Hořet, ale nevyhořet

4. 11. 2008 | Ivana Hospodářová | Různé | 10928×

Co je to syndrom vyhoření; kde se bere, komu hrozí, jak se bránit. Článek nabízí srozumitelné a stručné vysvětlení okolností, které k vyhoření vedou, popis nejčastějšího průběhu a nakonec rady, jak vyhoření předejít.

„Ten pacoš, co teď odešel, tak ... Už se na ty ksichty nemohu ani podívat, kolik tam ještě máme těch kousků? Ti lidé si myslí, že já nemám žádné starosti!“ Když tohle zaslechnete z úst člověka, kterého znáte jako nadšence, ať už je to knihovnice, pracovník v servisu, zdravotní sestra, lékař nebo tým leader či vrcholový manažer, manažerka, je to šok. Když se potom na svého známého podíváte, uvidíte možná kruhy pod očima, napětí v těle a obličeji, možná i třesoucí se ruce a další signály, že něco není v pořádku. Tělesné vyčerpání doprovází i emocionální vyčerpání a lidé se cítí i vypadají jako „splasklé balónky“, protože veškerou energii potřebují na to, aby se ráno přinutili vstát, obléknout, jít do práce, obstarat si základní životní potřeby. Jsou podráždění, nervózní a roztáčí se kolo negativních postojů k druhým i sobě samým, začínají pochybovat o smyslu své práce, smyslu svého života.

Co se stalo?

Nadšená zdravotní sestra, lékař, který chtěl zachraňovat životy, manažerka, která s nadšením budovala novou organizaci, obchodník, lidé z pomáhajících profesí, učitelé – všichni ti nadšenci, kteří žili pro svou práci, hořeli a byli plni elánu - a najednou vyhoří. Doslova a do písmene – jako raketa, které vyhoří poslední zbytky paliva.

Co to znamená „syndrom vyhoření“? Podívejme se na definici, kterou odborníci nabízejí. Pojem „burn-out“ (vyhoření, vyhasnutí) zavedl v roce 1974 americký psychoanalytik H. J. Freudenberger a v USA byl tento pojem používán původně ve spojení s narkomany v chronickém stadiu, později v souvislosti s pracujícími lidmi, kteří projevovali letargii, zoufalství a bezmocnost. Podle Freudenbergera je burn-out „konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly)“ (Jaro Křivohlavý, Jak neztratit nadšení, GRADA 1998, s. 49). Bývá také definováno a subjektivně prožíváno jako stav fyzického, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy. Další odborníci potom upozorňují na souvislost vyhoření s neschopností vyjádřit vlastní potřeby a pocity a souvislost s nenalézáním smyslu vlastní práce.

Při své konzultantské práci, včetně kurzů pro manažery a manažerky v oblasti lidských zdrojů špičkových firem, ale také při výuce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy se velmi často setkávám s lidmi, kteří jsou vyhořením ohroženi právě proto, že si včas nenajdou způsob, jak si své nadšení a energii obnovovat.

A co já?

Chcete vědět, zda patříte k ohroženým jedincům? Podívejte se na následující výčet a možná najdete varovný signál, varovné světýlko, které volá, pozor! Něco vyžaduje naši pozornost.

Komu hrozí vyhoření:

• kdo byl velice nadšen tím, co dělal (prožíval, tvořil, řídil), avšak časem u něho toto vnitřní zanícení ochablo,
• kdo na sebe neustále klade příliš vysoké požadavky (ve studiu, práci, tvorbě, sportu, organizování),
• kdo pracuje nad úroveň své kapacity (kompetence, schopnosti, dovednosti, ...),
• kdo byl na začátku nejvýkonnější a nejproduktivnější,
• kdo byl na začátku nejodpovědnější a nejpečlivější,
• kdo se snažil vše dělat co nejpřesněji (nejlépe),
• kdo by mohl být zařazen mezi workholiky,
• kdo neúspěch prožívá jako osobní porážku,
• kdo neumí říci ne neustále se zvyšujícím nárokům a požadavkům,
• kdo neumí přiměřeně odpočívat, relaxovat, regenerovat svou energii,
• kdo žije v dlouhotrvajících mezilidských konfliktech (včetně mobbingu).

Vliv prostředí, pracovních podmínek a lidí

Vyhoření u zaměstnanců může začínat velmi nevinně, například tím, že nejsou informováni, že se problémy neřeší, že nevědí a nedostávají zpětnou vazbu, zda se úkoly podařilo splnit v požadované kvalitě a termínech. Samozřejmě, že vyčerpanost a únavu mohou způsobit i negativní vlivy v prostředí pracoviště (nedostatečné prostory, špatné osvětlení, vysoká hladina hluku, ...) a v manažerských pozicích přetíženost, stres a syndrom nepostradatelnosti. Rozhodující jsou ale mezilidské vztahy, role přímého nadřízeného a pochopitelně v prvé řadě to, jak si každý jednotlivě dokáže najít své další psychické pilíře v rodině, přátelích, koníčcích a zájmech.

Velmi důležitou informací pro vedení firem jsou výsledky výzkumů, které uvádějí, že syndrom vyhoření se vyskytuje v organizacích u zaměstnanců, kteří mají společného nadřízeného.

Vyhoření není škodlivé jen pro své oběti, ale i pro jejich okolí a hlavně jejich výkon a kvalitu práce. Lidé, kteří se dostanou do spirály vyhoření, chodí do práce se zpožděním a nechutí, protahují pauzy, odkládají kontakt s klienty a partnery, obtížně se soustředí, začínají být agresivní. To vše jako začarovaný kruh vede i ke zhoršování soukromých vztahů a rozvoji partnerských konfliktů. Zvýšená podrážděnost a přecitlivělost vede k vyhoření i v této oblasti.

Fáze vyhoření - jak to začíná?

Abychom vyhořeli, musíme hořet, a tak první fáze procesu vyhoření začíná velkým nadšením. Podle Edelwiche a Brodskyho najdeme v dynamice průběhu procesu vyhoření u většiny případů následujících pět stádií:

Nadšení – začínáme a sršíme elánem, máme velká (a často nerealistická) očekávání, práce nás naplňuje, plně se do ní ponoříme, pracujeme více než osm hodin, soboty a neděle. Nemáme čas na zbytečnosti jako odpočinek a bereme na sebe více a více – dobrovolně se přepracováváme a vydáváme mnoho energie, aniž bychom ji doplňovali.

Stagnace – energie ubývá, počáteční nadšení uvadá a my pomalu zjišťujeme, že existují omezení a ne všechny ideály půjdou naplnit a ne vše půjde hladce. Tu a tam se nám začne dařit vrátit se k některým koníčkům a osobním zálibám.

Frustrace – únava, nedostatek energie a opakovaná setkání s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami, vyskytují se spory, konflikty, nedorozumění. Začínají jak emocionální, tak fyzické potíže – hubneme nebo naopak přibýváme na váze, zhoršuje se celkový zdravotní stav a trvalý stres se zapisuje do našich buněk.

Apatie  - pokud jsme v práci trvale pod tlakem a trvale frustrováni, pokud nemáme možnost situaci změnit a zároveň práci nutně potřebujeme, závisíme na ní jako na zdroji obživy, začíná se objevovat apatie. Projevuje se například tím, že člověk dělá pouze to, co má v náplni práce, nebo to, co je nezbytně nutné. Začne oddalovat schůzky, nepříjemná setkání, dává jen tolik energie, aby se jedoucí stroj udržel v chodu. Více jí už také obvykle nemá. Pocit, že něco být uděláno musí, nahradí pocit, že nemusí být nic.

Intervence  - je cokoli, co uděláme, abychom tento rozjetý vlak zastavili. Intervence může vypadat tak, že si vyhradíme víc času na soukromý život, odjedeme na dovolenou, najdeme si nové přátele nebo se dokonce přestěhujeme. Můžeme začít znovu se vzdělávat, rozvíjet se, zastavit se a přehodnotit svůj vztah k práci a životu vůbec.

Jak hořet a nevyhořet

Je mnoho rad a mnoho doporučení, jak vyhoření předejít nebo ho alespoň ještě včas zastavit. Vybrala jsem ty, které považuji za nejdůležitější do následujícího desatera.

1.  Snižte příliš vysoké nároky. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.
2. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Někdy je nejlepší pomocí nepomáhat.
3. Naučte se říkat NE, nenechávejte se přetěžovat a myslete na sebe. Uplatňujte pravidlo 20/80, tj. 20 % času = 80% výsledek.
4. Stanovte si priority a nevyplýtvejte energii na priority druhých.
5. Plánujte, rozdělujte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se odkládání.
6. Dělejte přestávky a naučte se odpočívat. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená a musíte ji doplnit. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé.
7. Hledejte emocionální podporu, člověka, se kterým si můžete o svých potřebách, pocitech i pochybnostech popovídat. Najděte si „vrbu“. Pečujte o své osobní vztahy, přátelství, záliby.
8. Nezačínejte se litovat, ale radujete se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte života tady a teď.
9. Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.
10. Když něco nefunguje, změňte to. Pravidelně přehodnocujte své priority.

Při prevenci vyhoření je důležitý náš postoj k práci. Měla by být smysluplná, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem našeho života. Vyhoření není nemoc, kterou někde chytíme, většinou jsme jeho aktivními spolutvůrci.

Přeji vám, abyste toto desatero nepotřebovali, protože jste je již do svého života a práce zařadili.

Autorka PhDr. Ivana Hospodářová, absolventka FF UK Praha, obor vědecké informace a knihovnictví, postgraduálního studia na PF UK Praha, studia aplikované sociální psychologie a speciálního výcviku trenérů Stirlingské university, Skotsko. Výcvik transakční analýzy, systemického koučování a systemických konstelací a výcvik trenérů paměti. Zakládající člen Asociace mediátorů ČR, zakladatelka Agory-Praha, o.s., fóra pro dialog a komunikaci, spoluzakladatelka Prague Speakers Toasmaster International, členka Klubu manažerek ČSJ, ATKM, České asociace koučů a České asociace trenérů paměti a mozkového joggingu. Je lektorkou na CMC Graduate School of Business, o.p.s.

       

Komentáře

[kuba]

Zajímavé, takový nezvyklý článek tady.

[pc2005]

Jj taky jsem koukal, každopádně zajímavej, zetra si ho přečtu celej .

[Lukáš Zapletal]

Klasický PR/AD, nicméně zajímavý.

[Jan Včelák]

Článek je to nezvyklý, ale rozhodně zajímavý. Pokud se zde bude čas od času objevovat něco podobného, jsem rozhodně pro.

[Kamil Páral]

+1

[martin]

jediný správný lék proti vyhoření je osobní zainteresování na finančních výsledcích firmy (lze nahradit podílem na rozhodování). Nikdo zatím nic lepšího v kapitalismu nevymyslel!

[juvi]

Iluze. Samozřejmě zainteresování (jakékoliv) je důležité, ale s prázdnou nádrží a rozhašeným motorem se nedá jet.

[Tomba]

Dovolím si s tebou nesouhlasit. Např. jako majitel firmy jsi o mnoho víc vystaven riziku vyhoření. Sice se nestresuješ z nadřízených (pokud jsi jediný nebo majoritní vlastník), ale zase se víc přepínáš, máš na sebe přehnané nároky a alespoň částečně přebíráš veškeré neúspěchy ve firmě, i když za ně nemůžeš. Nehledě na starosti s úřady, finanční situací, dalším rozvojem, osobními problémy mezi zaměstnanci atd. atd. Pokud nejsi majitel firmy, ale pouze zainteresovaný nadřízený, výše vyjmenované problémy mají desetinu intenzitu, pořád však převyšují úroveň u běžného zaměstnance.

Vyhoření tedy nejméně hrozí těm, kteří nemají žádnou rozhodovací pravomoc, ani zainteresování na výsledku svém či firmy.

[Jakub Lucký]

Vyhoření tedy nejméně hrozí těm, kteří nemají žádnou rozhodovací pravomoc, ani zainteresování na výsledku svém či firmy.

nutnost říct, že to je pravda...

Ale tihle lidé si většinou najdou nějakou jinou seberealizaci (a pokud je smysluplná, tak občas vyhoří v ní...)

[melkors]

Precti si ten clanek. PORADNE!

[Allstar]

jj

[hankey]

To jednak nejde tak jednoduše, jak si myslíš, a druhak o tom to povídání tady není. To s tím nemá nic společného. Vyhořet může kdokoli.

[kralyk z abclinuxu]

přesně ták, postavení ve firmě to nijak neovlivní...

[bpbp]

+1 po sto letech...

[wasabi1]

+1

[kotz]

Zcela souhlasím.

[chamifrog]

Souhlasím. Fakt pěkný článek a je dobře že se tu objevilo i jiné téma (velmi zajímavé a myslím i důležité pro určité lidi). DÍKY!

[Xeres]

Tak ten bod 9 v radách jak nevyhořet tady bude asi malinko problém, ne?

[juvi]

Ten bod 9 je zvláště v první části naprosto kritický - všimněte si, že zatímco pečlivě sledujeme čidla v počítači (lm-sensors), tak naprosto ignorujeme zprávy čidel vlastních. Přitom moje tělo ovlivňuje moji pracovní výkonnost více, než ten pitomý počítač přede mnou.

On náš mozek je taky počítač a umí toho hodně. Ale na co se ho nezeptám, to neřekne. Takže dopsat do cronu dotazy na stav vlastních čidel a spustit procesy pro regeneraci.

[Xerces]

Tak já nepochybuju o tom že to není pravda co se píše v bodu 9), byla to spíš reakce na první tři příspěvky k článku včetně mého, které se tu objevili hned po půlnoci, kdy bysme teda měli dle bodu 9 asi nipat

[*]

Jestli mas na mysli: "udělejte si radost"

Tak se z toho pak treba vyvine hranicni porucha s projevy sebeskozujiciho nakupovani u nekterych amerikanizovanych jedincu a blondynek...

[Michal Kubeček]

Zatímco jiní budou mít trochu namoženou ruku. :-)

[Fluttershy, yay!]

A: ...jak přijdu domů, vytáhnu nafukovací pannu.
B: Je to ještě vůbec panna?

[multi]

urcite to tem blonckam ale pomaha a to je to hlavni

[Bluebear]

Nevím. Uvedené rady vypadají hezky v teorii, ale myslím, že v praxi nejsou moc aplikovatelné.

Jen co mě tak spatra napadlo:

Naučte se říkat NE, nenechávejte se přetěžovat a myslete na sebe.

To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.

Stanovte si priority a nevyplýtvejte energii na priority druhých.

Stanovení priorit často nelze provést, dokud není celá práce hotová a neukáže se, čím se původně mělo začít. Na začátku projektu je obvykle situace taková, že je nutné udělat všechno a hned.

Neplýtvat energií na priority druhých, to je taky jenom fráze, protože obvykle všechno záleží na práci všech; pokud si dělám jen na své části a ignoruju, že ostatní mají třeba problémy, tak v nejlepším případě (když jsem setsakra dobrej) dopadnu tak, že já budu mít hotovo a ostatní budou v řiti - sice pak budu vypadat jako král, ale celý projekt bude stejně v háji. Běžnější případ ale je, že v kolektivu, kde každý jede výhradně po své linii, jsou v řiti všichni a výsledek je náležitě katastrofální.

Naopak v kolektivu, kde všichni všem pomáhají, se sice může stát, že každý dělá něco úplně jiného, než měl, ale většinou se doberou nějakého výsledku.

Plánujte, rozdělujte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se odkládání.

IMO tohle vůbec není možné. K efektivnímu plánování by člověk potřeboval znát budoucnost, jinak jsou plány jen další znervózňující element. Rovnoměrná práce je iluze, protože to, co je potřeba udělat, je z principu rozmístěno v čase nerovnoměrně.

[Jan Kundrát (jkt)]

To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.

Vidis, tak to ja kdybych si mohl vybrat, jestli mam umrit ja a nebo vsechny projekty, na kterych delam, myslim, ze bych dlouho nevahal :)

[Kvakor]

To mi pripomina tenhle citat:

Pragmatik je clovek, ktery za sebe nechava umirat sve ideje

Skoda, ze si nemuzu vzpomentou, kdo to rekl (zkousel jsem googlit, ale kde nic tu nic, zato nektere odkazy byly docela morbidni ...).

[marek_hb]

to přejde, neboj ...

[petr]

Jedna trvale platná poučka - "Zkušenost je nepřenositelná". Ten článek dává velmi dobré rady, kterým nemusí všichni rozumět. Obávám se že Vás čekají v bližší nebo vzdálenější budoucnosti problémy, pouze o tom ještě nevíte. Taky jsem si to prošel. Nic není ztraceno. Chce to jenom přehodnotit priority. To neznamená snížení Vašeho výkonu. Je to regulace výkonu tak, aby mohl být dosahován dlouhodobě.

[Andrtalec]

Chce to jenom ....

Bože, ako ja som alergický na reči typu "stačí len". Sú toho plné "múdre" knihy a ten najväčší paradox je, že sa tým opisujú najťažšie veci na svete. Stačí len: mať pevnú vôľu, stačí len byť trpezlivý, nevzdávať sa, bla, bla bla.. Ale ako to prakticky zrealizovať, nikde ani slova. (Jednu z tých kníh mám v pätičke, ehm... )

[beer]

Najít si motivaci.

[Petr Bravenec]

Mluvíš mi z duše. Taky jsem na tyhle řeči alergický... než se mi rozsvítilo a pochopil jsem, že otázka nezní "ako" ale "čo"? Potom je nějaké "ako" pouze menší či větší překážka v realizaci kýženého "čo". Najdi si svoje "čo" - můžeš chtít vybudovat firmu, vydělat milión peněz, nechat se zvolit prezidentem, provozovat sex se ženami - jakékoli "ako" je překonatelné, pokud se nebojíš svého "čo" a máš dostatek onoho "stačí len"

[mikro]

Mne sa zase zda, ze ten clanok bol prave pre teba

[Heron]

Tak nejsem sám, kdo má pocit, že ten článek je psát přímo pro tebe.

To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.

Ano, člověk je důležitější než práce. To není myšleno tak, že by se ta práce neměla udělat vůbec, to je myšleno jinak. Totiž, že nemá smysl k vůli práci skončit u lékaře nebo hrobníka. Vše se dá odložit.

Na začátku projektu je obvykle situace taková, že je nutné udělat všechno a hned.

Na začátku každého projektu by se měl stanovit postup práce. U programování se tomu říká analýza a návrh. Cokoliv. Pak je jasné pořadí, priority a lze rozdělit práci mezi zaměstnance (nebo pro jednoho zaměstnance to pořadí). Obvykle je to daleko efektivnější, než hurá na pracovní hromadu.

IMO tohle vůbec není možné. K efektivnímu plánování by člověk potřeboval znát budoucnost, jinak jsou plány jen další znervózňující element. Rovnoměrná práce je iluze, protože to, co je potřeba udělat, je z principu rozmístěno v čase nerovnoměrně

Je to možné. Přece vím, že mám udělat těchto 5 úkolů, tak si to rozdělím časově tak, abych to v pohodě stihl (pokud mi ovšem nadřízený nedal na 5h práce 3h času, pak je na čase říci ne). To přece lze.

[Bluebear]

Totiž, že nemá smysl k vůli práci skončit u lékaře nebo hrobníka.

U lékaře i hrobníka nakonec všichni skončíme tak jako tak; dávám přednost tomu pokusit se předtím udělat něco užitečného.

Vše se dá odložit.

Promiň, ale to je nesmysl - většina důležitých věcí se moc odkládat nedá, protože odkládáním ztratí smysl - technický projekt zastará, originální nápad ti vyfouknou, někdo umře, někdo se na tebe vykašle...

Jak se říká ve Star Treku: Čas je oheň, ve kterém hoříme.

[Heron]

U lékaře i hrobníka nakonec všichni skončíme tak jako tak; dávám přednost tomu pokusit se předtím udělat něco užitečného.

Ano, otázkou je kdy. Jeden můj kamarád nemá moc daleko k celkovému zhroucení (po jedné příhodě si začal dávat pozor, ale zase do toho spadl). Tímto stylem dostane ve 30 infarkt. A co z toho života vlastně má, když nezná víkendy a maká 16h denně?

Vše se dá odložit.

Promiň, ale to je nesmysl - většina důležitých věcí se moc odkládat nedá, protože odkládáním ztratí smysl - technický projekt zastará, originální nápad ti vyfouknou, někdo umře, někdo se na tebe vykašle...

Podívej se na kontext. Pokud by ta dokumentace stihnutá o den dříve znamenala, že tě pak odvezou na lůžko, kde strávíš 14 dnů, tak to nemá smysl a navíc tam pak budeš chybět. Toto nepochopil můj bývalý šéf, ždímal z lídí co se dalo. Člověk ve stresu dělá víc chyb, obvykle je i pomalejší a je náchylnější i k nemocem. Efektivita jde k čertu.

[bibri]

>>Vše se dá odložit.

>Promiň, ale to je nesmysl - většina důležitých věcí se moc odkládat nedá, protože odkládáním ztratí smysl - technický projekt zastará, originální nápad ti vyfouknou, někdo umře, někdo se na tebe vykašle...

Není to nesmysl, je to pouze otázka priorit, definice odložení, definice důležitosti a hlavně aktuální situace. Ještě v lednu jsem si myslel ne totéž, ale něco podobného -- že většina toho, co mám letos udělat, se odložit nedá a že budu muset máknout. Podobně jsem to měl každý rok předtím a vždycky to vyšlo.

Ovšem poté, co se mi na jaře posrala celá rodina a já trávím čas běháním okolo dvou nemohoucích lidí, to vidím úplně jinak. Od té doby vím, že průser vypadá jinak, než jsem si myslel. Taky vím, že odložit se dá opravdu všechno i to, co jsem doposud v práci považoval za neodložitelné. Dá, věř mi, dá a ani to nebolí.

Možná to chce jen více zkušeností (ne, že bych ti je přál).

[CET]

Nevím. Uvedené rady vypadají hezky v teorii, ale myslím, že v praxi nejsou moc aplikovatelné.

Jen co mě tak spatra napadlo:

Naučte se říkat NE, nenechávejte se přetěžovat a myslete na sebe.

Stanovte si priority a nevyplýtvejte energii na priority druhých.

Plánujte, rozdělujte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se odkládání.

Ja myslim, ze tady se spis narazelo na lidi, ktery jsou hodne malo nebo spis vubec nejsou asertivni. Samozrejme, u nekterych ukolu neni mozny dopredu urcit priority, ikdyz pak je mozna prace spatne naplanovana. Samozrejme jsou veci, ktery proste se musi udelat hned.

Mam ale dojem, ze autorka timhle narazela na lidi, kteri si nechavaji od vedoucich davat vice a vice prace, ikdyz to treba neni jejich naplni a mohli by tu praci klidne odmitnout, protoze na to je v kolektivu jiny clovek. Stejne tak, neplytvat energii na priority druhych je presne to same - kolegovi se nechce neco delat, tak za tebou prijde, ze toho ma moc, ze nestiha, jestli mu s tim nepomuzes. Malo asertivni clovek nedokaze odmitnout a tim se pak pretezuje. Pak ho samozrejme stresuje, ze nestiha ani svoji praci.

S tim planovanim je to slozitejsi, ale kazdy clovek, ktery ma nejakou mensi zodpovednost, tak by mel dokazat aspon trosku resit svuj rozvrh - pokud ne, tak je zrejme na spatne pozici a mel by mit sveho vedouciho, od ktereho by mel dostavat presne ukoly "ted udelej tohle, pak tamto". Urcite si u kazdeho ukolu dokazes rict a zjistit, jaky mas termin. Takze tezsim ukolum s blizkym terminem das vyssi prioritu a lehkym ukolem s zadnym nebo hodne vzdalenym terminem das nizsi prioritu - ne ze dulezitej tezkej ukol s blizkym terminem odsunes do pozadi, protoze se ti nechce s nim zabyvat. Samozrejme, pokud dostavas jenom ukoly, ktery te nebavi resit, je zrejme nejlepsi zmenit pracovni misto.

Tim rovnomernym rozdelovanim prace se ma clovek pojistit, ze pak den pred terminem nezjisti, ze ma udelat nejakou slozitou praci, ktera mu zabere tyden a tim ho to totalne vystresuje.

[Jakub Lucký]

To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.

S tím bych osobně nesouhlasil, ale budiž, u mě je to čistě subjektivní neodůvodnitelný pocit

Stanovení priorit často nelze provést, dokud není celá práce hotová a neukáže se, čím se původně mělo začít. Na začátku projektu je obvykle situace taková, že je nutné udělat všechno a hned.

Tady to souvisí s tím umět říkat NE a to i za běhu událostí = umět skončit jako vývojář nějakého OpenSource projektu, pokud nestíhám v práci a ne táhnout všechno najednou, nebo skončit v práci, abych se věnoval OpenSource... To je stanovení priorit... Pokud mám jen jednu věc, pak je stanovení priorit: Stojí mi za to si teď v práci 3 měsíce huntovat zdraví, nebo je mám poslat někam a najít si práci, kde budu mít "důstojnější" podmínky

Plánujte, rozdělujte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se odkládání.

IMO tohle vůbec není možné. K efektivnímu plánování by člověk potřeboval znát budoucnost, jinak jsou plány jen další znervózňující element. Rovnoměrná práce je iluze, protože to, co je potřeba udělat, je z principu rozmístěno v čase nerovnoměrně.

Tady je to IMHO o tom: dělejte si věci dřív, když si to dáte těsně před termín, něco se podělá a budete v pytli (výsledek: budete denně do 3 vzhůru, abyste to stíhal)

[*]

Souhlas s tim, ze ty rady maji vadu... Ale aplikovat je ve procesni fabrice nekde u pasu urcite bude proveditelne a prinese vysledky. Horsi jse to s aplikaci ve "fabrice" typu IT, kde se vi presne jak vypada proces. Nikdo nevi jestli bude existovat prekazka v dosazeni vysledku a co to vlastne obnasi... To je jako zkouset to aplikovat ve fabice, kde jeste nenaprogramovali ani linku...

[HyB75]

+1 . Musím říci že takovýhle článek jsem tady nečekal. A přeci si myslím, že se nás ve většině případů týká, nebo může týkat. Je to super ! abclinuxu.cz, dle mého názoru byl a je kvalitní zázemí Linuxu v CR, ale s takovými články, jako je tento, ještě kvalita portálu několikrát vzroste.

Ještě jednou děkuji .

[1john2]

diky za neobvykly clanek. zjistil sem ze sem byl ucebnicovy priklad... nastesti se mi tu vrbu co mi pomohla podarilo najit a pomalinku se to zlepsuje, ale myslim ze se tu muzou objevit dalsi s timhle problemem a je by mohla zajimat otazka

kam zajit kdyz se vrbu nedari nalezt? kde mi muzou pomoct?

kdyz svymi problemy nechci otravovat rodinu a pratele?

[pasmen]

V kolika jsi vyhořel, když je ti teď (alespoň podle profilu) 20?

[Robert Krátký]

Mám kamaráda, který totálně vyhořel, když mu bylo právě 20. Bylo to nehezké a dost poučné.

[1john2]

nejvetsi krize od zkousek v zimnim semestru(letos v lednu cca 19.5 roku) az do konce letniho semestru(20 sem mel ve zkouskovem) a pak pres prazdniny sem se zacal davat dokupy diky jedne uzasne slecne...

[MarSik]

Spousta lidi prave v tomhle veku zacala horet dost brzo (znam lidi v tomhle veku s 8 lety praxe v sitarine, oni by podle dnesnich manazerskych tabulek byli senior-administrator ;). Takze ve 20 nebo 25 neni problem najit cloveka, ktery zacina projevovat presne ty popsane priznaky vyhoreni.

A pak opravdu nastupuje ta posledni faze, najdete si neco co vas uplne "prepne" a umozni regenerovat. Pokud ne, tak mate problem...

[Jakub Lucký]

Myslím že to fakt není o věku...

Znám spoustu (několik určitě) lidí, kteří vyhořeli v 17ti, 18ti letech...

[bn1]

hmm..škoda, že si teď, po přečtení toho článku, začínám připadat jako pravý učebnicový (výše popsaný) případ...

[raziel]

<flame> Čo takto prechádzka s plameňometom. :) <more_flame>

[Peter Tuhársky]

Výborný článok.

[chinook]

Zajímavý článek i když tady bych ho nečekal. Podle toho, co vím, tak syndrom nejčastěji postihuje lidi v profesích, v nichž se pracuje s lidmi - například ve zdravotnictví a sociálních službách. Moje přítelkyně je zdravotní sestra a už delší dobu mám pocit, že prochází počátečním stádiem syndromu vyhoření. Dřív to byla vysmátá holka s optimismem na rozdávání, ale po pár letech v nemocnici je neustále vyčerpaná, má nízkou sebedůvěru, trpí pocity nespravedlnosti a nedocenění. Tu vrbu nejspíš našla ve mně, jenže mimoto sloužím i jako fackovací panák a voodoo panenka. Energii, kterou z ní vysají pacienti pak ona vysává ze mně. I mně ale připadá nespravedlivé, že ona nese obrovskou odpovědnost a dostane za to ubohou almužnu, zatímco já jako programátor mám skoro dvojnásobek a téměř nulovou (říká se, že "když nejde o život jde o h....") odpovědnost.

Máte pocit, že by jste ten projekt, na kterém zrovna pracujete už nejradši poslali do /dev/null ? (následující text jsem si vypůjčil zde: http://www.rozhlas.cz/leonardo/veda/_zprava/341300) Představte si, že jste zdravotní sestra, která má sama na starosti od 6 večer do 6 ráno asi čtyřicet lidí. Několik z nich umírá. Jeden nebo dva mají neztišitelné bolesti. Osm není schopno pohybu a nekontrolují své svěrače, takže z nich volně odchází moč a stolice. Dalších deset je víc nebo méně dementních, takže nevědí, kde jsou a kdo jsou a bloudí, když se chtějí dostat na záchod. Nadto musíte kontrolovat dvanáct kapaček, protože si je neklidní, desorientovaní lidé vytrhávají ze žil. Pan doktor měl špatnou náladu, takže na vás byl sprostý. Ráno na vás hystericky ječí příbuzní, kteří se dostavili v posledním modelu mercedesu, že právě jejich babička byla v nepořádku. Na oddělení, kde je málem osmdesát lůžek, vás zbylo osm, pomocnice se hodila marod, nicméně musíte zajistit trojsměnný provoz. Staráte se sama o dvě malé děti, vyděláváte, dejme tomu, 11 000 Kč čistého. Činže s poplatky je nejméně za třetinu. Ráno běžíte domů, budete neklidně spát jen několik hodin, protože venku je hluk. Vyperete, uvaříte, uklidíte, dohlédnete na úkoly, zatnete zuby, abyste nepříčetně neřvala na vlastní děti, jakmile provedou něco dětského. Nemohou zato, přesto řvete. V šest ráno to začne nanovo.

[kotz]

A nešlo by to řešit půlroční dovolenou (dát výpověď a za půl roku se třeba vrátit)? Bude mít čas si odpočinout, podívat se na věc s odstupem a i prožít něco jiného.

[marek_hb]

nešlo, tohle by fakt nedopadlo - většina zdravotních sester to řeší těhotenstvím (jednu mám doma ), ono dokud to člověk nevidí z blízka, tak by tomu nevěřil, ale je to hukot.

[kotz]

Proč?

[marek_hb]

protože to místo prostě potom nebude, alespoň tady kolem havl. brodu to tak je

[Michal Kubeček]

Nejspíš šlo, ale kdo těch půl roku bude živit ji a její rodinu?

[xxxs]

presne tak som to urobil. teraz, ked som chcel zase pracovat, tak som vaznejsie ochorel. necakane financne riziko.

[stybla]

Jo jo, jedna nase znama take delala zdravotni sestru. Moc jsem nechapal, jak a proc by nekdo takove zamestnani mohl ukoncit (nebylo mi tolik co ted). Uz to (s postupem casu a zkusenosti) chapu moc dobre.

[hnt]

+1, taky mam doma sestricku

[Dag]

Tohle mi přijde jako normální "přetaženost". Prostě obrovské nároky a za to minimální ocenění, ať už finanční a nebo jiný. Pod vyhořením (ach ty moderní syndromy) si představuju ztrátu elánu, motivace, přechod z iniciativy do rutiny spojené s permanentní opruzeností. Z toho následně větší únava, protože permanentní znechucení vysává energii. Vnímám v tom rozdíl, ale netrvám na tom.:)

Osobně i myslím, že snad nejdůležitější jsou vztahy na pracovišti a atmosféra, kterou nastolí šéf.

[h.xman]

Osobně i myslím, že snad nejdůležitější jsou vztahy na pracovišti a atmosféra, kterou nastolí šéf.

Tohle je na jedné straně pravda, vztahy jsou velmi důležité, ale na druhé straně mi to připadá jako těžké podcenění problému... nevím jak to vyjádřit, ale po přečtení vašeho příspěvku jsem měl těžce rozporuplné pocity, že vlastně souhlasím, ale zároveň si myslím, že kdo si myslí to co vy, špatně skončí.

Syndrom vyhoření je specifická věc a je potřeba přijmout speciální opatření, takové ty obecné věci jako "dobré vztahy" rozhodně nestačí. Osobně si myslím, že na něco je potřeba mít i speciální povahu - já například jsem zjistil, že na některé věci prostě nemám povahu, a když jsem si všimnul co to se mnou dělá, po puhém roce jsem došel k závěru že tohle prostě nejde dál a musel jsem změnit profesi.

Měl jsem v popisu práce to, že jsem se často musel starat o umírající lidi. Ze začátku mi jich bylo líto, ale po čase jsem se přistihnul... je dost hrozné to i napsat... že je v podstatě začínám nenávidět. Můj rozum věděl, že jsou to chudáci, kteří za to nemůžou, ale emocionálně jsem se prostě přes to nedokázal přenést. Jako bych jim dával za vinu, že se kvůli nim musím celé dny koukat na absolutně nejhorší sračky, do kterých se člověk může dostat. Říkali nám, že to je normální reakce, ale zase to věděl jen můj rozum, a emocionálně mi to moc nepomohlo. To absolutně není otázka peněz nebo vztahů, tohle všechno tam bylo dost dobré... ale prostě buď se mi nepodařilo vypořádat se se syndromem vyhoření, nebo na to prostě nemám povahu. A podle toho, co jsme se tak o tom bavili, tak nejsem jediný.

A taky si myslím, že jak tady někteří píší něco jako že práce by měla být důležitější než člověk, jinak nemá smysl... sorry, ale myslím že to jsou blázni kteří špatně skončí.

[Dag]

Ale ano, já si sám uvědomuji že žiji na hraně vyhoření, ne-li něčeho jiného (asistent lidí s autismem). Také často jen pomáháte přežít další den bez vyhlídky na šťastný konec. Vidíte občas věci, z kterých by slabší povaha bez treningu mohla mít problémy... ano.

Z těch padesát let co žiji se mi už také leccos přihodilo a tak rozeznávám dva stavy. To co bych nazval vyhořením a pak takovou, už základní, vyčerpanost. Ty stavy se prolínají a je to trochu slovíčkaření. Asi tak, když půjdete k pásu a budete dělat na směny, vezmete toho moc, budete předrážděnej, vyčerpanej, otrávenej... Když budete dělat s nadšením učitele a vymýšlet na každou hodinu nový, krásný program školy hrou, a budete po léta sprdáván ředitelem, rodiči, budete přeřvávat žáky, tak zjistíte že je nenávidíte, že se vám dělá zle, když máte do školy. Jste vyhořelý, ten první je utahaný. Což ale málokdy bude v čisté formě. Já se ale pro svoji psychohygienu snažím ty stavy oddělit. Tedy přijít na to, kdy potřebuji odpočinek a kdy potřebuji změnit přístup, místo.

S tím šéfem, prostředím, to je také zkušenost. Když vám šéf, kolegové dělají naschvály, bojujete se všemi a všichni proti všem, boss pátrá po chybě, aby vás mohl konečně zase seřvat. Sám nic nedělá a je otrávenej a otravnej, tak se to pracovní nasazení hůř snáší a ještě hůř se udržuje oheň nadšení. Když (já mám třeba kliku) se na vás usmívá, poděkuje že jste přišli do práce, když zvoráte vyplnění úředních lejster, tak to za vás sám, doma večer opraví a jen vás jemně upozorní že se to dělá jinak... No tak to se plápolá! :) A když pak vám zavolá: Honzo mohl bys v neděli... Tak vy (nebo alespoň já) řeknete: Jasně, s radostí! A ani nelžete.

Jo, dovolit si nenávidět je asi podmínkou na to, mít rád. S tímhle jsem se vyrovnal myslim slušně. Vůbec netrvám na tom, že budu stále empatický, láskyplný. A ono to funguje, ty stavy odporu jsou krátké.

[stybla]

Z těch padesát let co žiji se mi už také leccos přihodilo a tak rozeznávám dva stavy. To co bych nazval vyhořením a pak takovou, už základní, vyčerpanost.

Zajimave, takhle jsem o tom nikdy nepremyslel. I kdyz je pravda, ze jsem dost casto (v nedavne dobe a dobach) zacal pouzivat slova jako: odpocinek, dovolena, odjet nekam pryc, etc. Mozna tedy pouze vycerpanost, nez-li vyhoreni.

[Dag]

Ten příklad s vyhořelým učitelem jsem napsal špatně. Ono to může jít dobře, někdy se to zadrhne, ale jde to dobře. Dokonce vás oceňují, dávají vám odměny, div před vámi neklekají, rodiče vám říkají že jste druhý Ámos, děti o letech nadšeně zdraví a děkují. A vy najednou zjistíte, že se vám zoufale nechce už nic vymýšlet. Použijete nějakou šablonu co funguje, nějak to zplichtíte, ono o také jde. Už se nechcete prát s každým neúspěchem, hledat jak líp. Už nehoříte. Ono to jde, ale začíná vás to otravovat, unavovat. Tohle já mám jako vyhoření. Tenhle stav prostředí jen oddálí. Ale myslím že podstatně. Tak, že někdo vyhoří až v osmdesáti letech. :)

[stybla]

Chapu.

• Vycerpanost beru tak, ze clovek muze byt docasne znechuceny, dojde ke ztrate nejakeho idealu (vize), etc., ale porad je mozne se za urciteho impulzu vratit zpet. novym impulzem muze byt odpocinek, stanoveni noveho cile, etc.
• Vyhoreni - priznam se, poradne nevim. mozna takove to - jit do prace, odkroutit svych 8h a vypadnout domu. ostatne je to popsane v clanku. navrat resp. zapaleni, nebo nalezeni chuti do dane prace, nehrozi za (temer) zadnych podminek.

Otazka > vztahuje se to na dane zamestnani, profesi, cely zivot nebo je to ruzne clovek od cloveka, pripad od pripadu? I kdyz me tak napada, ze najiti jineho zamestnani popr. konicku, pokud se jednalo o druh zabavy, muze zpusobit znovu-zapaleni pro jinou vec.

[Dag]

Já nejsem ani zdaleka odborník. Krom toho se ten termín, jak koukám, po ta léta co existuje poněkud mění, vztahuje k širšímu problému.

Určitě je to (to je i v článku a všude) případ od případu. Někdo musí co pět let změnit místo, nejraději obor, jiný ne.

Mně se osvědčuje, pokusit se podívat na to co dělám trochu odjinud, zkusit to dělat jinak, změnit motiv, cíle... Kouknout se na jiné a zjistit, že nejsem na konci učení ale na začátku. Já přišel o několik koníčků, tam se mi nezdálo důležité to zachraňovat. Intnzivně jsem něčím žil a nejedou konec, nezájem.

[~]

No vidite, to ja potrebuji jen nebyt nucen pracovat s winblows a nebyt nucen v tom zkur. bitched $hitu programovat kdyz to M$ cele zkur*** uz zakladnim konceptem. V opacnem pripade si dojdu odkroutit svych 8h a vypadnu domu.

[Dag]

To že dobré vztahy nestačí, to bych bral jako fakt. Jen si myslím že jsou velmi důležité. Někdo potřebuje supervize, ta někdy pomůže, někdo se odreagovat. Já v současné chvíli asi nepotřebuji nic. Ale to se může zítra změnit. Ale já myslí mám trochu specifickou psychickou konstrukci. :)

[Vlastimil Ott]

Díky za kvalitní čtení, moc zajímavé.

[stybla]

Super clanek (poznal jsem se). To, ze to (vyse zminene rady) nelze uplatnit v praxi jeste neznamena, ze to neni pravda. Zalezi to na spolecnosti a nastavenych pravidlech, pristupu, a tak.

[User682]

zdravim,

chybi mi tu uz jen clanek o tom, jak si poprve najit holku ve svych 40 letech po 25 letech v IT. Fakt mimo zde na portalu.

Osobne bych cekal clanek jinde, i presto ze v clanku je hodne zajimavych veci - blog. Samozrejme, ze co je to vyhoreni vim. O poslednim roce nebudu povidat.

Jen mi tu chybi par zakladnich veci, jak tomu predejit (doporucuji ozkouset):

- kvalitni strava - dostatek masa a zeleniny

- dostatek odpocinku (8.hodin denne neni problem)

- dostatek sexu

- sport (vcelku nutnost v dnesni dobe)

PS: priste si dejte odkaz na nejake odborne sluzby v oblasti psychologie. Ono to pak vypada lepe. Ale jinak musim uznat, ze pro clanek je abclinuxu dobre misto. Hodne lidi by melo mnohdy soude podle blogu vyhledat odbornou pomoc.

Pavel Kysilka

[stybla]

Pokud se ti clanek nelibi, tak ho proste necti.

Hodne lidi by melo mnohdy soude podle blogu vyhledat odbornou pomoc.

Zkus zacit u sebe, pak rad druhym.

[melkors]

Tak ja nevim: Netrefil jste se s reakci nebo mate problem s pochopenim psaneho textu?

[stybla]

Tak ja nevim: Netrefil jste se s reakci nebo mate problem s pochopenim psaneho textu?

Vzhledem k tomu, ze jsem z daneho prispevku citoval, tak ano, mam (ocividne a asi) problem s pochopenim textu prispevatele.

[Josef Kufner]

Ono goldenfish mívá trošku potíže s formulováním myšlenek a jeho příspěvky jsou obvykle spíš takový dump aktuálního stavu mysli, který se během provádění dumpu může pozvolna měnit. Ne, že by jeho příspěvky byly špatné, jsou jen tu a tam poněkud matoucí.

A že si první a poslední odstavec zcela odporují přece nemůže nikoho vyvédst z míry

[User682]

zdravim,

jo, rychleji myslim, nez komunikuji. Klasika. Znamy problem. Ale stav mysli je porad stejny. Jsou nazory, ktere nemam duvod cele roky menit.

Ono si ty dva odstavce mohou odporovat. Ale "logicka pravda" je porad stejna. Velmi nesrozumitelne receno.

Celkove jde o to, ze odborny portal ma byt odbornym portalem, at Vam plati cokoli. Jenomze uz je pozde. Clanek mel uspech a budou dalsi. Cesta se spise jmenuje placeny blog. A vubec, tohle je na provozovateli. Reklamu to chce drzet na patricnych mistech. Ale to mozna platilo a dneska spise musime dohanet "amiky" a mit kazdy sveho "pakose". Ono to by v dobrem receno, nebylo abclinuxu, kdyby jednou za cas neprisla nejaka "inovace".

bye gf

[stybla]

Ah, tak to jo. Jak si napsal, zalezi to na provozovateli. Ale treba, kdyz sezenes resp. se k tobe prida 10-200...N lidi, kteri s tim nebudou souhlasit, tak se to zmeni. Na druhou stranu jsme v CR a moc dobre vime, jak se zde na protesty a stavky hledi.
Jinak musim rict, ze clanek se mi vcelku libil, i kdyz je tu opravdu necekany. Zase je to zpestreni vcelku nudneho IT zivota

[bl4z4]

Velmi pěkný článek. Lepší projít všemi fázemi a poučit se, než zůstat ve fázi frustrace jako se to podařilo mně. Skončilo to chirurgickým zákrokem, jednotkou intenzivní péče a půlroční rekonvalescencí. Od té doby dodržuji pravidelný režim stravování a spánku, a jsem v pohodě. Stres odbourávám sportem. 2 hodiny spánku denně, sušenky a multivitamín není opravdu to pravé . Dejte bacha na to, aby nebyly poslední signály vašeho těla "chcípneš", pak už to dopadá bídně. Člověk není robot.

[zak]

Téměř stejný článek jsem viděl před nějakou dobou i "bězných" novinách.

Byla tam navíc jen poznámka, která řešila kdo může a nemůže vyhořet. V článku tvrdili, že se to týká jen těch, kdo pracují s dalšími lidmi, pracujících s technikou se to netýká. Podobné úvahy, na téma v které pozici lze vyhořet, zazněly i v předhozích příspěvcích.

Myslím si, že nezáleží tolik na vnějších vlivech jako jsou pracovní pozice nebo typ práce, jako spíš na vnitřním rozpoložení. Vyhoření je o střetu představy s realitou. Je jedno, jestli je ta představa taková, že já jsem anděl a pomáhám druhým a oni to nedocení. Nebo já pracuji s tímto dokonalým nástrojem/postupem a nikdo další jeho genialitu nedokáže ocenit a využít jeho možností. Případně ti nevděčníci kazí nebo nevhodně zachází s "takovou krásnou věcí".

A když se k tomu přidá ještě další "objektivní" měřítko jako je odpovědnost, nutnost plnění termínů nebo finanční zainteresovanost na věcech, které dotyčný nemůže ovlivnit, a to ten tlak ještě zvýší, protože to už není jen taková blbá nálada, která se těžko vysvětluje, ale "objektivní" fakt.

Myslím, že jediné řešení je popsané výše - uvědomit si svou roli, možnosti, práva a odpovědnost v systému a podle toho se zařídit. Uvědomit si, kdy je setrvání v práci loterií a jízdou z kopce bez brzd a případě včas odejít. Naučit se říkat NE, plánovat úkoly a měnit plány podle nových okolností. Počítat s časovou a finanční rezervou pro případ selhání. Důležité je uvědomit si rozdíl a jasně rozlišovat mezi průběžným snažením a aktivitou typu one-time shot a nezměňovat je mezi sebou.

[Jirka P]

V článku tvrdili, že se to týká jen těch, kdo pracují s dalšími lidmi, pracujících s technikou se to netýká.

To je podle mne nesmysl, např. mechanika odpovědného za provozuschopnost vozového parku se to může týkat také.

[Jose.D]

zajímavý článek.

[robotics]

Prvně sem myslel, že se článek bude zabývat jak v ubuntu nastavit efekt zhoření okna aplikace při jejím ukončení.

[dad]

terminove je clanek absolutne mino - do 1/2 ledna jeste bude 'zapadni' svet vyckavat, jestli to pomuze, ze se zavrou na 5 tydnou vsechny fabriky a pote se zjisti, ze ne a na 2 dalsi mesice si pomohou firmy zkracenou pracovni dobou s 75% platem. Od dubna nastava masova nezamestnanost a nebude 'do ceho pichnout.

Svetu nastavaji trochu jine starosti.

[kotz]

Myslím že tenhle článek se nezaměřuje na světové starosti, ale spíš na starosti jednotlivce. Ale je to dobrý vtip. :)

[Dag]

Inu máte asi pravdu kolego, že pokud máte starost co do huby a kde vzít na nájem, problém vyhoření je rázem malichernou hříčkou pro ty, co neví co roupama.

Ale třeba jste jen optimista? Prů..., ehmmm katastrofy, přicházejí nečekaně. Snad nikdy nikdo nijakou předem neodhadl. Tedy vždycky se najde zpětně někdo, kdo něco takového říkal, neboť při množství vyřčeného je prakticky jisté, že někdo něco takového řekl. Zpětně navíc všichni tohle věděli, ale jinak vždycky prognóza jde vedle. Takže podle tohoto zákona se nám krize vyhne - hurá! A přijde něco jiného, pravděpodobně horšího. Tak nějak.

[vyhorelej]

Bohužel to vidím stejně. Bohužel v tomhle stavu nelze mít stejný elán jako v době, kdy víte, že váš super nápad dosáhne realizace a bude aspoň pár let někomu prospěšnému prospěšný.

V době krizí člověk dokáže přehodnocovat, a proto mám v poslední době chuť, přestat se věnovat počítačům úplně. Aspoň na chvilku, než mě zase chytí programování.

Díky tomuhle stavu nechuti, je mi dovoleno vidět, jak je celé IT samoúčelné a vede leda k větší kontrole nás samých někým, kdo akorát využije našich skvělých nápadů.

[melkors]

Verim tomu, ze se na pichani vzdycky neco najde ...

[Alf]

A ja som sa tešil na how-to pre podpaľačov-samovrahov... :-/

[jyrki]

Jsem ve stadiu apatie

[Ness]

Nejsi sám ...

[kralyk z abclinuxu]

Myslim, že neumím přiměřeně odpočívat, relaxovat, regenerovat svou energii. Když mám makat tak odpočívám, a když mám odpočívat, makám. Znáte to. Ale poslední dobou se to pozvolna zlepšuje, věřím, že zachvíli budu v cajku...

[Mykonou]

Tak podle tech bodu "vyhorim" tak ob mesic. Na zacatku je vsechno fajn, v pulce jsem dost dne a zbytek mesice se vyhrabavam zpatky. Tak nejak se ale na to "spaleniste" divam cim dal casteji a dyl ... no, ono bude taky jinymi vecmi ...

[kralyk z abclinuxu]

jasný no, 'princip fénixe', taky to někdy tak mám...

[freshmouse]

Možná budu první, kdo to řekne (a možná i poslední), nicméně jsem asi vyhořelý ztroskotanec a debil (obojí bez možnosti nápravy), takže to říct prostě musím. Případně mou nevhodnou reakci rovnou přeskočte -- podle chuti...

Domnívám se, že tento článek nebyl napsán pro ABC Linuxu ani jiné obdobné médium. Osobně jej řadím spíše někam k magazínům pro (vyhořelé?) ženy; dají se tam ale pozorovat také prvky reklamního textu, takže kořeny článku lze hledat i na reklamním letáčku (nabízejícím kurzy CMC Graduate School of Business, o.p.s., samozřejmě), pokud ne rovnou na měkkém a voňavém papíru z drogerie...

Burn-out, mobbing, entusiasmus... To mě máte až za takového idiota?

Připomíná mi to televizní seriály z lékařského prostředí, kde doktoři sem tam utrousí děsně moudré a vědecké termity, aby se divák aspoň na chvíli cítil jako intelektuál, žeáno...

Na tento typ článků jsem alergický (že by poslední stádium vyhoření?). Obecně známý problém, obecně známá řešení, trochu té reklamštiny, manažerštiny, pak nějaký citát z knížky typu Jak žít šťastně -- a lup ho, máme to! Článek jako vyšitý!

Fuj, doufám, že ABC nepůjde touto cestou. A to se netýká jen stylu článku, ale i tématu. Být to na téma Vyhoření ve výpočetní technice (nemyslím vyhořelé základní desky atp.!), tak prosím. Ale tohle tedy ne.

P.S.: Paní PhDr., mýlím se, nebo jste na toto téma psala (příp. budete psát) nějakou svou školní práci?

[patok]

reklama je dneska vsude, tak tim bych se moc neznepokojoval a myslim ze v tom clanku neco k zamysleni je. samozrejme nikdo (ani asi zadny psycholog) nema presny recept na lecbu lidskych dusicek, ale dokaze ty lidi primet k tomu, aby se zamysleli a treba je i nakopne spravnym smerem... ten zbytek je pak na kazdym z nas.

[freshmouse]

Reklama jako taková mi nevadí. Nicméně ta bývá označena jako reklama...

[Robert Krátký]

A na abclinuxu také "reklama jako taková" bývá důsledně označena.

[Allstar]

Moc, dik za super clanek. (Bohuzel jsem uz vyhorel.)

[pakanek]

Bezva. Je fajn si obcas neco takoveho precist i zde. Vzdyt treba namaha oci a sedaciho aparatu ma take zasadni vliv na praci u pocitace. At lide znaji sva rizika.

[Fluttershy, yay!]

To už je jako na Root.cz, bohužel.

[*]

Love it or leave it.

[BrainLess]

Nemohla by pani doktorka tez zpracovat presny postup jak spravne kakat ale pritom se nepokakat ? Mozna by to melo nejaky prinos.