Lidské mluvení

9.2.2006 22:59 | Přečteno: 1206× | poslední úprava: 9.2.2006 23:08

Pokud z někým mluvíš, chovej se asi tak:

• Nehodnoť!
• Neříkej člověku jaký je!
• Neříkej jaké jsou jeho šaty, vlasy,obličej!
• Jaký postavil dům!
• Co dělá dobře!
• Co špatně!

Tohle všechno a ještě mnohé další. Jestli se toho vyvaruješ, nebudeš zraňovat člověka a nebude tě vnímat jako povýšence, který má vždy a ve všem pravdu. V případě že to budeš dělat, tvé skutky i tvá slova se k tobě vrátí. Naše slova i naše skutky se k nám vracejí. Neúprosně. Dobré i zlé.

Pokud soudíš a hodnotíš, stáváš se soudce. Soudcem a hodnotitelem. Soudíš a hodnotíš, co je krásné, ošklivé dobré, zlé. Tím stavíš do role vševědoucího, který ví mnohem lépe a více než ti druzí co je dobré a co špatné. Tvůj soud a tvé hodnocení bude vnímáno jimi jako povyšování I přesto že ti to neřeknou. Ale nezapomenou a ve vhodný čas a pro tebe v nejméně vhodný jak časem, tak místem ti to připomenou. A budeš to ty, kdo bude zraněn a ponížen. A pokud se pokusíš o odvetu, dostaneš se do neúprosného kola křivd a sporů. Sporů v nichž nemůžeš nikdy zvítězit. Sporů z nichž zbude pro všechny jen pocit křivdy.

Místo toho mu řekni:

• Jak to na tebe působí
• Jak ti z něho a z jeho chování je
• Co tě na něm zaujalo
• V čem ti to prospěl
• Co od očekáváš
• Co ti u něj schází
• Co máš na něm rád
• Co ti vadí na jeho chování, šatech, domě autě

Pak budeš mluvit o sobě:

Mluvit o sobě znamená druhým lidem sdělovat kdo jsem, co cítím a prožívám. Za své prožívání nemohu, děje se bez mé vůle. Ale je to jen pravda o mě, nikoliv o těch druhých. Pravda,která nemusí být druhým příjemná. Je to informace, co se s námi děje, když oni dělají něco s námi a vedle nás. Mohu někomu říci že je mi zle z jeho křiku a není to vůbec o tom že když křičí je zlý. Jen je mi zle mě z jeho křiku. To je naprosto zásadní rozdíl:

• Křičíš a je mi zle.
• Jsi zlý protože křičíš.

Dvě zdánlivě stejné věty, ale naprosto odlišné smyslem. Protože ne všichni co křičí jsou zlí. Někdy křičí protože se bojí. A někdy z radosti. Znamená to že křik je správný nebo špatný? Nikoliv. někdy mám z křiku dítěte radost a z křiku opilce strach. Je tedy křik správné nebo nesprávné chování? Podle okolností. Někdy křikem voláme o pomoc. Máme proto zachovat „správné ” chování protože je správné nekřičet? Někdy křikem hrozíme. Hrozíme a varujeme útočníka, který nás ohrožuje.

Je tedy křik agresivní chování, nebo je to záchranné chování? Všechny soudy jsou v tom to případě mimo. Jsou to rozlišné situace a rozlišně je prožíváme. Ale to co při křiku prožíváme je rozhodující. Dítě se narodí a křičí. Je zde a mezi námi a hlásí se. Všichni se usmívají. A někdy se dítě topí a křičí. Bojíme se o něj a jdeme pomáhat. Bojíme se o život. Stále je to jen křik ale pocit je rozdílný a přesto pravdivý. Stačí porozumět.

Jsme to co prožíváme. Tomu co prožíváme nejsme schopni zabránit. Jsme schopni to ovládnout, abychom se v tom neutopili.
Dítě se topí a máme strach, strach ovládneme a jdeme na pomoc. Podaří-li se nám jej zachránit máme radost. Radost ze záchrany i ze svého dobrého skutku odvahy, kterou jsme překonali strach. Zvládli jsme svůj pocit. Napřed jsme měli strach. Jsme proto zbabělci? Jistěže ne. Ale ani hrdinové. Prostě jsme to co prožíváme.

Zrovna tak nejsme lakomci, když se o všechno nerozdělíme. Protože máme právo napřed uspokojit své potřeby, a když zbude, můžeme se o zbytek podělit. Ti co mluví „morálním” právu a povinnosti chtějí těm druhým říci, že oni vědí nejlépe co je morálka a morální právo. Tomu nemusíme věřit. Když někomu něco odmítnu, odmítám jeho požadavek. Nikoliv jeho. A dávám proto že chci dávat, nikoliv že někdo má na něco ode mne nárok. Nárok určuje zákon. Každý má právo o cokoliv požádat, ne každý má na cokoliv nárok. Ti co tvrdí, že slušný člověk odpoví na otázku manipulují. Jsem snad proto neslušný, že neznám odpověď, nebo jsem unavený a nemám chuť odpovídat, nebo už jsem ji zodpověděl stokrát a ten druhý si ani nedá práci si ji zapamatovat. Odpovědět není o slušnosti, povinnosti, morálním právu atd. Je to jen o chuti nebo nechuti. O pocitu. I zákon umožňuje neodpovídat a nevypovídat. Je snad někdo víc než zákon? Vše co činíme děláme na vlastní odpovědnost a z vlastním pocitem svobody. Máme právo se své svobody a odpovědnosti vzdát. Ale je to jen naše právo, nikoliv povinnost vůči druhým.

       

Komentáře

[tired joe]

Ja Vaše blogy čítam rád, a niektoré dokonca veľmi rád, ale nedá mi nespýtať sa jednu otázku: Spasiteľský komplex?

[Jan Jílek]

Kdepák, "komplex dokonalosti". To jste nepoznal? Možná že jen říkám co si myslím, že by mohlo někomu prospět. Ale můžete to vnímat jinak. Třeba jako mesiášský komplex.

[vencour]

Na to je asi jediný lék: více Dagů na Vás!

[stanka]

Opravdu další Mesiáš ale na tohoto nikdo nečeká.

[Jan Jílek]

Jednou si rád přečtu něco od vás, pak vám řeknu jestli se mi to líbilo anebo nelíbilo. A řeknu vám přesně co se mi líbilo a co ne. Tedy bude-li vůbec o čem mluvit. .-) Zatím není se k čemukoliv vyjádřit.

[stanka]

Jsou lidé, kteří rádi čtou ale nemají druhým co říct,nebo se k tomu necítí být povoláni.Pak jsou další kteří sice také nemají co říci a ti mluví pořád a pořád a pořád......

[Jan Jílek]

Jak říkám, můžeme diskutovat o vyslovených názorech, o jakýchsi neurčitých tvrzeních nikomu neadresovaných diskutovat nelze. Není o čem.

[masožravá palma]

Mohla bych se zeptat proč ve Vašich příspěvcích je v jednom na začátku prázdný odkaz a v duhém dva prázdné odstavce?

[Jan Jílek]

A v kterém že to? Nějak jsem nepochopil.

[klassik]

Kdyz reknu naky slecince ze ji to slusi tim ji urazim?

[Jan Jílek]

Zřejmě ne, ale zkuste ji říct něco jako "No tobě to teda sluší, ty v tom vypadáš."

[klassik]

no obcas reknu " téda tobě to ale dneska slusi" nebo tak neco a jeste sem po hube nedostal

[Jan Jílek]

a já někde tvrdím že dostanete?

[vencour]

V Americe? Možná.

[Jan Jílek]

Až budu v Americe budu se tím zabývat, zatím žiji v Praze

[Dag]

K právu mlčet a povinnosti mluvit

Mlčet či ne? Tot otázka. Je název kapitoly z II. díl Bezpečnost a riziko na skále a ledu od Pita Schuberta; strana 238--251. Je to poněkud zdaleka a týká se to německých zemí, ale snad to přines další pohled na problém povinnosti odpovídat z hlediska zákona. Nejen ale odpovídat, otázka je, zda-li, podle německých zákonů, mám povinnost poskytnout radu zcela neznámému člověku, který se chystá udělat něco, co by mohlo ohrozit jeho život. Tedy dát radu aniž se ptá.

Šest právníků, činných v téhle oblasti odpovědělo klasicky právnicky= nejednoznačně. Autor se nedočkal jednoznačné odpovědi ani od soudce. V jednom se právníci shodli. A to, že právní odpovědnost za neposkytnutí nevyžádané rady, by se posuzovala podle konkrétního případu. Nemusím se s ním prát, pokud mi nechce poslechnout, to ne. :)

To jen jako ilustrace, že s právem mlčet, to nemusí být vždy a všude tak jednoduché.

[Jan Jílek]

A tam je v tom textu někde výzva k mlčení?

[Jan Jílek]

Možná stačí jen upozornit na následky. Upozornění není rada ani návod k rozhodnutí. Ve všech textech které jsem napsal kolem komunikace je jen upozornění.

[Jan Jílek]

Právo mlčet má kdokoliv z toho citovaného příspěvku vůbec nevyplývá, že nemá právo mlčet a navíc nikde neříkám mlčet, ale neodpovědět. To je zcela jiná komunikační záležitost. Pokud se mě soudce zeptá co k tomu mám? Nemlčím a slovem se odvolám na své právo nevypovídat. Mlčím snad při tom? Tedy když chcete jít touto cestou je dobré si přečíst text, pokud chcete argumentovat. Kdokoliv se mě zeptá na cokoliv, slovem jej odmmítnu, že nechci odpovědět na jeho otázku. Mlčím snad při tom? Nikoliv odmítnu mu odpověd. To ovšem není mlčení.

[Dag]

Já to sem dal jenom proto, aby náhodný čtenář nepodlehl dojmu, že promluvit a mlčet, odpovědět a neodpovědět je vždy a za všech okolností jen a jen jeho záležitost.

V citované knize se řeší problém, zda-li musím aktivně promluvit někomu do života (zde, vzhledem k náplni knihy na skalách, ale jedná se o obecné zákony) a co nejautoritativněji se pokusit mu zamezit udělat to, co on se rozhodl svobodně dělat a čem vím, že je to fatální hloupost. Autor knihy by si přál, aby nemusel (já také!), ale ukázalo se, že to není tak jednoduché. Zdá se že věc by byla posuzována podle okolností a pokud násilím nezabráním někomu udělat blbost, ač vím, že to blbost je, ale varuji ho, je to (snad) v pořádku. Pokud ho důrazně neupozorním (za své iniciativy), mohu se dostat do vážných problémů se zákonem. Pokud bych neodpověděl na jeho otázku, ohledně bezpečnosti. Odmítl odpověď s tím, že nechci odpovídat, je to v případě že budu žalovaný pro mne velmi špatné.

Závisí to také na tom, jaký je odborník na věc neradící, neodpovídající a jaký odborník byl ten poškozený atd

U nás (pokud vím) nikdo nedělal tak podrobný právní průzkum, názory se liší, ale zdá se, že by to bylo obdobné, byť pro mlčícího, neodpovídajícího, odpověď odmítajícího... asi (asi!) o něco lepší, nežli v Německu.

No, to je vše, víc nevím, jdu komunikovat se psem a počítadlem. :)

[Dag]

Jak by dopadl lékař -- záchranář, který by byl požádán o radu (třeba telefonicky člověkem který je u úrazu) a odmítl odpovědět, také nevím, ale viděl bych to na solidní pr*er.

[Jan Jílek]

Obávám se že děláte co obvykle lidé dělají. Zámerně nastaví extremní situaci, ale v tom textu se o extremní situaci nemluví ani právním sporu. Jde tam o lidskou mluvu a zda má někdo morální povinnost odpovědět na položenou otázku. Lekařské povinnosti upravuje zákon. Zcela jasně. Mluvím o věcech mezi lidmi a říkám jen že i zákon umožnuje odmítnutí odpovědi. Jinak extremní situace vyžadují extremní řešení.Zde se mluví obecně o technice komunikace a vztahů mezi lidmi. Sorry, ale jste v rozhovoru o textu mimo mísu

[Jan Jílek]

soud rozhoduje o vině a trestu, náhradě škody atd. nerozhoduje o morálce a mezilidských vztazích, v případě že nedošlo k porušení zákona. Chápu, že mě chcete přesvdčit, že by to mohlo být i jinak než říkám

[vencour]

Ad pomoc a Amerika - viděl jsem pořad o lékařích v letecké dopravě, pokud se stane něco na palubě letadla, posádka prosí přítomného lékaře, aby se přihlásil. Jenže podle amerických zákonů může být onen lékař žalován o náhradu škody, pokud pacient nebude spokojen se zákrokem - takže se i lékaři vyhýbají pomoci. A já jim rozumím, že jsou případy, které vzdají předem. (V Americe se soudí kvůli každé blbosti, šikovnější právník "zachrání" vše.)

[Jan Jílek]

Nikdo nemá žádnou morální povinnost odpovědět na položenou otázku. Tot celá věc. Pokud zákon vyžaduje odpověd je to o něčem jiném než o morálce. Takže doufám, že příjdete s další extremní situaci

[Dag]

Nepřijdu, kam bych chodil.

Bať, to je to, co jsem chtěl říct. Jsou situace, nazvěme je třeba extrémní, kdy neochota odpovídat nás může dovézt až do kriminálu. Je to, jak správně glosujete (tvrzení) volba jednoho každého z nás. Tam (názor) budete s asertivním chováním od spoluvěňů bit jako žito.

BTW nadměrné používání ablativu „o tom“ sice není trestné, ale osobně mi to je líto. (to BTW je jen takový žert)

[Jan Jílek]

Víte nadměrné domýšlení je také projev úzkosti. Říká se tomu "katastrofický scénář". A lidé se většinou (a to lidé zahrnuje i mě) umí chovat podle rozumu. Takže až budu v kriminále, budu se chovat jako v kriminále. Zrovna tak jako jsem se na vojně choval jako na vojně a na ulici jako na ulici. Prostě se přizpůsobím světu a situaci. A to co jsem v té komunikaci napsal, prostě platí, a s tím se domluvím i v kriminále.

Stýkám se z lidmi, kteří ten kriminál mají za sebou, i několikrát, a měl jsem "čest" pracovat i s vrahy a sexuálními devianty a násilníky. Kdybych s nimi mluvil jinak než jak popisuji v seriálu o komunikaci nevydržel bych s nimi. To jen tak na okraj. To co popisuji, je ze života a na životních zkušenostech založené.

[Jan Jílek]

Je to vždy jen a jen jeho záležitost, protože i v případě odmítnutí splnění zákonných podmínek nese jen a jen on sám odpovědnost za své chování. Nedodržuji-li zákon, je to mé rozhodnutí a já si za své rozhodnutí nesu zcela odpovědnost. Mimo nezletilých pod zákonnou hranici, nebo svéprávnosti zbavených.

[TeslaTrooper]

Není to naopak? Neměli bychom lidem co nejvíce říkat, co si o nich myslíme?

Každý potřebuje zpětnou vazbu; potřebuje poznávat, jak jeho jednání působí na okolí. Bohužel zřejmě ze společenských konvencí (nebo z lenosti) se to skoro nedělá.

To vede k tomu, že lidé mají nedostatek hodnocení. Důkazem toho je velký zájem o kvízy typu "Jaký jsi?". Dalším neštastným dopadem toho je, že když nám už někdo po dlouhé době řekne, jací jsme, bereme si to velice k srdci: absence hodnocení způsobuje přehnanou citlivost k němu. Když nám někdo řekne, že se nám něco nepovedlo, jsme z toho nesmyslně neštastní.

Hodnotit lidi podle mého není nic špatného, naopak, je to žádoucí. Občas kladně, občas záporně, vždy ale konstruktivně a spravedlivě.

Soudím, abych byl souzen.

[Jan Jílek]

A jste konstruktivní a spravedlivý?

[Filip Dominec]

Každý trochu je a nikdo není zcela. Ale snažím se být co nespravedlivější a vyvíjet co nejkonstruktivnější činnost, samozřejmě :)

[Jan Jílek]

Ovšem to ještě zdaleka nejste ten spravedlivý a konstruktivní, do toho vám tedy zřejmě podle vašich slov mnoho chybí. Je to něco jako "být trochu těhotný". ale klidně žijte a komunikujte jak je libo. Následky si nesete jen vy. Beze všeho "suďte a aby jste byl souzen."

[fettgesicht]

Jo, to je fajn, něco takovýho mě učila pani v poradně pro mezilidský vztahy. Trocha osvěty linuxmanům neuškodí.