Kurážná lady

22.6.2006 10:05 | Přečteno: 1209× | poslední úprava: 25.7.2006 18:49

Kráčel jsem si to Severním ostrovem směrem na jih a v jednom městečku mě oslovila mladá lady. Debata probíhala asi takto.

„Hi”
„Hi”
„Where are you going?”
„I don't know. Maybe to South. Yes I know, to South”
„But, you have a very big bag. Can I help you? ”
„Of course, but you have to ask your mother. What´s your name?”
„Tinga”
„Oh, very nice name.”

V tomto bodě naši dobře se rozvíjejíci debatu přerušila o málo starší lady, která vykoukla z autobusu, před kterým ona mladá lady stála. On to vlastně nebyl už autobus, ale obytný vůz. Vypadalo to velmi romanticky.

Starší lady zhodnotila situaci, pozdravila a zeptala se mladé dámy, kam že se to chystá? Tinga nezaváhala a oznámila mamince, kterou ona starší lady byla, že tedy na jih. protože mi musí pomoct s tím velkým batohem. Maminka nemrkla okem, a řekla něco v tom smyslu: „Ale jo, jen se musíš napřed najíst. Hodlal jsem pokračovat, když maminka se mě zeptala cože jsem zač a kam kráčím? Rekl jsem ji pravdu. Ta ji zaujala. ” Maminka se ukázala hodna své dcery, neboť pokračovala ve stejném duchu. Místo nabídky na nošení či pomoci s ruksakem mi nabídla oběd.

Na cestě sem stále hladový a navíc nemám zábrany přijmout pohostinství. Nezdržuji se takovým tím: „Ale já vlastně ani nechci” Jednoduše, řeknu „Mám hlad a vaše pozvání přijímám.” Vzpomínám si jak kdysi, když jsem ještě chodil v Bohnicích učit asertivitu na pavilon 8 se mě jedna kolegyně zeptala jestli chci dort. Moje odpověď, „jasně že chci.” ji zcela vyvedla z rovnováhy. Ale aspoň si nemusela stěžovat že nevím co chci a nebo nedej Bože, že mi nechutnalo

Takže i zde jsem pozvání přijal a dobře jsem udělal. V autobusu byl i tatínek a tak jsem klábosil s celou rodinou, seč mi má angličtina dovolovala. Zajímaví lide. Z Aucklandu. On stavební inženýr, ona myslím, ale už to nevím přesně něco jako učitelka v mateřské školce. To není důležité. Tinga, která se mi mezitím pochlubila, že jsou ji celé čtyři roky mi mezitím vylezla na klín a musel jsem ji ukázat co mám v žebradlu v ruksaku. Maminka mezitím udělala něco k jídlu, pamatuji si že o bylo něco smaženého. Chutnalo mi. Vzhledem k tomu, že stáli před supermarketem, využil jsem situace a došel s nimi na nákup. Aspoň jsem nemusel po supermarketu vláčet ruksak. I když většinou jsem si jej nechával u pokladny. Nakoupil jsem, ještě jsem s nimi vypil kafe a rozloučili jsme se. Samozřejmě nabídli i svezení, ale to jsem nepřijal. Všichni jsme byli spokojení. Až na Tingu. té se vůbec nelíbilo, že nebude prozatím bezdomovec a že mi nemůže pomoc s batohem. Maminka ji tu radost zatrhla. Ale mávala mocně.

Šel jsem až do večera a přemýšlel o lidech obecně a hodně o Novozélanďanech. Uvědomoval jsem si, že všude Na Novém Zelandu, kde jsem byl pozvaný, to pozvání bylo vždy bez jakéhokoliv nadřazeného chování, nebo projevu blahosklonnosti či urážlivosti. Ti lidé mi nikdy nic nemuseli nabízet, vzhledem k tomu, že na cestách většinou žádám o vodu, případně o informace. A přesto mi nabídli pohostinství, společnost a někdy i nocleh, či svezení takovým způsobem, že mi to příjemné prožití vydrželo velmi dlouho. Justýnu jsem potom bombardoval záplavou sms o skvělých Kiwi. Šel jsem do večera,až jsem se utábořil vedle jedné vedlejší silničky, která odbočovala někam k farmě za hromadou štěrku.

Vyjasnilo se, hvězdy svítily, byl klid. Přemýšlel jsem jestli na Novém Zélandu nezůstanu. prostě se budu toulat, sem tam trochu pracovat. Musím říci, že se mi tu líbilo nejen pro krásu krajiny. Ale i pro spoustu věcí jiných. Nikdy jsem třeba nenarazil i na opuštěném parkovišti na něco zničeného. Záchody, které byly na nich, vždy byly čisté, uklizené, s papírem a nepomalované, nepoškozené. Vždy tam tekla voda a vždy byla označena bud jako pitná nebo nepitná.

Ale s pitnou vodou jsem si na Novém Zélandu hlavu nelámal. Nabral jsem si ji z každého potoka. Pokud jsem chtěl společnost, řekl jsem si na farmě. Většinou jsem dostal k tomu nádavkem i jídlo. Byl to krásný čas i přes mizerné počasí.

Pak jsem si uvědomil, že mám rozdělanou terapii s některými klienty, že mám závazky, které jen tak opustit bych sám za sebe vnímal jako nezodpovědnost. Ale byl jsem rád, že jsem se sem vydal. Ten národ je jako ta holčička Tinga. Kurážný, sebevědomý a laskavý

       

Komentáře

[yennefer]

to je dobře, že ses vrátil

[Pavel 'lingeek' Szalbot]

Kdy bude kniha?

[marulinko]

S tou knihou to nie je zlý nápad.

[Pavel 'lingeek' Szalbot]

Myslím, že autor už knihu dříve oznámil, tak se těším - dobře se čte.

[Martin]

V dřívějším blogpostu už jsem se pana Jílka ptal, leč nebylo mi myslím odpovězeno :o)

[Jan Jílek]

Dělám co můžu chlapci, ale jde to pomalu. Taky se musím živit. Psaní knihy mě neuživí.

[Martin]

Mně jenom zajímalo, jestli na ní pořád pracujete. Přeju hodně výdrže :o)

[smoke]

Zatim sem k zadnemu blogu nepridal komentar, ale u tohodle si nemuzu pomoci a musim rici: "Opravdu pekne!"

[msk]

Super. Tiez by som sa rad siel niekedy na NZ pozriet, ale nie som taka dobrodruzna povaha...

[Jan Jílek]

Dobrodružná povaha není třeba. Stačí peníze na letenku.

[Dalibor Smolík]

No jak kdy. Já jedu se 30 dětmi na Taiwan Myslím, že smysl pro dobrodružství bude tady asi dost potřeba.