Ajťáci v Číně V.

25.11.2008 22:30 | Přečteno: 2268×

V Pekingu jsme vyrazili do hotelu, který zajistili organizátoři konference s tím, že jsme si mohli vybrat, jestli chceme levný, střední nebo drahý hotel. Vybrali jsme levný a litovali jsme toho. Byl jednoznačně nejhorší, jaký jsme v Číně potkali, pokoje špinavé, postele vypadaly, že už v nich někdo spal, ze dvou pokojů co jsme měli fungovala sprcha jen v jednom, ve druhém vůbec neodtékala voda. Stěžovat si nebylo komu, protože nám nikdo nerozuměl. Rozhodli jsme se, že se přestěhujeme do toho středního, což organizátoři promptně vyřešili.

My jsme se vydali k velké čínské zdi. Můžete si pořídit organizovaný zájezd a nebo jet jen tak. Volba byla jasná a začali jsme hledat taxikáře. Po troše smlouvání jsme sehnali taxi tam a zpět za 600 juanů, bez taxametru. To se zdálo akceptovatelné, od zdi jsme byli necelých 150 km, takže výlet na 300 km. Taxi vyrazilo hezky zčerstva a cesta vesele ubíhala. Aťka vzhledem k délce cesty střídala ramena, na kterých spala. Nejdříve jsme projeli Pekingem, kde byly silnice trochu plnější, ale v pohodě, potom jsme najeli na dálnici a jeli asi 100 km po ní. To bylo úplně v pohodě. Sjeli jsme z dálnice a začal adrenalin. Stejnou cestu jako my mělo asi 100 nákladních vozů s částmi mostu, který se stavěl před námi. Taxikář je předjížděl stylem, když v protisměru nevidím vozidlo, žádné tam není. Že by mohlo být za horizontem? Nebo za zatáčkou? Vy tam snad nějaké vidíte? Chach. Jen jsme čekali, kdy nás po vzoru Bondovek zaparkuje uprostřed předjížděného náklaďáku pod nosník. Byli bychom se tam vešli, možná, snad.

Velká čínská zeď

Potom se ukázalo, že taxikář na zdi asi nikdy nebyl a nebo je to dávno. Evidentně se ztratil. Potom někam telefonoval, ptal se dělníků podél silnice a nakonec jsme mu ukazovali cestu na naší mapě. Konečně jsme se dostali k zdi, je fakt dost velká. Tedy velká ve smyslu dlouhá, široká ani vysoká zas tak moc není. Budiž trochu ano, ale přece jen pod velká zeď jsme čekali něco trochu většího. Velká čínská zeď má jednu charakteristickou vlastnost. Nestojí na rovině a ani sama není rovná. Bystřejší asi pochopili, znamená to schody. Beznaději neměl být konec, další atrakce a zase schodišťová. Tím že zeď stojí v horách jsme uvažovali o jejím smyslu, zjevně musela cestovatele otrávit, ale zase cestovatel, který prošel pohořím, které se rozkládalo před námi musel být dost odhodlaný na to, aby takovou malou 4m vysokou zeď nějak zdolal. Ale chápu, že pokud si řekl, že ji raději obejde, než sleze, tak mohl mít po pár stech kilometrech obcházení zdi celkem problém udržet ve výpravě morálku na patřičné výši.

Velká čínská zeď

Zeď je nečekaně strážena strážci. A ti pracuji do tří hodin, pročež nás začali ze zdi vyhánět v době, kdy jsme ještě zdaleka neměli prošlý celý 19 km dlouhý zpřístupněný úsek. Zkoušeli jsme na ně různé finty, jak se ztratit, ale nefungovaly. Asi jsou zoceleni každodenním soubojem s turisty. Nakonec nás po dvou hodinách simulace pomalé chůze a totálního vyčerpání ze zdi dostali. Na parkovišti stál už jen náš taxík, a jeho řidič asi vážně uvažoval o tom, jestli udělal dobře, když nás naložil. To že nás vidí mu udělalo radost a zahnalo chmurné myšlenky o tom, že měl chtít zálohu. Cesta zpět byla o hodně delší a řidič zapnul taxametr. Vlekli jsme se beznadějně ucpanými silnicemi, kde už ani on nedokázal pořádně předjíždět, byť používal do té doby námi v Číně neviděnou metodu předjíždění odstavným pruhem. Po cestě jsme si všimli, že most je od rána delší o tři mostní pole, což je tempo skutečně pozoruhodné a kdyby se aplikovalo u nás, tak by jižní obchvat Prahy stál už několik let. Na stavbě mostu nás zaujali svářeči, pracující bez jakýchkoliv brýlí nebo štítu. Holt jiná rasa, zřejmě vyšlechtěná k odolnosti proti UV záření. Konečně jsme se dostali na dálnici, dosvištěli k Pekingu a zařadili se do dalších kolon skrz Peking. K hotelu jsme dorazili v hluboké noci. Taxikář nám ukázal, že polovina cesty je podle taxametru za 480 juanů, dostal smluvených 600 a spokojeně vyrazil hledat další zákazníky. My jsme se odebrali na experimentální a McDonald večeři a do hotelu. Jako ostřílený vlk vím, že existují jen data zálohovaná a data ztracená. Proto jsem pravidelně zálohoval pořízené fotografie, každou noc. Nabízel jsem to i ostatním a tohoto dne Aťka podlehla a svěřila mi fotografie k zazálohování. Takže jsem okopíroval pár set fotografií do zálohy a nijak nezkoumal o čem jsou. Ostatně neměl jsem prohlédnuté ani moje vlastní. Druhý den Majkl začal po cestě provokovat: „Teda Aťko, ty Tvoje fotky, to je síla. V Tvém věku, to je na zavření, to je normálně pornografie.“ Aťka se tvářila divně a nechápavě. Ale Majkl pokračoval: „No si nemysli, jsme to s Danem prozkoumali a přetřídili. Ty závadné Ti už ani nebudeme vracet, to by bylo moc nebezpečné.“ A v tom se do pasti chytil Peter: „No to ona mě vždycky fotí v takových blbých chvílích, já se fotit nechtěl.“ Z křečí jsme se probrali asi až o 50 km dále. A tomu se milé děti říká sociální inženýrství. Později jsme zjistili, že jestli nějaké závadné fotky existují, rozhodně ne na těch kartách, které mi dala k zálohování. A Peter už ví, že mlčeti zlato. Na dnešním programu byla prohlídka Pekingu a především zakázaného města. Proč je město zakázané každý ví, případně zjistí ve wikipedii. Příjemné překvapení bylo, že se pro prohlídku dá půjčit audioprůvodce v češtině. Za zálohu cca 300 Kč to vypadalo na zajímavou hračku, takže jsme uvažovali, jestli by se nám nehodila doma. Ale nakonec jsme ji vrátili. Zjišťovala přes GPS aktuální polohu turisty, takže mu vykládala něco o tom, kde stojí. Tedy tak pravil návod, já mám o existenci GPS uvnitř krabičky vážné pochybnosti, protože fungovala i uvnitř budov a postavit ji na WiFi nebo tak nečem by muselo přijít o hodně levněji.

Zakázané město

Samotné zakázané město je spíše zklamáním, ne že by nebylo hezké, ale všechny budovy v něm jsou stejné a prázdné. Takže se to rychle okouká. Navíc všude davy lidí, nedá se přes ně fotit. Fotky hnusné, protože smogová šedá obloha zkazí každý záběr. Samozřejmě jsme nemohli vynechat náměstí nebeského klidu. To je fakt celkem velké. Celé oplocené a obklopené mnohaproudými ulicemi s intenzivní dopravou. Přístup na něj je možný skrz podchody, ve kterých každého kontroluje policie, zavazadla se rentgenují. Zjevně nehodlají připustit ani nejmenší problémy. Tibetskou vlajku jsme si nevzali, stejně při intenzitě jednoho policajta na 10 m2 by jsme ji sice rozbalili, ale nikdo by si toho ani nestihl všimnout. Navíc jsme neměli ověřeno, že je duo Pilip – Kavan připravené nasadit život za naši záchranu.

Tady se žádný Palach konat nebude

Dále jsme pokračovali do Hutongu, což není jiné město, ale historická část Pekingu v sousedství zakázaného města. Tedy Hutongy jsou i v jiných městech. Jsou to čtvrti, kde stojí malinkaté domečky nalepené jeden na druhý v uličkách šíře sotva na jedno auto a místy ani to ne. Domky nemají záchod ani koupelnu, ty jsou společné venku, vždy pro několik ulic. Zde platí, že když máte byt 3+1, tak má tři metry čtvereční a jedno okno. Na cizince zde hledí spíše nevraživě, ale sem tam někdo ukáže, jak se z Hutongu vymotat. Akorát že automaticky předpokládají, že hledáte zakázané město, takže vás posílají na špatnou stranu, pokud jdete z něj.

Návrat do starých časů

Po vymotání se z Hutongu jsme narazili na civilizaci v podobě prodejen výbavy pro policejní vozy. Měli sirény, světelné rampy, polepy na auto, státní znaky. Vypadalo to, že všechno co se u nás nakupuje ve složitých veřejných zakázkách tady prostě policie na nové auto nakoupí v několika sousedících prodejnách a soutěžení spočívá v tom, že je obejdou a srovnají ceny. Nemohu se zbavit dojmu, že to musí fungovat lépe a spolehlivěji než u nás. Ale Íčko by mi jistě vysvětlil, že kdyby se takové věci u nás prodávaly v obchodě, tak by nastal konec civilizace, jak ji známe. Den jsme chtěli zakončit návštěvou největšího hračkářství v Pekingu, kde měli mít podle průvodce otevřeno do 22:00. Chyba, měli do 21:00. A zavřeli nám před nosem. Takže zpět na hotel. A tu jsme se poprvé setkali s organizovanou taxíkářskou mafií, protože nás prostě nikdo nechtěl vzít za méně než 200 juanů. Přitom jsme věděli, že cena je okolo 30, protože jsme stejnou trasu jeli ráno taxíkem náhodou uloveným na ulici. Nezbylo nám než jet sockou, metrem za 2 juany. Následoval první den konference a s ním zahajovací ceremoniál. Dozvěděli jsme se, že vzhledem k účasti 4 ministrů čínské vlády je povinná účast v obleku. Organizátoři to prý poslali všem, ovšem v době, kdy jsme již dávno putovali po Číně. Ne že bych si kvůli nějakému komunistovi bral oblek i kdybych se to dozvěděl včas. Vyrazili jsme na místo, abychom viděli co a jak a čekali, že se to nějak vyvine. Ceremoniál se konal v nějakém zřejmě pamětihodném objektu uprostřed parku. Takže jsem venku fotil a rozhlížel se. Přitočí se ke mně podobně ledabyle oblečený človíček jako já, ale fotil Nikonem D3, což já přeci jen ne. A hned je takový družný, chce si povídat a vrazí mi vizitku, že je reportér ze CNN. Myslel si chudák, že jsem fotograf z nějakých novin. Prošli jsme spolu do paláce a nikdo ani netušil, že nejsem PRESS, takže vážnost konference nebyla narušena. Ministři vykládali neskutečné bláboly, televize natáčela, ale dalo se to vydržet. Celá akce byla pojata poněkud diskotékově, takže asi první hodinu proslovů běhaly po sále promítané hvězdičky, projektory promítaly létající balónky a při výměně řečníků hrály fanfáry. Potom to alespoň hvězdičky přestalo bavit, fanfáry se konaly pořád. Humorná historka nastala, když měl vystoupit jeden zvlášť mrňavý ministr, který nebyl vidět přes nádhernou kytku na řečnickém pultíku. Takže se ji jal odstraňovat, což mu zjevně nešlo, protože byla přivázaná. Ale na pomoc přiběhli organizátoři a kytky jej zbavili, takže jsme se mohli dozvědět o růstu HDP, o vědeckých úspěších a lepších zítřcích, které čekají Čínu pod jeho vedením.

Kytka clonící

Před pokračováním odpoledního programu nám organizátoři uchystali oběd ve vysokoškolské menze. Myslím, že byl pro každého silným zážitkem, protože zvláště nově přibyvší účastníci jej vrátili celý a šli konferencovat o hladu. Mnozí z nich asi také poprvé v životě zažili, aby dostali kovový tác s vylisovanými dírami a v každé díře nějaké jídlo. Samozřejmě jídlo je zde třeba chápat v tom nejširším významu toho slova a přidat ještě alespoň 50% navíc. Nám zoceleným Technickou menzou to nijak zvláštní nepřišlo (mladší ročníky upozorňuji, že dnešní Technická nemá s tou originální nic společného).

Darovanému koni

Odpoledne bylo dle očekávání stejné, jako jakákoliv jiná konference. Snad jen u registrace by kromě 10 Číňanů mluvících čínsky mohl být také nějaký mluvící anglicky. Chtěli jsme si koupit knihu, podle které se učí kreslit děti ty jejich znaky a vyrazili jsme do knihkupectví na univerzitě v domnění, že by to někdo mohl mluvit anglicky. Zde jsme se na knihu nedokázali doptat, ale ulovila mě Číňanka, která potřebovala napsat domácí úkol z angličtiny. Snažil jsem se jí vysvětlit, že nejsem žádná autorita a anglicky nemluvím, což mi těžko věřila, když jsem ji to říkal anglicky. Nakonec mi nezbylo, než ji s úkolem pomoct, chudák teď asi nechápe, jak z něj mohla dostat F-. Na pekingské univerzitě to jinak fakt žije. Koná se tam akce za akcí, takže třeba nad vchodem máte ráno, že vítají OOoCon, za hodinu vítají delegaci z Ulanbataru a za dvě hodiny ani nevíme koho, protože to nešlo přečíst. Do areálu se dostanete, jak jsme si již zvykli, pouze po předložení studentského průkazu hlídající policii.

Vítáme poprvé

Vítáme podruhé

Do třetice všeho dobrého

Naše konference se míchala s konferencí Adidasu. O jedné přestávce jsme vyšli na chodbu a tam byl raut. Fakt príma, různé ovoce nakrájené na kostičky, k tomu párátka, aby se to dalo jíst. Pravda bylo toho pro všechny trochu málo, ale kdo přijde první, ten rautuje. Číňané nám k tomu nabízeli kafe, ale stále jsme jim říkali, že je to OK, že k ovoci kafe nepijeme. Nakonec sehnali anglicky hovořícího Číňana, který nám sdělení o kafi přeložil tak, že tento raut není pro nás. Sorry. Bylo pozdě. Pánové od Adidasu si budou muset jít místo rautu zaběhat. Rozhodně vypadali, že by to potřebovali, zřejmě nějak opomněli používat vlastní výrobky. Udělali totiž chybu a ptali se image makerů místo nás, my bychom jim vysvětlili, že tenisky k obleku rozhodně jdou. Ani druhý den konference se nijak nelišil od šedého průměru. Snad byl lepší v tom, že už fungoval i internet. První den totiž organizátoři zajistili připojení k internetu, které vyžadovalo přihlášení a mělo povolené jedno spojení. Takže na 500 lidí dost slabota. V podvečer druhého dne jsme se vyrazili podívat na Olympijský stadion, ale měli tam nějakou papalášskou návštěvu (věřili byste, že kontrola pravopisu nezná papalášskou a nabízí mi místo toho padoušskou? Si to schválně zkuste). Takže jsme se nikam nedostali.

Olympijský stadion

Pokračování příště...        

Komentáře

[Jirka]

Tak to jídlo vypadá fakt zvláštně. Myslel jsem, že vám dali kuřecí stehno a ona to je rozpůlená ryba.

Alespoň ten banán vypadá jedle.

[Dan Ohnesorg]

Na banan jsem mel stesti, muj byl nevsedne dobry, ostatni meli banany spise cerne.

[Max]

Černý banán je ještě chutnější, mňam :).
Zdar Max

[podlesh]

Náhodou, to jídlo vypadá docela dobře.

[trekker.dk]

To jo. Možná to bylo i jemně pikantní.

[jozka]

Pche, za takovyhle jidlo by se na prumyslovackem intru priplacelo. Mekonove  

[Dan Ohnesorg]

Tak na fotografii chybi zasadni pachova slozka, ktera je takto nesdelitelna. Ale jinak si myslim ze neni problem na pristi linuxovy vikend objednat z nejake cinske restaurace obcerstveni

 

[jozka]

Pachovou slozku bych sem radsi uz vubec netahal  

[Josef Kufner]

A kontrola pravopisu může za to, že jste se tam nedostali?

[slush]

Diky za zapis! Dostala me predevsim situace s fotkama a rautem ). Jinak to jidlo mi podle fotky prijde dobry...

[Leoš Literák]

Super jako  vzdycky. At uz vyslechtena rasa svarecu ci pikantni fotky ..

[xvasek]

 Kdo viděl Roming, ví o sváření svoje.

[Quak]

Ta druhá delegace k přivítání nebyla z Ulánbátaru, ale z Montrealu.

[Dan Ohnesorg]

Dyť ja vim, ale proste se mi vice libila veta obsahujici slovo Ulanbatar. Tohle vypraveni neni presnym popisem cesty kilometr po kilometru.

[Quak]

Dyť já vím, jen jsem chtěl ukázat, že umím číst kanadsky a psát česky.

[Dan Ohnesorg]

No jo, ted jsem zjistil, ze taky umim cist kanadsky. To by se ovsem melo nejak oslavit. Treba tak, ze publikuji posledni dil.

 

[xvasek]

Už poslední? Pak budete muset ještě někam zajet, ať máme co číst. Nejlíp ve stejném obsazení, ať se nám nepletou postavy s původním seriálem, už jsem si na ně vypěstoval citový vztah.

[Dan Ohnesorg]

Tak zajet nekam se chystame, byt slozeni se obmenuje. I odlisne personalni slozeni je ale slozeno z ajtaku stejne krevni skupiny.  Ale to bude nejdrive v unoru, ted v zime neni cestovani az tak zabavne. Leda jet na vanoce na Novy Zeland.

Otevrel jsem znova ajtaky ve svedsku, ale nejak to nema stavu, nicmene mozna to do sveta pustim. Takze na neco se tesit muzete