Když je na kopci hezky, tak je hezky.

26.5.2007 16:27 | Přečteno: 1227× | poslední úprava: 26.5.2007 16:36

Nikam se mi nechce, sedím doma, učím se v Linuxu vypalovat DVD a je mi skoro dobře. Někdy mívám takové stavy, kdy nemusím nikam ven a jsem nejradši doma v klidu. Nic nehraje, nikdo nemluví, jen si dělám věci co mě zajímají. Dnes je to vypalování. Snažím se zkopírovat za pomoci K3b a následně vypálit DVD. Udělat si legální kopii filmu. Nikdy jsem předtím DVD nevypaloval. Dělám to metodou pokus omyl, pokouším se zatím ani nečíst manuály, spíše logicky odvodit ze svých předchozích znalostí. Je sice pravdou, že bych se měl věnovat knížce o závislosti, již chci vydat do konce srpna, ale zatím dělám jen doplňky a procházím všechny ty texty, znovu je čtu. Některé jsem napsal už před mnoha lety.- takže je pokud možno opravuji, doplňuji, u některých vzpomínám. Ale pravdou je že mě to moc nebaví.

To občasné sezení doma mám už od dětství. To mě čas od času popadne, že nemám náladu se toulat přírodou, dělat áááách to je úžasné, a raději jsem v klidu doma. Mám za to že doma dýchám při otevřených dveřích na balkon stejně kvalitní vzduch jako kdekoliv venku. Vedro tu je také, a tak pokud budu mít náladu půjdu se projít večer. Nebo nepůjdu. Zřejmě mě přepadla neskutečná lenost. Být líný považuji za lidskou přirozenost. Tedy přiměřeně líný. Aby lidé mohli být líní, musejí občas pracovat. Viz programování či automatická pračka.

Navíc nijak zvlášť nefandím těm excentrikům, co vyfuní na kopec tam se zastaví rozpřáhnou ruce a ufunění začnou velebit: Vzduch, slunce, čistou přírodu. Krásu krajiny atd. Jsou s tím pro mne děsně otravní. Ještě když k tomu začnou používat zdrobněliny typu: Lidičky koukejte jaká je to krása. Proč se všichni tvorečkové nemilují? V ten moment se rozhlížím po něčem pádné a důrazném. Pak se najedí, samozřejmě příroda je na ně příliš čistá, takže si ani své odpadky sebou domu nevezmou a nechají je na místě, kam dofuněli aby archeologové příštích generací mohli dumat, jestli tam bylo sídliště, nebo obětiště, či se tam jen zcela obyčejně vožírali?

V momentě kdy zjistím takovouhle sešlost, okamžitě se kýbluji dál. Jsou věci, jež vážně nemusím. Taťkové, co vyfuní nahoru s patřičnou zásobou lahváčů a mamky, jež vyvlečou vzpurná pubertální robátka, do toho kopce, i když ony by chtěli být zcela někde jinde. Jenže maminka si vzala do hlavy, že na kopci je hezky, tak na kopci je jednoduše a bez řečí hezky. Měl jsem štěstí, že v tomhle směru jsem měl jednoduché rodiče, co tyhle ambice neměli a pokud jsem lezl na kopce a že jsem jich tedy vylezl, byla to jen a jen moje starost.

já vůbec moc nefandím rodičům, co pořád cpou dětem své kvalitní zájmy. Tedy já vůbec nefandím nikomu, kdo komukoliv cpe kvalitní zájmy a staví svému okolí hodnotový žebříček. U rodičů to ještě chápu. Ti mají starost aby děti díky nim poznaly něco hezkého. Někteří rodiče mají tak dokonalou starost, že jejich děti od chvíle kdy opustí rodnou domácnost, už nikdy a za žádných okolností na kopec nevylezou, knížku nepřečtou a klavírní koncert za žádných okolností neposlechnou.

Což je možná škoda, ale nedivím se jim. Jak říkám, měl jsem kliku, nikdo na mě nechtěl abych četl kvalitní literaturu a přečetl jsem ji tuny. Miloval jsem a miluji dodnes klasiky. I povinnou školní četbu. Ve své dospělosti jsem se bez jakéhokoliv zásahu veřejnosti začal zajímat i o vážnou hudbu. Co se bigbítu týče, tam to bylo samozřejmé. Mám rád výtvarné umění. Snad mám rád tohle všechno jen proto, že to do mě nikdo necpal. Nemusím být v galerii každý den, nebo každý týden, ale občas se někde cestou stavím. Nedělám áááách a óóóóóch, ale myslím, že jsem schopen si užít, něco co se mi opravdu líbí a co mám rád. Právě, že se nepřecpávám kulturními požitky a tedy nejsem přecpaný, si myslím, že pak má ta kultura šanci působit na mou duši. Odjakživa platí a dodnes nikdo tu platnost nezrušil, že: „Všeho moc škodí.” I kultury. To mi nikdo nevysvětlí, že je to jinak.

Proto jsem tak nějak proti takovým násilným zásahům do toho, co děti by měly vidět nebo znát. Ve škole jim řeknou, co a jak. Děti toho naštěstí většinu zapomenou a někteří prostě nikdy číst nebudou a nebudou. Znám mnoho chytrých lidí, kteří se životem procházejí, a to myslím doslova s elegancí a šarmem a přesto nikdy kloudně nepřečetli jednu jedinou knihu. Je ale zajímavé, že tito lidé dokáží velmi často vyprávět neskutečně a navýsost zajímavé příběhy. Pozorují lidi a život a báječně se v tom orientují. Jsou to takoví „Stopaři života.” Vidí co je hezké, dokáží to odhadnout, dokáží i poslechnout, ale číst nebudou.mají to za ztrátu. Což z určitého hlediska je fakt.

Nakonec i já sám se nejvíc hlásím k té životní moudrosti co plyne ze zkušenost. V knihách jež jsem četl byl většinou zobrazen a zdůrazněn jeden aspekt života. Buď tragický a nebo komický. Jenže život sám o sobě není ani tragický ani komický. On není z mého hlediska ani tragikomický. Je jednoduše nepřetržitě se vyvíjející a barvy se v něm střídají stejně jako události. Jednoho dne vás navštíví krásná žena a život je krásný. Druhý den ji zemře matka a život je tragický, pak potkáte někoho zajímavého, promluvíte s ním a najednou se opět vše promění. A takhle se to mění v několika dnech zcela nepřetržitě. Proto třeba rád jezdím městskou dopravou. Není to pohodlné, není to někdy ani zcela bezpečné, není to sterilní a spíše máte naději, že tam něco i chytnete, ale většinou se nenudíte. Stačí se dívat a poslouchat. Bud z okna nebo kolem sebe. A dějí se věci.

Když už jsem doma a hodlám nikam nejít, udělám si něco dobrého. Od včerejška jsem měl lečo, což je studené a namazané na chleba, skvělá pochoutka a možná se rozhodnu, že si dnes uvařím polévku a hranolky. Hranolky jen tak. Jsou nezdravé, když jsou nasáklé olejem. Takže nezdravé hranolky a šunku s vejci. Měl bych správně napsat snobsky: „Ham and Eggs.” Ale mě to stačí česky. Bídně umím česky a ještě do toho budu plést angličtinu. Jak říkal můj táta, který plynně mluvil čtyřmi jazyky o některých emigrantech. Česky zapomněli a anglicky nebo německy se nenaučili. Vždycky to říkal z takovým neskrývaným despektem. No měl na to právo.

Jo jo pomalu přicházím na to DVD, zřejmě to bude chtít zkopírovat a potom vypálit. Tak jsem zvědavý. Pokud to nepůjde, půjdu s tím do konference a udělám si pořádnou ostudu a zřejmě se to budu učit v konzoli. Třeba to bude snadnější a rychlejší. Pracuji ve Slackwaru. Slackware je jistota. Ve Slacku mě zatím nikdy nic nezklamalo. Tam a ve FreeBSD. Tedy tenhle zápisek píši v notebooku, kde mám Debian Etch. Taky dobrý distro. Kam se hrabe Arch-Linux. Ten jsem zkusil a hravě zapomenul. Slackware rulez... A potom i někdy Debian. FreeBSD je zcela mimo soutěž a konkurenci.

       

Komentáře

[nobuo]

Pěkný zápisek, na rozdíl od toho minulého(strašně "skákavý") . Jen jedna věc mi na něm vadí, už mám také chuť na olejové hranolky s vajíčky ..... grrr.

[nobuo]

Aha, tak to nebyl minulý ... no nic :).

[bazil]

hmmm ty hranolky ... ale tim archlinuxem si to zkazil, už sem chtěl kliknout na dobré hodnocení, takhle nekliknu na nic

[Jan Jílek]

Dyť sem toho zas tolik o tom Archu neřek.

[Marek Bernát]

Ale stačilo to. Ja som tiež už išiel kliknúť na dobré a v tom BUM

[Marek Bernát]

Hm, keď tak nad tým rozmýšľam, skoro v každom zápisku je aspoň jedno také BUM

[Jan Jílek]

No jo, jsem příznivec klasiky. Slackware, Debian, Unixy-BSD.

[Marek Bernát]

No veď dobre, o to nejde. Vadí mi len ten spôsob, akým ste to podali. Ale je to ok, ďaleko viac z toho zápisku sa mi páči, takže mi to až tak neprekáža

[pol128]

Rozhladeny, rozumny clovek. Jednym slovom slackwarista

[Jan Jílek]

jasně, když se řekne Linux, tak se vlastně dalším slovem řekne Slackware

[Max]

Ještě mi řekni to, o té Červené Karkulce .... :D
Zdar Max

[Jan Jílek]

A následuje Debian a možná Red Hat, ale tím si nejsem tak jistý.

[Pavel 'lingeek' Szalbot]

Líbí se mi pasáž o kráse života v jeho ryzí syrovosti. Jen bych dodal, že si tohle všechno člověk začne uvědomovat, jakmile ztratí a později se dobrovolně vzdá předmětů, myšlenek či osob, na kterých lpí. Uvědomělá duše se dovede skutečně radovat.