Homebrew (Wikipedie), správce balíčků pro macOS a od verze 2.0.0 také pro Linux, byl vydán ve verzi 4.5.0. Na stránce Homebrew Formulae lze procházet seznamem balíčků. K dispozici jsou také různé statistiky.
Byl vydán Mozilla Firefox 138.0. Přehled novinek v poznámkách k vydání a poznámkách k vydání pro vývojáře. Řešeny jsou rovněž bezpečnostní chyby. Nový Firefox 138 je již k dispozici také na Flathubu a Snapcraftu.
Šestnáctý ročník ne-konference jOpenSpace se koná 3. – 5. října 2025 v Hotelu Antoň v Telči. Pro účast je potřeba vyplnit registrační formulář. Ne-konference neznamená, že se organizátorům nechce připravovat program, ale naopak dává prostor všem pozvaným, aby si program sami složili z toho nejzajímavějšího, čím se v poslední době zabývají nebo co je oslovilo. Obsah, který vytvářejí všichni účastníci, se skládá z desetiminutových
… více »Richard Stallman přednáší ve středu 7. května od 16:30 na Technické univerzitě v Liberci o vlivu technologií na svobodu. Přednáška je určená jak odborné tak laické veřejnosti.
Jean-Baptiste Mardelle se v příspěvku na blogu rozepsal o novinkám v nejnovější verzi 25.04.0 editoru videa Kdenlive (Wikipedie). Ke stažení také na Flathubu.
TmuxAI (GitHub) je AI asistent pro práci v terminálu. Vyžaduje účet na OpenRouter.
Byla vydána nová verze R14.1.4 desktopového prostředí Trinity Desktop Environment (TDE, fork KDE 3.5, Wikipedie). Přehled novinek i s náhledy v poznámkách k vydání. Podrobný přehled v Changelogu.
Bylo vydáno OpenBSD 7.7. Opět bez písničky.
V Tiraně proběhl letošní Linux App Summit (LAS) (Mastodon). Zatím nesestříhané videozáznamy přednášek jsou k dispozici na YouTube.
Základním prvkem každé SAN je vrstva, která obstarává samotné ukládání dat. Může se jednat o ukládání tzv. „živých dat“, která budou uložena přímo na diskovém poli pro okamžitý přístup, nebo o ukládání dat pro zálohu, která mohou být uložena opět na diskovém poli (zálohování typu disk-to-disk) nebo na páskách (v páskové knihovně – jukeboxu nebo na samostatných ručně vyměňovaných páskách), v tomto případě se používají páskové mechaniky.
Disková pole jsou zařízení, která obsahují samotné točící se disky. Nabízí se v různých velikostech, poskytují různé vlastnosti a dělí se do 3 základních kategorií a dvou základních druhů. Z pohledu kategorií se jedná o low-end, mid-range a high-end. Tyto tři kategorie oddělují pole podle ceny a vlastností, které nabízejí, stejně jako maximální připojitelné kapacity. Z pohledu druhů se pole dělí na monolitická a modulární. Všechny však mají jednu věc společnou – používají RAID (Redundant Array of Independent Disks nebo Redundant Array of Inexpensive Disks [wikipedia]) pro zvýšení rychlosti přístupu k datům, ke zvýšení kapacity a ke zvýšení datové bezpečnosti.
RAID je technologie, která seskupuje více (malých) jednotlivých disků a tvoří abstrakční vrstvu, na jejímž konci stojí disk větší, nebo alespoň odolnější proti výpadku. Ve většině nasazení v diskových polích se jedná o disk větší a odolnější proti výpadku. Tyto disky tvoří LUN (Logical Unit Number) a jsou připojeny k samotnému serveru.
RAID zvyšuje výkonnost, protože jsou data uložena na více discích, ke kterým se dá přistupovat paralelně, a datovou bezpečnost, protože si může ukládat tzv. paritní informace, které se dají použít k obnovení dat, pokud některý z disků selže. Nejčastěji používané konfigurace RAID jsou RAID 0, RAID 1, RAID 5 a RAID 6.
RAID 0, někdy nazýván také striping, neposkytuje žádné zvýšení datové bezpečnosti (spíš naopak, neboť s množstvím disků v RAID 0 konfiguraci roste pravděpodobnost selhání alespoň jednoho z nich), nicméně tím, že jsou data zapisována a čtena ze dvou disků zároveň, vše zrychluje. O RAID 0 konfiguraci má tady smysl uvažovat jen v případě, že mají ukládaná data minimální důležitost.
RAID 1, někdy také nazýván striping mirroring, má vysokou datovou bezpečnost (poskytuje odolnost n-1) a zvyšuje rychlost při čtení dat, nicméně zpomaluje zápis dat (řadič může oznámit, že byla data zapsána, až ve chvíli, kdy jsou zapsána na všechny disky, které tvoří RAID 1 konfiguraci). V praxi se často používá kombinace RAID 0 a RAID 1, což tvoří tzv. RAID 10.
RAID 5 nabízí odolnost proti výpadku jednoho disku ve skupině; to zajišťuje existencí tzv. parity, která může být v případě selhání disku využita k dopočítání chybějících dat. Pokud disk selže, má to dopad na výkon až do chvíle, dokud nejsou data pomocí parity přepočítána a uložena na nový disk, který nahradí původní disk, který selhal. V tomto případě je parita distribuována napříč všemi disky, čímž se liší od RAID 4, který nabízí stejnou datovou bezpečnost, ale má dedikovaný paritní disk. Problém s RAID 4 je však v tom, že pokud dojde k selhání disku, je paritní disk silně namáhán, což může vést k jeho selhání během rekonstrukce. Z tohoto důvodu se RAID 4 v praxi moc nepoužívá.
RAID 6 nabízí odolnost proti výpadku dvou disků ve skupině, oproti RAID 5 konfiguraci má parity dvě. Používá se zejména tehdy, pokud by případná nedostupnost aplikace, která používá diskový subsystém, měla silný dopad na společnost, případně je aplikován při archivaci dat. I v tomto případě je parita distribuována napříč všemi disky.
Existuje spousta dalších RAID konfigurací, jak standardních, tak nestandardních (RAID-DP, RAID-Z), které řeší některé z problémů standardních RAID konfigurací. RAID-Z se snaží řešit tzv. write hole problém. RAID-DP se snaží snížit dopad na výkon u RAID 6 konfigurace (ten může být až 30 %) [wikipedia].
V diskových polích a řadičích bývá RAID doplněn o další prvky, kterými je RAM a NVRAM. NVRAM je většinou baterií zálohovaná RAM, která slouží k výkonnostní optimalizaci zápisů do RAID konfigurace – poskytuje cache pro zápis, RAM pak slouží k optimalizování čtecích operací – poskytuje cache pro čtení.
Základní vlastnost, podle které můžeme dělit disková pole, je, jestli se jedná o pole monolitické, nebo modulární. V případě monolitických diskových polí se jedná o velké krabice (zpravidla několik racků 19"), které obsahují stovky portů (HDS USP V - 224 FC, 112 IBM® ESCON® a 112 IBM FICON®), tisíce disků (maximální kapacita HDS USP V - 507,5 TB FC kapacity nebo 1,1345 PB SATA kapacity), velké množství NVRAM (128 GB a více) a všechny součásti jsou alespoň duplikované kvůli odolnosti proti selhání. Většinou se monolitická disková pole používají k připojení mainframů a nacházejí se ve velkých datových centrech velkých společností. Nabízejí připojení pomocí protokolů IBM® ESCON®, Fibre Channel a IBM FICON® (což je vlastně Fibre Channel s vyměněnou FC-4 vrstvou) a dalších.
Monolitické diskové pole Hitachi USP V
Další druh polí jsou již zmiňovaná modulární disková pole, které se skládají z menších částí, tzv. polic (shelf). Zpravidla se tato modulární disková pole nedají připojit k mainframe výpočetním systémům (nicméně to neplatí například o HDS AMS 2500, které lze připojit k HDS USP a používat jako mainframe storage systém). Jednotlivé police mohou být buď řadiče (pro zvýšení výkonu a odolnosti pole), které obsahují procesory, porty, NVRAM, …, nebo se může jednat o police diskové, které primárně slouží ke zvýšení kapacity pole, ty zpravidla obsahují množství disků a nějaký malý řídící procesor.
Modulární diskové pole NetApp FAS 3000
(na obrázku je 3×12 diskových polic (504 disků) a dva řadiče)
Jeden z nejdůležitějších prvků diskového pole je NVRAM. Jedná se o rychlou (RAM) paměť, která je zpravidla zálohovaná nějakým jiným zdrojem napájení. Protože zápis na disk je vždycky pomalý, používá se NVRAM k ukládání informací, které jsou určené k zápisu na disk. Diskové pole potvrdí zápis právě tehdy, když se mu podaří informaci uložit do NVRAM, nikoli až ji uloží na disk. Z NVRAM se data uloží na disk až později. Čím více NVRAM, tím větší výkon pro zápis dokáže pole poskytnout.
Pole nezřídka obsahují i nezálohovanou RAM, která slouží jako read cache, případně v současné době stále častěji plní roli read cache nějaký SSD disk. Většina diskových polí má také tzv. zrcadlenou cache, což chrání proti ztrátě dat v případě, že dojde k poškození NVRAM před zapsáním dat na disk.
Každý SAN řadič (controller) je nějakým způsobem připojen ke svým diskům. Toho lze dosáhnout pomocí dvou odlišných architektur, buď může být použita sběrnicová (bus) architektura, nebo přepínaná (switch) architektura. V případě použití sběrnicové architektury jsou všechny disky připojeny do jedné smyčky (FC-AL – Fibre Channel Arbitrated loop), což způsobuje, že jsou všechny disky ve stejné kolizní doméně, tedy v jeden okamžik může probíhat jen jedna operace. Přepínaná architektura tedy umožňuje, aby v jeden okamžik probíhalo více operací nad různými disky (diskovými policemi). Proto je samozřejmě, co se výkonu týče, mnohem více škálovatelná. Můžete tak k poli připojit více serverů s vyššími požadavky na I/O odezvu.
Často jsou součástí SAN také prvky určené pro zálohování dat jako páskové knihovny nebo páskové mechaniky. Pásková knihovna se od mechaniky liší v tom, že knihovna má na rozdíl od mechaniky k dispozici i fyzický úložný prostor pro volné a zablokované pásky, stejně jako robota, který umí pásku do mechaniky strčit i z ní vytáhnout. Páskové mechaniky i knihovny se dodávají v rozličných konfiguracích vhodných pro malé, střední i velké společnosti. V současnosti se nejčastěji používají mechaniky typu LTO, ty jsou zatím v 5 verzích:
V případě všech uvedených kapacit se jedná o nativní kapacitu a rychlosti jsou taktéž uvedeny pro data bez komprese. Každá LTO páska má v sobě zabudovaný tzv. Cartrige Memory chip, který se používá k ukládání informací o tom, o jakou generaci pásky se jedná (a tedy zda-li je kompatibilní s danou mechanikou), případně uživateli umožňuje uložit si k pásce doplňující informace, čehož hojně využívají zálohovací aplikace spolu s páskovými knihovnami.
Mimo skutečných páskových knihoven je na trhu také nepřeberné množství virtuálních páskových knihoven (VTL – Virtual Tape Library), které nabízejí různé pokročilé funkce, jako je deduplikace. Z pohledu aplikace, které knihovnu obsluhují, se tváří, jako by se jednalo o běžnou páskovou knihovnu se skutečnými páskami uvnitř. Místo pásek tyto virtuální knihovny obsahují disky a pásky jen emulují. Oproti páskovému řešení nabízejí vyšší výkon a spolehlivost.
Nyní, když už víme, na čem data uložit, podíváme se blíže na to, jak můžeme data přepravit z diskového pole na server a naopak. K tomu budeme potřebovat něco, čemu se říká SAN Fabric, tedy síť. Každá síť se skládá ze dvou a více prvků (zařízení) propojených pomocí média (kabel, vlákno), které spolu komunikují společným jazykem (protokolem).
Optická vlákna přenášejí pulsy světla, které nesou informaci. Světlo dokáže cestovat velice rychle, ve vakuu rychlostí 299 792 458 metrů za sekundu, nicméně optická vlákna vyrobená ze skla zpomalí rychlost světla na zhruba 200 000 kilometrů za sekundu, což je ale pořád rychlé, to nejrychlejší co umíme v aplikacích nabídnout. Vlákno se skládá ze skleněného jádra, které obklopuje plášť a primární ochrana. U datových optických sítí se používají vlákna s průměrem jádra 50 μm (vícevidové), 9 μm (jednovidové) a 62,5 μm (vícevidové). Vícevidová vlákna s průměrem jádra 50 μm a 62,5 μm se používají pro přenosy na krátkou vzdálenost. Konkrétně vlákno s průměrem jádra 50 μm na 0,5 m (při rychlostech 1 Gb/s, 2 Gb/s, 4 Gb/s a 8 Gb/s) až 500 m (1 Gb/s), 300 m (2 Gb/s), 150 m (4 Gb/s, 8 Gb/s). Vlákno s průměrem jádra 62,5 μm se používá na vzdálenosti 0,5 m (při rychlostech 1 Gb/s, 2 Gb/s) až 300 m (1 Gb/s) a 150 m (2 Gb/s). Pro vyšší přenosové rychlosti se vlákno s průměrem jádra 62,5 μm nepoužívá vůbec. V obou případech je použitá vlnová délka 850 nm.
Jednovidové vlákno s průměrem jádra 9 μm se používá pro přenos na dlouhou vzdálenost od 2 m (při rychlostech 1 Gb/s , 2 Gb/s, 4 Gb/s a 8 Gb/s) do 100 km (1 Gb/s, 2 Gb/s) a 10 km (4 Gb/s, 8 Gb/s). U jednovidového vlákna se používá světlo s vlnovou délkou 1300 nm.
Konec každého vlákna je opatřen konektorem. Existují dva základní konektory, které se připojují na optická vlákna v datových sítích (ať už Ethernet, nebo Fibre Channel). Jedná se o konektory SC (Subscriber connector) a LC (Lucent connector). SC konektor je standardním konektorem v FC sítích s rychlostí 1 Gb/s, LC konektor je standardní konektor v FC sítích s rychlostmi 2, 4 a 8 Gb/s. Konektor typu SC byl původní použitý konektor v původních sítích SAN, nicméně dnes je nahrazován konektorem LC – spolu s tím, jak jsou síťová zařízení schopna obsluhovat rychlejší FC sítě. Hlavní rozdíl mezi konektory SC a LC je to, že konektory LC jsou menší, proto se například do switche s konektory LC vleze více portů.
Z pohledu přenosu dat se v SAN vyskytuje pár základních prvků, které provádějí samotný přenos dat; jedná se o Hub a Switch. Hub vytváří tzv. Arbitrated Loop, neboli síťovou smyčku. Více podrobností o Arbitrated Loop si přečtete v další části tohoto dílu. Switch slouží k vytváření fabric, neboli přepínané FC sítě.
Director-class switch Cisco MDS 9513
Existují dva základní druhy FC switchů: director-class switche a modular-class switche. Hlavními rozdíly mezi jednotlivými switchi je počet dostupných portů, odolnost a udržovatelnost. Další rozdíl je samozřejmě také to, jak rychlý Fibre Channel podporují. Modulární switche jsou relativně levné (asi 100 000 Kč za HP StorageWorks, v závislosti na počtu portů) a běžně jsou k dostání ve variantě s 8, 16 a 32 porty. Mají poměrně dobré prvky pro zajištění vysoké dostupnosti, mají zdvojené napájení i chlazení, nicméně stále mají jeden bod selhání (single point of failure) – samotný řídící prvek. Mají jen jeden controller. Oproti tomu director-class switche jsou sice dražší, avšak mají více portů, jsou škálovatelnější a mají zdvojený i řídící prvek – controller. Director-class switche zpravidla začínají tam, kde modular-class switche končí. Dají se koupit s 32-64 porty a rozšířit například na 528 portů (Cisco MDS 9513).
Ve světě Fibre Channel SAN sítí jsou dva základní FC protokoly, oba jsme zde již zmínili v části o různých možnostech zapojení disků. Jedná se opět o protokoly FC-AL (Fibre Channel – Arbitrated Loop) a FC-SW (Fibre Channel – Switched).
První protokol, tedy FC-AL, pomáhá navázat přenos dat v sítích, kde jsou zařízení v síťové smyčce. V jedné síťové smyčce se může vyskytovat maximálně 127 zařízení. Z pohledu síťového HUBu to pak vypadá, jako by všechna zařízení byla připojena na jeden drát/vlákno. Jelikož se sdílí jen jedno spojení, tedy zařízení jsou ve stejné kolizní doméně, je potřeba, aby se všechna zařízení domluvila na tom, kdy budou komunikovat. Odsud pochází i název protokolu Arbitrated Loop – rozhodnutá smyčka; někdo (Abritr) musí rozhodnout, kdo bude v kterou danou chvíli používat komunikační kanál a na jak dlouho. Každé zařízení, které je připojené do smyčky a chce komunikovat, má přidělené tzv. Loop ID, což je číslo z intervalu 0-126 včetně (proto může mít smyčka maximálně 127 zařízení). Součástí každé smyčky může být i port ve switchi, ten má pak přiděleno vlastní Loop ID. Pomocí switche tak můžete propojit 2 smyčky o 126 dalších prvcích.
Poznámka: Toho se využívá například v NetApp Metro Clusteru – maximálně 2 diskové police jsou připojeny do smyčky a ta je připojena do switche Brocade E300. V praxi bývá kombinace FC-AL, FC-SW kombinovaná velice často právě v tom, jak jsou uvnitř pole připojeny disky.
Na rozdíl od smyčky je v přepínaném Fibre Channelu možné, aby probíhalo více komunikací zároveň. Proto se switch někdy nazývá neblokující zařízení, neboť neblokuje komunikaci mezi zařízeními, na rozdíl od HUBu. Komunikace mezi zařízeními probíhá pomocí protokolu FC-SW, jednotlivé switche v síti pak objeví i všechny ostatní a vytvoří tzv. fabric, což dovoluje komunikovat zařízením připojeným k různým portům různých switchů. Propojení mezi různými switchi se nazývá inter-switch link (ISL). Jakmile připojíte do FC-SW fabric další switch pomocí ISL portů, dojde k automatickému objevení jak daného switche, tak všech zařízení připojených k němu. Součástí přepínaného fabricu mohou být tisíce zařízení, není zde totiž limit jako počet Loop ID nebo omezení výkonu. Všechna zařízení mohou komunikovat zároveň. K udržení přehledu o zařízeních, která jsou součástí jedné fabric, se používá databáze. Pokud chce jedno zařízení komunikovat s jiným, switch se podívá do své databáze (té se říká jmenný server a povíme si o něm později), zjistí, jestli daná zařízení mají povoleno spolu komunikovat, a poté otevře komunikační kanál.
Jelikož zařízení v jedné fabric může být mnohem více než 127 a v budoucnu se mohou jednotlivé fabric spojovat, využívá se v protokolu FC-SW k adresování jednotlivých zařízení tzv. World Wide Name (WWN). Jedná se o 64 bitů dlouhý identifikátor, který do zařízení zaprogramoval jeho výrobce. WWN jsou přidělované po prefixech jednotlivým výrobcům k užití. Tyto prefixy přiděluje Institute of Electrical and Electronics Engineers (IEEE), jedna z organizací, které mají na starosti standardy pro SAN. Například Brocade má přiděleno 00:60:69 (další prefixy získal Brocade prostřednictvím akvizic).
Jmenný server se používá k adresování všech zařízení připojených k fabric. Jedná se o službu, kterou switch poskytuje zařízením, která jsou k němu připojena, aby jim umožnil vyhledat další zařízení. Jakmile se zařízení připojí k síti FC-SW SAN, jmenný server provede jeho registraci. V databázi jmenného serveru se k jednotlivým WWN přiřazují skutečné porty na skutečných switchích.
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej:
RAID 1, někdy také nazývánstripingmirroring
3.8.2010 15:05
martin() | skóre: 6
| Prievidza / Bratislava
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz