OpenSearch (Wikipedie) byl vydán ve verzi 3.0. Podrobnosti v poznámkách k vydání. Jedná se o fork projektů Elasticsearch a Kibana.
PyXL je koncept procesora, ktorý dokáže priamo spúštat Python kód bez nutnosti prekladu ci Micropythonu. Podľa testov autora je pri 100 MHz približne 30x rýchlejší pri riadeni GPIO nez Micropython na Pyboard taktovanej na 168 MHz.
Grafana (Wikipedie), tj. open source nástroj pro vizualizaci různých metrik a s ní související dotazování, upozorňování a lepší porozumění, byla vydána ve verzi 12.0. Přehled novinek v aktualizované dokumentaci.
Raspberry Pi OS, oficiální operační systém pro Raspberry Pi, byl vydán v nové verzi 2025-05-06. Přehled novinek v příspěvku na blogu Raspberry Pi a poznámkách k vydání. Pravděpodobně se jedná o poslední verzi postavenou na Debianu 12 Bookworm. Následující verze by již měla být postavena na Debianu 13 Trixie.
Richard Stallman dnes v Liberci přednáší o svobodném softwaru a svobodě v digitální společnosti. Od 16:30 v aule budovy G na Technické univerzitě v Liberci. V anglickém jazyce s automaticky generovanými českými titulky. Vstup je zdarma i pro širokou veřejnost.
sudo-rs, tj. sudo a su přepsáné do programovacího jazyka Rust, nahradí v Ubuntu 25.10 klasické sudo. V plánu je také přechod od klasických coreutils k uutils coreutils napsaných v Rustu.
Fedora se stala oficiální distribucí WSL (Windows Subsystem for Linux).
Společnost IBM představila server IBM LinuxONE Emperor 5 poháněný procesorem IBM Telum II.
Byla vydána verze 4.0 multiplatformního integrovaného vývojového prostředí (IDE) pro rychlý vývoj aplikaci (RAD) ve Free Pascalu Lazarus (Wikipedie). Přehled novinek v poznámkách k vydání. Využíván je Free Pascal Compiler (FPC) 3.2.2.
Podpora Windows 10 končí 14. října 2025. Připravovaná kampaň Konec desítek (End of 10) může uživatelům pomoci s přechodem na Linux.
„Ten pacoš, co teď odešel, tak ... Už se na ty ksichty nemohu ani podívat, kolik tam ještě máme těch kousků? Ti lidé si myslí, že já nemám žádné starosti!“ Když tohle zaslechnete z úst člověka, kterého znáte jako nadšence, ať už je to knihovnice, pracovník v servisu, zdravotní sestra, lékař nebo tým leader či vrcholový manažer, manažerka, je to šok. Když se potom na svého známého podíváte, uvidíte možná kruhy pod očima, napětí v těle a obličeji, možná i třesoucí se ruce a další signály, že něco není v pořádku. Tělesné vyčerpání doprovází i emocionální vyčerpání a lidé se cítí i vypadají jako „splasklé balónky“, protože veškerou energii potřebují na to, aby se ráno přinutili vstát, obléknout, jít do práce, obstarat si základní životní potřeby. Jsou podráždění, nervózní a roztáčí se kolo negativních postojů k druhým i sobě samým, začínají pochybovat o smyslu své práce, smyslu svého života.
Nadšená zdravotní sestra, lékař, který chtěl zachraňovat životy, manažerka, která s nadšením budovala novou organizaci, obchodník, lidé z pomáhajících profesí, učitelé – všichni ti nadšenci, kteří žili pro svou práci, hořeli a byli plni elánu - a najednou vyhoří. Doslova a do písmene – jako raketa, které vyhoří poslední zbytky paliva.
Co to znamená „syndrom vyhoření“? Podívejme se na definici, kterou odborníci nabízejí. Pojem „burn-out“ (vyhoření, vyhasnutí) zavedl v roce 1974 americký psychoanalytik H. J. Freudenberger a v USA byl tento pojem používán původně ve spojení s narkomany v chronickém stadiu, později v souvislosti s pracujícími lidmi, kteří projevovali letargii, zoufalství a bezmocnost. Podle Freudenbergera je burn-out „konečným stadiem procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entusiasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly)“ (Jaro Křivohlavý, Jak neztratit nadšení, GRADA 1998, s. 49). Bývá také definováno a subjektivně prožíváno jako stav fyzického, citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy. Další odborníci potom upozorňují na souvislost vyhoření s neschopností vyjádřit vlastní potřeby a pocity a souvislost s nenalézáním smyslu vlastní práce.
Při své konzultantské práci, včetně kurzů pro manažery a manažerky v oblasti lidských zdrojů špičkových firem, ale také při výuce na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy se velmi často setkávám s lidmi, kteří jsou vyhořením ohroženi právě proto, že si včas nenajdou způsob, jak si své nadšení a energii obnovovat.
Chcete vědět, zda patříte k ohroženým jedincům? Podívejte se na následující výčet a možná najdete varovný signál, varovné světýlko, které volá, pozor! Něco vyžaduje naši pozornost.
Komu hrozí vyhoření:
Vyhoření u zaměstnanců může začínat velmi nevinně, například tím, že nejsou informováni, že se problémy neřeší, že nevědí a nedostávají zpětnou vazbu, zda se úkoly podařilo splnit v požadované kvalitě a termínech. Samozřejmě, že vyčerpanost a únavu mohou způsobit i negativní vlivy v prostředí pracoviště (nedostatečné prostory, špatné osvětlení, vysoká hladina hluku, ...) a v manažerských pozicích přetíženost, stres a syndrom nepostradatelnosti. Rozhodující jsou ale mezilidské vztahy, role přímého nadřízeného a pochopitelně v prvé řadě to, jak si každý jednotlivě dokáže najít své další psychické pilíře v rodině, přátelích, koníčcích a zájmech.
Velmi důležitou informací pro vedení firem jsou výsledky výzkumů, které uvádějí, že syndrom vyhoření se vyskytuje v organizacích u zaměstnanců, kteří mají společného nadřízeného.
Vyhoření není škodlivé jen pro své oběti, ale i pro jejich okolí a hlavně jejich výkon a kvalitu práce. Lidé, kteří se dostanou do spirály vyhoření, chodí do práce se zpožděním a nechutí, protahují pauzy, odkládají kontakt s klienty a partnery, obtížně se soustředí, začínají být agresivní. To vše jako začarovaný kruh vede i ke zhoršování soukromých vztahů a rozvoji partnerských konfliktů. Zvýšená podrážděnost a přecitlivělost vede k vyhoření i v této oblasti.
Abychom vyhořeli, musíme hořet, a tak první fáze procesu vyhoření začíná velkým nadšením. Podle Edelwiche a Brodskyho najdeme v dynamice průběhu procesu vyhoření u většiny případů následujících pět stádií:
Nadšení – začínáme a sršíme elánem, máme velká (a často nerealistická) očekávání, práce nás naplňuje, plně se do ní ponoříme, pracujeme více než osm hodin, soboty a neděle. Nemáme čas na zbytečnosti jako odpočinek a bereme na sebe více a více – dobrovolně se přepracováváme a vydáváme mnoho energie, aniž bychom ji doplňovali.
Stagnace – energie ubývá, počáteční nadšení uvadá a my pomalu zjišťujeme, že existují omezení a ne všechny ideály půjdou naplnit a ne vše půjde hladce. Tu a tam se nám začne dařit vrátit se k některým koníčkům a osobním zálibám.
Frustrace – únava, nedostatek energie a opakovaná setkání s nespolupracujícími klienty, technickými a byrokratickými překážkami, vyskytují se spory, konflikty, nedorozumění. Začínají jak emocionální, tak fyzické potíže – hubneme nebo naopak přibýváme na váze, zhoršuje se celkový zdravotní stav a trvalý stres se zapisuje do našich buněk.
Apatie - pokud jsme v práci trvale pod tlakem a trvale frustrováni, pokud nemáme možnost situaci změnit a zároveň práci nutně potřebujeme, závisíme na ní jako na zdroji obživy, začíná se objevovat apatie. Projevuje se například tím, že člověk dělá pouze to, co má v náplni práce, nebo to, co je nezbytně nutné. Začne oddalovat schůzky, nepříjemná setkání, dává jen tolik energie, aby se jedoucí stroj udržel v chodu. Více jí už také obvykle nemá. Pocit, že něco být uděláno musí, nahradí pocit, že nemusí být nic.
Intervence - je cokoli, co uděláme, abychom tento rozjetý vlak zastavili. Intervence může vypadat tak, že si vyhradíme víc času na soukromý život, odjedeme na dovolenou, najdeme si nové přátele nebo se dokonce přestěhujeme. Můžeme začít znovu se vzdělávat, rozvíjet se, zastavit se a přehodnotit svůj vztah k práci a životu vůbec.
Je mnoho rad a mnoho doporučení, jak vyhoření předejít nebo ho alespoň ještě včas zastavit. Vybrala jsem ty, které považuji za nejdůležitější do následujícího desatera.
Při prevenci vyhoření je důležitý náš postoj k práci. Měla by být smysluplná, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem našeho života. Vyhoření není nemoc, kterou někde chytíme, většinou jsme jeho aktivními spolutvůrci.
Přeji vám, abyste toto desatero nepotřebovali, protože jste je již do svého života a práce zařadili.
Autorka PhDr. Ivana Hospodářová, absolventka FF UK Praha, obor vědecké informace a knihovnictví, postgraduálního studia na PF UK Praha, studia aplikované sociální psychologie a speciálního výcviku trenérů Stirlingské university, Skotsko. Výcvik transakční analýzy, systemického koučování a systemických konstelací a výcvik trenérů paměti. Zakládající člen Asociace mediátorů ČR, zakladatelka Agory-Praha, o.s., fóra pro dialog a komunikaci, spoluzakladatelka Prague Speakers Toasmaster International, členka Klubu manažerek ČSJ, ATKM, České asociace koučů a České asociace trenérů paměti a mozkového joggingu. Je lektorkou na CMC Graduate School of Business, o.p.s.
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej:
Vyhoření tedy nejméně hrozí těm, kteří nemají žádnou rozhodovací pravomoc, ani zainteresování na výsledku svém či firmy.nutnost říct, že to je pravda... Ale tihle lidé si většinou najdou nějakou jinou seberealizaci (a pokud je smysluplná, tak občas vyhoří v ní...)
Ten bod 9 je zvláště v první části naprosto kritický - všimněte si, že zatímco pečlivě sledujeme čidla v počítači (lm-sensors), tak naprosto ignorujeme zprávy čidel vlastních. Přitom moje tělo ovlivňuje moji pracovní výkonnost více, než ten pitomý počítač přede mnou.
On náš mozek je taky počítač a umí toho hodně. Ale na co se ho nezeptám, to neřekne. Takže dopsat do cronu dotazy na stav vlastních čidel a spustit procesy pro regeneraci.
A: ...jak přijdu domů, vytáhnu nafukovací pannu.
B: Je to ještě vůbec panna?
To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.Vidis, tak to ja kdybych si mohl vybrat, jestli mam umrit ja a nebo vsechny projekty, na kterych delam, myslim, ze bych dlouho nevahal :)
Pragmatik je clovek, ktery za sebe nechava umirat sve idejeSkoda, ze si nemuzu vzpomentou, kdo to rekl (zkousel jsem googlit, ale kde nic tu nic, zato nektere odkazy byly docela morbidni ...).
Chce to jenom ....Bože, ako ja som alergický na reči typu "stačí len". Sú toho plné "múdre" knihy a ten najväčší paradox je, že sa tým opisujú najťažšie veci na svete. Stačí len: mať pevnú vôľu, stačí len byť trpezlivý, nevzdávať sa, bla, bla bla.. Ale ako to prakticky zrealizovať, nikde ani slova. (Jednu z tých kníh mám v pätičke, ehm...
Tak nejsem sám, kdo má pocit, že ten článek je psát přímo pro tebe.
To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.
Ano, člověk je důležitější než práce. To není myšleno tak, že by se ta práce neměla udělat vůbec, to je myšleno jinak. Totiž, že nemá smysl k vůli práci skončit u lékaře nebo hrobníka. Vše se dá odložit.
Na začátku projektu je obvykle situace taková, že je nutné udělat všechno a hned.
Na začátku každého projektu by se měl stanovit postup práce. U programování se tomu říká analýza a návrh. Cokoliv. Pak je jasné pořadí, priority a lze rozdělit práci mezi zaměstnance (nebo pro jednoho zaměstnance to pořadí). Obvykle je to daleko efektivnější, než hurá na pracovní hromadu.
IMO tohle vůbec není možné. K efektivnímu plánování by člověk potřeboval znát budoucnost, jinak jsou plány jen další znervózňující element. Rovnoměrná práce je iluze, protože to, co je potřeba udělat, je z principu rozmístěno v čase nerovnoměrně
Je to možné. Přece vím, že mám udělat těchto 5 úkolů, tak si to rozdělím časově tak, abych to v pohodě stihl (pokud mi ovšem nadřízený nedal na 5h práce 3h času, pak je na čase říci ne). To přece lze.
U lékaře i hrobníka nakonec všichni skončíme tak jako tak; dávám přednost tomu pokusit se předtím udělat něco užitečného.
Ano, otázkou je kdy. Jeden můj kamarád nemá moc daleko k celkovému zhroucení (po jedné příhodě si začal dávat pozor, ale zase do toho spadl). Tímto stylem dostane ve 30 infarkt. A co z toho života vlastně má, když nezná víkendy a maká 16h denně?
Vše se dá odložit.Promiň, ale to je nesmysl - většina důležitých věcí se moc odkládat nedá, protože odkládáním ztratí smysl - technický projekt zastará, originální nápad ti vyfouknou, někdo umře, někdo se na tebe vykašle...
Podívej se na kontext. Pokud by ta dokumentace stihnutá o den dříve znamenala, že tě pak odvezou na lůžko, kde strávíš 14 dnů, tak to nemá smysl a navíc tam pak budeš chybět. Toto nepochopil můj bývalý šéf, ždímal z lídí co se dalo. Člověk ve stresu dělá víc chyb, obvykle je i pomalejší a je náchylnější i k nemocem. Efektivita jde k čertu.
Nevím. Uvedené rady vypadají hezky v teorii, ale myslím, že v praxi nejsou moc aplikovatelné. Jen co mě tak spatra napadlo: Naučte se říkat NE, nenechávejte se přetěžovat a myslete na sebe. Stanovte si priority a nevyplýtvejte energii na priority druhých. Plánujte, rozdělujte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se odkládání.
Ja myslim, ze tady se spis narazelo na lidi, ktery jsou hodne malo nebo spis vubec nejsou asertivni. Samozrejme, u nekterych ukolu neni mozny dopredu urcit priority, ikdyz pak je mozna prace spatne naplanovana. Samozrejme jsou veci, ktery proste se musi udelat hned.
Mam ale dojem, ze autorka timhle narazela na lidi, kteri si nechavaji od vedoucich davat vice a vice prace, ikdyz to treba neni jejich naplni a mohli by tu praci klidne odmitnout, protoze na to je v kolektivu jiny clovek. Stejne tak, neplytvat energii na priority druhych je presne to same - kolegovi se nechce neco delat, tak za tebou prijde, ze toho ma moc, ze nestiha, jestli mu s tim nepomuzes. Malo asertivni clovek nedokaze odmitnout a tim se pak pretezuje. Pak ho samozrejme stresuje, ze nestiha ani svoji praci.
S tim planovanim je to slozitejsi, ale kazdy clovek, ktery ma nejakou mensi zodpovednost, tak by mel dokazat aspon trosku resit svuj rozvrh - pokud ne, tak je zrejme na spatne pozici a mel by mit sveho vedouciho, od ktereho by mel dostavat presne ukoly "ted udelej tohle, pak tamto". Urcite si u kazdeho ukolu dokazes rict a zjistit, jaky mas termin. Takze tezsim ukolum s blizkym terminem das vyssi prioritu a lehkym ukolem s zadnym nebo hodne vzdalenym terminem das nizsi prioritu - ne ze dulezitej tezkej ukol s blizkym terminem odsunes do pozadi, protoze se ti nechce s nim zabyvat. Samozrejme, pokud dostavas jenom ukoly, ktery te nebavi resit, je zrejme nejlepsi zmenit pracovni misto.
Tim rovnomernym rozdelovanim prace se ma clovek pojistit, ze pak den pred terminem nezjisti, ze ma udelat nejakou slozitou praci, ktera mu zabere tyden a tim ho to totalne vystresuje.
To by znamenalo, že člověk je důležitější než práce, kterou vykonává - pokud to tak je, tak je to špatná práce a neměl by ji dělat vůbec. Jestliže něco dělám, tak by to ksakru mělo být větší než já, jinak marním čas.S tím bych osobně nesouhlasil, ale budiž, u mě je to čistě subjektivní neodůvodnitelný pocit
Stanovení priorit často nelze provést, dokud není celá práce hotová a neukáže se, čím se původně mělo začít. Na začátku projektu je obvykle situace taková, že je nutné udělat všechno a hned.Tady to souvisí s tím umět říkat NE a to i za běhu událostí = umět skončit jako vývojář nějakého OpenSource projektu, pokud nestíhám v práci a ne táhnout všechno najednou, nebo skončit v práci, abych se věnoval OpenSource... To je stanovení priorit... Pokud mám jen jednu věc, pak je stanovení priorit: Stojí mi za to si teď v práci 3 měsíce huntovat zdraví, nebo je mám poslat někam a najít si práci, kde budu mít "důstojnější" podmínky
Plánujte, rozdělujte si práci rovnoměrně a vyhýbejte se odkládání. IMO tohle vůbec není možné. K efektivnímu plánování by člověk potřeboval znát budoucnost, jinak jsou plány jen další znervózňující element. Rovnoměrná práce je iluze, protože to, co je potřeba udělat, je z principu rozmístěno v čase nerovnoměrně.Tady je to IMHO o tom: dělejte si věci dřív, když si to dáte těsně před termín, něco se podělá a budete v pytli (výsledek: budete denně do 3 vzhůru, abyste to stíhal)
Osobně i myslím, že snad nejdůležitější jsou vztahy na pracovišti a atmosféra, kterou nastolí šéf.Tohle je na jedné straně pravda, vztahy jsou velmi důležité, ale na druhé straně mi to připadá jako těžké podcenění problému... nevím jak to vyjádřit, ale po přečtení vašeho příspěvku jsem měl těžce rozporuplné pocity, že vlastně souhlasím, ale zároveň si myslím, že kdo si myslí to co vy, špatně skončí. Syndrom vyhoření je specifická věc a je potřeba přijmout speciální opatření, takové ty obecné věci jako "dobré vztahy" rozhodně nestačí. Osobně si myslím, že na něco je potřeba mít i speciální povahu - já například jsem zjistil, že na některé věci prostě nemám povahu, a když jsem si všimnul co to se mnou dělá, po puhém roce jsem došel k závěru že tohle prostě nejde dál a musel jsem změnit profesi. Měl jsem v popisu práce to, že jsem se často musel starat o umírající lidi. Ze začátku mi jich bylo líto, ale po čase jsem se přistihnul... je dost hrozné to i napsat... že je v podstatě začínám nenávidět. Můj rozum věděl, že jsou to chudáci, kteří za to nemůžou, ale emocionálně jsem se prostě přes to nedokázal přenést. Jako bych jim dával za vinu, že se kvůli nim musím celé dny koukat na absolutně nejhorší sračky, do kterých se člověk může dostat. Říkali nám, že to je normální reakce, ale zase to věděl jen můj rozum, a emocionálně mi to moc nepomohlo. To absolutně není otázka peněz nebo vztahů, tohle všechno tam bylo dost dobré... ale prostě buď se mi nepodařilo vypořádat se se syndromem vyhoření, nebo na to prostě nemám povahu. A podle toho, co jsme se tak o tom bavili, tak nejsem jediný. A taky si myslím, že jak tady někteří píší něco jako že práce by měla být důležitější než člověk, jinak nemá smysl... sorry, ale myslím že to jsou blázni kteří špatně skončí.
Z těch padesát let co žiji se mi už také leccos přihodilo a tak rozeznávám dva stavy. To co bych nazval vyhořením a pak takovou, už základní, vyčerpanost.Zajimave, takhle jsem o tom nikdy nepremyslel. I kdyz je pravda, ze jsem dost casto (v nedavne dobe a dobach) zacal pouzivat slova jako: odpocinek, dovolena, odjet nekam pryc, etc. Mozna tedy pouze vycerpanost, nez-li vyhoreni.
Otazka > vztahuje se to na dane zamestnani, profesi, cely zivot nebo je to ruzne clovek od cloveka, pripad od pripadu? I kdyz me tak napada, ze najiti jineho zamestnani popr. konicku, pokud se jednalo o druh zabavy, muze zpusobit znovu-zapaleni pro jinou vec.
Hodne lidi by melo mnohdy soude podle blogu vyhledat odbornou pomoc.Zkus zacit u sebe, pak rad druhym.
Tak ja nevim: Netrefil jste se s reakci nebo mate problem s pochopenim psaneho textu?Vzhledem k tomu, ze jsem z daneho prispevku citoval, tak ano, mam (ocividne a asi) problem s pochopenim textu prispevatele.
V článku tvrdili, že se to týká jen těch, kdo pracují s dalšími lidmi, pracujících s technikou se to netýká.To je podle mne nesmysl, např. mechanika odpovědného za provozuschopnost vozového parku se to může týkat také.