Dle plánu byl vývoj Firefoxu přesunut z Mercurialu na Git. Oficiální repozitář se zdrojovými kódy je na GitHubu.
V terminálovém multiplexoru GNU Screen byly nalezeny a v upstreamu ve verzi 5.0.1 už opraveny bezpečnostních chyby CVE-2025-23395, CVE-2025-46802, CVE-2025-46803, CVE-2025-46804 a CVE-2025-46805. Podrobnosti na blogu SUSE Security Teamu.
Training Solo (Paper, GitHub) je nejnovější bezpečnostní problém procesorů Intel s eIBRS a některých procesorů ARM. Intel vydal opravnou verzi 20250512 mikrokódů pro své procesory.
Byla vydána nová verze 25.05.11 svobodného multiplatformního video editoru Shotcut (Wikipedie) postaveného nad multimediálním frameworkem MLT. Nejnovější Shotcut je již vedle zdrojových kódů k dispozici také ve formátech AppImage, Flatpak a Snap.
Svobodný elektronický platební systém GNU Taler (Wikipedie, cgit) byl vydán ve verzi 1.0. GNU Taler chrání soukromí plátců a zároveň zajišťuje, aby byl příjem viditelný pro úřady. S vydáním verze 1.0 byl systém spuštěn ve Švýcarsku.
Spolek OpenAlt zve příznivce otevřených řešení a přístupu na 209. brněnský sraz, který proběhne tento pátek 16. května od 18:00 ve studentském klubu U Kachničky na Fakultě informačních technologií Vysokého učení technického na adrese Božetěchova 2/1. Jelikož se Brno stalo jedním z hlavních míst, kde se vyvíjí open source knihovna OpenSSL, tentokrát se OpenAlt komunita potká s komunitou OpenSSL. V rámci srazu Anton Arapov z OpenSSL
… více »GNOME Foundation má nového výkonného ředitele. Po deseti měsících skončil dočasný výkonný ředitel Richard Littauer. Vedení nadace převzal Steven Deobald.
Byl publikován přehled vývoje renderovacího jádra webového prohlížeče Servo (Wikipedie) za uplynulé dva měsíce. Servo zvládne už i Gmail. Zakázány jsou příspěvky generované pomocí AI.
Raspberry Pi Connect, tj. oficiální služba Raspberry Pi pro vzdálený přístup k jednodeskovým počítačům Raspberry Pi z webového prohlížeče, byla vydána v nové verzi 2.5. Nejedná se už o beta verzi.
Google zveřejnil seznam 1272 projektů (vývojářů) od 185 organizací přijatých do letošního, již jednadvacátého, Google Summer of Code. Plánovaným vylepšením v grafických a multimediálních aplikacích se věnuje článek na Libre Arts.
„Vamos,” znamená ve španělštině „jde se, jdeme.” To jsem se dnes dozvěděl ráno od Martina, který odlétal do Španělska aby udělal pouť do Santiago Compostelle. Pěší pouť. Probírali jsme to celou hodinu. Mám radost, že se dal pokřtít bez nějakého mého osobního zásahu a mám radost že se vydal na cestu, aniž bych jej k tomu nabádal. Přiznal, že jsem byl určitým vzorem, ale rozhodnutí bylo jeho. Ani jsem se nesnažil mu dávat nějaké zvláštní rady. Cesta sama mu ukáže co to potřebuje. Tohle už vím dávno a dávno.
Půjčil jsem mu ještě svůj klobouk, který jsem si před třemi lety koupil na cestu po Novém Zélandu a vyrazil. Večer mi došla SMS, že doletěl a: „ Vamos manana.” Což, držím mu palce. Teď už je to na něm a na jeho andělu strážném. Pokud dojde, mám následovníka. Chápu, jeho známé i jeho ženu a rodiče, že se bojí a nesouhlasí s tou cestou. Ale myslím, že jestli dojde, promění se. Každý kdo jde takovou cestou dojde proměny. Údajně k jeho rozhodnutí přispěly i mé blogy. Konečně jedna novinářka, která čte mé blogy, říká, že při těch cestovních má vždy chuť vyrazit. Udělali mi oba radost. Jestli je něco v tomhle směru pro mne důležité, tak to že vyvolávají takové emoce.
Docela si umím představit s jakou odlétal. Před cestou na Gibraltar, která byla v té době pro mne naprosto vrcholem mých pěších cest, jsem měl podobné pocity než jsem vyrazil na cestu. Vím jak Markéta, říkala s obavami. „Pořád na to myslím, jestli dojde, jak to zvládneš, co tě může všechno potkat staříku.” Držela mě kolem krku a tekly jí slzy. Tvářil jsem se hrdinně, ale také mi nebylo lehko. Pak se rozhodla, že se mnou několik dní půjde. Do Plzně. Nikdy nic takového nešla, ale zvládla to parádně. Jen na kopci na Velkým Březnem se mě ptala, když jsem tu stráň vylezli. „Staříku, to myslíš vážně, že na ten Gibraltar dojdeš?” Zase sem ji ujistil, že ano.
Jenže já na rozdíl od ní na tom kopci už jsem se nebál. Vyrazil jsem a v momentě, kdy nahodím ruksak na záda a vykročím, už pro mne není cesta zpátky. Došli jsme do Plzně. Starostí ji moc neubyly. Cestou jsem měl dvakrát žaludeční nevolnost. Moc ji to jistoty nedodalo. Ale já už jsem věděl, že to jsou běžné věci. Když si člověk koupí v létě rybí salát, občas něco takového riskuje. Rád na tu cestu s ní vzpomínám. Tam jsme si asi byly z té šestileté známosti nejbližší. Byla do mne zamilovaná, a já jsem ji také měl hodně rád. Ten týden, co jsme spolu šli z Děčína do Plzně, kdy jsem bral ohledy na to, že jde poprvé, mám v paměti velmi hezky.
Mobily tehdy ještě nebyly, tedy ne tak samozřejmé a masově rozšířené, takže když jsem ji na plzeňském nádraží políbil a rozloučil se slovy: „Markéto, mám před sebou ještě asi tři měsíce a tři tisíce kilometrů. Musím jít, takže se nebudu zdržovat. Vrátím se. Jestli chceš, tak čekej.” Netvářila se nadšeně. neplakala, ale bylo vidět, že se bojí. Mě z toho loučení nebylo sice lehko, ale ani těžko. Věděl jsem, že ji skutečně neuvidím tři měsíce a naděje na nějaké zvláštní spojení také nebyla. Ale vrásky jsem si nedělal. Už jsem byl na cestě. K tomu telefonu. Kdo pamatuje, ví, že použít telefon v té době nebylo nic jednoduchého. Linek bylo málo a přetížené.
Jenže jsem se nehodlal ohlížet na to, co a kdo tady zůstává. Musel jsem věřit, že chce počkat a doufat, že počká. Počkala. A šel jsem. Za ty tři měsíce jsem s ní telefonem mluvil dvakrát. Za Plzní jsem byl už na všechno sám. Nebylo celkem se na koho obrátit, na koho spolehnout. Jen na sebe a na Boha. Na dobré lidi, které jak jsem doufal cestou potkám a těm zlým, že se dokáži vyhnout. Podařilo se obé. Tak na tohle musí spoléhat ode dneška Martin. Na svou opatrnost, prozíravost a schopnost se přizpůsobit a reagovat tak aby došel.
Bude se učit, v jakém tempu a jaké vzdálenosti denně bude překonávat. Bude se učit odpočívat v pravý čas, vyrovnávat se z bolestí nohou, bolestí zad a ramen od ruksaku. Bude hledat místo na spaní. Ne každé, které se mu bude zdát dobré, také dobré bude. Cesta pěšky je dobrá škola sebepoznání. Zjistí co v něm je. Kolik má sil a odhodlání. A bude najednou překvapený, až dojde a já věřím že dojde, že to sice nebylo jednoduché, ale že to nebylo ani tak strašné.
Mimo cesty na Novém Zélandu, kde jsem měl opravdu ke konci cesty potíže s kotníkem a ty potíže přetrvaly ještě několik dní po mém návratu. Jsem měl na konci každé cesty pocit, že bych mohl jít znovu. Vždy je pocit úlevy že je konec a zároveň i síly z toho že jsem došel.
I z fyziologického hlediska mi to přijde samozřejmé. Tělo a vlastně celý organismus se očistí od všech zbytečných solí uložených v organismu a především v tuku. Ztráta několika kilogramů tuků, k níž na tak dlouhé cestě musí dojít je trvalejšího charakteru. Proto jsou dlouhé tratě dost výhodné. Lidé chodící pěšky mají díky pravidelnému rytmu pohybu i vlastně něco, čemu by se dalo říkat: „Změna vědomí díky stereotypu pohybu a námahy.”
Psychické zlepšení nastává právě díky té přiměřené fyzické a psychické zátěži, jež umožňuje odplavení nejen toxických látek, ale i negativních psychických obsahů mysli. To mám zcela vyzkoušeno. Jdu-li několik dní, zjišťuji, že právě samota, chůze a pravidelné odpoutávání pozornosti na zcela základní věci umožnující přežití, člověka zbavuje stresu, neklidu a poskytuje psychickou relaxaci. Dojde k odplavení a vyvanutí těch solí, toxických látek a zároveň psychických bloků. A zvýšení přílivu endorfinů. Ty jsou velmi rozhodující v tomto případě.
Je zajímavé, že samozřejmě to funguje i v případech, že jste někde na jednom místě, ale méně. Ověřil jsem si to dvakrát, když jsem bydlel v pensionu a chodil s jednou dámou po okolí. Ušel jsem dost, ale nikdy to nemělo takový efekt jako když jsem v zátěži s ruksakem a jdu někam do neznáma. Kroužení po okolí jednoduše neposkytuje mému organismu, co potřebuje. Mírné psychické napětí, ruší o větší napětí a vlastně dochází k mnohem hlubšímu uvolnění. Navíc to funguje jako odtučňovací program s větší efektivitou, než jsou všechny ty drastické redukční diety.
Honza Lutera jednou držel asi třicet pět dní očistnou hladovku. Za dobu trvání hladovky shodil 14 kg. Já jsem například v roce 1991 shodil za 21 dní jedenáct kilogramů během cesty do Itálie přes Alpy. Bez jakéhokoliv omezení příjmu potravy. Tehdy jsem to začal vlastně sledovat.
Od té doby jsem si všiml, že takový průměr při dovolené, kdy za dobu jednoho měsíce shodím kolem dvanácti kilogramů a to ujdu více jak tisíc kilometrů. Při tom nemám žádný pocit vyčerpání. Naopak, jak už jsem uvedl, spíše jsem energeticky dobitý a několik dní fyzického odpočinku po cestě dodá zlepšení fyzického stavu a výkonnosti řádově o několik desítek procent. Takže chodit je výhodné z mnoha důvodů.
Přeji Martinovi, aby všechno co zde píši a uvádím, prožil a zažil. Navíc pouť jako taková je z hlediska duchovního velmi výhodná věc pro člověka samotného. Nepochybně i pro Martina. To že se rozhodl svědčí o jeho charakteru. Není jednoduché vyrazit. Vamos amigo.
Tiskni
Sdílej:
Tak pozor pozor, s Temi blogy a ovlivnovanim lidi se podcenujete.
Kdyz jsem se loni v lete potreboval trochu odreagovat, taky jsem si udelal maly dvanactidenni pesi vylet pres Skotsko. Dobre, uznavam - bylo to jenom neco malo pres 100 mil na vrchovine (psal jste kdysi, ze delate denne 40km - do toho se mi vazne nechce, delal jsem to jako relaxaci) a navic to nedelam uplne stejne jako Vy. Tahnu o trochu vic veci (stan, nejake obleceni a jidlo do kopcu), vetsinou vyhledavam spis min obydlene oblasti (pres ty obydlenejsi vetsinou jezdim stopem - ma to taky svoje kouzla) a taky jeste nejsem ve stadiu, abych pri tom prilis filozofoval (i kdyz i na to obcas dojde) a blogoval ;) (to posledni neberte prosim jako urazku, jenom proste necitim potrebu vyjadrovat se pres blog).
Hodne stesi na cestach a piste dal, docela jste me (a doufam, ze nejen me) tu poslednich par mesicu chybel ;)