Skotský vývojář Mike Lothian pozastavil vývoj svého otevřeného ovladače Vino (nedostupné) pro dokovací stanice DisplayLink poté, co mu Synaptics v reakci na žádost o pomoc pohrozil žalobou kvůli údajnému porušování patentů. Firma nejprve předložila seznam 125 patentů bez specifikace, které konkrétně měl ovladač porušovat, a následně požadovala 25 tisíc dolarů za náklady na jejich přiřazení ke kódu s hrozbou, že se tato částka bude
… více »Byla vydána OpenIndiana 2026.10. Unixový operační systém OpenIndiana (Wikipedie) vychází z OpenSolarisu (Wikipedie).
Americký výrobce polovodičů onsemi (ON Semiconductor) zrušil plány na rozšíření výroby v rožnovském závodě v Česku za dvě miliardy dolarů (podle aktuálního kurzu zhruba 43,5 mld. Kč). Důvodem je vývoj na trhu.
O víkendu probíhá na FIT VUT v Brně konference OpenAlt 2026 o otevřeném softwaru a datech, IT bezpečnosti, DIY a IoT. Na programu je spousta zajímavých přednášek. Pokud jste v Brně, stavte se. Vstup zdarma. Přednášky lze sledovat i online na VHSky a YouTube.
Malé vysvětlení, než se naježíte, protože vám sáhnu na ikonu. Kdysi jsem měl doma přes zimu dva ježky. Na první pohled vypadali stejně a když jsem je držel ve fusekli (aby mě nepíchali do ruky) měli srandovně vyšpulený pupík. Takže jsem jim říkal Pupíci.
Pozorovat je bylo zábavné, ale bylo potřeba často měnit stelivo, protože ježčí moč intenzivně páchne. Také to nebyli dva samci, přesto že vypadali na první pohled stejně. Když začali s námluvami, šli ven. Probíhají tak, že samec funí a tvrdošíjně běhá kolem samice, dokud mu nenašpulí frndu tak, aby ho na bříšku nepopíchaly ty její bodliny. A tak jsem jim vyrobil u ségry na zahradě zateplený budník, kde zahibernovali a na jaře šli svou cestou.
Ježek je sympatické zvíře. Do nikoho se nesere, šmejdí co by sežral a na nikoho neútočí. Když se cítí v ohrožení, stočí se co klubíčka, naježí své bodliny a doufá, že to stačí – typicky česká povaha.
20. května 2026 rozčeřilo kalnou vodu zahnívajícího českého rybníka akt realizovaný v rybníce moravském, při kterém byly symbolicky zmalovány soše Eduarda Beneše ruce narudo a v důsledku toho se okamžitě naježily zástupy českých Pupíků, přesvědčených o tom že se tento pán zasloužil o tenhle stát.
Nezasloužil. Bohužel. A žádný zákon na tom faktu nic nezmění.
… napsal Pavel Kosatík knihu, která vyšla zhruba měsíc před zmíněným aktem. Dozvěděl jsem se to 21.5.2026 z elaborátu Trapný pokus beletristy Kosatíka o přepis moderních českých dějin od českého Pupíka Jiřího Paroubka, druhdy (2010) neúspěšného kandidáta na premiéra tohoto státu, který o něm hned v úvodu napsal:
Nechci se dohadovat o všech peripetiích a blábolech, které tento beletrista jménem Kosatík bez ohledu na historická fakta nahodil na papír. Je to trapné, ale především si myslím, že tenhle muž nemá vůbec historické vzdělání. A zejména je politicky velmi zaujatý. Vyfabuloval si Edvarda Beneše jako člověka, který vlastně zradil republiku v mnoha rovinách.
Já tedy nejsem promovaný historik, jenom se tak z plezíru nějakých 40 let v historii poměrně intenzivně šťourám. Zpočátku jsem vymetal antikvariáty a soukromé knihovny příbuzných, kamarádů a našich známých. Zatím co p. Paroubek, při své nepochyně náročné práci vedoucího socialistického podniku Restaurací a Jídelen intenzivně studoval historii z novin, které jsem – tak jako všechny komunistické bláboly z let 1970 až 1989 – ignoroval. A také jsem využil polistopadového okénka, kdy se zhruba na 20 let otevřela vrátka do archívů, než je s ulehčením čeští Pupíci opět zabouchli, ukazujíce výmluvně prstem na usnesení Evropského parlamentu z 27. dubna 2016.
Něco takového by sám za sebe žádný český Pupík neudělal. Jednak by se za to pak musel stydět a což když by mu za to časem chtěli nabačit?
Český Pupík nesnáší stud a konflikty. Vše co vyvolává stud je mu nepříjemné a když ho někdo tlačí do konfliktu, zkouší nejdřív uniknout. Raději zaplatí dá nějaké to výpalné, pokud možno z cizí kapsy, než aby někoho poslal do prdele nebo ranou pěstí rovnou k čertu.
Na rozdíl od samotářského ježka se nejlíp cítí v davu. Tam může dělat mrtvého brouka, kterého se to netýká a když to nezabere, stačí ukázat prstem na nějakého viníka. Však on už se najde Pupík co uhodí první. Český Pupík totiž není agresor, který by šel sám za sebe někoho ztrestat, ale neohrožený mstitel bezpráví páchaného na jiných. Ukaž prstem kdo ti ublížil, a více už se nestarej. Není bezcitný vrah, který by svým podpisem odsoudil na smrt nevinné. Pokud chce něco napsat, dělá to pokud možno anonymně, aby se nemusel stydět a nevěděli komu dáti na budku. A když někoho trestá, spokojí se s tím, že si na něj plivne. Jenom když to nestačí, přidá pohlavek či kopanec. To přeci nikoho nezabije. A kdyby snad náhodou jo.. Kdo z vás ukázal tím prstem jako první?! Na to už se zpětně jaksi nehledí. A když to byl omyl? No co. Uděláme z oběti mučedníka, kterému sem tam položíme nějakou tu kytku a bude to zase dobrý.
Každopádně ten Paroubkův žlučovitý literární atak mne dost překvapil, neboť jsem si po shlédnutí prvních dílů seriálu České století také udělal svou představu o historické erudici Pavla Kosatíka. Ano. Byly to fabulované příběhy atakující emoce českých Pupíků, ale že by při tom opomíjel nějaká fakta? To bych zrovna neřekl. Fakt je pouze dílčí skutečnost, událost, která se stala. Nic, co by se dalo zpětně změnit. Mění se pouze kontext a nikoliv samotný příběh. A kontext mění jenom fakta nová a další souvislosti, o kterých osoba, která vypráví ten příběh na základě společensky přijatelných fakt, nemusela vědět.
Odkud vzal historická fakta Paroubek? Od roku 1970, kdy ve svých 18 letech vstoupil do obnovené Československé strany socialistické, se angažuje v politice. Ale za tutéž stranu před válkou „kopal” od roku 1923 i tehdejší ministr zahraničí a pozdější prezident – Eduard Beneš, který v roce 1948 komoušům umetl cestu k moci. Bodejť by ho pak za to bolševici haněli, že? No po listopadu, v době, kdy Kosatík šmejdil všude možně a narážel na nová fakta na nějaké samostudium neměl čas, protože smolil své memoáry.
A teď mu Kosatík, obrazně řečeno šlápl na ikonu. Byť dle mého soudu velice jemně. I tak jsem jsem byl zvědav, na jakých faktech svůj příběh vystavěl, když dokázal pohnout čtyři mladíky k tak lacinému a především zcela zbytečnému gestu, kterým aktivizovali leda české Pupíky – proti sobě. A tak jsem si za pár stovek tu knihu koupil do vlaku.
Pozoruhodné je, že zdrojem velké části informací je sám Eduard Beneš, ale mne zaujaly následující fakta:
Byl nejmladším potomkem chalupníka z Kožlan. Obce, která byla na česko-německém pomezí.
O „potýkání” čechů s němci jsem se zajímal už dříve a bylo zajímavé, že ty nejvypjatější národnostní vztahy ve kterých vyrostli během 19. století ti nejhorší náckové (ať už češi, němci, poláci, slováci nebo maďaři) byly tam, kde to bylo tak půl napůl. A vlastně ještě jeden fakt je v tomhle směru zajímavý. Společnou řeč dokázali najít jen pokud šlo o nenávist k cikánům a židům.
Byl tvrdý, ctižádostivý a bohužel i zamindrákovaný prcek, který kňoural.
Od 6 let chodil cvičit do Sokola a cvičil prý i potají. Kluci v obecné škole v Kožlanech mu nejspíš to kňourání dávali dost sežrat. Jeho starší brácha Vojta Beneš (11.5.1878 – 20.11.1951), si prý jako první všimnul toho, že „rád čte” – dokonce i na pastvě. A nejstarší ze sourozeneců, Václav Beneš (26.9.1865 – 27.4.1919), který byl učitelem, v roce 1895 přiměl otce, aby šel 11 letý Eduard Beneš (28.5.1884 – 3.9.1948) na studia do Prahy. Tak si myslím, že byl nejspíš terčem šikany a cvičil hlavně proto, aby posměváčkům napráskal.
Což o to. To už se tak v životě stává. Znám minimálně dvě osoby, které to měly úplně stejně. Ernesta Thompsona Setona a Francise Chichestera. Bez prvního by žádný český Pupík neznal Foglara a bez druhého bychom dnes nejspíš hajlovali 20. dubna v průvodech. Ovšem názor, ke kterému během dospívání došel Eduard Beneš, mne upřímně děsí, neboť je to myšlenka hodná Adolfa Hitlera:
„Význam člověka se dá změřit nejenom počtem přátel, ale také množstvím a intenzitou vyvolaných nepřátelství”
Nicméně vysvětluje mnohé. Opravdových přátel moc neměl, ale sem tam na nějakou tu spřízněnou duši narazil a přes jednu z nich se dostal k Masarykovi a přes Masaryka – stejně jako jeho starší sourozenci – i k zájmu o politiku. Plkat o ní do hospody jako běžní Pupíci nikdy nechodil. O to více četl a měl skvělého pamatováka. Pro některé bohužel, protože byl i mstivý. A po maturitě roku 1904 vyrazil na studia do Paříže, kde se v letech 1906–1907, sčuchnul s komunitou ruských exilových revolucionářů.
A tomu podle mne předcházela událost o které nikdo nic neví, při které učinil Eduard Beneš kritické rozhodnutí číslo jedna, nikoliv tedy až v roce 1938, jak si myslí Pavel Kosatík.
Před několika lety jsem byl svědkem toho, jak na přechodu co vidíte na snímku, srazilo auto kluka.
Byla to podobná situace, jakou zachytil ten snímek s Googlemaps. Stáli jsme na chodníku, čekali na zelenou a ten kluk si to štrádoval k přechodu proti nám. A rovnou do vozovky. Ten první řidič to ubrzil. Ten v prostřední lajně taky, ale ve třetí byla dodávka. I její řidič dupnul na brzdu a jen tak tak, že do toho kluka nevrazil. Ten se na něj otočil, rozhodil rukama jako by říkal: „Sorry vole” a pokračoval „na značku”, protože Legerova tam má čtyři pruhy a mezi tím dostaly zelenou nedočkaví řidiči co přijíždějí zleva. Takže ho hned ten první sestřelil.
Kluk udělal salto mortale, břinknul šiškou o zem, ale jako zázrakem se mi nic horšího nestalo. Několik čekatelů na zelenou mu přiskočilo na pomoc a doprava se jen na malou chvíli zastavila, protože obratem přikvačili policajti i sanitka.
Tak to byl příběh. Interpretace faktů bez širšího kontextu.
Ten širší kontext začíná tím, že už jak jsem ho viděl přecházet ten první přechod, kde přijíždějí auta od muzea, bylo jasné, že k nám už ten kluk nedojde. Otázkou bylo jen to, zda zůstane stát na červenou nebo ne.
Byl vysmátý jak lečo a stát nezůstal, přestože auta už začala najíždět. Nicméně jak jsem zmínil, ještě dostal šanci – pokud by se vrátil na chodník, nic by se mu nestalo. Ale on šel dál a z toho jsem usoudil, že jde nechat zabít.
Sebevraždu považuji za ryze soukromou věc. Do hlavy nikomu nevidím, ale věřím tomu, že jsou v životě chvíle kdy sebevrah jiné východisko nevidí. Ovšem sebevrah, který svou terminací komplikuje život jiným, můj soucit nemá. A to byl přesně ten případ, tak jsem jen sledoval co se bude dít.
Ukázalo se, že muž který šel s nějakým odstupem za ním, byl jeho otec. Kluk přežil jen s rozbitou hlavou. A nejhůř z toho vyšel jen ten řidič, kterému zpoza té dodávky vykročil rovnou před auto.
Tak to jsou mně známá fakta, která tomu příběhu dala širší kontext, a teprve teď začíná má fabulace – rozvinutí původního kontextu o pravděpodobná fakta, o kterých ale nic nevíme: Byl ten kluk nějak emočně rozrušený? Těžko říct. Na to nevypadal. Nebo sjetý? No, to už spíš, ale tam už chybí kontext který následoval. Nevím jestli mu dělali test na drogy, nebo ne. A pokud byl opravdu jen emočně rozhozený, proč se při tom smál jak magor? Nebo jen emočně týral zoufalého otce? To taky nevím. Ale faktem o kterém vím pouze já je to, že líto mi bylo jen toho řidiče.
Tiskni
Sdílej: