Absolutly beautifull

19.6.2006 02:02 | Přečteno: 1506×

Ležel jsem v stanu a poslouchal jak déšť bubnuje na kopuli stanu. Ležet ve stanu není pro mne zas až tak něco neobvyklého. Neobvyklý byl čas a místo. Bylo 15. prosince roku 2003. V ten den mám narozeniny. A slavil jsem tři a padesáté. Tábořil jsem na břehu Tichého oceánu 23 000 km od domova na místě, které se jmenuje Corommandel.

Je to polostrov na Novém Zelandu. Severní ostrov. Nedaleko od Aucklandu. Slavil jsem ve svém životě narozeniny leckde, ale na takovém místě a tak daleko od domova nikdy. Na Nový Zéland jsem dorazil po třicetihodinové cestě z Evropy před deseti dny. Z Aucklandu jsem napřed vyrazil na sever, abych se potom vrátil podel pobřeží, zlehka obešel pokud to šlo Auckland a směřoval jsem na jih.

A jak mi před dvěma dny prozradila farmářka na farmě, kde mě nechali přenocovat na svém pozemnku a zároveň mě rovnou pozvali abych se vykoupal a dali mi večeří a ráno snídani, což se mi později stalo ještě několikrát na jiných farmách. Ta výše zmíněná farmářka, když zjistila, že nemám směr na Corrommandel, řekla jen: "It is absolutly beautifull place, man." Zamyslel jsem se . Podle mapy to nijak zvlášt nevypadalo, ale řekl jsem si že to asi ví, když se tam narodila. Ukázali mi s jejím mužem nějaké foto z oněch míst. To rozhodlo. Tak jsem u města Thames místo vpravo v bok, udělal vlevo v bok a vyrazil na Corommandel.

Městečko Thames mi připadalo jako město z westernu. Jedna hlavní třída obchody, banky. Konečně ono mělo dost dobrodružný punc právem. Vzhledem k tomu, že se tam začátkem dvacáteho století těžilo zlato. Uráčil jsem se tedy se začíst do pruvodce, který jsem si koupil v Praze a jež jsem do té chvíle ještě neotevřel. Nějak jsem necítil potřebu. V samotném městečku jsem moc nepobyl. Ráno předtím jsem se rozloučil s přívětivými lidmi na farmě a v poledne jsem byl ve městečku.

Nakoupil jsem co jsem potřeboval, protože jsem netušil jak to bude vypadat dál. Nový Zéland není zrovna nejobydlenější země a čtyři miliony obyvatel není na skoro dvěstěpadestá tisíc kilometrů čtverečních příliš mnoho. Spousta prostoru, spousta pustiny. Ale Corommandel je něco jako rekreační středisko pro Aucklend. Má to sice jiné rozměry ten turistický ruch než je v Evropě, ale na novozelandské poměry, je to v létě a to tam v tu dobu bylo, docela živé místo.

Přesto jsem na to moc nespolehal. Uplynulý týden mě trochu poučil. I počasí jsem začal mírně přehodnocovat. Ještě v Praze jsem byl přesvědčený, že jedu do subtropické země. No měl jsem se přesvědčit, že podnebí má do subtropického, jak jsme zvyklí dost daleko. Tak jako je Nový Zéland především "britský" tradicí, kulturou i obyvatelstvem, jež minimálně ze 70% jsou potomci britských přistěhovalců, tak je britský i počasím. A to ještě v mnohem výraznější formě.

Ta britskost kultury i tradice mi vyhovovala. To počasí už méně. Prostě jem často moknul a to především na Severním ostrově. Jižní ostrov je dost odlišný. Počasím i krajinou. Také hustotou obyvatelstva. Tedy cestoval jsem kolem pobřeží polostrova a moc se mi ta líbilo. Oceán tam je velmi mírný, spousta zátok, spousta ostrovů a nebýt přílivu a odlivu,myslel bych že jsem někde u jezer. Silnice vedla po pobřeží. Z pravé strany hory, zleva oceán. Procházel jsem malými městečky, kde byl někdy krámek, případně bufet, co se mu říká: "Takeaway." Můžete si tam koupit smaženou ryby a hranolky a pokud máte kliku, zabalí vám to do bílého papíru. Tedy oni to vždy zabalí do bíleho papíru, až potom do novin. Toho jsem si všiml později. Ale když jsem viděl poprvé jak si předávají baličky v novinovém papíru, hluboce mě to zaujalo.

Zřejmě asi kvůli izolaci. Neboť, jak jsem z udivem zjistil, velmi často si to zakoupili, sedli do auta, popojeli na parkoviště, tam rozbalili a na kapotě snědli. To se dělá po celém Novém Zélandu. Zřejmě miluji čerstvý vzduch. Často tak nakupují domů. Děti skočí do bufíku, pan šef jim dá připravený balíček a už mají doma večeři. Jinak si v těch bufíkách můžete koupit i ledacos jiného. Mě tam nechávali nabít mobil a pokud jsem měl zájem i dali horkou vodu na kafe. Nic mi za to neúčtovali. Ale možná to byla pozornost podniku za to že jsem jim dal utržit.

Kiwi se vždy ochotně dávali do řeči a vždy byli připraveni nabídnout svezení, či pomoc. Asi jsem je bavil. Přiletět přes víc jak polovinu světa abych potom chodil dva měsíce pěšky. To i na ně bylo docela dost. Dokonce, když mi jedna Číňanka prodala kartu do mobilu, kterou jsem evidentně, což jsem nevěděl nemohl použít, místní policejní šéf zařídil vrácení dvaceti dolarů. Požádal jsem jej totiž aby ni pomohl s registrací. Ta nešla, což jej dopálilo a vzal to osobně.

Takže počasí nic moc, ale díky místním lidem se má bezstarostnost zvyšovala. Dvěřujíce farmářce a svým starým kostem, kráčel jsem směrem na městečko Corommandel. Tábořil na parkovištích na oceánem. Neb mi to poradil onen policista a zaručil se že nebudu mít naprosto žádné potíže. I jemu jsem uvěřil a dobře jsem udělal.

Ležel jsem v tom stanu, a čekal jestli přestane pršet, neb pršelo dost. Chvíli se mi zdálo, že déšť polevuje. Vystrčil jsem hlavu a vidím, že v dešti ke mě míří dvojice. On a ona. On běloch, muž kolem padesátky. Ona Indka dívka kolem dvaceti. Evidentně to nebyl otec a dcera. Dorazili ke stanu a na novozelandské poměry, gentleman se dost drsně otázal cože tam dělám. Odpověděl jsem po pravdě, že tábořím. Moje odpověd jej nijak nespokojila a kladl dotěrné otázky dál.

Přestalo mě to bavit. Rád se bavím, ale na drzé dotazy jsem alergický. Zeptal jsem se jej jestli je policejní náčelník a nebo náčelník nějakého místního kmene. Zklamaně odvětil, že nikoliv. Vycházejíce z této skutečnosti jsem onomu gentlemanu vysvětlil že: Prší, nebaví mě čekat až přestane, nemám rád starosti cizích lidí o své záležitosti, pokud je nepožádám. A navíc, že mám narozeniny, tedy nemám náladu na řeči toho typu.

Zadrmolil něco co mohlo být blahopřání a taky nemuselo. Hnědá kráska jej pobavěně poslouchala. Usmála se a řekla "Happy birth day to you." A dodala něco v tom smyslu, no taky potřebuje být důležitý. Gentleman stále nebyl spokojený. Ujistil jsem jej, že v městečku, kde jsem byl předevčírem mě policista svatosvatě zaručil, že tábořit tady prostě smím. Zmínka o policistovi je zklidnila. Pokrčil rameny a pokračoval s kráskou do neznáma. Kam v tom dešti měli namířeno jsem netušil. Ale ten déšt jim evidentně nevadil. A tak jsem prožil jedny narozeniny svého života.

Na parkovišti,ve stanu, v dešti, sto metrů nad oceánem, na poloostrově Corommandel. A chvíli ve společnosti jednoho zmoklého páru.

       

Komentáře

[Jack Hokus]

Dobrý den,

díky za perfektní článek autorovi i všem ostatním, kteří jsou ochotni podělit se o zážitky z míst kam se člověk nedostane.

S pozdravem

Jack Hokus

PS: Vše nejlepší k narozeninám

[Ku8aZ]

A kam by se na 100% dostat chtěl, jen to zatím nevyšlo

[Rootan]

A nějaké fotečky by nebyly, že jsem tak smělý?

[Jan Jílek]

Musím najít nějakou galerii, která mi umožní je všechny umístit. Zatím nevím jak na to, ale učím se

[daeltar]

http://www.imageshack.us/ nebo http://flickr.com?

[Valoun]

Pro někoho, kdo si jako hobby instaluje různé operační systémy by tohle neměl být velký problém.

[Jan Jílek]

Já si z toho něco vyberu a jak budu mít víc času, nacpu tam co budu moci. Jinak všem díky.

[msk]

A verzia pre *nux by nebola?

[anicka]

Nastesti existuji i linuxaci, co umeji uploadovat fotky na server, a jeden z nich je muj byvaly kolega.

Jeden blog o Coromandelu, druhy