebo odvětví, které se usadily na určitých místech, kde se výhradně nebo převážně provádí tato výroba: jemná sukna v Somersetshiru, hrubá v Yorkshiru, dvojitá šíře v Exeteru, hedvábí v Sudbury, krep v Norwichi, polovlněné látky v Kendalu, vlněné pokrývky ve Whitney atd.“ (Berkeley: „The Querist“, 1750, § 520.)

[56] A. Ferguson: „History of Civil Society“, Edinburgh 1767, část IV, odd. II, str. 285.

[57] Ve vlastních manufakturách, praví, dělba práce se zdá větší, protože „dělníci, zaměstnaní v každém jednotlivém pracovním odvětví, mohou tu být často spojeni v téže dílně a pozorovatel je může všechny naráz přehlédnout. Naproti tomu v oněch velkých manufakturách(!), které jsou určeny k tomu, aby uspokojovaly rozsáhlé potřeby početného obyvatelstva, je v každém jednotlivém pracovním odvětví zaměstnán velký počet dělníků, takže není možno spojit je všechny v téže dílně… dělba práce není zdaleka tak nápadná.“ (A. Smith: „Wealth of Nations“, sv. I, kap. 1.) Proslulé místo v téže kapitole, které začíná slovy: „Podívejte se na životní pohodlí, které je údělem prostého řemeslníka nebo nádeníka v civilisované a kvetoucí zemi...“, kde potom dále líčí, kolik různých výrobních odvětví spolupůsobí k uspokojení potřeb prostého dělníka, je skoro doslovně opsáno z poznámek B. de Mandevilla k jeho „Fable of the Bees, or Private Vices, Publick Benefits“. (První vydání bez poznámek 1706, s poznámkami 1714.)

[58] „Není už nic, co bychom mohli nazvat přirozenou odměnou za práci individua. Každý dělník vyrábí jen část celku, a protože každá část nemá sama o sobě žádnou cenu ani užitek, není tu nic, co by si dělník mohl vzít a o čem by mohl říci: to je můj výrobek, to si nechám pro sebe.“ („Labour Defended against the Claims of Capital“, Londýn 1825, str. 25.) Autorem tohoto znamenitého díla je již citovaný Th. Hodgskin.

[58a] Poznámka k 2. vydání. Yankeeové prakticky ilustrovali tento rozdíl mezi společenskou a manufakturní dělbou práce. Jedna z nových daní, které si vymyslili v době občanské války ve Washingtonu, byla 6% nepřímá daň ze „všech průmyslových výrobků“. Otázka: Co je to průmyslový výrobek? Zákonodárce odpovídá: Každá věc je výrobek, „je-li udělána“ (when it is made), a je udělána, je-li hotova k prodeji. Nuže, jeden z mnoha příkladů. Manufaktury v New Yorku a ve Filadelfii „dělaly“ dříve deštníky s veškerým příslušenstvím. Protože však deštník je mixtum compositum [složenina] zcela různorodých součástek, staly se tyto součástky znenáhla předmětem výroby zvláštních průmyslových odvětví, navzájem nezávislých a provozovaných na různých místech. Jejich dílčí výrobky přicházely pak jako samostatné zboží do deštníkářské manufaktury, kde se již jen sestavovaly. Yankeeové pokřtili takové předměty „assembled articles“ [sběrné výrobky] a tento název si opravdu zasloužily jako sběrny daní. Tak „sbíral“ deštník nejprve 6% daň z ceny každé ze svých součástek a nato pak dalších 6% z ceny hotového výrobku.

[59] „Lze... stanovit jako všeobecné pravidlo, že čím méně určuje autorita dělbu práce ve společnosti, tím více se rozvíjí dělba práce v dílně a tím více je podrobena autoritě jednotlivcově. Autorita v dílně a autorita ve společnosti, pokud jde o dělbu práce, jsou tedy nepřímo úměrné.“ (Karl Marx: „Misère de la Philosophie“, Paříž 1847, str. 130, 131 [K. Marx: „Bída filosofie atd.“, str. 119].)

[60] Podplukovník Mark Wilks: „Historical Sketches of the South of India“. Londýn 1810—1817, sv. I, str. 118—120. Dobrý přehled různých forem indických občin najdeme ve spise George Campbella: „Modern India“. Londýn 1852.

[61] V těchto jednoduchých formách… plyne život obyvatel země od nepaměti. Hranice jednotlivých vesnic se měnily jen zřídka; a třebaže vesnice samy byly často poškozeny, ba zpustošeny válkou, hladem a nemocemi, byly obnovovány pod týmž jménem, v těchže hranicích, s týmiž zájmy, dokonce s týmiž rodinami a udržely se po staletí. Obyvatele neznepokojuje rozpad nebo rozdělení státu; dokud je vesnice celá, je jim jedno, pod čí moc se dostala nebo kterému panovníkovi připadla; její vnitřní ekonomický život zůstává nezměněn.“ (Th. Stamford Raffles, bývalý místoguvernér na Jávě: „The History of Java“. Londýn 1817, sv. I, str. 285.)

[62] „Nestačí, aby byl ve společnosti kapitál (bylo třeba říci: životní prostředky a výrobní prostředky) nutný k dalšímu dělení řemesel; kromě toho je nutné, aby se tento kapitál nahromadil v rukou podnikatelů v dostatečně velkých masách, aby mohli vyrábět ve velkém měřítku... Čím více se rozvíjí dělba práce, tím většího kapitálu v nástrojích, surovinách atd. vyžaduje stálé zaměstnávání téhož počtu dělníků.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, pařížské vydání, sv. I, str. 250, 251.) „Koncentrace výrobních nástrojů a dělba práce jsou od sebe tak neodlučitelné jako v oblasti politiky koncentrace veřejných mocí a dělba soukromých zájmů.“ (Karl Marx: „Misère de la Philosophie“, str. 134 [K. Marx: „Bída filosofie“, str. 121].)

[63] Dugald Stewart nazývá manufakturní dělníky „living automatons… employed in the details of the work“ [živými automaty... používanými k dílčím pracovním operacím]. („Works“, vyd. sirem W. Hamiltonem, Edinburgh 1855, sv. III, „Lectures etc.“, str. 318.)

[64] U korálů tvoří každé jednotlivé individuum fakticky žaludek pro celou skupinu. Přivádí jí však potravu, místo aby ji odvádělo, jako to dělali římští patricijové s plebejci.

[65] „Dělník, který ovládá celé své řemeslo, se může zabývat produktivní činností a uživit se kdekoli; avšak druhý (manufakturní dělník) je pouze příslušenstvím a oddělen od svých druhů nemá ani schopnost pracovat, ani nezbytnou samostatnost a je nucen přijmout podmínky, které si zaměstnavatel zamane mu nabídnout.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, petrohradské vydání 1815, sv. I, str. 204.)

[66] A. Ferguson: „History of Civil Society“, str. 281: „Jeden možná získal, co druhý ztratil.“

[67] „Muž vědy je oddělen od produktivního dělníka celou propastí a věda, místo aby v rukou dělníka byla prostředkem k zvyšování jeho vlastní produktivní síly, staví se skoro všude proti němu... Znalost se stává nástrojem, schopným oddělit se od práce a postavit se nepřátelsky proti ní.“ (W. Thompson: „An Inquiry into the Principles of the Distribution of Wealth“. Londýn 1824, str. 274.)

[68] A. Ferguson: „History of Civil Society“, str. 280

[69] J. D. Tuckett: „A History of the Past and Present State of the Labouring Population“. Londýn 1846, sv. I, str. 149.

[70] A. Smith: „Wealth of Nations“, kn. V, kap. I, odd. II. Jako žák A. Fergusona, který odhalil škodlivé následky dělby práce, měl A. Smith v této věci naprosto jasno. Na začátku svého díla, kde se dělba práce ex professo oslavuje, poukazuje na ni jen mimochodem jako na pramen společenských nerovností. Teprve v 5. knize, věnované státním příjmům, opakuje slova Fergusonova. V „Bídě filosofie“ jsem již řekl vše, co bylo třeba, o historické souvislosti mezi Fergusonem, A. Smithem, Lemonteyem a Sayem v otázce jejich kritiky dělby práce; tam jsem také po prvé vylíčil manufakturní dělbu práce jako specifickou formu kapitalistického výrobního způsobu. (K. Marx: „Misère de la Philosophie“. Paříž 1847, str. 122 a další [K. Marx: „Bída filosofie“, str. 114 a další].)

[71] Ferguson praví již v „History of Civil Society“, str. 281: „I myšleni se stává v tomto věku dělby práce zvláštním povoláním.“

[72] G. Garnier, sv. V jeho překladu (A. Smitha], str. 4—5.

[73] Ramazzini, profesor praktické mediciny v Padově, uveřejnil roku 1713 své dílo: „De morbis artificum“, jež bylo roku 1781 přeloženo do francouzštiny a znovu otištěno roku 1841 v „Encyclopédie des Sciences Médicales. 7éme Discours: Auteurs Classiques“. Období velkého průmyslu samozřejmě jen rozmnožilo jeho katalog dělnických chorob z povolání. Viz mimo jiné „Hygiène physique et morale de l'ouvrier dans les grandes villes en général, et dans la ville de Lyon en particulier. Par le Dr. A. L. Fonteret“, Paříž 1858, a „Die Krankheiten, welche verschiedenen Ständen, Altern und Geschlechtern eigenthümlich sind“. 6 svazků. Ulm 1860. Roku 1854 jmenovala Society of Arts komisi pro vyšetřování průmyslové pathologie. Seznam dokumentů, nashromážděných touto komisí, lze nalézt v katalogu „Twickenham Economic Museum“. Velmi důležité jsou oficiální „Reports on Public Health“. Viz také dr. med. Eduard Reich: „Ueber die Entartung des Menschen“, Erlangen 1868.

[74] „To subdivide a man is to execute him, if he deserves the sentence, to assassinate him, if he does not... the subdivision of labour is the assassination of a people.“ (D. Urquhart: „Familiar Words“. Londýn 1855, str. 119.) Hegel měl velmi kacířské názory na dělbu práce. „Vzdělaným člověkem je třeba rozumět především toho, kdo může dělat všechno, co dělají jiní,“ praví ve své „Filosofii práva“. (Hegel: „Grundlinien der Philosophie des Rechts“, 2. vyd., Berlín 1840, str. 247.)

[75] Naivní víra v geniální vynalézavost, kterou prý a priori prokazuje jednotlivý kapitalista v oblasti dělby práce, se patrně dochovala již jen u německých profesorů, jako na př. u pana Roschera, který kapitalistovi, z jehož jupiterské hlavy vyskočila dělba práce v hotové podobě, věnuje z vděčnosti za to „diverse Arbeitslöhne“ [různé mzdy]. Větší či menší dělba práce závisí na objemnosti měšce, a ne na velikosti genia.

[76] Výrazněji než A. Smith poukazují starší spisovatelé, jako Petty, pak anonymní autor „Advantages of the East-India Trade“ atd., na kapitalistický charakter manufakturní dělby práce.

[77] Výjimku mezi moderními autory tvoří jen někteří spisovatelé XVIII. století, kteří v otázce dělby práce téměř jen opakují výroky starověkých autorů; je to na př. Beccaria a James Harris. Beccaria píše: „Každý ví z vlastní zkušenosti, že používá-li rukou a rozumu ke stále stejnému druhu prací a ke zhotovování týchž výrobků, vyrábí je snadněji, v hojnější míře a lépe... než kdyby každý sám zhotovoval pro sebe nutné věci... Takto se lidé k všeobecnému prospěchu i k vlastní výhodě dělí na rozličné třídy a stavy.“ (Cesare Beccaria: „Elementi di Economia Publica“, vyd. Kustodi, Parte Moderna, sv. XI, str. 28.) James Harris, pozdější hrabě z Malmesbury, známý svými „Diaries“ [Deníky] o svém vyslaneckém působení v Petrohradě, praví sám v jedné poznámce ke svému „Dialogue concerning Happiness“, Londýn 1741 (později znovu otištěn v „Three Treatises etc.“, 3. vyd., Londýn 1772): „Všechny důkazy o tom, že společnost je cosi přirozeného (totiž důkaz „dělbou povolání“)… jsem převzal z druhé knihy Platonovy Republiky.“

[78] Tak v Odysseji, zpěv XIV, verš 228 čteme: „Alloς gar talloisin aner epiterpetai ergoiς“ [Neb každý člověk na jiném má zálibu díle] a Archilochos u Sexta Empirica praví: „alloς allw ep ergo kardihn iainetai“ [Každý pro jiné dílo se v srdci rozehřívá].

[79] „Poll hpistaio erga, cacwς d hpistano panta“ [Mnohých řemesel byl mistrem, všech však byl mistrem špatným]. — Athéňan cítil jako výrobce zboží svou převahu nad Sparťany, protože Sparťané mohli ve válce disponovat jen lidmi, ne však penězi, jak říká u Thukydida Perikles v řeči, jíž vybízí Athéňany k peloponneské válce: „Swmasi te etoimoteroi oi autonrgoi twn anthrwpwn h crhmasi polemein“ [Lidé, kteří vyrábějí pro vlastní potřebu, jsou spíš ochotni vést válku svými těly než penězi]. (Thukydides, kn. I, kap. 141.) Přesto však byla jejich ideálem, i v oblasti materiální výroby, autarceia [autarkie], která je v rozporu s dělbou práce: „parwn gar to, eu, para toutwn cai to autaresς“ [Tam, kde je majetek, tam je i soběstačnost]. Přitom je nutno uvážit, že ještě v době pádu 30 tyranů nebylo ani 5000 Athéňanů, kteří by nevlastnili půdu.

[80] Plato vykládá dělbu práce uvnitř pospolitosti mnohostranností potřeb a jednostranností vloh individuí. Jeho hlavní hledisko je, že pracovník se musí přizpůsobovat dílu, a ne dílo pracovníkovi, což se stává nevyhnutelným, jakmile pracovník provozuje několik povolání najednou, tj. koná jedno z nich jako vedlejší povolání. „Ou gar… ethelei to prattomenon ten tou prattonios scholen perimenein, all anagke ton prattonta to prattomeno epakoloothein me en parergou merei. Anagke. Ek de touton pleio te ekasta gignetai kai kallion kai raon, otan eis en kaia physin kai en kairo scholen ton allon agon, pratte“ [„Neboť dílo nesmí čekat, až bude mít výrobce kdy, nýbrž pracovník musí konat své dílo horlivě, a ne lehkovážně. — To je nutné. — Takto je vyráběno všeho více a také lépe a snáze, když člověk dělá jen jedinou věc, odpovídající jeho vlohám a náklonnostem a v příhodné době, jsa volný od ostatních zaměstnání.“] (,‚De Republica“, kn. I, kap. 12.). Podobné myšlenky nacházíme u Thukydida, kn. I, kap. 142: „Námořnictví je umění stejně jako každé jiné a nelze je provozovat příležitostně jako vedlejší povolání; naopak spíše se nesmí provozovat vedle něho něco jiného jako vedlejší povolání.“ Musí-li dílo, praví Plato, čekat na pracovníka, propase se často kritická chvíle výroby a výrobek se zkazí, „ergou cairon diollutai“ [výsledek práce zahyne]. Tutéž platonskou ideu nacházíme v protestu anglických majitelů bělíren proti doložce továrního zákona, která stanoví určitou hodinu oběda pro všechny dělníky. Jejich výroba prý se nemůže řídit podle dělníků, neboť „při různých operacích požehání, praní, bílení, mandlování, kalandrování a barvení žádná z těchto operací nemůže být zastavena v určitou chvíli bez risika škody... stanovit stejnou hodinu oběda pro všechny dělníky by po případě ohrozilo cenné výrobky tím, že by operace nebyly dokončeny“. Le platonisme où va-t-il se nicher! [Kde se to všude uhnizďuje platonismus!j

[81] Xenofon vypravuje, že je nejen ctí dostávat jídla s tabule perského krále, nýbrž že tato jídla jsou také daleko chutnější než jiná: „A to není nic divného; neboť jako i ostatní umění jsou zvlášť zdokonalena ve velkých městech, tak také královská jídla jsou zvlášť upravena. V malých městech dělá totiž týž člověk lůžka, dveře, pluhy i stoly, ba často kromě toho staví i domy a je rád, sežene-li dost takových objednávek, aby se uživil. Proto je naprosto nemožné, aby člověk, který dělá tolik různých věcí, dělal všechny dobře. Naproti tornu ve velkých městech, kde každý pracovník najde mnoho kupců, stačí, zná-li jedno řemeslo, aby se uživil. Ba často nemusí znát ani celé řemeslo; stává se, že jeden dělá jen mužskou obuv, druhý jen ženskou. Někdy dokonce se jeden živí sešíváním obuvi, druhý krájením koží, jeden jen stříhá na šaty, druhý sešívá kusy látky dohromady. Takže ten, kdo koná nejjednodušší práci, dělá ji nevyhnutelně nejlépe. Stejně je tomu i při kuchařském umění.“ (Xenofon: „Kyropaidia“, kn. VIII, kap. 2.) Zde má Xenofon na mysli výhradně jakost užitné hodnoty, jíž je třeba dosáhnout, ačkoli i on už ví, že stupeň dělby práce závisí na rozsahu trhu.

[82] „(Busiris) rozdělil všechny do zvláštních kast… nařídil, aby vždy tíž lidé provozovali vždy stejné zaměstnání, protože věděl, že ti, kteří často mění své zaměstnání, si žádné z nich důkladně neosvojí; ti však, kteří se drží téhož zaměstnání, dělají všechno co nejdokonaleji. Skutečně také vidíme, že pokud jde o umění a řemesla, předčili Egypťané své soky více než mistr nevyučeného, a vytvořili tak dokonalé instituce na ochranu královské moci a státního zřízení, že slavní filosofové, kteří o tom psali, chválili egyptské státní zřízení více než kterékoli jiné.“ (Isocrates: „Busiris“, kap. 8.)

[83] Srov. Diodorus Siculus.

[84] Ure: „Philosophy etc.“, str. 20.

[85] Co je řečeno v textu, platí daleko více o Anglii než o Francii a více o Francii než o Holandsku.

[lehator]

a to jo... neumeji pracovat ve vyskach a lezt po strechach a jeste v lednu a za tak malo))

[Jan Jílek]

holt mají levý ruce jako ty a ještě jsou bez nápadu a vtipu, stejně jako ty.

[R.OFL]

STROJE A VELKÝ PRŮMYSL

1. VÝVOJ STROJŮ

John Stuart Mill praví ve svých „Základech politické ekonomie“: „Je otázka, zda všechny dosavadní mechanické vynálezy ulehčily práci alespoň jedné lidské bytosti.“ [86] Ale to také naprosto není účelem kapitalisticky používaných strojů. Stejně jako všechny jiné metody rozvíjení produktivní síly práce mají stroje zlevňovat zboží, zkracovat tu část pracovního dne, které dělník užívá pro sebe samého a tak prodlužovat druhou část jeho pracovního dne, kterou dává zdarma kapitalistovi. Stroje jsou prostředkem výroby nadhodnoty.

Východiskem převratu ve výrobním způsobu je v manufaktuře pracovní síla, ve velkém průmyslu pracovní prostředek. Je tedy nutno především zkoumat, jak se pracovní prostředek přeměňuje z nástroje ve stroj čili čím se liší stroj od řemeslného nástroje. Jde tu ovšem jen o velké, obecné charakteristické znaky, neboť epochy dějin společnosti, stejně jako epochy dějin země, nejsou od sebe odděleny abstraktně přesnými hranicemi.

Matematikové a mechanikové — a někteří angličtí ekonomové to po nich opakují — prohlašují nástroj za jednoduchý stroj a stroj za složený nástroj. Nevidí mezi nimi žádný podstatný rozdíl a nazývají dokonce jednoduché mechanické prostředky, jako je páka, nakloněná rovina, šroub, klín atd., stroji. [87] Každý stroj se skutečně skládá z takových jednoduchých prostředků, ať už jsou jakkoli přeměněny a sdruženy. Avšak s ekonomického hlediska je toto určení naprosto nevhodné, protože v něm chybí historický prvek. Jiní zase hledají rozdíl mezi nástrojem a strojem v tom, že u nástroje je hybnou silou člověk, u stroje přírodní síla, odlišná od lidské síly, na př. zvíře, voda, vítr atd. [88] Podle toho by byl pluh tažený voly, který náleží nejrůznějším výrobním epochám, strojem, kdežto Claussenův circular loom [kruhový stávek], který je poháněn rukou jediného dělníka a zhotoví za minutu 96.000 oček, pouhým nástrojem. Nejen to: týž loom [stávek] by byl nástrojem, kdyby byl poháněn rukou, a strojem, kdyby byl poháněn parou. Protože používání síly zvířat je jeden z nejstarších vynálezů lidstva, předcházela by fakticky strojová výroba řemeslnou výrobu. Když John Wyatt ohlásil roku 1735 svůj spřádací stroj a s ním průmyslovou revoluci XVIII. století, nezmínil se ani slovem o tom, že tento stroj pohání osel, a ne člověk, a přesto tato úloha skutečně připadla oslovi. Stroj „k předení bez prstů“ — zněl jeho program. [89]

Každé vyvinuté soustrojí se skládá ze tří podstatně odlišných částí: z hnacího stroje, převodového mechanismu a konečně ze stroje s nástroji čili pracovního stroje. Hnací stroj působí jako hnací síla celého mechanismu. Vyvíjí buď sám svou hnací sílu jako parní stroj, kalorický stroj, elektromagnetický stroj atd., anebo dostává popud od nějaké už hotové přírodní síly zvenčí, jako vodní kolo od spádu vody nebo křídlo větrného mlýna od větru atd. Převodový mechanismus, složený ze setrvačníků, hřídelů, ozubených kol, výstředníků, tyčí, lan, řemenů a mezičlánků a převodů nejrozmanitějšího druhu, reguluje pohyb, mění, je-li to třeba, jeho formu, na př. z přímočarého v kruhový, rozděluje a přenáší jej na pracovní stroje. Obě tyto části mechanismu jsou tu jen proto, aby přenesly pohyb na pracovní stroj, který uchopí pracovní předmět a účelně jej mění. Právě z této části strojů, z pracovního stroje, vychází průmyslová revoluce XVIII. století. Vychází z něho dosud po každé, kdykoli se řemeslná nebo manufakturní výroba přeměňuje ve strojovou.

Podíváme-li se blíže na stroj s nástroji čili na vlastní pracovní stroj, vidíme tu celkem — třebaže často ve velmi pozměněné formě — tytéž přístroje a nástroje, jimiž pracuje řemeslník a manufakturní dělník; ale už to nejsou nástroje člověka, nýbrž nástroje mechanismu čili mechanické nástroje. Bud je celý stroj pouze více nebo méně změněné mechanické vydání starého řemeslného nástroje, jako je tomu u mechanického tkalcovského stavu, [90] anebo působící orgány, umístěné na kostře pracovního stroje, jsou staří známí, jako vřetena u spřádacího stroje, jehly u stávku na pletení punčoch, pilové listy u strojní pily, nože u sekacího stroje atd. Odlišnost těchto nástrojů od vlastního tělesa pracovního stroje se táhne tak daleko, že se to projevuje i při jejich výrobě. Vyrábějí se totiž většinou stále ještě řemeslným nebo manufakturním způsobem a teprve pak se připevňují na těleso pracovního stroje, vyrobené strojově. [91] Pracovní stroj je tedy mechanismus, který po přenesení příslušného pohybu provádí svými nástroji tytéž operace, které dříve podobnými nástroji prováděl dělník. Na podstatě věci nic nemění, vychází-li hnací síla od člověka nebo zase od stroje. Poté, když nástroj ve vlastním slova smyslu přešel s člověka na mechanismus, nastupuje stroj na místo pouhého nástroje. Rozdíl mezi strojem a nástrojem je nápadný na první pohled, i když prvotním motorem zůstává dosud sám člověk. Počet pracovních nástrojů, kterými člověk může současně působit, je omezen počtem jeho přirozených výrobních nástrojů, počtem orgánů jeho těla. V Německu se kdysi pokusili přimět přadláka, aby šlapal dva kolovraty, aby tedy pracoval současně oběma rukama a oběma nohama. Bylo to však příliš namáhavé. Později byl vynalezen šlapací kolovrat se dvěma vřeteny, ale přadláčtí virtuosové, kteří dovedli příst dvě nitě najednou, byli skoro tak vzácným zjevem jako dvouhlaví lidé. Naproti tomu přede stroj Jenny hned od počátku 12—18 vřeteny, stávek na pletení punčoch plete mnoha tisíci jehlami najednou atd. Množství nástrojů, jimiž týž pracovní stroj současně působí, je od počátku osvobozeno od organických hranic, jimiž je omezen ruční nástroj dělníka.

U mnoha ručních nástrojů má rozdíl mezi člověkem jako pouhou hnací silou a jako dělníkem, vykonávajícím práci ve vlastním smyslu, formu smysly vnímatelnou. Na př. u kolovratu působí noha jen jako hnací síla, kdežto ruka, která pracuje u vřetene, posukuje a zakrucuje, provádí vlastní operaci předení. Právě tuto část řemeslného nástroje především zachvacuje průmyslová revoluce, která zprvu přenechává člověku nejen novou práci dozírání na stroj a opravování jeho chyb rukama, nýbrž i čistě mechanickou úlohu hnací síly. Naproti tomu nástroje, na které člověk působí od počátku pouze jako prostá hnací síla — jako na př. při otáčení kliky mlýna[92], při čerpání, při zvedání a spouštění ramene měchu, při tlučení v moždíři atd. — tyto nástroje vyvolávají především užívání zvířat, vody, větru[93] jako hnacích sil. Vyvíjejí se ve stroje částečně již v manufakturním období, v ojedinělých případech již dlouho před ním, ale nerevolucionují výrobní způsob. Že jsou stroji již ve své řemeslné formě, to se ukazuje v období velkého průmyslu. Na př. čerpadla, jimiž Holanďané roku 1836—1837 vyčerpali Harlémské jezero, byla konstruována na principu obyčejných pump, jenže jejich písty nebyly poháněny lidskýma rukama, nýbrž obrovitými parními stroji. Obyčejný a velmi nedokonalý kovářský měch se v Anglii dodnes přeměňuje v mechanické dmychadlo pouhým spojením ramene s parním strojem. Ani parní stroj v té podobě, jak byl vynalezen koncem XVII. století v manufakturním období a existoval až do počátku osmdesátých let XVIII. století[94], nevyvolal žádnou průmyslovou revoluci. Naopak právě vytvoření pracovních strojů vyvolalo nutnost revoluce v parním stroji. Jakmile člověk, místo aby působil nástrojem na pracovní předmět, začíná působit jen jako hnací síla na pracovní stroj, je fakt, že nositelem hnací síly jsou lidské svaly, již náhodnou okolností a na jejich místo může nastoupit vítr, voda, pára atd.; to ovšem nevylučuje, že taková záměna často vyžaduje velké technické změny v mechanismu, původně konstruovaném výhradně na lidskou hnací sílu. Dnes se všechny stroje, které si teprve musí razit cestu, jako šicí stroje, stroje na mísení těsta atd., jestliže jejich určení nevylučuje předem malé měřítko, konstruují tak, že se hodí jak pro lidskou, tak pro čistě mechanickou hnací sílu.

Stroj, z něhož vychází průmyslová revoluce, nahrazuje dělníka, který pracuje současně jen s jedním nástrojem, takovým mechanismem, který operuje najednou množstvím stejných nebo stejnorodých nástrojů a je poháněn jedinou hnací silou, ať je její forma jakákoli. [95] Zde máme stroj, ale dosud ještě jako jednoduchý prvek strojové výroby.

Zvětšení rozměrů pracovního stroje a počtu jeho nástrojů, které působí současně, vyžaduje mohutnější hnací mechanismus, a tento mechanismus potřebuje k tomu, aby překonal svůj vlastní odpor, mocnější hnací sílu, než je lidská, nehledě k tomu, že člověk je velmi nedokonalý prostředek k vytváření stejnoměrného a nepřetržitého pohybu. Předpokládáme-li, že člověk působí již jen jako jednoduchá hnací síla, že tedy jeho nástroj byl nahrazen pracovním strojem, mohou ho nyní přírodní síly nahradit i jako hnací sílu. Ze všech velikých hnacích sil, zděděných z manufakturního období, byla koňská síla nejhorší, jednak protože kůň má svou hlavu, jednak protože je nákladný a lze ho v továrnách používat jen v omezeném rozsahu. [96] Ale přesto se koně hojně užívalo v dětských dobách velkého průmyslu, jak o tom svědčí nejen nářky tehdejších agronomů, nýbrž i vyjadřování velikosti mechanické síly v koňské síle, které se dochovalo až do dneška. Vítr byl příliš nestálý a nekontrolovatelný; mimo to používání vodní síly převládalo v Anglii, rodišti velkého průmyslu, již v manufakturním období. Již v XVII. století zkoušeli pohánět dva mlýnské kameny-běhouny a tedy také dvě mlýnská složení jedním vodním kolem. Ale zvětšené rozměry převodového mechanismu se tím dostaly do konfliktu s nepostačující vodní silou, a to byla jedna z okolností, které vedly k přesnějšímu zkoumání zákonů tření. Podobně vedla nepravidelnost hnací síly u mlýnů, které byly poháněny strkáním a taháním vahadel, k theorii a praktickému použití setrvačníku[97], který později měl tak důležitou úlohu ve velkém průmyslu. Takto rozvinulo manufakturní období první vědecké a technické prvky velkého průmyslu. Arkwrightova přádelna s prstencovými spřádacími stroji (throstle mills) byla od počátku poháněna vodou. Ale i užívání vodní síly jako hlavní hnací síly bylo spojeno s různými obtížemi. Nemohla být libovolně zvyšována, a když jí bylo nedostatek, nedalo se nic dělat, občas selhávala a byla především čistě místního rázu. [98] Teprve s vynálezem Wattova druhého, tak zvaného dvojčinného parního stroje byl nalezen prvotní motor, který spotřebováváním uhlí a vody vyrábí sám hnací sílu a jehož výkonnost je plně pod kontrolou člověka; motor, který je přenosný a sám prostředkem k převážení, který je městský, a ne venkovský jako vodní kolo, dovoluje soustřeďovat výrobu ve městech, místo aby ji rozptyloval po venkově[99], motor, který je universální co do svého technického použití a který je ve svém sídle poměrně málo závislý na těch či oněch místních podmínkách. Veliký Wattův genius se projevuje v tom, že patent, který si opatřil v dubnu 1784 a v němž je popsán jeho parní stroj, nelíčí jej jako vynález ke zvláštním účelům, nýbrž jako universální motor velkého průmyslu. Naznačuje tu způsoby použití, z nichž mnohé, na př. buchar, byly zavedeny teprve po více než půl století. Ale pochyboval o použitelnosti parního stroje pro námořní plavbu. Jeho nástupci, Boulton a Watt, vystavovali roku 1851 na londýnské průmyslové výstavě nejkolosálnější parní stroj pro zaoceánské parníky.

Teprve když se nástroje přeměnily z nástrojů lidského organismu v nástroje mechanického aparátu, stroje pracujícího nástroji, nabyl také hnací stroj samostatné formy, naprosto nezávislé na mezích lidské síly. Od té doby klesá jednotlivý pracovní stroj, který jsme dosud zkoumali, na pouhý prvek strojové výroby. Jeden hnací stroj může teď pohánět mnoho pracovních strojů současně. S růstem počtu současně poháněných pracovních strojů roste i hnací stroj a převodový mechanismus se rozrůstá v široce rozvětvený aparát.

Nyní musíme rozlišovat dvě věci: kooperaci mnoha stejnorodých strojů a soustavu strojů. V jednom případě vykonává celou práci týž pracovní stroj. Stroj provádí všechny ty různé operace, které vykonával řemeslník svým nástrojem, na př. tkadlec svým stavem, nebo které postupně prováděli řemeslníci různými nástroji, ať už jako samostatní řemeslníci nebo jako články téže manufaktury. [100] Na př. v moderní manufaktuře dopisních obálek falcoval jeden dělník papír kosticí, druhý natíral okraje lepidlem, třetí přehýbal chlopeň, kam se tiskne monogram, čtvrtý monogram vyrazil atd. a při každé z těchto dílčích operací musela každá jednotlivá obálka projít jinýma rukama. Jediný stroj na obálky vykonává všechny tyto operace najednou a dělá 3000 i více obálek za hodinu. Americký stroj na papírové sáčky, vystavený roku 1862 na londýnské průmyslové výstavě, nařeže papír, slepí, složí a udělá 300 kusů za minutu. Celý proces, který je v manufaktuře rozdělen a prováděn postupně, vykonává zde jeden pracovní stroj, který působí kombinací různých nástrojů. Ať už je takový pracovní stroj jen mechanickým obrozením složitého řemeslného nástroje, anebo kombinací různorodých jednoduchých nástrojů manufakturně specialisovaných — v továrně, tj. v dílně založené na strojové výrobě, se po každé znovu objevuje jednoduchá kooperace, a to především (k dělníkovi tu nepřihlížíme) jako prostorové nakupení stejnorodých a současně spolupůsobících pracovních strojů. Tak vzniká tkalcovská továrna tím, že tu je vedle sebe mnoho mechanických tkalcovských stavů, továrna na oděvy tím, že tu je vedle sebe mnoho šicích strojů v téže dílně. Ale existuje tu technická jednota, protože tyto četné stejnorodé pracovní stroje dostávají současně a stejnoměrně impuls od tlukotu srdce společného prvotního motoru, při čemž je tento pohyb na ně přenášen převodovým mechanismem, který je jim zčásti také společný, neboť od něho se rozvětvují jen zvláštní odbočky ke každému jednotlivému pracovnímu stroji. Podobně jako mnoho nástrojů tvoří jen orgány jednoho pracovního stroje, tvoří teď mnoho pracovních strojů již jen stejnorodé orgány téhož hnacího mechanismu.

Ale soustava strojů ve vlastním slova smyslu nastupuje na místo jednotlivého samostatného stroje teprve tam, kde pracovní předmět probíhá souvislou řadou různých dílčích procesů, které jsou prováděny řetězem různorodých, ale vzájemně se doplňujících pracovních strojů. Objevuje se tu znovu kooperace na základě dělby práce, charakteristická pro manufakturu, ale nyní je to už kombinace dílčích pracovních strojů. Specifické nástroje různých dílčích dělníků — na př. ve vlnařské manufaktuře nástroje čechračů, česačů, střihačů, přadláků atd. — se nyní mění v nástroje různých pracovních strojů, z nichž každý tvoří zvláštní orgán plnící zvláštní funkci v soustavě kombinovaného pracovního mechanismu. V odvětvích, kde se systém strojů zavádí nejdříve, dodává mu manufaktura sama zhruba samorostlý základ dělby a tudíž i organisace výrobního procesu. [101] Avšak ihned se objevuje jeden podstatný rozdíl mezi manufakturní a strojovou výrobou. V manufaktuře musí dělníci, jednotlivě anebo ve skupinách, provádět každý jednotlivý dílčí proces svými ručními nástroji. Jestliže se tu dělník přizpůsobuje procesu, pak byl proces už předtím přizpůsoben dělníkovi. Tato subjektivní zásada dělby práce odpadá u strojové výroby. Celý proces se tu rozkládá objektivně, podle svého vlastního charakteru, na fáze, z nichž se skládá, a problém provedení každého dílčího procesu a spojení různých dílčích procesů se řeší technickým použitím mechaniky, chemie atd., [102] při čemž ovšem musí být theoretické řešení i nadále zdokonalováno hromaděním rozsáhlých praktických zkušeností. Každý dílčí stroj dodává surovinu druhému stroji, který následuje nejblíže za ním, a protože všechny působí současně, je výrobek neustále v různých stupních procesu svého vytváření, neustále přechází z jedné výrobní fáze do druhé. Jako v manufaktuře bezprostřední kooperace dílčích dělníků vytváří určité číselné poměry mezi jednotlivými skupinami dělníků, tak je v rozčleněném systému strojů k tomu, aby jedny dílčí stroje ustavičně zaměstnávaly druhé dílčí stroje, nutný určitý poměr mezi jejich počtem, rozměry a rychlostí. Kombinovaný pracovní stroj, který nyní představuje rozčleněný systém různorodých jednotlivých pracovních strojů a skupin pracovních strojů, je tím dokonalejší, čím nepřetržitější je proces, který tento systém koná, tj. čím méně je přerušován přechod suroviny od první fáze procesu až k poslední, čím více ji tedy dopravuje z jedné výrobní fáze do druhé místo lidské ruky sám mechanismus. Je-li tedy v manufaktuře isolování jednotlivých procesů zásadou, vyplývající z dělby práce samé, vládne naproti tomu ve vyvinuté továrně jiná zásada: nepřetržitá spojitost jednotlivých procesů.

Systém strojů, ať se zakládá na pouhé kooperaci stejnorodých pracovních strojů, jako v tkalcovně, anebo na kombinaci různorodých strojů, jako v přádelně, tvoří sám o sobě veliký automat, jakmile je poháněn jedním prvotním motorem, který vytváří vlastní pohyb. Avšak celý systém může být poháněn na př. parním strojem, ačkoli buď jednotlivé pracovní stroje k jistým pohybům stále ještě potřebují součinnost dělníků, jako na př. před zavedením plně mechanisovaných selfaktorů pohyb nutný k vrácení selfaktorového vozíku (mule), a při dopřádání ještě dodnes; nebo určité části stroje, mají-li provést svou operaci, musí být podobně jako nástroj řízeny dělníkem, jako ve strojírenství před přeměnou slide rest (suportu s ručním posuvem) v automatický mechanismus. Jakmile pracovní stroj koná všechny pohyby nutné k zpracování suroviny bez přispění člověka a potřebuje jen být kontrolován dělníkem, máme tu automatický systém strojů, který však lze v jednotlivostech dále zdokonalovat. Tak na příklad přístroj, který automaticky zastavuje spřádací stroj, jakmile se přetrhne jediná nit, a selfacting stop [automatická zarážka], jíž se zastavuje zdokonalený tkalcovský stav poháněný parou, jakmile v člunku dojde útek, jsou zcela moderní vynálezy. Jako příklad jak kontinuity výroby, tak i provedení automatického principu lze uvést moderní papírnu. Na výrobě papíru by vůbec bylo možno podrobně studovat jak rozdíl mezi různými výrobními způsoby na základě různých výrobních prostředků, tak i souvislost společenských výrobních vztahů s různými výrobními způsoby; stará německá výroba papíru je vzorem řemeslné výroby, Holandsko v XVII. a Francie v XVIII. století vzorem manufaktury ve vlastním slova smyslu a moderní Anglie vzorem automatické tovární výroby v tomto odvětví, zatím co v Číně a Indii existují dosud dvě různé staroasijské formy téhož průmyslu.

V rozčleněném systému pracovních strojů, které jsou poháněny prostřednictvím převodových mechanismů jedním ústředním automatem, nabývá strojová výroba své nejvyvinutější podoby. Na místo jednotlivého stroje nastupuje tu mechanická nestvůra, jejíž tělo vyplňuje celou tovární budovu a jejíž démonická síla, zprvu skrytá v téměř slavnostně odměřených pohybech jejích obrovitých údů, propuká v horečně zběsilém křepčení jejích nesčetných pracovních orgánů ve vlastním slova smyslu.

Selfaktory, parní stroje atd. se objevily dříve, než se objevil dělník, jehož výhradním zaměstnáním je vyrábět parní stroje, selfaktory atd., právě tak jako člověk nosil šaty dříve, než tu byli krejčí. Ale vynálezy Vaucansonův, Arkwrightův, Wattův atd. byly proveditelné jen proto, že tito vynálezci našli značné množství dovedných mechanických dělníků, připravených manufakturním obdobím. Část těchto dělníků tvořili samostatní řemeslníci různých povolání, druhá část byla sdružena v manufakturách, kde, jak jsem se již zmínil, vládla zvlášť přísná dělba práce. Jak přibývalo vynálezů a stoupala poptávka po nově vynalezených strojích, rozvíjelo se stále více jednak dělení výroby strojů na rozmanitá samostatná odvětví, jednak dělba práce uvnitř strojírenských manufaktur. Objevujeme tu tedy v manufaktuře bezprostřední technický základ velkého průmyslu. Manufaktura vyrobila stroje, kterými velký průmysl odstranil řemeslnou a manufakturní výrobu v těch výrobních odvětvích, která zachvátil nejdříve. Strojová výroba vznikla tedy původně na materiální základně, která jí neodpovídala. Na určitém stupni vývoje musela provést převrat v tomto základu samém, který tu nejprve našla hotový a který pak dále zpracovávala, zachovávajíc jeho starou formu — a vytvořit si novou základnu, odpovídající jejímu vlastnímu výrobnímu způsobu. Jako jednotlivý stroj zůstává trpasličím strojem, dokud jej pohání jen člověk, jako se systém strojů nemohl svobodně rozvíjet, dokud na místo již používaných hnacích sil — zvířat, větru a rovněž vody — nenastoupil parní stroj, tak byl i celý vývoj velkého průmyslu ochromován do té doby, dokud jeho charakteristický výrobní prostředek, sám stroj, vděčil za svou existenci osobní síle, osobní dovednosti, tj. závisel na síle svalů, bystrosti oka a virtuositě ruky, s nimiž dílčí dělník uvnitř manufaktury nebo řemeslník mimo ni zacházeli se svým trpasličím nástrojem. Nehledě k prodražení takto vyráběných strojů — okolnost, kterou se kapitál řídí jako vědomým motivem — záviselo další rozšiřování průmyslových odvětví, která již měla strojový charakter, a pronikání strojů do nových výrobních odvětví plně na růstu této kategorie dělníků, která se pro poloumělecký charakter své činnosti může zvětšovat jen pozvolna, a ne skoky. Ale na určitém stupni vývoje se velký průmysl dostává i do technického rozporu [Widerstreit] se svou řemeslnou a manufakturní základnou. Zvětšování rozměrů hnacích strojů, převodového mechanismu a pracovních strojů, větší složitost, rozmanitost a také přísnější pravidelnost jejich součástí, tou měrou, jak se pracovní stroj odtrhává od svého řemeslného vzoru, který původně plně určoval jeho konstrukci, a nabývá svobodné formy, určované výhradně jeho mechanickým úkolem, rozvoj automatického systému a stále nevyhnutelnější a hojnější používání obtížněji zpracovatelného materiálu, na př. železa místo dřeva[103] — to jsou ony přirozeně vzniklé úkoly, jejichž řešení naráželo všude na rámec, který je dán závislostí prací na osobě dělníka a který i kombinovaný dělnický personál v manufaktuře mohl jen trochu uvolnit, ale ne úplně odstranit. Manufaktura by nemohla vytvořit takové stroje, jako je na př. moderní tiskařský lis, moderní tkalcovský stav poháněný parou a moderní mykací stroj.

Převrat ve výrobním způsobu v jedné průmyslové oblasti podmiňuje týž převrat v jiných oblastech. To platí především o takových průmyslových odvětvích, která se vzájemně prolínají jako fáze jednoho celkového procesu, ačkoli je společenská dělba práce natolik isolovala, že každé z nich vyrábí samostatné zboží. Tak strojové předení učinilo nutným strojové tkalcovství a obojí dohromady vyvolalo nutnost mechanicko-chemické revoluce v běličství, tiskařství a barvířství. Tak revoluce v předení bavlny vyvolala vynález ginu [odzrňovacího stroje], stroje na oddělování bavlněných vláken od semene, čímž byla teprve umožněna bavlnářská výroba v nyní nutném velkém měřítku. [104] Ale právě revoluce ve výrobním způsobu v průmyslu a zemědělství si vynutila revoluci ve všeobecných podmínkách společenského výrobního procesu, tj. v komunikačních a dopravních prostředcích. Komunikační a dopravní prostředky společnosti, jejímž pivôt [čepem, osou], abych užil Fourierova výrazu, bylo drobné zemědělství se svým vedlejším domáckým průmyslem a městské řemeslo, naprosto již nemohly stačit výrobním potřebám v manufakturním období s jeho rozšířenou dělbou společenské práce, s jeho koncentrací pracovních prostředků a dělníků a s jeho koloniálními trhy, a proto také skutečně prodělaly převrat. Tak se také dopravní a komunikační prostředky, zděděné z manufakturního období, brzy proměnily v nesnesitelná pouta pro velký průmysl s jeho horečným tempem výroby, s jeho obrovskými rozměry, s jeho ustavičným vrháním mas kapitálu a dělníků z jedné výrobní sféry do druhé a s jeho nově vytvořenými světovými tržními vztahy. Nehledě k úplnému převratu ve stavbě plachetních lodí, přizpůsobily se pozvolna komunikace a doprava celou soustavou říčních parníků, železnic, zaoceánských parníků a telegrafů výrobnímu způsobu velkého průmyslu. Avšak ohromné masy železa, které teď bylo nutno kovat, svářet, řezat, vrtat a formovat, vyžadovaly zase kyklopské stroje, na jejichž vytvoření manufakturní strojírenství nestačilo.

Tak se velký průmysl musil zmocnit svého charakteristického výrobního prostředku, stroje samého, musil vyrábět stroje stroji. Teprve tak si vytvořil adekvátní technickou základnu a postavil se na vlastní nohy. Tou měrou, jak v prvních desítiletích XIX. století vzrůstala strojová výroba, zmocňoval se stroj postupně výroby pracovních strojů. Ale teprve v posledních desítiletích stavba obrovských železnic a zaoceánská paroplavba vyvolaly v život kyklopské stroje, používané ke stavbě prvotních motorů.

Nejpodstatnější výrobní podmínkou pro strojovou výrobu strojů byl hnací stroj, schopný vyvinout sílu jakéhokoli stupně a zároveň zcela kontrolovatelný. Takový stroj již existoval v podobě parního stroje. Ale zároveň bylo třeba strojově vyrobit přesné geometrické formy, nutné pro jednotlivé části strojů, jako přímku, rovinu, kruh, válec, kužel a kouli. Tento problém vyřešil v prvním desítiletí XIX. století Henry Maudsley vynálezem slide rest [soustruhového suportu], který byl brzy přeměněn v automatický mechanismus a v obměněné formě přenesen ze soustruhu, pro který byl původně určen, na jiné strojírenské stroje. Toto mechanické zařízení nenahrazuje nějaký zvláštní nástroj, nýbrž samu lidskou ruku, která vytváří určitou formu tím, že přibližuje, přikládá ostří řezného nástroje k pracovnímu materiálu nebo je nařizuje proti pracovnímu materiálu, na př. železu. Tak se podařilo vyrábět geometrické formy jednotlivých částí strojů „s takovou lehkostí, přesností a rychlostí, jakou by nikdy nemohla zkušenost dodat ruce nejdovednějšího dělníka“[105]

Zkoumáme-li pak tu část strojů užívaných ve strojírenství, která tvoří vlastní stroj s nástroji, objeví se nám opět řemeslný nástroj, ale v kyklopských rozměrech. Na př. výkonný mechanismus vrtačky je ohromný nebozez, který je poháněn parním strojem a bez něhož by se zase naopak nedaly vyrábět válce velikých parních strojů a hydraulických lisů. Mechanický soustruh je kyklopské obrození obyčejného šlapacího soustruhu; hoblovací stroj je železný tesař, který zpracovává železo týmž nástrojem, jímž tesař zpracovává dřevo; nástroj, s nímž se v londýnských loděnicích řežou dýhy, je obrovská břitva; nástroj mechanických nůžek, které krájejí železo tak, jako krejčovské nůžky stříhají sukno, jsou obrovské nůžky; a buchar operuje obyčejnou hlavicí kladiva, ale tak těžkou, že by jí nezamával ani sám Thor. [106] Na př. jeden z takových bucharů, které jsou vynálezem Nasmythovým, váží přes 6 tun a dopadá s výšky 7 stop kolmo na kovadlinu o váze 36 tun. Hravě roztluče na prach žulový balvan a právě tak dovede zatlouci hřebík do měkkého dřeva řadou lehkých úderů. [107]

Jakožto stroj nabývá pracovní prostředek takové materiální formy existence, která podmiňuje nahrazení lidské síly přírodními silami a nahrazení zručnosti nabyté zkušeností vědomým použitím přírodovědy. V manufaktuře je rozčlenění společenského pracovního procesu čistě subjektivní, je to kombinace dílčích dělníků; v systému strojů má velký průmysl zcela objektivní výrobní organismus, který dělník nachází jako hotovou materiální podmínku výroby. V jednoduché kooperaci a dokonce i v kooperaci specialisované dělbou práce se vytlačování isolovaného dělníka zespolečenštěným dělníkem jeví stále ještě jako více méně náhodné. Stroje, až na nepatrné výjimky, o nichž se zmíním později, fungují jen v rukou bezprostředně zespolečenštěné nebo společné práce. Kooperativní charakter pracovního procesu se tu tedy stává technickou nutností, kterou diktuje sama povaha pracovního prostředku.

2. PŘENÁŠENÍ HODNOTY STROJŮ NA VÝROBEK

Viděli jsme, že produktivní síly, vznikající z kooperace a dělby práce, kapitál nic nestojí. Jsou to přírodní síly společenské práce. Přírodní síly, jako pára, voda atd., kterých se používá k produktivním procesům, také nic nestojí. Ale tak jako člověk potřebuje k dýchání plíce, tak potřebuje „výtvor lidské ruky“ k tomu, aby mohl produktivně spotřebovávat přírodní síly. K využití hnací síly vody je nezbytné vodní kolo, k využití pružnosti páry parní stroj. S vědou je tomu stejně jako s přírodními silami. Jakmile jsou zákony o úchylce magnetky v poli účinku elektrického proudu nebo o zmagnetisování železa elektrickým proudem, který kolem něho obíhá, již odhaleny, nestojí ani haléř. [108] Avšak k využití těchto zákonů v telegrafii atd. je zapotřebí velmi drahého a složitého aparátu. Nástroj, jak jsme viděli, není vytlačován strojem. Z trpasličího nástroje lidského organismu vyrůstá co do rozměrů i počtu v nástroj mechanismu vytvořeného člověkem. Kapitál nutí teď dělníka pracovat ne již ručním nástrojem, nýbrž strojem, který sám operuje svými nástroji. Je-li tedy již na první pohled jasné, že velký průmysl, tím že zapojil do výrobního procesu obrovské přírodní síly a přírodní vědu, musil neobyčejně zvýšit produktivitu práce, není naprosto tak jasné, není-li toto zvýšení produktivní síly na druhé straně vykoupeno větším vynaložením práce. Jako každá jiná součást konstantního kapitálu nevytvářejí stroje hodnotu, přenášejí však svou vlastní hodnotu na výrobek, k jehož výrobě slouží. Pokud mají hodnotu a pokud tudíž přenášejí hodnotu na výrobek, tvoří součást jeho hodnoty. Místo aby výrobek zlevňovaly, zdražují jej úměrně své vlastní hodnotě. Vždyť je nesporné, že stroj a vyvinutý systém strojů [systematisch entwickelte Maschinerie], charakteristický pracovní prostředek velkého průmyslu, představují nepoměrně větší hodnotu než pracovní prostředky v řemeslné a manufakturní výrobě.

Především je třeba poznamenat, že stroje vcházejí do pracovního procesu vždy celé a do zhodnocovacího procesu vždy jen zčásti. Nepřidávají nikdy více hodnoty, než průměrně ztrácejí svým opotřebováním. Je tedy velký rozdíl mezi hodnotou stroje a tou částí hodnoty, která se z něho periodicky přenáší na výrobek. Je veliký rozdíl mezi strojem jako prvkem tvoření hodnoty a strojem jako prvkem tvoření výrobku. Čím delší je období, po které tytéž stroje stále znovu slouží v témž pracovním procesu, tím větší je tento rozdíl. Viděli jsme ovšem, že každý pracovní prostředek ve vlastním smyslu čili výrobní nástroj vchází do pracovního procesu vždy celý a do zhodnocovacího procesu vždy jen zčásti, úměrně svému průměrnému dennímu opotřebování. Avšak tento rozdíl mezi upotřebením a opotřebováním je daleko větší u strojů než u nástroje, protože stroje, vystavěné z trvanlivějšího materiálu, žijí déle, protože jejich užívání, řídící se přísně vědeckými zákony, umožňuje větší hospodárnost při vynakládání jejich součástí a jimi spotřebovávaných prostředků, a konečně protože jejich výrobní pole je nepoměrně širší než výrobní pole nástroje. Odečteme-li od stroje i od nástroje průměrné denní náklady na ně čili tu součást hodnoty, kterou přidávají výrobku průměrným denním opotřebováním a spotřebou pomocných látek, jako je olej, uhlí atd., ukáže se, že působí zadarmo, jako přírodní síly, existující bez přispění lidské práce. Čím větší je rozsah produktivní působnosti strojů oproti produktivní působnosti nástroje, tím větší je rozsah jejich bezplatné služby ve srovnání s touž službou nástroje. Teprve ve velkém průmyslu se člověk učí dávat výrobku své minulé, již zpředmětněné práce působit ve velkém měřítku zdarma jako přírodním silám. [109]

Při zkoumání kooperace a manufaktury jsme viděli, že určité všeobecné výrobní podmínky, jako budovy atd., se při společném užívání zhospodárňují oproti roztříštěným výrobním podmínkám isolovaných dělníků, tedy poměrně méně zdražují výrobky. Při strojové výrobě je nejen těleso pracovního stroje společně spotřebováváno jeho četnými nástroji, nýbrž i týž hnací stroj spolu s částí převodového mechanismu je společně spotřebováván mnoha pracovními stroji.

Je-li dán rozdíl mezi hodnotou strojů a tou částí hodnoty, kterou denně přenášejí na svůj výrobek, závisí stupeň, v němž tato část hodnoty zdražuje výrobek, především na rozměrech výrobku, tedy jaksi na jeho povrchu. Pan Baynes z Blackburnu vypočítává v jedné přednášce, uveřejněné roku 1857, že „každá reálná mechanická koňská síla[109a]

Jsou-li dány hranice působnosti pracovního stroje, tj. je-li dán počet jeho nástrojů, nebo tam, kde jde o sílu, jejich rozsah, závisí masa výrobku na rychlosti, s níž stroj operuje, tj. na př. na rychlosti otáčení vřeten nebo na počtu úderů kladiva za minutu. Některá z těchto obrovských kladiv vykonají 70 úderů za minutu, Ryderův patentní kovací stroj, který operuje bucharem malých rozměrů při kování vřeten, vykoná 700 úderů za minutu.

Je-li dán poměr, v němž se přenáší hodnota strojů na výrobek, závisí velikost této části hodnoty na velikosti hodnoty strojů samých. [110]

Srovnávací rozbor cen ručně vyrobeného nebo manufakturního zboží a téhož zboží vyrobeného stroji dává všeobecně ten výsledek, že u strojového výrobku část hodnoty přecházející z pracovních prostředků relativně vzrůstá, avšak absolutně klesá. To znamená, že její absolutní velikost se zmenšuje, avšak její velikost v poměru k celé hodnotě výrobku, na př. libry příze, se zvětšuje. [111]

Stojí-li výroba nějakého stroje tolik práce, kolik se ušetří jeho užíváním, dochází tu k pouhému přemístění práce, tj. celková suma práce nutná k výrobě zboží se nezmenšuje čili produktivní síla práce nevzrůstá. Ale rozdíl mezi prací, kterou stroj stojí, a prací, kterou ušetří, čili stupeň jeho produktivity zřejmě nezávisí na rozdílu mezi jeho vlastní hodnotou a hodnotou nástroje, který nahrazuje. Tento rozdíl trvá tak dlouho, dokud pracovní náklady na stroj, a tudíž i ta část hodnoty, která se přenáší se stroje na výrobek, jsou menší než hodnota, kterou by dělník se svým nástrojem přidal pracovnímu předmětu. Produktivita stroje se tudíž měří stupněm, v němž stroj nahrazuje lidskou pracovní sílu. Podle pana Baynese připadá na 450 selfaktorových vřeten s příslušným přípravným zařízením, která jsou poháněna jednou parní koňskou silou, 2½ dělníka[112][113] Kde je stará metoda blockprinting čili ručního tisku kartounů nahrazena strojovým tiskem, potiskne jeden stroj, obsluhovaný jedním dospělým dělníkem nebo chlapcem, za jednu hodinu tolik čtyřbarevného kartounu jako dříve 200 dospělých dělníků. [114] Dříve než Eli Whitney roku 1793 vynalezl cottongin [odzrňovací stroj], stálo zbavení jedné libry bavlny semene průměrně jeden pracovní den. Díky jeho vynálezu může jedna černoška vyčistit 100 liber bavlny denně a od té doby produktivita cottonginu ještě značně stoupla. Libra bavlněných vláken, jejíž výroba stála dříve 50 centů, se prodávala potom za 10 centů, a přitom s větším ziskem, tj. se zahrnutím většího množství neplacené práce. V Indii se užívá k oddělování vláken od semene polostrojového nástroje, čurky, jímž jeden muž a jedna žena vyčistí denně 28 liber. Čurkou, kterou před několika lety vynalezl dr. Forbes, vyčistí 1 muž a 1 hoch denně 250 liber; kde se užívá jako pohonu volů, páry nebo vody, je zapotřebí jen několika hochů a děvčat jako feeders (tj. podavačů materiálu do stroje). Šestnáct takových strojů poháněných voly vykoná denně práci, která dříve vyžadovala celkem 750 lidí. [115]

Jak jsem se již zmínil, udělá parní stroj u parního pluhu za jednu hodinu za 3 pence čili za ¼ šilinku tolik práce, jako 66 lidí za 15 šilinků za hodinu. Vracím se k tomuto příkladu, abych zabránil mylné představě. Oněch 15 šilinků totiž naprosto není výrazem práce přidané za jednu hodinu 66 dělníky. Byl-li poměr nadpráce k nutné práci 100%, vyrobilo těchto 66 dělníků za hodinu hodnotu 30 šilinků, ačkoli v ekvivalentu, který dostali, tj. v 15 šilincích jejich mzdy, se zračí jen 33 hodiny z celkového počtu 66. Předpokládáme-li tedy, že stroj stojí právě tolik, kolik činí roční mzda 150 dělníků, které vytlačil, řekněme 3000 liber št., tu tyto 3000 liber št. naprosto nejsou peněžním výrazem veškeré práce vykonané a přidané pracovnímu předmětu těmito 150 dělníky, nýbrž jen té části jejich roční práce, která se pro ně samé zračí ve mzdě. Naproti tomu vyjadřuje peněžní hodnota stroje, 3000 liber št., všechnu práci vynaloženou na jeho výrobu, bez ohledu na poměr, v němž tato práce tvoří mzdu dělníka a nadhodnotu kapitalisty. I když tedy stroj stojí tolik, kolik stojí pracovní síla, kterou nahrazuje, je práce zpředmětněná v něm vždy daleko menší než živá práce, kterou nahrazuje. [116]

Díváme-li se na stroje výhradně jako na prostředek k zlevnění výrobku, je hranice jejich použití určena tím, že práce, kterou stojí jejich výroba, musí být menší než práce, kterou nahrazuje jejich používání. Pro kapitál je však tato hranice užší. Protože kapitál neplatí používanou práci, nýbrž hodnotu používané pracovní síly, je pro něj při používání strojů rozhodující rozdíl mezi hodnotou stroje a hodnotou pracovní síly, kterou stroj nahrazuje. Protože dělení pracovního dne na nutnou práci a nadpráci je v různých zemích různé, stejně jako v téže zemi, ale v různých obdobích, anebo v témž období, ale v různých odvětvích výroby; protože dále skutečná mzda dělníka hned klesá pod hodnotu jeho pracovní síly, hned zase nad ni stoupá, může tento rozdíl mezi cenou stroje a cenou pracovní síly, kterou stroj nahrazuje, velmi kolísat, třebaže rozdíl mezi množstvím práce, nutným k výrobě stroje, a celkovým množstvím práce, kterou stroj nahrazuje, zůstává týž. [116a] Ale jen onen první rozdíl určuje pro kapitalistu samého výrobní náklady zboží a ovlivňuje ho donucovacími zákony konkurence. Proto se dnes v Anglii vynalézají stroje, kterých se užívá jen v severní Americe, jako Německo vynalézalo v XVI. a XVII. století stroje, kterých se užívalo jen v Holandsku, a jako se některých francouzských vynálezů XVIII. století využívalo jen v Anglii. V zemích, které jsou ve svém vývoji napřed, vyvolává sám stroj svým použitím v některých odvětvích podnikání takový nadbytek práce (redundancy of labour, jak praví Ricardo) v jiných odvětvích, že tu pokles mzdy pod hodnotu pracovní síly brání používání strojů a činí je zbytečným, ba často přímo nemožným s hlediska kapitálu, jehož zisk beztak nevyvěrá ze zkrácení používané práce vůbec, nýbrž jen ze zkrácení placené práce. V některých odvětvích anglické vlnařské manufaktury byla dětská práce v posledních letech značně omezena, místy skoro úplně vytlačena. Proč? Tovární zákon si vynutil zavedení dvou směn dětí, z nichž střídavě pracuje jedna 6 hodin, druhá 4 hodiny čili každá jen 5 hodin. Avšak rodiče nechtěli half-times (dělníky pracující polovinu doby) prodávat levněji, než dříve prodávali full-times (dělníky pracující plnou dobu). Proto byli half-times nahrazeni stroji. [117] Před zákazem práce žen a dětí (do 10 let) v dolech shledával kapitál, že zaměstnávání nahých žen a dívek, často spolu s muži, v uhelných a jiných dolech, úplně odpovídá jeho mravnímu kodexu a zejména také jeho hlavní knize, takže teprve po zákazu začal používat strojů. Yankeeové vynalezli stroje na drcení štěrku. Angličané jich neužívají, protože „ubožák“ („wretch“ [ubožák] je termín anglické politické ekonomie pro zemědělského dělníka), který tuto práci koná, dostává zaplacenu tak nepatrnou část své práce, že stroje by výrobu pro kapitalistu zdražily. [118] V Anglii k tahání člunů atd. po průplavech se stále ještě někdy užívá žen místo koní, [119] protože práce nutná k produkci koní a k výrobě strojů je matematicky určitá veličina, kdežto práce nutná k udržení na živu žen při nadbytku obyvatelstva nestojí ani za řeč. Proto nikde nenajdeme nestoudnější mrhání lidskou silou na všelijaké zbytečné hlouposti než právě v Anglii, zemi strojů.

3. NEJBLIŽŠÍ ÚČINKY STROJOVÉ VÝROBY NA DĚLNIKA

Jak jsme viděli, východiskem velkého průmyslu byla revoluce pracovního prostředku, a pracovní prostředek, který prodělal převrat, nabývá své nejvyvinutější podoby v rozčleněném systému strojů v továrně. Než budeme zkoumat, jak se k tomuto objektivnímu organismu přidává lidský materiál, všimněme si některých všeobecných účinků této revoluce na dělníka samého.

a) PŘIVLASTŇOVÁNÍ DALŠÍCH PRACOVNÍCH SIL KAPITÁLEM. PRÁCE ŽEN A DĚTI

Protože stroje činí svalovou sílu postradatelnou, stávají se prostředkem k používání dělníků bez svalové síly nebo nedostatečně tělesně vyvinutých, avšak mrštnějších údů. Proto byla práce žen a dětí prvním slovem kapitalistického užívání strojů! Tento mohutný prostředek k nahrazení práce a dělníků se takto hned stal prostředkem k rozmnožení počtu námezdních dělníků, tím že podrobil bezprostřední nadvládě kapitálu všechny členy dělnické rodiny bez rozdílu pohlaví a věku. Nucená práce pro kapitalistu zabrala nejen dobu dětských her, ale i dobu svobodné práce v domácím kruhu, v rámci starých obyčejů pro potřeby rodiny samé. [120]

Hodnota pracovní síly byla určena pracovní dobou nutnou nejen k udržení jednotlivého dospělého dělníka, nýbrž i k udržení dělníkovy rodiny. Tím že stroje vrhají všechny členy dělnické rodiny na trh práce, rozdělují hodnotu mužovy pracovní síly na všechny členy jeho rodiny. Znehodnocují tudíž jeho pracovní sílu. Koupě rodiny, rozdrobené na př. na 4 pracovní síly, stojí možná více, než dříve stála koupě pracovní síly hlavy rodiny, ale zato nastupují 4 pracovní dny na místo jednoho, a jejich cena klesá úměrně přebytku nadpráce čtyř nad nadprací jednoho. Aby se uživila jedna rodina, musí nyní čtyři dodávat kapitálu nejen práci, nýbrž i nadpráci. Tak rozšiřují stroje s lidským materiálem vykořisťování, tímto nejvlastnějším polem kapitalistického vykořisťování, [121] zároveň i stupeň vykořisťování.

Stroje revolucionují rovněž od základu formální výraz kapitalistického vztahu, smlouvu mezi dělníkem a kapitalistou. Na základě zbožní směny se předpokládalo především, že kapitalista a dělník vystupují proti sobě jako svobodné osoby, jako nezávislí majitelé zboží: jeden jako majitel peněz a výrobních prostředků, druhý jako majitel pracovní síly. Ale nyní kapitál kupuje nedospělé nebo polodospělé. Dříve dělník prodával svou vlastní pracovní sílu, s níž nakládal jako formálně svobodná osoba. Nyní prodává ženu a děti. Stává se obchodníkem s otroky. [122] Poptávka po dětské práci často i formou připomíná poptávku po černošských otrocích, jak jsme se s ní setkávali v inserátech amerických časopisů. „Všiml jsem si,“ vypravuje na př. jeden anglický tovární inspektor, „oznámení v místním listu jednoho z nejvýznamnějších manufakturních měst mého obvodu. Oznámení znělo: Hledá se 12—20 hochů, kteří nevypadají mladší než 13 let. Mzda 4 šilinky týdně. K doptání atd.“ [123] Obrat „nevypadají mladší než 13 let“ se týká toho, že podle Factory Act [továrního zákona] děti mladší 13 let smějí pracovat pouze 6 hodin. Potvrzení o věku musí vydat úřední lékař (certifying surgeon). Továrník proto hledá hochy, kteří vypadají, jako by jim již bylo 13 let. Pokles počtu dětí pod 13 let, zaměstnaných továrníky, který se často děje skokem a je tak nápadný v anglické statistice za posledních 20 let, byl podle výpovědí továrních inspektorů samých do značné míry dílem těchto certifying surgeons, kteří měnili věk dítěte podle vykořisťovatelských choutek kapitalistů a čachrářských potřeb rodičů. V pověstné londýnské čtvrti Bethnal Green se koná každé pondělí a úterý ráno veřejný trh, kde se děti obojího pohlaví od 9 let samy pronajímají londýnským hedvábnickým manufakturám. „Obvyklé podmínky jsou 1 šilink 8 pencí týdně (které patří rodičům) a 2 pence a čaj pro mne.“ Smlouvy platí jen na týden. Výjevy a řeči na tomto trhu jsou opravdu pobuřující. [124] V Anglii se stále ještě stává, že ženy „vezmou hochy z workhouse [pracovny pro chudé] a pronajmou je kterémukoli kupci za 2 šilinky 6 pencí týdně“. [125] Přese všechno zákonodárství je ve Velké Britannii stále ještě nejméně 2000 hochů prodáváno vlastními rodiči jako živé stroje na vymetání komínů (ačkoli existují stroje, které to mohou udělat místo nich). [126] Revoluce vyvolaná strojem v právním poměru mezi kupcem a prodavačem pracovní síly, která zbavila celou tuto transakci dokonce i zdání smlouvy mezi svobodnými osobami, poskytla později anglickému parlamentu právnický důvod omlouvající zásahy státu do poměrů v továrnách. Kdykoli tovární zákon omezí práci dětí v dosud nedotčených průmyslových odvětvích na 6 hodin, ozve se vždy znovu nářek továrníků: někteří rodiče prý odnímají děti průmyslu, který již podléhá zákonu, aby je prodali průmyslu, kde ještě panuje „svoboda práce“, tj. kde děti mladší 13 let jsou nuceny pracovat jako dospělí, kde se tedy dají dráže prodat. Protože však je kapitál od přírody leveller, tj. vyžaduje ve všech výrobních odvětvích rovnost podmínek vykořisťování práce jako vrozené právo člověka, stává se zákonné omezení práce dětí v jednom průmyslovém odvětví příčinou jejího omezení v druhém odvětví.

Již dříve jsme se zmínili o fysické zkáze dětí a mladistvých, jakož i dělnických žen, které stroj podrobuje vykořisťování kapitálu zprvu přímo v továrnách, vznikajících na základně strojové výroby, a pak nepřímo ve všech ostatních průmyslových odvětvích. Proto se tu zastavíme jen u jednoho bodu, u ohromné úmrtnosti dělnických dětí v prvních letech života. V Anglii je 16 registračních obvodů, kde na 100.000 živě narozených dětí do jednoho roku připadá průměrně jen 9085 případů úmrtí ročně (v jednom obvodu jen 7047), ve 24 obvodech přes 10.000, avšak méně než 11.000, v 39 obvodech přes 11.000, avšak méně než 12.000, v 48 obvodech přes 12.000, avšak méně než 13.000, ve 22 obvodech přes 20.000, v 25 obvodech přes 21.000, v 17 obvodech přes 22.000, v 11 obvodech přes 23.000, v Hoo, Wolverhamptonu, Ashtonu-under-Lyne a Prestonu přes 24.000, v Nottinghamu, Stockportu a Bradfordu přes 25.000, ve Wisbeachu 26.001 a v Manchestru 26.125. [127] Jak dokázalo oficiální lékařské vyšetřování roku 1861, je příčinou vysoké úmrtnosti, nehledě k místním podmínkám, především zaměstnání matek mimo domácnost a z toho plynoucí zanedbávání dětí a špatné zacházení, mimo jiné nevhodná výživa, nedostatek výživy, krmení opiovými přípravky atd.; k tomu přistupuje nepřirozené odcizení matek vlastním dětem a tudíž úmyslné moření dětí hladem a otravování. [128] Naproti tomu v takových zemědělských obvodech, „kde jsou ženy nejméně zaměstnány, je procento úmrtnosti nejnižší“. [129] Avšak vyšetřující komise z roku 1861 došla k neočekávanému závěru, že v některých čistě zemědělských obvodech na pobřeží Severního moře dosahuje úmrtnost dětí mladších jednoho roku skoro takové výše jako v nejpověstnějších továrních obvodech. Proto bylo uloženo dr. Julianu Hunterovi, aby tento zjev vyšetřil na místě. Jeho zpráva je připojena k „Sixth Report on Public Health“. [130] Do té doby se mělo za to, že děti decimuje malarie a jiné nemoci, obvyklé v nízko položených a bažinatých krajích. Vyšetřování zjistilo pravý opak, totiž, „že táž příčina, která vypudila malarii, a to přeměna půdy, která byla bažinou v zimě a v létě chudou pastvinou, v úrodnou ornou půdu, způsobila neobyčejně vysokou úmrtnost kojenců“. [131] 70 lékařů, provádějících praxi v tomto obvodu, kterých se dr. Hunter dotazoval, bylo v tomto bodě „podivuhodně zajedno“. Zároveň s revolucí v obdělávání půdy byl tu totiž položen základ k průmyslovému systému. „Vdané ženy, které pracují pohromadě s děvčaty a hochy, jsou za určitou částku dávány v celých tlupách k disposici pachtýři mužem, který se nazývá ‚gangmaster‘ [vůdce party] a pronajímá celou skupinu. Tyto tlupy putují často mnoho mil cesty od svých vesnic; potkáváme je ráno i večer na silnicích, ženy v krátkých spodničkách a příslušných kazajkách a ve vysokých botách, někdy v kalhotách, na pohled velmi silné a zdravé, ale zkažené nepořádností, na kterou si zvykly, a naprosto lhostejné k neblahým následkům, které má jejich záliba v tomto rušném a nezávislém životě na jejich děti, které doma chřadnou.“ [132] Všechny ony zjevy továrních obvodů se tu opakují v ještě vyšší míře: tajné vraždění dětí a krmení dětí opiovými přípravky. [133] „To, že vím, jaké zlo působí každá dlouho trvající práce dospělých žen v průmyslu,“ praví dr. Simon, lékařský úředník anglické Privy Council [tajné rady] a hlavní redaktor zpráv o „Public Health“, „musí omluvit můj hluboký odpor k ní.“ [134] „Bude opravdu štěstím pro. manufakturní obvody v Anglii,“ volá tovární inspektor R. Baker v jedné oficiální zprávě, „zakáže-li se všem vdaným ženám, které mají rodinu, pracovat v kterékoli továrně.“ [135]

Morální mrzačení, plynoucí z kapitalistického vykořisťování ženské a dětské práce, vylíčil B. Engels ve svém „Postavení dělnické třídy v Anglii“ a jiní spisovatelé tak vyčerpávajícím způsobem, že je tu jen připomínám. Ale duševní zpustošení, uměle vyvolávané tím, že se nezralí lidé přeměňují v pouhé stroje na výrobu nadhodnoty — a toto zpustošení lze snadno rozeznat od přirozené nevědomosti, kdy duch leží ladem, aniž tím trpí jeho schopnost vývoje, jeho přirozená plodnost — donutilo nakonec i anglický parlament, že prohlásil základní vyučování za nezbytnou podmínku „produktivní“ spotřeby dětí mladších 14 let ve všech průmyslových odvětvích podléhajících továrnímu zákonu. Duch kapitalistické výroby se jasně projevuje v ledabylé redakci tak zvaných doložek o výchově v továrních zákonech, v nedostatku administrativního aparátu, bez něhož se toto povinné vyučování stává většinou opět ilusorním, v oposici továrníků i proti tomuto zákonu o vyučování a v jejich úskocích a vytáčkách, jimiž zákon obcházejí v praxi. „Jen zákonodárnou moc je nutno obviňovat, protože vydala fiktivní zákon (delusive law), který sice předstírá péči o výchovu dětí, ale neobsahuje ani jediné ustanovení, jímž by se zajišťovalo dosažení tohoto cíle. Neustanovuje nic, jen to, že děti mají být po určitý počet hodin denně (3 hodiny) zavřeny mezi čtyřmi stěnami místnosti, která se nazývá škola, a že zaměstnavatel dítěte si to musí každý týden dát potvrdit od osoby, která se podepisuje jako učitel nebo učitelka.“ [136] Před vydáním doplňovacího továrního zákona z roku 1844 se často vyskytovala potvrzení o návštěvě školy, která učitel nebo učitelka podepsali křížkem, protože sami neuměli psát. „Při návštěvě v jedné škole, která vydává taková vysvědčení, byl jsem tak překvapen nevědomostí učitele, že jsem se ho zeptal: ‚Prosím vás, pane, umíte číst?‘ Jeho odpověď zněla: ‚Ih jeh, Ebbes‘ (summat) [Ale celkem jó]. Na své ospravedlnění dodal: ‚Rozhodně umím víc než moji žáci.“ Když byl připravován zákon z roku 1844, poukazovali tovární inspektoři na hrozný stav míst, jimž se říkalo školy a jejichž vysvědčení museli uznávat za plně platná podle zákona. Všechno, čeho dosáhli, bylo, že od roku 1844 „číslice ve školním vysvědčení musí učitel vyplnit vlastní rukou a rovněž se podepsat jménem a příjmením“. [137] Sir John Kincaid, tovární inspektor pro Skotsko, vypravuje totéž na základě svých úředních zkušeností. „První školu, kterou jsme navštívili, vedla jakási paní Ann Killinová. Na moji výzvu, aby hláskovala své jméno, hned udělala chybu, protože začala písmenem C, ale ihned se opravila a řekla, že její příjmení začíná písmenem K. Prohlížel jsem její podpisy v knize školních vysvědčení a všiml jsem si, že se podpisuje po každé jinak, zatím co rukopis nenechával na pochybách o tom, že není schopna učit. Také sama přiznala, že nedovede pořídit seznam žáků... V jiné škole jsem viděl školní místnost 15 stop dlouhou a 10 stop širokou a napočítal jsem tu 75 dětí, které pištěly něco nesrozumitelného.“ [138] „Nejsou to však jen taková žalostná doupata, kde se dětem dostává školních vysvědčení, nikoli však vyučování; neboť v mnohých školách, kde je schopný učitel, ztroskotávají všechny jeho snahy na tom, že jsou tu v jednom chumlu děti všech věků, počínaje tříletými, takže učitel neví, kde mu hlava stojí. Jeho hmotné postavení, i v nejlepším případě bídné, závisí úplně na počtu pencí, které se mu podaří dostat, a dostane jich tím víc, čím více dětí se podaří nacpat do jedné místnosti. K tomu přistupuje skrovné zařízení školy, nedostatek knih a jiných učebních pomůcek a ubíjející vliv těžkého a zkaženého vzduchu na ubohé děti. Byl jsem v mnoha takových školách, kde jsem viděl spoustu dětí, které nedělaly absolutně nic; a to se potvrzuje jako školní docházka a takové děti figurují v oficiální statistice jako děti, jimž se dostalo školního vzdělání (educated).“ [139] Ve Skotsku se továrníci snaží pokud možno propouštět děti, které podléhají školní docházce. „To stačí na důkaz velkého odporu továrníků proti doložkám o výchově dětí.“ [140] V groteskně hrozných formách se to projevuje v tiskárnách kartounu atd., které podléhají zvláštnímu továrnímu zákonu. Podle ustanovení tohoto zákona „musí každé dítě, dříve než je zaměstnáváno v takové tiskárně, chodit do školy alespoň 30 dnů a neméně než 150 hodin po 6 měsíců, které předcházejí bezprostředně před nástupem do zaměstnání. Po dobu zaměstnání v tiskárně musí dítě rovněž chodit do školy 30 dnů nebo 150 hodin během každého půl roku... Děti musí chodit do školy mezi 8. hodinou ranní a 6. hodinou odpolední. Docházka kratší než 2½ hodiny a delší než 5 hodin za den se nezapočítává do oněch 150 hodin. Za obvyklých okolností chodí děti do školy dopoledne a odpoledne po 30 dnů 5 hodin denně a po 30 dnech, když bylo dosaženo zákonem stanoveného počtu 150 hodin, když probraly knihu, jak samy říkají, vracejí se do tiskárny, kde zůstávají zase 6 měsíců, až do nové lhůty ke školní návštěvě, a pak zase zůstávají ve škole, až znovu proberou knihu... Velmi mnoho dětí, které chodily po předepsaných 150 hodin do školy, musí po návratu ze šestiměsíčního pobytu v tiskárně začínat zase úplně od začátku... Zapomněly ovšem všechno, čemu se předtím ve škole naučily. V jiných tiskárnách kartounu je docházka do školy úplně závislá na provozních potřebách továrny. Požadovaný počet hodin se za každé šestiměsíční období plní najednou 3—5hodinovým vyučováním, rozděleným třeba na celých 6 měsíců. Na př. jeden den jde dítě do školy od 8 do 11 dopoledne, druhý den od 1 do 4 hodin odpoledne; pak zase několik dní do školy nechodí a najednou znovu přijde od 3 do 6 hodin odpoledne; potom chodí třeba 3 nebo 4 dny za sebou nebo celý týden, pak opět zmizí na 3 týdny nebo na celý měsíc a vrátí se na pár hodin v několika zbývajících dnech, když je jeho zaměstnavatelé náhodou zrovna nepotřebují; a tak si dítě takřka přihrávají (buffet) sem tam, ze školy do továrny a z továrny do školy, až je dosaženo počtu 150 hodin.“ [141] Tím, že přibírá ke kombinovanému pracovnímu personálu obrovský počet žen a dětí, láme stroj konečně odpor, který v manufaktuře dělník-muž dosud kladl kapitálu. [142] b) PRODLUŽOVÁNI PRACOVNÍHO DNE

Jestliže stroj je nejmocnějším prostředkem zvyšování produktivity práce, tj. zkracování pracovní doby nutné k výrobě zboží, stává se jako nositel kapitálu především v průmyslových odvětvích, která přímo zachvacuje, nejmocnějším prostředkem prodlužování pracovního dne za veškeré přirozené hranice. Vytváří jednak nové podmínky, které dovolují kapitálu povolit uzdu této své stálé tendenci, jednak tvoří nové motivy dráždící jeho nenasytný hlad po cizí práci.

Ve stroji se především osamostatňuje pohyb a produktivní činnost pracovního prostředku vůči dělníkovi. Pracovní prostředek se stává sám o sobě průmyslovým perpetuum mobile, které by bez ustání vyrábělo, kdyby nenaráželo na jisté přirozené meze ve svých lidských pomocnících: na jejich tělesnou slabost a na jejich vlastní vůli. Jako kapitál — a jakožto takový má onen automat své vědomí a vůli v kapitalistovi — je proto pracovní prostředek prodchnut snahou stlačit odpor vzpouzející se, ale pružné lidské povahy na nejmenší míru. [143] Tento odpor je beztak oslabován zdánlivou snadností práce u stroje a větší poddajností a povolností žen a dětí. [144]

Produktivita strojů, jak jsme viděli, je nepřímo úměrná velikosti té součásti hodnoty, kterou stroje přenášejí na výrobek. Čím delší je období, po které stroj funguje, tím větší je masa výrobku, na kterou se rozděluje hodnota přidávaná strojem, a tím menší je část hodnoty, kterou stroj přidává jednotce zboží. Aktivní období životní činnosti stroje je však zřejmě určeno délkou pracovního dne čili délkou denního pracovního procesu, násobenou počtem dnů, po které se tento proces opakuje.

Opotřebování strojů neodpovídá nikterak matematicky přesně době jejich užívání. Ale i za předpokladu. že tomu tak je, zabírá stroj, který slouží po dobu 7½ roku 16 hodin denně, stejně veliké výrobní období a přidává celkovému výrobku stejnou hodnotu jako týž stroj, který slouží po dobu 15 let jen 8 hodin denně. Ale v prvním případě by byla hodnota stroje reprodukována dvojnásob rychleji než v druhém případě a kapitalista by byl pohltil s pomocí stroje v prvním případě za 7½ roku tolik. nadpráce jako v druhém případě za 15 let.

Materiální opotřebování stroje je dvojí. Jedno vyvěrá z jeho užívání, jako se peníze opotřebovávají oběhem, druhé vyvěrá z jeho nepoužívání, jako rezaví nečinný meč v pochvě. Sžírají jej živly. Opotřebování prvního druhu je více méně přímo úměrné používání stroje, opotřebování druhého druhu je do jisté míry nepřímo úměrné používání stroje. [145]

Stroj však podléhá nejen materiálnímu, nýbrž, abych tak řekl, i morálnímu opotřebování. Ztrácí směnnou hodnotu tou měrou, jak lze buď levněji reprodukovat stroje téže konstrukce, nebo jak s nimi začínají konkurovat lepší stroje. [146] V obou případech, ať je stroj sebenovější a životaschopnější, jeho hodnota není již určována pracovní dobou fakticky v něm zpředmětněnou, nýbrž pracovní dobou nutnou nyní k jeho vlastní reprodukci nebo k reprodukci lepšího stroje. Stroj je proto více či méně znehodnocen. Čím kratší je období, v němž se reprodukuje celková hodnota stroje, tím menší je nebezpečí morálního opotřebování, a čím delší je pracovní den, tím kratší je toto období. Jakmile jsou do některého výrobního odvětví po prvé zavedeny stroje, následují jedna za druhou stále nové metody jejich levnější reprodukce[147] a nová zdokonalení, zachvacující nejen jednotlivé části nebo aparáty, nýbrž i celou konstrukci. V prvním období života stroje působí proto tento zvláštní motiv k prodlužování pracovního dne nejsilněji. [148]

Za jinak stejných podmínek a při dané délce pracovního dne vyžaduje vykořisťování dvojnásobného počtu dělníků zdvojnásobení jak té části konstantního kapitálu, která se vynakládá na stroje a budovy, tak i té části, která se vynakládá na suroviny, pomocné látky atd. S prodlužováním pracovního dne se zvětšuje měřítko výroby, zatím co část kapitálu, vynaložená na stroje a budovy, zůstává beze změny. [149] Takto tedy nejen vzrůstá nadhodnota, nýbrž zmenšují se také náklady nutné k jejímu získání. Tak tomu sice bývá více méně vůbec při každém prodloužení pracovního dne, avšak v tomto případě to padá tím více na váhu, protože část kapitálu, přeměňovaná v pracovní prostředky, tu vůbec má větší význam. [150] Vývoj strojové výroby váže totiž stále větší část kapitálu ve formě, v níž lze tuto část na jedné straně neustále zhodnocovat, na druhé straně ztrácí svou užitnou a směnnou hodnotu, jakmile se přeruší její kontakt s živou prací. „Jestliže zemědělec,“ poučoval pan Ashworth, anglický bavlnářský magnát, profesora Nassau W. Seniora, „odloží rýč, činí na tuto dobu neužitečným kapitál 18 pencí. Jestliže někdo z našich lidí (tj. z továrních dělníků) opustí továrnu, činí neužitečným kapitál, který stál 100.000 liber šterlinků.“ [151] Jen si to představte! Činit „neužitečným“, třeba jen na okamžik, kapitál, který stál 100.000 liber št.! Je to opravdu do nebe volající, jestliže někdo z našich lidí vůbec někdy opouští továrnu! Stále rostoucí užívání strojů činí, jak uznává Senior, poučený Ashworthem, „žádoucím“ stále rostoucí prodlužování pracovního dne. [152]

Stroj vyrábí relativní nadhodnotu nejen tím, že přímo znehodnocuje pracovní sílu a nepřímo ji zlevňuje, neboť zlevňuje zboží nutná k reprodukci pracovní síly, nýbrž i tím, že při svém prvním zavádění, které má ještě sporadický ráz, přeměňuje práci, používanou majitelem stroje, v umocněnou práci, zvyšuje společenskou hodnotu strojového výrobku nad jeho individuální hodnotu a umožňuje tak kapitalistovi nahrazovat denní hodnotu pracovní síly poměrně menší částí hodnoty denního výrobku. Proto za tohoto přechodného období, kdy strojová výroba zůstává jakýmsi monopolem, dosahují zisky mimořádné výše a kapitalista se snaží co nejdůkladněji využít tento „mladé lásky čas“ tím, že co nejvíce prodlužuje pracovní den. Veliký zisk rozněcuje nenasytnou chtivost ještě většího zisku.

Tou měrou, jak se stroj v některém výrobním odvětví všeobecně rozšiřuje, klesá společenská hodnota strojového výrobku na jeho individuální hodnotu a tu se začne projevovat působení zákona, že nadhodnota nepochází z pracovních sil, které kapitalista nahradil strojem, nýbrž naopak z pracovních sil, které u stroje zaměstnává. Zdrojem nadhodnoty je jen variabilní část kapitálu a my jsme již viděli, že masa nadhodnoty je určena dvěma činiteli: mírou nadhodnoty a počtem současně zaměstnaných dělníků. Při dané délce pracovního dne je míra nadhodnoty určena poměrem, v němž se pracovní den rozpadá na nutnou práci a nadpráci. Počet současně zaměstnaných dělníků je pak určen poměrem variabilní části kapitálu k jeho konstantní části. Nyní je jasné, že strojová výroba, ať jakkoli rozšiřuje zvyšováním produktivní síly práce nadpráci na úkor nutné práce, dosahuje tohoto výsledku jen tím, že zmenšuje počet dělníků zaměstnaných daným kapitálem. Přeměňuje ve stroje, tj. v konstantní kapitál, který nevyrábí nadhodnotu, jednu část kapitálu, která dříve byla variabilní, tj. přeměňovala se v živou pracovní sílu. Ale je nemožné vyždímat na př. ze dvou dělníků tolik nadhodnoty jako ze 24. Dodává-li každý ze 24 dělníků za 12 hodin práce jen jednu hodinu nadpráce, dodávají dohromady 24 hodin nadpráce, kdežto celková práce dvou dělníků činí jen 24 hodin. V užívání strojů k výrobě nadhodnoty tkví tedy ten imanentní rozpor, že ze dvou činitelů nadhodnoty, kterou dodává kapitál určité velikosti, zvětšují stroje jednoho činitele, míru nadhodnoty, jen tím, že zmenšují druhého činitele, počet dělníků. Tento imanentní rozpor se projevuje, jakmile se při všeobecném rozšíření stroje v nějakém průmyslovém odvětví hodnota zboží vyráběného stroji stává řídící společenskou hodnotou všech zboží tohoto druhu; a právě tento rozpor, aniž je si toho kapitalista vědom, [153] žene zase kapitál k maximálnímu prodlužování pracovního dne, aby vyvážil relativní zmenšení počtu vykořisťovaných dělníků zvětšením nejen relativní, nýbrž i absolutní nadpráce.

Kapitalistické užívání strojů vytváří tedy na jedné straně nové mocné motivy k bezmeznému prodlužování pracovního dne a revolucionuje sám způsob práce i složení společenského pracovního organismu tak, že láme jakýkoli odpor proti tendenci k prodlužování pracovního dne; na druhé straně produkuje — jednak tím, že podrobuje kapitálu dříve pro něj nedostupné vrstvy dělnické třídy, jednak tím, že vyhazuje z práce dělníky vytlačené stroji — přebytečné dělnické obyvatelstvo[154], které se musí podrobovat zákonům, jež mu diktuje kapitál. Odtud onen pozoruhodný zjev v dějinách moderního průmyslu, že stroj prolamuje jakékoli morální a přirozené hranice pracovního dne. Odtud onen ekonomický paradox, že nejmocnější prostředek ke zkrácení pracovní doby se přeměňuje v nejspolehlivější prostředek, jak proměnit celou dobu života dělníka a jeho rodiny v pracovní dobu, poskytovanou kapitálu k jeho zhodnocování. „Kdyby,“ snil Aristoteles, největší myslitel starověku, „každý nástroj mohl konat práci, jež mu přísluší, na rozkaz nebo jako by to předem tušil, jako se samy od sebe pohybovaly Daidalovy výtvory, anebo jako se Hefaistovy trojnožky pouštěly z vlastního popudu do posvátné práce, kdyby takto tkalcovské člunky tkaly samy od sebe, nepotřeboval by ani mistr pomocníky, ani pán otroky.“ [155] A Antipatros, řecký básník z doby Ciceronovy, pozdravil vynález vodního mlýna na mletí obilí, tuto elementární formu všech produktivních strojů, jako osvoboditele otrokyň a obnovitele zlatého věku! [156] „Ach pohané, ti pohané!“ Ti nechápali, jak odhalil chytrý Bastiat a již před ním ještě chytřejší MacCulloch, nic z politické ekonomie a z křesťanství. Nechápali mimo jiné, že stroj je nejspolehlivější prostředek k prodlužování pracovního dne. Omlouvali možná otroctví jedněch jako prostředek k plnému lidskému rozvoji druhých. Ale k hlásání otroctví mas za tím účelem, aby se několik surových nebo polovzdělaných vyšinulců stalo „eminent spinners“ [vynikajícími přádelníky], „extensive sausage makers“ [velkouzenáři] a „influential shoe black dealers“ [vlivnými obchodníky s leštidlem na obuv], k tomu jim chyběl specificky křesťanský smysl. c) ZINTENSIVNĚNÍ PRÁCE

Bezmezné prodlužování pracovního dne, které produkují stroje v rukou kapitálu, vyvolává později, jak jsme viděli, reakci u společnosti, ohrožené v samých kořenech svého života, a s tím i zákonem stanovené omezení normálního pracovního dne. Na jeho základě nabývá rozhodující důležitosti zjev, s nímž jsme se setkali již dříve — totiž zintensivnění práce. Při rozboru absolutní nadhodnoty šlo především o extensivní velikost práce, kdežto stupeň její intensity se předpokládal jako veličina daná. Nyní máme zkoumat, jak se extensivní velikost přeměňuje v intensivní, ve vyjádření stupně.

Je samozřejmé, že tou měrou, jak se vyvíjejí stroje a jak se hromadí zkušenosti u speciální třídy strojových dělníků, vzrůstá přirozeně rychlost, a tím i intensita práce. Tak jde v Anglii po půl století prodlužování pracovního dne ruku v ruce se vzrůstem intensity tovární práce. Je však pochopitelné, že při práci, která nemá ráz přechodných paroxysmů horečné činnosti, nýbrž provádí se s pravidelnou, den co den se opakující jednotvárností, musí nevyhnutelně nastat chvíle, kdy se prodlužování pracovního dne a zintensivnění práce navzájem vylučují, takže prodloužení pracovního dne se srovnává jen se snížením stupně intensity práce a naopak zvýšení stupně intensity jen se zkrácením pracovního dne. Jakmile postupně rostoucí pobouření dělnické třídy donutilo stát, aby násilně zkrátil pracovní dobu a nadiktoval — především v továrně ve vlastním slova smyslu — normální pracovní den, tj. od chvíle, kdy bylo jednou provždy znemožněno zvyšování výroby nadhodnoty prodlužováním pracovního dne, vrhl se kapitál s veškerou energií a s plným vědomím na výrobu relativní nadhodnoty urychleným rozvíjením strojového systému. Zároveň nastává změna v charakteru relativní nadhodnoty. Metoda výroby relativní nadhodnoty tkví vůbec vtom, že v důsledku zvýšení produktivní síly práce je dělník s to za tutéž dobu vyrobit více než dříve při stejném vynaložení práce. Táž pracovní doba přidává celkovému výrobku tutéž hodnotu jako dříve, ačkoli tato nezměněná směnná hodnota se nyní zračí ve větším množství užitných hodnot a tudíž hodnota jednotky zboží klesá. Naprosto jinak je tomu tehdy, jestliže nucené zkrácení pracovního dne, které je mocným podnětem k rozvíjení produktivní síly a zhospodárnění výrobních podmínek, nutí dělníka vynakládat více práce za jednotku času, zvyšovat napětí pracovní síly, hustěji vyplňovat póry pracovní doby, t. j. kondensovat práci v takovém stupni, jakého lze dosáhnout jen v rámci zkráceného pracovního dne. Tato větší masa práce, vtěsnaná do daného časového období, se nyní považuje za větší množství práce, jímž také ve skutečnosti je. Vedle měření pracovní doby jako „extensivní veličiny“ nastupuje nyní měření stupně jejího zhuštění.[157] Intensivnější hodina desetihodinového pracovního dne obsahuje nyní stejně nebo více práce, tj. vynaložené pracovní síly, než porésnější hodina dvanáctihodinového pracovního dne. Její výrobek má proto stejnou nebo větší hodnotu než výrobek 1⅕ porésnější hodiny. Nehledě ani na zvětšení relativní nadhodnoty v důsledku zvýšení produktivní síly práce, dodává nyní na př. 3⅓ hodiny nadpráce připadající na 6⅔ nutné práce kapitalistovi tutéž masu hodnoty, jako dříve 4 hodiny nadpráce připadající na 8 hodin nutné práce.

Ptáme se nyní, jak se práce zintensivňuje? První důsledek zkrácení pracovního dne se opírá o samozřejmý zákon, že účinnost pracovní síly je nepřímo úměrná době jejího působení. V jistých hranicích se proto na intensitě síly získává to, co se ztrácí na délce jejího působení. Aby však dělník skutečně přeměňoval v práci více pracovní síly, o to se stará kapitál metodou placení. [158] V manufakturách, na př. v hrnčířství, kde stroje nehrají téměř žádnou nebo jen nepatrnou úlohu, dokázalo zavedení továrního zákona přesvědčivě, že pouhé zkrácení pracovního dne podivuhodně zvyšuje pravidelnost, rovnoměrnost, pořádek, nepřetržitost a energii práce. [159] Tento účinek se však zdál pochybným ve vlastní továrně, protože zde závislost dělníka na nepřetržitém a stejnoměrném pohybu stroje již dávno vytvořila nejpřísnější kázeň. Proto když se roku 1844 jednalo o zkrácení pracovního dne pod 12 hodin, prohlašovali továrníci skoro jednohlasně, že „jejich dozorci dohlížejí v různých pracovních místnostech na to, aby ruce neztrácely ani minutu času“, že „stupeň bdělosti a pozornosti u dělníků (,‚the extent of vigilance and attention on the part of the workmen“) se sotva dá zvyšovat“, a za předpokladu, že všechny ostatní podmínky, na př. rychlost strojů, zůstávají nezměněny, že „by bylo nesmyslné očekávat v dobře vedených továrnách nějaký značnější výsledek od zvýšené pozornosti dělníků atd.“ [160] Toto tvrzení bylo vyvráceno pokusy. Pan R. Gardner zavedl ve svých dvou velkých továrnách v Prestonu od 20. dubna 1844 jedenáctihodinový pracovní den místo dvanáctihodinového. Asi po roce se ukázal výsledek, že „při stejných nákladech bylo získáno stejné množství výrobku a dělníci si vydělávali za 11 hodin stejně jako dříve za 12 hodin“. [161] Nechávám tu stranou pokusy v přádacích a mykacích odděleních, protože souvisely se zvýšením rychlosti strojů (o 2%). Naproti tornu v tkalcovském oddělení, kde se nadto vyráběly velmi různé druhy lehkých vzorkovaných látek, nedošlo k žádné změně v objektivních výrobních podmínkách. Výsledek byl: „Od 6. ledna do 20. dubna 1844 při dvanáctihodinovém pracovním dni činila průměrná týdenní mzda každého dělníka 10 šilinků 1½ pence, od 20. dubna do 29. června 1844 při jedenáctihodinovém pracovním dni činila průměrná týdenní mzda 10 šilinků 3½ pence.“ [162] V tomto případě se za 11 hodin vyrobilo více než dříve za 12 hodin výhradně proto, že dělníci pracovali stejnoměrněji a vytrvaleji a že se šetřilo jejich časem. Zatím co dělníci dostávali tutéž mzdu a získali hodinu volného času, kapitalista dostával tutéž masu výrobků a ušetřil výdaje za uhlí, plyn atd. za jednu hodinu. Podobné pokusy byly provedeny se stejným výsledkem v továrnách pánů Horrockse a Jacsona. [163]

Jakmile se zkrácení pracovního dne, které vytváří nejprve subjektivní podmínku zhuštění práce, tj. umožňuje dělníkovi vynakládat více síly v dané době, provádí nuceně, tj. z moci zákona, stává se stroj v rukou kapitálu objektivním a soustavně používaným prostředkem k tomu, aby se za tutéž dobu vyždímalo více práce. Děje se tak dvojím způsobem: zvyšováním rychlosti strojů a zvětšováním počtu strojů, na něž dozírá týž dělník, tj. rozšiřováním jeho pracovního pole. Zdokonalování konstrukce strojů je jednak nutné k tomu, aby se zesílil nátlak na dělníka, jednak je samozřejmým průvodním jevem zintensivnění práce, protože omezení pracovního dne pobízí kapitalistu k nejpřísnějšímu šetření na výrobních nákladech. Zdokonalení parního stroje zvětšuje počet zdvihů jeho pístu za minutu a zároveň větší úsporou síly umožňuje pohánět motorem stejných rozměrů rozsáhlejší mechanismus při stejné anebo dokonce menší spotřebě uhlí. Zdokonalení převodového mechanismu zmenšuje tření a — čím se moderní stroje tak nápadně liší od starých — zmenšuje průměr a váhu velkých a malých hřídelů na stále se zmenšující minimum. A konečně zdokonalení pracovního stroje zvyšováním jeho rychlosti a rozšiřováním jeho účinku zmenšuje jeho rozměry — jako je tomu na př. u moderního parního tkalcovského stavu; anebo zároveň s trupem stroje zvětšuje rozměry a počet jeho nástrojů — jako je tomu u spřádacího stroje, nebo nepatrnými změnami detailů zvyšuje pohyblivost těchto nástrojů — jako se na př. u selfaktoru (selfacting mule) v polovině padesátých let zvýšila rychlost vřeten o 1⅕.

Ke zkrácení pracovního dne na 12 hodin došlo v Anglii roku 1832. Již roku 1836 prohlásil jeden anglický továrník: „Ve srovnání s dřívější dobou práce vykonávaná v továrnách značně vzrostla, protože značně zvýšená rychlost strojů vyžaduje na dělníkovi zvýšenou pozornost a činnost.“ [164] Roku 1844 podal lord Ashley, nyní hrabě Shaftesbury, v dolní sněmovně tyto dokumentárně podložené údaje:

„Práce osob zaměstnaných při továrních procesech je nyní třikrát větší, než byla při zavedení těchto operací. Stroje vykonaly nesporně dílo, které nahrazuje šlachy a svaly milionů lidí, ale rozmnožily také úžasně (prodigiously) práci lidí, které podrobily svému hroznému pohybu... Sledovat po 12 hodin dva selfaktory sem a tam při předení příze čís. 40 znamenalo roku 1825 urazit vzdálenost 8 mil. Roku 1832 představovalo sledování 2 selfaktorů po 12 hodin při předení téhož čísla vzdálenost 20 mil a často i více. Roku 1825 musel přadlák provést za 12 hodin u každého selfaktoru 820 výjezdů, celkem tedy 1640 výjezdů za 12 hodin. Roku 1832 musel přadlák během svého 12hodinového pracovního dne provést 2.200 výjezdů na každém selfaktoru, celkem 4.400; roku 1844 na každém selfaktoru 2.400, celkem 4.800; a v některých případech je zapotřebí ještě většího množství práce (amount of labour)... Mám tu po ruce jiný dokument z roku 1842, který ukazuje, že práce progresivně roste nejen proto, že je třeba urazit větší vzdálenost, nýbrž i proto, že stoupá množství vyráběného zboží, zatím co počet rukou se příslušně zmenšuje; a dále proto, že nyní se velmi často přede horší bavlna, která vyžaduje více práce... V mykárně práce také značně vzrostla. Jedna osoba vykonává nyní práci, která byla dříve rozdělena mezi dvě... V tkalcovně, kde je zaměstnán obrovský počet osob, většinou ženského pohlaví, vzrostla práce za poslední léta zvýšením rychlosti strojů o plných 10%. Roku 1838 byl počet upředených přaden (hanks) 18.000, roku 1843 činil 21.000. Roku 1819 činil počet prohozů (picks) u parního tkalcovského stavu 60 za minutu, roku 1842 činil 140, což svědčí o obrovském vzrůstu práce.“ [165]

Vzhledem k této pozoruhodné intensitě, které dosáhla práce již roku 1844 za vlády zákona o dvanáctihodinovém pracovním dni, zdálo se oprávněným tvrzení anglických továrníků, že další pokrok v tomto směru je nemožný a že jakékoli další zkrácení pracovní doby se rovná zmenšení výroby. O tom, že jejich úsudky byly správné jen zdánlivě, svědčí nejlépe prohlášení jejich neúnavného censora, továrního inspektora Leonharda Hornera, které pochází z téže doby:

„Protože množství vyráběných výrobků se řídí hlavně rychlostí strojů, musí mít továrník zájem na tom, aby stroje běžely co největší rychlostí, která je slučitelná s těmito podmínkami: uchránění strojů před příliš rychlým zničením, udržení jakosti vyráběného zboží a schopnost dělníka sledovat pohyb stroje bez většího napětí, než by mohl nepřetržitě vydržet. Často se stává, že továrník ve své ukvapenosti příliš zrychlí pohyb. Pak poruchy a špatná kvalita výrobku převáží výhody rychlosti a továrník musí zmírnit chod strojů. Protože aktivní a důmyslný továrník jistě najde dosažitelné maximum, soudil jsem, že je nemožné vyrobit za 11 hodin tolik jako za 12 hodin. Kromě toho jsem předpokládal, že dělník placený od kusu napíná své síly až k onomu krajnímu stupni, za nímž už nemůže nepřetržitě udržovat týž stupeň intensity.“ [166] Horner proto přes Gardnerovy pokusy atd., došel k závěru, že další zkrácení pracovního dne pod 12 hodin musí nutně zmenšit množství výrobku. [167] O deset let později sám cituje své pochybnosti z roku 1845 na důkaz, jak málo tehdy ještě chápal pružnost strojů a lidské pracovní síly, které se stejnou měrou napínají na nejvyšší stupeň v důsledku nuceného zkrácení pracovního dne.

Přejděme nyní k období po roce 1847, po zavedení zákona o desetihodinovém pracovním dni do anglických bavlnářských, vlnařských, hedvábnických a lnářských továren.

„Rychlost vřeten na prstencových strojích (throstle) vzrostla o 500 otáček, na selfaktorech o 1000 otáček za minutu, tj. rychlost vřeten prstencového stroje, která činila roku 1839 4500 otáček za minutu, činí nyní (1862) 5000, a rychlost vřeten selfaktoru, která činila 5000, činí nyní 6000 za minutu; představuje to zvýšení rychlosti v prvním případě o 1/10 v druhém případě o ⅕.“ [168] James Nasmyth, slavný civilní inženýr z Patricroftu u Manchestru, rozebral roku 1852 v dopise Leonhardu Hornerovi zdokonalení, provedená na parním stroji v letech 1848 až 1852. Připomněl, že parní koňská síla, která se v oficiální tovární statistice stále ještě určuje podle svého výkonu v roce 1828[169], je již jen nominální a může sloužit pouze jako smluvený index skutečné síly, a praví mimo jiné: „Je nesporné, že parní stroje téže váhy, často dokonce tytéž stroje, jen moderně zdokonalené, konají průměrně o 50% více práce než dříve a že v mnoha případech tytéž parní stroje, které v dobách omezené rychlosti 220 stop za minutu dodávaly 50 koňských sil, dodávají dnes při menší spotřebě uhlí přes 100 koňských sil... Moderní parní stroj o stejném počtu nominálních koňských sil působí větší silou než dříve následkem zdokonalení ve své konstrukci, zmenšení rozsahu a změn ve stavbě, v parních kotlech atd.... Ačkoli tedy v poměru k nominální koňské síle je zaměstnáváno totéž množství rukou jako dříve, počet rukou v poměru k pracovním strojům se nyní zmenšil.“ [170] Roku 1850 se používalo v továrnách Spojeného království 134.217 nominálních koňských sil k pohonu 25,638.716 vřeten a 301.445 tkalcovských stavů. Roku 1856 činil počet vřeten 33,503.580 a stavů 369.205. Kdyby byla potřebná koňská síla zůstala táž jako roku 1850, bylo by roku 1856 zapotřebí 175.000 koňských sil. Avšak podle oficiální statistiky činil jejich počet jen 161.435, tedy o více než 10.000 koňských sil méně, než by vycházelo podle základu z roku 1850. [171] „Skutečnosti zjištěné poslední oficiální statistikou (return) z roku 1856 jsou, že tovární systém se rozmáhá závratnou rychlostí, že počet rukou se v poměru ke strojům snížil, že parní stroj zhospodárněním síly a díky jiným zdokonalením pohání stroje o větší váze a že se dosahuje většího množství výrobku zdokonalením pracovních strojů, změněnými metodami výroby, zvýšením rychlosti strojů a z mnoha jiných příčin. [172] „Veliká zdokonalení, provedená na strojích všech druhů, velmi zvýšila jejich produktivní sílu. Není nejmenší pochyby o tom, že zkrácení pracovního dne… dalo podnět k těmto zdokonalením. Tato zdokonalení a intensivnější napětí dělníka způsobily, že se za zkrácený pracovní den (o 2 hodiny čili o ⅙) vyrábí stejné množství výrobku, jako se dříve vyrábělo za delší den.‘‘ [173]

Jak vzrostlo obohacování továrníků s intensivnějším vykořisťováním pracovní síly, ukazuje již ta okolnost, že průměrný roční přírůstek anglických bavlnářských a jiných továren činil v letech 1838 až 1850 32, kdežto v letech 1850 až 1856 86.

Přestože pokrok anglického průmyslu byl v 8 letech od roku 1848 do roku 1856 za panství desetihodinového pracovního dne tak veliký, byl daleko předstižen v následujících šesti letech od roku 1856 do roku 1862. Na př. v továrnách na hedvábí bylo roku 1856 vřeten — 1,093.799, roku 1862 — 1,388.544; roku 1856 tkalcovských stavů — 9.260 a roku.1862 — 10.709. Naproti tomu roku 1856 počet dělníků — 56.137 a roku 1862 — 52.429. Počet vřeten tedy vzrostl o 26,9% a tkalcovských stavů o 15,6% za současného zmenšení počtu dělníků o 7%. Roku 1850 se v továrnách na česanou vlnu používalo 875.830 vřeten, roku 1856 — 1,324.549 (vzrůst o 51,2%) a roku 1862 — 1,289.172 (pokles o 2,7%). Odečteme-li však posukovací vřetena, která jsou zahrnuta do úhrnu z roku 1856, nikoli však do úhrnu z roku 1862, zůstává počet vřeten od roku 1856 skoro nezměněn. Naproti tornu se od roku 1850 rychlost vřeten a tkalcovských stavů v mnoha případech zdvojnásobila. Počet tkalcovských stavů poháněných parou v továrně na česanou vlnu činil roku 1850 — 32.617, roku 1856 — 38.956 a roku 1862 — 43.048. Bylo u nich zaměstnáno roku 1850 — 79.737 osob, roku 1856 — 87.794 a roku 1862 — 86.063, avšak z toho dětí pod 14 let roku 1850 — 9.956, roku 1856 — 11.228 a roku 1862 — 13.178. Takže přes velký vzrůst počtu tkalcovských stavů roku 1862 ve srovnání s rokem 1856, celkový počet zaměstnaných dělníků klesl, kdežto počet vykořisťovaných dětí stoupl. [174]

Dne 27. dubna 1863 prohlásil člen parlamentu Ferrand v dolní sněmovně: „Dělničtí delegáti ze 16 lancashirských a cheshirských obvodů, z jejichž pověření mluvím, mi sdělili, že práce v továrnách v důsledku zdokonalování strojů stále vzrůstá. Zatím co dříve jeden dělník s pomocníkem obsluhoval dva tkalcovské stavy, obsluhuje nyní jeden dělník bez pomocníků tři stavy a velmi často dokonce čtyři stavy atd. Dvanáct hodin práce, jak je vidět z uvedených skutečností, je nyní stlačeno do méně než deseti pracovních hodin. Je proto samozřejmé, že práce továrních dělníků za posledních deset let ohromně vzrostla.“ [175]

Ačkoli tedy tovární inspektoři neúnavně a plným právem velebí příznivé výsledky továrních zákonů z roku 1844 a 1850, přece jen přiznávají, že zkrácení pracovního dne již vyvolalo intensitu práce, která ohrožuje zdraví dělníků, a tedy působí zhoubně na pracovní sílu samu. „Ve většině bavlnářských, vlnařských a hedvábnických továren bylo vyčerpávající napětí, nutné při práci u strojů, jejichž pohyb se za poslední léta tak neobyčejně zrychlil, patrně jednou z příčin neobyčejně vysoké úmrtnosti na plicní choroby, kterou odhalil dr. Greenhow ve své poslední pozoruhodné zprávě.“ [176] Není nejmenší pochyby o tom, že když zákon jednou provždy znemožňuje kapitálu prodlužovat pracovní den — jeho tendence vynahrazovat si to soustavným zvyšováním stupně intensity práce a přeměňovat každé zdokonalení strojů v prostředek většího vyssávání pracovní síly musí brzy znovu vést k bodu zvratu, kdy se stává nevyhnutelným další zkrácení pracovní doby. [177] Na druhé straně bouřlivý rozvoj anglického průmyslu od roku 1848 až do přítomné doby, tj. v období desetihodinového pracovního dne, předstihuje dobu od roku 1833 do roku 1847, tj. období dvanáctihodinového pracovního dne, daleko více, než rozvoj průmyslu v tomto období předstihuje co do rychlosti jeho vývoj v první polovině století po zavedení továrního systému, tj. v období neomezeného pracovního dne. [178]

4. TOVÁRNA

Na začátku této kapitoly jsme zkoumali tělo továrny, rozčleněný systém strojů. Pak jsme viděli, jak stroje tím, že si přivlastňují práci žen a dětí, rozmnožují lidský materiál k vykořisťování kapitálem, jak se bezmezným prodlužováním pracovního dne zmocňují celého dělníkova života a jak konečně jejich rozvoj, který umožňuje vyrábět úžasně vzrůstající masy výrobku ve stále kratší době, je soustavným prostředkem k tomu, jak v daném časovém úseku uvést do pohybu více práce, čili jak stále intensivněji vykořisťovat pracovní sílu. Nyní se podíváme na továrnu jako celek, a to v její nejvyvinutější podobě.

Dr. Ure, Pindar automatické továrny, popisuje ji jednak jako „kooperaci různých kategorií dělníků, dospělých i nedospělých, kteří zručně a pilně dozírají na systém produktivních strojů, nepřetržitě poháněných ústřední silou (prvotním motorem)“, jednak jako „ohromný automat, složený z nesčetných mechanických orgánů a orgánů nadaných vědomím, které působí ve shodě a bez ustání, aby vyrobily týž předmět, takže všechny tyto orgány jsou podřízeny jedné hybné síle, která pohání samu sebe“. Tyto dvě definice naprosto nejsou totožné. V jedné definici se jeví kombinovaný souhrnný dělník čili společenský pracovní organismus jako aktivně působící subjekt a mechanický automat jako objekt; v druhé definici je automat sám subjektem a dělníci jsou jako vědomé orgány připojeni k jeho nevědomým orgánům a s nimi podřízeni ústřední hybné síle. První definice platí o každém použití strojů ve velkém, druhá charakterisuje jejich kapitalistické použití, tedy moderní tovární systém. Ure proto s oblibou líčí ústřední stroj, z něhož vychází pohyb, nejen jako automat, nýbrž jako autokrata. „V těchto obrovských dílnách shromažďuje blahodárná moc páry kolem sebe myriady svých poddaných. [179]

S pracovním nástrojem přechází s dělníka na stroj i virtuosita ve vedení nástroje. Výkonnost nástroje se osvobozuje od omezení, která jí klade spojitost lidské pracovní síly s osobou dělníka. Tím se ruší technická základna, na níž spočívá dělba práce v manufaktuře. Místo hierarchie specialisovaných dělníků, která je charakteristická pro dělbu práce v manufaktuře, nastupuje proto v automatické továrně tendence k vyrovnání neboli nivelisaci prací, které mají konat pomocníci strojů, [180] místo uměle vytvořených rozdílů mezi dílčími dělníky nabývají převahy přirozené rozdíly věku a pohlaví.

Pokud se dělba práce znovu objevuje v automatické továrně, je to především přidělení dělníků ke specialisovaným strojům a rozdělení mas dělníků, kteří však netvoří vnitřně organisované skupiny, do různých oddělení továrny, kde pracují u pracovních strojů stejného druhu seřazených vedle sebe, tj. kde jsou spojeni jen jednoduchou kooperací. Členěná skupina manufaktury je tu nahrazena spojením hlavního dělníka s několika pomocníky. Podstatný rozdíl lze pozorovat mezi dělníky, kteří jsou skutečně zaměstnáni u pracovních strojů (k nim patří někteří dělníci dozírající na hnací stroj, po případě přikládající do něho), a pouhými pomocníky (téměř výhradně děti) těchto strojových dělníků. K těmto pomocníkům patří více méně všichni „feeders“ [podavači] (kteří pouze přidávají do stroje pracovní materiál). Vedle těchto hlavních kategorií je tu početně bezvýznamný personál, který má na starosti dozor nad všemi stroji a jejich stálou údržbu, jako inženýři, mechanici, truhláři atd. Je to vyšší, zčásti vědecky vzdělaná, zčásti řemeslná vrstva dělníků, stojících mimo okruh továrních dělníků, a pouze k němu připojená. [181] Tato dělba práce má čistě technický charakter.

Každá práce u stroje vyžaduje zaučování dělníka od raného věku, aby se naučil přizpůsobovat své vlastní pohyby stále stejným nepřetržitým pohybům automatu. Pokud souhrn strojů sám tvoří systém rozmanitých, současně působících a kombinovaných strojů, vyžaduje i kooperace, založená na něm, rozdělení různorodých skupin dělníků mezi různorodé stroje. Ale strojová výroba odstraňuje nutnost manufakturně upevňovat tuto dělbu tím, že jsou tíž dělníci navždy připoutáni k týmž funkcím. [182] Protože celkový pohyb továrny nevychází od dělníka, nýbrž od stroje, může se tu neustále střídat personál, aniž se přerušuje pracovní proces. Nejpádnějším důkazem toho je relais-systém [přepřahací systém] používaný v době vzpoury továrníků v letech 1848—1850. Konečně rychlost, s níž se lze v mladistvém věku naučit práci u stroje, rovněž odstraňuje nutnost vychovávat zvláštní kategorii výhradně strojových dělníků. [183] Práce pouhého pomocníka v továrně se však jednak dá nahradit stroji, [184] jednak pro svoji naprostou jednoduchost dovoluje rychlé a ustavičné střídání osob, které ji konají.

Ačkoli tedy stroj technicky staví na hlavu starý systém dělby práce, vleče se tento systém v továrně dál, nejprve ze zvyku jako tradice manufaktury, a potom jej kapitál soustavně reprodukuje a upevňuje v ještě odpornější formě jako prostředek vykořisťování pracovní síly. Z doživotní speciality řídit dílčí nástroj se stává doživotní specialita sloužit dílčímu stroji. Strojů se zneužívá k tomu, aby byl dělník sám od útlého dětství přeměňován v část dílčího stroje. [185] Tak se nejen značně zmenšují náklady, nutné k jeho vlastní reprodukci, nýbrž zároveň se dovršuje i jeho bezmocná závislost na továrně jako celku, tedy na kapitalistovi. Zde, jako všude jinde, musíme rozlišovat mezi zvýšením produktivity, které vyplývá z rozvoje společenského výrobního procesu, a zvýšením produktivity, které vyplývá z kapitalistického vykořisťování tohoto rozvoje.

V manufaktuře a řemesle nutí dělník nástroj, aby mu sloužil, v továrně slouží dělník stroji. Tam vychází pohyb pracovního nástroje od něho, zde musí jeho pohyb sledovat. V manufaktuře tvoří dělníci články jednoho živého mechanismu. V továrně existuje mrtvý mechanismus nezávisle na nich a dělníci jsou k němu připojeni jako živé přívěsky. „Ubíjející jednotvárnost nekonečné dřiny, při níž se stále znovu opakuje týž mechanický proces, se podobá Sisyfovým mukám; břemeno práce padá stále znovu jako balvan na utrmáceného dělníka.“ [186] Strojová práce tím, že krajně zatěžuje nervový systém, potlačuje mnohostrannou hru svalů a znemožňuje jakoukoli svobodnou fysickou a duševní činnost. [187] Dokonce i ulehčení práce se stává zdrojem muk, neboť stroj neosvobozuje dělníka od práce, nýbrž zbavuje jeho práci jakéhokoli obsahu. Veškeré kapitalistické výrobě, pokud je nejen pracovním procesem, nýbrž zároveň i zhodnocovacím procesem kapitálu, je společné to, že dělník nepoužívá pracovní podmínky, nýbrž naopak, pracovní podmínka používá dělníka, ale teprve s vývojem stroje nabývá tento převrácený vztah technicky hmatatelné reálnosti. Pracovní prostředek, tím, že se přeměnil v automat, vystupuje za pracovního procesu samého vůči dělníkovi jako kapitál, jako mrtvá práce, která si podřizuje živou pracovní sílu a vyssává ji. Odloučení intelektuálních sil výrobního procesu od ruční práce a jejich přeměna v moc kapitálu nad prací vrcholí, jak jsme ukazovali už dříve, ve velkém průmyslu, vybudovaném na základě strojů. Dílčí dovednost vyždímaného strojového dělníka mizí jako nicotná a bezvýznamná věc před vědou, před obrovskými přírodními silami a společenskou masovou prací, jež jsou ztělesněny v strojovém systému a spolu s nim tvoří moc „pána“ (master). Tento pán, v jehož mozku stroje nerozlučně srostly s jeho monopolem na ně, volá, dojde-li ke konfliktu s „rukama“, pohrdavě: „Tovární dělníci by neměli zapomínat, že jejich práce je ve skutečnosti velmi nízký druh vyučené práce; že žádná jiná práce se nedá snáze osvojit a žádná není vzhledem ke kvalitě lépe placena, že žádnou jinou práci nelze dostat po tak krátkém vyučení v tak krátké době a v takovém nadbytku. Pánovy stroje hrají fakticky mnohem důležitější úlohu ve výrobě než práce a dovednost dělníka, jíž se lze naučit za šest měsíců a jíž se může naučit každý čeledín.“ [188]

Technické podřízení dělníka jednotvárnému chodu pracovního prostředku a svérázné složení pracovního organismu z individuí obojího pohlaví a nejrůznějšího věku vytváří kasárenskou disciplinu, která se vyvíjí v dokonalý tovární režim a plně rozvíjí již zmíněnou práci vrchního dozoru a s ní i rozdělení dělníků na ruční dělníky a dozorce nad prací, na průmyslové řadové vojáky a průmyslové poddůstojníky. „Hlavní obtíž v automatické továrně záležela v disciplině nutné k tomu, aby se lidé vzdali své navyklé nepravidelnosti při práci a přizpůsobili se neměnné pravidelnosti velkého automatu. Avšak vynalézt a úspěšně zavést disciplinární řád, odpovídající potřebám a rychlosti automatického systému, to bylo dílo hodné Herkula, to bylo šlechetné dílo Arkwrightovo! I dnes, kdy je tento systém dokonale zorganisován, je téměř nemožné nalézt mezi dělníky, kteří dosáhli mužného věku, užitečné pomocníky pro automatický systém.“ [189] Tovární řád, v němž kapitál soukromoprávně a svémocně, bez dělby mocí, vůbec tak oblíbené u buržoasie, a bez ještě oblíbenějšího zastupitelského systému, formuluje svou samovládu nad dělníky, tento řád je jen kapitalistická karikatura společenského řízení pracovního procesu, které se stává nezbytným při kooperaci ve velkém měřítku a při společném používání pracovních prostředků, zejména strojů. Místo biče v rukou poháněče otroků nastupuje kniha trestů v rukou dozorce. Všechny tresty jsou ovšem peněžité pokuty a srážky ze mzdy a díky zákonodárnému důvtipu továrnických Lykurgů je přestupování jejich zákonů pokud možná ještě výnosnější než jejich zachovávání. [190]

Zmiňujeme se tu jen o materiálních podmínkách, za nichž se provádí tovární práce. Všechny smyslové orgány trpí stejně uměle zvýšenou teplotou, atmosférou přesycenou odpady surovin, ohlušujícím lomozem atd., nehledě na nebezpečí života mezi hustě nastavenými stroji, které s pravidelností ročních období podávají průmyslová hlášení o mrtvých a raněných. [190a] Zhospodárnění společenských výrobních prostředků, které teprve v továrním systému jako ve skleníku rychle dozrává, stává se zároveň v rukou kapitálu soustavnou loupeží všech podmínek nezbytných pro život dělníka při práci — prostoru, vzduchu, světla a všech prostředků chránících dělníka před životu nebezpečnými a nezdravými podmínkami výrobního procesu — o zařízeních pro pohodlí dělníka ani nemluvě. [191] Nemá pravdu Fourier, když nazývá továrny „zmírněnými galejemi‘‘? [192]

5. BOJ MEZI DĚLNÍKEM A STROJEM

Boj mezi kapitalistou a námezdním dělníkem začíná hned se vznikem kapitalistického vztahu. Zuří po celé manufakturní období. [193] Avšak teprve po zavedení strojů začíná dělník bojovat proti pracovnímu prostředku samému, této materiální formě existence kapitálu. Bouří se proti této určité formě výrobních prostředků jako materiálnímu základu kapitalistického výrobního způsobu.

Téměř celá Evropa zažila v XVII. století dělnické bouře proti tzv. Bandmühle ([stavu na stuhy], zvanému také Schnurmühle nebo Mühlenstuhl), stroji na tkaní stuh a prýmků. [194] Koncem první třetiny XVII. století zničila vzbouřená luza větrnou pilu, kterou postavil jakýsi Holanďan nedaleko Londýna. Ještě začátkem XVIII. století překonávaly v Anglii strojní pily na vodní pohon jen těžce odpor lidu, podporovaný parlamentem. Když Everet roku 1758 sestavil první stroj na stříhání vlny poháněný vodou, podpálilo jej sto tisíc lidí, kteří ztratili práci. Proti Arkwrightovým scribbling mills [čechracím strojům] a mykacím strojům zaslalo parlamentu petice 50.000 dělníků, kteří se do té doby živili mykáním vlny. Hromadné rozbíjení strojů v anglických manufakturních obvodech v prvních patnácti letech XIX. století, namířené zejména proti parnímu tkalcovskému stavu a známé pod jménem hnutí ludditů, poskytlo protijakobínské vládě takových lidí, jako Sidmouth, Castlereagh atd., záminku k nejreakčnějším násilným zákrokům. Je zapotřebí času a zkušeností, než se dělník naučí rozlišovat mezi strojem a jeho kapitalistickým užíváním a přenášet proto svoje útoky s materiálních výrobních prostředků na společenskou formu jejich exploatace. [195]

Mzdové boje v manufaktuře předpokládají manufakturu jako fakt a nejsou nikterak namířeny proti její existenci. Pokud se vede boj proti zřizování manufaktur, vedou jej cechovní mistři a privilegovaná města, a ne námezdní dělníci. Spisovatelé manufakturního období chápou proto dělbu práce převážně jako prostředek k nahrazení potencionálních dělníků, a ne k vytlačení skutečných. Tento rozdíl je zřejmý. Řekne-li se na příklad, že by bylo v Anglii zapotřebí 100 milionů lidí, aby starým kolovratem zpracovali bavlnu, kterou nyní na strojích zpracuje 500.000 lidí, neznamená to ovšem, že stroj zabral místo těchto milionů, které fakticky nikdy neexistovaly. Znamená to jen, že k nahrazení spřádacích strojů by bylo zapotřebí mnoha milionů dělníků. Řekne-li se naproti tomu, že parní tkalcovský stav vyhodil v Anglii 800.000 tkalců na dlažbu, nemluví se o nahrazení existujících strojů určitým počtem dělníků, nýbrž o existenci určitého počtu dělníků, kteří byli fakticky nahrazeni nebo vytlačeni stroji. V manufakturním období zůstal základem řemeslný způsob výroby, i když rozložený na jednotlivé operace. Při poměrně malém počtu městských dělníků, odkázaných středověkem, nemohly být potřeby nových koloniálních trhů uspokojeny a manufaktury ve vlastním smyslu slova otevřely tehdy nové výrobní oblasti venkovskému obyvatelstvu, vyháněnému z půdy s postupujícím rozkladem feudalismu. Proto tehdy vynikala na dělbě práce a kooperaci v dílnách spíše positivní stránka — zvýšení produktivity zaměstnaných dělníků. [196] Kooperace a kombinace pracovních prostředků v rukou několika lidí, použité v zemědělství, vyvolaly sice — v mnoha zemích dávno před obdobím velkého průmyslu — velké, náhlé a násilné revoluce ve výrobním způsobu, a proto i v životních podmínkách a v prostředcích výdělku venkovského obyvatelstva. Ale tento boj se původně odehrává spíše mezi velkými a malými pozemkovými vlastníky než mezi kapitálem a námezdní prací; na druhé straně pokud jsou dělníci vytlačováni pracovními prostředky — ovcemi, koni atd. — tvoří tu bezprostřední násilné akty první předpoklad průmyslové revoluce. Napřed jsou z půdy vyhnáni dělníci, a pak přijdou ovce. Teprve loupež půdy ve velkém měřítku, tak jako v Anglii, připravuje půdu pro velkozemědělství. [196a] Ve svých začátcích byl proto tento převrat v zemědělství zdánlivě spíše revolucí politického charakteru.

Jako stroj se pracovní prostředek stává ihned konkurentem dělníka samého. [197] Sebezhodnocení kapitálu stroji je přímo úměrné počtu dělníků, jejichž existenční podmínky ničí. Celý systém kapitalistické výroby spočívá na tom, že dělník prodává svou pracovní sílu jako zboží. Dělba práce činí tuto pracovní sílu jednostrannou, dělá z ní naprosto dílčí dovednost zacházet s jednotlivým dílčím nástrojem. Jakmile zacházení s nástrojem přechází na stroj, mizí s užitnou hodnotou pracovní síly i její směnná hodnota. Dělník se stává neprodejným, jako papírové peníze stažené z oběhu. Ta část dělnické třídy, kterou stroje takto přeměňují v nadbytečné obyvatelstvo, tj. v obyvatelstvo, kterého už není bezprostředně zapotřebí k sebezhodnocování kapitálu, hyne jednak v nerovném boji staré řemeslné a manufakturní výroby proti strojové výrobě, jednak stále více zaplavuje dostupná průmyslová odvětví, přeplňuje trh práce a snižuje tudíž cenu pracovní síly pod její hodnotu. Velkou útěchou pro pauperisované dělníky má prý být jednak to, že jejich utrpení je jen „dočasné“ („a temporary inconvenience“), jednak že prý se stroj jen pozvolna zmocňuje celé výrobní oblasti, čímž prý se zmenšuje rozsah i intensita jeho ničivého účinku. Jedna útěcha poráží druhou. Kde se stroj pozvolna zmocňuje nějaké oblasti výroby, produkuje chronickou bídu v dělnických vrstvách, které s ním konkurují. Kde je přechod rychlý, má jeho účinek hromadný a akutní ráz. Světové dějiny neposkytují hroznější divadlo, než je onen pozvolný, po celá desítiletí se vlekoucí a konečně roku 1838 zpečetěný zánik anglických ručních tkalců bavlny. Mnoho jich zemřelo hladem, mnoho jich dlouho živořilo s rodinami za 2½ pence denně. [198] Akutně naproti tomu působily anglické bavlnářské stroje na Východní Indii, jejíž generální guvernér v letech 1834—1835 konstatoval: „Je to bída, jež nemá obdobu v dějinách obchodu. Roviny Indie se bělají kostmi bavlnářských tkalců.“ Ovšem, pokud se tito tkalci odebrali na věčnost, způsobil jim stroj jen „dočasné utrpení“. Ostatně „dočasný“ účinek strojů je stálý, protože zachvacují stále nové výrobní oblasti. Tento ráz samostatnosti a odcizenosti, který kapitalistický výrobní způsob vůbec vtiskuje pracovním podmínkám a výrobku práce vůči dělníkovi, vyvíjí se tedy se vznikem strojů v úplný protiklad mezi dělníky na jedné straně a pracovními podmínkami a výrobky práce na druhé straně. [199] Proto se stroji po prvé propuká živelná vzpoura dělníka proti pracovnímu prostředku.

Pracovní prostředek ubíjí dělníka. Tento přímý protiklad se ovšem nejhmatatelněji projevuje tam, kde nově zaváděný stroj konkuruje s tradiční řemeslnou nebo manufakturní výrobou. Ale i uvnitř velkého průmyslu samého působí ustavičné zdokonalování strojů a vývoj automatického systému obdobně. „Stálým účelem zdokonalování strojů je omezení ruční práce nebo zdokonalení výrobního procesu v továrně tím, že se v tom či onom článku výrobního řetězu lidský přístroj nahradí železným.[200] „Každého dne dochází k novému použití parní nebo vodní síly u strojů, které byly dosud poháněny rukou... Stále se provádějí nová drobnější zdokonalení strojů, jejichž účelem je úspora hnací síly, zlepšení výrobku, zvětšení výroby za tutéž dobu nebo vytlačení dítěte, ženy nebo muže, a třebaže zdánlivě nemají velký význam, přece jen mají závažné výsledky.“ [201] „Všude, kde nějaká operace vyžaduje velkou zručnost a jistou ruku, odnímá se co nejrychleji z rukou příliš dovedného dělníka, často náchylného k všelijakým nepravidelnostem, a svěřuje se zvláštnímu mechanismu, který je tak dobře seřízen, že na něj může dohlížet dítě.“ [202] „V automatickém systému je stále více vytlačován dělníkův talent.“ [203] „Zdokonalení strojů umožňuje nejen zmenšit počet zaměstnaných dospělých dělníků, nutný k dosažení určitého výsledku, nýbrž i nahrazovat jednu kategorii lidské práce druhou kategorií: dovednější méně dovednými, dospělé dětmi, muže ženami. Všechny tyto změny působí ustavičné kolísání ve mzdové hladině.“ [204] „Stroj neustále vyhazuje dospělé dělníky z továrny.“ [205] Vítězný nástup strojového systému vyvolaný zkrácením pracovního dne nám ukázal jeho neobyčejnou pružnost, která je výsledkem nahromadění praktických zkušeností, již existujícího množství mechanických prostředků a ustavičného pokroku techniky. Ale kdo by byl tušil roku 1860, kdy anglický bavlnářský průmysl dosáhl zenitu, závratně rychlé zdokonalování strojů a s tím spojené vytlačování ruční práce, jež vyvolal ve třech následujících letech takový podnět, jakým byla americká občanská válka? Postačí tu několik příkladů z oficiálních údajů anglických továrních inspektorů o tomto bodu. Jeden manchesterský továrník prohlašuje: „Místo 75 mykacích strojů potřebujeme jich nyní jen 12, které dodávají totéž množství stejně dobré, ne-li lepší jakosti... Úspora na mzdách činí 10 liber št. týdně, na odpadech bavlny 10%.“ V jedné manchesterské dopřádací přádelně byla „zrychlením pohybu a zavedením různých automatických procesů v jednom oddělení odstraněna čtvrtina, v jiném více než polovina dělnického personálu, zatím co česací stroj na místě druhého mykacího stroje velice zmenšil počet rukou, zaměstnaných dříve v mykárně“. Jiná přádelna odhaduje svou celkovou úsporu „rukou“ na 10%. Páni Gilmorové, přádelníci v Manchesteru, prohlašují: „V našem blowing departement [potěracím oddělení] odhadujeme úsporu, získanou novými stroji na rukou a mzdách na plnou třetinu... v jack frame room [v předpřádacím oddělení] a v drawing frame room [oddělení posukovacích strojů] asi o třetinu méně výdajů a rukou; v přádelně asi, o třetinu méně výdajů. Ale to není všechno; jde-li nyní naše příze k tkalci, je použitím nových strojů natolik zlepšena, že tkalci vyrábějí více tkaniny a lepší, než vyráběli se starou strojovou přízí.“ [206] Tovární inspektor A. Redgrave k tomu poznamenává: „Zmenšování počtu dělníků při zvyšování výroby rychle postupuje; ve vlnařských továrnách začalo nedávno nové omezování počtu rukou a stále ještě trvá; před několika dny mi řekl jeden učitel, který bydlí u Rochdale, že veliký úbytek v dívčích školách nebyl vyvolán jen tlakem krise, nýbrž i změnami ve strojích vlnařské továrny, které vedly k propuštění asi 70 halftimes [dětí, pracujících polovinu doby].“ [207]

Celkový výsledek mechanických zdokonalení v anglickém bavlnářském průmyslu, způsobených americkou občanskou válkou, ukazuje tato tabulka: Počet továren 1858 1861 1868 Anglie a Wales 2 046 2 715 2 405 Skotsko 152 163 131 Irsko 12 9 13 Spojené království 2 210 2 887 2 549 Počet parních tkalcovských stavů Anglie a Wales 275 590 368 125 344 719 Skotsko 21 624 30 110 31 864 Irsko 1 633 1 757 2 746 Spojené království 298 847 399 992 379 329 Počet vřeten Anglie a Wales 25 818 576 28 352 125 30,478,228 Skotsko 2 041 129 1 915 398 1 397 546 Irsko 150 512 119 944 124 240 Spojené království 28 010 217 30 387 467 32 000 014 Počet zaměstnaných dělníků Anglie a Wales 341 170 407 598 357 052 Skotsko 34 698 41 237 39 809 Irsko 3 345 2 734 4 203 Spojené království 379 213 452 569 401 064

V letech 1861—1868 zmizelo tedy 338 bavlnářských továren, tj. produktivnější a rozměrnější stroje se soustředily v rukou menšího počtu kapitalistů. Počet parních tkalcovských stavů se zmenšil o 20.663; ale jejich výrobek se současně zvětšil, takže zdokonalený tkalcovský stav dává nyní více než starý. Konečně počet vřeten vzrostl o 1,612.547, zatím co počet zaměstnaných dělníků klesl o 50.505. „Dočasná“ bída, kterou bavlnářská krise tísnila dělníky, byla tedy stupňována a upevněna rychlým a nezadržitelným zdokonalováním strojů.

Avšak stroj působí nejen jako nepřemožitelný konkurent, stále připravený učinit námezdního dělníka „zbytečným“. Kapitál jej halasně a záměrně prohlašuje za sílu nepřátelskou dělníkovi a používá ho jako takovéto síly. Stroj se stává nejmocnějším bojovým prostředkem k potlačení periodických dělnických bouří, stávek atd. proti samovládě kapitálu. [208] Podle Gaskella byl parní stroj od počátku antagonistou „lidské síly“ a umožnil kapitalistovi rozbíjet rostoucí nároky dělníků, jež hrozily vehnat rodící se tovární systém do krise. [209] Daly by se napsat celé dějiny vynálezů od roku 1830, které se zrodily jen jako bojové prostředky kapitálu proti dělnickým bouřím. Především připomínáme selfacting mule [selfaktor, samopřed], protože zahajuje novou epochu automatického systému. [210]

Ve své výpovědi před Trades' Unions Commission [komisí pro trade-uniony] podává Nasmyth, vynálezce bucharu, tuto zprávu o zdokonalení strojů, která zavedl v důsledku velké a dlouhé stávky strojírenských dělníků roku 1851: „Příznačným rysem našich moderních mechanických zdokonalení je zavádění automatických obráběcích strojů. Nyní nemusí mechanický dělník pracovat sám, může jen dohlížet na krásnou práci stroje, což dokáže každý chlapec. Celá třída dělníků, odkázaná výhradně na svou dovednost, je nyní odstraněna. Dříve jsem zaměstnával čtyři hochy na jednoho mechanika. Díky těmto novým mechanickým zdokonalením jsem omezil počet dospělých mužů s 1500 na 750. Výsledkem toho bylo značné zvýšení mého zisku.“

Ure praví o jednom stroji na barvotisk v tiskárnách kartounu: „Konečně se kapitalisté snažili zbavit se tohoto nesnesitelného otroctví (tj. podmínek smluv s dělníky, které jim byly nepohodlné) tím, že povolali na pomoc zdroje vědy, a brzy byli znovu dosazeni do svých zákonných práv, práv hlavy nad ostatními částmi těla.“ O jednom vynálezu stroje na šlichtování osnovy, k němuž dala bezprostřední podnět stávka, praví: „Smečka nespokojenců, která si myslela, že je nedobytně opevněna za starými valy dělby práce, viděla, že je zaskočena a že její obranné prostředky jsou zničeny moderní mechanickou taktikou. Musela se vzdát vítězům na milost a nemilost.“ O vynálezu selfacting mule [selfaktoru, samopředu] praví: „Byl povolán k tomu, aby obnovil pořádek mezi průmyslovými třídami... Tento vynález potvrzuje námi již rozvedenou doktrinu, že kapitál, tím že donutil vědu, aby mu sloužila, stále donucuje vzpurné ruce práce k poddajnosti.“ [211] Ačkoliv Urův spis vyšel roku 1835, tedy v době poměrně ještě slabě vyvinutého továrního systému, zůstává dosud klasickým výrazem továrního ducha, nejen pro svůj otevřený cynismus, nýbrž i pro naivnost, s níž vyžvatlává nejapné rozpory kapitalistického mozku. Když na př. rozvedl „doktrinu“, že kapitál s pomocí vědy, kterou si najal do svého žoldu, „stále donucuje vzpurné ruce práce k poddajnosti“, rozhořčuje se nad tím, že „s jisté strany je mechanicko-fysická věda obviňována, že se dává do služeb despotismu bohatých kapitalistů a snižuje se na úlohu nástroje utlačování chudých tříd“. Napřed rozvláčně káže, jak výhodný je pro dělníky rychlý vývoj strojů, a pak je varuje, aby svou odbojností, stávkami atd. neurychlovali vývoj strojů. „Taková násilí a bouře,“ praví, „ukazují nejodpornější lidskou krátkozrakost, krátkozrakost, která dělá člověka svým vlastním katem.“ Několik stránek předtím se praví naopak: „Bez těchto prudkých srážek a poruch, zaviněných bludnými názory dělníků, byl by se tovární systém vyvíjel daleko rychleji a daleko užitečněji pro všechny zúčastněné strany.“ Pak zase volá: „Na štěstí pro obyvatelstvo továrních obvodů Velké Britannie se děje zdokonalování v mechanice jen pozvolna.“ „Neprávem,“ prohlašuje, „jsou stroje obviňovány, že stlačují mzdu dospělých tím, že část jich vytlačují, takže jejich počet začíná převyšovat potřebu práce. Ale stroje zvyšují poptávku po práci dětí a tak zvyšují jejich výdělek.“ Týž utěšitel hájí na druhé straně nízkou mzdu dětí tím, že „odrazuje rodiče od toho, aby posílali děti do továren v příliš útlém věku“. Jeho celá kniha je oslavou neomezeného pracovního dne, a zakazuje-li zákonodárství dřít třináctileté děti více než 12 hodin denně, připomíná to jeho liberální duši nejtemnější doby středověku. To mu nevadí, aby nevyzýval tovární dělníky k vděčným modlitbám k prozřetelnosti za to, že jim pomocí strojů „opatřila volný čas k tomu, aby přemýšleli o svých nesmrtelných zájmech“. [212]

6. KOMPENSAČNÍ THEORIE O DĚLNÍCÍCH VYTLAČOVANÝCH STROJI

Celá řada buržoasních ekonomů, jako James Mill, MacCulloch, Torrens, Senior, J. St. Mill atd. tvrdí, že všechny stroje, které vytlačují dělníky, vždy zároveň a nezbytně uvolňují příslušný kapitál, který zaměstná právě tyto vytlačené dělníky. [213]

Dejme tornu, že kapitalista používá 100 dělníků, na př. v čalounové manufaktuře, při čemž každý dostává 30 liber št. ročně. Variabilní kapitál, který kapitalista ročně vynakládá, Činí tedy 3000 liber št. Dejme tomu, že propustí 50 dělníků a zaměstnává zbývajících 50 u strojů, které ho stojí 1500 liber št. Pro zjednodušení tu nepřihlížíme k budovám, uhlí atd. Dejme tomu dále, že ročně spotřebované suroviny stojí i nadále 3000 liber št. [214] Byl touto proměnou „uvolněn“ nějaký kapitál? Při starém způsobu podnikání se celá vynaložená suma 6000 liber št. skládala z poloviny z konstantního a z poloviny z variabilního kapitálu. Nyní se skládá ze 4500 liber št. (3000 liber št. v surovinách a 1500 liber št. ve strojích) konstantního kapitálu a z 1500 liber št. variabilního kapitálu. Variabilní část kapitálu čili část přeměněná v živou pracovní sílu netvoří již polovinu, nýbrž jen ¼ celého kapitálu. Místo uvolnění dochází tu k vázání kapitálu ve formě, v níž se kapitál přestává směňovat za pracovní sílu, tj. dochází k přeměně variabilního kapitálu v konstantní. Kapitál 6000 liber št. nemůže nyní již — za jinak stejných podmínek — zaměstnávat více než 50 dělníků. S každým zdokonalením stroje zaměstnává stále méně a méně dělníků. Kdyby nově zaváděné stroje stály méně než úhrn hodnoty vytlačené pracovní síly a vytlačených pracovních nástrojů, tedy na př. místo 1500 liber št. jen 1000 liber št., přeměnil by se variabilní kapitál 1000 liber št. v konstantní kapitál, tj. byl by vázán, zatím co kapitál 500 liber št. by se uvolnil. Při stejné roční mzdě by tento uvolněný kapitál tvořil fond pro zaměstnání asi 16 dělníků, zatím co propuštěno jich je 50 — a dokonce pro mnohem méně než 16 dělníků — protože má-li se oněch 500 liber št. přeměnit v kapitál, musí se opět zčásti přeměnit v konstantní kapitál, tedy může se zase jen zčásti přeměnit v pracovní sílu.

Avšak předpokládejme i to, že zhotovení nových strojů zaměstnávětší počet mechaniků; může to být kompensace za čalouníky vyhozené na dlažbu? V nejlepším případě zaměstná zhotovení strojů méně dělníků, než kolik jich užívání strojů vytlačí. Suma 1500 liber št., která představovala pouze mzdu propuštěných čalouníků, představuje nyní ve formě strojů: 1) hodnotu výrobních prostředků nutných k zhotovení strojů; 2) mzdu mechaniků, kteří je zhotovují; 3) nadhodnotu, která připadá jejich „pánovi“. Dále: jakmile je stroj hotov, není třeba jej obnovovat až do jeho smrti. Aby tedy mohl být trvale zaměstnán další počet mechaniků, je třeba předpokládat, že jeden továrník po druhém stále znovu vytlačuje dělníky stroji.

Zmínění apologetové nemají ostatně na mysli ani tento druh uvolnění kapitálu. Mají na mysli životní prostředky uvolněných dělníků. Nelze popřít, že na př. v uvedeném případě stroje nejen uvolňují 50 dělníků a dávají je tak „k volnému užívání“, nýbrž zároveň ruší jejich souvislost s životními prostředky v hodnotě 1500 liber št., a tak „uvolňují“ tyto prostředky. Prostá a nikterak nová skutečnost, že stroje uvolňují dělníka od životních prostředků, znamená tedy v řeči ekonomů, že stroje uvolňují životní prostředky pro dělníka neboli přeměňují je v kapitál, který dělníka zaměstnává. Vidíme, že všechno záleží na tom, jak se to vyjádří. Nominibus mollire licet mala. [Zlo je nutno zmírnit slovy.]

Podle této theorie byly životní prostředky v hodnotě 1500 liber št. kapitálem zhodnoceným prací padesáti propuštěných čalouníků. Tento kapitál ztrácí tudíž své zaměstnání, jakmile je oněch padesát dělníků propuštěno, a nemá pokoj, dokud nenajde nové „umístění“, kde jej může oněch padesát dělníků znovu produktivně spotřebovat. Dříve či později musí se tedy kapitál a dělníci znovu spojit, a pak nastane kompensace. Utrpení dělníků vytlačovaných stroji je tedy právě tak pomíjivé jako bohatství tohoto světa.

Životní prostředky v částce 1500 liber št. nevystupovaly nikdy vůči propuštěným dělníkům jako kapitál. Jako kapitál vystupovalo vůči nim oněch 1500 liber št., jež byly nyní přeměněny ve stroje. Při bližším prozkoumání se ukazuje, že těchto 1500 liber št. představuje jen tu část čalounů, ročně vyrobených propuštěnými 50 dělníky, kterou dostávali od svého zaměstnavatele jako mzdu v peněžní formě místo in natura [v naturaliích]. Za tyto čalouny, přeměněné v 1500 liber št., si kupovali životní prostředky za tutéž částku. Tyto životní prostředky neexistovaly tudíž pro ně jako kapitál, nýbrž jako zboží, a oni sami nebyli vzhledem k tomuto zboží námezdními dělníky, nýbrž kupci. Okolnost, že je stroje „uvolnily“ od kupních prostředků, přeměňuje je z kupců v nekupce. Odtud zmenšená poptávka po onom zboží. Voilà tout. [Toť vše.] Není-li toto zmenšení poptávky vyrovnáno zvýšením poptávky s jiné strany, klesá tržní cena zboží, po němž klesla poptávka. Trvá-li to déle a ve větším rozsahu, dochází k uvolnění dělníků zaměstnaných při výrobě těchto zboží. Část kapitálu, který dříve vyráběl nutné životní prostředky, se nyní reprodukuje v jiné formě. V době poklesu tržních cen a přesunu kapitálu jsou také dělníci, zaměstnaní při výrobě nutných životních prostředků, „uvolňováni“ od jisté části své mzdy. Takže místo aby pan apologet dokázal, že stroj uvolňováním dělníků od životních prostředků zároveň přeměňuje životní prostředky v kapitál, který tyto dělníky zaměstnává, dokazuje s pomocí svého osvědčeného zákona poptávky a nabídky naopak, že stroj vyhazuje dělníky na dlažbu nejen v tom výrobním odvětví, kde je zaveden, nýbrž i v těch výrobních odvětvích, kde není zaveden.

Skutečná, ekonomickým optimismem na hlavu postavená fakta jsou: dělníci vytlačovaní stroji jsou vyhazováni z dílny na trh práce a rozmnožují tam počet pracovních sil, které jsou již k disposici pro kapitalistické vykořisťování. V sedmém oddílu uvidíme, že tento účinek strojů, který se nám zde líčí jako kompensace pro dělnickou třídu, je pro ni ve skutečnosti nejhroznější metlou. Zde poznamenáme jen toto: dělníci, vyhození z jednoho průmyslového odvětví, mohou ovšem hledat zaměstnání v některém jiném odvětví. Najdou-li je a obnoví-li se tak spojení mezi nimi a životními prostředky, které byly spolu s nimi uvolněny, děje se tak s pomocí nového, dodatečného kapitálu, který hledá použití, ale naprosto ne s pomocí kapitálu, který již dříve fungoval a nyní je přeměněn ve stroje. A i kdyby se tak stalo — jak nepatrné mají vyhlídky, že najdou nové zaměstnání! Zmrzačeni dělbou práce, mají tito ubožáci mimo svou starou sféru činnosti tak malou hodnotu, že se mohou dostat jen do několika nízkých, a proto ustavičně přeplněných a špatně placených pracovních odvětví. [215] Dále, každé průmyslové odvětví přitahuje každoročně nový proud lidí, který mu dodává nezbytný kontingent pro pravidelné nahrazování a růst. Jakmile stroje uvolní část dělníků, zaměstnaných dosud v určitém průmyslovém odvětví, i kontingent náhradníků se znovu rozděluje a je pohlcován jinými pracovními odvětvími, zatím co původní oběti v přechodné době většinou chátrají a hynou.

Je nesporné, že stroje samy o sobě nejsou odpovědné za to, že „uvolňují“ dělníka od životních prostředků. Stroje zlevňují a zvětšují výrobek v odvětví, kterého se zmocňují, a z počátku se nedotýkají masy životních prostředků, vyráběných v jiných průmyslových odvětvích. Po zavedení strojů, stejně jako před ním, má tedy společnost k disposici stejné nebo větší množství životních prostředků pro uvolněné dělníky, nehledě vůbec na obrovskou část ročního produktu, kterou vyplýtvají nepracující. A v tom je pointa [hlavní bod] ekonomické apologetiky! Rozpory a antagonismy, neodlučitelné od kapitalistického užívání strojů, neexistují, protože nepocházejí ze strojů samých, nýbrž z jejich kapitalistického užívání! Protože tedy stroj sám o sobě zkracuje pracovní dobu, kdežto jeho kapitalistické užívání prodlužuje pracovní den; protože sám o sobě ulehčuje práci, ale jeho kapitalistické užívání zvyšuje její intensitu; protože sám o sobě znamená vítězství člověka nad přírodními silami, ale jeho kapitalistické užívání podrobuje člověka přírodním silám; protože sám o sobě rozmnožuje bohatství výrobce, ale při kapitalistickém užívání jej zbídačuje atd. — prohlašuje buržoasní ekonom prostě, že zkoumání stroje samého o sobě dokazuje naprosto přesvědčivě, že všechny tyto zřejmé rozpory jsou pouhým vnějším zdáním hrubé skutečnosti, avšak samy o sobě, tedy i v theorii vůbec neexistují. Tak si nemusí dále lámat hlavu a nadto udělá ze svého odpůrce hlupáka, který nebojuje proti kapitalistickému užívání strojů, nýbrž proti stroji samému.

Měšťácký ekonom ovšem vůbec nepopírá, že se při tom občas vyskytnou i nepříjemnosti; ale která věc by neměla svůj rub! Pro něho je nemyslitelné jiné využití stroje než kapitalistické. Vykořisťování dělníka strojem je pro něj tedy totožné s vykořisťováním stroje dělníkem. Proto ten, kdo odhaluje, jak tomu ve skutečnosti je s kapitalistickým užíváním strojů, ten vůbec nechce jejich užívání, ten je odpůrcem sociálního pokroku![216] Zcela ve stylu uvažování pověstného hrdlořeza Billa Sikese: „Vážení páni porotci, těmto obchodním cestujícím bylo ovšem podřezáno hrdlo. Ale to není moje vina, to je vina nože. Máme pro takové občasné nepříjemnosti odstranit užívání nože? Uvažte přece! Kde by bylo zemědělství a řemeslo bez nože? Nepřináší snad záchranu v chirurgii, stejně jako poučení v anatomii? A pak — není to vítaný pomocník při veselém hodokvasu? Odstraňte nůž — a uvrhnete nás zpět do nejhlubšího barbarství.“ [216a]

Ačkoli stroje nevyhnutelně vytlačují dělníky v těch pracovních odvětvích, kde jsou zavedeny, mohou přesto způsobit vzrůst zaměstnanosti v jiných pracovních odvětvích. Tento účinek nemá však nic společného s tak zvanou kompensační theorií. Z toho, že každý strojový výrobek, na př. jeden loket strojové tkaniny, je levnější než ruční výrobek stejného druhu, který vytlačil, vyplývá tento absolutní zákon: zůstane-li celkové množství strojově vyráběného zboží rovné celkovému množství zboží vyráběného řemeslným nebo manufakturním způsobem, které strojové zboží nahrazuje, souhrn použité práce se zmenšuje. Přírůstek práce, způsobený výrobou pracovních prostředků samých — strojů, uhlí atd. — musí být menší než práce, která se ušetří použitím strojů. Jinak by strojový výrobek nebyl levnější nebo by byl dražší než ruční výrobek. Avšak celková masa zboží vyráběného s pomocí strojů zmenšeným počtem dělníků nezůstává stejná, nýbrž ve skutečnosti vzrůstá daleko nad celkovou masu vytlačeného řemeslného zboží. Dejme tomu, že by 400.000 loktů strojové tkaniny bylo vyrobeno menším počtem dělníků než 100.000 loktů ruční tkaniny. V čtyřnásobném výrobku vězí čtyřikrát více suroviny. Výroba suroviny musí tedy být zčtyřnásobena. Pokud se týče spotřebovaných pracovních prostředků, jako budov, uhlí, strojů atd., hranice, až kam může vzrůstat další práce, nutná k jejich výrobě, se mění s rozdílem mezi masou strojového výrobku a masou ručního výrobku, kterou lze vyrobit týmž počtem dělníků.

Proto s rozšířením strojové výroby v jednom průmyslovém odvětví stoupá výroba především v těch druhých odvětvích, která mu dodávají výrobní prostředky. Jak dalece tím vzrůstá masa zaměstnaných dělníků, to závisí při dané délce pracovního dne a intensitě práce na složení používaných kapitálů, tj. na poměru mezi jejich konstantními a variabilními součástmi. Tento poměr se zase velmi mění podle toho, do jaké míry stroje už zachvátily nebo zachvacují ono výrobní odvětví. Počet dělníků, odsouzených k práci v uhelných a rudných dolech, obrovsky vzrostl s vývojem používání strojů v Anglii, ačkoli tento vzrůst se v posledních desetiletích zpomaluje používáním nových strojů v hornictví. [217] Se strojem vstupuje do života nový druh dělníků — výrobci strojů. Víme již, že strojová výroba se zmocňuje ve stále větší míře i tohoto výrobního odvětví. [218] Dále, pokud jde o surovinu, [219] je na př. nesporné, že bouřlivý rozvoj přádelnictví bavlny nejen podnítil pěstování bavlny ve Spojených státech a zároveň s tím i africký obchod s otroky, nýbrž učinil chov černochů hlavním zaměstnáním tak zvaných pohraničních otrokářských států. Když bylo roku 1790 provedeno ve Spojených státech první sčítání otroků, bylo jich 697.000, naproti tomu roku 1861 již skoro čtyři miliony. Na druhé straně je neméně jisté, že rozkvět mechanických vlnařských továren a postupná přeměna orné půdy v pastviny pro ovce vedla k hromadnému vyhnání zemědělských dělníků a k jejich přeměně v „přebytečné“. V Irsku probíhá ještě v přítomné době tento proces, který tkví v tom, že počet obyvatelstva, který se po roce 1845 zmenšil téměř o polovinu, je ještě dále stlačován na míru, která přesně odpovídá potřebám jeho landlordů [statkářů] a pánů anglických vlnařských továrníků.

Zachvátí-li stroj předstupně nebo mezistupně, jimiž musí pracovní předmět projít, dokud nenabude své konečné formy, zvětšuje se s pracovním materiálem i poptávka po práci v pracovních odvětvích, jež jsou ještě provozována řemeslným nebo manufakturním způsobem a do nichž přichází strojový výrobek. Strojové přádelny dodávaly na př. přízi tak levně a v takové hojnosti, že ruční tkalci mohli zprvu pracovat plný čas bez zvýšení výdajů. Tak jejich příjem stoupl. [220] Odtud příliv dělníků do bavlnářského tkalcovského průmyslu, až nakonec 800.000 tkalců, které na př. v Anglii vyvolaly v život stroje jenny, throstle [prstencový spřádací stroj] a mule [selfaktor], bylo ubito parním tkalcovským stavem. Tak s nadbytkem strojově vyráběných oděvních látek vzrůstá počet krejčí a švadlen, šiček atd., dokud se neobjeví šicí stroj.

Jak se zvětšuje masa surovin, polotovarů, pracovních nástrojů atd., dodávaných s pomocí strojů poměrně se zmenšujícím počtem dělníků, dělí se zpracování těchto surovin a polotovarů na nesčetné druhy, vzrůstá tedy rozmanitost odvětví společenské výroby. Strojová výroba přivádí společenskou dělbu práce mnohem dále než manufaktura, protože mnohem více zvyšuje produktivní sílu průmyslových odvětví, která zachvacuje.

Prvním výsledkem zavedení strojů je, že zvětšují nadhodnotu a zároveň masu výrobků, v níž se nadhodnota ztělesňuje, že tedy se substancí, kterou spotřebovává kapitalistická třída a její spřeženci, zvětšují i tyto společenské vrstvy samy. Vzrůst bohatství těchto vrstev a stálý relativní pokles počtu dělníků, nutných k výrobě nezbytných životních prostředků, vyvolává zároveň s novými přepychovými potřebami i nové prostředky k jejich uspokojení. Stále větší část společenského produktu se přeměňuje v nadvýrobek a stále větší část nadvýrobku se reprodukuje a spotřebovává ve stále jemnějších a rozmanitějších formách. Jinými slovy: výroba přepychových předmětů vzrůstá. [221] Zjemňování a větší rozmanitost výrobků vyplývají rovněž z nových podmínek světového trhu, vytvářených velkým průmyslem. Nejen že se směňuje více cizozemských spotřebních prostředků za domácí výrobek, nýbrž do domácího průmyslu přichází stále větší masa cizích surovin, přísad, polotovarů atd. jakožto výrobních prostředků. S rozvojem těchto vztahů světového trhu stoupá poptávka po práci v dopravním průmyslu a ten se rozpadá na četná nová odvětví. [222]

Rozmnožování výrobních a životních prostředků při relativním poklesu počtu dělníků je podnětem k rozšiřování práce v těch výrobních odvětvích, jejichž produkty, jako průplavy, doky, tunely, mosty atd., přinášejí plody teprve ve vzdálenější budoucnosti. Vytvářejí se — buď přímo na základě strojové výroby, nebo alespoň na základě jí odpovídajícího všeobecného průmyslového převratu — zcela nová výrobní odvětví, tudíž i nové obory práce. Jejich podíl na celkové výrobě není však značný ani v nejvíce vyvinutých zemích. Počet dělníků v nich zaměstnaných stoupá přímo podle toho, jak se reprodukuje potřeba nejhrubší ruční práce. Za hlavní odvětví tohoto druhu průmyslu možno nyní považovat plynárny, telegraf, fotografování, paroplavbu a železnice. Podle sčítání z roku 1861 (pro Anglii a Wales) vykazoval plynárenský průmysl (plynárny, výroba mechanických přístrojů, agenti plynárenských společností atd.) 15.211 osob, telegraf 2.399, fotografování 2.366, paroplavební služba 3.570 a dráhy 70.599, z toho asi 28.000 více či méně trvale zaměstnaných „nevyučených“ kopáčů vedle celého administrativního a komerčního personálu. Tedy celkový počet osob zaměstnaných v těchto pěti nových průmyslových odvětvích činil 94.145.

Konečně neobyčejně zvýšená produktivní síla v oblastech velkého průmyslu, provázená, jak tomu bývá, intensivním a extensivním vzrůstem vykořisťování pracovní síly ve všech ostatních výrobních odvětvích, umožňuje neproduktivně používat stále větší části dělnické třídy a tak zejména ve stále větších masách reprodukovat staré domácí otroky pod názvem „služebná třída“, jako sluhy, služky, lokaje atd. Podle sčítání z roku 1861 činil celkový počet obyvatelstva v Anglii a Walesu 20,066.224 osob, z toho 9,776.259 mužů a 10,289.965 žen. Odečteme-li od toho ty, kdo jsou příliš staří nebo příliš mladí, aby pracovali, všechny „neproduktivní“ — ženy, mladistvé osoby a děti, pak „ideologické“ stavy, jako vládu, kněze, právníky, vojsko atd., dále všechny, jejichž výhradním zaměstnáním je spotřeba cizí práce ve formě pozemkové renty, úroků atd., konečně paupery, tuláky, zločince atd., zbývá zhruba 8 milionů osob obojího pohlaví a nejrůznějšího věku, včetně všech kapitalistů tak či onak fungujících ve výrobě, obchodu, finančnictví atd. Z těchto 8 milionů tvoří:

Osoby zemědělští dělníci (včetně pastýřů a čeledínů a děveček bydlících u pachtýřů) 1,098,261 všechny osoby zaměstnané v továrnách zpracovávajících bavlnu, vlnu, česanou přízi, len, konopí, hedvábí, jutu, v mechanických punčochárnách a strojovém krajkářství 642,607 [223] všechny osoby zaměstnané v uhelných a rudných dolech 565,835 zaměstnanci všeho druhu ve všech kovodělných závodech (vysoké pece, válcovny atd.) a kovodělných manufakturách 396,998 [224] služebná třída 1,208,648 [225]

Připočteme-li ke všem osobám, zaměstnaným ve všech textilních továrnách, personál uhelných a rudných dolů, dostaneme 1,208.442; připočteme-li k nim personál všech kovodělných závodů a manufaktur, dostaneme celkový počet 1,039.605, v obou případech méně než počet moderních domácích otroků. Jak povznášející výsledek kapitalistické exploatace strojů! 7. ODPUZOVÁNÍ A PŘITAHOVÁNÍ DĚLNÍKŮ V SOUVISLOSTI S ROZVOJEM STROJOVĚ VÝROBY. KRISE V BAVLNÁŘSKÉM PRŮMYSLU

Všichni příčetní představitelé politické ekonomie přiznávají, že když se nové zavádí stroj, působí to jako mor na dělníky v tradičních řemeslech a manufakturách, s nimiž stroj především začne konkurovat. Skoro všichni vzdychají nad otroctvím továrního dělníka. A co vynášejí jako hlavní trumf? Je to názor, že po všech hrůzách období svého zavádění a vývoje stroje konec konců počet otroků práce nezmenšují, ale rozmnožují! Ano, politická ekonomie se opájí hnusnou poučkou — hnusnou pro každého „lidumila“, který věří ve věčnou a přírodní nutnost kapitalistického výrobního způsobu — že i továrna, založená již na strojové výrobě, po určitém období růstu, po kratší či delší „přechodné době“, dře více dělníků, než jich původně vyhodila na dlažbu! [226]

Ukázalo se sice již na některých případech, na př. na anglických továrnách na česanou vlnu a hedvábí, že na určitém stupni vývoje může být neobyčejné rozšíření továrních odvětví spojeno nejen s relativním, nýbrž i s absolutním poklesem počtu zaměstnaných dělníků. Když bylo roku 1860 na příkaz parlamentu provedeno speciální sčítání všech továren Spojeného království, bylo v úseku továrních obvodů lancashirského, cheshirského a yorkshirského, přiděleném továrnímu inspektoru R. Bakerovi, 652 továren; z nich v 570 bylo: parních tkalcovských stavů 85.622, vřeten (mimo posukovací vřetena) 6,819.146, koňských sil v parních strojích 27.439, ve vodních kolech 1.390, zaměstnaných osob 94.119. Naproti tomu roku 1865 v týchž továrnách bylo: tkalcovských stavů 95.163, vřeten 7,025.031, koňských sil v parních strojích 28.925, ve vodních kolech 1.445, zaměstnaných osob 88.913. Od roku 1860 do roku 1865 vzrostl tedy v těchto továrnách počet tkalcovských stavů o 11%, vřeten o 3%, parních koňských sil o 5%, kdežto počet zaměstnaných osob současně poklesl o 5,5%.[227] V letech 1852 až 1862 značně rostlo anglické vlnařství, zatím co počet zaměstnaných dělníků zůstal téměř nezměněn. „To ukazuje, v jak veliké míře nově zavedené stroje vytlačily práci předchozích období.“ [228]V případech, kdy lze pozorovat vzrůst počtu zaměstnaných továrních dělníků, je tento vzrůst často pouze zdánlivý, tj. neplyne z rozšíření továren, které jsou již založeny na strojové výrobě, nýbrž z toho, že se k nim postupně připojují vedlejší odvětví. Na př. vzrůst počtu mechanických tkalcovských stavů a továrních dělníků u nich zaměstnaných v letech 1838 až 1856 byl v (anglickém) bavlnářském průmyslu prostě způsoben rozšířením tohoto odvětví podnikání; naproti tomu v jiných továrnách byl způsoben tím, že se začalo používat parní síly u stavů na tkaní koberců, stuh, plátna atd., které byly dříve poháněny silou lidských svalů.[229] Vzrůst počtu těchto továrních dělníků byl tedy pouze výrazem poklesu celkového počtu zaměstnaných dělníků. Konečně zde vůbec nepřihlížíme k tomu, že všude, až na kovodělné továrny, tvoří daleko převládající část továrního personálu mladiství dělníci (do 18 let), ženy a děti.

Přestože však stroje fakticky vytlačují a potencionálně nahrazují masu dělníků, je pochopitelné, že se vzrůstem strojové výroby samé — který se projevuje ve zvětšení počtu továren téhož druhu nebo ve zvětšení rozměrů dosavadních továren — může být počet továrních dělníků nakonec větší než počet vytlačených manufakturních dělníků nebo řemeslníků. Dejme tomu, že týdně vynakládaný kapitál, na př. 500 liber št., se skládá při starém způsobu výroby ze ⅖ z konstantní a ze ⅗ z variabilní součásti, tj. 200 liber št. se vynakládá na výrobní prostředky, 300 liber št. na pracovní sílu, řekněme 1 libra št. na dělníka. Se vznikem strojové výroby se složení celkového kapitálu mění. Nyní se rozpadá na př. na ⅘ konstantního a ⅕ variabilního kapitálu, čili na pracovní sílu se vynakládá již jen 100 liber št. Dvě třetiny dosud zaměstnaných dělníků jsou tedy uvolněny. Rozšíří-li se tato tovární výroba a vzroste-li za jinak stejných výrobních podmínek celý vložený kapitál z 500 na 1.00 liber št., zaměstnává se nyní 300 dělníků — tolik, jako před průmyslovou revolucí. Vzroste-li použitý kapitál dále na 2.000 liber št., zaměstná se 400 dělníků, tj. o ⅓ více než při starém způsobu podnikání. Absolutně stoupl počet zaměstnaných dělníků o 100, relativně, tj. v poměru k velikosti celého zálohovaného kapitálu, klesl o 800, protože kapitál 2.000 liber št. by byl při starém způsobu podnikání zaměstnal 1.200 dělníků místo 400. Relativní pokles počtu zaměstnaných dělníků je tedy slučitelný s jeho absolutním vzestupem. Předpokládali jsme nahoře, že při vzrůstu celého kapitálu zůstává jeho složení nezměněno, protože se nemění výrobní podmínky. Víme však již, že s každým pokrokem strojové výroby vzrůstá konstantní část kapitálu, skládající se ze strojů, surovin atd., kdežto variabilní část, vynakládaná na pracovní sílu, klesá, a víme zároveň, že při žádném jiném způsobu výroby není zdokonalování tak stálým jevem, tedy složení celého kapitálu tak proměnné jako při strojové výrobě. Tyto ustavičné změny jsou však právě tak ustavičně přerušovány pausami a pouze kvantitativním rozšiřováním na dané technické základně. Tím roste počet zaměstnaných dělníků. Tak činil počet všech dělníků v továrnách zpracovávajících bavlnu, vlnu, česanou vlnu, len a hedvábí ve Spojeném království roku 1835 jen 354.684, kdežto roku 1861 bylo jen tkalců (obojího pohlaví a nejrůznějšího věku, od 8 let) u parních tkalcovských stavů 230.654. Ovšem tento vzrůst se nejeví tak velikým, uvážíme-li, že ručních tkalců bavlny s rodinami, jež sami zaměstnávali, bylo v Anglii ještě roku 1838 800.000[230]; nepočítáme vůbec ty ruční tkalce, kteří byli vytlačeni v Asii a na evropské pevnině.

V několika poznámkách, které je ještě třeba připojit k tomuto bodu, se částečně dotkneme čistě faktických poměrů, k nimž nás náš theoretický výklad sám ještě nedovedl.

Pokud se strojová výroba rozšiřuje v některém průmyslovém odvětví na úkor tradičního řemesla nebo manufaktury, jsou její úspěchy tak jisté, jako by byl na př. úspěch armády vyzbrojené jehlovkami proti armádě vyzbrojené luky. Toto první období, kdy si stroj teprve dobývá pole působnosti, má rozhodující význam vzhledem k mimořádným ziskům, které se vyrábějí s pomocí strojů. Tyto zisky jsou nejen samy o sobě zdrojem zrychlené akumulace kapitálu, nýbrž přitahují do výhodné výrobní oblasti velkou část dodatečného společenského kapitálu, který se stále znovu tvoří a hledá nové umístění. Zvláštní výhody prvního období bouří a kvasu se stále znovu opakují ve výrobních odvětvích, do nichž se stroje zavádějí. Jakmile však továrna dosáhne dostatečného rozšíření a určitého stupně zralosti, jakmile zejména její vlastní technický základ, stroje samy, jsou zase vyráběny stroji, jakmile je zrevolucionována jak těžba uhlí a železa, tak zpracování kovů a doprava, zkrátka jakmile jsou vytvořeny všeobecné výrobní podmínky odpovídající velkému průmyslu, nabývá tento výrobní způsob takové pružnosti, takové náhlé překotné rozpínavosti, že jí klade meze pouze surovina a odbytiště. Stroje vyvolávají jednak přímé rozmnožení suroviny, jako na př. cotton gin [odzrňovací stroj] zvětšil výrobu bavlny. [231] Na druhé straně láce strojového výrobku a převrat v dopravních a komunikačních prostředcích jsou zbraněmi k dobývání cizích trhů. Strojová výroba tím, že ničí jejich řemeslnou výrobu, přeměňuje je násilně v místo, kde se vyrábí příslušná surovina. Tak byla na př. Východní Indie donucena vyrábět bavlnu, vlnu, konopí, jutu, indigo atd. pro Velkou Britannii. [232] Strojová výroba neustále činí v zemích velkého průmyslu dělníky „přebytečnými“, a tak vyvolává zvýšené vystěhovalectví a kolonisaci cizích zemí, které se přeměňují v surovinové plantáže pro mateřskou zemi, jako se Australie přeměnila v místo, kde se produkuje vlna. [233] Tak se vytváří nová mezinárodní dělba práce podle hlavních středisek strojové výroby a přeměňuje jednu část zeměkoule v oblast převážně zemědělské výroby pro druhou část jakožto oblast převážně průmyslové výroby. Tato revoluce úzce souvisí s převraty v zemědělství, jimiž se tu ještě nebudeme podrobněji zabývat. [234]

Z podnětu pana Gladstona dala dolní sněmovna 17. února 1867 sestavit statistiku o dovozu a vývozu obilnin, obilí a mouky všeho druhu do Spojeného království v letech 1831 až 1866. Uvádím dále souhrnný přehled. Mouka je převedena na kvartery obilí (viz tabulka).

Pětiletá období a rok 1866 1831-1835 1836-1840 1841-1845 1846-1850 1851-1855 1856-1860 1861-1865 1866 Roční průměr Dovoz (v kvarterech) 1 096 373 2 389 729 2 843 865 8 776 552 8 345 237 10 913 612 15 009 871 16 457 340 Roční průměr Vývoz (v kvarterech) 225 263 251 770 139 056 155 461 307 491 341 150 302 754 216 218 Průměrný roční přebytek dovozu nad vývozem 874 110 2 137 959 2 704 809 8 621 091 8 037 746 10 572 462 14 707 117 16 241 122 Obyvatelstvo Průměrný roční počet v každém období 24 621 107 25 929 507 27 262 569 27 797 598 27 572 923 28 391 544 29 381 460 29 935 404 Průměrné množství obilí atd. v kvarterech spotřebované ročně jednot- livcem při stejnoměrném rozdělování mezi obyvatel-stvo stvo a jako dodatek k domácí výrobě 0,036 0,082 0,099 0,310 0,291 0,372 0,501 0,543

Ohromná, nárazovitá rozpínavost tovární výroby a její závislost na světovém trhu nezbytně plodí horečnou výrobu a po ní následující přeplnění trhů, s jejichž smrštěním nastává ochromení. Život průmyslu se mění v řadu období prostředního oživení, prosperity, nadvýroby, krise a stagnace. Nejistota a nestálost, jimž strojová výroba podrobuje výdělek a tedy i existenci dělníka, stávají se s tímto střídáním období průmyslového cyklu normálním zjevem. Vyjma období prosperity zuří mezi kapitalisty nejprudší boj o jejich individuální místo na trhu. Jejich podíl na trhu je přímo úměrný láci výrobků. Tak vzniká nejen soupeření v používání zdokonalených strojů, nahrazujících pracovní sílu, a nových výrobních metod, ale na určitém bodu se vždy projeví snaha dosáhnout zlevnění zboží násilným stlačením mzdy pod hodnotu pracovní síly. [235]

Vzrůst počtu továrních dělníků je tedy podmíněn poměrně daleko rychlejším vzrůstem celkového kapitálu, vloženého do továren. Tento proces však probíhá jen v obdobích přílivu a odlivu průmyslového cyklu. Mimo to je stále přerušován technickým pokrokem, který hned dělníky potencionálně nahrazuje, hned je fakticky vytlačuje. Takové kvalitativní změny ve strojové výrobě ustavičně vzdalují dělníky z továrny nebo zavírají vrata továrny před novým proudem rekrutů, kdežto pouze kvantitativní rozšíření továren pohlcuje kromě vyhozených dělníků i nový kontingent dělníků. Tak jsou dělníci ustavičně přitahováni a odpuzováni, vrháni sem a tam, a při tom se neustále mění pohlaví, věk a dovednost odvedenců.

Osudy továrního dělníka ukáže nejnázorněji zběžný přehled osudů anglického bavlnářského průmyslu. Od roku 1770 do roku 1815 v bavlnářském průmyslu 5 let deprese nebo stagnace. Po toto první pětačtyřicetileté období měli angličtí továrníci monopol v používání strojů a monopol na světovém trhu. 1815 až 1821 deprese. 1822 a 1823 prosperita. 1824 zrušení koaličních zákonů, všeobecné velké rozšíření továren. 1825 krise. 1826 velká bída a bouře mezi bavlnářskými dělníky. 1827 nepatrné zlepšení. 1828 značný vzrůst počtu parních tkalcovských stavů a vývozu. 1829 vývoz, zejména do Indie, převyšuje všechna dřívější léta. 1830 přeplnění trhů, velká nouze. 1831 až 1833 trvající deprese; obchod s východní Asií (Indií a Čínou) je odňat monopolu Východoindické společnosti. 1834 velký růst továren a rozšíření strojové výroby, nedostatek dělnických rukou; nový chudinský zákon podporuje stěhování venkovských dělníků do továrních obvodů; z venkovských hrabství jsou děti hromadně nahnány do průmyslu; obchod s bílými otroky. 1835 velká prosperita; současně umírají ruční tkalci bavlny hlady. 1836 velká prosperita. 1837 a 1838 stav deprese a krise. 1839 oživení. 1840 velká deprese, bouře, zákroky vojska. 1841 a 1842 hrozná bída továrních dělníků. 1842 továrníci propouštějí dělníky z továren, aby si vynutili odvolání obilních zákonů; dělníci táhnou v tisícových zástupech do Yorkshiru, jsou vojskem zahnáni zpět, jejich vůdcové postaveni před soud v Lancasteru. 1843 velká bída. 1844 znovu oživení. 1845 velká prosperita. 1846 zprvu další rozmach, pak příznaky reakce; zrušení obilních zákonů. 1847 krise. Všeobecné snížení mezd o 10 i více procent na oslavu „big loaf“ [velkého bochníku]. 1848 trvá deprese; Manchester pod ochranou vojska. 1849 opět oživení. 1850 prosperita. 1851 klesání cen zboží, nízké mzdy, časté stávky. 1852 počátek zlepšení. Stávky trvají, továrníci hrozí dovozem cizích dělníků. 1853 stoupání vývozu; osmiměsíční stávka a velká bída v Prestonu. 1854 prosperita, přeplnění trhů. 1855 ze Spojených států, z Kanady, z východoasijských trhů docházejí zprávy o bankrotech. 1856 velká prosperita. 1857 krise. 1858 zlepšení. 1859 velká prosperita, růst továren. 1860 vrchol anglického bavlnářského průmyslu; indické, australské a jiné trhy jsou tak přeplněny, že ještě roku 1863 stěží pohltily všechno, co zůstalo ležet ve skladech; obchodní smlouva s Francií; obrovský růst továren a strojové výroby. 1861 rozmach po jistou dobu trvá, pak reakce, americká občanská válka, bavlnová kalamita. 1862 až 1863 úplné zhroucení.

Dějiny bavlnové kalamity jsou příliš charakteristické, než abychom se u nich na okamžik nezdrželi. Z náznaků o stavu světového trhu roku 1860 až 1861 je vidět, že bavlnová kalamita přišla továrníkům vhod a zčásti byla pro ně výhodná: to je skutečnost uznaná ve zprávách manchesterské obchodní komory, vyhlášená v parlamentě Palmerstonem a Derbym a potvrzená událostmi.[236] Roku 1861 bylo ovšem mezi 2.887 bavlnářskými továrnami Spojeného království mnoho malých továren. Podle zprávy továrního inspektora A. Redgrava, v jehož správním obvodu je 2.109 z oněch 2.887 továren, používalo 392 továren čili 19% méně než 10 parních koňských sil, 345 továren čili 16% 10 až 20 koňských sil a 1.372 továren 20 a více koňských sil.[237] Většina malých továren byly tkalcovny, založené v období prosperity po roce 1858, většinou spekulanty, z nichž jeden dodával přízi, druhý stroje, třetí budovu; tyto továrny vedli bývalí overlookers [tovární dozorci] nebo jiní nezámožní lidé. Tito malí továrníci většinou přišli o všechno. Týž osud by jim byla připravila obchodní krise, které zabránila bavlnová pohroma. Ačkoli tvořili ⅓ celkového počtu továrníků, uplatnila se v jejich továrnách daleko menší část celého kapitálu, vloženého do bavlnářského průmyslu. Pokud jde o rozsah ochromení, zahálelo podle autentických odhadů v říjnu roku 1862 60,3% vřeten a 58% tkalcovských stavů. To platí o celém tomto průmyslovém odvětví; v jednotlivých obvodech byly ovšem značné odchylky. Jen velmi málo továren pracovalo plnou dobu (60 hodin týdně), ostatní pracovaly s přestávkami. I těch málo dělníků, kteří pracovali plnou dobu a za obvyklou úkolovou mzdu, muselo týdně vydělat méně, poněvadž lepší druhy bavlny byly nahrazeny horšími, bavlna Sea-Island egyptskou (v dopřádacích přádelnách), americká a egyptská bavlnou surat (východoindickou) a čistá bavlna směsemi bavlnového odpadu se suratem. Kratší vlákno suratové bavlny, obsažené v ní nečistoty, větší křehkost nití, nahrazování mouky při šlichtování osnovné příze všelijakými těžšími přísadami atd., to všechno vedlo ke snížení rychlosti strojů nebo počtu tkalcovských stavů, které obsluhoval jeden tkadlec, zvětšovalo to práci nutnou k nápravě nedostatků práce stroje a snižovalo nejen množství výrobku, ale i úkolovou mzdu. Při používání suratu, i když dělník pracoval plnou dobu, činily jeho ztráty 20, 30 i více procent. Většina továrníků snížila však také míru úkolové mzdy o 5, 7½ a 10 procent. Lze si proto představit postavení těch, kdo pracovali 3, 3½, 4 dny v týdnu, anebo jen 6 hodin denně. Roku 1863, kdy již nastalo poměrné zlepšení, činila týdenní mzda tkalců, přadláků atd. 3 šilinky 4 pence, 3 šilinky 10 pencí, 4 šilinky 6 pencí, 5 šilinků 1 penci atd.[238] Ani za těchto trýznivých poměrů neutuchala vynalézavost továrníků při strhování ze mzdy. Srážky ze mzdy se strhávaly jednak jako pokuty za vady výrobku, zaviněné špatnou bavlnou, nevhodnými stroji atd. Kde však byl továrník vlastníkem dělnických kotáží (domků), sám si platil nájemné srážkami z nominální mzdy. Tovární inspektor A. Redgrave vypravuje o selfacting minders [obsluhovali každý dva selfaktory], kteří „po čtrnáctidenní plné práci vydělali 8 šilinků 11 pencí; z této částky se jim strhávalo nájemné, z něhož však jim továrník polovinu vracel jako dar, takže tito dělníci nesli domů celých 6 šilinků 11 pencí. Týdenní mzda tkalců činila v posledních měsících roku 1862 od 2 šilinků 6 pencí výše.“[239] Nájemné se často strhávalo ze mzdy i tehdy, když ruce pracovaly jen krátkou dobu.[240] Nebylo divu, že v některých částech Lancashiru vypukl jakýsi tyfus z hladu! Avšak nejcharakterističtější bylo to, jak se revolucionování výrobního procesu provádělo na útraty dělníka. Byly to opravdové experimenta in corpore vili [pokusy na bezcenném živém těle], jako pokusy anatomů na žabách. „Ačkoli jsem uvedl,“ praví tovární inspektor Redgrave, „skutečné výdělky dělníků v mnoha továrnách, nesmíme si představovat, že tuto částku dostávají každý týden. Postavení dělníků je vystaveno největšímu kolísání v důsledku neustálého experimentování („experimentalizing“) továrníků… jejich výdělky stoupají a klesají s kvalitou bavlnové směsi: hned se odchylují jen o 15% od jejich dřívějších výdělků a příští nebo další týden klesají o 50 až 60%.“[241] Tyto experimenty se prováděly nejen na úkor životních prostředků dělníků. Dělníci museli pykat všemi pěti smysly. „Lidé zaměstnaní při čechrání bavlny mi sdělovali, že z nesnesitelného zápachu až omdlévají… Lidem, zaměstnaným v mísírnách a místnostech, kde se bavlna čechrá a myká, vniká létající prach a špína do úst, do nosu, do očí a do uší, dráždí je ke kašli a způsobuje záduchu. Pro krátkost vlákna se přidává do příze při šlichtování velké množství různých látek, a to všelijaké náhražky místo dříve užívané mouky. Odtud žaludeční nevolnost a zažívací potíže tkalců. Velmi rozšířena je bronchitis z prachu, jakož i krční záněty, dále kožní nemoci jako následek podráždění kůže špínou obsaženou v suratu.“ Na druhé straně byly náhražky mouky rohem hojnosti pro pány továrníky, protože zvyšovaly váhu příze. Vedly k tomu, že „15 liber suroviny po utkání vážilo 26 liber“. [242] Ve zprávě továrních inspektorů z 30. dubna 1864 čteme: „Průmysl využívá tohoto pomocného zdroje opravdu neslušnou měrou. Ze spolehlivého pramene vím, že osmilibrová tkanina se dělá z 5¼ libry bavlny a 2¾ libry šlichty. Jiná 5¼librová tkanina obsahovala dvě libry šlichty. To byly obyčejné širtinky [košiloviny] pro vývoz. U jiných druhů se někdy přidává 50% šlichty, takže se továrníci mohou chlubit a opravdu se také chlubí, že bohatnou prodejem tkanin za nižší ceny, než kolik nominálně stojí příze v nich obsažená.“[243] Dělníci však museli trpět nejen experimenty továrníků v továrnách a municipalit mimo továrny, nejen strháváním ze mzdy a nezaměstnaností, bídou a almužnami, chvalořečmi lordů i členů dolní sněmovny. „Nešťastné ženy, které bavlnová kalamita připravila o zaměstnání, staly se vyvrheli společnosti a už jimi zůstaly… Počet mladých prostitutek ve městě stoupl více než za posledních 25 let.“[244]

V prvních 45 letech britského bavlnářského průmyslu, 1770 až 1815, vidíme tedy jen 5 let krise a stagnace, ale to bylo období jeho světového monopolu. Druhé 48leté období, 1815—1863, má jen 20 let oživení a prosperity na 28 let deprese a stagnace. V letech 1815—1830 začíná konkurence s kontinentální Evropou a se Spojenými státy. Od roku 1833 se násilně rozšiřují asijské trhy za cenu „zkázy lidského pokolení“. Od odvolání obilních zákonů, 1846 až 1863, na 8 let prostředního oživení a prosperity 9 let deprese a stagnace. Postavení dospělých bavlnářských dělníků-mužů, i v době prosperity, lze posoudit podle připojené poznámky.[245] 8. REVOLUCIONOVÁNÍ MANUFAKTURY, ŘEMESLA A DOMÁCKÉ PRÁCE VELKÝM PRŮMYSLEM a) ZRUŠENI KOOPERACE, ZALOŽENÉ NA ŘEMESLE A DĚLBĚ PRÁCE

Viděli jsme, jak stroje ruší kooperaci, založenou na řemesle, a manufakturu, založenou na dělbě práce uchovávající si řemeslný ráz. Příkladem prvního druhu je žací stroj, který nahrazuje kooperaci ženců. Pádným příkladem druhého druhu je stroj na výrobu jehel. Podle Adama Smitha vyrobilo v jeho době 10 lidí při dělbě práce více než 48.000 jehel denně. Jediný stroj jich naproti tomu zhotoví 145.200 za jeden pracovní den o 11 hodinách. Jedna žena nebo děvče obsluhuje průměrně 4 takové stroje a vyrobí tedy s těmito stroji na 600.000 jehel denně, více než 3,000.000 za týden.[246] Když jednotlivý pracovní stroj nastupuje na místo kooperace nebo manufaktury, může se sám zase stát základnou nové řemeslné výroby. Avšak toto obrození řemeslné výroby na základě stroje tvoří jen přechod k tovární výrobě, která se také zpravidla objevuje v té chvíli, kdy jsou lidské svaly při pohonu strojů nahrazeny nějakou mechanickou hnací silou — párou nebo vodou. Sporadicky a rovněž jen přechodně může se malá výroba spojit s mechanickou hnací silou nájmem páry, jako v některých birminghamských manufakturách, nebo užíváním malých kalorických strojů, jako v některých odvětvích tkalcovství atd.[247] V hedvábnickém tkalcovském průmyslu v Coventry se spontánně vyvinul pokus s cottage-factories [kotážovými továrnami]. Uprostřed řad kotáží, tvořících čtverec, se vystaví tak zvaný engine house [strojovna] pro parní stroj, který je hřídelí spojen s tkalcovskými stavy v kotážích. Ve všech případech se pára najímala, na př. za 2½ šilinku zajeden stav. Toto nájemné za páru se platilo týdně, ať stavy šly nebo ne. V každé kotáži bylo 2—6 tkalcovských stavů, náležejících dělníkům, koupených na úvěr nebo najatých. Boj mezi kotážovou továrnou a vlastní továrnou trval přes 12 let. Skončil úplným zničením oněch 300 kotážových továren.[248] Kde povaha procesu nevyžadovala od počátku výrobu ve velkém měřítku, procházela průmyslová odvětví, která nově vyrůstala v posledních desetiletích, jako na př. výroba dopisních obálek, ocelových per atd., zpravidla nejprve řemeslnou a pak manufakturní výrobou jako krátkodobými přechodnými fázemi k tovární výrobě. Nejobtížněji probíhá tato přeměna tam, kde manufakturní výroba výrobku nepředstavuje řadu postupných procesů, nýbrž množství různorodých procesů. To bylo na př. velkou překážkou pro rozvoj továrny na ocelová pera. Ale už asi před půldruhým desetiletím byl vynalezen automat, který provádí 6 různorodých procesů najednou. Roku 1820 vyrobilo řemeslo první veletucet [12 tuctů] ocelových per za 7 liber št. 4 šilinky, manufaktura jej vyrobila roku 1830 za 8 šilinků a továrna je dnes dodává pro velkoobchod za 2 až 6 pencí.[249] b) ZPĚTNÝ VLIV TOVÁRNY NA MANUFAKTURU A DOMÁCKOU PRÁCI

S vývojem továrny a s převratem v zemědělství, který tento vývoj provází, se nejen rozšiřuje rozsah výroby ve všech ostatních průmyslových odvětvích, nýbrž mění se i jejich charakter. Princip strojové výroby — rozložit výrobní proces na fáze, z nichž se skládá, a řešit takto dané problémy použitím mechaniky, chemie atd., zkrátka přírodních věd, nabývá všude rozhodujícího významu. Proto stroje pronikají do manufaktur, kde se jich používá tu pro ten, tu pro onen dílčí proces. Pevné, vykrystalisované členění manufaktury, vzniklé ze staré dělby práce, se rozkládá a uvolňuje cestu neustálým změnám. Kromě toho nastává úplný převrat ve složení souhrnného dělníka čili kombinovaného pracovního personálu. V protikladu k manufakturnímu období zakládá se nyní plán dělby práce na užívání práce žen, dětí nejrůznějšího věku, nevyučených dělníků, kde je to jen možné, zkrátka „cheap labour“, laciné práce, jak to Angličané charakteristicky nazývají. To platí nejen o veškeré kombinované výrobě ve velkém, ať užívá stroje nebo ne, nýbrž i o tak zvaném moderním domáckém průmyslu, ať už jej provozují dělníci ve svých soukromých bytech nebo v malých dílnách. Tento tak zvaný moderní domácký průmysl má jen jméno společné se starodávným domáckým průmyslem, který předpokládá nezávislé městské řemeslo, samostatné rolnické hospodářství a především dům dělnické rodiny. Nyní se přeměnil ve vnější oddělení továrny, manufaktury nebo obchodního podniku. Kromě továrních dělníků, manufakturních dělníků a řemeslníků, které kapitál prostorově soustřeďuje ve velkých masách a jimž velí přímo, pohybuje s pomocí neviditelných nitek celou armádou domáckých dělníků, rozptýlených ve velkých městech a na venkově. Příklad: továrna na košile pánú Tilliů v Londonderry v Irsku, která zaměstnává 1000 továrních dělníků a 9000 domáckých dělníků, rozptýlených po venkově.[250]

Vykořisťování levných a nezralých pracovních sil se stává v moderní manufaktuře ještě nestoudnějším než ve vlastní továrně, protože technický základ továrny, nahrazení síly svalů stroji a snadnost práce, v manufaktuře většinou neexistuje; zároveň je tam ženský nebo ještě nezralý organismus nejnesvědomitěji vystaven vlivům jedovatých látek atd. Při tak zvané domácké práci je vykořisťování ještě nestoudnější než v manufaktuře, protože odolnost dělníků se snižuje s jejich rozptýlením, protože mezi vlastního zaměstnavatele a dělníka se vtírá celá řada zlodějských příživníků, protože domácká práce všude bojuje se strojovou nebo alespoň manufakturní výrobou téhož odvětví, protože chudoba olupuje dělníka o nejnutnější pracovní podmínky — prostor, světlo, větrání atd. — protože nepravidelnost zaměstnání vzrůstá, a konečně v těchto posledních útočištích těch, které velký průmysl a zemědělství učinily „přebytečnými“, dosahuje konkurence mezi dělníky nezbytně vrcholu. Zhospodárnění výrobních prostředků, které soustavně vypracovala teprve strojová výroba a které je provázeno nejbezohlednějším mrháním pracovní silou a loupením normálních podmínek fungování práce, odhalují nyní tuto svou antagonistickou a vražednou stránku tím více, čím méně je v některém průmyslovém odvětví vyvinuta společenská produktivní síla práce a technický základ kombinovaných pracovních procesů. c) MODERNÍ MANUFAKTURA

Nyní chci na několika příkladech vysvětlit poučky, které byly právě vytyčeny. Čtenář ostatně již zná nesčetné doklady z oddílu o pracovním dni. Kovodělné manufaktury v Birminghamu a okolí používají k práci, většinou velmi těžké, 30.000 dětí a mladistvých vedle 10.000 žen. Nacházíme je tu v nezdravých slévárnách mosazi, v továrnách na knoflíky, při smaltování, galvanisování a lakování.[251] Nadměrná práce dospělých i nedospělých zajistila různým londýnským knihtiskárnám a tiskárnám časopisů pověstný název „jatky“[251a]. Táž nadměrná práce panuje v knihařství, kde jsou její obětí zejména ženy, dívky a děti. Těžká práce nedospělých v provazárnách, noční práce v solivarnách, ve svíčkárnách a jiných chemických manufakturách; v tkalcovnách hedvábí, které nemají mechanický pohon, vražedné používání dětské práce při točení u tkalcovských stavů.[252] Jedna z nejodpornějších, nejšpinavějších a nejhůře placených prací, k níž se s oblibou používá mladých dívek a žen, je třídění hadrů. Je známo, že Velká Britannie, přes vlastní spoustu hadrů, je střediskem obchodu s hadry celého světa. Hadry se sem dovážejí z Japonska, z nejvzdálenějších států Jižní Ameriky a z Kanárských ostrovů. Hlavními zdroji dovozu hadrů jsou však Německo, Francie, Rusko, Italie, Egypt, Turecko, Belgie a Holandsko. Hadrů se užívá k hnojení, k výrobě vaty (do žíněnek a pod.), shoddy [strojené vlny] a jako suroviny k výrobě papíru. Třidičky hadrů jsou medii [prostředníky], která roznášejí neštovice a jiné nakažlivé nemoci, jejichž prvními oběťmi jsou ony samy.[253] Klasickým příkladem nadměrné, těžké a nevhodné práce a z ní vyplývajícího hrubnutí dělníků, kteří tu jsou spotřebováváni od nejútlejšího věku, může být vedle práce v rudných a uhelných dolech výroba tašek a cihel, při níž se v Anglii dosud (roku 1866) jen zřídka užívá nově vynalezeného stroje. Od května do září trvá práce od 5 hodin ráno do 8 hodin večer, a tam, kde se suší pod širým nebem, často od 4 hodin ráno do 9 hodin večer. Pracovní den od 5 hodin ráno do 7 hodin večer se považuje za „zkrácený“, „mírný“. K práci se používá dětí obojího pohlaví od 6, dokonce i od 4 let. Pracují stejný počet hodin jako dospělí, často déle. Práce je úmorná a letní vedro ještě zvyšuje vyčerpání. V jedné cihelně v Mosley na př. nadělalo 23leté děvče 2.000 cihel denně za pomoci dvou nedospělých děvčátek, která nosila hlínu a skládala cihly. Tato děvčátka vláčela denně 10 tun hlíny po kluzkých svazích jámy z hloubky 30 stop a do vzdálenosti 210 stop. „Je nemožné, aby dítě prošlo očistcem cihelny a nepropadlo mravnímu úpadku… Sprosté výrazy, které slyší od nejútlejšího věku, oplzlé, neslušné a nestydaté zvyky, mezi nimiž vyrůstají v nevědomosti a zanedbanosti, činí z nich na celý další život zpustlíky, vyvrhele, zhýralce… Hrozným zdrojem demoralisace je způsob bydlení. Každý moulder [formář] (vlastně zručný dělník a vůdce skupiny dělníků) poskytuje své četě o 7 osobách nocleh a jídlo ve své chatrči nebo kotáži. Muži, hoši, dívky, ať patří k jeho rodině nebo ne, spí u něho. Chatrč má obyčejně dvě světnice, výjimečně tři, vesměs přízemní, s nedostatečným větráním. Těla jsou silným pocením přes den tak vysílena, že se nijak nehledí ani na pravidla hygieny, ani na čistotu, ani na slušnost. Mnohé z těchto chatrčí jsou přímo vzorem nepořádku, špíny a prachu... Největším zlořádem tohoto systému, který k práci tohoto druhu používá mladých děvčat, je to, že je zpravidla od dětství na celý další život připoutá k nejzvrhlejší sebrance. Stanou se z nich suroví, hubatí kluci („rough, foul-mouthed boys“), dříve než je příroda poučí, že jsou ženy. Oděny v pár špinavých hadrů, nohy vysoko nad kolena obnaženy, vlasy a obličej plné bláta, zvyknou si pohrdat jakýmikoli city slušnosti a studu. V době oběda leží rozvaleny v polích nebo se dívají na mládence, kteří se koupají v blízkém průplavu. Když jejich těžká denní práce konečně skončí, obléknou si lepší šaty a jdou s muži do hospody.“ Je docela přirozené, že v celé této třídě panuje od dětských let největší opilství. „Nejhorší je, že cihláři sami nad sebou zoufají. To byste se mohl, řekl jeden z lepších kaplanovi ze Southallfieldu, stejně pokoušet povznést a napravit čerta jako cihláře, pane!“ („You might as well try to raise and improve the devil as a brickie, Sir!‘‘)[254]

O kapitalistickém zhospodárnění pracovních podmínek v moderní manufaktuře (jíž je zde třeba rozumět všechny velké dílny vyjma vlastní továrny) najdeme nejbohatší oficiální materiál ve čtvrté (1861) a šesté (1863) „Public Health Report“. Popis workshops (pracovních místností), zejména londýnských tiskařů a krejčí, předčí svou odporností fantasie našich romanopisců. Vliv na zdraví dělníků je samozřejmý. Dr. Simon, nejvyšší lékařský úředník Privy Council [Tajné rady] a oficiální redaktor „Public Health Reports“, praví mimo jiné: „Ve své čtvrté zprávě (1861) jsem ukázal, jak je pro dělníky prakticky nemožné, aby hájili své první právo — právo na zdraví, aby trvali na tom, že práce, ať už je zaměstnavatel shromažďuje k jakémukoli dílu, má být, pokud je to v jeho moci, zbavena všech okolností škodících zdraví, jež lze zamezit. Ukázal jsem, že zatím co dělníci prakticky nejsou s to, aby si sami vydobyli toto právo na zdraví, nemohou si vymoci ani účinnou pomoc od příslušných úředníků zdravotní policie… Život desetitisíců dělníků a dělnic je nyní zbytečně mučen a zkracován nekonečným fysickým utrpením, které pramení z toho pouhého faktu, že pracují.“[255] K ilustraci vlivu pracovních místností na zdravotní stav dělníků uvádí Dr. Simon tento přehled úmrtnosti: Počet osob různého věku, zaměstnaných v příslušných průmysl- lových odvětvích Porovnání různých průmyslových od- větví co do zdraví Úmrtnost na 100.000 osob v příslušných průmyslových odvětvích /podle věku) 25-35 let 35- 45 let 45-55 let 958.265 zemědělství v Anglii a Walesu 743 805 1.145 22.301 mužů 12.377 žen lond. krejčí 958 1.262 2.093 13.803 lond. tiskaři 894 1.747 2.367[256] d) MODERNÍ DOMÁCKÁ PRÁCE

Nyní přistupuji k tak zvané domácké práci. Abychom si udělali představu o této sféře vykořisťování, které kapitál provádí v zákulisí velkého průmyslu, a o hrůznosti tohoto vykořisťování, mohli bychom se podívat na př. na zdánlivě zcela idylickou výrobu hřebíků, provozovanou v některých odlehlých anglických vesnicích.[257] Zde postačí několik příkladů z takových odvětví, jako je krajkářství a slaměnkářství, kde se ještě vůbec neužívá strojů nebo která konkurují se strojovou a manufakturní výrobou.

Ze 150.000 osob, zaměstnaných v anglickém krajkářství, spadá asi 10.000 pod působnost továrního zákona z roku 1861. Obrovská většina zbývajících 140.000 jsou ženy, mladiství a děti obojího pohlaví, ačkoli chlapci jsou tu zastoupeni jen slabě. Zdravotní stav tohoto „laciného“ materiálu vykořisťování vysvítá z dále uvedeného přehledu dra Truemana, lékaře při General Dispensary [všeobecné poliklinice pro chudé] v Notinghamu. Z 686 nemocných krajkářek, většinou mezi 17. a 24. rokem, bylo souchotinářek: 1852. — 1 in 45. 1857. — 1 in 13. 1853. — 1 in 28. 1858. — 1 in 15. 1854. — 1 in 17. 1859. — 1 in 9. 1856. — 1 in 15. 1861. — 1 in 8. [258] 1852. — 1 in 45. 1857. — 1 in 13. 1853. — 1 in 28. 1858. — 1 in 15. 1854. — 1 in 17. 1859. — 1 in 9. 1856. — 1 in 15. 1861. — 1 in 8. [180]

Tento pokrok procentního růstu tuberkulosy musí stačit i nejoptimističtějšímu pokrokáři a nejprolhanějšímu německému hauzírníkovi se svobodou obchodu.

Tovární zákon z roku 1861 upravuje vlastní výrobu krajek, pokud se provádí stroji, a to je v Anglii pravidlem. Odvětví, jichž si zde krátce všimneme — a to ne pokud jsou dělníci soustředěni v manufakturách, obchodech atd., nýbrž jen pokud jsou tak zvanými domáckými dělníky — se dělí: 1) na lace flnishing (konečná úprava krajek vyrobených strojem, kategorie, která zahrnuje četná další odvětví), 2) paličkování krajek.

Lace finishing [úprava krajek] se provádí jako domácká práce buď v tak zvaných „mistresses houses“ [v domech paní mistrových] nebo v soukromých bytech žen, které pracují jednotlivě nebo se svými dětmi. Ženy, které vedou „mistresses houses“, jsou samy chudé. Dílna tvoří část jejich soukromého bytu. Dostávají zakázky od továrníků, majitelů obchodních podniků atd. a zaměstnávají ženy, dívky a malé děti podle velikosti místnosti a podle kolísající poptávky v daném oboru. Počet zaměstnaných dělnic se pohybuje v některých těchto dílnách od 20 do 40, v jiných od 10 do 20. Průměrný nejnižší věk, kdy tu děti začínají pracovat, je 6 let, často však méně než 5 let. Obvyklá pracovní doba trvá od 8 hodin ráno do 8 hodin večer, s 1½hodinovou přestávkou na oběd; obědvá se nepravidelně a často přímo ve smrdutých brlozích dílen. Když jde obchod dobře, trvá práce často od 8 hodin (mnohdy od 6 hodin) ráno do 10, 11 nebo 12 hodin v noci. V anglických kasárnách činí předepsaný prostor pro každého vojáka 500—600 krychlových stop, ve vojenských lazaretech 1.200. Ale v těchto dílnách-děrách připadá 67 až 100 krychlových stop na osobu. Přitom plynové světlo spaluje kyslík ze vzduchu. Aby se krajky neušpinily, musí se děti obvykle zouvat, i v zimě, třebaže podlaha bývá kamenná nebo cihlová. „V Nottinghamu často najdeme 15 až 20 dětí napěchovaných v malé komůrce o ploše snad ne větší než dvanáctkrát dvanáct stop, dětí zaměstnaných po 15 hodin ze 24 prací, která vysiluje sama o sobě svou nudností a jednotvárností a která se nadto provádí za nejnezdravějších okolností, jaké si lze představit… I děti v nejútlejším věku pracují s napjatou pozorností a s udivující rychlostí, nepopřávajíce svým prstíkům skoro nikdy oddechu nebo pomalejšího pohybu. Zeptáte-li se jich na něco, ani nezvednou oči od práce, bojíce se, aby neztratily ani okamžik.“ „Mistresses“ [mistrové] užívají „dlouhé holi“ jako prostředku k povzbuzování dětí tím více, čím déle trvá pracovní doba. „Děti pozvolna umdlévají a stávají se neklidnými jako ptáci ke konci té dlouhé doby, po kterou jsou připoutány ke své práci, jednotvárné, škodlivé pro oči, vysilující udržováním těla ve stále stejné poloze... Je to pravá otrocká práce.“ („Their work is like slavery“.)[259] Kde pracují ženy se svými vlastními dětmi doma, tj. v moderním smyslu tohoto slova, v najaté světnici, často v podkroví, jsou poměry pokud možná ještě horší. Tento druh práce se dělá v obvodu 80 mil kolem Nottinghamu. Když dítě, zaměstnané v obchodním podniku, odchází v 9 nebo 10 hodin večer z práce, dostává často s sebou na cestu uzlík, aby jej doma dodělalo. Kapitalistický farizej, zastoupený některým ze svých námezdních pacholků, to ovšem provází dojemnou frází: „To je pro maminku,“ ačkoli velmi dobře ví, že ubohé dítě bude muset sedět do noci a matce pomáhat.[260]

Paličkování krajek se provozuje hlavně ve dvou anglických zemědělských obvodech, v honitonském krajkářském obvodu, 20 až 30 mil podél jižního pobřeží Devonshiru a na některých místech Severního Devonu, a v druhém obvodu, který zabírá velkou část buckinghamského, bedfordského, northamptonského hrabství a sousední části Oxfordshiru a Huntingdonshiru. Kotáže zemědělských nádeníků jsou obyčejně zároveň dílnami. Mnozí majitelé manufaktur zaměstnávají přes 3.000 těchto domáckých dělníků, hlavně dětí a mladistvých, výhradně ženského pohlaví. Zde znovu nacházíme poměry, popsané při lace flnishing [úpravě krajek]. Jenže místo „mistresses houses“ tu jsou tak zvané „lace schools“ [krajkářské školy], vedené chudými ženami v jejich chatrčích. Od 5 let, někdy i dříve, až do 12 nebo 15 let pracují děti v těchto školách, první rok nejmladší 4 až 8 hodin, později od 6 hodin ráno do 8 až 10 hodin večer. „Místnosti jsou zpravidla obyčejné obývací světnice malých kotáži, komín je ucpán, aby netáhlo, a lidé, kteří tu jsou, se často i v zimě zahřívají jen vlastním živočišným teplem. V jiných případech jsou tyto tak zvané školní světnice místnosti podobné malým komorám bez možnosti vytápění… Tyto díry jsou strašně přeplněny a vzduch je tu pak k zalknutí. K tomu přistupuje škodlivý vliv stok, záchodů, hnilobných látek a jiné nečistoty, obyčejně u vchodu do malých kotáží.“ Pokud jde o místnosti: „V jedné krajkářské škole 18 děvčat a mistrová, 33 krychlových stop na osobu; v jiné, nesnesitelně zapáchající, 18 osob, 24½ krychlové stopy na osobu. V tomto odvětví najdeme zaměstnány děti ve věku 2 a 2½ roku.“[261]

Kde v zemědělských hrabstvích Buckinghamu a Bedfordu přestává paličkování krajek, tam začíná slaměnkářství. Je rozšířeno ve značné části Hertfordshiru a v západních a severních částech Essexu. Pletením slámy a výrobou slaměných klobouků bylo roku 1861 zaměstnáno 48.043 osob, z toho 3.815 mužského pohlaví a nejrůznějšího věku, ostatní ženského pohlaví, a to 11.913 mladších 20 let, z toho asi 7.000 dětí. Namísto krajkářských škol tu nastupují „straw plait schools“ („slaměnkářské školy“). Děti se tu začínají učit plést ze slámy obyčejně od čtvrtého roku, někdy mezi třetím a čtvrtým rokem. Výchovu ovšem nedostávají žádnou. Děti samy říkají základním školám „natural schools“ [přirozené školy] na rozdíl od těchto upírských zařízení, kde musí pracovat prostě proto, aby provedly práci uloženou jim jejich polovyhladovělými matkami, většinou 30 yardů za den. Tyto matky je pak ještě nutí pracovat doma do 10, 11, 12 hodin v noci. Sláma je řeže do prstů a do úst, jimiž ji neustále navlhčují. Podle všeobecného názoru londýnských zdravotních úředníků, shrnutého drem Ballardem, tvoří 300 krychlových stop na osobu minimální prostor v ložnici nebo dílně. Ve slaměnkářských školách je však ještě méně místa než v krajkářských školách, 12⅔, 17, 18½ a méně než 22 krychlových stop na osobu. „Nižší z těchto čísel,“ praví komisař White, „představují méně než polovinu místa, které by zabralo dítě, kdyby bylo zabaleno do krabice o rozměru 3 stopy na délku, šířku a výšku.“ Tak užívají života děti do 12 nebo 14 let. Ubozí, zpustlí rodiče myslí jen na to, jak by z dětí vytloukli co nejvíce. Když pak děti dorostou, samozřejmě je ani nenapadne, aby se o rodiče staraly, a opouštějí je. „Není divu, že mezi obyvatelstvem, které dostává takovouto výchovu, bujejí neřesti a nevědomost… Jejich mravnost je na nejnižším stupni… Veliký počet žen má nemanželské děti, mnohé z nich v tak nezralém věku, že nad tím trnou i znalci kriminální statistiky.[262] A vlast těchto vzorných rodin je vzorná křesťanská země Evropy, jak praví hrabě Montalembert, nesporně kompetentní v křesťanství!

Mzda, vůbec žalostná v průmyslových odvětvích, která jsem právě vylíčil (výjimečná nejvyšší mzda dětí v slaměnkářských školách je 3 šilinky), je ještě snižována hluboko pod svou nominální velikost trucksystémem [systém placení zbožím, dávaným dělníkovi na úvěr], který je všeobecně rozšířen zejména v krajkářských obvodech. [263] e) PŘECHOD MODERNÍ MANUFAKTURY A DOMÁCKÉ PRÁCE VE VELKÝ PRŮMYSL. URYCHLENÍ TÉTO REVOLUCE ROZŠÍŘENÍM TOVÁRNÍCH ZÁKONŮ NA TYTO ZPŮSOBY VÝROBY

Zlevňování pracovní síly pouhým zneužíváním pracovní síly žen a nedospělých, pouhým loupením všech normálních pracovních a životních podmínek a pouhou krutostí nadměrné a noční práce naráží nakonec na určité nepřekročitelné přirozené meze a zároveň na ně naráží i zlevňování zboží, spočívající na těchto základech, a kapitalistické vykořisťování vůbec. Jakmile se konečně dosáhne tohoto bodu, a to trvá dlouho, udeří hodina zavádění strojů a nyní rychlé přeměny rozptýlené domácké práce (a také manufaktury) v tovární výrobu.

Nejkolosálnější příklad tohoto pohybu skýtá výroba „wearing apparel“ [oděvních součástí]. Podle klasifikace „Children's Employment Commission“ zahrnuje toto odvětví výrobce slaměných klobouků, dámských klobouků, čepic, krejčí, milliners a dressmakers[264], výrobce košil a šičky, výrobce šněrovaček, rukavičkáře, obuvníky, vedle četných menších odvětví, jako je výroba vázanek, límců atd. Ženský personál, zaměstnaný v těchto odvětvích v Anglii a Walesu, činil roku 1861: 586.298, z toho alespoň 115.242 pod 20 let, 16.560 pod 15 let. Počet těchto dělnic ve Spojeném království (1861): 750.334. Počet mužských dělníků, zaměstnaných téhož roku v kloboučnictví, obuvnictví, rukavičkářství a krejčovství v Anglii a Walesu: 437.969, z toho 14.964 pod 15 let, 89.285 ve věku 15 až 20 let, 333.117 starších 20 let. V tomto údaji chybí mnoho menších odvětví, která sem patří. Vezmeme-li však číslice tak, jak jsou, vychází jen pro Anglii a Wales podle sčítání z roku 1861 celkový počet 1,024.277 osob, tedy přibližně tolik, kolik je zaměstnáno v zemědělství a chovu dobytka. Začínáme chápat, k čemu stroje vyrábějí tak obrovské množství výrobků, a tak pomáhají „uvolňovat“ tak obrovské masy dělníků.

Výroba „wearing apparel“ [oděvních součástí] se provozuje v manufakturách, které v sobě pouze reprodukují dělbu práce, jejíž membra disjecta [rozptýlené údy] nacházejí hotové; tuto výrobu provozují drobní řemeslničtí mistři, kteří však nepracují jako dříve pro individuální spotřebitele, nýbrž pro manufaktury a obchodní firmy, takže často celá města a kraje provozují jako specialitu určitá výrobní odvětví, na př. obuvnictví atd.; konečně v největším rozsahu ji provozují tak zvaní domáčtí dělníci, kteří tvoří vnější oddělení manufaktur, obchodních podniků a dokonce i menších mistrů.[265] Masy pracovního materiálu, surovin, polotovarů atd. dodává velký průmysl, masa levného lidského materiálu (taillable à merci et miséricorde [vydaného na milost a nemilost]) se skládá z dělníků „uvolněných“ velkým průmyslem a zemědělstvím. Manufaktury tohoto oboru vděčí za svůj vznik hlavně potřebě kapitalistů, aby měli po ruce pohotovou armádu, vyhovující při každém pohybu poptávky.[266] Avšak tyto manufaktury připouštěly vedle sebe další existenci rozptýlené řemeslné výroby a domácké výroby jako svého širokého základu. Velká výroba nadhodnoty v těchto pracovních odvětvích a zároveň postupné zlevňování jejich výrobků byly a jsou podmíněny hlavně minimální výší mzdy, sotva stačící k nuznému živoření a spojené s maximem pracovní doby, jaké jen člověk snese. Byla to právě levnost lidského potu a lidské krve, proměňovaných ve zboží, která ustavičně rozšiřovala a denně rozšiřuje odbytiště, pro Anglii zejména také koloniální trh, kde nadto převládají anglické zvyky i vkus. Konečně nastal obrat. Základ staré metody, pouhé brutální vykořisťování pracovního materiálu, více či méně provázené soustavně rozvinutou dělbou práce, již nestačilo rostoucímu trhu a ještě rychleji rostoucí konkurenci mezi kapitalisty. Udeřila hodina stroje. A strojem, který sehrál rozhodující revoluční úlohu, který stejnou měrou zachvátil všechna nesčetná odvětví tohoto výrobního oboru, jako výroba módního zboží, krejčovství, obuvnictví, šití prádla, kloboučnictví atd., byl — šicí stroj.

Jeho bezprostřední účinek na dělníky je přibližně stejný jako účinek všech strojů, které v období velkého průmyslu dobyly nová výrobní odvětví. Děti nejútlejšího věku jsou odstraňovány. Mzda strojových dělníků stoupá v poměru ke mzdě domáckých dělníků, z nichž mnozí náležejí k „nejchudším z chudých“ („the poorest of the poor“). Mzda lépe situovaných řemeslníků, s nimiž začíná konkurovat stroj, klesá. Novými strojovými dělníky jsou výhradně dívky a mladé ženy. S pomocí mechanické síly ničí monopol mužské práce při těžších pracích a vytlačují masy starých žen a malých dětí z lehčích prací. Nepřemožitelná konkurence ubíjí nejslabší ruční dělníky. Strašný vzrůst počtu úmrtí hladem (death from starvation) v Londýně v posledních deseti letech jde ruku v ruce s rozšiřováním šití strojem.[267] Nové dělnice u šicího stroje, jímž pohybují rukou a nohou nebo jen rukou, vsedě nebo vstoje, podle tíže, velikosti a zvláštnosti stroje, vynakládají mnoho pracovní síly. Jejich práce se stává škodlivou pro zdraví trváním procesu, ačkoli je obyčejně kratší než za starého systému. Všude, kde šicí stroj proniká do beztak těsných a přeplněných dílen, jako je tomu u výroby obuvi, šněrovaček, klobouků atd., zvyšuje nezdravé vlivy. „Dojem,“ praví člen komise Lord, „při vstupu do nízkých dílen, kde pracuje pohromadě 30 až 40 dělníků u strojů, je strašný… Vedro, které pochází zčásti z plynových kamen na ohřívání žehliček, je hrozné… I když je v takových dílnách zavedena tak zvaná mírná pracovní doba, tj. od 8 hodin ráno do 6 hodin večer, přesto tu obyčejně každý den omdlí 3 nebo 4 osoby.“[268]

Převrat ve společenském výrobním způsobu, tento nezbytný produkt přeměny výrobního prostředku, se uskutečňuje v pestré změti přechodných forem. Tyto formy se mění podle toho, do jaké míry a jak dávno již šicí stroj zachvátil to či ono průmyslové odvětví; mění se podle postavení, v jakém do té doby dělníci byli, podle toho, zda převládala manufakturní, řemeslná nebo domácká výroba, podle výše nájemného z dílen atd.[269] Na př. v oboru výroby módního zboží, kde práce většinou již byla organisována, hlavně ve formě jednoduché kooperace, je šicí stroj zprvu jen novým činitelem manufakturní výroby. V krejčovství, ve výrobě košil, v obuvnictví atd. se křižují všechny formy. Zde je vlastní tovární výroba. V prvním případě dostávají prostředníci surovinu od kapitalisty en chef [od kapitalisty-podnikatele] a seskupují v „komorách“ nebo „podkrovích“ 10 až 50 i více námezdních dělníků u šicích strojů. Konečně jako u všech strojů, které netvoří učleněnou soustavu a jichž se dá používat v trpasličích rozměrech, užívají řemeslníci nebo domáčtí dělníci, s vlastní rodinou nebo s několika cizími dělníky, také vlastních šicích strojů, které jim náleží.[270] V Anglii převládá nyní fakticky takový systém, že kapitalista soustřeďuje ve svých budovách větší počet šicích strojů a strojový výrobek pak rozděluje k dalšímu zpracování mezi armádu domáckých dělníků.[271] Pestrost přechodných forem však nezastře tendenci k přeměně ve vlastní tovární výrobu. Tato tendence je živena samým charakterem šicího stroje, jehož rozmanitá použitelnost nezbytně vede ke spojování dříve rozdělených výrobních odvětví v téže budově a pod velením téhož kapitálu; je dále živena tou okolností, že předběžné sešívání a některé jiné operace lze nejvhodněji provést tam, kde je stroj; konečně tomu napomáhá nevyhnutelné vyvlastňování řemeslníků a domáckých dělníků, kteří vyrábějí vlastními stroji. Tento osud je zčásti stihl již nyní. Stálý růst masy kapitálu vloženého do šicích strojů[272] je pobídkou k rozšiřování výroby a vyvolává na trhu stagnaci, která nutí domácké dělníky prodávat své šicí stroje. Nadvýroba šicích strojů samých nutí jejich výrobce, kteří potřebují odbyt, aby je pronajímali za týdenní nájemné, a tak vytváří pro malé vlastníky strojů smrtící konkurenci.[273] Další a další změny v konstrukci strojů a jejich zlevňování rovněž ustavičně znehodnocují staré exempláře, takže jich se ziskem mohou užívat již jen velcí kapitalisté, kteří je hromadně skupují za babku. Konečně i zde, jako ve všech podobných převratných procesech, má rozhodující význam nahrazení člověka parní silou. Užívání parní síly naráží z počátku na čistě technické překážky, jako je otřásání strojů, obtíž při regulování jejich rychlosti, rychlé kažení lehčích strojů atd., vesměs překážky, které se zkušenost brzy naučí překonávat.[274] Jestliže na jedné straně koncentrace mnoha pracovních strojů ve větších manufakturách nezbytně vede k užívání parní síly, urychluje na druhé straně konkurence páry s lidskými svaly koncentraci dělnického personálu a pracovních strojů ve velkých továrnách. Tak prožívá v Anglii v přítomné době obrovská výrobní oblast „wearing apparel“ [oděvních součástí], i většina jiných oborů revoluci přechodu manufaktury, řemesla a domácké práce v tovární výrobu, ale ještě před tímto přechodem se všechny tyto formy vlivem velkého průmyslu úplně změnily, rozložily, znetvořily a už dávno reprodukovaly a dokonce předstihly všechny obludnosti továrního systému bez jeho kladných vývojových momentů.[275]

Tato živelně probíhající průmyslová revoluce je uměle urychlována rozšiřováním továrních zákonů na všechna průmyslová odvětví, v nichž pracují ženy, mladiství a děti. Nucená úprava pracovního dne, jeho délky, přestávek, začátku a konce, systému směn pro děti, vyloučení všech dětí až do určitého věku atd. pobízí k zvýšenému používání strojů[276] a nahrazení svalů jako hnací síly parou.[277] Na druhé straně snaha získat na prostoru to, co se ztrácí na čase, vede k rozšiřování společně užívaných výrobních prostředků, pecí, budov atd., zkrátka k větší koncentraci výrobních prostředků a k příslušnému většímu hromadění dělníků. Po každé, když je manufaktura ohrožena továrním zákonem, opakuje se vášnivě v podstatě táž hlavní námitka, že bude nutné vynaložit větší kapitál, aby bylo možno po zavedení továrního zákona v tomto oboru vyrábět dál v dřívějším rozsahu. Pokud však jde o přechodné formy mezi manufakturou a domáckou prací a o domáckou výrobu samu, ty ztrácejí půdu pod nohama s omezením pracovního dne a dětské práce. Bezmezné vykořisťování levné pracovní síly tvoří jedinou základnu jejich konkurenční schopnosti.

Podstatnou podmínkou tovární výroby, zejména jakmile podléhá zákonné úpravě pracovního dne, je zajištění normálního výsledku, tj. jistota, že za danou dobu bude vyrobeno určité množství zboží nebo dosaženo zamýšleného užitečného efektu. Zákonem stanovené přestávky upraveného pracovního dne předpokládají dále náhlé a periodické přerušování práce, aniž se tím poškodí výrobek, který je právě ve výrobním procesu. Tohoto zajištění výsledku a možnosti přerušovat práci lze ovšem snáze dosáhnout v čistě mechanických výrobních oborech než tam, kde hrají určitou úlohu chemické a fysikální procesy, jako na př. v hrnčířství, běličství, barvířství, pekařství a ve většině kovodělných manufaktur. Tam, kde panuje zlořád neomezeného pracovního dne, noční práce a svobodného mrhání lidskými silami, pokládá se každá živelná překážka hned za věčnou „přirozenou mez“ výroby. Žádný jed neničí hmyz jistěji než tovární zákon takové „přirozené meze“. Nikdo nekřičel hlasitěji o „nemožnostech“ než páni z hrnčířského průmyslu. Roku 1864 jim byl oktrojován tovární zákon a již za 16 měsíců zmizely všechny nemožnosti. Tovární zákon vyvolal „zdokonalené metody připravování hrnčířské hmoty (slip) lisováním místo sušením, novou konstrukci pecí na sušení nepáleného zboží atd., vesměs události velkého významu v hrnčířském umění, svědčící o pokroku, jakým se nemůže chlubit poslední století… Teplota pecí je značně snížena při značném poklesu spotřeby uhlí a rychlejším účinku na zboží.“[278] Přes všechna proroctví nestouply výrobní náklady hrnčířského zboží, zato však stoupla masa výrobků, takže za 12 měsíců, od prosince 1864 do prosince 1865, vykazoval vývoz přebytek v hodnotě 138.628 liber št. nad průměr předchozích tří let. Při výrobě zápalek bylo pokládáno za přírodní zákon, že hoši musili i v době, kdy hltají oběd, namáčet dřívka do teplé fosforové směsi, jejíž jedovatá pára jim stoupala do tváře. S nutností šetřit časem vynutil tovární zákon (1864) zavedení „dipping machine“ [namáčecího stroje], z něhož se páry nemohou dostat k dělníkovi.[279] Tak se nyní tvrdí v odvětvích krajkářské manufaktury, která ještě nepodléhají továrnímu zákonu, že přestávky na jídlo nemohou být pravidelné, protože různý krajkářský materiál potřebuje různě dlouhou dobu k sušení, jež se pohybuje mezi 3 minutami až hodinou i více. Na to členové „Children's Employment Commission“ odpovídají: „Podmínky jsou tytéž jako v tiskárnách čalounů. Několik hlavních továrníků v tomto odvětví horlivě tvrdilo, že povaha používaného materiálu a různorodost procesů, jimiž materiál prochází, nedovolují bez velké ztráty náhle přerušovat práci pro přestávku na obědy… 6. doložkou 6. odd. Factory Act‘s Extension Act [doplňovacího zákona o rozšíření továrního zákona] (1864) jim byla dána osmnáctiměsíční lhůta ode dne vydání zákona, po jejímž uplynutí musí zavést přestávky na odpočinek, stanovené továrním zákonem.“[280] Sotva byl zákon schválen parlamentem, už páni továrníci objevili toto: „Závady, které jsme očekávali od provedení továrního zákona, se nedostavily. Nepozorujeme, že by výroba byla nějak ochromena. Ve skutečnosti vyrábíme za tutéž dobu více.“[281] Vidíme, že anglický parlament, jemuž jistě nikdo nebude vyčítat geniálnost, došel zkušeností k názoru, že donucovací zákon může prostě oddekretovat všechny tak zvané přirozené překážky, které prý výroba klade omezování a úpravě pracovního dne. Proto se při provádění továrního zákona v určitém průmyslovém odvětví stanoví lhůta 6 až 18 měsíců a je věcí továrníka, aby za tuto dobu odstranil technické překážky. Mirabeauův výrok: „Impossible? Ne me dites jamais ce bête de mot!“ [Nemožné? Neříkejte mi nikdy tohle hloupé slovo!] platí zvlášť pro moderní technologii. Jestliže však tovární zákon urychluje jako ve skleníku dozrávání materiálních prvků nutných k přeměně manufakturní výroby v tovární, zároveň tím, že vytváří nutnost zvětšených výdajů kapitálu, urychluje zánik menších mistrů a koncentraci kapitálu.[282]

Nehledě na čistě technické a technicky odstranitelné překážky, naráží úprava pracovního dne na nepořádné návyky dělníků samých, zejména tam, kde převládá úkolová mzda a kde lze prolenošení jedné části dne nebo týdne dohonit prací přes čas nebo noční prací, metoda, otupující dospělého dělníka a působící zhoubně na jeho nedospělé druhy a na ženy.[283] Ačkoli tato nepravidelnost ve vydávání pracovní síly je přirozenou hrubou reakcí na nudnost jednotvárné dřiny, přesto v daleko větší míře vyplývá z anarchie výroby samé, která zase předpokládá bezuzdné vykořisťování pracovní síly kapitálem. K všeobecnému periodickému střídání fází průmyslového cyklu a zvláštních výkyvů trhu v každém výrobním odvětví přistupuje zejména tak zvaná sezóna, ať již je podmíněna střídáním ročních dob příznivých pro plavbu lodí, anebo módou, a náhlost velkých objednávek, které musí být provedeny v co nejkratší době. Náhlé objednávky se vžívají s rozšiřováním železnic a telegrafu. „Rozšíření železniční sítě po celé zemi,“ praví na př. jeden londýnský továrník, „velmi podpořilo zvyk krátkodobých objednávek; kupci z Glasgowa, Manchestru a Edinburghu přijíždějí nyní jednou za 14 dní, nebo aby nakoupili ve velkém, do obchodních domů v City, kam dodáváme zboží. Místo aby kupovali ze skladu, jak to bývalo zvykem dříve, dělají objednávky, které musíme ihned vyřídit. V dřívějších letech jsme vždycky mohli v době slabé poptávky pracovat předem pro uspokojení poptávky příští sezóny, ale nyní nemůže nikdo předpovědět, po čem bude poptávka.“[284]

V továrnách a manufakturách, které ještě nepodléhají továrnímu zákonu, panuje nejhroznější práce přes čas periodicky — v tak zvaných sezónách i v nepředvídatelných chvílích, následkem náhlých objednávek. Ve vnějším oddělení továrny, manufaktury a obchodní firmy, ve sféře domácké práce, beztak naprosto nepravidelné, surovinami a zakázkami úplně závislé na rozmarech kapitalisty, kterého tu neváží žádné ohledy na využití budov, strojů atd. a který tu neriskuje nic než kůži dělníků samých, pěstuje se takto soustavně průmyslová reservní armáda, vždy pohotová sloužit kapitalistům, decimovaná jednu část roku nejnelidštější dřinou a druhou část roku zbídačovaná nedostatkem práce. „Zaměstnavatelé,“ praví „Children's Employment Commission“, „využívají obvyklé nepravidelnosti domácké práce k tomu, aby ji v době, kdy je nutná mimořádná práce, prodlužovali až do 11, 12, 2 hodin v noci, čili, jak se říká, na všechny hodiny, a to v místnostech, ‚kde už zápach je s to vás porazit (the stench is enough to knock you down). Dojdete třeba ke dveřím a otevřete je, ale neodvažujete se jít dál‘.“[285] „Naši zaměstnavatelé jsou divní patroni,“ říká jeden z vyslýchaných svědků, obuvník, „myslí si, že to chlapcům neškodí, když se půl roku dřou do úpadu a druhou půlku se musí skoro flákat.“[286]

Stejně jako o technických překážkách tvrdili a tvrdí interesovaní kapitalisté i o těchto tak zvaných „obchodních zvyklostech“ („usages which have grown with the growth of trade“), že jsou to „přirozené meze“ výroby, oblíbený nářek bavlnářských lordů v době, kdy je po prvé ohrozil tovární zákon. Ačkoli jejich průmysl závisí více než kterýkoli jiný na světovém trhu, a proto na paroplavbě, usvědčila je zkušenost ze lži. Od té doby se angličtí tovární inspektoři dívají na „obchodní překážky“ jako na pouhou vytáčku.[287] Důkladná a svědomitá vyšetřování „Children's Employment Commission“ opravdu dokazují, že v některých průmyslových odvětvích úprava pracovního dne by jen stejnoměrněji rozdělila na celý rok masu práce, které se v nich již používá[288]; že tato úprava by byla první racionální uzdou pro vražedné, nesmyslné a vrtošivé choutky módy,[289] v podstatě neodpovídající systému velkého průmyslu; že vývoj zaoceánské paroplavby a komunikačních prostředků vůbec odstranil vlastní technický důvod sezónní práce[290]; že všechny ostatní domněle nekontrolovatelné podmínky lze odstranit dalšími stavbami, dalšími stroji, zvýšením počtu současně zaměstnaných dělníků[291] a vyplývajícím z toho zpětným vlivem na systém velkoobchodu.[292] Ale kapitál, jak nejednou prohlásil ústy svých představitelů, přistoupí na tento převrat „jen pod tlakem všeobecného parlamentního zákona“,[293] který nuceně upraví pracovní den z moci zákona. 9. TOVÁRNI ZÁKONODÁRSTVÍ. (DOLOŽKY O ZDRAVOTNÍ PÉČI A O VÝCHOVĚ.) JEHO VŠEOBECNÉ ROZŠÍŘENÍ V ANGLII

Tovární zákonodárství, toto první vědomé a plánovité působení společnosti na živelně se vytvořivší podobu jejího výrobního procesu, je, jak jsme viděli, právě tak nutným produktem velkého průmyslu jako bavlněná příze, selfaktory a elektrický telegraf. Než přejdeme k všeobecnému rozšíření továrního zákonodárství v Anglii, nutno se ještě krátce zmínit o některých doložkách anglického továrního zákona, které se netýkají počtu hodin pracovního dne.

Doložky o zdravotní péči, nehledě na jejich redakci, která kapitalistovi usnadňuje jejich obcházení, jsou neobyčejně skoupé a omezují se fakticky na předpisy o bílení stěn a některá jiná opatření k udržování čistoty, o větrání a ochraně před nebezpečnými stroji. V třetí knize se vrátíme k fanatickému boji továrníků proti doložce, která jim ukládá nepatrné vydání na ochranu údů jejich „rukou“. Zde se znovu skvěle potvrzuje dogma stoupenců svobodného obchodu, že ve společnosti s antagonistickými zájmy přispívá každý k obecnému blahu, usiluje-li o svůj vlastní prospěch. Stačí jeden příklad. Je známo, že od poloviny čtyřicátých let se v Irsku značně rozmohl lnářský průmysl a s ním scutching mills (tírny lnu). Roku 1864 tam bylo na 1.800 těchto mills. Pravidelně na podzim a v zimě jsou zejména mladiství a ženy, synové, dcery a ženy sousedních malých farmářů, vesměs lidé naprosto neobeznámení se stroji, odtrháváni od polních prací, aby v těchto továrnách nakládali len do válcovacích strojů. Úrazy v těchto továrnách nemají co do počtu a intensity obdoby v dějinách strojů. Jediný scutching mill v Kildinanu (u Corku) vykazuje v letech 1852 až 1856 šest smrtelných případů a 60 těžkých zmrzačení, jimž se vesměs mohlo zabránit velmi jednoduchým zařízenímv ceně několika šilinků. Dr. W. White, certifying surgeon [úřední lékař] továren v Downpatricku, prohlašuje v oficiální zprávě ze dne 15. prosince 1865: „Úrazy ve scutching mills jsou nejstrašnějšího druhu. V mnoha případech je utržena od trupu čtvrtina těla. Smrt nebo budoucnost v bídné nemohoucnosti a utrpení jsou obvyklé následky zranění. Vzrůst počtu továren v zemi ovšem ještě rozmnoží tyto hrozné výsledky. Jsem přesvědčen, že náležitým státním dozorem. nad scutching mills lze zabránit velikým obětem na zdraví a životech.“[294] Co by mohlo lépe charakterisovat kapitalistický výrobní způsob než tato nutnost vnucovat mu donucovacím zákonem dodržování nejzákladnějších pravidel hygieny a ochrany zdraví? „Tovární zákon z roku 1864 vybílil a vyčistil v hrnčířství přes 200 dílen, po dvacetiletém nebo naprostém zdržování se jakýchkoli takových operací (to je ta „zdrženlivost“ kapitálu!). V těchto dílnách je zaměstnáno 27.878 dělníků, kteří až dosud při nadměrné denní a často i noční práci vdechovali zamořený vzduch, takže toto zaměstnání, jinak poměrně neškodné, neustále hrozilo nemocí a smrtí. Tovární zákon donutil značně rozmnožit větrací zařízení.“[295] Zároveň tato oblast působnosti továrního zákona pádně dokazuje, jak kapitalistický výrobní způsob samou svou podstatou za určitou hranicí vylučuje jakékoli racionální zlepšení. Několikrát jsme již připomněli, že angličtí lékaři jednomyslně prohlašují 500 krychlových stop vzduchu na osobu za minimum, které sotva stačí při nepřetržité práci. Nu dobrá! Jestliže tovární zákon všemi svými donucovacími opatřeními nepřímo urychluje přeměnu malých dílen v továrny, tedy nepřímo zasahuje do vlastnického práva menších kapitalistů a větším zajišťuje monopol, pak kdyby zákon zajistil v malých dílnách nezbytné množství vzduchu na každého dělníka, přímo by naráz vyvlastnil tisíce malých kapitalistů! To by podťalo samy kořeny kapitalistického výrobního způsobu, tj. sebezhodnocování kapitálu, ať velkého či malého, „svobodným“ nákupem a spotřebováním pracovní síly. Proto před těmito 500 krychlových stop vzduchu dochází továrnímu zákonodárství dech. Zdravotnické instituce, průmyslové vyšetřující komise, tovární inspektoři znovu a znovu zdůrazňují nutnost těchto 500 krychlových stop a nemožnost vynutit je na kapitálu. Prohlašují tak fakticky souchotiny a jiné plicní choroby dělníků za podmínku existence kapitálu.[296]

Třebaže doložky továrního zákona týkající se výchovy jsou celkem ubohé, přece jen prohlásily základní vyučování za povinnou podmínku práce.[297] Jejich úspěch po prvé dokázal, že lze vyučování a tělocvik[298] spojit s fysickou prací, tedy také fysickou práci s vyučováním a tělocvikem. Tovární inspektoři brzy zjistili na základě svědeckých výpovědí učitelů, že tovární děti, třebaže se jim dostává jen poloviny vyučování oproti žákům, kteří chodí do školy pravidelně, naučí se stejně, ba často víc. „Je to jednoduché. Ti, kdo stráví ve škole jen půl dne, jsou stále svěží a téměř vždy schopni a ochotni se učit. Při systému střídání práce se školou je každé z těchto zaměstnání odpočinkem a osvěžením po druhém, a proto je tento systém pro dítě mnohem vhodnější, než trvá-li každé z těchto zaměstnání nepřetržitě. Hoch, který od časného rána sedí ve škole, zejména v horku, nemůže soupeřit s jiným, který přichází veselý a čilý z práce.“[299] Další doklady najdeme v Seniorově řeči na sociologickém kongresu v Edinburghu roku 1863. Poukazuje tu mezi jiným také na to, jak jednostranný, neproduktivní a dlouhý školní den dětí z vyšších a středních tříd zbytečně přidělává práci učitelům a „zároveň nejen neplodně, ale i naprosto škodlivě ubíjí čas, zdraví a energii dětí.“[300] Z továrního systému, jak můžeme v podrobnostech sledovat u Roberta Owena, vzklíčil zárodek výchovy budoucnosti, při které se u všech dětí od určitého věku bude produktivní práce spojovat s vyučováním a tělocvikem nejen jako jeden z prostředků ke zvýšení společenské výroby, nýbrž jako jediný prostředek k produkci všestranně vyvinutých lidí.

Viděli jsme, že velký průmysl technicky ruší manufakturní dělbu práce s jejím doživotním připoutáním celého člověka k jedné dílčí operaci; naproti tomu kapitalistická forma velkého průmyslu reprodukuje tuto dělbu práce v ještě nestvůrnější podobě: ve vlastní továrně tím, že dělníka přeměňuje ve vědomím nadané příslušenství dílčího stroje, všude jinde zčásti tím, že sporadicky užívá strojů a strojové práce,[301] zčásti tím, že zavádí práci žen, dětí a nekvalifikovanou práci jako nový základ dělby práce. Rozpor mezi manufakturní dělbou práce a podstatou velkého průmyslu se prosazuje násilně. Projevuje se mimo jiné v hrozné skutečnosti, že obrovská část dětí, zaměstnaných v moderních továrnách a manufakturách, přikovaných od nejútlejšího věku k nejelementárnějším manipulacím, je po léta vykořisťována, aniž má možnost se naučit nějaké práci, ke které by se jich mohlo později použít třeba jen v téže manufaktuře nebo továrně. V anglických knihtiskárnách na př. přecházeli učňové od lehčích prací k složitějším pracím, jak to odpovídá systému staré manufaktury a řemesla. Prodělali jakési učení, až se stali vyučenými tiskaři. Toto řemeslo vyžadovalo na všech, aby uměli číst a psát. To všechno se změnilo s tiskařským strojem. Tento stroj vyžaduje dva druhy dělníků: dospělého dělníka, dozorce nad strojem, a mladistvé, většinou 11 až 17leté chlapce, jejichž práce záleží výhradně v kladení papíru do stroje a odebírání potištěného papíru ze stroje. Dřou takto, zejména v Londýně, po několik dnů v týdnu nepřetržitě 14, 15, 16 hodin a často 36 hodin po sobě jen s dvěma hodinami přestávky na oběd a spánek![302] Velká část jich neumí číst a jsou to zpravidla úplně zdivočelá, nenormální stvoření. „Aby se stali schopnými vykonávat svou práci, k tomu nepotřebují naprosto žádnou duševní výchovu; mají málo příležitosti získat dovednost a ještě méně ji rozvíjet; jejich mzda, třebaže je pro chlapce poměrně vysoká, nestoupá úměrně s jejich věkem a velká většina nemá vyhlídku na výnosnější a odpovědnější místo dozorce nad strojem, protože na jeden stroj připadá jen jeden dozorce a často čtyři hoši.“[303] Jakmile se stanou příliš starými na svou dětskou práci, tedy nejpozději v 17 letech, jsou z tiskárny propuštěni. Stanou se kandidáty zločinu. Několik pokusů opatřit jim nějaké jiné zaměstnání ztroskotalo na jejich nevědomosti, hrubosti, tělesné a duševní zaostalosti.

To, co platí o manufakturní dělbě práce uvnitř dílny, platí i o dělbě práce uvnitř společnosti. Pokud řemeslo a manufaktura tvoří všeobecnou základnu společenské výroby, je podřízení výrobce výhradně jednomu výrobnímu odvětví, zničení původní rozmanitosti jeho zaměstnání[304] nutným vývojovým momentem. Na této základně každé jednotlivé výrobní odvětví empiricky nachází technickou podobu, která mu odpovídá, zvolna ji zdokonaluje a rychle ji krystalisuje, jakmile je dosaženo určitého stupně zralosti. Občas nastávají změny, vyvolávané jednak novou pracovní látkou, kterou dodává obchod, jednak pozvolnou přeměnou pracovního nástroje. Jakmile je empiricky nalezena odpovídající forma nástroje, zkostnatí i pracovní nástroj, jak dokazuje to, že často po tisíciletí přechází s generace na generaci. Je charakteristické, že až do XVIII. století se jednotlivá řemesla nazývala mysteries (mystères[305] [tajemství]), do jejichž temnot mohl proniknout jen empiricky a profesionálně zasvěcený člověk. Velký průmysl strhl závoj, který lidem zakrýval jejich vlastní společenský výrobní proces a učinil z různých výrobních odvětví, která se spontánně odloučila, záhady pro ostatní, ba i pro toho, kdo byl do onoho odvětví zasvěcen. Zásada velkého průmyslu: rozložit každý výrobní proces, sám o sobě a zprvu bez jakéhokoli ohledu na lidskou ruku, na prvky, z nichž se skládá, vytvořila celou moderní vědu, technologii. Pestré, zdánlivě nesouvislé a zkostnatělé podoby společenského výrobního procesu se rozložily ve vědomě plánovité oblasti aplikace přírodních věd, soustavně rozčleněné podle zamýšleného užitečného efektu. Technologie rovněž odhalila oněch několik velkých základních forem pohybu, v nichž nutně probíhá veškerá produktivní činnost lidského těla přes všechnu rozmanitost používaných nástrojů, právě tak jako se mechanika nedává největší složitostí strojů oklamat v tom, že je to ustavičné opakování jednoduchých mechanických sil. Moderní průmysl nikdy nepokládá existující formu nějakého výrobního procesu za definitivní a nezachází s ní jako s definitivní. Jeho technická základna je proto revoluční, kdežto technická základna všech dřívějších výrobních způsobů byla v podstatě konservativní. [306] Stroji, chemickými procesy a jinými metodami neustále provádí převraty v technické základně výroby a zároveň i ve funkcích dělníků a ve společenských kombinacích pracovního procesu. Tím rovněž neustále revolucionuje dělbu práce uvnitř společnosti a ustavičně vrhá masy kapitálu a masy dělníků z jednoho výrobního odvětví do druhého. Povaha velkého průmyslu podmiňuje proto střídání práce, pohyb funkcí, všestrannou pohyblivost dělníka. Na druhé straně reprodukuje ve své kapitalistické formě starou dělbu práce s jejím zkostnatělým rozdrobením. Viděli jsme, jak tento absolutní rozpor ničí jakýkoli klid, stálost, jistotu životního postavení dělníka, jak mu neustále hrozí tím, že mu s pracovními prostředky vyrazí z rukou i životní prostředky[307] a s jeho dílčí funkcí učiní zbytečným i jeho samého; jak se tento rozpor vybíjí v nepřetržitých hekatombách dělnické třídy, v nejbezuzdnějším mrhání pracovními silami a ve spoustách způsobených společenskou anarchií. To je negativní stránka. Jestliže se však nyní střídání práce prosazuje jen jako nepřekonatelný přírodní zákon a se slepě ničivou silou přírodního zákona, který všude naráží na překážky[308], činí naproti tomu sám velký průmysl svými katastrofami otázkou života a smrti, budou-li střídání práce a tedy co největší mnohostrannost dělníků uznány za všeobecný zákon společenské výroby, jehož normálnímu uskutečňování musí být přizpůsobeny poměry. Činí otázkou života a smrti, zda bude nestvůrnost nešťastného reservního dělnického obyvatelstva, chovaného v záloze pro měnící se vykořisťovatelské potřeby kapitálu, nahrazena absolutní pohotovostí člověka pro měnící se potřeby práce; zda dílčí dělník, pouhý nositel určité dílčí společenské funkce, bude nahrazen všestranně vyvinutým individuem, pro něž jsou různé společenské funkce střídavými způsoby životní činnosti. Jedním momentem tohoto převratného procesu, vyvíjejícím se živelně na základě velkého průmyslu, jsou polytechnické a zemědělské školy, jiným jsou „écoles d'enseignement professionel“ [odborné školy], kde se děti dělníků trochu učí technologii a praktickému zacházení s různými výrobními nástroji. Jestliže tovární zákonodárství jako první skrovný ústupek, těžce vybojovaný na kapitálu, spojuje s tovární prací jen základní vyučování, není pochyb o tom, že nevyhnutelné dobytí politické moci dělnickou třídou vydobude náležité místo v dělnických školách také theoretickému i praktickému technologickému vyučování. Není rovněž pochyb o tom, že kapitalistická forma výroby a jí odpovídající ekonomické poměry dělníků jsou v naprostém rozporu s takovými převratnými fermenty a jejich cílem — zrušením staré dělby práce. Vývoj rozporů určité historické výrobní formy je však jedinou historickou cestou jejího rozkladu a utváření nové. „Ne sutor ultra crepidam!“ [,‚Ševče, drž se kopyta!“] Toto nec plus ultra [tento vrchol] řemeslnické moudrosti se stalo hroznou pošetilostí od chvíle, kdy hodinář Watt vynalezl parní stroj, holič Arkwright spřádací stroj, zlatnický dělník Fulton parník.[309]

Pokud tovární zákonodárství upravuje práci v továrnách, manufakturách atd., jeví se to zprvu jen jako vměšování do vykořisťovatelských práv kapitálu. Každá úprava tzv. domácké práce[310] se naproti tomu jeví od počátku jako přímý zásah do patria potestas [otcovské moci], tj. moderně vyjádřeno, do rodičovské autority, a to je krok, před nímž jemnocitný anglický parlament dlouho na oko zděšeně couval. Avšak síla faktů jej nakonec donutila uznat, že velký průmysl ničí s ekonomickou základnou staré rodiny a jí odpovídající rodinnou prací i staré rodinné vztahy. Bylo nutno proklamovat právo dětí. „Na neštěstí,“ praví se v závěrečné zprávě „Children's Employment Commission“ z roku 1866, „ze všech svědeckých výpovědí vysvítá, že děti obojího pohlaví nepotřebují proti nikomu tolik ochrany jako proti svým rodičům.“ Systém neomezeného vykořisťování dětské práce vůbec a dětské domácké práce zvlášť „se udržuje tím, že rodiče mají nad svými mladistvými a útlými potomky libovolnou a zhoubnou moc, ničím nebrzděnou a nikým nekontrolovanou… Rodiče nesmějí mít absolutní moc dělat ze svých dětí pouhé stroje na získávání toho či onoho denního výdělku… Děti a mladiství mají právo na ochranu zákonodárství před zneužíváním rodičovské moci, které předčasně podlamuje jejich fysické síly a snižuje je jakožto morální a intelektuální bytosti“.[311] Avšak zneužívání rodičovské moci nevytvořilo přímé či nepřímé vykořisťování nezralých pracovních sil kapitálem, nýbrž naopak, kapitalistický způsob vykořisťování tím, že zničil ekonomickou základnu, odpovídající rodičovské moci, vytvořil její zneužívání. Jakkoli hrozným a odporným se jeví rozklad staré rodiny za kapitalistického systému, přesto velký průmysl tím, že přisuzuje rozhodující úlohu ve společensky organisovaném výrobním procesu mimo obvod domácnosti ženám, mladistvým a dětem obojího pohlaví, vytváří ekonomickou základnu pro vyšší formu rodiny a poměru mezi oběma pohlavími. Je ovšem stejně pošetilé pokládat za absolutní křesťansko-germánskou formu rodiny, jako starořímskou, starořeckou či orientální formu, které ostatně společně tvoří jednu historickou vývojovou řadu. Je rovněž jasné, že složení kombinovaného dělnického personálu z osob obojího pohlaví a různého věku — přestože je ve své samorostlé, hrubé, kapitalistické formě, kdy je tu dělník pro výrobní proces, a ne výrobní proces pro dělníka, morovým zdrojem zkázy a otroctví — za příslušných podmínek se naopak nutně musí stát zdrojem humánního rozvoje.[312]

Nutnost přeměnit tovární zákon z výjimečného zákona pro přádelny a tkalcovny, tyto první výtvory strojové výroby, ve všeobecný zákon veškeré společenské výroby, vyplývá, jak jsme viděli, z průběhu dějinného vývoje velkého průmyslu, na jehož pozadí probíhá úplná revoluce v tradiční podobě manufaktury, řemesla a domácké práce: manufaktura se stále mění v továrnu, řemeslo v manufakturu a konečně sféry řemesla a domácké práce se v úžasně krátké době mění v žalostná doupata, kde kapitalistické vykořisťování nerušeně provádí své obludné, šílené rejdy. Rozhodující jsou konec konců dvě okolnosti: za prvé stále znovu se opakující zkušenost, že jakmile je kapitál podroben státní kontrole jen na některých bodech společenské periferie, odškodňuje se tím bezuzdněji na jiných bodech;[313] za druhé volání kapitalistů samých po rovnosti podmínek konkurence, tj. po stejných mezích vykořisťování práce.[314] Slyšme o tom dva hluboké vzdechy. Páni W. Cooksley (majitelé továrny na hřebíky, řetězy atd. v Bristolu) zavedli ve svém závodě dobrovolně omezení pracovního dne. „Protože v sousedních závodech trvá dál starý, neregulovaný systém, jsou vystaveni příkoří v tom, že jejich hoši jsou lákáni (enticed), aby pracovali po 6. hodině večerní jinde.“ „To je,“ říkají ovšem, „nespravedlnost vůči nám a ztráta pro nás, protože se tu vyčerpává část síly hochů, z níž prospěch patří celý nám.“[315] Pan J. Simpson (Paper-Box Bag maker [výroba papírových krabic a sáčků] v Londýně) prohlašuje členům „Children's Employment Commission“: „Chce prý podepsat jakoukoli petici za zavedení továrních zákonů. Za nynějšího stavu nemá v noci klidu („he always felt restless at night“), když zavře svou dílnu a pomyslí si, že jiní nechávají pracovat déle a vyfouknou mu zakázky před nosem.“[316] „Bylo by nespravedlivé,“ praví „Children's Employment Commission“ shrnujíc, „vůči větším podnikatelům, kdyby jejich továrny byly podrobeny úpravě, zatím co malé podniky v jejich vlastním oboru by nepodléhaly žádnému zákonnému omezení pracovní doby. K nespravedlnosti nerovných podmínek konkurence, vznikající tím, že na malé dílny se nevztahuje omezení pracovní doby, přistupuje pro větší továrníky další nevýhoda záležející v tom, že nabídka práce mladistvých a žen směřuje do dílen ušetřených továrními zákony. Konečně by to bylo podnětem k rozmnožování menších dílen, které jsou skoro bez výjimky velmi nepříznivé pro zdraví, pohodlí, výchovu a všeobecné zlepšení postavení lidu.“[317]

Ve své závěrečné zprávě navrhuje „Children's Employment Commission“, aby byl tovární zákon rozšířen na více než 1,400.000 dětí, mladistvých a žen, z nichž asi polovina je vykořisťována v malovýrobě a systémem domácké práce.[318] Praví: „Přijme-li parlament náš návrh v celém rozsahu, je nesporné, že by takové zákonodárství mělo nejblahodárnější vliv nejen na mladé a slabé, jichž se především týká, nýbrž i na obrovskou masu dospělých dělníků, kteří přímo (ženy) či nepřímo (muži) spadají pod jeho působnost. Vnutilo by jim pravidelnou a zkrácenou pracovní dobu; šetřilo by a hromadilo zásobu fysické síly, na níž tolik závisí jejich vlastní zdar a zdar země; chránilo by dorůstající generaci před přepínáním sil v raném věku, které podkopává jejich organismus a předčasně jej vyčerpává; poskytlo by konečně dětem alespoň do 13. roku možnost základního vyučování, a tak by skoncovalo s neuvěřitelnou nevědomostí, která je tak věrně vylíčena ve zprávách komise a na kterou se lze dívat jen s mučivým žalem a hlubokým pocitem národního ponížení.[319] Toryovské ministerstvo ohlásilo v trůnní řeči ze dne 5. února 1867, že návrhy komise pro vyšetřování průmyslu formulovalo v „bills“ [osnovách zákonů].[319a] K tomu potřebovalo nový dvacetiletý experimentum in corpore vili [pokus na bezcenném živém těle]. Již roku 1840 byla jmenována parlamentní komise pro vyšetřování dětské práce. Její zpráva rozvinula podle slov N. W. Seniora „nejhroznější obraz hrabivosti, sobectví a ukrutnosti kapitalistů a rodičů, bídy, upadání a zhouby organismu dětí a mladistvých, jaký sotva kdy spatřil svět… Někdo se snad domnívá, že zpráva popisuje hrůzy minulé doby. Bohužel, máme tu však zprávy, že tyto hrůzy trvají dále, stejně intensivně jako kdy jindy. Brožura, kterou uveřejnil před dvěma lety Hardwicke, prohlašuje, že zlořády, tepané roku 1842, bujejí dnes (1863) dál… Tato zpráva (z roku 1842) zůstala po dvacet let bez povšimnutí a v této době bylo oněm dětem, které vyrůstaly bez nejmenší potuchy jak o tom, co nazýváme morálkou, tak o školním vzdělání, náboženství nebo přirozené rodinné lásce, těmto dětem bylo dovoleno stát se rodiči nynější generace.“[320]

Mezitím se změnily společenské podmínky. Parlament se neodvážil zamítnout požadavky komise z roku 1863, tak jako kdysi zamítl požadavky z roku 1842. Proto již roku 1864, když komise uveřejnila teprve část svých zpráv, byly také kameninový průmysl (včetně hrnčířství), výroba čalounů, zápalek, nábojů a kapslí, jakož i postřihování sametu podrobeny zákonům platným pro textilní průmysl. V trůnní řeči ze dne 5. února 1867 ohlásil tehdejší toryovský kabinet další osnovy zákonů, založené na závěrečných návrzích komise, která mezitím roku 1866 dokončila své dílo.

Dne 15. srpna 1867 potvrdil král Factory Acts Extension Act [doplňovací zákon o rozšíření továrního zákona na nová průmyslová odvětví] a 21. srpna téhož roku Workshops' Regulation Act [zákon o úpravě práce v dílnách]; první zákon se týká velkých podniků, druhý malých.

Factory Acts Extension Act podrobuje továrnímu zákonu vysoké pece, železárny a měďárny, slévárny, strojírny, kovodělné dílny, továrny na gutaperču, papír, sklo, tabák, dále tiskárny a knihárny a vůbec všechny průmyslové dílny tohoto druhu, v nichž je zaměstnáno 50 nebo více osob současně po dobu alespoň 100 dnů v roce.

Abychom si učinili představu o rozsahu působnosti tohoto zákona, uvedeme tu několik definicí stanovených v zákoně: „Řemeslo má (v tomto zákoně) znamenat: jakoukoli ruční práci, provozovanou jako povolání nebo živnost při zhotovování, změnách, zdobení, opravách nebo dodělávání nějakého předmětu určeného k prodeji nebo jeho části.“

„Dílna má znamenat: jakoukoli světnici nebo místnost, krytou nebo pod širým nebem, kde je provozováno nějaké ‚řemeslo‘ dítětem, mladistvým dělníkem nebo ženou a kde má ten, kdo takové dítě, mladistvého dělníka nebo ženu zaměstnává, právo přístupu a kontroly.“

„Zaměstnán má znamenat: činný v nějakém ‚řemesle‘, ať za mzdu nebo bez mzdy, u mistra nebo jednoho z rodičů, jak je dole blíže určeno.“

„Rodiče má znamenat: otce, matku, poručníka nebo jinou osobu, která má poručnictví nebo dozor nad nějakým… dítětem nebo mladistvým dělníkem.“

Článek 7, o trestech za zaměstnávání dětí, mladistvých dělníků a žen proti ustanovením tohoto zákona, stanoví peněžité pokuty nejen pro majitele dílny, ať je to jeden z rodičů nebo ne, nýbrž i „pro rodiče nebo jiné osoby, jejichž péči je svěřeno dítě, mladistvá osoba nebo žena, nebo kteří mají přímý prospěch z jejich práce“.

Factory Acts Extension Act, který se vztahuje na velké závody, zůstává daleko pozadu za továrním zákonem, protože obsahuje množství ubohých výjimečných ustanovení a zbabělých kompromisů s kapitalisty.

Workshops' Regulation Act, žalostný ve všech svých podrobnostech, zůstal mrtvou literou v rukou městských a místních úřadů, které byly pověřeny jeho prováděním. Když jim parlament roku 1871 odňal tuto plnou moc a přenesl ji na tovární inspektory, čímž naráz rozšířil obvod jejich dozoru o více než 100.000 dílen — jen počet cihelen vzrostl o 300 — byl jejich personál velkomyslně rozmnožen o celých osm asistentů, ačkoli už předtím byl jeho počet nedostačující.[321]

Co je tedy na tomto anglickém zákonodárství z roku 1867 nápadné, je jednak nutnost, vnucená parlamentu panujících tříd, v zásadě přijmout tak mimořádná a rozsáhlá opatření proti přehmatům kapitalistického vykořisťování; jednak polovičatost, nechuť a mala fides [obmyslnost], s nimiž pak tato opatření v praxi uskutečňoval.

Vyšetřovací komise z roku 1862 navrhla rovněž novou úpravu důlního průmyslu, průmyslu, který se od všech ostatních liší tím, že u něho jdou zájmy pozemkových vlastníků a průmyslových kapitalistů ruku v ruce. Protiklad těchto dvou zájmů prospěl továrnímu zákonodárství; tam, kde tento protiklad není, stačí to k vysvětlení průtahů a šikan při důlním zákonodárství.

Vyšetřovací komise z roku 1840 učinila tak hrozná a pobuřující odhalení a způsobila takový skandál před celou Evropou, že parlament musel ukonejšit své svědomí Mining Actem [důlním zákonem] z roku 1842, který se omezil na to, že zakázal práci žen a dětí mladších 10 let pod zemí.

Nato přišel roku 1860 Mines' Inspection Act [zákon o důlní inspekci], podle něhož měli v dolech provádět inspekci státní úředníci, zvlášť k tomu jmenovaní, a zakazovalo se přijímat do práce hochy od 10 do 12 let, pokud by neměli školní vysvědčení nebo nechodili do školy určitý počet hodin. Tento zákon zůstal úplně mrtvou literou, protože jmenovaných inspektorů bylo směšně málo, jejich pravomoc byla nepatrná a z jiných příčin, které se ukáží blíže v dalším výkladu.

Jednou z nejnovějších Modrých knih o dolech je „Report from the Select Committee on Mines, together with... Evidence, 23rd July 1866“. Je dílem výboru složeného z členů dolní sněmovny a zmocněného obesílat a vyslýchat svědky; je to tlustý foliant, v němž vlastní „Report“ [zpráva] zabírá jen pět řádek tohoto obsahu: že výbor nemůže nic říci a že je nutno vyslechnout ještě více svědků!

Způsob vyslýchání svědků připomíná cross examinations [křížové výslechy] u anglických soudů, kde se advokát snaží nestydatými, matoucími křížovými otázkami svědka poplést a překroutit jeho výroky. Advokáty jsou tu sami členové parlamentní vyšetřovací komise, mezi nimi majitelé a vykořisťovatelé dolů; svědky jsou horníci, většinou z uhelných dolů. Celá fraška je příliš charakteristická pro ducha kapitálu, než abychom zde neuvedli několik výňatků. Pro snazší přehled podávám výsledky vyšetřování atd. vždy pod určitými nadpisy. Připomínám, že otázky a příslušné odpovědi jsou v anglických Modrých knihách číslovány a že svědkové, jejichž výpovědi jsou zde citovány, jsou horníci z uhelných dolů.

1) Zaměstnávání chlapců od 10. roku v dolech. Práce včetně cesty do dolů a zpět trvá zpravidla 14—15 hodin, výjimečně déle, od 3, 4, 5 hodin ráno do 4—5 hodin večer (čís. 6, 452, 83). Dospělí dělníci pracují ve dvou směnách, po 8 hodinách, ale pro chlapce takové směny neexistují, aby se ušetřilo na nákladech (čís. 80, 203, 204). Menších dětí se používá hlavně k otvírání a zavírání větrných dveří v různých odděleních dolu, starších k těžší práci, dopravě uhlí atd. (čís. 122, 739, 740). Dlouhá pracovní doba pod zemí trvá až do 18. nebo 22. roku, kdy nastává přechod k vlastní havířské práci (čís. 161). Děti a mladiství jsou dnes nuceni dřít více než v kterémkoli dřívějším období (čís. 1663—1667). Horníci žádají téměř jednomyslně parlamentní zákon, který by zakázal práci v dolech do 14. roku. A tu se ptá Hussey Vivian (sám důlní podnikatel): „Nezávisí tento požadavek na větší či menší chudobě rodičů ?“ — A Mr. Bruce: „Nebylo by kruté tam, kde je otec mrtev nebo zmrzačen atd., odejmout rodině tento zdroj příjmu? Ale vždyť je třeba předpokládat, že zákaz bude všeobecný… Chcete zakázat práci dětí do 14 let pod zemí ve všech případech?“ Odpověď: „Ve všech případech“ (čís. 107—110). Vivian: „Kdyby byla práce do 14 let v dolech zakázána, neposílali by rodiče děti do továren atd.? — Zpravidla ne“ (čís. 174). Dělník: „Otvírání a zavírání dveří je na pohled lehké. Ale je to velmi perná práce. Nemluvě o ustavičném průvanu, je tu chlapec uvězněn, jako by seděl v tmavé žalářní kobce.“ Buržoa Vivian: „Nemůže hoch číst při hlídce u dveří, když má světlo?“ — „Předně by si musel kupovat svíčky. Ale mimo to by mu to ani nedovolili. Je tu proto, aby si hleděl své práce, musí konat svou povinnost. Neviděl jsem nikdy hocha v dole číst“ (čís. 139, 141, 143, 158, 160).

2) Výchova. Horníci žádají zákon o povinném vyučování dětí, jako je to stanoveno v továrnách. Článek zákona z roku 1860, podle něhož se vyžaduje školní vysvědčení při přijímání chlapců od 10 do 12 let do práce, prohlašují za čistě ilusorní. „Útrpný“ výslech kapitalistických vyšetřujících soudců je tu opravdu směšný. „Je zákona více zapotřebí proti zaměstnavatelům než proti rodičům? — Proti oběma“ (čís. 115). — „Víc proti zaměstnavatelům než proti rodičům? — Jak na to mám odpovědět?“ (čís. 116). „Projevují zaměstnavatelé nějakou snahu přizpůsobit pracovní hodiny školnímu vyučování? — Nikdy“ (čís. 137). „Zlepšují horníci dodatečně svou výchovu? — Většinou se zhoršují; osvojují si špatné zvyky; oddávají se pití a hře a podobným věcem a celkově upadají“ (čís. 211). „Proč neposílají děti do večerních škol? — Ve většině uhelných obvodů nejsou. Ale hlavní věc je, že děti jsou příliš dlouhou prací tak vyčerpány, že se jim únavou zavírají oči“ (čís. 454). „Tedy,“ uzavírá buržoa, „jste proti výchově? — Vůbec ne, ale“ atd. „Nejsou majitelé dolů atd. podle zákona z roku 1860 povinni žádat školní vysvědčení, když přijímají do práce děti mezi 10. a 12. rokem? — Podle zákona ano, ale zaměstnavatelé to nedělají.“ „Podle vašeho názoru se tento zákonný předpis všeobecně neprovádí? — Vůbec se neprovádí“ (čís. 443, 444). „Zajímají se havíři hodně o otázku výchovy? — Velká většina“ (čís. 717). „Mají zájem na provádění zákona? — Velká většina má“ (čís. 718). „Proč si tedy nevynutí jeho provádění? — Mnohý dělník by rád nepustil do práce chlapce bez školního vysvědčení, ale stává se tím poznamenaným mužem (a marked man)“ (čís. 720). „Poznamenaný kým? — Svým zaměstnavatelem“ (čís. 721). „Přece si nemyslíte, že by zaměstnavatelé pronásledovali člověka pro poslušnost zákona? — Domnívám se, že by to udělali“ (čís. 722). „Proč dělníci neodepřou pracovat s takovými chlapci? — Nemají na vybranou“ (čís. 123). „Žádáte zákrok parlamentu? — Má-li se udělat něco účinného pro výchovu hornických dětí, musí se tak stát parlamentním zákonem, nuceně“ (čís. 1634). ‚ ‚Má to platit pro děti všech dělníků Velké Britannie nebo jen pro horníky ? — Jsem zde, abych mluvil jménem horníků“, (čís. 1636). „Nač odlišovat hornické děti od jiných? — Protože tvoří výjimku z pravidla“ (čís. 1638). „Po jaké stránce? — Po tělesné“ (čís. 1639). „Proč by měla mít pro ně výchova větší cenu než pro hochy z jiných tříd? Neříkám, že má pro ně větší cenu, ale protože musí příliš dlouho pracovat v dolech, mají méně vyhlídek na výchovu v denních a nedělních školách“ (čís. 1640). „Takové otázky nelze stavět absolutně, že ano?“ (čís. 1644). „Je v obvodech dost škol? — Není“ (čís. 1646). „Kdyby stát žádal, aby se posílalo do školy každé dítě, kde by se vzaly školy pro všechny děti? — Myslím, že jakmile to budou okolnosti vyžadovat, budou už školy samy vznikat“ (čís. 1647). „Velká většina nejen dětí, nýbrž i dospělých horníků neumí ani psát ani číst“ (čís. 705, 726).

3) Práce žen. Dělnic se sice od roku 1842 už neužívá k pracím pod zemí, zato však pracují na povrchu při nakládání uhlí, při tahání kádí s uhlím ke kanálům a železničním vagonům, při tříděni uhlí atd. Používání ženské práce značně vzrostlo v posledních 3—4 letech (čís. 1727). Jsou to většinou hornické ženy, dcery a vdovy od 12. do 50. a 60. roku (čís. 647, 1779, 1781). „Co soudí horníci o práci žen na dolech? — Všeobecně ji odsuzují“ (čís. 648). „Proč? — Považují ji za ponižující pro ženské pohlaví“ (čís. 649). „Ženy nosí jakési mužské šaty. V mnoha případech mizí všechen stud. Mnoho žen kouří. Práce je stejně špinavá jako práce v dolech. Je mezi nimi mnoho vdaných žen, které nemohou plnit své povinnosti v domácnosti“ (čís. 650—654, 701). „Mohou vdovy najít tak výnosné zaměstnání (8—10 šilinků týdně) někde jinde? — To vám nemohu říci“ (čís. 709, 708). „A přesto (srdce z kamene!) jste rozhodnuti jim toto živobytí vzít? — Určitě!“ (čís.. 710). „Kde se bere taková nálada? — My havíři si příliš vážíme žen, než abychom se mohli dívat na to, jak jsou odsouzeny k práci na dolech... Tato práce je většinou velmi těžká. Mnohé z těchto děvčat zvedají 10 tun za den“ (čís. 1715, 1717). „Myslíte, že dělnice zaměstnané na dolech jsou nemravnější než dělnice v továrnách? — Procento špatných je větší než mezi děvčaty v továrnách“ (čís. 1732). „Ale vy nejste spokojeni ani se stavem mravnosti v továrnách? Ne“ (čís. 1733). „Což chcete zakázat i ženskou práci v továrnách? — Ne, to nechci“ (Čís. 1734). „Proč ne? — Je pro ženské pohlaví čestnější a vhodnější“ (čís. 1735). „A myslíte, že je přesto na škodu jejich mravnosti? — Ne, zdaleka ne tolik, jako práce na dole. Ostatně neříkám to jen z důvodů morálních, nýbrž i fysických a sociálních. Sociální degradace dívek je hrozná, nejhlubší. Stanou-li se tyto dívky ženami horníků, trpí muži těžce touto degradací, která je vyhání z domu a dohání je k pití“ (čís. 1736). „Ale neplatilo by totéž o ženách, zaměstnaných v železárnách? — Nemohu mluvit za jiná odvětví“ (čís. 1737). „Ale jaký je pak rozdíl mezi ženami zaměstnanými v železárnách a na dolech? — Touto otázkou jsem se nezabýval“ (čís. 1740). „Dovedl byste najít nějaký rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi? — Nic jsem o tom nezjišťoval, ale když jsem chodil dům od domu, poznal jsem ostudné poměry v našem obvodu“ (čís. 1741). „Neměli byste velkou chuť odstranit práci žen všude, kde je ponižující? — Ano… nejlepší city probouzí v dětech mateřská péče“ (čís. 1750). „Ale to platí i o práci žen v zemědělství? — Ta trvá jen dvě roční období, kdežto u nás pracují všechna čtyři roční období“ (čís. 1751). „Často pracují ve dne v noci, promoklé na kůži, s oslabenou konstitucí a podlomeným zdravím.“ „Nestudoval jste tu otázku (totiž otázku práce žen) všeobecně? — Díval jsem se kolem sebe a mohu říci, že jsem nenašel nikde nic podobného práci žen na dolech. Je to mužská práce, práce pro silné muže“ (Čís. 1753, 1793, 1794). „Lepší kategorie horníků, která se snaží povznést a zušlechtit, místo aby našla v ženách oporu, právě jejich zásluhou pustne“ (čís. 1808). Když se buržoové ještě dál křížem krážem vyptávali, vychází konečně najevo tajemství jejich „soucitu“ s vdovami, chudými rodinami atd.: „Majitel uhelných dolů svěřuje vrchní dozor určitým gentlemanům a ti, aby sklidili pochvalu, snaží se všemožně zařídit všechno co nejhospodárněji, a tak dostávají zaměstnané dívky 1 šilink až 1 šilink 6 pencí denně za práci, za kterou by muži museli dostat 2 šilinky 6 pencí“ (čís. 1816).

4) Komise pro ohledání mrtvol. „Co se týče coroner's inquests [úředního ohledání mrtvol] ve vašich obvodech, jsou dělníci spokojeni se soudním řízením, přihodí-li se neštěstí? — Ne, nejsou“ (čís. 360). „Proč ne? — Hlavně proto, že členy komise se stávají lidé, kteří o dolech vůbec nic nevědí. Dělníci nejsou nikdy přibíráni, leda jako svědci. Většinou se berou kupci ze sousedství, kteří jsou pod vlivem majitelů dolů, svých zákazníků, a nerozumějí ani technickým výrazům svědků. Žádáme, aby část komise tvořili horníci. Obyčejně bývá rozsudek v rozporu s výpovědmi svědků“ (čís. 361, 364, 366, 368, 371, 375). „Nemají být komise nestranné? — Ano“. „Byli by dělníci nestranní? Nevidím důvody, proč by neměli být nestranní. Mají odborné znalosti.“ „Ale neměli by snahu vynášet v zájmu dělníků nespravedlivě tvrdé rozsudky? — Ne, to nemyslím“ (čís. 378, 379, 380).

5) Falešné míry a váhy atd. Dělníci žádají týdenní výplatu místo čtrnáctidenní, měření podle váhy, a ne podle krychlového obsahu kádí, ochranu proti používání falešných vah atd. (čís. 1071). „Jsou-li kádě podvodně zvětšeny, může přece dělník důl opustit po čtrnáctidenní výpovědi? — Ale jde-li na jiné místo, najde tam totéž“ (čís. 1071). „Ale může přece opustit místo, kde se děje takové bezpráví? — To panuje všude“ (čís. 1072). „Ale dělník může opustit každé takové místo po čtrnáctidenní výpovědi? — Ano“ (čís. 1073). Tak, vyřízeno!

6) Důlní inspekce. Dělníci trpí nejen úrazy při výbuchu plynů. „Máme stejně důtklivé stížnosti na špatné větrání uhelných dolů, takže tam dělníci sotva mohou dýchat; stávají se tím neschopnými jakékoli práce. Tak na př. právě teď v té části dolu, kde pracuji, uvrhl zkažený vzduch několik lidí na týdny na lůžko. Hlavní chodby jsou obyčejně dost vzdušné, ale na místech, kde pracujeme, je nedostatek vzduchu. Pošle-li některý havíř inspektorovi stížnost na větrání, bývá propuštěn a stane se ‚poznamenaným‘ člověkem, který už nedostane nikde jinde práci. ‚Mining inspecting Act‘ [zákon o důlní inspekci] z roku 1860 je jen kus papíru. Inspektor — a je jich příliš málo — vykoná snad jednou za 7 let formální prohlídku. Náš inspektor je úplně neschopný, sedmdesátiletý stařec, jemuž je podřízeno více než 130 uhelných dolů. Potřebujeme více inspektorů a také podinspektory“ (čís. 234 a násl.). „Má vláda vydržovat takovou armádu inspektorů, aby mohli sami bez informace dělníků dělat všechno, co žádáte? — To není možné, ale mají si sami přijít pro informace do dolů“ (čís. 280, 277). „Nemyslíte, že by to mělo ten účinek, že by se odpovědnost(!) za větrání atd. převalila s majitelů dolů na vládní úředníky? — Vůbec ne; jejich úkolem musí být donutit k zachovávání platných zákonů“ (čís. 285). „Když mluvíte o podinspektorech, myslíte tím lidi s menším platem a nižšího druhu, než jsou nynější inspektoři? — Nemusí být vůbec nižší, dáte-li nám lepší“ (čís. 294). „Chcete víc inspektorů nebo nižší třídu lidí, než jsou inspektoři? — Potřebujeme lidi, kteří by sami chodili do šachet, lidi, kteří by se nebáli o svou kůži“ (čís. 295). „Kdyby se splnilo vaše přání, aby byli ustanoveni inspektoři horšího druhu, nevyvolal by nedostatek jejich dovednosti nebezpečí atd.? — Ne; to je věc vlády, aby ustanovila vhodné osoby“ (čís. 297). Tento způsob vyšetřování se nakonec zdál příliš hloupý samému předsedovi komise. „Chcete,“ vpadl do řeči, „praktické lidi, kteří by se rozhlédli přímo v dolech a podávali by zprávy inspektorovi, jenž by pak mohl využít svých širších znalostí?“ (čís. 298, 299). „Nevyžádalo by si větrání všech těchto starých dolů příliš velké náklady? — Ano, náklady by možná vzrostly, ale lidské životy by byly chráněny“ (čís. 531). Jeden havíř protestuje proti 17. článku zákona z roku 1860: „Shledá-li v nynější době důlní inspektor některou část dolu nezpůsobilou pro práci, musí o tom podat zprávu majiteli dolu a ministrovi vnitra. Potom má majitel dolu 20 dní na rozmyšlenou; na konci dvacetidenní lhůty může odepřít jakoukoli změnu. Učiní-li tak, má napsat ministru vnitra a navrhnout mu 5 důlních inženýrů, z nichž musí ministr vybrat smírčí soudce. Tvrdíme, že v tomto případě majitel dolu jmenuje ve skutečnosti své vlastní soudce“ (čís. 581). Buržoa, provádějící výslech, sám majitel dolů: „To je čistě spekulativní námitka“ (čís. 586). „Máte tedy velmi nízké mínění o poctivosti důlních inženýrů? — Říkám, že je to velmi nesprávné a nespravedlivé“ (čís. 588). „Nemají důlní inženýři jakýsi úřední charakter, takže jejich rozhodnutí jsou povznesena nad stranickost, které se obáváte? — Odpírám odpovídat na otázky o osobním charakteru těchto lidí. Jsem přesvědčen, že v mnoha případech jednají velmi stranicky a že by měli být zbaveni této moci tam, kde je v sázce lidský život“ (čís. 589). Týž buržoa je tak nestydatý, že se ptá: „Nemyslíte, že i majitelé dolů mají při výbuších ztráty?“ — Konečně: „Nemůžete vy dělníci sami hájit své zájmy a nedovolávat se pomoci vlády? — Ne“ (čís. 1042). Roku 1865 bylo ve Velké Britannii 3.217 uhelných dolů a — 12 inspektorů. Jeden majitel dolů z Yorkshiru (,‚Times“ ze dne 26. ledna 1867) sám vypočítává, že inspektoři, nehledě na jejich čistě byrokratické povinnosti, které pohlcují všechen jejich čas, by mohli navštívit každý důl jen jednou za 10 let. Není divu, že v posledních letech (zejména roku 1866 a 1867) rostly katastrofy co do počtu i rozsahu (mnohdy činil počet obětí 200—300 dělníků). To jsou krásy „svobodné“ kapitalistické4 výroby.

V každém případě je zákon z roku 1872, přestože má určité nedostatky, prvním zákonem, který upravuje pracovní dobu dětí zaměstnaných v dolech a činí vykořisťovatele a majitele dolů do jisté míry odpovědnými za tak zvaná neštěstí.

Královská komise z roku 1867 pro vyšetřování práce dětí, mladistvých a žen v zemědělství uveřejnila několik velmi důležitých zpráv. Bylo učiněno několik pokusů použít zásad továrního zákonodárství v pozměněné formě pro zemědělství, ale všechny dosud úplně selhaly. Musím tu však upozornit na to, že existuje nepřekonatelná tendence používat těchto zásad všeobecně.

Jestliže se na jedné straně všeobecné rozšíření továrního zákonodárství jakožto prostředku fysické a duševní ochrany dělnické třídy stalo nevyhnutelným, zevšeobecňuje a urychluje na druhé straně, jak již bylo naznačeno, přeměnu rozptýlených pracovních procesů v trpasličím měřítku v kombinované pracovní procesy ve velkém, společenském měřítku, tj. zevšeobecňuje a urychluje koncentraci kapitálu a samovládu továrního režimu. Ničí všechny starodávné a přechodné formy, za nimiž se ještě zčásti skrývá panství kapitálu, a nahrazuje je jeho přímým, nezahaleným panstvím. Tím zevšeobecňuje i přímý boj proti tomuto panství. Zatím co si v jednotlivých dílnách vynucuje jednotvárnost, pravidelnost, pořádek a hospodárnost, ohromným podnětem, jímž je pro techniku omezení a úprava pracovního dne, zvyšuje anarchii a katastrofy kapitalistické výroby vůbec, intensitu práce a konkurenci stroje s dělníkem. Se sférami malovýroby a domácké práce ničí poslední útočiště „přebytečných“ a tím i dosavadní pojistné záklopky celého společenského mechanismu. Působí, že spolu s materiálními podmínkami a společenskou kombinací výrobního procesu dozrávají i rozpory a antagonismy jeho kapitalistické formy, tedy zároveň tvůrčí prvky nové společnosti i převratné momenty staré společnosti.[322] 10. VELKÝ PRŮMYSL A ZEMĚDĚLSTVÍ

Revoluci, kterou vyvolává velký průmysl v zemědělství a ve společenských vztazích činitelů zemědělské výroby, bude možno vyložit teprve později. Zde postačí, naznačíme-li předem stručně některé její výsledky. Nemá-li užívání strojů v zemědělství převážně škodlivé fysické následky, které působí továrnímu dělníkovi[323], působí zde ještě intensivněji a bez protitlaku na přeměnu dělníků v „přebytečné“, jak uvidíme později v podrobnostech. Na př. v hrabstvích Cambridge a Suffolk se za posledních dvacet let značně zvětšila plocha obdělávané půdy, kdežto venkovského obyvatelstva za totéž období ubylo nejen relativně, nýbrž i absolutně. Ve Spojených státech severoamerických nahradily zemědělské stroje dělníky zatím jen potencionálně, tj. dovolují výrobci obdělávat větší plochu, ale fakticky nevyhánějí zaměstnané dělníky. V Anglii a Walesu činil roku 1861 počet osob, zúčastněných při výrobě zemědělských strojů, 1.034, kdežto počet zemědělských dělníků, zaměstnaných u parních a pracovních strojů činil jen 1.205.

Ve sféře zemědělství působí velký průmysl nejrevolučněji v tom smyslu, že ničí baštu staré společnosti, „rolníka“, a staví na jeho místo námezdního dělníka. Potřeba sociálního převratu a sociální protiklady jsou nyní na venkově stejné jako ve městě. Namísto nejsetrvačnějšího a nejneracionálnějšího neúčelného hospodaření nastupuje vědomé technologické používání vědy. Kapitalistický výrobní způsob dovršuje roztržení původního rodinného pouta mezi zemědělstvím a manufakturou, které spojovalo jejich dětsky nevyvinuté formy. Zároveň však vytváří materiální předpoklady nové, vyšší synthesy — spojení zemědělství a průmyslu na základě jejich forem vyvinuvších se v protiklady. Se stále rostoucí převahou městského obyvatelstva, které kapitalistická výroba hromadí ve velkých centrech, hromadí na jedné straně historickou sílu pohybu společnosti kupředu, na druhé straně brání výměně látek mezi člověkem a zemí, tj. návratu součástek půdy, využitých člověkem ve formě potravin a oděvu, do půdy, tj. porušuje věčnou přirozenou podmínku trvalé plodnosti půdy. Tím zároveň ničí fysické zdraví městských dělníků i duševní život venkovských dělníků.[324] Avšak ničením podmínek výměny látek, které vznikly čistě živelně, vynucuje si kapitalistická výroba obnovení soustavné výměny látek jako zákona regulujícího společenskou výrobu a ve formě přiměřené plnému rozvoji člověka. Stejně jako v manufaktuře, je i v zemědělství kapitalistická přeměna výrobního procesu zároveň martyrologem výrobců, pracovní prostředek je prostředkem ujařmování, vykořisťování a ochuzování dělníka, společenská kombinace pracovních procesů organisovaným potlačováním jeho individuální životní činnosti, svobody a samostatnosti. Rozptýlení venkovských dělníků po velkých plochách podlamuje sílu jejich odporu, kdežto koncentrace městských dělníků tuto sílu stupňuje. Jako v městském průmyslu vykupuje se v moderním zemědělství zvýšení produktivní síly práce a větší uvolňování práce pleněním a vyčerpáváním pracovní síly samé. A každý pokrok kapitalistického zemědělství je nejen pokrokem v umění olupovat dělníka, nýbrž i v umění olupovat půdu, každý pokrok ve zvýšení plodnosti půdy pro danou dobu je zároveň pokrokem v ničení trvalých zdrojů této plodnosti. Čím více vychází některá země, jako na př. Spojené státy severoamerické, z velkého průmyslu jako skryté základny svého vývoje, tím rychlejší je tento ničivý proces.[325] Kapitalistická výroba rozvíjí tedy techniku a kombinaci společenského výrobního procesu jen tím, že zároveň podkopává zdroje všeho bohatství: zemi a dělníka.

__________________________________

Poznámky:

[86] Mill by byl měl říci: „Alespoň jedné lidské bytosti, která nežije z cizí práce“, protože stroje nesporně velmi rozmnožily počet vznešených zahalečů.

[87] „ Viz na př. Hutton: „Course of Mathematics“. [Londýn 1841 — 1843, sv. I—II.]

[88] „S tohoto hlediska se dá také vést ostrá hranice mezi nástrojem a strojem: rýč, kladivo, dláto atd., pákové a šroubové systémy, pro něž, i kdyby byly sebeumělejší, je hybnou silou člověk… to všechno spadá pod pojem nástroje; naproti tomu pluh se zvířecí hybnou silou, větrné atd, mlýny je třeba počítat ke strojům.“ (Wilhelm Schulz: „Die Bewegung der Produktion“. Curych 1843, str. 38.) Spis po mnoha stránkách chvályhodný.

[89] Už před ním se používalo spřádacích strojů, třebaže velmi nedokonalých, pravděpodobně nejdříve v Italii. Kritické dějiny technologie by vůbec dokázaly, jak málo patří jakýkoli vynález XVIII. století tomu či onomu jednotlivci. Až dosud takové dílo neexistuje. Darwin vzbudil zájem o dějiny přírodní technologie, tj. o vytvoření rostlinných a živočišných orgánů, které hrají úlohu výrobních nástrojů v životě rostlin a živočichů. Nezaslouží si stejné pozornosti dějiny tvoření produktivních orgánů společenského člověka, dějiny této materiální základny každé zvláštní společenské organisace? A nebylo by snazší je napsat, když, jak praví Vico, dějiny lidstva se liší od dějin přírody tím, že jsme jedny dělali a druhé nedělali? Technologie odhaluje aktivní postoj člověka k přírodě, bezprostřední výrobní proces jeho života, a tím i jeho společenských životních podmínek a z nich vyvěrajících duševních představ. Dokonce i celé dějiny náboženství; které abstrahují od této materiální základny, jsou nekritické. Je ovšem mnohem snazší nalézt rozborem pozemské jádro mlhavých náboženských představ, než naopak z daných poměrů reálného života vyvodit odpovídající jim náboženské formy. Toto je jedině materialistická, a tedy jedině vědecká metoda. Nedostatky abstraktního přírodovědeckého materialismu, který vylučuje dějinný proces, se projevují již v abstraktních a ideologických představách jeho mluvčích, jakmile se odváží za hranice své odbornosti.

[90] Zejména v původní formě mechanického tkalcovského stavu poznáváme na první pohled starý tkalcovský stav. Ve své moderní formě je podstatně změněn.

[91] Teprve asi od roku 1850 se stále větší část nástrojů pro pracovní stroje začíná v Anglii zhotovovat strojově, ačkoli je nevyrábějí tíž továrníci, kteří vyrábějí stroje samy. Stroji k zhotovování takových mechanických nástrojů jsou na př. automatic bobbin-making engine [automatický stroj na cívky], card- setting engine [stroj na mykací povlaky], stroje na tkalcovské listy, stroje na kování selfaktorových a prstencových vřeten.

[92] Mojžíš Egyptský praví: „Nezavížeš úst vola mlátícího“ [Bible, kn. V, Mojžíšova, kap. 25, v. 4]. Křesťansko-germánští lidumilové dávali naproti tomu svým nevolníkům, kterých používali jako hnací síly při mletí, velikou kulatou desku ze dřeva na krk, aby si nemohli rukou dávat mouku do úst.

[93] Jednak nedostatek přirozených vodních spádů, jednak boj proti nadbytku vody v jiných formách přiměly Holanďany používat větru jako hnací síly. Větrný mlýn sám převzali z Německa, kde tento vynález vyvolal vážný boj mezi šlechtou, duchovenstvem a císařem o to, komu z nich tří vítr „náleží“. Vzduch činí nevolným [Luft macht eigen] — říkalo se v Německu, kdežto Holandsko vítr osvobodil. Neučinil Holanďana nevolníkem, nýbrž vydobyl Holanďanovi půdu. Ještě roku 1836 se v Holandsku používalo 12.000 větrných mlýnů o 6000 koňských silách, které chránily dvě třetiny země před zpětnou přeměnou v bažinu.

[94] Byl sice už značně zdokonalen Wattovým prvním, tak zvaným jednoduše působícím parním strojem, zůstal však v této formě pouhým strojem na čerpání vody a solanky.

[95] „Spojení všech těchto jednoduchých nástrojů, uváděných do pohybu jediným motorem, tvoří stroj.“ (Babbage: „On the Economy of Machinery“, [str. 136].)

[96] John C. Morton pronesl v lednu roku 1861 v „Society of Arts“ [Společnosti řemesel] přednášku o „silách používaných v zemědělství“. Tam se praví mimo jiné: „Každé zlepšení, které zvyšuje nivelisaci půdy, umožňuje používání parního stroje k výrobě čistě mechanické síly... Koňské síly je zapotřebí tam, kde křivolaké ploty a jiné překážky znemožňují stejnoměrný pohyb. Takové překážky den ode dne více mizejí. Při operacích, které vyžadují poměrně více uplatnění vůle a méně fysické síly, se dá použít jedině síly, řízené v každé minutě lidským rozumem, tedy lidské síly.“ Pan Morton převádí pak parní sílu, koňskou sílu a lidskou sílu na jednotku míry, obvyklou u parních strojů, totiž na sílu, která zvedne za minutu 33.000 liber do výše jedné stopy, a vypočítává náklady na jednu parní koňskou sílu: u parního stroje na 3 pence, při použití koně na 5½ pence za hodinu. Dále, má-li kůň zůstat zdráv, nesmí pracovat déle než 8 hodin denně. Při používání parní síly k obdělávání půdy lze ušetřit nejméně 3 koně ze 7, při čemž náklady na parní stroj za celý rok nejsou větší než náklady na tyto propuštěné koně za 3 nebo 4 měsíce, kdy se jich skutečně používá. Konečně při zemědělských operacích, při nichž je možno použít parní síly, zlepšuje parní síla, ve srovnání s koňskou silou, kvalitu výrobku. Aby se vykonala práce parního stroje, muselo by se používat 66 dělníků s celkovou sumou mzdy 15 šilinků za hodinu, kdežto práci koní by vykonalo 32 dělníků s celkovou sumou mzdy 8 šilinků za hodinu.

[97] Faulhaber 1625, De Caus 1688.

[98] Nejnovější vynález turbin zbavuje průmyslové využívání vodní síly mnoha dřívějších omezení.

[99] „V raných dobách textilních manufaktur bylo umístění výroby závislé na existenci vodního toku s dostatečným spádem, aby mohl otáčet vodním kolem; a ačkoli zřizování továren s vodním pohonem bylo první ranou pro domácký systém manufaktury, přece tyto továrny... které musely být zakládány u vodních toků a často byly od sebe značně vzdáleny, představovaly prvek spíše venkovské než městské soustavy; teprve po zavedení parní síly místo vodní síly mohou být továrny soustřeďovány ve městech a na místech, kde je dostatek vody a uhlí, nutných k výrobě páry. Parní stroj je matkou průmyslových měst.“ (A. Redgrave v „Reports of the Insp. of Fact, for 30th April 1860“, str. 36.)

[100] S hlediska manufakturní dělby práce nebylo tkaní jednoduchá, nýbrž naopak složitá řemeslná práce, a proto je mechanický tkalcovský stav stroj, který vykonává velmi rozmanité operace. Je vůbec nesprávná představa, že se moderní stroje původně zmocnily takových operací, které byly zjednodušeny manufakturní dělbou práce. Předení a tkaní se v manufakturním období od sebe oddělily jako nové druhy, jejich nástroje byly zdokonaleny a pozměněny, ale pracovní proces sám, nijak nerozdělen, zůstal řemeslný. Stroj nevychází z práce, nýbrž z pracovního prostředku.

[101] Před epochou velkého průmyslu byla vlnařská manufaktura převládající manufakturou v Anglii. Proto se v ní v první polovině XVIII. století prováděla většina pokusů. Bavlna, jejíž mechanické zpracování nevyžaduje tak namáhavých příprav, využila zkušeností nabytých s ovčí vlnou; stejně se později naopak mechanický vlnařský průmysl rozvinul na základě mechanického spřádání a tkaní bavlny. Jednotlivé prvky vlnařské manufaktury, na př. česání vlny, byly zapojeny do továrního systému teprve v posledních desetiletích. „Používání mechanické síly při česání vlny... jež se rozšířilo po zavedení ‚česacího stroje‘, zejména Listerova... mělo nesporně ten následek, že velký počet lidi přišel o práci. Vlna se dříve česala ručně, většinou doma u česače. Nyní se všeobecně češe v továrně a ruční práce byla odstraněna, kromě některých zvláštních druhů práce, při nichž se dosud dává přednost ručně česané vlně. Mnozí z ručních česačů našli práci v továrnách, ale výrobek ručního česače je tak malý ve srovnání s výrobkem stroje, že velmi značný počet česačů je stejně bez práce.“ („Reports of Insp. of Fact, for 31st October 1856“, str. 16.)

[102] „Princip továrního systému záleží tedy v tom... že se dělba nebo rozložení práce mezi řemeslníky nahrazuje rozložením procesu na jeho podstatné součásti.“ (Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 20.)

[103] Mechanický tkalcovský stav ve své původní formě je hlavně ze dřeva, zdokonalený, moderní, ze železa. Do jaké míry ovládá zpočátku stará forma výrobního prostředku jeho novou formu, to ukazuje mimo jiné i nejpovrchnější srovnání moderního parního tkalcovského stavu se starým stavem, moderních dmychacích zařízení ve slévárnách železa s původním nemotorným mechanickým obrozením obyčejného kovářského měchu, a snad pádněji než všechno ostatní první pokus o sestrojení lokomotivy před vynálezem nynějších lokomotiv: tato lokomotiva měla opravdu dvě nohy, které střídavě zvedala jako kůň. Teprve po dalším vývoji mechaniky a po nashromáždění praktických zkušeností je forma stroje zcela určována zásadami mechaniky, a oprošťuje se tudíž úplně od staré formy nástroje, který se nyní vyvíjí ve stroj.

[104] Cottongin [odzrňovací stroj] Yankeeho Eli Whitneye prodělal až do nejnovější doby v podstatě méně změn než kterýkoli jiný stroj XVIII. století. Teprve v posledních desítiletích (před rokem 1867) udělal jiný Američan, pan Emery z Albany, New York, z Whitneyova stroje starožitnost velmi jednoduchým a účelným zdokonalením.

[105] „The Industry of Nations“. Londýn 1855, sv. II, str. 239. Tam se praví: „Jakkoli jednoduchý a na první pohled bezvýznamný se zdá tento přídavek k soustruhu, přesto soudíme, že lze bez přehánění říci, že jeho vliv na zdokonalování a rozšíření strojů byl stejně velký jako vliv zdokonalení provedených Wattem na parním stroji samém. Jeho zavedení naráz zdokonalilo a zlevnilo všechny stroje a dalo podnět k dalším vynálezům a zdokonalením.“

[106] Jeden z těchto strojů na kování paddle-wheel shafts [hřídelů k lopatkovým kolům] se v Londýně nazývá „Thor“. Ková hřídel o váze 16½ tuny s touž lehkostí, jako kovář ková podkovu.

[107] Stroje na zpracování dřeva, kterých je možno používat i v malém měřítku, jsou většinou americkým vynálezem.

[108] Věda nestojí kapitalistu vůbec „nic“, což mu naprosto nebrání jí využívat. „Cizí“ vědy se kapitál zmocňuje jako cizí práce. „Kapitalistické“ přivlastňování a „osobní“ přivlastňování, ať už vědy či hmotného bohatství, jsou však naprosto rozdílné věci. Sám dr. Ure si stěžoval na hrubou neznalost mechaniky u svých milých továrníků využívajících strojů a Liebig vypravuje o hrozné neznalosti anglických chemických továrníků v oboru chemie.

[109] Ricardo věnuje někdy do té míry pozornost výhradně tomuto účinku strojů — který ostatně nevysvětluje, stejně jako nevysvětluje všeobecný rozdíl mezi pracovním procesem a hodnototvorným procesem — že leckdy zapomíná na tu součást hodnoty, kterou stroje přenášejí na výrobek, a úplně ji ztotožňuje s přírodními silami. Tak na př.: „Adam Smith všude uznává služby, které nám prokazují přírodní činitelé a stroje. Ale přesně rozlišuje povahu hodnoty, kterou přidávají zbožím… protože konají tuto práci zdarma, jejich přispění nepřidává nic ke směnné hodnotě.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 336, 337.) Ricardova poznámka je ovšem správná vůči J. B. Sayovi, který tlachá o tom, že stroje prokazují tu „službu“, že tvoří hodnotu, která prý tvoři část „zisku“.

[109a] {Poznámka ke 3. vyd. Jedna „koňská síla“ se rovná síle 33.000 librostop za minutu, tj. síle, která zvedne 33.000 liber za minutu do výše 1 stopy (anglické) nebo 1 libru do výše 33.000 stop. To je koňská síla, o které se zde nahoře mluví. Ale v obvyklé obchodní řeči, a tu a tam i v citátech této knihy, se rozlišuje mezi „nominálními“ a „komerčními“ čili „indikovanými“ koňskými silami téhož stroje. Stará čili nominální koňská síla se vypočítává výhradně ze zdvihu pístu a průměru válce bez ohledu na tlak páry a na rychlost pístu. To jest vyjadřuje fakticky toto: stroj má na př. 50 koňských sil, je-li poháněn týmž slabým tlakem páry a touž nepatrnou rychlostí pístu, jako za časů Boultonových a Wattových. Ale oba tyto faktory od té doby neobyčejně vzrostly. K měření mechanické síly, kterou stroj dnes skutečně dodává, byl vynalezen indikátor, který udává tlak páry. Rychlost pohybu pístu se dá zjistit snadno. Tak je jednotka míry, „indikovaná“ čili „komerční“ koňská síla, matematický vzorec, který přihlíží současně k průřezu válce, výši zdvihu pístu, rychlosti pístu a tlaku páry a udává tak, kolikrát za minutu stroj opravdu provede výkon 33.000 librostop. Jedna nominální koňská síla může proto ve skutečnosti dodávat tři, čtyři ba i pět indikovaných čili skutečných koňských sil, To na vysvětlenou pro různé pozdější citáty. — B. E.}

[110] Čtenář, který je v zajetí kapitalistických představ, si ovšem řekne, kde je „úrok“, který stroj přidává výrobku pro rata [úměrně] své kapitálové hodnotě. Lze se však snadno přesvědčit, že stroj, stejně jako kterákoli jiná součást konstantního kapitálu, protože nevytváří novou hodnotu, nemůže ani přidávat hodnotu pod názvem „úrok“. Je dále jasné, že zde, kde jde o výrobu nadhodnoty, nelze ani její část předpokládat a priori pod názvem „úrok“. Kapitalistický způsob počítání, který se jeví prima facie [na první pohled] jako nesmyslný a odporující zákonům tvoření hodnoty, bude vysvětlen v třetí knize tohoto spisu.

[111] Tato součást hodnoty, přidávaná strojem, klesá absolutně i relativně tam, kde stroj vytlačuje koně a tažná zvířata vůbec, jichž se užívalo jen jako hnací síly, a ne jako strojů pro výměnu látek. Ostatně Descartes se svou definici zvířat jako pouhých strojů se na to dívá očima manufakturního období na rozdíl od středověku, který pokládal zvíře za pomocníka člověka, jako později opět pan von Haller ve své „Restauration der Staatswissenschaften“. Že Descartes právě tak jako Bacon viděl ve změně výrobního způsobu a v praktickém ovládání přírody člověkem výsledek změn v metodě myšlení, ukazuje jeho „Discours de la Méthode“, kde se mimo jiné praví: „Je možné (metodou, kterou zavedl do filosofie) dosáhnout poznatků velmi užitečných v životě a místo spekulativní filosofie, jíž se vyučuje na školách, nalézt praktickou filosofii, s jejíž pomocí, poznavše sílu a účinek ohně, vody, vzduchu, hvězd a všech ostatních těles nás obklopujících, tak jako známe různá řemesla našich řemeslníků, mohli bychom jich používat právě tak ke všemu, k čemu se hodí, a tát se tak vládci a pány přírody“ a tak „přispět ke zdokonalení lidského života“. V předmluvě ke spisu sira Dudleye Northe „Discourses upon Trade“ (1691) se praví, že Descartova metoda, použitá na politickou ekonomii, začala ji osvobozovat od starých báchorek a pověrečných představ o penězích, obchodu atd. Celkem však se angličtí ekonomové dřívější doby opírají o Bacona a Hobbese jako o své filosofy, kdežto později se „filosofem“ κατέξăχήν [vůbec] politické ekonomie pro Anglii, Francii a Italii stal Locke.

[112] Podle výroční zprávy obchodní komory v Essenu (říjen 1863) vyrobila roku 1862 Kruppova slévárna oceli 161 tavicími, žárovými a cementovými pecemi, 32 parními stroji (tolik asi činil roku 1800 celkový počet parních strojů používaných v Manchestru) a 14 buchary, které představovaly celkem 1236 koňských sil, 49 výhněmi, 203 obráběcími stroji a asi 2400 dělníky — 13 milionů liber lité oceli. Zde nepřipadají ještě ani 2 dělníci na 1 koňskou sílu.

[113] Babbage vypočítává, že na Jávě se skoro jen prací předení zvyšuje hodnota bavlny o 117%. V téže době (roku 1832) činila v Anglii celková hodnota, kterou při dopřádání přidávaly bavlně stroje a práce, asi 33% hodnoty suroviny. (,‚On the Economy of Machinery“, Str. 165, 166.)

[114] Při strojovém tisku se mimo to ušetří barva.

[115] Srov. Paper read by Dr. Watson, Reporter on the Products to the Government of India, before the Society of Arts, 17 April 1860.

[116] „Tito němí agenti (stroje) jsou vždy produktem mnohem menší práce, než kterou nahrazují, i když mají úplně stejnou peněžní hodnotu.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 40.)

[116a] Poznámka ke 2. vydání. V komunistické společnosti by stroje našly docela jiné uplatnění než v měšťácké společnosti.

[117] „Zaměstnavatelé nebudou zbytečně zaměstnávat dvě směny dětí mladších 13 let... Skutečně část továrníků, přádelníci vlněné příze, nyní zřídka používá práce dětí mladších 13 let, tj. half-times. Zavedli zdokonalené nové stroje různého druhu, které skoro odstraňují práci dětí (tj. dětí mladších 13 let). K ilustraci takového zmenšení počtu dětí uvedu na příklad pracovní proces, při němž, přidá-li se ke strojům přístroj, tak zvaný piecing machine [přisukovací stroj), může být práce šesti nebo čtyř half-times — podle zvláštností jednotlivého stroje — prováděna jedinou mladistvou osobou“ (starší 13 let). „ …Half-time system [systém poločasů]“ byl podnětem „k vynálezu tohoto přisukovacího stroje“. („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1858“.)

[118] „Strojů... často nelze použít do té doby, dokud práce (míní tím mzdu) nestoupne.“ (Ricardo: „Principies etc.“, str. 479.)

[119] Viz „Report of the Social Science Congress at Edinburgh, October 1863“.

[120] Za bavlnářské kalamity, která provázela americkou občanskou válku, vyslala anglická vláda dr. Eduarda Smitha do Lancashiru, Cheshiru atd., aby podal zprávu o zdravotním stavu bavlnářských dělníků. Píše mimo jiné: Po hygienické stránce, nehledě k vypuzení dělníků z tovární atmosféry, má prý krise mnoho jiných kladných výsledků. Dělnické ženy prý mají nyní čas k tomu, aby mohly nakojit děti, místo aby je otravovaly Godfreyovým cordialem (opiovým přípravkem). Mají prý teď čas naučit se vařit. Na neštěstí přišlo toto kuchařské umění do doby, kdy neměly co jíst. Avšak z toho vidíme, do jaké míry kapitál usurpoval k svému sebehodnocení práci, nutnou pro potřeby rodiny. Krise bylo využito rovněž k tornu, aby se dělnické dcery naučily ve zvláštních školách šít. Bylo zapotřebí americké revoluce a světové krise, aby se dělnické dívky, které předou pro celý svět, naučily šít!

[121] „Počet dělnictva velmi stoupl, protože práce mužů se stále více nahrazuje prací žen a hlavně práce dospělých prací nezletilých. Tři třináctiletá děvčata se mzdou 6 —8 šilinků týdně nahrazují dospělého muže, jehož mzda se pohybuje od 18 do 45 šilinků.“ (Th. de Quincey: „The Logic of Political Econorny“. Londýn 1844, pozn. ke str. 147.) Protože bez určitých rodinných funkcí, na př. hlídání a kojení dětí atd., se nelze úplně obejít, musí si matky rodin, odvedené kapitálem, tak či onak najít za sebe zástupkyni. Práce, které vyžadují potřeby rodiny, jako šití, zašívání atd., se musí nahrazovat nákupem hotového zboží. Zmenšenému vynakládání práce na domácnost odpovídá tedy zvýšené vydávání peněz. Výrobní náklady dělnické rodiny tedy rostou a vyvažují zvýšený příjem. Kromě toho se stává nemožnou hospodárnost a účelnost při používání a přípravě životních prostředků. O těchto faktech, které oficiální politická ekonomie zatajuje, najdeme bohatý materiál v „Reports“ továrních inspektorů, ve zprávách „Children's Employment Commission“ a zejména také v „Reports on Public Health“.

[122] V protikladu k významné skutečnosti, že omezení ženské a dětské práce v anglických továrnách si na kapitálu vydobyli dospělí dělníci-muži, najdeme ještě v nejnovějších zprávách „Children's Employment Commission“ opravdu pobuřující a úplně otrokářské rysy dělnických rodičů, pokud jde o čachry s dětmi. Ale kapitalistický farizej, jak je možno vidět z týchž „Reports“, pranýřuje tuto bestialitu, kterou sám stvořil, zvěčnil a z níž těží, kterou jindy nazývá „svobodou práce“. „Vzali si na pomoc dětskou práci... dokonce jen za pouhý chléb vezdejší. Bez síly snášet nepřiměřeně těžkou práci, bez poučení, jak si vést v tomto novém životě, byly děti zataženy do fysicky i morálně zkaženého prostředí. Židovský dějepisec poznamenává ke zboření Jerusalema Titem, že nebylo divu, že město bylo tak hrozně zničeno, když jedna nelidská matka obětovala vlastní dítě, aby utišila muka nesnesitelného hladu.“ („Public Economy Concentrated“. Carlisle 1833, str. 66.)

[123] A. Redgrave v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1858“, str. 41.

[124] „Children's Employment Commission, 5th Report“. Londýn 1866, str. 81, čís. 31. {Ke4. vydání. — Hedvábnický průmysl v Bethnal Green je nyní skoro úplně zničen. — B. E.}

[125] 125 „Children's Employment Commission, 3rd Report“. Londýn 1864, str. 53, čís. 15.

[126] Tamtéž, 5th Report, str. XXII, čís. 137.

[127] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 34.

[128] „(Vyšetřování z r. 1861)... kromě toho ukázalo, že zatím co děti za vylíčených okolností hynou zanedbaností a špatným zacházením, které je důsledkem toho, že jejich matky pracují v továrně, i matky natolik ztrácejí přirozené city ke svým dětem, že je smrt dítěte příliš nermoutí a někdy se dokonce... přímo přičiňují, aby ji přivodily.“ (Tamtéž.)

[129] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 454.

[130] Tamtéž, str. 454, 463. „Reports by Dr. Henry Julian Hunter on the excessive mortality of infants in some rural districts of England“.

[131] Tamtéž, str. 35 a str. 455, 456.

[132] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 456.

[133] Jako v anglických továrních obvodech, tak i v zemědělských obvodech se den ze dne rozmáhá požívání opia mezi dospělými dělníky a dělnicemi. „Zvýšit odbyt opia... je hlavním cílem některých podnikavých velkoobchodníků. Drogisté je považují za zboží, jež jde nejvíc na odbyt.“ (Tamtéž, str. 459.) Kojenci, kteří dostávají opiové přípravky, „se sesychají v malé stařečky nebo se scvrkávají v opičky“. (Tamtéž, str. 460.) Hle, jak se Indie a Čína mstí Anglii!

[134] „Sixth Report on Public Health“. Londýn 1864, str. 37.

[135] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 59. Tento tovární inspektor byl dříve lékařem.

[136] Leonhard Horner v „Reports of Insp. of Fact. for 30th June [30th Apríl] 1857“, str. 17.

[137] Týž v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“, str. 18, 19.

[138] Sir John Kincaid v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1858“, str. 31, 32.

[139] Leonhard Horner v „Reports etc. for 30th April 1857“, str. 17, 18.

[140] Sir J. Kincaid v „Reports of Insp. etc. for 31st October 1856“, str. 66.

[141] A. Redgrave v „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1857“, str. 41, 42. V těch odvětvích anglického průmyslu, která už dávno podléhají továrnímu zákonu (nikoli Printworks' Act [zákonu o tiskárnách kartounů], o němž se tu mluví v textu), byly překážky proti doložkám o výchově v posledních letech do jisté míry překonány. V průmyslových odvětvích, která nepodléhají továrnímu zákonu, převládají ještě názory sklářského továrníka J. Geddese, který poučoval vyšetřujícího komisaře Whita takto: „Pokud vidím, je větší vzdělání, kterého se v posledních letech dostalo jisté části dělnické třídy, škodlivé. Je nebezpečné, protože činí dělníky příliš nezávislými.“ („Children's Employment Commission. 4th Report“. Londýn 1865, str. 253.)

[142] „Pan E., továrník, mi sdělil, že u svých mechanických tkalcovských stavů zaměstnává výhradně ženy; dává prý přednost vdaným ženám, zejména ženám s rodinou, která je na nich existenčně závislá; jsou mnohem pozornější a poslušnější než svobodné a mimo to jsou nuceny do krajnosti napínat své síly, aby opatřily nutné prostředky k životu. Tak se ctnosti — specificky ženské ctnosti! — obracejí proti nim samým, tak se mravné a něžné stránky jejich povahy stávají prostředkem k jejich zotročení, zdrojem jejich utrpení.“ (,‚Ten Hours' Factory Bill. The Speech of Lord Ashley, 15th March“. Londýn 1844, str. 20.)

[143] „Od té doby, co se všeobecně rozšířily drahé stroje, přinutily člověka pracovat daleko nad průměr svých sil.“ (Robert Owen: „Observations on the Effect of the Manufacturing System“, 2. vydání, Londýn 1817 [str. 16].)

[144] Angličané, kteří mají sklon brát nahodilou vnější formu projevu za příčinu, uvádějí často jako příčinu dlouhé pracovní doby v továrnách obrovské herodesovské vyhubení dětí, které prováděl kapitál při zrodu továrního systému v chudobincích a sirotčincích a kterým získal úplně pokorný lidský materiál. Tak na př. Fielden, sám anglický továrník, praví: „Je jasné, že prodloužení pracovní doby bylo vyvoláno tím, že počet opuštěných dětí, dodávaných z různých částí země, byl tak velký, že podnikatelé nebyli závislí na dělnících, a když již jednou zavedli zvyk dlouhé práce s pomocí takto získaných nebohých dětí, mohli ji velmi snadno vnutit i svým sousedům.“ (J. Fielden: „The Curse of the Factory System“. Londýn 1836, str. 11.) Pokud jde o práci žen, praví tovární inspektor Saunders v tovární zprávě z roku 1844: „Mezi dělnicemi jsou ženy, které po celé týdny, s výjimkou několika málo dní, pracují od 6 hodin ráno do 12 hodin v noci s polední přestávkou necelé 2 hodiny, takže po 5 dní v týdnu jim zbývá ze 24 hodin jen 6 hodin na cestu domů a zpět a na odpočinek v posteli.“

[145] „Poškození jemných pohyblivých částí kovového mechanismu... může být způsobeno... jeho nečinností.“ (Ure: „Philosophy of Manufactures“, Londýn 1835, str. 28.)

[146] „Manchester Spinner“ [„Manchesterský přádelník“], (,‚Times“, 26. listopadu 1862), o němž jsem se již zmínil, počítá k nákladům na stroje „to (totiž „odpis na opotřebování strojů“), co je určeno na krytí ztrát, které neustále vznikají tím, že se stroje nahrazují jinými, novými a lépe konstruovanými, dříve než se úplně opotřebují“.

[147] „Všeobecně se má zato, že zkonstruovat první exemplář nově vynalezeného stroje stojí pětkrát víc než zkonstruování druhého.“ (Babbage: „On the Economy Of Machinery and Manufactures“. Londýn 1832, str. 349.)

[148] „Během několika let bylo ve výrobě tylu dosaženo tak významných a četných zdokonalení, že dobře zachovaný stroj, který původně stál 1200 liber št., se za několik let prodával za 60 liber št.... Zdokonalení následovala za sebou tak rychle, že stroje zůstávaly nedodělány u konstruktérů, protože už zastaraly v důsledku zdařilejších vynálezů.“ V tomto období převratů a kvasu prodloužili výrobci tylu původní osmihodinový pracovní den na 24 hodin při dvojí směně. (Tamtéž, str. 233.)

[149] „Je samozřejmé... že za přílivů a odlivů na trhu a při střídavém vzestupu a poklesu poptávky mohou ustavičně nastávat případy, kdy továrník může použít dalšího oběžného kapitálu, aniž musí použít dalšího fixního kapitálu... jestliže je možno zpracovat další množství surovin bez dalších nákladů na stavby a stroje.“ (R. Torrens: „On Wages and Combination“. Londýn 1834, str. 64.)

[150] Okolnost, zmíněnou v textu, uvádím jen pro úplnost, protože o míře zisku, tj. o poměru nadhodnoty k celému zálohovanému kapitálu, pojednávám až v třetí knize.

[151] Senior: „Letters on the Factory Act“. Londýn 1837, str. 13, 14.

[152] „Převaha fixního kapitálu nad oběžným... činí žádoucím dlouhý pracovní den.“ Se vzrůstem strojního zařízení atd. „sílí motivy k prodlužování pracovní doby, poněvadž to je jediný prostředek, jak dosáhnout zisku z relativního zvětšení fixního kapitálu“. (Tamtéž, str. 11-14.) „V každé továrně existují různé výdaje, které zůstávají stálé, ať se v továrně pracuje delší nebo kratší dobu, na př. nájemné z budov, místní a státní daně, pojištění proti ohni, mzda různých stálých dělníků, pokažení strojů a různé jiné výdaje, jejichž poměr k zisku klesá tím více, čím více stoupá rozsah výroby.“ („Reports of the Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 19.)

[153] Proč si tento imanentní rozpor neuvědomuje jednotlivý kapitalista, a tudíž ani politická ekonomie, která je v zajetí jeho představ, uvidíme v prvních oddílech třetí knihy.

[154] Je jednou z velkých zásluh Ricardových, že viděl ve strojích nejen výrobní prostředky zboží, nýbrž i prostředky produkující „redundant population“ [,‚přebytečné obyvatelstvo“].

[155] F. Biese: „Die Philosophie des Aristoteles“. Berlín 1842, sv. II, str. 408.

[156] Uvádím tu Stolbergův překlad básně, protože tato báseň, stejně jako dříve uvedené citáty o dělbě práce, charakterisuje protiklad mezi antickým a moderním nazíráním.

„Přestaňte ručně mlít, ó mlečky! Dlouho teď spěte, i když červánků zář ohlásí kohouta hlas! Deo Nymfám vod již práci svěřila rukou: Shůry se na kola vrch vrhají skokem a tak točí hřídelem; ten však hbitými rameny opět uvádí dutých tíž nisyrských žernovů v běh. Starým životem žít nám možno; našli jsme způsob, jak, co Deo nám dává, bez práce požívat lze.“

Antipatros (Anthologia Palatina IX, čís. 418.)

{Deo-Demeter, bohyně úrody; Nymfám vod — vodám; Nisyros, malý ostrov v Egejském moři, poskytoval dobrý kámen k hotovení žernovů. Starověké žernovy zapadaly do sebe jako nálevky; odtud výraz „duté“. — Překlad i vysvětlivky prof. J. Krále.}

[157] Je samozřejmé, že se vyskytují rozdíly v intensitě práce v různých výrobních odvětvích. Ty se zčásti vyrovnávají, jak ukázal již A. Smith, vedlejšími okolnostmi, vlastními každému druhu práce. Avšak i tyto rozdíly mají na pracovní dobu jako míru hodnoty vliv jen potud, pokud se intensivní a extensivní velikost jeví jako protikladné a navzájem se vylučující výrazy téhož množství práce.

[158] Zejména úkolovou mzdou, formou, o níž bude pojednáno v šestém oddíle.

[159] Viz „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“.

[160] „Reports of Insp. of Fact. for 1844 and the quarter ending 30th Apríl 1845“, str. 20, 21.

[161] „Reports of Insp. of Fact. for 1844 and the quarter ending 30th April 1845“, str. 19. Protože úkolová mzda zůstala stejná, závisela výše týdenního výdělku na množství výrobků.

[162] Tamtéž, str. 20.

[163] Tamtéž, str. 21. Morální prvek hrál značnou úlohu při zmíněných pokusech. „Pracujeme,“ prohlásili dělníci továrnímu inspektorovi, „s větší chutí, stále máme na mysli odměnu: možnost odejít večer dříve domů; čilý a veselý duch proniká celou továrnou, od nejmladšího přisukovače až k nejstaršímu dělníkovi, a pomáháme si teď více při práci.“ (Tamtéž.)

[164] John Fielden: „The Curse of the Factory System“. Londýn 1836, str. 32.

[165] Lord Ashley: „The Ten Hours' Factory Bill, Speech of the 15th March“. Londýn 1844, str. 6—9 porůznu.

[166] „Reports of Insp. of Fact. [for quarter ending 30th September 1844, and from 1st October 1844] to 30th April 1845“, str. 20.

[167] Tamtéž, str. 22.

[168] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 62.

[169] To se změnilo od dob „Parliamentary Return“ [„Parlamentní zprávy“] z roku 1862. Zde nastupuje skutečná parní koňská síla moderních parních strojů a vodních kol na místo nominální {viz pozn. 109a, str. 415}. Také se již nezaměňují posukovací vřetena s vlastními vřeteny přádacími (jako v „Returns“ [zprávách] z roku 1839, 1850 a 1856); dále je u vlnařských továren připojen počet „gigs“ [přečesávacích strojů], je zavedeno rozlišování mezi továrnami na jutu a konopí na jedné straně a lnářskými továrnami na druhé straně; konečně je po prvé do zprávy pojato punčochářství.

[170] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1856“, str. 14, 20.

[171] Tamtéž, str. 14, 15.

[172] Tamtéž, str. 20.

[173] „Reports etc. for 31st October 1858“, str. 9, 10. Srov. „Reports etc. for 30th April 1860“, str. 30 a násl.

[174] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 129, 100, 103 a 130.

[175] Moderním parním tkalcovským stavem vyrobí nyní jeden tkadlec za 60 hodin týdně na 2 stavech 26 kusů určitého druhu tkaniny o určité délce a šířce, kdežto na starém parním tkalcovském stavu mohl vyrobit jen 4 kusy. Náklady na utkání jednoho takového kusu klesly již počátkem roku 1850 z 2 šilinků 9 pencí na 5⅛ pence. Dodatek ke 2. vyddní. „Před 30 lety (1841) se vyžadovalo na přadláku bavlněné příze s 3 pomocníky, aby obsluhoval jen dva selfaktory s 300—324 vřeteny. Nyní (koncem roku 1871) musí s 5 pomocníky obsluhovat selfaktory, které mají 2200 vřeten, a vyrobí při nejmenším sedmkrát více příze než roku 1841.“ (Alexander Redgrave, tovární inspektor, v „Journal of the Society of Arts“ ze dne 5. ledna 1872.)

[176] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1861“, str. 25, 26.

[177] V Lancashiru začala nyní (1867) mezi továrním dělnictvem agitace za osmihodinový pracovní den.

[178] Těchto několik číslic charakterisuje pokrok „factories“ [továren] ve vlastním slova smyslu ve Velké Britannii a Irsku od roku 1848: Vývoz množství 1848 Vývoz množství 1851 Vývoz množství 1860 Vývoz množství 1865 Bavlnářské továrny bavlněná příze (liber) 135 831 162 143 966 106 197 343 655 103 751 455 příze na nitě (liber) — 4 392 176 6 297 554 4 648 611 bavlněné tkaniny (yardů) 1 091 373 930 1 543 161 789 2 776 218 427 2 015 237 851 Továrny na zpracování lnu a konopí příze (liber) 11 722 182 18 841 326 31 210 612 36 777 334 tkaniny (yardů) 88 901 519 129 106 753 143 996 773 247 012 529 Hedvábnické továrny příze osnovná a kroucená (liber) [r. 1846] 466 825 462 513 897 402 812 589 tkaniny (yardů) — 1 181 455 1 307,293 2 869 837 Vlnařské továrny vlněná a česaná příze (liber) — 14 670,880 27 533 968 31 669,267 tkaniny (yardů) — 151 231 153 190 371 507 278 837 418

Hodnota vývozu 1848 v librách šterlinků Hodnota vývozu 1851 v librách šterlinků Hodnota vývozu 1860 v librách šterlinků Hodnota vývozu 1865 v librách šterlinků Bavlnářské továrny bavlněná příze 5 927 831 6 634 026 9 870 875 10,351,049 bavlněné tkaniny 16 753 369 23 454 810 42 141 505 46 903 796 Továrny na zpracování lnu a konopí příze 493 449 951 426 1 801 272 2 505 497 tkaniny 2 802 789 4 107 396 4 804 803 9 155 358 Hedvábnické továrny příze osnovná a kroucená 77 789 196 380 826 107 768 064 tkaniny — 1 130 398 1 587 303 1 409 221 Vlnařské továrny vlněná a česaná příze 776 975 1 484 544 3 843 450 5 424 047 tkaniny 5 733 828 8 377 183 12 156 998 20 102 259

(Viz Modré knihy „Statistical Abstract for the United Kingdom“, čís. 8 a 13. Londýn 1861 a 1866.)

V Lancashiru vzrostl počet továren mezi rokem 1839 a 1850 jen o 4%, mezi rokem 1850 a 1856 o 19%, mezi rokem 1856 a 1862 o 33%, zatím co v obou jedenáctiletých obdobích počet zaměstnaných osob absolutně stoupl, relativně klesl. Srov. „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 63. V Lancashiru převládají bavlnářské továrny. Ale jakou ohromnou relativní úlohu hrají v tovární výrobě příze a tkanin vůbec, vidíme z toho, že z celkového počtu továren tohoto druhu v Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku připadá na ně 45,2%, z celkového počtu vřeten 83,3%, z celkového počtu parních tkalcovských stavů 81,4%, z celkového počtu parních koňských sil, které je pohánějí, 72,6%, a z celkového počtu zaměstnaných osob 58,2%. (Tamtéž, str. 62, 63.)

[179] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 18.

[180] Tamtéž, str. 31. Srov. Karl Marx: „Misère de la Philosophie“. Paříž 1847, str. 140, 141. [K. Marx: „Bída filosofie“, 1950, str. 124.]

[181] Je charakteristické pro záměrný statistický podvod, který by se dal podrobně dokázat, jestliže anglické tovární zákonodárství výslovně vylučuje dělníky, o nichž se tu v textu nakonec mluví, jako netovární dělníky z okruhu své působnosti a jestliže na druhé straně „returns“ [statistiky], uveřejňované parlamentem, stejně výslovně zahrnují do kategorie továrních dělníků nejen inženýry, mechaniky atd., nýbrž i tovární ředitele, zřízence, poslíčky, skladníky, baliče atd., zkrátka všechny lidi kromě majitele továrny.

[182] Ure to připouští. Praví, že dělníci mohou být „v případě nutnosti“ podle ředitelovy vůle přemístěni od jednoho stroje k druhému, a vítězoslavně volá: „Takové přemístění je v otevřeném rozporu se starou rutinou, která rozděluje práci a ukládá jednomu dělníkovi formovat hlavičku špendlíku, druhému brousit jeho špičku.“ Raději by se byl měl zeptat, proč se v automatické továrně tato „stará rutina“ opouští jen „v případě nutnosti“.

[183] Je-li nouze o lidi, jako na př. za americké občanské války, používá měšťák výjimečně továrních dělníků k nejhrubším pracím, jako ke stavbě silnic atd. Anglické „ateliers nationaux“ [národní dílny] z let 1862 a následujících pro nezaměstnané bavlnářské dělníky se lišily od francouzských národních dílen z roku 1848 tím, že ve francouzských dílnách museli dělníci provádět na účet státu neproduktivní práce, zatím co v anglických dílnách provádějí produktivní městské práce ve prospěch měšťáka, a to levněji než pravidelní dělníci, s nimiž takto přinutili konkurovat nezaměstnaného. „Fysický vzhled bavlnářských dělníků se nesporně zlepšil. Přičítám to... pokud jde o muže, tomu, že jsou zaměstnáni na veřejných pracích na čerstvém vzduchu.“ (Jde tu o prestonské tovární dělníky, kteří byli zaměstnáni při vysušování „prestonských bažin“.) („Reports of Insp. of Fact. October 1863“, str. 59.)

[184] Příklad: Různé mechanické přístroje, které byly zavedeny ve vlnařských továrnách od dob zákona z roku 1844 v náhradu za dětskou práci. Jakmile děti samotných pánů továrníků budou muset projít „školou“ pomocníků v továrně, dojde na tomto skoro ještě nedotčeném poli mechaniky k pozoruhodnému rozmachu. „Sotva se najde jiný tak nebezpečný stroj jako selfacting mules [selfaktory]. Nejvíce úrazů se přihází malým dětem proto, že lezou pod selfaktory a zametají tam, zatím co selfaktory jsou v chodu. Různí ‚minders‘ (dělníci u selfaktosů) byli (továrními inspektory) soudně stíháni a pokutováni pro tento přečin, ale bez jakéhokoli znatelného všeobecného výsledku. Kdyby konstruktéři strojů vynalezli stroj na vymetání, aby děti nemusely lézt pod stroje, byl by to šťastný doplněk našich ochranných opatření.“ („Reports of Insp. of Factories for 31st October 1866“, str. 63.)

[185] Podle toho lze posoudit Proudhonův báječný nápad, který „konstruuje“ stroje nikoli jako synthesu pracovních prostředků, nýbrž jako synthesu dílčích prací pro dělníky samé.

[186] B. Engels: „Lage der arbeitenden Klasse etc.“. Lipsko 1845, str. 217. [B. Engels: „Postavení dělnické třídy v Anglii“, str. 169.] Dokonce docela obyčejný, optimistický freetrader, pan Molinari, poznamenává: „Člověk se vyčerpá mnohem rychleji, dozírá-li po 15 hodin denně na jednotvárný chod stroje, než napíná-li po tutéž dobu svou fysickou sílu. Tato dozorčí práce, která by snad mohla být užitečnou gymnastikou pro ducha, kdyby netrvala příliš dlouho, ničí konec konců, je-li jí příliš mnoho, jak ducha, tak tělo.“ (G. de Molinari: „Etudes Economiques“. Paříž 1846 [str. 49].)

[187] B. Engels: „Lage“ etc., str. 216, [čes. str. 168].

[188] „The Master Spinner' and Manufacturers' Defence Fund. Report of the Committee“, Manchester 1854, str. 17. Později uvidíme, že „páni“ zpívají docela jinou písničku, jakmile jim hrozí ztráta jejich „živých“ automatů.

[189] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 15. Kdo zná Arkwrightův životopis, nikdy neuštědří tomuto geniálnímu lazebníkovi přívlastek „šlechetný“. Ze všech velkých vynálezců XVIII. století byl to nesporně největší zloděj cizích vynálezů a nejsprostší chlap.

[190] 190 „Otroctví, v němž buržoasie udržuje proletariát, se nikde neprojevuje jasněji než v továrním systému. Tam přestává veškerá právní i faktická svoboda. Dělník musí být o půl šesté ráno v továrně; přijde-li o několik minut pozdě, je potrestán, zpozdí-li se o 10 minut, není již vůbec vpuštěn, až po přesnídávce, a ztrácí tak mzdu za čtvrtinu dne... Musí jíst, pít a spát na povel... Despotický zvon ho vytáhne z postele, volá ho od snídaně i od oběda. A což teprve jak se s ním zachází v továrně! Tam je továrník absolutním zákonodárcem. Vydává tovární předpisy, jak se mu zachce; mění svůj zákoník a dělá k němu dodatky, jak se mu zlíbí; když dá do takových předpisů ty nejšílenější věci, řeknou soudy nakonec dělníkovi: Když jste na tuto smlouvu dobrovolně přistoupili, musíte se jí také řídit... Tito dělníci jsou odsouzeni žít pod duševní i tělesnou knutou od desíti let až do své smrti.“ (B. Engels: „Die Lage der arbeitenden Klasse etc.“. Lipsko 1845, str. 217 a násl. [B. Engels: „Postavení dělnické třídy v Anglii“, str. 169—170].) Co „říkají soudy“, chci objasnit na dvou příkladech. Jeden případ se stal v Sheffieldu koncem roku 1866. Jeden dělník tam vstoupil na dva roky do kovodělného závodu. Pro rozmíšku s továrníkem opustil továrnu a prohlásil, že už u něho ani za nic nebude pracovat. Byl obžalován pro porušení smlouvy a odsouzen na dva měsíce do vězení. (Poruší-li smlouvu továrník, může být žalován jen civiliter [pořadem občanského práva] a riskuje jen peněžitou pokutu.) Když si odseděl dva měsíce, vyzval ho týž továrník, aby se podle staré smlouvy vrátil do továrny. Dělník odmítl. Že už porušení smlouvy odpykal. Továrník ho znovu zažaloval, soud ho znovu odsoudil, ačkoli jeden ze soudců, Mr. Shee, to veřejně označil za právnickou nehoráznost, podle níž by člověk mohl být po celý život periodicky znovu a znovu trestán za týž přečin, po případě zločin. Tento rozsudek nevynesli nějací „Great Unpaid“ [„velcí neplacení“ — venkovští smírčí soudci], provinciální Dogberriové, tento rozsudek byl vynesen v Londýně jedním z nejvyšších soudů. {Ke 4. vyd. To je nyní odstraněno. Až na několik málo případů — na př. ve veřejných plynárnách — má nyní v Anglii dělník při porušení smlouvy stejná práva jako zaměstnavatel a může být žalován pouze pořadem občanského práva. — B. E.} Druhý případ se stal ve Wiltshiru koncem listopadu 1863. Asi 30 dělnic na parních tkalcovských stavech u jistého Harruppa, továrníka na sukna v Leower's Mill, Westbury Leigh, zahájilo stávku, protože tento Harrupp měl příjemný zvyk srážet ze mzdy za ranní zpoždění, a to 6 pencí za 2 minuty, 1 šilink za 3 minuty a 1 šilink 6 pencí za 10 minut. Při 9 šilincích za hodinu to dělá 4 libry št. 10 šilinků za den, zatím co roční průměr mzdy není nikdy vyšší než 10 až 12 šilinků týdně. Kromě toho vzal Harrupp do svých služeb hocha, aby vytruboval začátek práce; hoch často troubil před 6. hodinou ranní, a nebyly-li ruce na místě hned, jak přestal, vrata se zavřela a ty, které zůstaly venku, dostaly pokutu; a protože v továrně nebyly hodiny, byly nešťastné ruce úplně v moci mladého vytrubovače, naváděného Harruppem. Ruce, které zahájily „stávku“, matky rodin a děvčata, prohlásily, že půjdou zase do práce, bude-li vytrubovač nahrazen hodinami a budou-li zavedeny rozumné pokutové sazby. Harrupp dal 19 žen a děvčat předvůlat před soud pro porušení smlouvy. Byly odsouzeny každá k 6 pencím pokuty a k 2 šilinkům 6 pencím soudních útrat za hlasitých projevů nevole v obecenstvu. Dav vyprovázel Harruppa od soudu syčením. — Oblíbeným trikem továrníků je, že trestají dělníky srážkami ze mzdy za špatnou kvalitu materiálu, který jim vydávají. Tato metoda vyvolala roku 1866 všeobecnou stávku v anglických hrnčířských obvodech. Zprávy „Children's Employment Commission“ (1863—1866) uvádějí případy, kdy dělníci, místo aby dostali mzdu, stali se svou prací a s pomocí předpisů o pokutách dokonce dlužníky svých vznešených „pánů“. Poučné ukázky vynalézavosti továrních samovládců při srážení ze mzdy přinesla i poslední bavlnářská krise. „Já sám jsem musel,“ praví tovární inspektor R. Baker, „nedávno pohnat před soud jednoho bavlnářského továrníka, který v těchto těžkých a strastiplných dobách srážel několika ‚mladým‘ dělníkům (t. j. starším 13 let), kteří u něho pracovali, 10 pencí za lékařské potvrzení o věku, které jeho stojí jen 6 pencí a za které je podle zákona dovoleno srazit pouze 3 pence a obvykle se nesráží vůbec nic... Jiný továrník, aby dosáhl téhož účelu bez konfliktu se zákonem, ukládá každému z ubohých dětí, které pro něho pracují, 1 šilink jako poplatek za zasvěcení do umění a tajemství předení, jakmile je lékařské potvrzení prohlásí za zralé pro toto zaměstnání. Existují tedy spodní proudy, které musíme znát, abychom pochopili tak mimořádné jevy, jako jsou stávky v době podobné dnešní“ (jde o stávku strojových tkalců v továrně v Darvenu v červnu 1863). „Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1863“, str. 50, 51. (Tovární zprávy jdou vždy dále než jejich oficiální datum.)

[190a] Zákony na ochranu před nebezpečnými stroji měly blahodárný účinek. „Avšak… nyní se objevily nové příčiny úrazů, které před 20 lety neexistovaly, zejména zvýšená rychlost strojů. Kola, válce, vřetena a tkalcovské stavy jsou nyní poháněny větší a stále rostoucí silou; prsty musí chytit přetrženou nit rychleji a jistěji, neboť sáhnou-li váhavě nebo neopatrně, je po nich... Veliký počet úrazů bývá zaviněn snahou dělníků provést práci rychleji. Musíme si připomenout, že pro továrníky je nanejvýš důležité, aby udržovali své stroje neustále v chodu, tj. aby nepřetržitě vyráběli přízi a tkaninu. Každá minuta přerušení znamená ztrátu nejen hnací síly, nýbrž i výrobků. Proto dozorci, kteří mají zájem na množství výrobků, pohánějí dělníky, aby se stroje nezastavovaly; a to je neméně důležité i pro dělníky, jsou-li placeni podle váhy nebo od kusu. Proto ačkoli je ve většině továren formálně zakázáno čistit stroje v chodu, v praxi se to všeobecně dělá. Jedině tato příčina způsobila za posledních 6 měsíců 906 úrazů... Ačkoli se stroje čistí denně, je obyčejně pro důkladné čištění strojů vyhrazena sobota, a i to se většinou provádí za chodu strojů... Je to neplacená práce, a proto se dělníci snaží provést ji co nejrychleji. Proto je počet úrazů v pátek a zvláště v sobotu mnohem větší než v ostatní pracovní dny. Počet úrazů v pátek bývá o 12% vyšší než průměrný počet úrazů za první čtyři dny v týdnu, počet sobotních úrazů o 25% vyšší než průměrný počet za předchozích 5 dnů; uvážíme-li však, že v sobotu se pracuje jen 7½ hodiny a v ostatní všední dny 10½ hodiny, je počet sobotních úrazů vyšší o více nežli 65%.“ („Reports of Insp. of Factories for 31st October 1866“, Londýn 1867, str. 9, 15, 16, 17.)

[191] V prvním oddílu třetí knihy vylíčím nedávné tažení anglických továrníků proti paragrafům továrního zákona na ochranu údů „rukou“ před stroji nebezpečnými životu. Zde postačí citát z oficiální zprávy továrního inspektora Leonharda Hornera: „Slyšel jsem továrníky mluvit o některých úrazech s neodpustitelnou lehkovážností, na př. že ztráta prstu je prý maličkost. Ve skutečnosti závisí život a všechny vyhlídky dělníka na jeho prstech do té míry, že taková ztráta je pro něho svrchovaně vážnou událostí. Slyším-li takové bezmyšlenkovité žvanění, ptám se: ‚Dejme tomu, že potřebujete dalšího dělníka a hlásili by se dva, oba po všech stránkách stejně zdatní, ale jeden bez palce nebo ukazováku; kterého si vyberete?‘ Neváhali by nikdy ani okamžik rozhodnout se pro dělníka se všemi prsty... Tito páni továrníci mají falešné předsudky proti tomu, co nazývají lžilidumilným zákonodárstvím.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1855“.) Tito páni jsou „moudří lidé“ a nehorují nadarmo pro vzpouru otrokářů!

[192] V továrnách, které již dlouho podléhají továrnímu zákonu a jeho nuceným omezením pracovní doby a jinými předpisy, zmizely některé dřívější zlořády. Zdokonalování strojů samo vyžaduje na určitém bodu „zdokonalenou stavbu továrních budov“, která je na prospěch dělníkům. (Srov. „Reports etc. for 31st October 1863“, str. 109.)

[193] Viz mimo jiné John Houghton: „Husbandry and Trade improved“. Londýn 1727. „The Advantages of the East-India Trade, 1720“. John Bellers: „Proposals for Raising a College Of Industry“. Londýn 1696. „Zaměstnavatelé (masters) a dělníci vedou, bohužel, mezi sebou neustálou válku. Neměnným cílem zaměstnavatelů je, aby dostávali pro sebe práci co nejlevněji; a k tomu účelu neváhají použít jakékoli lsti, kdežto dělníci zase využívají každé příležitosti k tomu, aby předložili svým zaměstnavatelům zvýšené požadavky.“ „An Inquiry into the causes of the Present High Price of Provisions“, 1767, str. 61, 62. (Autor, Rev. Nathaniel Forster, stojí úplně na straně dělnictva.)

[194] Bandmühle [stav na stuhy] byl vynalezen v Německu. Italský abbé Lancellotti vypravuje ve spise, který vyšel roku 1636 v Benátkách: „Antonín Müller z Gdanska viděl prý asi před 50 lety (Lancellotti psal roku 1629) v Gdansku velice důmyslný stroj, který zhotovoval 4 —6 tkanin najednou; protože prý se však městská rada obávala, že by tento vynález mohl nadělat ze spousty dělníků žebráky, zakázala používání stroje a vynálezce dala tajně uškrtit nebo utopit.“ V Leydenu se začalo téhož stroje užívat roku 1629. Vzpoury prýmkařů donutily magistrát nejprve k zákazu tohoto stroje; různými nařízeními generálních států roku 1623, 1639 atd. mělo být jeho užívání omezeno; konečně dovoleno za určitých podmínek nařízením z 15. prosince 1661. „V tomto městě,“ praví Boxhorn („Institutiones Politicae“, 1663) o zavedení stavu na stuhy v Leydenu, „byl asi před 20 lety vynalezen tkalcovský stav, na němž jeden pracovník mohl vyrábět tkaninu ve větším množství a snáze než bez něho několik lidí za stejnou dobu. To však vyvolalo stížnosti a nespokojenost tkalců, až konečně magistrát používání stavu zakázal.“ Týž stroj byl roku 1676 zakázán v Kolíně n. R., zatím co v Anglii vyvolalo v téže době jeho zavedení dělnické nepokoje. Císařským ediktem ze dne 19. února roku 1685 bylo jeho užívání zakázáno v celém Německu. V Hamburku byl na rozkaz magistrátu veřejně spálen. Karel VI. obnovil 9. února 1719 edikt z roku 1685 a kurfiřství saské dovolilo jeho všeobecné používání teprve roku 1765. Tento stroj, který nadělal tolik hluku, byl ve skutečnosti předchůdcem spřádacích a tkalcovských strojů, tedy i průmyslové revoluce XVIII. století. Umožňoval chlapci úplně neobeznámenému s tkalcovstvím, aby pouhým odstrkováním a přirážením bidlenu uváděl celý stav se všemi člunky do pohybu; ve své zdokonalené podobě vyráběl tento stroj 40—50 kusů najednou.

[195] Ve staromódních manufakturách se ještě dnes tu a tam opakuje hrubá forma dělnických bouří proti strojům. Tak na př. v pilnikářství v Sheffieldu roku 1865.

[196] Sir James Steuart hodnotí i účinek strojů ještě zcela v tomto smyslu. „Považuji tudíž stroje za prostředek ke zvětšení (potencionálnímu) počtu dělníků, které není třeba živit... Jaký je rozdíl mezi účinkem stroje a účinkem nových obyvatel?“ („Principes etc.“, franc. překlad, sv. I, kn. I, kap. XIX.) Mnohem naivnější je Petty, který praví, že stroj nahrazuje „polygamii“. Tento názor se hodí nanejvýš pro některé části Spojených států. Naproti tomu: „Strojů lze zřídka s úspěchem používat ke zmenšení práce jednotlivého dělníka; jejich stavbou by se ztratilo více času, než by se ušetřilo jejich používáním. Opravdu užitečné jsou jen tehdy, působí-li ve velkém měřítku, může-li jeden stroj pomáhat práci tisíců. Strojů se proto nejvíce používá v nejvíce zalidněných zemích, kde je nejvíce nezaměstnaných... Užívá se jich ne pro nedostatek lidí, nýbrž pro snadnost, s níž lze masy lidí zapojit do práce.“ (Piercy Ravenstone: „Thoughts on the Funding System and its EfTects“. Londýn 1824, str. 45.)

[196a] {Ke 4. vyd. To platí i o Německu. Tam, kde u nás existuje velkozemědělství, t. j. zejména na východě, stalo se možným teprve po „Bauernlegen“ [,‚vyhánění sedláků“ — rušení rolnických usedlostí], které propuklo od XVI. století, zejména však po roce 1648. — B. E.}

[197] „Mezi stroji a prací je ustavičná konkurence.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 479.)

[198] Před vydáním chudinského zákona z roku 1833 se v Anglii konkurence mezi ručním a strojovým tkalcovstvím prodlužovala tím, že mzdy, které klesly hluboko pod minimum, byly doplňovány farními podporami. „Ctihodný Mr. Turner byl roku 1827 farářem ve Wilmslowu v Cheshiru, průmyslovém okresu. Otázky výboru pro vystěhovalectví a odpovědi Mr. Turnera ukazují, jak se udržuje konkurence ruční práce se stroji. Otázka: ‚Nevytlačilo použití mechanického stavu používání ručního stavu?‘ Odpověď: ‚Nesporně; bylo by jej vytlačilo ještě více, než se dosud stalo, kdyby ruční tkalci neměli možnost přistoupit na snížení mzdy.‘ Otázka: ‚Avšak tím, že na to ruční tkadlec přistoupil, spokojuje se se mzdou, která nestačí na jeho obživu, nespoléhá snad na farnost, že mu poskytne, co mu chybí k obživě?‘ Odpověď: ‚Ano, a konkurence mezi ručním stavem a mechanickým stavem se opravdu udržuje chudinskými podporami.‘ Tak tedy ponižující pauperismus nebo vystěhovalectví jsou dobrodiní, která přineslo pracujícím zavedení strojů. Z vážených a do jisté míry nezávislých řemeslníků se stali ponížení chudáci, odkázaní na potupný chléb dobročinnosti. Tomu se říká dočasné nesnáze.“ (,‚A Prize Essay on the Comparative Merits of Competition and Co-operation“. Londýn 1834, str. 29.)

[199] „Táž příčina, která zvyšuje čistý důchod země (tj., jak na tomto místě Ricardo vysvětluje, důchod statkářů a kapitalistů, jejichž bohatství se s ekonomického hlediska vůbec = Wealth of the Nation [bohatství národa]), může zároveň způsobit nadbytek obyvatelstva a zhoršit postavení dělníka.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 469.) „Stálým účelem a tendencí každého zdokonalování mechanismu je fakticky to, aby bylo možno se úplně obejít bez lidské práce anebo aby se její cena snížila zavedením ženské a dětské práce místo práce dospělých mužů-dělníků nebo použitím nevyučených dělníků místo vyučených.“ (Ure: [„Philosophy of Manufactures“, str. 23.])

[200] „Reports of Insp. of Fact. 31st October 1858“, str. 43.

[201] „Reports etc. for 31st October 1856“, str. 15.

[202] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 19. „Veliká výhoda strojů, užívaných v cihelnách, tkví v tom, že jejich majitel se stává úplně nezávislým na dovedných dělnících.“ („Children's Employment Commission. 5th Report“. Londýn 1866, str. 130, čís. 46.) Dodatek ke 2. vyd. Pan A. Sturrock, vrchní dozorce strojního oddělení „Great Northern Railway“, vypovídá o strojírenství (lokomotiv atd.): „Drahých (expensive) anglických dělníků je čím dál tím méně zapotřebí. Výroba se zvyšuje používáním zdokonalených nástrojů a tyto nástroje jsou obsluhovány nižší kategorií dělníků (a Iow class of labour)... Dříve musela všechny části parního stroje vyrábět kvalifikovaná práce. Tytéž části se nyní vyrábějí méně kvalifikovanou prací, avšak dobrými, nástroji... Nástroji rozumím stroje užívané ve strojírenství.“ (,‚Royal Commission on Railways. Minutes of Evidence“, čís. 17.862 a 17.863, Londýn 1867.)

[203] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 20.

[204] Tamtéž, str. 321.

[205] Tamtéž, str. 23.

[206] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1863“, str. 108 a násl.

[207] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1863“, str. 109. Rychlé zdokonaleni strojů za bavlnové kalamity umožnilo anglickým továrníkům, aby hned po skončení americké občanské války znovu rychle přeplnili světový trh. Již v posledních 6 měsících roku 1866 byly tkaniny skoro neprodejné. Tu začala konsignace zboží pro Čínu a Indii, čímž se „glut“ [přesycení trhu] stalo ještě intensivnějším. Začátkem roku 1867 se továrníci uchýlili ke svému obvyklému prostředku — ke snížení mezd o 5%. Dělnici se proti tornu postavili a prohlásili — theoreticky docela správně — že jediným východiskem by bylo pracovat zkrácenou dobu, 4 dny v týdnu. Samozvaní kapitáni průmyslu se k tomu po delším odporu museli odhodlat, někde s 5% snížením mezd, jinde bez něho.

[208] „Poměr mezi pány a rukama ve sklárnách a lahvárnách je chronická stávka.“ Odtud rychlý rozvoj výroby lisovaného skla, kde mohou hlavní operace provádět stroje. Jedna fírma u Newcastlu, která dříve vyráběla ročně 350.000 liber foukaného skla, vyrábí nyní místo toho 3,000.500 liber lisovaného skla. („Children's Employment Commission. 4th Report, 1865“, str. 262—263.)

[209] Gaskell: „The Manufacturing Population of England“. Londýn 1833, str. 3, 4.

[210] Na několik velmi podstatných způsobů použití strojů ve strojírenství přišel pan Fairbairn v důsledku stávek ve své strojírně.

[211] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 367—370.

[212] Ure: „Philosophy of Manufactures“, str. 368, 7, 370, 280, 322, 321, 475.

[213] Ricardo původně sdílel tento názor, ale později jej výslovně odvolal se svou charakteristickou vědeckou nezaujatostí a pravdymilovností. Viz D. Ricardo: „Principles etc.“, kap. XXXI „On Machinery“.

[214] NB. Tuto ilustraci podávám úplně podle vkusu oněch jmenovaných ekonomů.

[215] Jeden ricardovec poznamenává v polemice proti nejapnostem J. B. Saye: „Při vyvinuté dělbě práce může dělníkova zručnost najít uplatnění jen v té zvláštní sféře, kde se dělník vyučil; dělník sám je jakýmsi strojem. Proto absolutně nic nepomůže, když se žvatlá a papouškuje, že věci mají tendenci vyrovnávat své hladiny. Musíme se podívat kolem sebe a uvidíme, že už dlouho nemohou vyrovnat svou hladinu, a jestliže ji vyrovnají, je nižší, než byla na začátku procesu.“ (,‚An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand etc.“. Londýn 1821, str. 72.)

[216] Jedním z virtuosů v tomto samolibém kreténství je mimo jiné MacCulloch. „Je-li výhodné,“ praví na př. s afektovanou naivitou osmiletého dítěte, „stále více rozvíjet dělníkovu zručnost, aby byl s to vyrábět stále vzrůstající množství zboží týmž nebo menším množstvím práce, musí být také výhodné, aby si dělník vzal na pomoc takové stroje, které mu co nejúčinněji pomáhají k dosažení tohoto výsledku.“ (MacCulloch: „Principles of Political Economy.“ Londýn 1830, str. 166.)

[216a] „Vynálezce spřádacího stroje ruinoval Indii, což nás ostatně málo dojímá.“ (A. Thiers: „De la Propriété“ [Paříž 1848, str. 275].) Pan Thiers si tu plete spřádací stroj s mechanickým tkalcovským stavem, „což nás ostatně málo dojímá“.

[217] Podle sčítání z roku 1861 (Londýn 1863, sv. II) činil počet dělníků zaměstnaných v uhelných dolech v Anglii a Walesu 246.613, z toho 73.546 mladších 20 let a 173.067 starších 20 let. K první kategorii patří 835 pětiletých až desetiletých, 30.701 desetiletých až patnáctiletých, 42.010 patnáctiletých až devatenáctiletých. Počet dělníků zaměstnaných v dolech na železo, měď, olovo, cín a ostatní kovy činil 319.222.

[218] V Anglii a Walesu bylo roku 1861 zaměstnáno při výrobě strojů: 60.807 osob, včetně továrníků a jejich příručích atd., ditto [jakož i] všech agentů a obchodníků v tomto oboru. Nejsou v tom naproti tomu započteni výrobci menších strojů, jako šicích strojů atd., rovněž ne výrobci nástrojů pro pracovní stroje, jako vřeten atd. Počet všech civilních inženýrů činil 3.329.

[219] Protože je železo jednou z nejdůležitějších surovin, je třeba podotknout, že roku 1861 bylo v Anglii a Walesu 125.771 slevačů železa, z toho 123.430 mužů, 2.341 žen. Z dělníků mužů bylo 30.810 mladších 20 let a 92.620 starších 20 let.

[220] „Rodina o 4 dospělých osobách (tkalcích bavlny) se dvěma dětmi jako winders [sukaři] vydělávala koncem minulého a začátkem tohoto století při l0hodinovém pracovním dni 4 libry št. týdně; byla-li práce velmi spěšná, mohli vydělat více... Dříve stále trpěli nedostatečným přísunem příze. (Gaskell: „The Manufacturing Population of England“, Londýn 1833, str. 25—27.)

[221] B. Engels: „Lage der arbeitenden Klasse in England“ [Postavení dělnické třídy v Anglii] ukazuje bídnou situaci velké části právě těchto výrobců přepychových předmětů. Spousta nových dokladů o tom ve zprávách „Children's Employment Commission“.

[222] Roku 1861 bylo v Anglii a Walesu v obchodním loďstvu zaměstnáno 94.665 námořníků.

[223] Z toho jen 177.596 mužů starších 13 let.

[224] Z toho žen 30.501.

[225] Z toho mužů 137.447. Do počtu 1,208.648 není zahrnut personál, který neslouží u soukromníků. Dodatek ke 2. vyd. Od roku 1861 do roku 1870 se počet sluhů skoro zdvojnásobil. Vzrostl na 267.671. Roku 1847 bylo 2.694 hajných (v šlechtických oborách), naproti tomu roku 1869 jich bylo 4.921. — Mladým dívkám, které slouží u londýnských maloměšťáků, se lidově říká „little slaveys“, malé otrokyně.

[226] Ganilh naproti tomu pokládá za konečný výsledek strojové výroby absolutně zmenšený počet otroků práce, na jejichž útraty pak žije zvětšený počet „gens honnêtes“ [slušných lidí], vyvíjejících svou známou „perfectibilité perfectible“ [zdokonalitelnou zdokonalitelnost]. Třebaže Ganilh málo rozumí pohybu výroby, cítí alespoň, že stroje jsou velice osudným zařízením, když jejich zavádění dělá ze zaměstnaných dělníků paupery a jejich rozvoj přivádí na svět více otroků práce, než jich ubilo. Kreténství jeho vlastního stanoviska je možno vyjádřit pouze jeho vlastními slovy: „Třídy odsouzené k tomu, aby vyráběly a spotřebovávaly, se zmenšují, a třídy, řídící práci, poskytující pomoc, útěchu a osvětu všemu lidu, se rozmnožují... a přivlastňují si všechna dobrodiní, která vyplývají ze zmenšení pracovních nákladů, z hojnosti výrobků a ze zlevnění spotřebních předmětů. Tímto způsobem se lidstvo pozvedá k nejvyšším výtvorům genia, proniká do tajemných hlubin náboženství, razí spásonosné zásady morálky (která tkví v tom, že si „přivlastňuje všechna dobrodiní atd.“), vydává zákony na ochranu svobody (svobody pro „třídy odsouzené k tomu, aby vyráběly“?) a moci, poslušnosti a spravedlnosti, povinnosti a humánnosti.“ Tato hatlanina je v knize M. Ch. Ganilha: „Des Systèmes d'Economie Politique etc.“, 2. vyd., Paříž 1821, sv. I, str. 224; srov. tamtéž str. 212.

[227] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 58 a násl. Současně však byla již také vytvořena materiální základna pro zaměstnání vzrůstajícího počtu dělníků: bylo založeno 110 nových továren s 11.625 parními tkalcovskými stavy, 628.576 vřeteny, 2.695 parními a vodními koňskými silami. (Tamtéž.)

[228] „Reports etc. for 31st October 1862“, str. 79. Dodatek ke 2. vyd. Koncem prosince 1871 pravil tovární inspektor A. Redgrave v přednášce, konané v Bradfordu v „New Mechanic's Institution“: „Již po nějakou dobu mě překvapuje změněný vzhled vlnařských továren. Dříve byly plné žen a dětí, nyní se zdá, že všechnu práci vykonávají stroje. Na mou otázku mi jeden továrník dal toto vysvětlení: Za starého systému jsem zaměstnával 63 osob, po zavedení zdokonalených strojů jsem omezil počet svých rukou na 33 a nedávno se mi podařilo následkem nových velikých zdokonalení tento počet omezit z 33 na 13.“

[229] „Reports etc. for 31st October 1856“, str. 16.

[230] „Utrpení ručních tkalců (bavlny a látek s příměsí bavlny) bylo předmětem vyšetřování královské komise, ale třebaže se jejich bída uznávala a naříkalo se nad ní, zlepšení (!) jejich postavení bylo ponecháno náhodě a času, a můžeme doufat, že toto utrpení dnes (po 20 letech!) skoro (nearly) vymizelo, k čemuž podle vší pravděpodobnosti přispělo nynější velké rozšíření parních tkalcovských stavů.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1856“, str. 15.)

[231] Jiné metody, jimiž působí stroje na výrobu surovin, uvedu v třetí knize.

[232] Vývoz bavlny z Východní Indie do Velké Britannie: 1846: 34,540.143 liber, 1860: 204,141.168 liber, 1865: 445,947.600 liber. Vývoz vlny z Východní Indie do Velké Britannie: 1846: 4,570.581 liber, 1860: 20,214.173 liber, 1865: 20,679.111 liber.

[233] Vývoz vlny z Mysu Dobré Naděje do Velké Britannie: 1846: 2,958.457 liber, 1860: 16,574.345 liber, 1865: 29,920.623 liber. Vývoz vlny z Australie do Velké Britannie: 1846: 21,789.346 liber, 1860: 59,166.616 liber, 1865: 109,734.261 liber.

[234] Ekonomický vývoj Spojených států je sám produktem evropského, vlastně anglického velkého průmyslu. Spojené státy ve své nynější podobě (1866) musí být stále ještě považovány za kolonii Evropy. (Ke 4. vyd. Od té doby se vyvinuly v druhou průmyslovou zemi světa, třebaže ještě vůbec neztratily svůj koloniální charakter. — B. E.) Vývoz bavlny ze Spojených Států do Velké Britannie (v librách): 1846 401 949 393 1852 765 630 543 1859 961 707 264 1860 1 115 890 608

Vývoz obilí atd. ze Spojených Států do Velké Britannie roku 1850 a 1862 (v anglických centech): 1850 1862 pšenice 16 202 312 41 033 503 ječmen 3 669 653 6 624 800 oves 3 174 801 4 496 994 žito 388 749 7 108 pšeničná mouka 3 819 440 7 207 113 pohanka 1 054 19 571 kukuřice 5 473 161 11,694,818 bere či bigg (zvláštní druh ječmene) 2 039 7 675 hrách 811 620 1 024 722 boby 1 822 972 2 037 137 Celkový vývoz 35 365 801 74 083 441

[235] V provolání dělníků, vyhozených na dlažbu výlukou továrníků obuvi v Leicesteru, jež je adresováno „Trade Societies of England“ [anglickým odborovým svazům], z července 1866, se mimo jiné praví: „Asi před 20 lety nastal v Leicesteru ve výrobě obuvi převrat tím, že bylo zavedeno kolíčkování místo šití. Tehdy se dalo dobře vydělat. Brzy se tato nová věc značně rozšířila. Mezi různými firmami, které vyrábějí nejvkusnější zboží, se rozpoutala velká konkurence. Ale brzy nato vznikla horší konkurence, totiž konkurence v podbízení (undersell) na trhu. Škodlivé následky se brzy projevily ve snižování mzdy a pokles ceny práce byl tak prudký, že mnoho firem platí nyní již jen polovinu původní mzdy. A přestože mzdy klesají stále dál, zdá se, že zisk roste při každé změně tarifu práce.“ — Dokonce i období nepříznivých pro průmysl využívají továrníci k tomu, aby přehnaným snižováním mezd, tj. přímou krádeží nutných životních prostředků dělníka, dosahovali mimořádného zisku. Příklad: Jde o krisi hedvábnického tkalcovského průmyslu v Coventry: „Z dokladů, které jsem dostal jak od továrníků, tak od dělníků, vychází nesporně najevo, že mzdy byly sníženy ve větší míře, než vyžadovala konkurence cizozemských výrobců a jiné okolnosti. Většina tkalců pracuje za mzdu sníženou o 30 až 40%. Za stuhu, za kterou tkadlec před 5 lety dostal 6 nebo 7 šilinků, platí se nyní pouze 3 šilinky 3 pence nebo 3 šilinky 6 pencí; za jinou práci, placenou dříve 4 šilinky a 4 šilinky 3 pence, dostanou se nyní pouze 2 šilinky nebo 2 šilinky 3 pence. Mzda je snižována více, než je nutné k oživení poptávky. Ve skutečnosti u mnoha druhů stuh nebylo snížení mzdy ani provázeno nějakým snížením ceny zboží.“ (Zpráva člena komise F. D. Longe, v „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 114, čís. 1.)

[236] Srov. „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 30.

[237] Tamtéž, str. 19.

[238] „Reports of Fact. for 31st October 1863“, str. 41—45 a 51.

[239] Tamtéž, str. 41, 42.

[240] Tamtéž, str. 57.

[241] „Reports of Fact. for 31st October 1863“, str. 50, 51.

[242] Tamtéž, str. 62, 63.

[243] „Reports etc. for 30th April 1864“, str. 27.

[244] Z dopisu Chief Constable [šéfa policie] Harrise z Boltonu v „Reports of Insp. of Fact. for 31st Qctober 1865“, str. 61, 62.

[245] Ve výzvě bavlnářských dělníků z jara 1863, vybízející k vytvoření vystěhovalecké společnosti, se praví mimo jiné: „Málokdo bude popírat, že nyní je absolutně nutné vystěhovalectví velkého počtu továrních dělníků. Ale skutečnosti, které uvádíme, dokazuji, že ustavičný proud vystěhovalectví je ve všech dobách nutný a že bez něho je nemožné, abychom si za obvyklých okolností uhájili své postavení: roku 1814 činila oficiální hodnota (která je jen ukazatelem kvantity) vyvezeného bavlněného zboží 17,665.378 liber št., jejich skutečná tržní hodnota 20,070.824 liber št. Roku 1858 činila oficiální hodnota vyvezeného bavlněného zboží 182,221.681 liber št., jeho skutečná tržní hodnota jen 43,001.312 liber št., takže zdesetinásobení množství způsobilo jen o málo více než zdvojnásobení ceny. K tomuto výsledku, tak neblahému pro zemi vůbec a pro tovární dělníky zvlášť, došlo shodou různých okolností. Jednou z nejnápadnějších je neustálý přebytek práce, nepostradatelný pro toto průmyslové odvětví, které potřebuje ustavičné rozšiřování trhu, nemá-li zaniknout. Stává se, že naše bavlnářské továrny zastavují práci pro periodickou stagnaci v obchodu, která je za nynějšího zřízení tak neodvratná jako sama smrt. Ale proto lidská vynalézavost neutuchá. Ačkoli podle střízlivého odhadu opustilo za posledních 25 let tuto zemi šest milionů lidí, přece jen v důsledku ustavičného vytlačování práce za účelem zlevnění výrobku nemůže ani v době největší prosperity velké procento dospělých mužů najít v továrnách jakoukoli práci za jakýchkoli podmínek“ („Reports of Insp. of Fact. for 30th April 1863“, str. 51, 52). V jedné z dalších kapitol uvidíme, jak se páni továrníci v době bavlnové kalamity snažili všemi prostředky, i s pomocí státní moci, zabránit vystěhovalectví továrních dělníků.

[246] „Children's Employment Cominission. 3rd Report 1864“, str. 108, čís. 447.

[247] Ve Spojených státech je taková reprodukce řemesla na strojové základně častá. A právě proto tam koncentrace, spjatá s nevyhnutelným přechodem k tovární výrobě, postupuje sedmimílovými kroky ve srovnání s Evropou a dokonce i s Anglií.

[248] Srov. „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 64.

[249] Pan Gillot založil v Birminghamu první manufakturu na výrobu ocelových per ve velkém. Již roku 1851 vyrobila přes 180 milionů per a spotřebovala ročně 120 tun ocelového plechu. Birmingham, který monopolisoval toto průmyslové odvětví ve Spojeném království, vyrábí nyní ročně miliardy ocelových per. Počet zaměstnaných osob podle sčítáni z roku 1861 činil 1.428, z toho 1.268 dělnic, 5. rokem počínajíc.

[250] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. LXVIII, čís. 415.

[251] A co teprve děti zaměstnané v brusírnách pilníků v Sheffieldu!

[251a] „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 3, čís. 24; str.6, čís. 55, 56; str. 7, čís. 59, 60.

[252] Tamtéž, str. 114, 115, čís. 6—7. Člen komise poznamenává správně, že nahrazuje-li stroj vůbec člověka, zde hoch doslova nahrazuje stroj.

[253] Viz zprávu o obchodu s hadry a četné doklady v „Public Health. 8th Report“. Londýn 1866, dodatek, str. 196—208.

[254] „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. XVI— XVIII, čís. 86—97 a str. 130—133, čís. 39—71. Srov. také tamtéž, 3rd Report 1854, str. 48, 56.

[255] „Public Health, 6th Report“. Londýn 1864, str. 29, 31.

[256] „Public Health, 6th Report“. Londýn 1864, str. 30. Dr. Simon poznamenává, že úmrtnost londýnských krejčí a tiskařů od 25 do 35 let je ve skutečnosti mnohem větší, protože londýnští podnikatelé dostávají z venkova velký počet mladých lidí až do 30 let jako „učně“ a „improvers“ (kteří se chtějí zdokonalit ve svém řemesle). Ti jsou při sčítání uváděni jako Londýňané, rozmnožují počet osob, z něhož se vypočítává úmrtnost v Londýně, aniž úměrně zvyšují počet případů úmrtí v Londýně. Velká většina se jich totiž, zvláště v případě těžkého onemocnění, vrací na venkov. (Tamtéž.)

[257] Jde tu o kované hřebíky na rozdíl od sekaných hřebíků, vyráběných strojově. Viz „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. XI, XIX, čís. 125—130; str. 52, čís. 11; str. 114, čís. 487; str. 137, čís. 674.

[258] „Children's Employment Commission. 2nd Report“, str. XXII, XIX, čís. 166.

[259] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. XIX, XX, XXI.

[260] Tamtéž, str. XXI, XXII.

[261] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. XXIX, XXX.

[262] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. XL, XLI.

[263] „Children's Employment Commission. 1st Report 1863“, str. 185.

[264] Millinery je vlastně výroba pokrývek hlavy, ale též dámských plášťů a pláštěnek; dressmakers jsou totožné s našimi modistkami.

[265] Anglické millinery a dressmaking se provozuje ponejvíce v místnostech zaměstnavatelů a pracují tu jednak námezdní dělnice, které tu bydlí, jednak nádenice, které bydlí mimo závod.

[266] Komisař White navštívil manufakturu na vojenské obleky, kde bylo zaměstnáno 1.000—1.200 osob, téměř vesměs ženského pohlaví, obuvní manufakturu s 1.300 dělníky, z nichž bylo skoro polovina dětí a mladistvých atd. („Children's Employment Commission. 2nd Report“, str. XLVII. čís. 319.)

[267] Příklad: 26. února 1864 uvádí týdenní zpráva o úmrtnosti „Registrar General“ 5 případů smrti hladem. Týž den uveřejňují „Times“ zprávu o novém případu smrti hladem. Šest obětí smrti hladem v jednom týdnu!

[268] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. LXVII, čís. 406—409; str. 84, čís. 124; str. LXXIII, čís. 441; str. 68 čís. 6; str. 84, čís. 126; str. 78, čís. 85; str. 76, čís. 69; str. LXXII, čís. 483.

[269] „Nájemné z dílen je, jak se zdá, činitelem konec konců rozhodujícím, takže v hlavním městě se nejdéle zachoval starý systém rozdávat práci ven malým zaměstnavatelům a rodinám a také se tam k němu nejspíše vracejí.“ (Tamtéž, str. 83, čís. 123.) Poslední věta se týká výhradně obuvnictví.

[270] V rukavičkářství atd., kde se postavení dělníků téměř neliší od postavení úplných pauperů, se to nevyskytuje.

[271] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. 83, čís. 122.

[272] Při výrobě střevíců a bot pro prodej ve velkém se jen v Leicesteru již roku 1864 užívalo 800 šicích strojů.

[273] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. 84, čís. 124.

[274] Na př. ve skladišti vojenských uniforem v Pimlico, Londýn, v továrně na košile Tillie a Henderson v Londonderry, v továrně na oděvy firmy Tait v Limericku, která zaměstnává na 1.200 „rukou“.

[275] „Tendence k továrnímu systému“ („Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. LXVII). „Celé odvětví je nyní v přechodném stavu a prodělává tytéž změny, k jakým došlo v krajkářství, tkalcovství atd.“ (Tamtéž, čís. 405.) „Úplná revoluce“ (tamtéž, str. XLVI, čís. 318). V době „Children's Employment Commission“ roku 1840 bylo punčochářství ještě ruční prací. Po roce 1846 byly zaváděny různé stroje, které jsou nyní poháněny parou. Celkem bylo roku 1862 v anglickém punčochářství zaměstnáno asi 120.000 osob obojího pohlaví a nejrůznějšího stáří od tří let výše. Podle „Parliamentary Return“ [parlamentní zprávy] z 11. února 1862 podléhalo továrnímu zákonu z těchto lidí pouze 4.063.

[276] Tak na př. o hrnčířství sděluje firma Cochrane z „Britannia Pottery, Glasgow“: „Abychom udrželi dosavadní rozsah výroby, použili jsme ve větší míře strojů, obsluhovaných nekvalifikovanými dělníky, a každým dnem se přesvědčujeme, že můžeme vyrábět větší množství výrobků než při staré metodě.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 13.) „Účinek továrního zákona je ten, že vede k dalšímu zavádění strojů.“ (Tamtéž, str. 13, 14.)

[277] Tak po rozšíření továrního zákona na hrnčířství se značně zvětšil počet power jiggers [mechanických hrnčířských kruhů] místo handmoved jiggers [ručně poháněných hrnčířských kruhů].

[278] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 96 a 127.

[279] Zavedení tohoto stroje a jiných strojů do sirkárny nahradilo v jednom odděleni 230 mladistvých 32 hochy a dívkami ve věku od 14 do 17 let. Tato úspora na dělnících byla roku 1865 zvýšena zavedením parní síly.

[280] „Children's Employment Commission. 2nd Report 1864“, str. IX, čís. 50.

[281] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 22.

[282] „Nutná zdokonalení… nemohou být v mnoha starých manufakturách zavedena bez vynaložení kapitálu, které převyšuje prostředky mnoha nynějších majitelů… Zavedeni továrního zákona je nutně provázeno přechodnou desorganisací. Rozsah této desorganisace je přímo úměrný zlořádům, které má tovární zákon odstranit.“ (Tamtéž str. 96, 97.)

[283] Na př. u vysokých pecí „trvá ke konci týdne práce obyčejně značně déle, poněvadž dělníci jsou zvyklí držet ‚modrý pondělek‘ a někdy nepracovat i část úterka nebo celé úterý“. („Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. VI.) „U malých mistrů je obyčejně velmi nepravidelná pracovní doba. Někdy ztratí 2 až 3 dny a pak pracují celou noc, aby to dohonili… Zaměstnávají vždy vlastní děti, pokud je mají.“ (Tamtéž, str. VII.) „Nepravidelný začátek práce je podporován možností, která se uskutečňuje i v praxi, že se to dožene prodloužením pracovní doby.“ (Tamtéž, str. XVIII.) „Ohromná ztráta času v Birminghamu… tím, že se část doby prozahálí a ve zbývající době se dřou do úpadu.“ (Tamtéž, str. XI.)

[284] „Children's Employment Commission. 4th Report“, str. XXXII. „Rozšíření železniční sítě prý velmi přispělo k tomuto zvyku spěšných zakázek; to má za následek štvaní, zanedbávání doby jídla a práci dlouho přes čas.“ (Tamtéž, str. XXXI.)

[285] „Children's Employment Commission. 4th Report“, str. XXXV, čís. 235 a 237.

[286] Tamtéž, str. 127, čís. 56.

[287] „Pokud jde o ztráty, způsobené obchodu tím, že nebyly včas vyřízeny zakázky lodní přepravy, vzpomínám si, že to byl oblíbený argument továrníků v letech 1832 a 1833. Všechno, co lze dnes říci o tomto předmětu, nemůže mít takovou váhu, jako tehdy, kdy pára ještě nezmenšila všechny vzdálenosti na polovinu a nezavedla nová přepravní zařízení. Ale už tehdy byl tento argument neudržitelný proti praktické zkušenosti a tím spíše je neudržitelný dnes.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1862“, str. 54, 55.)

[288] „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. XVIII, čís. 118.

[289] John Bellers poznamenává již roku 1699: „Vrtkavost módy zvyšuje počet chuďasů. Skrývá v sobě dvě velká zla: 1) tovaryši trpí v zimě bídu pro nedostatek práce, protože obchodníci s hedvábnými látkami a tkalcovští mistři se neodvažují vydávat kapitál na zaměstnávání tovaryšů, dokud nepřijde jaro a nebudou vědět, jaká bude móda; 2) na jaře není dost tovaryšů, takže tkalcovští mistři musí přibírat mnoho učňů, aby mohli zásobit obchod království na čtvrt nebo půl roku, čímž odnímají ruce zemědělství, venkovu pracovníky a z valné části plní město žebráky; v zimě pak ti, kteří se stydí žebrat, umírají hladem.“ („Essays about the Poor, Manufactures etc.“, str. 9.)

[290] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. 171, čís. 34.

[291] Tak na př. se praví ve svědeckých výpovědích bradfordských vývozců: „Za těchto okolností je jasné, že není zapotřebí zaměstnávat děti u obchodních podniků déle než od 8 hodin ráno do 7 nebo 7½ večer. Je to jen otázka dalších výdajů a dalších rukou. (Děti by nemusely pracovat tak dlouho do noci, kdyby někteří zaměstnavatelé nebyli tak ziskuchtiví; další stroj stojí 16 nebo 18 liber št.) ...Všechny obtíže vznikají z nedostatečných zařízení a nedostatku místa.“ (Tamtéž, str. 171, čís. 35, 36 a 38.)

[292] Tamtéž. Jeden londýnský továrník, který ostatně považuje nucenou úpravu pracovního dne za prostředek ochrany dělníků proti továrníkům a továrníků samých proti velkoobchodu, vypovídá: „Nesnáze v našem oboru zaviňují vývozci, kteří na př. chtějí odeslat zboží plachetní lodí, aby byli na počátku určité sezóny na místě a aby současně shrábli rozdíl mezi dopravným plachetní lodí a parníkem; anebo ze dvou parníků volí dřívější, aby byli na zahraničním trhu dříve než jejich konkurenti.“

[293] „Tomu by se dalo zabránit,“ praví jeden továrník, „za cenu rozšíření výroby pod tlakem všeobecného parlamentního zákona“ (tamtéž, str. X, čís. 38).

[294] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XV, čís. 72 a násl.

[295] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 127.

[296] Empiricky bylo zjištěno, že při každém vdechnutí střední intensity spotřebuje průměrné zdravé individuum asi 25 krychlových palců vzduchu a že za minutu vdechne asi 20krát. Spotřebuje tedy za 24 hodin asi 720.000 krychlových palců čili 416 krychlových stop. Víme však, že vzduch jednou vdechnutý nemůže již sloužit znovu k témuž procesu, pokud není vyčištěn ve veliké dílně přírody. Podle pokusů Valentinových a Brunnerových vydechne zdravý člověk asi 1.300 krychlových palců kysličníku uhličitého za hodinu; za 24 hodiny by to znamenalo vyvržení 8 uncí pevného uhlí z plic. „Na každého člověka by mělo připadat alespoň 800 krychlových stop.“ (Huxley.) [„Lessons in Elementary Physiology“. Londýn 1866, str. 105.]

[297] Podle anglického továrního zákona nemohou rodiče posílat děti mladší 14 let do „kontrolovaných“ továren, nedají-li je zároveň do základní školy. Továrník je odpovědný za plnění zákona. „Tovární vyučování je povinné, je podmínkou práce.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 111.)

[298] O nejskvělejších výsledcích spojení tělocviku (pro hochy také vojenských cvičeni) s povinným vyučováním dětí z továren a chudobinců viz řeč N. W. Seniora na 7. výročním sjezdu „National Association for the Promotion of Social Science“ v „Report of Proceedings etc.“, Londýn 1863, str. 63, 64, rovněž zprávu továrních inspektorů k 31. říjnu 1865, str. 118, 119, 120, 126 a násl.

[299] „Reports of Insp. of Fact, for 31st October 1865“, str. 118. Jeden naivní majitel továrny na hedvábí prohlašuje členu vyšetřující komise „Children's Employment Commission“: „Jsem plně přesvědčen, že tajemství produkce zdatných dělníků bylo nalezeno ve spojení práce s vyučováním od dětského věku. Ovšem práce nesmí být ani příliš namáhavá, ani odporná, ani nezdravá. Přál bych si, aby moje vlastní děti měly po škole pro změnu práci a hry.“ („Children's Employment Commission. 5th Report“, str. 82, čís. 36.)

[300] Senior v „Report of Proceedings“ sedmého výročního kongresu „National Association for the Promotion of Social Science“, str. 66. Jak velký průmysl na určitém stupni vývoje převratem v materiálním výrobním způsobu a ve společenských výrobních vztazích vyvolává převrat i v hlavách, o tom jasně svědčí srovnání řeči N. W. Seniora z roku 1863 s jeho filipikou proti továrnímu zákonu z roku 1833, nebo porovnání názorů zmíněného kongresu s tou skutečností, že v některých venkovských částech Anglie se chudým rodičům stále ještě pod trestem smrti hladem zakazuje poskytnout svým dětem výchovu. Tak na př. označuje pan Snell za obvyklou praxi v Somersetshiru, že žádá-li chuďas o farní podporu, je nucen vzít své děti ze školy. Tak vypravuje pan Wollaston, farář ve Felthamu, o případech, kde rodinám byla odepřena jakákoli podpora, „protože posílají své děti do školy“.

[301] Tam, kde řemeslné stroje, poháněné lidskou silou, přímo nebo nepřímo konkurují s vyvinutými stroji, které jako takové předpokládají mechanickou hnací sílu, nastává veliká změna, pokud jde o dělníka, který tento stroj pohání. Původně parní stroj nahrazoval tohoto dělníka, nyní má dělník nahrazovat parní stroj. Napětí a vynakládání jeho pracovní síly je proto příšerné, zejména pro mladistvé, jestliže jsou též odsouzeni k těmto mukám. Tak komisař Longe zjistil v Coventry a okolí, že se tu používá 10 až 15letých hochů k otáčení stavů na výrobu stuh a kromě toho ještě mladších dětí, které měly za úkol otáčet stavy menších rozměrů. „Je to neobyčejně těžká práce. Hoch je pouze náhradou za parní sílu.“ („Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 114, čís. 6.) O vražedných následcích „tohoto otrockého systému“, jak jej nazývá oficiální zpráva, tamtéž a násl. str.

[302] „Children's Employment Commission. 5th Report 1866“, str. 3, čís. 24.

[303] Tamtéž, str. 7, čís. 60.

[304] „V některých částech horního Skotska… chodili mnozí pastýři ovcí a cotters [chalupníci] se ženami i dětmi — podle Statistical Account [statistické zprávy] v obuvi, kterou si sami ušili z kůže, kterou si sami vydělali, v šatech, jichž se nedotkla jiná ruka než jejich vlastní, na něž si sami nastříhali vlnu s ovcí a samí vypěstovali len. Při zhotovování šatů sotva použili něčeho koupeného, vyjma šídlo, jehlu, náprstek a několik železných nástrojů užívaných při tkaní. Ženy samy připravovaly barvy ze stromů, keřů a bylin atd.“ (Dugald Stewart: „Works“, vyd. Hamilton, sv. VIII, str. 327—328.)

[305] Ve slavné „Livre des métiers“ Etienna Boileau se mimo jiné předpisuje, aby tovaryš při svém přijetí mezi mistry složil přísahu, že bude „své bratry bratrsky milovat, je podporovat, že dobrovolně nevyzradí tajemství řemesla a dokonce v zájmu celého cechu neupozorni kupce na vady výrobku jiného, aby tak doporučil své vlastní zboží“.

[306] „Buržoasie nemůže existovat, aniž neustále revolucionuje výrobní nástroje, tedy výrobní vztahy, tedy všechny společenské vztahy. První podmínkou existence všech dřívějších průmyslových tříd bylo naproti tomu nezměněné zachovávání starého způsobu výroby. Buržoasní epocha se od všech dřívějších epoch liší neustálými převraty ve výrobě, ustavičnými otřesy všech společenských vztahů, věčnou nejistotou a pohybem. Všechny pevné, zrezivělé poměry se svým doprovodem starých ctihodných představ a názorů se rozkládají, všechny nově utvořené zastarávají, dříve než mohou zkostnatět. Vše stavovské a stojaté chátrá, vše posvátné je znesvěcováno a lidé jsou posléze donucováni pohledět na své životní postavení, na své vzájemné vztahy střízlivýma očima.“ (Friedrich Engels und Karl Marx: „Manifest der Kommunistischen Partei“. Londýn 1848, str. 5 [B. Engels a K. Marx: Manifest komunistické strany].)

[307]

„You take my life When you do take the means whereby I live.“ [,‚Život béřete, když to mi odnímáte, čim jsem živ.“] (Shakespeare: [„Kupec benátský“ 4. jednání, I. scéna; překlad J. V. Sládka.])

[308] Jeden francouzský dělník píše při svém návratu ze San Franciska: „Nikdy bych si nebyl pomyslil, že bych byl s to provozovat všechna ta řemesla, kterými jsem se skutečně zabýval v Kalifornii. Byl jsem pevně přesvědčen, že se nehodím k ničemu než ke knihtiskařství... Když jsem se dostal do tohoto světa dobrodruhů, kteří mění řemeslo snáze než košili — na mou duši! — počínal jsem si stejně jako ostatní. Protože se ukázalo, že práce v dolech není dost výnosná, zanechal jsem ji a vydal jsem se do města, kde jsem se postupně stal typografem, pokryvačem, lijcem olova atd. Na základě této zkušenosti, že se hodím ke každé práci, cítím se méně měkkýšem a více člověkem.“ (A. Corbon: „De l'enseignement professionel“, 2. vyd., str. 50.)

[309] John Bellers, pravý fenomen v dějinách politické ekonomie, pochopil již koncem XVII. století naprosto jasně nutnost odstranění dnešní výchovy a dělby práce, jež vyvolávají hypertrofii a atrofii na obou pólech společnosti, třebaže v opačném směru. Krásně praví mimo jiné: „Zahálčivé učení není o mnoho lepší než učení se zahálce… Tělesná práce je prvotní božské zařízení… Práce je pro tělesné zdraví stejně nutná jako jídlo pro život; neboť útrapy, které si člověk ušetří zahálkou, ho postihnou jako nemoci. Práce nalévá oleje do lampy života, myšlení ji zažehuje… Dětinsky hloupé zaměstnání (to tušil prorocky proti Basedowovi a jeho novodobým přizvukovačům) ohlupuje dětskou mysl.“ („Proposals for raising a College of Industry of all useful Trades and Husbandry“. Londýn 1696, str. 12, 14, 16, 18.)

[310] Má ovšem tento charakter do značné míry i tehdy, když se provádí v malých dílnách, jak jsme to viděli u krajkářské manufaktury a u slaměnkářství a jak by se dalo také podrobněji ukázat zejména u kovodělných manufaktur v Sheffieldu, Birminghamu atd.

[311] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XXV, čís. 162, a 2nd Report, str. XXXVIII, čís. 285, 289; str. XXV, XXVI, čís. 191.

[312] „Tovární práce může být stejně čistá a příjemná… jako domácká práce a snad ještě čistší a příjemnější.“ („Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 129.)

[313] „Reports of Insp. of Fact. for 31st October 1865“, str. 27, 32.

[314] Nesčíslné doklady o tom v „Reports of Insp. of Fact.“

[315] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. X, čís. 35.

[316] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. IX, čís. 28.

[317] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XXV, čís. 165 až 167. O výhodách velkovýroby ve srovnání s trpasličí výrobou srov. „Children's Employment Commission. 3rd Report“, str. 13, čís. 144; str. 25, čís. 121; str. 26, čís. 125; str. 27, čís. 140 atd.

[318] Průmyslová odvětví, na která se má zákon vztahovat, jsou: krajkářská manufaktura, punčochářství, slaměnkářství, manufaktura wearing apparel [oděvních součástí] se všemi jejími četnými druhy, výroba umělých květin, obuvnictví, kloboučnictví a rukavičkářství, krejčovství, všechny kovodělné továrny od vysokých pecí až po továrny na jehly atd., papírny, manufaktura skla, tabáková manufaktura, výroba India Rubber [kaučuku], výroba brd (pro tkalcovny), ruční tkaní koberců, manufaktura deštníků a slunečníků, výroba vřeten a cívek, knihtiskařství, knihařství, obchod psacími potřebami (stationery, k tomu patří výroba papírových krabic, karet, barvení papíru atd.), provaznictví, manufaktura gagatových ozdob, cihlárny, ruční manufaktura hedvábí, výroba hedvábných stuh (coventryjské tkalcovství), solivarny, svíčkárny a cementárny, rafinerie cukru, výroba sucharů, různé dřevodělné práce a jiné smíšené práce.

[319] „Children's Employment Commission. 5th Report“, str. XXV, čís. 169.

[319a] Factory Acts Extension Act [doplňovací zákon o rozšíření továrního zákona na nová průmyslová odvětví] byl přijat dne 12. srpna 1867. Vztahuje se na všechny slévárny, kovářské a kovodělné manufaktury včetně strojíren, dále manufaktury skla, papíru, gutaperči, kaučuku, tabáku, tiskárny, knihárny, konečně všechny dílny, v nichž je zaměstnáno vice než 50 osob. — Hours of Labour Regulation Act [zákon o úpravě pracovní doby], přijatý dne 17. srpna 1867, se vztahuje na menší dílny a na tak zvanou domáckou práci. — K těmto zákonům, k novému Mining Act [důlnímu zákonu] z roku 1872 atd. se vrátím v II. dílu.

[320] Senior: „Social Science Congress“, str. 55—58.

[321] Personál tovární inspekce se skládal ze 2 inspektorů, 2 výpomocných inspektorů a 41 podinspektorů. Osm dalších podinspektorů bylo jmenováno roku 1871. Celkové náklady na prováděni továrních zákonů v Anglii, Skotsku a Irsku činily roku 1871—1872 jen 25.347 liber št. včetně soudních útrat na procesy proti porušování zákona.

[322] Robert Owen, otec družstevních továren a obchodů, který však, jak již bylo připomenuto, naprosto nesdílel iluse svých pokračovatelů o dosahu těchto isolovaných prvků přeměny, nejen fakticky vycházel při-svých pokusech z továrního systému, nýbrž prohlásil jej i theoreticky za východisko sociální revoluce. Pan Vissering, profesor politické ekonomie na universitě v Leydenu, tuší patrně něco takového, horuje-li ve své „Handboek van Praktische Staatshuishoudkunde“, [Amsterodam] 1860—1862, kde se předkládají otřepanosti vulgární ekonomie v nejvhodnější formě a kde se horuje pro řemeslnou výrobu proti velkému průmyslu. — {Ke 4. vyd. — „Nová právnická motanice“ (str. 314) (str. 323 tohoto svazku), kterou vyvolalo v život anglické zákonodárství navzájem si odporujícími zákony Factory Acts, Factory Extension Act a Workshops' Act, se nakonec stala nesnesitelnou, a tak došlo zákonem Factory and Workshop Act z roku 1878 ke kodifikaci celého zákonodárství v tomto oboru. Podrobnou kritiku tohoto nyní platného anglického průmyslového kodexu zde ovšem nemůžeme podat. Omezíme se jen na tyto poznámky. Zákon se vztahuje: 1) Na textilní továrny. Zde zůstává všechno celkem při starém: přípustná pracovní doba pro děti nad 10 let Činí 5½ hodiny denně, nebo 6 hodin, ale pak v sobotu volno; pro mladistvé a ženy 10 hodin po pět dnů, v sobotu nanejvýš 6½ hodiny. — 2) Na netextilní továrny. Zde se ustanovení víc než dříve přibližují ustanovením pro textilní továrny, ale je stále ještě mnoho výjimek, které jsou příznivé pro kapitalisty a které se v některých případech dají ještě rozšířit na základě zvláštního povolení ministra vnitra. — 3) Na workshops [dílny], definované přibližně tak jako v dřívějším zákonu; pokud v nich pracují děti, mladiství a ženy, jsou workshops zhruba postaveny na roveň netextilním továrnám, ač zase s úlevami v jednotlivostech. — 4) Na workshops [dílny], v nichž nejsou zaměstnáváni děti nebo mladiství dělníci, nýbrž jen osoby obojího pohlaví nad 18 let; pro tuto kategorii platí ještě další úlevy. — 5) Na donmestic workshops [domácí dílny], kde jsou zaměstnáni pouze členové rodiny v bytě rodiny; ještě pružnější ustanovení a zároveň omezení, že inspektor smí bez zvláštního povolení ministerstva nebo soudu vstoupit jen do takových místností, jichž se nepoužívá zároveň k bydlení, a konečně úplná svoboda slaměnkářství, paličkování krajek a výroby rukavic v rodině. Při všech svých nedostatcích je tento zákon stále ještě daleko nejlepším zákonem v tomto oboru vedle švýcarského spolkového továrního zákona ze dne 23. března 1877. Srovnání tohoto zákona se švýcarským spolkovým zákonem je zvlášť zajímavé proto, že velmi názorně ukazuje přednosti i vady obou zákonodárných metod — anglické, „historické“, která zakročuje od případu k případu, a metody kontinentální, vybudované na tradicích francouzské revoluce a více generalisující. Anglický kodex zůstává bohužel při používání na dílny většinou stále ještě mrtvou literou — pro nedostatečný inspekční personál. — B. E.}

[323] Podrobný popis strojů používaných v anglickém zemědělství najdeme ve spise dr. W. Hamma: „Die landwirtschaftlichen Geräte und Maschinen Englands“, 2. vyd., 1856. Ve svém nástinu vývoje anglického zemědělství následuje pan Hamm příliš nekriticky pana Leonce de Lavergne. {Ke 4. vyd. — Nyní je tento spis ovšem zastaralý. — B. E.}

[324] „Rozdělujete lid do dvou nepřátelských táborů, na tupé sedláky a změkčilé trpaslíky. Dobrý bože! Národ rozštěpený na zájmy zemědělské a obchodní se pokládá za zdravý, ba dokonce osvícený a civilisovaný, nejen přes toto hrůzné a nepřirozené rozdělení, nýbrž právě pro ně.“ (David Urquhart: „Familiar Words“, str. 119.) Toto místo ukazuje zároveň sílu i slabost takové kritiky, která umí přítomnost posuzovat a odsuzovat, ale ne pochopit.

[325] Srov. Liebig: „Die Chemie In ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie“, 7. vydání 1862, zejména také v prvním dílu „Einleitung in die Naturgesetze des Feldbaus“. Výklad negativní stránky moderního zemědělství, s přírodovědeckého hlediska, je jednou z Liebigových nesmrtelných zásluh. Také jeho historické postřehy o dějinách zemědělství, třebaže ne bez hrubých omylů, leccos vysvětlují. Je jen škoda, že si troufá říkat nazdařbůh takové věci jako: „Dále rozváděnou pulverisací [rozmělňováním] a častou orbou se podporuje výměna vzduchu uvnitř pórovitých částí země, zvětšuje se a obnovuje povrch těch částí země, na něž má působit vzduch; ale je snadno pochopitelné, že větší výnosy z polí nemohou být úměrné práci, vynaložené na pole, nýbrž že stoupají v daleko menším poměru.“ „Tento zákon,“ dodává Liebig, „byl po prvé vysloven J. St. Millem v jeho ‚Principles of Political Economy‘, sv. I, str. 17 takto: ‚Že výnos půdy caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] vzrůstá v ubývajícím poměru ke vzrůstu počtu zaměstnaných dělníků‘ (pan Mill tu dokonce opakuje všeobecně známý zákon Ricardovy školy v nesprávné formulaci, neboť „the decrease of the labourers employed“ [„úbytek zaměstnaných dělníků“] držel v Anglii neustále krok s pokrokem zemědělství, a proto by zákon, vynalezený pro Anglii a v Anglii, neměl alespoň v Anglii platnost), ‚je všeobecným zákonem zemědělství‘. To je dost podivné, protože mu nebyl znám důvod tohoto zákona“ (Liebig, tamtéž, sv. I, str. 143 a poznámka). Nehledě k mylnému výkladu slova „práce“, jíž Liebig rozumí něco jiného než politická ekonomie, je opravdu „dost podivné“, že dělá z pana J. St. Milla prvního hlasatele theorie, kterou uveřejnil po prvé James Anderson v době A. Smitha a opakoval v různých spisech až do počátku XIX. století, kterou si roku 1815 přivlastnil Malthus, vůbec mistr plagiátu (celá jeho populační theorie je nestoudný plagiát), kterou v téže době a nezávisle na Andersonovi rozvinul West, kterou uvedl roku 1817 Ricardo v souvislost se všeobecnou theorií hodnoty a která od té doby pod Ricardovým jménem vykonala cestu kolem světa, která byla roku 1820 Jamesem Millem (otcem J. St. Milla) vulgarisována a konečně mimo jiné také opakována panem J. St. Millem jako školní dogma, které se již stalo samozřejmou věcí. Nedá se popřít, že J. St. Mill děkuje za svou v každém případě „podivnou“ autoritu jen podobným qui pro quo [záměnám].

[V]

holt mají levý ruce jako ty a ještě jsou bez nápadu a vtipu,

Ty si vykládáš sám se sebou, zeměprde ? Stařecká psychoza. Tak pokračuj ))

[Jan Jílek]

ale nácíčku, běž za Abu amarem.

[depejrak]

holt mají levý ruce

Co to máš za kamarády, že mají levé ruce a nemají nápady ani vtip ? I pan Smolík?))

[MVR]

Vseobecne se tvrdi ze pronajem pribytku je levnejsi nez ho vlastnit, ale placenim najmu majetek neziskas. Nejrozumejsi je nejdrive nemovitost vyplatit, upravy kterymi se hodnota nemovitosti zvysuje nechat na pozdeji. Se zvysenou hodnotou jde ruku v ruce vyssi zdaneni nemovitosti. Upravy a udrzbu kterou provede sam vlastnik jsou mene nakladne, po vyplaceni nemovitosti bydli skoro zadarmo.

Jan Jílek:

1/ využívá nepravdivé nebo klamavé reklamy ( uvádí, ze je psychoterapeut, co evokuje predstavu, že má patřičné formální VŠ vzdělání + postgraduál, specializaci, na jednom místě dokonce tvrdí, že jako lektor naučí metody, které sám vyvinul!)

2/ žádná pomáhající profese není a nemůže být podnikatelskou činností s cílem zisku a pokud o sobě někdo tvrdí, že je podnikatel s lidským neštěštím ( kapitalista ), je buď blázen, nebo bezcharakterní příživník

3/ je neetické, aby jedinec s evidentními vztahovými a psychickými problémy působil v poradenské a terapeutické profesi ( riziko poškození klienta!)

4/ přinejmenším nedodržel čestnou dohodu se svou vydavatelkou a mnohokrát i zde lhal a lže ve svých blocích o lidech, ze msty nebo ve snaze vyvinit se ze svých vlastních poklesků

*živnostenský list má na jakousi pedagogickou činnost, ale on žádnej pedagog není

[Jan Jílek]

Tak se podepiš a já tě dám k soudu.

[nejaka chyba v rozpisu?]

?

[Jan Jílek]

Jo podepiš pod svůj komentář a já tě dám k soudu za pomluvu.

taky si myslim ze to neni legalne v rychtygu. melo by tam bejt napsany, ze to je kopie poznamky, ktera uz byla na jinym miste uverejnena predtim. jojo, to se kopirovat nemelo, navic mozna ani autor te poznamky s tim kopirovanim nesouhlasil. hned mi to napadlo, ze tam bude naka chyba, to by se moh ten autor nasrat - jesti to teda nepsal furt von, aby usetril vsem cas zejo, jeden nikdy nevi, co jeden myslel nebo nemyslel. ja uz radsi taky nemyslim a jdu si dat jedno na ty nervy.

[soudce]

Jo podepiš pod svůj komentář a já tě dám k soudu za pomluvu

A soudit bude má kolegyně Justýna,která si od Tebe půjčovala many?

[Jan Jílek]

Soudit tě bude soud ke kterému patříš. Každý má právo na svého soudce.

[pravil zákon]

[Jan Jílek]

Bože můj ty jsi ale omezenec, takové i země nosí, chudinka, co ta vytrpí.

[.]

A soudit bude má kolegyně Justýna,která si od Tebe půjčovala many? Jenicku a Justyna vi,ze si ji pucoval prasule? Nebude to od tebe pomluva?

[Jan Jílek]

Půjčka peněz není nic zavrženihodného ani nezákonného, ona je vrátila a já ji je půjčil.

[V]

Justy nebo Kamila on řekne, že je to vymyšlená postava z okresního soudu))

[.]

Justy nebo Kamila on řekne, že je to vymyšlená postava z okresního soudu))

Justy je z krajskýho soudu

[soudce]

A jestli kolegyně Justýna vůbec ví,že žila 4 roky s mistrem Jílkem? Já nevím,že by se odstěhovala do Prahy.Jestli vůbec postřehnul Justýny drahý choť,že vedle něj bylo 4 roky prázdné lůžko. Možná,že se něco Mistrovi zdálo.To se stává.

[Jan Jílek]

Ona to ví, nedělej si s tím starosti, a nezávid, je to holt pro tebe smutný, když tady tak slintáš nedošukaností.

[klidně]

magore, ty víš,že na žalobu podpis nepotřebuješ.A taky víš, že lžeš, intrikuješ, pomlouváš, urážíš, podvádíš. Nejsi psychoterapeut a nevyvinul si žädné vlastní metody psychoterapie, které slibuješ na internetu, 90 klientů u seriozního terapeuta je nonsens, možná u tvého kapitalistu - příštipkáře by se hodilo vyrobit 90 párů bot měsíčně, ale on nemusí za kvalitu své práce ručit individuálním přístupem, čož je i ve skupinové terapii jeden ze základních principů. Co to slyším, že si Justýna od tebe půjčovala??? Ha ha! Uklízela ti, vláčela se k tobě s plným kufrem žrádla a vařila ti, krkoune.

[V]

Pracovníci v pomáhajících profesích by měli mít více než jiní zájem o práci na rozvoji vlastní osobnosti a to zejm. proto, že jejich osobnost je mimo jiné také jejich pracovním nástrojem, který může být správném zacházení zdrojem účinné pomoci lidem v nesnázích.

Práce s vlastní osobností a snaha o její rozvíjení znamená především usilování o vysoký stupeň sebepoznání, které zákonitě vede k vyšší sebeakceptaci a tím i k vyšší akceptaci a toleranci vůči druhým lidem. Člověk, který si je vědom svých silných i slabých stránek, může těch prvních využívat ke zvyšování vlastní spokojenosti a adekvátnímu přístupu k lidem (pacientům, klientům) a ty druhé může mít pod kontrolou a nedovolit jim, aby působily destruktivně a škodlivě jak na něj, tak na jeho okolí.

Znamená to mimo jiné rozpoznání stereotypních vzorců, které si člověk nevědomky přináší ze své původní rodiny a které většinou negativně ovlivňují jeho rodinu současnou, uvědomění si vlastních očekávání vůči partnerovi a lidem obecně, zpracování nevyřešených konfliktů a traumatizujících zážitků z minulosti, nácvik potřebných komunikačních a sociálních dovedností, zvyšování schopnosti empatie (vcítění se do druhých) a schopnosti navazovat hodnotné mezilidské vztahy, odstranění různých škodlivých návyků, neopodstatněných strachů a úzkostí atd.

každý kdo si to přečte musí uznat, že ty seš pacient a ne léčitel

[Jan Jílek]

ano slinto, každý kdo si přečte tvoje kydy ví, že prostě kopíruješ, provokuješ a setkáváš se odpovědmi, které se ti nelíbí.

[V]

možná nechlastáš ale něco bereš máš halucinace prďolko

[Jan Jílek]

Na žalobu potřebuji konkrétního člověka s konkretním jménem. Ten se schovává, protože je pro něj jednodušší lít špínu, než říci, "fajn dostavím se k soudu a tam všechna svá tvrzení dokáži." Co mi tu kopíruješ a tvrdíš, to si strč za klobouk. Nebo do prdele. Slinto.

[pravil zákon]

Co to slyším, že si Justýna od tebe půjčovala??? Ha ha! Uklízela ti, vláčela se k tobě s plným kufrem žrádla a vařila ti, krkoune.

to se pletes, snad Rita a Gabriela a Marketa a.....

[V]

a další slepice

[Jan Jílek]

Už ti to fakt leze na mozek. Najdi si nějakou ženskou a zlepší to, nebudeš tolik závidět.

[.]

Co to slyším, že si Justýna od tebe půjčovala??? Ha ha! Uklízela ti, vláčela se k tobě s plným kufrem žrádla a vařila ti, krkoune.

A to je úděl všech Jílkových pipinek.Uvařit,uklidit,přemístit z místa A do místa B.Holt se s tím holky musej smířit a nebo Jenda se musí smířit s tím,že je to jednou přestane bavit.Jako Justy,Markétu a RG má ještě 3 roky čas!

[depejrak]

Co jen na tom brouku Pytlíkovi vidí? Ten copánek ze čtyř šedivých vlasů držící už jen na gumičce? Vedle něj by si připadala neodolatelně i teta Tekla))

moc mu to sluselo na tech fotkach, jak se rano protahuje. Vyvaleny bricho, spinavy 4 vlasy deda neveda - to musela bejt labuz pro tu jeho slipku to fotit. No, vona taky brzo dokvoka a pujde na jinej dvorek.

[V]

Jo podepiš pod svůj komentář a já tě dám k soudu za pomluvu.

Zvládání Zátěžových Situací Jana Jílka Termín: 10.12.2008 - 11.12.2008 Místo konání: Praha 2, Římská 34 () Ukázat na mapě Čas: 13:00 - 16:00 Rozsah výuky: 6 hodin Cena: 3250 Kč včetně dph

Zvládání Zátěžových Situací Jana Jílka Kurzy jsou určeny pro všechny kdo jsou v každodenním kontaktu s klienty, zákazníky či občany. Pro ty, kteří jsou v kontaktu s potížistickými, agresivními a kverulantskými klienty či občany a chtějí se naučit: - čelit manipulacím těchto klientů - zvládat s nimi konflikty a vyhýbat se sporům - Zvládat jejich verbální a agresivní útoky a přitom se cítit dobře a jistě, nenechat se rozčílit ani urazit atp. Naučíme Vás také ovládat své emoce a přiměřeně reagovat. srozumitelně formulovat a hájit si úspěšně své hranice. V rámci kurzů Vás také naučíme technikám díky nimž můžete předcházet stresu. Jan Jílek pracuje formou skupinové terapie a především formou nácviku, praktických ukázek, tak že je každý člen skupiny aktivně zapojen. Pracuje se zážitkem a zkušeností, které využívá jako jedinečný nástroj výuky metody, kterou sám vyvinul. Jan Jílek = Průvodce Vaší Situací www.janjilek.cz Lektor: Jan Jílek www.janjilek.cz Akreditace MŠMT: NE Počet žáků: 15 účastníků Pořadatel kurzu: Agenturní činnost - Jana Krupičková

#z googlu - se to jenom tak hmýří psychoterapeuty

www.janjilek.cz/profil # jan jilek psychoterapeut Vyhledávání jan jilek psychoterapeut na internetu. www.onlineobchody.com/fff.php?...jan%20jilek%20psychoterapeut - Jan Jílek — Ze závislosti do nezávislosti — Česká televize - Jaroslav Skála nazval svého žáka Jílka terapeutem – solitérem. Pravda, Jan Jílek ve své psychoterapeutické praxi terapie závislostí není zastáncem „příliš ... www.ceskatelevize.cz/porady/...ze...do.../4143-jan-jilek/

jak to ten Skála myslel, že Jílek jako terapeut bude muset léčit sám sebe ?

[Jan Jílek]

Kopírovat umíš hezky a přát si umíš dobře, jenže zůstává u přání. Povídej co dál? Všechno už tu bylo.

[Jan Jílek]

Emblema

Emblema

se koukni co stojí pomáhající profese a jaký tým nabízí služby. Za terapii. Ti lidé nemají ani třetinu mého vzdělání a zkušeností.

[Dalibor Smolík]

V obchodě se tomu říká cenová dokumentace. Když je z víc zdrojů, je o to cennější. Užívá se, když se klientovi zdá, že nabízený produkt je předražený. Zrovna jsem dnes měl dlouhou a vzrušenou relaci s klientem z Istanbulu na toto téma...

[V]

pane, psychoterapeut není obchodník s textilem

[Jan Jílek]

No a ty peníze dostane na provoz praxe od koho? Na vlastní život, jako, že má žít z luftu? Kolik je dost? Proč učitelé chtějí peníze, když je to záslužná činnost přinášet vzdělání? Co tady meleš?

[Dalibor Smolík]

Psychoterapeut musí mít nějaké výsledky, obchodník s textilem nesmí prodávat aušus. Takže v principu je to totéž. Jinak se k nim přestanou zákazníci chodit. Ostatně při špatné "manipulaci" může dojít k poškození zdraví v obou případech.

[hehehe]

psychoterapeut musí mít takové výsledky, aby uloveného klienta udržoval v jeho stavu, dokud má peníze a chuť mu platit. Základní pravidlo všech poradců.

Obchodník smí prodávat aušus. Jenom se to kupující nesmí dozvědět. Ale to jistě víte, to byl jenom váš vtípek, co?

[Dalibor Smolík]

Byl to jenom vtípek. Ale trochu smutný. Dnes je problém aušus nekoupit. Všechno je na jedno použití. Obchodník nesmí prodat větší aušus, než prodávají ostatní.
S tím zdravím je to vážnější. Pokud se rozpadne lehátko, tolik se neděje. Ale když člověk dostane do sebe nějaké svinstvo, je to horší. Samozřejmě terapeut (když jsme u toho) nemůže uškodit. Ale taková věc by se pronesla poměrně brzy. Internet je mocná zbraň. Takový terapeut by asi skončil velmi rychle. V jeho vlastním zájmu je nabízet kvalitní služby.

[hehehe]

Terapeutům nerozumím, a doufám, že ani nebudu muset. Každopádně bych si asi vybíral ze seznamu akreditovaných členů, a ne někde na Facebooku, kdybych se do té situace dostal.

S tím textilem už jste se zlepšil, obrat 'nesmí prodat větší aušus, než ostatní' se už víc blíží realitě . Scott Adams říká, že dolar investovaný do reklamy se vrátí mnohonásobněji, než do vývoje. Můj šéf zase, že každé zboží má svého kupce za příslušnou cenu, a že prodat dobrý výrobek za dobrou cenu umí každej blbec.

[Dalibor Smolík]

Vždyť jo, terapeuta si každý, kdo jej potřebuje, vybere tam, kde je mu to bližší a čemu věří.
S tím textilem už jste se zlepšil, obrat 'nesmí prodat větší aušus, než ostatní' se už víc blíží realitě
Já jsem nic jiného netvrdil, tlak na kvalitu u nás je, ale v rámci určité kategorie . Celkově platí, že raději levnější, než kvalitnější. Bohužel. Umíme dělat krásné a kvalitní věci, ale nikdo je nezaplatí.
Scott Adams říká, že dolar investovaný do reklamy se vrátí mnohonásobněji, než do vývoje.
Nojo. Investice do vývoje se dají hooodně dlouho odkládat. Ale pak spadne klec. Konkurence vás pak jednoho dne převálcuje.
že prodat dobrý výrobek za dobrou cenu umí každej blbec.
V dnešní době cokoliv prodat je opravdové umění.

[hehehe]

V dnešní době cokoliv prodat je opravdové umění.

SA taky říká, že na náš nepoužitelnej výrobek si musíme vytvořit trh

[Dalibor Smolík]

Což o to, to je celkem v pořádku. To se dělalo vždycky. Horší situace nastává, když na použitelnej výrobek někdo vytvoření trhu blokuje, protože jej chce umístit z jiného zdroje.

[pravil zákon]

rozhodne ta pani studuje VS, tomu ses nepriblizil ani z parniku....

[Jan Jílek]

Jo jo, hlavně když víš kde jsi ty, ty jsi ebyl ani na parníku, tě tam nepustili aby se nestala škoda. Na parníku, by ti pak říkali zkáza lodi.

[pravil zákon]

Vzdelani, o tom je rec, pristipkari. Proste to, co ty nemas, a uz nikdy mit nebudes.

Asi proto te tak sere, ze nekdo, kdo to vzdelani ma, muze chtit lepsi ceny nez ty, vid, joudo?! Ta jejich cinnost se narozdil od toho tveho pololegalniho poradenstvi da nazyvat kapitalistickym podnikanim. Jakpak je chces zpochybnit - serou te, vid? Uplne to z tebe tece, ta zavist .

Tohle i tvůj jediny oblibeny obchodnik Smolik muze potvrdit jako podnikani, pardon, legalni podnikani.

[Jan Jílek]

Zatím, to sere tebe, protože se v tom tolik debile angažuješ. Já je nezpochybnuji, jen ukazuji blbům, jako si ty kolik to stojí. Jinak já mám zcela legální podnikání a zcela legálně vydělávám. Zkus to napadnout nebo zpochybnit. To moje podnikání.

[hehehe]

Ti lidé nemají ani třetinu mého vzdělání a zkušeností.

A ceny násobně vyšší. To sere, co? Asi někde bude chyba. Třeba vám p.Smolík napoví, jak se podniká v kapitalismu (opakuji, podniká, nikoliv příštipkaří).

[Jan Jílek]

Ekonomický zázrak

Obávám se že oni osobně nebudou mít ani polovičn příjem co mám já a já se blížím k velmi zajímavé hranici.

[.]

Sere tě to, viď?

Někdo to totiž rozjel, ty jsi proti nim jenom poskok.

Jediný, co oceňuju, že sis netrouf kritizovat tu šéfku. Jsem si zcela jist, že tvoje první rejpnutí do kvalifikovaných, VŠ vzdělaných a akreditovaných konkurentů by ti to tvoje podloudné poradenství rychle utnulo.

[Jan Jílek]

Milý blbe já ji pamatuji jako pacientku a s klidem ji řeknu jako tobě, že zkušeností mám třikrát tolik co ona. Jinak vysokoškolsky tam není vzdělaný nikdo, podle tvých představ. Zkus mi moje "podloudné poradensrví" utnout ty blbe. Oni nejsou konkurence, ty vůbec nic nechápeš, ona dělá uplně jinou oblast závislosti než já, stejně jako pro mne nejsou konkurence terapeutické komunity. Pokud budu mít pocit, že to dělají blbě, klidně si do nich rejpnu. Nějak ti skutečně uniká moje postavení v oblasti závislosti. Víš vole, bud umíš a klienti se tě držej roky a nebo neumíš a nemáš nikoho, oni zatím budou muset ukázat v tom baráku co umí. Já nemusím nikomu v téhle branži dokazovat už dávno nic a nikomu.

Sere tě to, viď?

Kapitalismus v praxi

[depejrak]

jo taaaaaaaaak... pacientka... asi vás tam bude víc takhle kvalifikovaných))

[Jan Jílek]

Vystudovala jsem Pražskou psychoterapeutickou fakultu, jsem absoplventkou sebezkušenostních výcvikových seminářů v arteterapii, etikoterapii, hagioterapii a výcviku v krizové intervenci.

Jo jo, takže kde vidíš to vysokoškolské vzdělání?

Vystudovala jsem Pražskou psychoterapeutickou fakultu, jsem absoplventkou sebezkušenostních výcvikových seminářů v arteterapii, etikoterapii, hagioterapii a výcviku v krizové intervenci.

Jo jo, takže kde vidíš to vysokoškolské vzdělání?

Vystudovala jsem Pražskou psychoterapeutickou fakultu, jsem absoplventkou sebezkušenostních výcvikových seminářů v arteterapii, etikoterapii, hagioterapii a výcviku v krizové intervenci.

V roce 2010 jsem získala přiznání způsobilosti specializace ADIKTOLOGA (MZČR) - specialista v oboru léčby návykových nemocí.

Studuji VŠ obor speciální pedagogika.

JÍLKU, JSI LHÁŘ A MANIPULANT, tohle ti neprojde ani u Smolíka, ani u tvého dámského klubu, tohle je typické klamání a podvod. Vytrhneš z textu o firmě Emblema jenom jednu větu, která se ti hodí, a vynecháš tu, která se ti nehodí. Ta diskuze s tebou je pro většinu z nás jenom sranda, ale tohle je podvod, jestli takhle jednáš se svými klienty, tak je to humus a nikoliv podnikání v tržním hospodářství. PODVOD A LEŽ.

Pro vyjasnění - firmy Emblema neznám a je mi osobně ukradená, sám jsi sem dal jako odkaz.

[Jan Jílek]

Jo jo, ale to není vysokoškolský vzdělání, takových osvědčení ti předložím, Včetně specializace pro práci s dětmi.

[depejrak]

Včetně specializace pro práci s dětmi

jakou konkrétně??? ))

[Jan Jílek]

až mě budeš chcípáčku najímat, ukážu ti všechna osvědčení, jaká budeš chtít vidět, jinak nemáš nárok vidět cokoliv, maximálně se můžeš uctivě zeptat.

[Jan Jílek]

zatím studuje, kolik znám nedostudovaných, až dostuduje má vysokoškolské vzdělání kámo.

[Jan Jílek]

Konečně říkal si že PPF neuznáváš jako vysokoškolské vzdělání, ani moje výcviky, kterých mám hafo, víc než pani Plocová. Akreditované výcviky. Takže jednou to je vzdělání a podruhé to není vzdělání, tak co se ti vlastně hodí? Kurva vy jste ale komici, nakonec si naběhnete sami. Podobný tomu ajtákovi, co mi říkal, že je softwarový inženýr, jsem pátral po tom co to je a zjistil jsem že má nedostudovaný matfyz, dělal pak nějaké bakalářské zkoušky a hovořil o sobě jako o inženýrovi. Milej zlatej, vzdělání paní Plocové pro práci v oboru je z mého hlediska plně dstačující, stejně jako je dostačující moje, jenže sis jen naběhl sám jako idiot. Kterým ostatně jsi.

Jinak ten odkaz jsem dal sem, když se tady pokoušel někdo dokazovat jak bych měl pracovat zadarmo, jak by ti abstinující závislí měli konat dobré skutky a žít z vody, když mě tady obviňovali z podvodu, a z okrádání.Jste fakt figury do jazzu, prý si ze mě děláte srandu? Vy jste si ani nevšimli, že srandu si z vás svými blogy dělám já a vy se tu systematicky předvádíte jako neskonalí pitomci.

[Jan Jílek]

PS: když už tak povídáme, nevidím tam nikde informaci o výcviku ve skupinové a individuální terapii. Pouze výcvikové semináře, což je malinkatý rozdíl.

[zyz]

Konečně říkal si že PPF neuznáváš jako vysokoškolské vzdělání

O tom, co se ma a co nema pokladat za vysokoskolske vzdelani ve state je vec statu,ne moje nebo tvoje. Na to je zakon o VS, a ten musi garantovat kvalitu vzdelavaci instituce, ktera VS vzdelani poskytuje.PPF v dobe, kdy te tam cvicili, nemela zadnou VS akreditaci a ted jako soukroma skola ma, ale jenom na bakalarsky stupen a rozhodne ne obor ,,psychoterapie". Baklarske studium by i tak bylo pro kvalifikaci psychoterapeuta bezpredmetné, na to je v první rade potreba mit 2 stupne VS,a pak pokracovat ve specializacnim studiu treba v akareditovanem kursu na soukrome VS, taky neni akreditace jako akreditace, muzes oblbnout nejake manazery, co se stejne sami na poradani ,,vzdelavani" ve firme nabaluji. Pro profesni uplatneni vetsina tech lejstri nema zadnou cenu, pokud nad nima zamestnavatel neprihmouri oko.Treba jako tvuj byvaly klient). Muzes oblbovat lejstry o domnele ,,akreditaci", ,,osvedeceni" neznale nebo lhostejne ( tem firemnim floutkum je to fuk, jestli si gramotnej nebo ne), jenomze ne kazdy ti to sezere, a to te zere nejvic)).

[Marcela*]

Nechutná diskuse...

[Jan Jílek]

Diskuse jsou občas nechutné, ale bez těch nechutností nevýjde najevo, že nic není zadarmo, ani lidský čas, ani lidská námaha. Lidé, kteří stále žijí v představě, že by druzí v jejich prospěch měli pracovat pokud možno zdarma, zcela klidně si vezmou peníze za svou činnost. Pouze v rámci manipulativního jednání se budou dožadovat slušnosti i v případě, že oi sami slušní nejsou. Podobné těm, co na ulici přepadnou člověka a když na ně přijde odplata, dovolávají se svých práv, lidských práv a slušnosti, těch co je dopadnou a vedou k potrestání. k Operují vzdělaností a taktem, a jim samým vše tomu aspoň vzdáleně podobné chování zcela chybí. To je, co mě na téhle debatě baví, jak se ukazují charaktery těch, co klidně vytáhnou, bez opory nějakého důkazu o něčí minulosti, špínu , které se mohl ten dotyčný dopustit, když je zcela klidně upozorním, že to samé by se mohlo týkat jejich rodiny. Anonymní a stejně nervozní a zasaženi.

[Řiť-Gabriely]

Taky se mi už z Jendy začíná zvedat kufr - tak já vlastně nejsem první, kterou takhle využívá na servis a na žrádlo. Souhlasím s vámi paní Marcelo, opravdu nechutné

[Hail to the King, baby.]

Paní Marcelo, Honzík je zřejmě natvrdlý (asi to má z toho nemístného pití), a přestože se mu dostalo četné nápovědy, stále tady ze sebe dělá obecního blázna, Pepu Vyskočila. Stačí zabrnkat na tu správnou strunu a vyletí jak čertík z krabičky.

[Jan Jílek]

Vypada to ze pan Fantom, nacek malinkaty, se ridi heslem podle sebe soudim tebe. Uz nan ho chlapce pustlili z detoxu a zase perli.

[Jan Jílek]

Nácíček fantomek, Martínek malinkatý, hlloupoučký si myslí, že když mi řekne, "táhni" tak já táhnu. Chvá se jako ten arafat, co ho tak obdivuje. Ale nic, ať se chlapec vypovídá. Za vola je spíš on, jen by měl ty nicky rafinovaněji měnit.

[soudce Berka]

lol dědečku, to bude už nějaká stařecká demence, ty si zas povídáš sám se sebou . Nehledej všude fantomy, skoč si třeba trochu za kulturou na muzikál Fantom opery nebo si pusť Fantoma lorda od Metallicy. Teď ke komentáři s. Marcely - tahle diskuze je skutečně debilní, ale odpovídá zbruba nastavené laťce - pod dementním blogem bych neočekával normální diskuzi

[Jan Jílek]

Jasně nácku, blog pro tebe, pod jiným to nestíháš, prokazuji tobě a podobným službu, kde by se jinak sešli, všude jinde by se ti smáli.

[kocourek Nácíček z Hrusic]

Tak to je super, když si tak obětavý sv. Jendo apoštole! . Ale ruku na kardiostimulátor - co bys jinak měl za vyžití, kdyby tu obětaví lidé nekrmili trolltardy tvého ražení? ))

[depejrak]

no právě my mu ten kardiostuimulátor stimulujem))

[hehehe]

To by mela ta jeho kvocna Gabinka, ne? Ta je prece placena blazincem za jeho udrzbu - nebo jsem nekde neco prosvih?

[Jan Jílek]

Hele jednoho dne, to tu bez řečí ukončim a tobě zbude jen masturbace a vozejk, Leštit budeš obojí a čumět přitom do blba, na víc nemáš.

[.]

A nemoh bys ten slib dodržet? Už se tady i plánovala sbírka, když všechny ty naplaveniny z východu tmavší pleti zase potáhnou tam, kde se naučily chlastat.

[Jan Jílek]

Já sem ti něco slíbil? jinak jsem čistokrevný bělocch, modré oči, tvůj vzor Adolf Hitler by řekl Arijský typ. Jinak neinzeruj pořád, že to máš v tý palici tak vylitý.

[.]

čistokrevný bělocch

K těm se hlásí 99,80% Romů

[depejrak]

Ty mě rozesmíváš, s tím čistokrevným bělochem a Árijcem si mě dostal)), Rusové jsou směska, ale ty Norman nebudeš, vypadáš spíš na Polovce nebo Ugrofina))

mas na mysli ten jeho 'arijsky' obri rozplacly frnak? Ale ten mu moh nekdo rozslapnout, kdyz se ozralej vytahoval v kostele pred jeptiskama.

[xxx]

Tak tomu neverim. Nechcete to udelat co nejdriv. At si konecne muzeme vzit svoje vozejky a v klidu masturbovat. Nebo to sou jen kecy?

[Jan Jílek]

Klidně masturbuj, pokud máš chut, já tě rušit nebudu. Vždyť na ty blogy vůbec, ale vůbec nemusíš reagovat. nebo musíš? Nezdá se mi. A jestli mášchut jít ty, běž.

[depejrak]

Hele jednoho dne, to tu bez řečí ukončim

o tom nepochybuji ale dokud budes ziv a desevne nezdrav tezko))

[luu]

Poradci,terapeuti,šamani,obchodní cestující - to je stav duše. Jinak zeptat se zedníka nebo někoho kdo o tom něco ví - dejme tomu soused o par bloků dál je normální postup. Vyplodit zápisek - asi se zeptám někoho takoveho místo na ABC, kde vědí prd a pojmenovat ho Kapitalismus v praxi,místo To jsem ale osel že jsem tak neučinil hned je kapku mimo.

Asi nejlepší na tom teraprdovi je, jaxe dycky rozohní a práskne na sebe další info - o sobě, partnerce, podnikání. Prostě je užvaněnej a radost si z něj pak dělat prdel.

Ale nelze ho podceňovat - on to filuta jeden inteligentní dělá cíleně pro své samostudium, aby mu nikdo nemoh říkat Pepek Vyskoč nebo obecní blb Zoul s rolničkama.

[Jan Jílek]

No já nemám mindrák ani z toho jak vypadám an z toho co dělám což se o tobě říct nemůže, protože ty se bojíš vylízt na denní světlo aby lidi náhodou nezjistili, že si sice skoro tvor podobný člověku, ale to je všechno. Ostatně to je i pavián. K šimpanzi ses nepropracoval.

Ty si ani nemůžeš dělat prdel, na to musíš mít slovní zásobu a inteligenci, ani jedno nemáš. Kdyby si mě,l vypadalo by to jinak, ty můžeš tak strkat prdel do mísy a obličej i když u tebe jedno s druhým se těžko rozeznává, do umyvadla. A vůbec nepochybuji, že v osobním styku než něco vykoktáš, tak si lidi vemou dovolenou, za tejden se vrátěj a ty si na konci první věty. Takže celý den přemýšlíš, co napíšeeš a potom to hrde mámě ukazuješ.

[přesný popis]

,,kapitalistu" jílka: Ty si ani nemůžeš dělat prdel, na to musíš mít slovní zásobu a inteligenci, ani jedno nemáš.celý den přemýšlíš, co napíšeeš

jen vulgárnost kořaly s trvalými abstinenčními příznaky

[Jan Jílek]

Zrejme mluvis o sobe. Proste zmen desetkrat nick porad budes jen malo basany kreten s malou slovni zasobou kriticky nizkou inteligenci.

[gogo]

fsichni sme gogo a tebe nema rad jen jeden clovek na svete, naivko vychlastanej

[přesný popis]

Tvé nejfrekventovanější výrazy jsou spojeny se sebeukájením, špínou a výkaly. To, Jílku, mluví za tebe samo.

[Jan Jílek]

Povídej mi o tom ty kterej neřekneš větu aby tam nebyla urážka. Kdo si se špínou začne jako ty, tak se v ní a v těch hovnech vyválí a pak brečí.

[přesný popis]

to je tvá slovní zásoba, jsi odpudivý slovo za slovem víc a víc

[Jan Jílek]

Dám ti radu ze zlata, pokud jsem ti odpudivý, nečti mě, já třeba nekoukám na některé filmy, jsu mi odpudivé, nestýkám s e s odpudivými lidmi. Pak si nestěžuji.

[Julieta Anderson]

Ahoj všichni, já jsem Anabel jménem a žiji v Texasu USA, rád bych mluvil o dobrotivosti Boha v mém životě po tolika měsících, kdy jsem se snažil získat půjčku na internetu a byl podvodník, takže jsem se zoufale získání půjčky od legitního věřitele online. Ale jak to Bůh udělal, viděl jsem komentář od přítele jménem Henry a mluvil o této legitímné úvěrové společnosti, kde získal půjčku rychle a bez stresu, takže mě představil ženě zvané paní Olivii Scarlettové, která ovládá společnost s názvem Lending Point úvěrová společnost, tak jsem požádal o úvěr částku ($ 170,000.00USD) s nízkou úrokovou sazbou 2%, takže úvěr byl schválen a uložen na můj bankovní účet za méně než 24 hodin, to bylo, jak jsem byl schopen dostat můj úvěr, aby mé zlomené podnikání běží a také splatit své účty, takže jsem radí všem z vás, kteří mají zájem o získání půjčky rychle a snadno laskavě kontaktovat ho nyní na e-mail: lendingpointcompany@gmail.com Nebo WhatsApp: + 19292227999 dostat jakýkoli druh úvěru, co potřebujete dnes, díky, když čtete toto největší svědectví o mém životě. Veselé Vánoce a prosperující Nový rok.