On by takový procesor mohl být dost jednoduchý, protože se velká část přáce, kterou u klasických procesorů dělá hardware, přenáší na překladač nebo programátora. Já sám jsem nad tím nějakou dobu přemýšlel, a při použití vnitřní sběrnice, která by propojovala jednotlivé bloky (registrové banky, sčitačky, posoubačky, banky konstant a pod.) by byla hlavní řídící jednotka velmi primitivní - jediné, co by dělala, by bylo načtení "instrukce", která by byla složená z adresy zdrojového a cílového portu jednotky, a její odeslání na vnitřní sběrnici. V okamžiku, kdy by zdrojová i cílová jednotka (např. registrový blok a sčítačka) oznámily, že jsou připravené (díky tomu není třeba zdroj hodinováho signálu), došlo by k přesu dat mezi zdrojovým a cílovým portem. Díky tomu by mohla být adresní a datová sběrnice multiplexována, aby nezabírala moc vodičů.

Jediná specialita, co by byla v řidící jednotce, by byla sčítačka, která by normálně inkrementovala ukazatel "instrukcí", ale pokud by se do některého z jejich vstupních portů zapsalo, tak by se hodnota buďto přesunula (absolutní skok) nebo přičetla (relativní skok) k ukazateli adresy (normálně by se přičítala jednička/velikost instrukce). Podmíněnost/nepodmíněnost by se realizovala přes registr příznaků, do kterého by se před tím zapsal stav příznaků (načtený třeba ze sčítačky), plus maskovací registr, který by ovlivňoval ,které příznaky musí být jedničkové, které nulové, u kterých je to jedno a jestli se bude realizovat logický součet nebo součin (což dává takové možnosti podmíněných skoků, že proti nim blednou i nejciscovatější CISCi).

Potom by třeba asemblerská instukce "Skoč relativně o hodnotu z registru, je-li výsledek nula" vypadal takto:

1. Příznaky sčítačky->Vstup příznaků řídící jednokty
2. Banka konstant*/registr->Vstup masky řídící jednotky
3. Registr s hodnotou skoku->Vstup pro relativní skok řídící jednotky

V n9 by byly připravené kosntanty pro nejpoužívanější typy skoků, v tomto případě něco typu ZERO_FLAG | SET | AND.

Protože na tomto vstupu je spoušť (proto je architektura transport-triggered), tak řídící jednotka vymaskuje načtené příznaky maskou a pokud vyjde jednička, tak přičte obsah registru s hodnotou skoku, jinak přičte jedničku/velikost instrukce. To se dá kompletně realizovat pomocí relativně malého množství logických hradel a bez jakéhokolicv mikrokódu.

Pro procesor, srovnatelný s jednoduchým osmibitem, by stačili tyto jednoky:

• Řídící jednoka
• Banka registrů
• Banka konstant
• Sčítačka
• Logická jednotka (AND/OR/XOR/NOT)
• Posouvačka (vlevo/vpravo podle hodnoty v registru)
• Jednotka pro přístup k paměti a/nebo IO portům
• Jednotka realizující zásobník

Pro minimilnání sadu, nutnou pro Turing-kompletnost, by stačily jen dva-tři registry, klasická ALU (sčítačka+logická jednotka+posoubvačka dohromady) a jeden register pro přístup k paměti.

Výhoda je, že je velmi jednoduché přidat další jednotky - například další sčítačku (třeba jen pro skoky) a logickou jednotku, násobičku, děličku, druhou jednoku registrů a zásobníku (např. pro účely obsluhy přerušení), přičítačku (inkrementátor?), jednoku na dělání záporného čísla (NOT+INC), jednotku pro podmíněné přesuny, čítače a časovače, řadič přerušení (aby se mohlo obsluhovat více než jedno), přímé vnější vstupy a výstupy (GPIO) a třeba řídící registry na odpojení nepoužívaných jednotek od sběrnice, pokud nejsou zrovna třeba (např. pro účely power managementu).

Další výhoda je nezávislot jednotlivých jednotek, např. pokud by byly realizovány jako samostané karty zasunované do slotu, je možné každou vyjmout, otestovat samostatně a zas vložit zpět (teoreticky i za chodu), což by se při kostrukci z primitivních prvků (TTL obvody) velmi hodilo ...

Osobně to beru jen jako intelektuální cvičení, ale alespoň můžu říct, že kdybych se ocitl např. v minulosti, věděl bych, jak si postavit počítač