Zlatý pionýrský časy

23.9.2007 14:10 | Přečteno: 1308× | poslední úprava: 23.9.2007 15:08

I o Linuxu tu něco málo je.

Konečně jsem také dorazil do knihovny. Už jsem měl několikrát touhu, ale nějak mi nevycházel čas. Vždy bylo něco důležitějšího. Včera jsem čas měl a využil jej. Žádný obchod, žádné nakupování ani žádná individuální terapie. Celý den jsem věnoval jen sobě samému. Takové dny jsou jak z medu. Napřed jsem si hrál jak jinak s PC a dumal nad tím, proč nový monitor nemůže nahodit grafiku u FreeBSD, když u Debianu a NetBSD bezproblémově. Pak jsem si pohrál trochu s „xorg.conf” upravil hodnoty rozlišení a naběhla grafika. U FreeBSD „1680x1050” jako na ostatních nebere, vypisuje drzou hlášku: „Range out.” Musel jsem dát „1280x1024”

Vrátím se ke knihovně. Přišel jsem odpoledne. V knihovně byl klid. Nic zvláštního jsem ani moc nehledal. Prohlédl jsem vrácené knihy. Tam si většinou nejlépe vyberu, protože se dost často dají objevit tituly, které mám si chuť přečíst, ale v regálu a nebo ve skladu nejsou. Dále ledabylou prohlídkou jsem zjistil, že knihovna je lehce přeorganizovaná (mluvím o městské knihovně na Mariánském náměstí Praha 1,) ale to mě nějak nevyvedlo z míry. Měl jsem pocit, že je to k věci. Dorazil jsem až k regálu s dobrodružnou literaturou. Jedním očkem kouknul, vytáhl dvě knížečky od Louis L'amour. Jeho historky o rodině Sackettů mě odjakživa bavily. Není to náročné čtení, nezatíží a pobaví. Navíc Louis L'amour jako mnoho Američanů se vyžívá v idealizování pionýrských dob.

Aby toho všeho nebylo málo půjčil jsem si ještě knihu „Berija.” Dočetl jsem asi do třetiny a vzhledem k tomu, že ji napsal Berijuv syn Sergo, „pochopil jsem,” že vše bylo jinak. Lavrentij Pavlovič byl prostě lidumil, co vlastně ani o žádnou moc nestál, represe brzdil jak se dalo, takže těch několik milionů mrtvých a zavřených v gulagu mohlo být mnohem víc, kdyby nebylo soudruha Beriji. Nakonec ani nebyl komunista a podle Serga zřejmě byl zapálený pro nové věci, takže mu svěřili dohled nad vývojem atomové bomby. Inu také pionýrské začátky. Lidé vůbec milují pionýrské časy, spíše legendy o nich. Pokud ty pionýrské doby prožívají, tak si v nich zrovna nemedí. To by se je nesnažili tolik změnit. Nakonec na Abíčku jsem čet nemálo stesku po těch pionýrských časech, kdy se všichni milovali, blogy psali jen a jen o Linuxu , nikdo neprudil. Stejně tak vzpomínají starší dámy a pánové na ony krásné zlaté časy. Všechno chodilo, Linux byl jen pro vyvolené, žádné lamy se do toho nepletly. Jo tu knížku o Berijovi hodlám dočíst. Docela mě baví. Trochu černý humor.

Pionýrské legendy mají své místo v lidském životě v každém případě. Učí člověka s odstupem času chápat, že dřina nemusí být vždy zbytečná, že jedině z dřiny se rodí nové věci. Z dřiny a trápení. Ono, když opravdu člověk pozorně čte tyhle legendy, tak čte o všech možných pocitech, čte o vytrvalosti, zklamání a naději a jiných lepších možnostech kdesi na horizontu, které jsou přibarveny narůžovo a zahaleny do více či méně poutavého vyprávění, kdy si lidé poradili z možným i „nemožným.”Nakonec z pionýrských dob vyroste civilizace a ta je pro mnohé nudná Ale málokdo, kdo ty mýty rád čte, by skutečné pionýrské doby chtěl opět zažít.

Tohle mě napadalo dnes ráno po probuzení. Konečně po probuzení mě většinou napadají hrozné věci. Pak když si dám kafe a něco k snědku, už mě ty úvahy celkem přejdou. Psala mi Milada, že bych měl psát červenou knihovnu při svých zkušenostech. Jo Milado a zase budu psat o pionýrských dobách, protože každý nový vztah (nebo skoro každý nový) má ten začátek jak z časů dobývání Západu.

Ona na něj udělá voči, a on vzplane. Tím začne dobrodružství, jež většinou končí šedou civilizací. Takhle to je. Jsem včera v Metru sledoval jednu dámu, jak tam házela očima po chlapech. Já jsem dal krempu do čela a díval se. Krempa do čela je výhoda klobouku. Vypadá elegantně a navíc málokdo ví, že po něm zíráte. Ona dáma jen tak zlehka očkem mrkla sem, zlehka očkem mrkla tam, a gentlemani pookřívali. Někteří. Naštěstí nebyla můj typ. Věkově ani zjevem, ale válela bezvadně. Sledoval jsem a nepookříval. Navíc jsem sledoval ještě jednu a u té bych pookřál. Jenže ta sledovala někoho jiného, co ho měla vedle sebe. Oči jen pro něj. Vypadalo její koukání na klasické pionýrské časy. Je krásný ten začátek, kdy od sebe nemůžou oči odtrhnout a pak přijde ta smutná bezútěšná civilizace, která produkuje vypravěče mýtů o odvážných mužích, krásných ženách, cti a spravedlnosti, vášni a touze. Jen tu chatrč bez koupelny a ústředního topení nějak opomenou většinou zmínit.

Tedy chatrč je v pionýrských časech luxus, kterým se opravdoví frajeři nezabývají. Jdouce prérii vytvoří civilizaci. Pak je svatba. Svatba znamená, že je konec zlatých časů, kdy se mohlo spát venku jen tak. Ptala se mě jedna klientka, co čte dívčí časopisy, ač dívčí léta má dávno za sebou, jak že je to, když má někdo někoho plný zuby ačkoliv on se nezměnil, tak on/ona najednou už toho druhého nemůžou ani cítit a to co kdysi bylo roztomilé je dnes na vraždu. Jak že se to má řešit, že prý tom časopise doporučovali manželskou poradnu aby ho/jí zase začal/a milovat. Odpověděl jsem ji po pravdě, že se většinou jedná o delší proces a manželská poradna vůbec nutně nezaručuje, že když někoho přestanu milovat, tak že oni mě tam té lásce naučí. Občas se stane, že se ten odmilovaný jedinec utvrdí v onom pocitu, že už toho má fakt plné zuby a dál ta lokálka nejede. A manželská poradna je dobrá k tomu aby se třeba ti lidé slušně rozešli. A ten opuštěný se lépe smířil se svou opuštěností, i když nic neprovedl.

Někdy se stane, že ona/on právě udělají ten pokus se vrátit do pionýrských časů, spí v chatrči bez teplé vody a pohodlí civilizace aby nakonec zjistili, že mít koupelnu a slušnou postel není vůbec k zahození. Kolik já už ve svém životě pamatuji takových návratů manželek mých kamarádů, co kámoše opustily pro lásku pravou aby nakonec zjistily, že sice ten východ slunce v prérii nebo poušti, případně vysoko v horách je bezva, ale třas chladem od dvou do šesti než slunce vyjde, nějak tu krásu východ slunce přehluší. Navíc, když drkotají zuby, východ slunce není vidět, protože většina lidí v takové situaci má oči zavřené a leží stočeni do klubíčka a bojí se vystrčit i malíček na ruce aby se třas náhodou neprohloubil.

Zrovna tak je to z Linuxem a jinými Open Source distry. Přestože všichni pamětníci vědí, že ta distra, jedno vedle druhého, ze začátku fakt víc nechodily než chodily a jen nabootovat byla otázka několika hodin či dní. Tak legendy o skvělých distrech a blbých woknech jen kvetou. Pamětníci vědí a vyprávějí mýty. Právem. Oni prorazili cestu, aby distro chodilo, alespoň tak jak chodit má. Dnes by to z těch vypravěčů mýtů málokterý znovu hodlal dělat, ale vzpomínka na strávené dny a noci kdy žili v úžasu očekávání a učení, stejně jako ti čerstvě zamilovaní a nejen očekávání a učení, ale i v obavách jak to dopadne. Dovleču ji/jeho do postele, k oltáři a nebo aspoň k něčemu, je moc a moc podobná. Dopadlo li to jak mělo, vzpomínka hřeje.

Očekávali v napětí jak vše dopadne, nebyli si jisti, zda je chyba mezi židlí a klávesnicí nebo v distru. Se štěštím a vytrvalostí zároveň dali do chodu a psali nadšené story o tom jak ten systém je úžasný a bez virů a vyladěný a nepadající a oni nejsou žádní klikači. Klikači jsou zase na scéně. i u Linuxu. Většina z pionýrů kouká aby měl nainstalovaný „GPM” protože není vůbec špatné i v konsoli si sem tam kliknout myší. Nakonec myš nevymyslel strejda Bill. A na woknech dělá miliony lidí, co jsou klikači kteří ani nemají potuchu, že něco jako Linux existuje. Udělají na woknech, co potřebuji a jsou v klidu. A pionýři bouří nad zlýma woknama. Zbytečně. Někteří ti pionýři vzpomínají, ale například Slackware 1 už dávno nemají a těžko se k němu někdy vrátí. Zcela moudře. Pod širým nebem je to bezva chvíli. Pak zase nudná pohodlná civilizace. Vi mi píše hezky česky, ale VIM je fakt pohodlnější, hezčí a výkonnější, stejně tak Slackware 12. Nebo FreeBSD 6.2

Jo jo, zlatý pionýrský časy. Všude a ve všem. Taky rád vzpomínám na časy na vlečném člunu. Ale jezdit bych už na něm nechtěl. Byla to strašná dřina.

       

Komentáře

[frEon]

ahoj, myslim ze k vyreseni problemu s rozlisenim by ti pomohlo nastavit si spravne modeline. pro vypocet modeline muzes pouzit nejke online utility. Me monitor vracel spatne data z edid a grafika mi nechtela povolit nastavit 1600x1200 (vedel jsem ze ten monitor to vpohode zvladne). Stacilo v konfiguraku donutit kartu ignorovat edid a ridit se modeline.

[Jan Jílek]

Díky, tohle sem nevěděl, tak se kouknu.

[Hadice]

Řeči o klikačích mne nebraly do doby než mi na mé vlastní klávesnici mistr klávesových zkratek přehrál neuvěřitelnou skladbu dřív než jsem popojela myší na správné místo , úžasem jsem ho přes ty ruce ani nepraštila... Občasné setřesení ranní jinovatky a vyšlápnutí pár set metrů naproti vycházejícímu sluníčku prozáří mezilidské vztahy , ani není potřeba měnit partnery.

[Jan Jílek]

Umím klávesových zkratek docela dost a v konsoli preferuji psaní před myší, ale myš i v konsoli je občas dobrá. Jako všechno ostatně. Je-li to přiměřené.

[Martin Lebeda]

Občasné setřesení ranní jinovatky a vyšlápnutí pár set metrů naproti vycházejícímu sluníčku prozáří mezilidské vztahy , ani není potřeba měnit partnery.

Jenže to je mnohem pohodlnější.

[Hadice]

Jenže to je mnohem pohodlnější.

Pro ty povrchnější jedince?

[Martin Lebeda]

"Jó, dříve byli lodě dřevěné a muži železní, dnes jsou lodě železné a muži dřevění."

[Dalibor Smolík]

Hm. Když se dívám na naše politiky, tak dnes bývají muží i gumoví.

[Jan Jílek]

Jo lodě byli ze dřeva,muži ze železa a stejně parník byl nakonec parník. když nic jinýho, tak si aspoň v kotelně usušili hadry, když přišli z vachty.