Byl publikován přehled vývoje renderovacího jádra webového prohlížeče Servo (Wikipedie) za uplynulé dva měsíce. Servo zvládne už i Gmail. Zakázány jsou příspěvky generované pomocí AI.
Raspberry Pi Connect, tj. oficiální služba Raspberry Pi pro vzdálený přístup k jednodeskovým počítačům Raspberry Pi z webového prohlížeče, byla vydána v nové verzi 2.5. Nejedná se už o beta verzi.
Google zveřejnil seznam 1272 projektů (vývojářů) od 185 organizací přijatých do letošního, již jednadvacátého, Google Summer of Code. Plánovaným vylepšením v grafických a multimediálních aplikacích se věnuje článek na Libre Arts.
Byla vydána (𝕏) dubnová aktualizace aneb nová verze 1.100 editoru zdrojových kódů Visual Studio Code (Wikipedie). Přehled novinek i s náhledy a videi v poznámkách k vydání. Ve verzi 1.100 vyjde také VSCodium, tj. komunitní sestavení Visual Studia Code bez telemetrie a licenčních podmínek Microsoftu.
Open source platforma Home Assistant (Demo, GitHub, Wikipedie) pro monitorování a řízení inteligentní domácnosti byla vydána v nové verzi 2025.5.
OpenSearch (Wikipedie) byl vydán ve verzi 3.0. Podrobnosti v poznámkách k vydání. Jedná se o fork projektů Elasticsearch a Kibana.
PyXL je koncept procesora, ktorý dokáže priamo spúštat Python kód bez nutnosti prekladu ci Micropythonu. Podľa testov autora je pri 100 MHz približne 30x rýchlejší pri riadeni GPIO nez Micropython na Pyboard taktovanej na 168 MHz.
Grafana (Wikipedie), tj. open source nástroj pro vizualizaci různých metrik a s ní související dotazování, upozorňování a lepší porozumění, byla vydána ve verzi 12.0. Přehled novinek v aktualizované dokumentaci.
Raspberry Pi OS, oficiální operační systém pro Raspberry Pi, byl vydán v nové verzi 2025-05-06. Přehled novinek v příspěvku na blogu Raspberry Pi a poznámkách k vydání. Pravděpodobně se jedná o poslední verzi postavenou na Debianu 12 Bookworm. Následující verze by již měla být postavena na Debianu 13 Trixie.
Richard Stallman dnes v Liberci přednáší o svobodném softwaru a svobodě v digitální společnosti. Od 16:30 v aule budovy G na Technické univerzitě v Liberci. V anglickém jazyce s automaticky generovanými českými titulky. Vstup je zdarma i pro širokou veřejnost.
Psal jsem dnes Markétě mail. To nebývá zas tak nic neobvyklého. Markétě píši rád a často. Protože psaní mě baví. Vyprávěl jsem jí příběh dvou žen, které znám velmi dobře a zblízka. Obě mají společné několik věcí. Povolání a podobnou životní tragedii. Oběma zemřely děti. Jedna měla jediného syna a zbyla po něm jediná dcera. Ona kolegyně žije sama. Už není mladá. Druhá má ještě děti dvě a zemřela ji dcera. Sedmnáct let.
Kdysi dávno jsem měl tchyní, které syn spáchal sebevraždu v osmnácti letech. Tehdy jsem ještě nerozuměl tomu hoři, která ona tchyně prožívala. Moc rád jsem ji neměl a myslím, že láskou ona ke mě také nehořela. Ale to není důležité. Důležité je co se mi vlastně i díky tomu vybavuje a v mysli spojuje.
Vybavuje se mi ta nesmírná míra utrpení,které všechny ty ženy, jež jsem znal a znám osobně, musely projít. Všechny měly velké somatické potíže. Do té doby jinak zdravé ženy, najednou mimo psychického utrpení začaly procházet i fyzickým utrpení. Jedna dokonce prožila klinickou smrt při infarktu. Každé trvalo velmi dlouho, než se věci samy upravily. Vlastně když si ty situace probírám zpětně, tak každá díky tomu nezměrnému utrpení nakonec našla smysl onoho utrpení.
Najít smysl v utrpení se velmi lehko napíše a mnohem hůře uskuteční. Pochybnosti o smyslu života, bolest, „nekončící myšlenky na to co kdyby...” A další provázejí a provázejí lidi, jež mají pocit, že tohle nikdy neskončí, že je to strašlivá nespravedlnost, že kdyby se někde byli jistě by se to nestalo atd atd. Četl jsem mnoho úvah na téma Kdyby existoval Bůh, nic takového by nedopustil. A četl jsem mnoho úvah na téma, že to je život, evoluce, silní přežívají, slabí odcházejí... Zcela určitě by se našlo další.
Nejsem filozof, a tím spíš nejsem teolog. O biologii mám jen matné představy. Na to tvrzení o neexistujícím Bohu, neumím odpovědět jinak, než že podle mého mínění Bůh nás postavil do světa plného utrpení a měl k tomu nějaký důvod. Nechává nás umírat v obavách, trápení a bolestech stejně jako v trápeních a obavách i bolestech se rodíme. Lidé jež většinu života se chovali mravně, umírají v bolestech rakoviny, nebo zažívají utrpení úrazu, které jim způsobil někdo jiný. Nevím, proč se tak děje a neznám a nebo nejsem spokojený se žádnou odpovědí, již jsem slyšel, nebo, která mě napadla. Všiml jsem si jen, že Bůh nás všechny vybavil schopností snášet utrpení.
Možná je to tak, jak říká Honza Lutera a i jiní, že utrpení je tou tavící jímkou, z niž vytéká ryzí kov. Snad to tak je. Svět z lidského hlediska není spravedlivý a přes veškeré úsilí nebude ani bezpečnější ani spravedlivější. Nezbývá než bud se v něm naučit alespoň trochu žít a trochu orientovat, moc si nepřipouštět myšlenky na svou konečnost, ale zase je zcela neeliminovat. Smířit se s tím, že některé věci se dějí a že lidé, je mají všechna práva a předpoklady se dožít třeba osmdesátky, ale nedožijí se.
Nikdo z nás není připraven zcela na smrt blízkých, stejně jako rodiče nejsou připraveni na smrt svých dětí. Je to vlastně proti rozumu. Děti jsou pokračováním nás samých a každým odchodem potomka se snižuje naděje na pokračování. To je biologický pohled. Neříkám, že je špatný, nebo ten můj je správný. Všímám si jen jedné věci. Ať je člověk ateista nebo věřící, stejně je bolest v případě smrti těch nejbližších obrovská. A všichni ti truchlící a trpící potřebují čas na zvládnutí bolesti a obav z prázdnoty.
Vrátím se k těm ženám. Všechny se proměnily. Utrpení ze smrti i utrpení jejich vlastní, tedy alespoň se mi zdá jim dalo schopnost vyššího rozpoznávání vlastní odpovědnosti za svůj život. A vlastně jim dalo pohled na život jako na možnost být prospěšný. Ve své prospěšnosti našly svůj smysl. Dvě se věnovaly naplno svým vnukům a ta třetí ještě ke starosti o rodinu přidala starost o děti s onkologickým onemocněním a já jsem ji slíbil, že dám odkaz na svém blogu na jedu akci. Takže tady je. Jestli to někomu prospěje, pak je to dobře, zdá se mi, že to nemůže ublížit.
Neznám žádné správné odpovědi. To jsem myslím zdůraznil jasně. Pochybuji, že někdo je vůbec zná.pokud někdo řekne, že ty ženy to vše mají jako těšínská jablíčka pak se jej zeptám: „A co je na tom zlého, chtít se utěšit ve světe, kde je více starosti a trápení než radosti?” jedna věc je utěšit svou prospěšností, druhá utěšit se a ulevit si trápením druhých. Jsou i takoví. Můžeme rozumět stejně jako v předchozím případě jejich motivům, ale trápení těch trápených to nezmění. Nikdy.
Vzpomínám si na svoji matku, která mě jednou ze zoufalství zbila způsobem, na který jsem nikdy nezapomněl. Chápu, že pro ni bylo strašlivé utrpení žít v s mým otcem, a když jsem udělal v podstatně zcela nevinnou věc, že jsem okno, které jsem ani nerozbil odnesl ke sklenáři a zasklení mělo stát dvacet pět korun, což nebyla nijak závratná částka, ale ona trpěla věčným nedostatkem peněz, takže si tehdy ulevila. Dnes ji chápu, ale na tu bolest a ty šlince na zádech jsem nikdy nezapomněl. I na její utýraný pohled, když skončila a najednou ji došlo co udělala.
Bohužel pochopení něčeho ne vždy přináší úlevu. A najití smyslu utrpení utrpení také nezmenší. To jen čas. Čas hojí všechny rány.
Tiskni
Sdílej:
…Bůh nás postavil do světa plného utrpení a měl k tomu nějaký důvod…Tohle mě opravdu fascinuje na Bibly/křesťanství. Cokoliv, co nedovedeme nebo nechceme vysvětlit, svedeme na vůli Boha. Pro ty hloubavější dodáme, že to tak chtěl, ale už nevíme/nesmíme vědět, proč to tak chtěl. Všimněte si, že po citaci následuje působivé líčení projednávaného, což má působit jako argument pro dokazovanou-nedokazovanou problematiku. Chápu, že tehdy, když se psala Bible, byly společenskovědní podmínky jiné a že to tehdy vydalo na velmi dobrou filozofickou literaturu. Ale dnes jsou takové způsoby passé.
neexistuje žiadny a priorný dôvodNeexistuje nebo o nem nevime? Je nutne si dat pozor zda minite realitu vnimanou ci realnou.
(*...? <citoslovce>) != ironie
Duvod tve existence je nepodstatny? To by me vedlo k zaveru, ze je take zbytecny...