ed - téměř dokonalý editor

15.8.2018 00:45 | Přečteno: 3313× | | poslední úprava: 16.8.2018 10:23

Nejeden uživatel unixových systémů se orosí hrůzou, jakmile je postavena před nutnost upravit nějaký soubor v editoru vi. Systémy, které se chtějí chlubit POSIX standardem, by však měly nabízet editor, který nepřívětivost vi naprosto bravurně překonává - řádkový editor ed. Komu ani ten k sebetrýznění nestačí, ten si může vyzkoušet jeho prehistorické verze z let 1975 a 1972, což uděláme právě teď.

Raději hned zdůrazním, že cílem tohoto zápisku není seznámení čtenáře s editorem ed. To vám poskytne například článek “ed, textový editor do nepohody” nebo odkazy na konci zápisku.

Editor ed napsal Ken Thompson a jeho historie se datuje až do roku 1969. Od té doby je nedílnou součástí Unixu. Moderní verzi edu pod hlavičkou GNU pravděpodobně máte nainstalovanou na svém systému. Nejjednodušší cestou, jak si vyzkoušet nějakou jeho starší verzi, je použít on-line emulátor počítače PDP-11. Ten obsahuje šestou edici Unixu z roku 1975.

Pokud máte nutkání si vyzkoušet ještě starší verzi, cesta k ní je stejná jako v případě prvního překladače jazyka C zmíněná v tomto zápisku. Použít simulátor Apout a původní binární soubory k Unixu V1. Ty jsou z roku 1972.

Hned ze začátku je třeba říct, že se tyto tři verze od sebe nijak extrémně neliší. Moderní ed se i od toho nejstaršího odchyluje jen v detailech, které z něj dělají o něco přívětivější kus softwaru.

Ed je legendární svou minimální výřečností. Po spuštění nevypíše vůbec nic a když uživatel vykoná nějakou neplatnou operaci nebo se stane nějaká chyba, ed pouze lakonicky vypíše otazník. V takovém případě má uživatel moderního edu možnost zadat příkaz h, který poslední chybu popíše. Sice se i tak se moc nerozpovídá, ale většinou to stačí. Původní ed tuto možnost nemá.

Stařičký ed rozhodně nepodceňuje míru vaší pozornosti a nesnaží se otravně přemýšlet nad tím, co jste vlastně chtěli udělat. Když tak například použijete příkaz q pro jeho ukončení, prostě se okamžitě vypne a nebude protestovat, ani když jeho buffer obsahuje neuložené změny. GNU ed vás očastuje otazníkem, pokud mu ukončení nevnutíte velkým Q.

Z editoru můžete vykonávat příkazy shellu (pomocí příkazu “!”). Tato možnost je ve všech verzích, ale starší ed neměl možnost pracovat se shellem v příkazech pro čtení a zápis (r !command, w !command). Byli jste nuceni vytvořit si dočasný soubor. Režim “P” také chybí.

Číslování řádků hraje v edu velmi důležitou roli. Proto je u starších verzí hodně citelná absence příkazu “n”, který vypíše požadované řádky s jejich čísli. Jedná se pravděpodobně o uživatelsky největší nedostatek historických variant edu. Zkratka ,p pro vypsání celého souboru v nich také nefunguje.

Zapomenout musíte i na řadu dalších vymožeností GNU edu, jako je cut buffer (příkazy x a y), rolování (z) nebo spojování řádků (j). Neznají dokonce ani komentáře (dnes začínající znakem #). Množina příkazů, které je možné provádět globálně (pomocí g, v), je výrazně omezena a například v Unixu V1 příkaz pro substituci neměl možnost zadat na konci “/g” a tak se nahradil pouze první výskyt textu odpovídající hledanému výrazu. Na druhou stranu, regulární výrazy, i když oproti dnešku s menšími možnostmi, a třeba značky (příkaz “k”) jsou pro ně samozřejmostí.

ed v Unixu V1 používal jinou notaci pro přechod na předchozí řádek (^). V šesté verzi už používal mínus a ^ zůstalo jen pro zpětnou kompatibilitu. Dnes už lze použít pro posun vzad jen mínus. Odlišné ve všech třech verzích je způsob výpisu netisknutelných znaků pomocí příkazu l.

Ale to jsou v podstatě jen drobnosti. Editor ed se za těch 46 let alespoň z uživatelského hlediska v podstatě nezměnil. Z dnešního pohledu se ed může jevit jako něco, co vzniklo během pár probděných nocí jako rychlé nouzové řešení a shodou okolností se s tím musí lidé trápit ještě po bezmála půl století. Není tomu tak. ed je v podstatě dokonalým editorem, jen je ho třeba chápat ve správném dobovém kontextu.

ed byl stvořen pro editování souborů uživateli používající k ovládání počítačů mechanické dálnopisy. Informace uváděné ve výše zmíněném článku na Rootu, který tvrdí, že ed vznikl jako náhrada pro vi na velmi pomalých linkách, je naprostý nesmysl. Už jen proto, že vi je z roku 1976.

Dálnopis má řadu vlastností, které jeho použití nedělají právě příjemným. Dokáže vypisovat text jen omezenou rychlostí. Ta je sice svým způsobem obdivuhodná, ale u delšího textu člověk rychle pocítí, jak nedostatečná ve skutečnosti je. Jsou také značně hlučné. Každé zbytečně vytištěné písmenko si člověk rád rozmyslí. Jejich klávesnice nebývá ani rychlá, ani pohodlná, takže čím méně toho člověk musí napsat, tím lépe. V neposlední řadě potřebují spotřební materiál a papír a pásky do nich něco stojí. Na druhou stranu, to, co vypíší, už zůstává zachováno na papíře.

To jsou vlastnosti, které formovaly uživatelské rozhraní editoru ed a dalších programů té doby. Samotné dálnopisy za sebou mají mnohem delší historii a dají se najít mechanické skvosty, které si vystačily jen s jedním motorkem a jedním relé.

Je důležité si uvědomit, že v edu člověk většinou upravoval soubor, který už měl před tím vytištěný. Když chtěl jen opravit pár maličkostí v mnohastránkovém výpisu, prostě v edu zadal opravy na patřičných řádcích, sem tam něco dopsal a jednoduché drobné opravy prostě zároveň dopsal do výpisu ručně bez nutnosti vše zdlouhavě přetisknout. Soubory měl na papíře, což je na čtení velmi příjemné a ergonomické médium. Můžete se jím doslova obklopit, pokrýt pracovní stůl, snadno očima přejíždět mezi tucty funkcí. Pokud se naučíte v té hoře papírů udržet pořádek a orientaci, můžete být velmi efektivní.

Navíc z ergonomického hlediska na tom nebudete vůbec špatně. Potištěný papír při přirozeném světle je pro oči rozhodně přívětivější než obrazovky na nízkých frekvencích v letech následujících. Papír vám dává možnost rychle doplňovat poznámky, přičrtnout kresbičku nějakého grafu, prostě pracovat velmi přirozeně způsobem, na který lidé tenkrát byli zvyklí od chvíle, kdy poprvé vzali do ruky pastelku.

Většinu času programátor nepíše kód, ale čte jej. V tomto ohledu na tom lidé tenkrát mohli být lépe než dnes. Když už došlo na psaní, komplikovanější byly v podstatě jen opravy. Historii všeho, co jste udělali, jste měli na papíře. Nechci tehdejší způsob práce nijak idealizovat, ale tohle vše vysvětluje, jak tenkrát vůbec byli schopni i s tak primitivními prostředky efektivně pracovat.

ed byl stvořen lidmi, kteří měli dostatek zkušeností s prací v takových podmínkách a velmi přesně věděli, co potřebují. Editor musel být malý a pohotový, aby byl i na dobovém hardwaru rychle a kdykoliv k dispozici. Musel vypisovat co nejméně nesouvisejícího textu. Když jste udělali chybu jako přechod před první řádek, většinou jste si ji stačili uvědomit dříve, než by vám dálnopis vypsal její popis. Zdržoval by vás tím. Byl navržen k rychlé navigaci v souborech, které leží vytištěné vedle dálnopisu. Ve svém hájenství je to vynikající editor. Už v roce 1972 byl výborný a dnešní moderní GNU verze jej posunula ještě o kus blíže k dokonalosti.

Výhody edu se ale začnou rychle ztrácet, jakmile začnete používat místo dálnopisu terminál s obrazovkou. I když můžete pracovat jen s jediným editačním řádkem, ed už vám neposkytne nejlepší myslitelný komfort. Jestliže lze psát text kamkoliv na obrazovku, používat ed prakticky ztrácí smysl. Snad jen v případech, kdy každý přeneseny byte má cenu zlata nebo kdy nic lepšího není k dispozici. Jiné interaktivní použití edu zavání masochismem, snad s výjimkou procvičování se v příkazech spřízněného programu sed.

Editor ed je krásnou připomínkou toho, že kontext je vším. Program, který má pověst jednoho z nejděsivějších ve své kategorii, může v jiném kontextu excelovat. Malá poznámka k tomu, jak historický kontext ovlivňuje ten budoucí. Díky tomuto krátkému výletu to historie jsem také pochopil, proč původní verze jazyka C nepoužívaly znaky # a @, ač by šly použít třeba pro jednořádkové komentáře (původní verze C neměly preprocesor). Jednoduše tehdeší dálnopisové terminály k PDP-11 používaly # jako náhradu za backspace a zavináč sloužil k ignorování dosavadního obsahu řádku.

ed manuál: https://www.gnu.org/software/ed/manual/ed_manual.html

manuál k verzi z Unix V6: http://man.cat-v.org/unix-6th/1/ed

manuál k verzi z Unix V1: http://man.cat-v.org/unix-1st/1/ed

       

Komentáře

[PetrHL]

Díky za pěkné povídání, dobře se to čte.

Váš blog post by klidně mohl vyjít na hlavní straně jako článek.

[nemám čas se přihlásit]

Taky mne napadlo, jestli by nestálo za to "automaticky" z některých otučňákovaných blogů udělat články a autorům třeba poděkovat finančně (i když méně než za celý článek). Ale asi by to někdo musel upravit do "článkové" podoby ...

[Bystroushaak]

Ono to „poděkování finančně“ není zas tak triviální, musí se to danit a musíš jasně vyfakturovat komu že to děkuješ. Spousta autorů zde jméno nesdílí, natožpak další informace.

Co se mě týče, tak nad článkama nemám jako autor žádnou kontrolu, proto to sem vysloveně dávám jako blogy. To by mohlo spoustě lidí vadit. Myslím tím, že to nemůžeš upravit, ani když tam najdeš třeba chybu. Jediný způsob jak na to je poslat zprávu adminům. A taky když dostaneš za něco zaplaceno, tak se většinou chápe, že to nebudeš publikovat jinde. Což může taky spoustě lidí vadit.

Osobně bych se na nějaké články vykašlal, ale tučňákové blogy bych zvýraznil podstatně víc.

[Want]

O ed na wikibooks.

[Radovan]

Je vidět že čteš diskuze

Kdysi, když jsem si přečetl ten článek na Rootu, mi připadalo že s tímhle psát musí být docela hrůza. Ale když jsem pak byl "donucen" si ed vyzkoušet a něco malého v něm napsat (což se mi asi na desátý pokus skutečně povedlo), tak jsem zjistil že je to vlastně docela použitelný program.

[Pavel Křivánek]

Na tom emulátoru PDP-11 jsem si hrál s edem už dávno, jen mě tvůj komentář utvrdil v tom, že nejsem jediný, kdo tak uvažuje, a řekl jsem si, že bych mohl zkusit i verzi z V1, když je to tak snadné.

[Radovan]

+1

A těším se na další kapitolu :)

[debian]

Vo vete mas rozpor (tucnym):

Díky tomuto krátkému výletu to historie jsem také pochopil, proč původní verze jazyka C nepoužívaly znaky # a &, ač by šly použít třeba pro jednořádkové komentáře (původní verze C neměly preprocesor). Jednoduše tehdeší dálnopisové terminály k PDP-11 používaly # jako náhradu za backspace a zavináč sloužil k ignorování dosavadního obsahu řádku.

[Pavel Křivánek]

Diky, opraveno. Neměl bych ty zápisky dokončovat tak pozdě v noci