Satori je když...

11.3.2006 02:03 | Přečteno: 1253× | poslední úprava: 11.3.2006 02:35

Kdysi dávno ještě když jsem čítával různé pamflety typu: „Zenová hůl, Cesta Zenu, Umění lukostřelby, Jóga od staré Indie k dnešku, Cvičíme Jógu” a mnohé jiné, jsem s nimi měl moc a moc velké potíže. Vůbec jsem jim ze začátku nerozuměl. Mluvilo se tam takovým divným jazykem. Ty autority tam říkaly zvláštní hesla, která mě fascinovala svou tajemností, duchovností, moudrostí a především nesrozumitelností. Protože jak je něco z Východu a je to patřičně nesrozumitelné zcela zaručeně je to moudré.

V těch pamfletech se vydávalo za obrovské moudro věty typu: „Bojovník nesmí přemýšlet o tom co s mečem udělá, musí se stát mečem samým.” Taky se tam psalo o duchovním poznání přes kočku chytající krysu, paseni buvola a podobně. Jo a byl tam prst ukazující na měsíc, co zcela určitě nebyl měsícem a jiné tomu podobné věci. Bylo to podle některých úžasně duchovní.

Tak jsem si v tom čítal, seděl v předepsané poloze, tedy pokud jsem necvičil jógové ásány, nebo neprovozoval pránajámu.(Jestli někdo neví co to je, tak se zde zcela určitě najde někdo kdo vysvětlí. Fundovaně a encyklopedicky.) Určitě bych si vzpomněl na mnohé další, ale zabralo by to mnoho místa někteří by odmítli číst dál. Ale jedna věta mě zaujala obzvlášť. Byla to věta, že když chce Mistr aby jste pochopili co je cukr a jak je sladký, bez vysvětlování vám ho nacpe do úst. To mě zaujalo.

Začal jsem vzpomínat na své mládí, kdy jsem svůj pracovní život začínal jako učeň ctihodného oboru klempíř. Ano takovým to začátkem jsem prošel. A to jsem měl kliku protože jsem vyrostl na ulici a moji rodiče neměli nijaký zvláštní zájem na mém dalším vzdělávání. Neboť měli za to, že jsem vzdělaný dost. Ale zachránilo mě že se o mě začala zajímat jedna fabrika, která byla ochotna mě na své náklady nechat vyučit. Studovat ne. Potřebovali klempíře a při tehdejším pracovním právu měli velkou šanci mě dostatečně dlouho po vyučení udržet. To bylo v polovině šedesátých let minulého století. Další vzdělání jsem si opatřil cestou životem.

Abych se vrátil k tomu co vlastně chci říci. Při přečtení té věty o cukru jsem si vzpomněl jak můj mistr říkal: „Kluku koukej dávat pozor co děláš a jak to děláš, tohle je kladivo a tohle je plech.” A obojí jsem musel vzít do ruky. Najednou se mi v tu chvíli plně vybavila váha toho kladiva a chlad toho plechu. Najednou jsem znovu plně soustředný vyráběl štětečky na kyselinu a nevnímal okolí.

A byl jsem doma. Pochopil jsem co znamená přímá zkušenost, co znamená myšlení v nemyšlení. Je to prostě jen staré známé odpoutání pozornosti co se děje kolem a připoutání pozornosti na to co se děje při práci. Je stejné jako řídit auto. Být plně soustředěn na řazení, přidávání a ubírání plynu a přitom sledování toho co se na silnici a kolem silnice děje.Jóga, Zen a Východ vlastně nic neobjevil. Žádná moudrost se z Východu nedostavila. Všechno jsem dávno měl, všechno tady bylo. A stejně tak to mají i ti co jsou si toho vědomi.

Tak jako v první třídě, když jsem se musel učit číst a psát a moc mi to ze začátku nešlo a musel jsem přemýšlet jak to udělám. A čím víc jsem přemýšlel tím hůře to šlo. Až nakonec jsem ze zoufalství že to nejde, přestal myslet jak to dělám a vlastně mechanickým bezmyšlenkovitým soustředěným a s vyplazeným jazykem při opakováním pohybu tužkou, nakonec jsem se stal tužkou sám. To je přeci to. Nemávej mečem, staň se mečem. To je to. Nepřemýšlej co se stane co máš nebo nemáš udělat. Jednej!

Lezeš-li na skálu,musíš mít vybavení, ale najít a uvidět bez velkého přemýšlení cestu, tě naučí opakovaná zkušenost. Držet se, nespadnout, rozhlédnout se, uvidět, jít. Je to přesně ta vyprázdněná mysl, která ti umožní jít výš , bezpečněji, beze strachu. To jsem dělal když jsem chodil v mládí po těch střechách a nespadl a přitom pracovat, muset sledovat co a jak dělám. To je ten koán. To je ta přímá moudrost, získaná opakováním, nacvičováním. To je ta pratjahára - odtažená mysl.

Mohl bych pokračovat a ukázat, že cokoliv jsme se učili a naučili, museli jsme projít podobným procesem jako v Zenu nebo v Józe a dojít podobného poznání. Třeba jen omezeného. Ani lidé praktikující Jógu a Zen nedojdou vždy toho čemu se říká Satori - Osvícení. Ale nějaký zisk z toho zcela určitě mají.

Samozřejmě ještě je nutné říci, že tady ještě požadavek na spasení všech žijících bytostí, co žádá budhismus. Jeho splnění nám prý při tom řízení a nebo lezení případně při jakékoliv jiné činnosti podle některých chybí.

Bez toho to prý opravdu není ani Zen ani Jóga. Někteří říkají. Ale já si myslím, že když se vše dělá s tím samým nasazením a rozhodností, jako při zazenu. A přesně tak jak jakákoliv činnost aby byla dobře vykonána žádá, tak v tom případě je to stejně dobrý Zen a stejně dobrá Jóga. Jako při zazenu = meditace v sedě. Nebo jogových cvičeních.

Že tam nic nechybí. Protože lidé myslící na poctivou práci a věnující se naplno tomu co mají dělat a svým povinostem, ti většinou když už nikoho nespasí, tak ho ani neokradou nezmlátí a nebo nezabijí. Občas i pomůžou. A to je docela dost. Protože ve všech bojových uměních Východu kde se používá i Zen, se považuje za největší mistrovství nikdy tu nebezpečnou dovednost nepoužít. Umět se chovat v každé situaci tak aby k tomu nemuselo dojít. Tedy my tomu říkáme sebeovládání, sebedůvěra a sebejistota. Při práci i mimo práci. Což není zas tak málo. A to je ta celá dovednost, která nám umožňuje neptat se: Co se stane když...

A na závěr jedna zenová moudrost, kterou jsem často slyšel. Autora neznám.

Když jdeš, tak jdi.
Když křičíš, tak křič.
Hlavně nekolísej.

       

Komentáře

[Radek Trnka]

hezký článek

[Pmx]

Takže blogger nesmí přemýšlet, co napíše, musí se sám stát blogem

[rose]

ne, stane se "perem".........stejně tak, když stavíte dům, nestanete se přeci domem, ale cihlou........

[wake]

pravý blogger se při blogování stane všemi čtyřmi svými čtenáři, přece.

[Michal Vyskočil]

Rozumím, takže chci-li skutečně pochopit vim, musím se stát klávesnicí (rejp: v tom případě bych se dal používat i emacs)

[xkesh]

Takže blogger nesmí přemýšlet, co napíše, musí se sám stát blogem

spravne. znam bloggery, co se okamzite zaseknou a nemuzou nic napsat, jakmile premysleji o tom, jestli ma jejich text hlavu a patu :P

[DavD]

Technická. Pamflet je když ...

Pamflet je jinak řečeno hanopis (našel jsem i nějakou definici na webu: "kratší literární útvar s hanlivým, výsmešným obsahem, hanopis"), takže použití v tomto blogu mi nějak nesedí.

[xkesh]

Technická. Pamflet je když ...

Pamflet je jinak řečeno hanopis (našel jsem i nějakou definici na webu: "kratší literární útvar s hanlivým, výsmešným obsahem, hanopis"), takže použití v tomto blogu mi nějak nesedí.

No a taky se dá pouzit, kdyz chci nejaky literarni vyplod za de facto "hanopis" oznacit (i kdyz to tak jeho autor zrejme nemyslel), takze bych rekl, ze to tu klidne muze zustat ;)

[wake]

hehe...

moje práce (a práce spousty lidí tady, afaik) spočíva v celodenním přemýšlení o tom "co se stane, když..." (... souřadnice X poprvé klesne pod nulu, ... přerušení myši přijde mezi koncem a začátkem zpětného paprsku, ... tlačítko bude stisknuto po připojení k databázi ale před začátkem transakce, ... rodné číslo bude vyplněno zároveň s DIČ)...

[wake]

(Jestli někdo neví co to je, tak se zde zcela určitě najde někdo kdo vysvětlí. Fundovaně a encyklopedicky.)

Přímo wikipedicky.

[Dag]

Já se Vás tím lezením nějak dotkl? Snad i inspiroval? No, vy mne tím předchozím článkem také, děkuji, bez ironie. Tedy inspiroval, už jsem si to sepsal...
Ale to nebylo na Vás, to bylo k tématu a já si nemohl nevzpomenout na svoji ujetou zálibu, lézt na kopec cestou kudy to nejde, jen proto, abych zase lezl dolů. :)
Máte pravdu, také říkáme: "Nemudruj a lez!", "Uvidím, až tam budu", ale...
Ale na konci takového kurzu lezení je zkouška složená ze samých otázek: "Co uděláš když...?" vědět nestačí, musí předvézt a musí to být tupý dril. Těch co řešili až na místě a nevyřešili jsou plný hřbitovy. I s tím co právě jdu lézt do hor se nejdřív domluvíme na tom, co budeme dělat když tohle a co když tamto. Už proto, že se někdy na dálku těch metrů neslyšíme.
Pak teprve můžeme vychutnávat ten pocit "býti cestou" a opájet se improvizačními schopnostmi.

[Jan Jílek]

Pane nedotkl, já jsem pochopil, že pomaleji chápavým je nutné to vysvětlit polopatisticky. I když mají vysoké IQ a mnoho znalostí. . Ja jsem hrdý na to že mluvím zcela srozumitelně a co nejmíň odborně.

[Dag]

No tak to je príma, že máte ten pravý buddhistický soucit se všemi, i nechápavými. Ale mezi majitele vysokého IQ a znalostí mne netahejte. Jsem prostý venkovan a proletář a proto také měně chápavý.

[Jan Jílek]

Ale ono je to dost těžký se soustředit na smysl a nenechat se ztrhnout nepodstatnýma věcma. Moc často si musím dávat pozor abych tak sám nedělal. Živí mě to, vidět to jasně. Tak nic ve zlým.

[Dag]

To je v pohodě. :) Tohle je u mne částečně deformace. Já jsem viděl lidi (tedy ostatky), co si moc věřili a doufali, že zkušenost naučí a ona to byla zkušenost poslední. Nebo četl o tom zprávu. Velmi často prostě odmítli se zabývat tím, co se mohlo stát a stalo. Často ta situace byla řešitelná, ale oni na to sami nepřišli.
Na druhou stranu máte pravdu. Je to paradox, protože zrovna já tvrdím, že se s tím čověk nesmí moc sr...t. Každopádně platí, že když se rozhodnu jít, tak musím jít a nedělat krok tam a zase zpět. A musím vědět, že na všechny eventuality stejně nejsem připravený. Musím se věnovat tomu, co právě teď dělám s plným soustředěním... jo. A tohle umění se hodí pak i v životě.
Jenom najít tu pravou míru.

[Jan Jílek]

Na silnici hrozí nebezpečí stejně jako v horách. Při nepozornosti. Žádný velký rozdíl nevidím.

[Dag]

Teď je mi na přakážku ta má nechápavost. Proč by měl být rozdíl? To jsem psal?
Ale já to napíšu. :) Já v tom rozdíl vidím. Člověk se bojí v noci v lese, ačkoliv mu tam v zásadě nic nehrozí. Má to v sobě z dávných dob (asi). I na hřbitově se bojí. Těch, kteří se bojí v autě je málo, i když je to velmi nebezpečné.
Horolezení je poměrně nebezpečné a navíc se při tom lidé bojí. Matka pustí dítě klidně s kolem na silnici, ale při představě, že by mělo někam lézt jí vstávají vlasy hrůzou, ačkoliv na té skále (né horách!) jde nebezpečí elimitovat prakticky na 0.
V tom bych viděl rozdíly, z kterých se pak odvíjí další. Například horolezec se musí nučit zvládat strach (i ten iracionální), aby ho neochromil. Řidič (mnohý) by, podle mého, spíš potřeboval pořádně vyděsit (trpí spíš iracionálním pocitem bezpečí v té klimatizované, od světa chráněnné místnosti, kde se za oknem odvíjí nějaký virtuální děj).

[Jan Jílek]

No já se v horách nebojím. Ani v lese. Já se bojím ve městě. A na silnici. Tam se taky bojím. V horách dávám pozor a nebojím se. Nejmíň jsem se bál v poušti. Hory a poušť to je většinou o tom zda dovedu nebo nedovedu. na silnici je to víc o tom, jestli jede někdo nalitej a nebo zfetovanej.

[Dag]

Mám to podobně. Na kole jsem přestal jezdit (na silnici). Jsem srab, bojím se. Ale obávám se, že řidičů, kteří si dost jasně neuvědomují jak může být auto (motorka...) nebezpečné jim a druhým, je až moc.