Byla vydána OpenIndiana 2026.10. Unixový operační systém OpenIndiana (Wikipedie) vychází z OpenSolarisu (Wikipedie).
Americký výrobce polovodičů onsemi (ON Semiconductor) zrušil plány na rozšíření výroby v rožnovském závodě v Česku za dvě miliardy dolarů (podle aktuálního kurzu zhruba 43,5 mld. Kč). Důvodem je vývoj na trhu.
O víkendu probíhá na FIT VUT v Brně konference OpenAlt 2026 o otevřeném softwaru a datech, IT bezpečnosti, DIY a IoT. Na programu je spousta zajímavých přednášek. Pokud jste v Brně, stavte se. Vstup zdarma. Přednášky lze sledovat i online na VHSky a YouTube.
Qualcomm uzavřel víceletou dohodu se SpaceX. Bude dodávat rádiové technologie, baseband jednotky a software pro plánovanou pozemní 5G síť Starlink Mobile. Výstavba má zahrnovat desítky tisíc základnových stanic v USA. Zahájení nasazování se očekává v roce 2027. Qualcomm dohodu označuje za svůj dosud největší 5G kontrakt.
Google rozšířil Cloud Vulnerability Reward Program. Nově nabízí odměnu až 250 tisíc dolarů za vysoce závažné architektonické bezpečnostní chyby označované jako Root-in-Cloud.
V březnu byla oznámena spolupráce GrapheneOS s Motorolou. Nejnovější vlajka Motorola Signature 27 je první Motorola s oficiální podporou GrapheneOS. GrapheneOS (Wikpedie) je varianta Androidu zaměřující se na bezpečnost a soukromí.
Omarchy (Wikipedie) je linuxová distribuce s dlaždicovým správcem oken Hyprland. Založena je na Arch Linuxu. Vydána byla v nové verzi 4.5.0. Nově také pro Apple Silicon, konkrétně pro M1/M2/M3/Neo MacBooky.
Byla vydána nová stabilní verze 8.3 webového prohlížeče Vivaldi (Wikipedie). Postavena je na Chromiu 156 s bezpečnostními opravami z Chromia 157. Přehled novinek i s náhledy v příspěvku na blogu.
...lví srdce měli muži, co stvořili nám zem
a mocný buš je spoután už a stal se domovem.
Je konec dobroružství a zestřízlivěl zrak.
a přijel první vlak.
Greenhons, Zlatá sláva
Svítilo slunce, moře burácelo, jinak se tomu zvuku říci nedá a pláž byla volná. Na pláži pouze naplavené dřevo, příboj a já. To bylo vše. Ten zvuk oceánu, tady mu říkají Tasman sea, byl jako když jede nákladní vlak přes železniční most. Impozantní zvuk.
Tábořil jsem na pláži kousek od městečka Hokitita. Sem jsem dorazil po putování stopem, které jsem zahájil v Alexandře. Bolel mě kotník. Hodně. Nohy mě celá léta od cesty na Gibraltar nezlobily až do chvíle, kdy jsem za Dunedinem začal cítit onu známou bolest, která mě provázela přes půl Francie kdysi před lety. Teď se mi zdála větší a nepomohl ani odpočinek u města Belclutha na břehu největší novozélandské řeky Clutha. Řeka široká jako Labe v Děčíně. Zcela určitě stejný, jestli ne větší průtok a čistá. Neskutečně čistá voda. Bez obav jsem z ní bral vodu na kafe.
Z Alexandry, jsem už jel stopem. Do Alexandry jsem ještě dobelhal a usoudil jsem, že frajeřiny už bylo dost a je čas na rozum. Původně jsem měl v úmyslu na západní pobřeží dojít ještě pěšky a odtud se vydat buď autobusem a nebo stopem do Aucklandu, odkud mi letělo letadlo domů. Zbývalo posledních deset dní.
Sbalil jsem stan a vybelhal se na silnici. Slunce pořád svítilo. Tady na Westcoast to údajně bylo nezvyklé. Na rozdíl od východního pobřeží, které je v dešťovém stínu Jižních Alp, Wescost je minimálně obydlený, na 500km celých 35 000 obyvatel. A prší tu údajně stále. Strávil jsem tam necelé tři dny a nepršelo. Asi mě Pán Bůh chtěl ušetřit. Poslední dny jsem měl až na bolavou nohu „havaj” Vyrazil jsem z Alexandry přes Queenstown kolem jezera Wanaka na Westcoast. Do Haasu. V každém tom místě jsem strávil dost času abych si jej prohlédl a potom jel dál. Okolí Queenstownu a Westcoast je skutečně krásné a má co nabídnout.
Jediná dramatická událost se stala, když mě vzal z Queenstownu mládenec, co sice byl ochotný, vtipný, ale systematicky pil jedno pivo za druhým a flašky házel z okna. Kupodivu nebyl to Čech. Ale Skot. Tak jsem jej po chvíli požádal aby zastavil, že tohle je přesně to místo kam chci. Nedivil se. Otevřel pivo, zastavil, řekl „good luck” a pádil dál.
Jinak cestování stopem se vyznačovalo ochotou místních mě zavést kam potřebuji. většinou jeli do nejbližší vsi, a vzdálenosti mezi nimi byly dost velké, takže cesta ubývala. U jezera Wanaka jsem se vykoupal, voda byla studená vítr ještě studenější. Ale studenou vodu mám rád, tedy žádná újma na zdraví a duši. Cestou od jezera Wanaka jsem projížděl ještě kolem několika dalších velkých jezer. Vzal mě chlápek co jel až do Haasu.
Jeli jsme pustinou mezi horami, kde desítky kilometrů nebylo nic než řeky, hory a džungle. Sice by to bylo mužné a dobrodružné projít pěšky a zvládnul bych to, ale moc bych se si nenajedl. Týden by mi to zcela jistě trvalo. Takhle to bylo za čtyři hodiny vyřízené. A pak už následovalo to co všichni co jezdí stopem na větší vzdálenosti znají.
Sednete do auta, kam vás vezmou většinou aby měli společnost, dáte řeč, kdo je kdo, jedete tam kam jede řidič pak vás vysadí a čekáte věci příští. Takhle jsem za těch deset dní procestoval celý Nový Zéland. Bylo to rychlejší než autobusem a ve většině případu i pohodlnější. Spal jsem ještě dvakrát na farmě. Několikrát jsem v noci promokl, protože stan už nebyl nejlepší a protékal. Ale už jsem to neřešil, Věděl jsem že domu už to vydrží.
Není špatné jezdit stopem, obzvlášť v zemi tak ochotných lidí jako jsou Kiwi. Ale stále se cítím jako pěšák a být pěšákem je pro mne mírou největší svobody jakou znám. Díky stopování jsem se dostal na místa, která bych během těch dvou měsíců na Novém Zélandu neviděl. Poznal jsem lidi a viděl věci, co bych asi také jinak neviděl. Jenže jsem chodec a v mých očích nad to není.
Nakonec jsem dorazil do Aucklandu. Starému pánovi co mě vezl a vyprávěl mi že byl ve válce u Singapuru a utekl z japonského zajetí jsem řekl. „Tak a vy jste poslední” Zasmál se zastavil před letištní halou, kam mě samozřejmě dovezl. Měl jsem den a noc času. Pamatoval jsem si že kousek od letiště je dětské hřiště s pitnou vodou, tak jsem se tam přemístil, u kohoutku vypral a umyl se. Stan a další věci jsem hodil do kontejneru. Ráno letělo letadlo, zaplatil letištní poplatek, nasedl do letadla. Přestoupil v Singapuru a nakonec ve Frankfurtu a vystoupil v Praze. Uvítala mě zima. Z léta do zimy. Byl jsem doma a byl jsem rád. Měl jsem toho dost. Noha mě bolela ještě několik týdnů. Ale jak se tak ohlížím, ještě bych se tam rád vrátil. Snad to někdy jednou zase vyjde.
Tiskni
Sdílej:
Tak to já docela mám rád. Taky jsem dal 3 body
Snad tohle vsechno vite, ale snad vam nevadi, ze se tady o tom rozepisuju, protoze zjevne hodne lidi tyhle zdanlive samozrejme veci podcenuje, a muzou si koledovat o prekvapive vazne trable.