Naslouchání

1.2.2006 23:53 | Přečteno: 987× | poslední úprava: 1.2.2006 23:54

Jedna z nejdůležitějších věcí v komunikaci je naslouchání. Jestliže nenasloucháme stane se nám, že probudíme agresi proti sobě. Všichni známe tu slavnou větu: „Posloucháš mě? ” Skoro vždy je řečena tónem, který naznačuje netrpělivost, rozhořčení. Údiv že ti druzí si nás dovolí neposlouchat. Vnímáme takové jednání jako neúctu, pohrdání, nezájem. Tohle vše v těch druhých probouzí agresi proti neposlouchajícím. Jedna z dost rozšířených forem agrese pramení z frustrace. Z frustrace, že nejsme dost bráni vážně. Nebýt brán vážně je prohřešek, který se velmi těžko odpouští. Mnoho lidí je schopno odpustit urážku, ale nikoliv nezájem.

Moje láska Justýna je mi ochotna odpustit ledacos. Ale jestli něco ne, tak neslyšení. To až po velkém mém úsilí o urovnání. Neprochází mi především nezájem, když mi něco sděluje a já sedím otočený k pc a neslyším. To mi naprosto neprochází. A že mi toho jinak projde docela dost.

Jak si tady tak na Ábíčku čtu, je to asi problém mnohých dalších. A asi jim to způsobuje problémy doma i zde na Abíčku.

Moje povolání terapeuta je založeno na naslouchání. Pokud dokáži naslouchat a „nemyslet ” při tom, je vždy naděje, že klientovi porozumím. Prostě si tím, že si nevytvářím žádné představy o tom člověku, co mi něco říká, mám naději, že si všimnu všech podstatných a důležitých věcí. Navíc a to není méně důležité pokud nasloucháte, dáváte druhému signál, že je důležitý. Být důležitý je pro vyprávějícího zklidňující faktor. Má pocit, že je přijímaný a že vám stojí za námahu. Naslouchat je skutečně námaha.

Zrovna tak je námaha číst pozorrně abychom okamžitě komentujícího nepovažovali za blbce. Pokud tak učiníme, dá se říci, že se nečteme, ale reagujeme na své představy o tom co j správné a co nikoliv. I to se mi někdy stává, než si promnu oči abych se ujistil o tom, že vlastně jsem si nepřečetl slovíčko, které velmi často změní smysl. A „neštěstí ” je hotovo. Zase se tu objevuje on staré známe a nebezpečné hodnocení, které nám zatemňuje smysly. A zbavuje nás možnosti mluvit s druhým člověkem, jako ze sobě rovným.

       

Komentáře

[machr]

podle me tuhle potrebu aby je nekdo poslouchal maji hlavne zensky. Vetsina chlapu to proste prejde...

Me treba, kdyz nekdo neposloucha, tak proste doreknu, co sem chtel a jdu pryc. Aniz bych byl nejak nestvanej, nebo co. Samozrejme NIC NEOPAKUJU DVAKRAT

[cooler]

No mozno mas ten pocit z toho, ze zeny su vecsinou dobri posluchaci. K nepocuvaniu toho druheho maju asi viac tendenciu chlapi. Aspon mi to tak prijde.

[rastos]

Mňa štve trocha iný aspekt toho problému. Keď v práci potrebujem niečo od kolegu, tak prídem za ním a čakám, až on sám preruší/dokončí to čo robí a opýta sa čo na neho mám. Naopak sú ľudia, ktorí akosi automaticky predpokladajú, že zmyslom mojej existencie je čakať až oni niečo povedia a ja som povinný v tom momente zareagovať. Som zabraný do problému (programátori tomu vravia Úroveň Alfa) a oni utrúsia niečo polohlasom, v druhej miestnosti otočení chrbtom ku mne a rozčuľuje ich, že tie slová nevnímam.

Moje povolanie a nadšenie pre počítače ma navyše poznačilo tým, že do Úrovne Alfa upadám aj pri iných činnostiach než programovaní.

[Jan Jílek]

V takovém případě se já osobně rozhoduji jestli to co od kolegyně, kolegy potřebuji je pro mne tak důležité abych je přerušil. Pokud je udělám to, a chci na nich aby mi naslouchali. Otočený zády k PC tedy naslouchat nesvedu. Jedině, když se otočím k tomu člověku. I když někdy klepání na klávesnici používám abych se lépe soustředil na poslouchání. Ale na to stačí i pohrávání si s klíči.

[XXX]

Jsou i tací kteří rádi poslouchají sami sebe... )) A ještě mě napadá příklad, kdy sám sebe neposlouchám. Jsem potom agresivní sám k sobě? )) ALe to asi mluvím o schizofrenii. ))

Tedka jsem si dělal srandu, ale je zajímavé jak váš blog přesně popisuje stav věci na abclinuxu. Třebas jsem napsal blog ve kterém jsem reagoval na určité věci v předchozích blozích a dělal si totální prdel. Bohužel se našlo spousta jedincu co to vubec nepochopilo... Někdy se i stává že napíšete tučným písmem DĚLÁM SI SRANDU a stejně to lidi nepochopí... )))

[Jan Jílek]

To že si děláš srandu je rozjaří ještě o něco víc. Mají pocit, že je chceš zesměšnit. Ale to je přesně ten rozdíl mezi řečeným a slyšeným a psaným a čteným. Nezoufej, stejně se to moc nezlepší.

[s0]

Justýno ty naslouchej už vychází tvůj černej den
a někde v dálce svítá do nových časů
své naděje co postrádáš nezahazuj co nepoznáš
divoký havran přináší tvá znamení

I v hříchu zůstaň stejná
a na osud nezoufej
vždyť víš že neutečeš nikam
a z dálky přichází zas další šedý den

Justýno tvé zvonění co nohy v tanec promění
jsi víla lesů přicházíš když den jde spát
jen tisíc nocí protancuj a nezoufej na osud svůj
vždyť tvoji kletbu promění až svítání

Justýno kam utíkáš ty cesty světa dobře znáš
a z natažené ruky umíš život číst
ten nevěří kdo nepoznal tvou pavučinu kouzel pár
jsi víla lesů čarodějka opuštěných

[XXX]

XIII. století? )

[s0]

muhehe, jak jinak?

[eXEden]

Stejně tak, jako naslouchání, je důležité i mluvení. Dokonce bych řekl, že je ještě důležitější. Bohužel jsem narazil na člověka, kterej mluvit neuměl a taky to podle toho tak dopadlo... Jinak moc díky za tvoje zápisky - je to balzám na moji duši ...

[Pinhead]

Ještě jde pootočit hlavu k mluvícímu, očima sledovat monitor a kývat hlavou.

[HS]

Pekny clanek. Je lehke zvladnout mluveni , ale tezke naslouchat tak aby se nikomu neublizilo. Je lehke nekoho odsoudit , je tezke nekoho pochopit a pomoci mu. Mam pocit z teto spolecnosti, ze toto dokaze ovladat velice malo lidi. Bohuzel je ten trend ze obycejni lidi nejsou tuto dovednost na zakladni urovni prijmout a pouzivat ji. Je to pro spolecnost skoda.