Homebrew (Wikipedie), správce balíčků pro macOS a od verze 2.0.0 také pro Linux, byl vydán ve verzi 4.5.0. Na stránce Homebrew Formulae lze procházet seznamem balíčků. K dispozici jsou také různé statistiky.
Byl vydán Mozilla Firefox 138.0. Přehled novinek v poznámkách k vydání a poznámkách k vydání pro vývojáře. Řešeny jsou rovněž bezpečnostní chyby. Nový Firefox 138 je již k dispozici také na Flathubu a Snapcraftu.
Šestnáctý ročník ne-konference jOpenSpace se koná 3. – 5. října 2025 v Hotelu Antoň v Telči. Pro účast je potřeba vyplnit registrační formulář. Ne-konference neznamená, že se organizátorům nechce připravovat program, ale naopak dává prostor všem pozvaným, aby si program sami složili z toho nejzajímavějšího, čím se v poslední době zabývají nebo co je oslovilo. Obsah, který vytvářejí všichni účastníci, se skládá z desetiminutových
… více »Richard Stallman přednáší ve středu 7. května od 16:30 na Technické univerzitě v Liberci o vlivu technologií na svobodu. Přednáška je určená jak odborné tak laické veřejnosti.
Jean-Baptiste Mardelle se v příspěvku na blogu rozepsal o novinkám v nejnovější verzi 25.04.0 editoru videa Kdenlive (Wikipedie). Ke stažení také na Flathubu.
TmuxAI (GitHub) je AI asistent pro práci v terminálu. Vyžaduje účet na OpenRouter.
Byla vydána nová verze R14.1.4 desktopového prostředí Trinity Desktop Environment (TDE, fork KDE 3.5, Wikipedie). Přehled novinek i s náhledy v poznámkách k vydání. Podrobný přehled v Changelogu.
Bylo vydáno OpenBSD 7.7. Opět bez písničky.
V Tiraně proběhl letošní Linux App Summit (LAS) (Mastodon). Zatím nesestříhané videozáznamy přednášek jsou k dispozici na YouTube.
Jeden divoký týden na Balkáně...
Z Prahy jsme vyrazili v pátek večer jedním vozem Opel Astra, v naději, že do Trogiru dorazíme v sobotu před polednem (jak jsem nahlásil i Ecosu, firmě půjčující loď). Už cestou do Brna svítila kontrolka dobíjení, řidič a majitel vozu to ale prohlásil za normální. Někde před Mikulovem však začalo být jasné, že máme skutečný problém. Krátká kontrola motoru odhalila přetržený řemen alternátoru. S posledními zbytky elektřiny jsme poskakovali od benzínky k benzínce a marně sháněli řemen náhradní. Nepomohl nám ani Davídě, který právě vyrážel z Brna. Vrhli jsme se tedy na opravu svépomocí. Pokusili jsme se řemen svázat provázkem, nahradit ho gumovým škrtidlem z lékárničky, nic ale nefungovalo. Tradičně se jako náhrada klínového řemene doporučují silonky, kde je ale v noci na silnici vzít? Řešení padlo nejprve žertem, brzy jsme jej však realizovali. Jedna ze slečen z nedalekého nevěstince svlékla silonky ochotně a kupodivu zdarma. Bohužel ani tento klasický recept se neosvědčil, při prvním protůrování motoru se vzácné silonky rozpadly.
Ráno jsme zavolali pojišťovně a nechali se odtáhnout k nejbližšímu, v sobotu oficiálně zavřenému, autoservisu. Tam se podařilo získat náhradní, leč neoriginální, klínový řemen. Chvíli se zdálo, že funguje, ale motor chcípl, kdykoliv jsme se pokusili zapnout světla, stěrače či blinkry. To vedlo k řadě vtipných situací a výhrůžkám typu, pokud zase zapneš světla, půjdeš tlačit. Naštěstí se nám podařilo dojet k dalšímu servisu a získat správný řemen. Konečně to jede. Kontaktuji YachtNet, že dorazíme nejdříve v osm večer. YachtNet kontaktuje Ecos, dozvídáme se jméno lodi, Ivana bude čekat odemčená v marině, oficiální předání proběhne v neděli ráno. Palec nahoru pro obě firmy.
Uháníme po rakouské dálnici a najednou, motor chcípl. Koukáme do motoru a zjišťujeme, že tentokrát nebude oprava jednoduchá. Rozvodový řemen a s ním zřejmě další důležité součásti motoru jsou v háji. Voláme pojišťovně, ta nabízí odtah a auto z půjčovny na dva dny, ubytování nebo příspěvek 3000 na alternativní dopravu. Na odtah nečekáme slíbenou půlhodinu ale hodiny dvě, řidič se z nás navíc snaží dostat peníze v hotovosti, až po pár telefonátech si nechá vysvětlit, že odtah hradí pojišťovna. Navíc nás odtáhne jen do nedalekého Gleisdorfu. Tam po poradě volíme zapůjčení vozu. Auto se zákazem výjezdu do zemí bývalé Jugoslávie ale musíme vyzvednout v Grazu a navíc zaplatit poplatek za vrácení na letišti ve Splitu (268€). Je zase večer, ale konečně opět uháníme po dálnici. Po více než třiceti hodinách na cestě, někdy kolem půl páte ráno, jsme v Trogiru. Už nám nezbývá čas obdivovat toto krásné přístavní město založené starými Řeky, nyní chráněné UNESCO jako světové dědictví. Ivana podle slibu čeká odemčená na mole A, jdeme spát.
V půl desáté ráno mě vzbudila průtrž mračen, za kterou by se nemuseli stydět ani v tropech. Slečna z Ecosu (Ivona, neplést s lodí, Ivanou) se přišla omluvit, že v marině nejde proud, papíry k lodi odfaxuje do naší příští destinace. Má první důstojnice Luna odmítá vstávat a tvrdí, že v tomhle počasí nikam nejede (odřídila většinu noční cesty, takže se jí ani nedivím). Mužstvo posílám vrátit auto na letiště (naštěstí mnohem blíže Trogiru než Splitu) a na nákup čerstvých zásob, já jdu vyřídit přejímku lodi. Ivoně se mezitím podařilo vytisknout papíry v internetové kavárně. Kauci kvůli elektřině vůbec nechtěla, jen mi dala k podpisu ručně psaný papír, že v případě poškození ručím do 1000€. S pěnězi za transit log a chorvatskou taxu jsem se připomněl sám, kdybych mlčel, asi jsem ušetřil. Technik na loď dorazil až na vyžádání, nebyl ale z Ecosu a loď neznal, takže konkrétní dotazy k lodi zodpovědět neuměl. Měl problém nastartovat i závěsný motor ke gumáku. Ten jsme dostali zdarma. Žádné procházení inventáře, ani po mně nikdo nechtěl žádné doklady, ani identifikační ani skipperské. Prostě žádné formality, s lodí mohl odplout v podstatě kdokoliv, kdo by měl tu drzost. Nevím, zda je to u Ecosu norma, nebo za to může onen výpadek proudu a neděle (od slova nedělat).
Zkouším, co se dá, Ivana se zatím zdá být v pořádku. Je to klasická Bavaria 36, na které jsem zvyklý. Jeden stěžeň, dvě plachty, dieslový motor, salón s kuchyňským koutem a tři kajuty, celkem osm míst. V pěti lidech je nezvykle pohodlná a prostorná. Jen páka autopilota nedrží nahoře. Podle doporučení technika ji opravuji kouskem provázku. Ovládání kotevního vrátku je neprakticky umístěno v přední kajutě. Že měřák paliva umí ukazovat jen plnou, si v marině nemám šanci všimnout, kotevní světlo proti jasné obloze také není vidět (já vůl jsem si ho měl zkusit v noci).
Před druhou je vše připraveno k vyplutí, i počasí se umoudřilo. Je čas na malý přípitek a tekutou oběť Neptunovi, jak se v těchto krajích mořskému bohu říká. Protože ač Malí bohové vedli mnoho krvavých válek o zdejší pevniny, na moři se stále drží staré tradice. Fouká asi 20 uzlů (tj. 37 km/h), užíváme si větru, proplouváme mezi Velkým Drvenikem a Orudem a míříme na západ. Až k večeru stahujeme plachty a proti větru motorujeme k Visu. Nad ním, ale i za námi září blesky. Když ale o půlnoci vyvazujeme loď v Komiži, je hezky i tam. Máme za sebou prvních cca 50 námořních mil (cca 93 km).
Po obědě znovu vyrážíme na moře, k Modré jeskyni na Biševu. Tak jako na jaře je příliš velký příboj, než abychom se pokusili o výsadek na člunu. Přemýšlíme nad dalším cílem, v úvahu připadá Jabuka, Žirje a Palagruža. Přes ne úplně příznivou předpověď se rozhodujeme pro Palagružu. Je výrazně hezčí počasí než odpovídá předpovědi, fouká asi dvacet uzlů a plachtíme přímo k ostrovu, jehož jméno po květnové plavbě nesmíme před některými přáteli vyslovovat. Motor zapínáme až v těsné blízkosti Palagruži. Ve tmě hledáme naši známou žlutou bóji u oblázkové pláže na jižním pobřeží a ve čtvrt na půlnoc se zde vyvazujeme. Jsem rád, že jsem si dal tu práci, a v Praze za 120 kč vybral tu čínskou LED baterku, která opravdu svítí. Je klid, nad námi září velké bílé a malá červená světla majáku a těšíme se na zítřejší výsadek na pevninu. Těší se hlavně Luna, která si v květnu Palagružu prohlédla jen z lodi. Zjišťujeme, že Ivana postrádá funkční kotevní světlo. Chci proto nechat rozsvícená všechna poziční světla, ale Luna se bojí o baterie (které jsou v mizerné kondici) a necháváme tedy jen světlo motorové. Jdeme spát. Já se ukládám k spánku na lavici v kokpitu, s majákem a hvězdami nad hlavou, krásněji se nemůže usínat ani v tom nejdražším hotelu.
Ve dvě ráno mě vzbudil sílící příboj a vítr. Druhá věc, které jsem si všiml, byla loď mířící do zátoky přímo na nás. Rozsvítil jsem a loď se otočila. Vítr si ale říci nedal a stále sílil, Ivana se zmítala v příboji a pobyt na palubě přestával být příjemný. Brzy se z podpalubí vynoříla i Luna. Radíme se, marně se snažím vysílačkou získat aktuální předpověď počasí a nakonec se rozhodujeme zátoku opustit. Bóji ve stále sílícím větru nevěříme a vítr by nás v případě jejího náhlého selhání vrhl přímo na útesy. I windmetru věříme čím dál méně, čísla jsou podivná a neodpovídají pozorování. Luna odhaduje stále sílící vítr na třicet uzlů.
Únikový kurz si pamatujeme oba stejně, 170°. Luna jde na příď odvázat bóji, já jdu za kormidlo. V okamžiku, kdy mi z přídě signalizují uvolnění lodi, míří příď k útesům. Přidávám plyn a snažím se loď srovnat do správného kurzu. Na klasický kompas není vůbec vidět, je zamlžený a špatně podsvícený. Všude kolem je tma, pořádně je vidět jen světlo majáku nade mnou. Spoléhám tedy na digitální kompas. Ten ale začne řvát a místo kurzu zobrazovat jen poplachové hlášení o nedostatečné hloubce. Ještě nevím, že za to může pěna pod lodí, navíc bez kompasu pořádně nevím, kam mám jet. Čísla jsou mi najednou k ničemu. Zkouším to po paměti a kupodivu dobře, proklínám přístroj a mlátím do něj, konec poplachu. Za chvíli jsme v bezpečné vzdálenosti od útesů. Na uvolněnou bóji se hrne naše známá loď. Ať si užívají, já se držím známého "ochran svou loď před pobřežím, ona tě ochrání před mořem". Obeplouváme Palagružu ze západu velkým obloukem a míříme na Lastovo.
Už je jasné, že náš windmetr je skutečně k ničemu. Vítr stále sílí, vrtulka na stěžni se zběsile točí, ale na přístroji je občas k vidění i nula. Fouká ze severovýchodu, tedy v podstatě opačně, než v zátoce ze které jsme utekli. Je to nevera, obávaná jadranská bouře. K Lastovu se musíme probojovat proti větru. Lenka vítr odhaduje na 40-45 uzlů, v nárazech až 50, vlny až na pět metrů. Já bez přístrojů o numerických hodnotách nemám ponětí, divočejší moře ale zatím neznám. Takhle nějak se mi vybavuje Anglický kanál, kde jsem se kdysi, ještě jako suchozemská krysa, plavil na rybářské lodi. Za zádí se otevírá hluboká černá propast, aby se v zápětí příď zanořila pod vodu. Poziční světla svítící pod vodu vypadají zajímavě. Honza si v přední kajutě užívá stavu beztíže. Pod vodou se chvílemi ocitá i gumák uvázaný před stěžněm. Voda nás s Lunou vydatně zkrápí i v kokpitu, naštěstí je ale relativně teplá, takže mi zpočátku ani příliš nevadí, že jsem promočený na kost. Řízení předávám autopilotovi, s Lunou sedíme na lavicích v kokpitu a sledujeme rozbouřené moře. Přístroje zmatené pěnou pod lodí neustále vyřvávají poplach, tlačítko auto, kterým hysterický poplach resetuji, jsem zmáčknul snad tisíckrát. Prší a chvílemi padají i kroupy, štípou v obličeji, začíná být pekelná zima. Probudil se Avatar a uvařil nám horký čaj. Třičtvrtě hrnku jsem vypil, vděčný za teplo, pak jsem si ale uvědomil, že něco není v pořádku. Čaj je slaný, Avatar asi v tom zmatku popletl cukr a sůl. Přes všechno nepohodlí je to ale úžasný zážitek, starosti mi dělá jen stav paliva. Pokud jsme loď dostali s plnou nádrží, mělo by ho být dost, je ale již jasné, že měřák nefunguje a ukazuje stále plnou. Pokud toho předchozí posádka zneužila, budeme si možná muset poradit bez motoru.
Nad lodí zpívají ptáci a pomalu svítá. Vítr i moře se pomalu uklidňují a můžeme si tak s Lunou vychutnat překrásný východ slunce a posléze i nádhernou duhu za námi. I frekvence poplachů se dočasně snižuje a chvíli mám dokonce pocit, že bych mohl uschnout. Vítr ale brzy zase sílí a vrací se i nepříjemný déšť. V moři plavou kusy stromů a ztracené kontejnery a tak musíme provádět časté korekce kurzu. Únava sílí a občas upadám do mikrospánku, vždy mě však spolehlivě vzbudí další z pravidelných poplachů. Luně se podařilo opravdu usnout a já se bojím, aby nezmrzla, je úplně modrá a to se mi nelíbí. Navíc mluví s neexistujícími psy, dolů do tepla ale nechce, přestože je nás na lodi pět a není problém provést střídání. Brzy zjišťujeme, že Avatar nic nespletl, to jen voda v přední nádrži je slaná. Palagruža za námi je stále hrozivě blízko a Lastovo jakoby se ani neblížilo, stávající rychlostí nám to bude trvat ještě nejméně dvacet hodin. Přes obavy o zásobu paliva zvyšujeme otáčky motoru ze 2000 na 2500, loď zrychluje, do kokpitu stříká ještě víc. Petr vylezl na palubu a nabízí nám vodu. Zdvořile odmítám, ale když zjišťuji, že je ještě ze starých sladkých zásob, vděčně hasím žízeň.
Palagruža zmizela a Lastovo je na dosah. Skrivena Luka, Skrytý přístav, nabízí místo k odpočinku pro loď i posádku. S pomocí hostinského se vyvazujeme u mola, o elektřinu a vodu si musím říci. Dávám posádce za úkol vypláchnout přední nádrž a doplnit sladkou vodu. Hostinský nás zve do své restaurace, musíme ale počkat na personál, který přijede z Lastova autem. Luna jde spát, my si sedáme před restauraci, posádka pokuřuje, popíjíme Svijany s motorovým olejem a čekáme na otevření restaurace. Hostinský nám nosí panáka za panákem, když dorazí Luna jsme už všichni po večeři a v dobré náladě.
Ve středu jsme vyrazili směrem na Mljet, ovšem naše cesta přešla ještě při pobřeží Lastova v rozsáhlou pátrací akci po Luniných jachtařských kalhotech, které v nepozorovaný okamžik, během sušení, opustily palubu. Neúspěšným pátráním jsme ztratili dost času, dalším cílem se proto stala vesnice Brna na Korčule. Po příjemném koupání na volném moři mezi Lastovem a Korčulou a krátkém cvičení v astronavigaci jsme již za tmy pokračovali ke korčulským břehům. Vzhledem ke kreativitě kormidelníka (proč držet kurz, pojedu na támhle ty světla... devítiocasou kočku jsem zapomněl v Praze) jsme Brnu téměř minuli, nakonec se stejně ukázalo, že je v Brně obsazeno. Tak tedy Vela Luka, tam je alespoň čerpací stanice. Pěkná noční plavba zpestřená malou neverou, skoro nuda, nic, co by nás po Palagruže zaskočilo.
Ráno jsme doplnili palivo, měřák se zastavil na 50 litrech. Zdá se, že paliva jsme tedy ještě měli dost. Jenže o den později v Milně jsme vzali zase 50 litrů. Takže nejen nefunkční měřák na lodi, ale i na benzínce. Nejspíš jsme byli ve Vela Luka téměř na suchu.
Během plavby na ostrov Sv. Klementa se k nám přidal černý pasažér - unavená sýkorka, která se přišla napít, vyžrat zásoby a vyspat se ve spacáku. Bóje ve vytipované zátoce jsou pryč a ke kotvení jsme nenašli dost místa, poplujeme tedy do ACI mariny na severní straně Sv. Klementa. Ve tmě se mi ale nechce proplétat úzkými prulivy mezi Smolnými ostrovy, lodní plotter bohužel dlouhodobě vykazuje značnou chybu. Jsem líný vynášet polohu ze své soukromé, přesné, ale mapou nevybavené GPSky do papírové mapy. Chci si raději zajet průlivem kolem Hvaru, je široký a osvětlen majáky. První důstojník sice protestuje a bere si kormidlo, leč po chvíli mi dává zapravdu a pokračujeme na Hvar. Tam ovšem posádku zaujala hospoda placená Ecosem, takže nakonec míříme opět do města. Po vyvázání se náš černý pasažér probral, vystartoval z kajuty, narazil do kormidla a vydal se na průzkum nového domova. A my do strašidelné restaurace servírující odporné mořské příšery. Fuj, nerad jím věci, které mají jiný počet končetin než já (dokonce i ryby mají čtyři párové ploutve).
Poslední den jsme pojali velmi rekreačně. Po doplnění paliva v Milně jsme si udělali cachtací zastávku na kotvě v jedné ze zátok Velkého Drveniku. Koupání, blbnutí se člunem, boje na palubě, souboj s pizizubcem, výsadek trosečníka na pustém ostrově, poslední marné pokusy o rybolov, a pak bohužel zpátky do Trogiru. Na našem místě je obsazeno, takže složitě manévruji na opačné straně mola, kde se trochu bojím neodstatku prostoru a malé hloubky. Po úspěšném vyvázání se objevuje chorvatský rybář na malém člunu, který tvrdí, že místo je jeho, a požaduje jeden z našich mooringů. Přichází Ivona a ptá se, kdy chceme předat loď. Jeden z námořníků iniciativně prohlašuje "as soon as possible", což není právě nejšťastnější nápad. Chorvatské víno je silné a noc krátká.
Celkem jsme napluli 246 námořních mil (456 km).
Vstávání bylo po prohýřené noci náročnější než obvykle. Během balení a vyklízení lodi se zaměstnanec Ecosu netrpělivě procházel po molu a důležitě pokukoval po hodinkách. Podivil se, kde stojíme, ale uznal, že na správném místě místo prostě není. Přejímka proběhla rychle a bez problémů. Zkontroloval hlavní plachtu, zeptal se na problémy s lodí, ignoroval stůl, který nepřežil návrat z Palagruži, potřásl mi rukou a rozloučil se.
Protože jsem předchozí večer odmítl návrh posádky nechat se vyhostit a deportovat z Chorvatska na základě prosrbského vysílání na šestnáctém kanále, přišel čas řešit návrat do Prahy konvenčními prostředky. S Honzou jsme se vypravili autobusem na místní letiště (zračna luka Split, 12 tchořů za osobu) v naději, že za rozumnou cenu půjčíme auto. Půjčoven je na letišti snad deset, ale jen dvě byly ochotné půjčit auto k jednosměrné cestě do Prahy. Cena 750€ nás ale odradila, nabídka odvozu autem s řidičem za 300€ za osobu nás rozesmála. Vrátili jsme se proto rychle taxíkem do Trogiru (100 tchořů, taxikář nás přemlouval ať jedeme raději autobusem) abychom stihli autobus do Záhřebu (875 tchořů za pět lidí a zavazadla, 11:20-17:30). V internetové kavárně na autobusovém nádraží se nám naštěstí podařilo koupit lístky na autobus do Prahy (258€) odjíždějící ze Záhřebu v devět hodin večer. Jak jsme později v narvaném autobuse zjistili, zřejmě na poslední chvíli. Posledním problémem byli slovinští celníci a dvouapůlhodinové zdržení na hranicích EU, v sedm ráno jsme v pořádku dorazili na Florenc.
Tiskni
Sdílej:
Už cestou do Brna svítila kontrolka dobíjení,když toto dělá auto delší dobu je řemen v pytli a normální řidič by s tím nejel. Řemen na novějších autech tedy na Astře se nedá tímto způsobem opravit - jiné drážkování, a síla Astry je o něco větší než na Škodovkách. U Staré Š120 se to dalo na nouzovku, ale u Astry bych si to nedovolil.
Tam se podařilo získat náhradní, leč neoriginální, klínový řemen.Výměna na Astře není nic moc, musí se vše povolit a správně utáhnout, jinak hrozí, že odejde i něco jiného. Hlavně se musí vše nastavit dle značek. Tu opravu řemene Vám dělal servis nebo Home-made?Shodou okolností mám Astru z roku 2003 a měnil jsem před rokem klínový řemen za nový a nebylo to zase tak easy.
Uháníme po rakouské dálnici a najednou, motor chcípl. Koukáme do motoru a zjišťujeme, že tentokrát nebude oprava jednoduchá. Rozvodový řemen a s ním zřejmě další důležité součásti motoru jsou v háji.No a takže se to potkalo, oprava cca 10-25000.- to člověka dokáže potěšit. V některých případech když se to blbě potká, je lepší za 10-15K vzít na vrakálu starší motor.
Na auta té které značky nejvíc nadávjí ti, kteří ji nikdy neměli. Zkus někde říct, že plánuješ koupit třeba Alfu a najde se plno chytráků, kteří Ti budou tvrdit, jak to sou strašný auta. Přitom drtivá většina z nich ji nikdy neměla a všechny "informace" mají z agentury JPP.
raději Opel než FIAT/FORDLOL! MotoLAMA!
Už cestou do Brna svítila kontrolka dobíjení, řidič a majitel vozu to ale prohlásil za normální.Mno a kdyz BFU rekne "vyhodilo mi to nejakou hlasku, tak jsem ji odklikl", tak je hned povazovan za tvora pomalu menecenneho