Byl publikován přehled vývoje renderovacího jádra webového prohlížeče Servo (Wikipedie) za uplynulé dva měsíce. Servo zvládne už i Gmail. Zakázány jsou příspěvky generované pomocí AI.
Raspberry Pi Connect, tj. oficiální služba Raspberry Pi pro vzdálený přístup k jednodeskovým počítačům Raspberry Pi z webového prohlížeče, byla vydána v nové verzi 2.5. Nejedná se už o beta verzi.
Google zveřejnil seznam 1272 projektů (vývojářů) od 185 organizací přijatých do letošního, již jednadvacátého, Google Summer of Code. Plánovaným vylepšením v grafických a multimediálních aplikacích se věnuje článek na Libre Arts.
Byla vydána (𝕏) dubnová aktualizace aneb nová verze 1.100 editoru zdrojových kódů Visual Studio Code (Wikipedie). Přehled novinek i s náhledy a videi v poznámkách k vydání. Ve verzi 1.100 vyjde také VSCodium, tj. komunitní sestavení Visual Studia Code bez telemetrie a licenčních podmínek Microsoftu.
Open source platforma Home Assistant (Demo, GitHub, Wikipedie) pro monitorování a řízení inteligentní domácnosti byla vydána v nové verzi 2025.5.
OpenSearch (Wikipedie) byl vydán ve verzi 3.0. Podrobnosti v poznámkách k vydání. Jedná se o fork projektů Elasticsearch a Kibana.
PyXL je koncept procesora, ktorý dokáže priamo spúštat Python kód bez nutnosti prekladu ci Micropythonu. Podľa testov autora je pri 100 MHz približne 30x rýchlejší pri riadeni GPIO nez Micropython na Pyboard taktovanej na 168 MHz.
Grafana (Wikipedie), tj. open source nástroj pro vizualizaci různých metrik a s ní související dotazování, upozorňování a lepší porozumění, byla vydána ve verzi 12.0. Přehled novinek v aktualizované dokumentaci.
Raspberry Pi OS, oficiální operační systém pro Raspberry Pi, byl vydán v nové verzi 2025-05-06. Přehled novinek v příspěvku na blogu Raspberry Pi a poznámkách k vydání. Pravděpodobně se jedná o poslední verzi postavenou na Debianu 12 Bookworm. Následující verze by již měla být postavena na Debianu 13 Trixie.
Richard Stallman dnes v Liberci přednáší o svobodném softwaru a svobodě v digitální společnosti. Od 16:30 v aule budovy G na Technické univerzitě v Liberci. V anglickém jazyce s automaticky generovanými českými titulky. Vstup je zdarma i pro širokou veřejnost.
Dostal jsem dnes překvapující dárek. Zuzka jedna má známá Slovenka, která z mého vyprávění věděla, že moje matka pocházela z Východního Slovenska, ze Stakčína a poslala mi několik fotografií z oněch míst. Lehce mě to dojalo a udělalo nesmírnou radost. Nebyl jsem v těch místech víc jak třicet let. Ale okamžitě jsem se vrátil do oněch času, kdy jsem tam byl naposledy. Byl to vždycky relativně hodně chudý kraj a lidé odtamtud měli dvě základní vlastnosti. Dřeli jako koně a pili jako duha. Tehdy tam ještě doznívalo pití „fiťkoša.” Což je líh.
Ten pil i můj děda a mnozí další jeho vrstevníci a i mladší muži. Jen jednou jsem to ochutnal a byl to děs. Vždy jsem se zájmem sledoval jak si nakrájel na rohu stolu cibuli, česnek, vypil deci lihu, shrnul cibuli, česnek do dlaně a zajedl. Dožil se 88 let a utopil se napitý údajně v louži. Zvláštní smrt, ale asi se k tomu způsobu života hodila.
Vždy mě překvapí jak se některé události ke mě vrací a jakými cestami a prostředky. Známá jede na dovolenou a vzpomene si na mne. Vyfotí, pošle fotky a já jsem najednou někde, kam jsem už dlouho v mysli ani nezabloudil. Pár fotek a co to se mnou udělalo. Najednou jsem dostal chuť bez ohledu na to, že jsem se před několika dny vrátil z dovolené se na Východ vydat. Pěšky. Znovu projít ten bývalý společný stát a kouknou se co se tam za ty roky změnilo. Zajímalo by mne jestli bych tam ještě někoho našel. Příbuzné, známé. Přeci je to spoustu let a celou tu dobu jsem z nikým žádný kontakt neudržoval. Ani nevím jak se to stalo.
Prostě matka umřela, babička s dědou také postupně i matčini sourozenci a najednou nebylo kam a ke komu. Aspoň jsem měl ten pocit. Dnes mám touhu se tam ještě jednou vydat. Projít se Vihorlatem, zajít tam kam jsem chodil. Za těch víc jak třicet let jsem byl leckde. Na Slovensku ne. Po rozpadu společného státu jsem tam nějak nemohl. A ani jsem si neuvědomil jak život rychle plyne a kolik je to let.
Příští rok se chystám do Kanady. Ale po shlédnutí těch fotek z Vihorlatu a Stakčína jsem na vážkách. Pokud mě nesežerou v Kanadě medvědi a budu trochu fit asi ještě jednou se na druhý konec bývalého Československa vydám. Nepůjde to tak rychle jako kdysi, ale času si dopřeji víc abych si vychutnal celou cestu. Ve Stakčíně, jestli to ještě bude aspoň trochu jako kdysi sednu u Cirochy, kam jsem se chodil koupat a pak půjdu na vlak. Jestli tam ještě jezdí.
Kdysi tam končily koleje. Pamatuji jak můj táta nikdy nemohl pochopit, že po válce, kdy celá vesnice shořela, tak lidé jako první začali stavět kostel. Zní to divně, ale ti lidé to tak vnímali. A vzpomínám jak mi jedna hezká Slovenka ze Sniny, řekla, když jsem tam byl naposledy, že by mě za muže nechtěla, protože jsem po matce Rusňák a ona by si Rusňáka nikdy nevzala. Ale líbat se se mnou pod kaštanem ji vůbec nevadilo. Ve Snině se totiž ještě hutorilo a ve Stakčíně už bisidovalo.
Jak nikdy neopomněla podotknout moje matka, pokud vzpomínala. Pro ni to byla zcela zásadní dělící čára. Sedm kilometrů mezi Sninou a Stakčínem a naprostý rozdíl v jazyce a zvycích. Běží mi ted hlavou pod vlivem těch fotografií útržkovité výjevy. Jeden z nich je jak jsem ze strejdou Míťou a Jurkou v lese, kácel stromy. To mi bylo asi čtrnáct. Učili mě brousit sekeru, osekávat větve a měl jsem vedle nich, díky nim pocit chlapa co se umí postavit k práci.
V dětství i v pozdější době jsem byl jakoby víc ovlivněn historii rodiny svého otce. Ta matčina byla jakoby zasutější, vzdálenější. Ale uvědomuji si že i ty návštěvy, kdy jsem tam pobýval měsíc dva mě v mnohém v životě zásadně ovlivnily. Zdánlivě odlišný přístup k životu a vlastně tak strašlivě podobný. Ti příbuzní z Východu byli ještě prostší než ti z Čech, ale dbalo se tam stejně tak na tvrdou práci a pracovitost byla ctnost.Na Východě muži víc pili a možná víc bili svoje ženy. Ve rvačce se tam pro nůž nikdy nešlo daleko. Konečně můj děd seděl pět let za zabití chlapa ve rvačce. To nebyla ani tak moc velká hanba. Moc se tam se mnou nikdy nemazlili, protože s nimi se život také nemazlil. V šedesátých letech ještě ta šílená chudoba byla pro mnohé příliš blízko. Věděli, že život je tvrdý a sami byli tvrdí.
Pár fotek a co všechno vyvolají. Jen tak. Po letech. Svět, který už není. Místo zůstalo, ale svět se změnil. V šedesátých letech ještě bylo vidět mnohé z druhé světové války. Prý šla přes tu vesnici čtyřikrát fronta. Shořela skoro celá. Postavili ji novou, ale duch zůstal. Když jsem tam byl naposledy v sedmdesátých letech, už se i tam ten svět měnil. Zřejmě pro ně k lepšímu. A přesto pořád to byl kraj odkud se odcházelo do světa za prací.
Jsem Zuzce vděčný, že si na mě vzpomněla a ty fotky mi poslala. Znovu jsem si připomněl kdo jsem a odkud jsem. Vlastně člen první generace, jak z otcovy tak z matčiny strany, co už nevyrostl na vesnici jako sedlák, ale jako dítě ve městě. Moje děti jsou jen druhá generace. A přitom se nám zdá jakoby tohle vše bylo odjakživa. A já pamatuji, a to nejsem žádný zvláštní kmet, parní mlátičky, kravská spřežení a parní lokomotivy, které táhly rychlíkové soupravy jimiž jsem jezdil na Slovensko. Čas cestování vlakem se zcela určitě nezměnil, ani když vlakovou soupravu táhne podstatně modernější dieselová, nebo elektrická lokomotiva. Kultura cestování vlakem je možná horší než před čtyřiceti lety. Některé věci jednoduše změně nepodléhají. Pokud ano, tak k horšímu.
Jestli se tam ještě jednou vydám (protože pokud se tam vydám,) tak jedině pěšky. Pravděpodobně zjistím že se změnilo mnohé. Asi nenajdu co bylo kdysi, ale až tam přijdu doufám, že uvidím znovu lidi, kterým jsem rozuměl. Co mluví jazykem mé matky. Snad ještě mluví? Asi nenajdu tu ves co byla. Najdu jen něco. Ostatně stačilo abych se vydal do Děčína po třech letech a zjistil, že i tam se změnilo mnohé. Což teprve po třiceti letech ve Stakčíně.
Ale po dnešku, co jsem viděl ty fotky, jsem zjistil, že tam ještě jednou musím. Nevím proč? Možná ze sentimentu, možná z jiných důvodů, ale musím tam vydat. Pěšky a sám. Nějak mám pocit, že jsem to rodině z matčiny strany trochu dlužný. Snad to vyjde?
Tiskni
Sdílej: