Pokračujeme

15.5.2007 21:28 | Přečteno: 1062×

Dostal sem nápad, že vydám knihu o terapii závislosti a spoluzávislosti. Zprvu jsem myslel,že by to mohlo být odborné pojednání z hlediska člověka, který má vlastní zkušenost z vyrovnáváním se se závislostí a životem v abstinenci. A zároveň dlouhodobě pracuje jako terapeut. Nakonec převážilo rozhodnutí koncipovat knihu jako soubor esejů na téma závislost a spoluzávislost.

Mám za to, že tyto eseje, které jsem postupně psal a uveřejňoval na svých internetových stránkách, budou pro širokou veřejnost srozumitelnější než odborné pojednání o tom co je závislost, případně jak se vyrovnávat se životem bez drog a alkoholu. Psal jsem tyto eseje (pokud se jim dá říkat eseje) postupně podle své nálady a potřeby. Psal jsem stejně tak jak šel život. Myslím si že tento způsob sdělování může mít právě tu výpovědní hodnotu v jednotlivých pohledech.

Tyto pohledy mají svojí cenu právě v té neuspořádanosti a rozmanitosti. Trochu asertivity, trochu relaxačních technik, něco vzpomínek a zamyšlení. Samozřejmě vše uspořádáno do jednotlivých bloků které budou tématicky shodné. Ale nebudou až tak koncipovány jako návod na život v abstinenci, nebo příručka jógy, případně terapeutická učebnice. Spíš budou jen naznačovat a předkládat témata k zamyšlení. Vím o závislosti vše, protože s ní léta žiji. Nikoliv proto že jsem i něco o ní přečetl. A chci ji srozumitelným způsobem představit lidem, co nemají o její síle a zákeřnosti ani potuchy.

V tomhle směru věřím víc zkušenosti svého organismu, než všem odborným knihám o terapii závislosti. Stejně jako věřím víc všem svým pacientům,kteří v součinnosti se mnou změnili svůj život. Změnili jej proto, že dokázali reagovat na moje podněty, pohledy, moje stejně jako na pohledy svých kolegů v terapeutických skupinách a díky svému vlastnímu rozumu a schopnosti náhledu na svět.

Stejně tak jak šel poměrně náhodně a nesystematicky můj život během těch dvaceti tří let, stejně tak šel i popis toho života. Píší namátkové, bez jasné koncepce, nemám cíl. Uvědomuji si, že stejně nejsem schopen písemně postihnou vše, co závislost je a co její zvládnutí vyžaduje. Zdá se mi důležité, že pokud budu pravidelně psát a doplňovat je výhodnější než celé přepracovávat. Mohu v ji dalším vydaní změnit a doplnit. A přesto zůstane její duch a její smysl.

Uvědomuji si, že mám svoje pravidla, která dodržuji a díky tomu se úspěšně smiřuji se svou závislostí. Pravidla nejsou závazná pro nikoho jiného než pro mne. Například: Jestliže si v žádném případě nenacházím milenku z řad závislých i třeba dlouhodobě abstinující, mám tomu svůj důvod. Všiml jsem si totiž, že takovéto vztahy končí v zasadě neúspěšně. Neúspěšně v tom smyslu, že pokud dojde k recidivě u jednoho partnera, dochází velmi často k recidivě druhého partnera.

To je pak v důsledku takového vztahu a jeho pravděpodobného konce děsivé pro oba. Většinou mnohem děsivější, než u rozpadu manželství například lidí, jež nejsou závislí. Dodržují toto pravidlo a díky tomu se nedostávám do oněch katastrofických situacích. Rozchod sám o sobě je těžký a rizikový jako životní situace.. Proč si jej ztěžovat ještě dalším rizikovým faktorem?

Takto formulované úvahy, jež stále se vyvíjí, a vyvíjí se jejich formulace nejsou klasickým popisem zvládnutí života, nejsou ani závaznou formou. Mají tu výhodu, že pokud se ukáží jako překonané, lze je nahradit, pozměnit, či vynechat. Co platilo po mne kdysi už nutně nemusí platit dnes, ale také se ukazuje, že některé věci se dají formulovat jako obecně platné protože jsou podloženy zkušeností jiných. Zkušenosti jiných a moje, je pro mne vždy výchozí pozice. V terapii jako v životě přes veškeré úsilí určitých terapeutických škol je velmi obtížné jakékoliv exaktní měření úspěchu terapie. Skoro vždy je rozhodující subjektivní dojem pacienta nebo klienta.

To co se jeví mému okolí jako nevýhodné nebo obtěžující, je mnohdy pro mne uspokojivé a žádoucí. Nikoliv z nějakých objektivních příčin ale pouze ze subjektivního pocitu. Mnohdy se mě lidé ptají jestli mám chuť na svoje drogy. Odpovídám jim, že ano a přesto subjektivně nedostatek drog nevnímám jako újmu, ale jako něco co ke mě patří. Protože to ostatní co prožívám bez drog a díky svému pochopení své situace vnímám jako uspokojivou výhodu proti těm co nedostatek drog, na který se neumírá, vnímají jako tragickou újmu.

Pro mne osobně platí, že chutě přicházejí, chutě odcházejí a život jde dál. To že svoje chutě neuspokojím, nevnímám jako ohrožení života. I přesto, že mnozí abstinující závislí ano. Stejně tak nevnímám občasnou chuť na alkohol jako své morální selhání, ale jako projev své závislosti, kdy se organismus dožaduje své drogy. Jsem závislý a závislým zřejmě do konce svého života zůstanu. Tedy pokud se nenajde zázračná pilulka, která mě oné závislosti zbaví. Umím se svými chutěmi žít.

Nechť nikdo tedy nečeká recepty. Recepty si v životě na úspěch píše každý sám. Není to nijak objevná novinka a konečně to je jeden z důvodů, proč recepty na život napsané jinými lidmi po druhé lidi, tak systematicky selhávají. Tohle tvrzení mi potvrzuje sám život a knihkupectví, které jsou plná těchto příruček, z nichž je každá ta zaručená, ale lidí jež jsou objektivně úspěšní podle příruček není ani tolik co těch příruček.

Byly časy, kdy jsem si říkal, že napíši knihu, která bude jakousi trestí terapie závislosti. Měl jsem za to, že je potřeba taková kniha, která zcela jasně ukáže směr. Upustil jsem od toho, protože najednou cítím, že nemám zájem někoho učit nebo poučovat. Nejde mi o to být věrozvěst a prorok, který má ve všem jasno. Cítím právě díky té proměně již vnímám, při čtení svých textu po nějaké době, že nejhorší co by se mi mohlo stát, je stát se mentorem, jež učí.

Jestliže čtenáři nahlédnou a zahlédnou pro sebe něco užitečného, splnila tato kniha svůj účel a její napsání a vydání mělo svůj smysl. Zatím je jen napsaná a nikoliv vydaná. Ale jak jsem poznal Jiřinu, bude dělat všechno pro to aby vyšla. Jako už mnohokrát v životě, budu moci něco dokončit díky druhým lidem.

Na tuhle knihu mi poskytl pomoc a podporu můj přítel Pavel Žďárský, který jako starosta městské části Praha 19- Kbely, dbá na to aby v jeho rajonu se věci kolem prevence alkoholu a drog v rámci možností děly, byly a fungovaly ve prospěch občanů. Tedy děkuji jemu i dalším účastněným osobám za jejich pomoc a úsilí. Ale Pavel poskytl té podpory nejvíc.

       

Komentáře

[Max]

A proto volte pana Pavla Žďárského ... :D
Zdar Max

[Jan Jílek]

Udělal to pro mne jako kamarád

[Martin]

Teď mě tak při čtení vašeho zápisku napadlo - jak jste vlastně došel k tomu, že jste se stal terapeutem? Omlouvám se, jestli už jste to psal v některém z předchozích blogů - už jich bylo celkem dost a já si momentálně nemůžu vzpomenout. V případě že ano, klidně mě odpálkujte, ať si to najdu Celkem by mě zajímalo, jak se člověk s tak pestrým životem, jaký jste podle svých vyprávění měl a máte, dostal k téhle práci. Taková věc totiž zřejmě nepřijde jen tak náhodou z momentálního rozhodnutí.

[Jan Jílek]

tady tam je toho dost

[Jan Jílek]

Sem to nějak zvoral, tak snad ten odkaz je ted správně tady

[Martin]

V pořádku, dokázal jsem si poradit i s tím předchozím, ale díky

No, pročtu si to -- snad se tam doberu odpovědi na svou otázku. A i kdyby ne, určitě to bude zajímavé čtení.