Svobodně se nerozhodnout

1.6.2006 12:25 | Přečteno: 908× | poslední úprava: 1.6.2006 12:52

Diskuse s panem Ponkrácem (za což mu děkuji, diskutuje se s ním dobře), mě přivedla na na jednu myšlenku, kterou jsem v komentářích, ke svému příspěvku „tak trochu věřící” naznačil. Naznačil ale myslím, že stojí za širší úvahu.

V žádném případě si nechci myslet, že lidé nemají právo setrvat ve svém postoji, kdy dávají najevo, že některý čin nepovažují za nutné pro sebe učinit. Mají právo samozřejmě na postoj, že volit není pro ně důležité. Mají právo na postoj, že Linux a free software či open source pro ně není důležité. Jako ostatně cokoliv dalšího.

Jenže nějak stále se mi jeví, že je rozdíl mezi tím, že něco skutečně nepotřebuji a v tom případě se nemusím rozhodnout. Mám právo se vzdát bez jakéhokoliv rizika možností, které mi skýtá například supermarket, jež přetéká zbožím nejrůznějšího druhu, pokud mám zahradu, pole a další možnosti obživy. Služba supermarketu pro mne v tom případě nemá smysl, takže mi další možnost volby zcela zaručeně nic extra neposkytuje. A její nevyužití mě nijak neohrožuje ani na právech ani na životě.

V jistém případě mě ani nijak na životě neohrožuje ta skutečnost, že se nerozhodnu používat PC, případně jakoukoliv IT aplikaci, protože lidstvo bez těchto vymožeností existuje a prosperuje podstatně dlouho. A celkem úspěšně.

Jenže rozhodnout se že se nebudu rozhodovat pokud žiji ve společenství jakéhokoliv živého druhu je skutečně z mého hlediska na pováženou. Už jen setrvat v nečinnosti a nepodílet se na spolurozhodování ve vlastní rodině je velmi rizikový faktor. Konečně nejvíc terapeutických kauz pochází právě z oblasti nejbližších vztahů.

Ukazuje se že lidé,kteří rezignovali na možnost spolurozhodování se časem dostávají do velmi těžko řešitelných potíží, protože vlastně jejich okolí předpokládá, že oni buď nejsou schopni se o sebe postarat, nebo že jim je to jedno a nebo že ti blízcí beztak vědí lépe než oni sami co potřebují. Dostávají se tak do velmi nerovnoprávného postavení. Které jim dříve nebo později začne vadit.

Časem se z údivem přesvědčují, že jejich rozhodnutí se nerozhodnout je staví do situace, kdy musejí posléze dělat podstatně více a těžších rozhodnutí, než vůbec kdy předpokládali. V rodině ve veřejných záležitostech a jinde.

Samozřejmě jsou mnozí nepoučitelní. Ti nepoučitelní prožívají jednu tragedii za druhou. Potom si buď stěžují na poměry, na osud a v tom lepším případě vše a racionalizují to slovy: „Kdo ví k čemu to je dobré.” Moc tomu nevěří, ale pravdou je, že jim to poskytuje jakous takous útěchu. Nakonec zjistí, že je to dobré jen k tomu, že musejí zvýšit mnohonásobně své úsilí, než v dobách kdy stačilo jen nesetrvat na postoji: „Mám právo se nerozhodnout, je to projev mé svobody a mé osobnosti.”

Pokud chodím na nuda pláž, nemusím se skutečně rozhodnout jakou barvu plavek si přeji. Barva plavek není důležitá, protože na nuda pláži se jednoduše plavky nenosí. Tedy ztrácí smysl se rozhodovat o jejich barvě. A nic tím neriskuji.

Ale pokud se rozhodnu se pro nic nerozhodnout je to zcela jiná situace. Třeba v rodině, ve společnosti. Setrváním v nerozhodnutí riskuji zcela určitě téměř vše. Sebeúctu, sebevědomí, svobodu, duševní zdraví a i tím i vlastní život. Nechám za sebe rozhodovat ty druhé. Ani jim nestanovím hranice a oni je ani nepřekračují, protože o žádných nevědí.

Jak je vidět nejde o jen psychologii nebo politiku. Ale o všechno ostatní v životě. Když necháme rozhodnout politiky v Bruselu o patentových záležitostech ohledně softwaru, tak jak je někteří navrhovali, pak hrozí, že zjistíme během několika málo let, že všichni co používáme Linux, BSD a jiné, že jejich používáním jsme se díky své rozhodnosti se nerozhodnout, co podpoříme, ocitáme v nelegální pozici. majitelů nelegálního softwaru. Co zneužívájí cizí patenty.

Když necháme naše politiky, a to z libovolné politické strany, bez zpětné vazby, kterou je naše hlasovaní ve volbách, tak je to zcela osobní legitimní rozhodnutí se neúčastnit, ale koledujeme si o to, že si politici, které volíme nikoliv jako vládce, ale jako své služebníky, tak ti služebníci si budou myslet, že smějí všechno. A budou podle toho i činit.

Lidé se tak prostě chovají. Nestanoví-li se jim hranice, pak je nedodržují, protože podle jejich mínění a vědomostí žádné hranice nejsou. A můžou nejrůznější „mudrci” říkat jak by to v tom světě mělo být. Mělo ale není. Lidé by měli být dobří. Ale nejsou. A pak musím, rozhodnout. Jestliže to vím o nich , a vím to i o sobě. Potom jeden druhému zcela rozhodně musíme říci „Odtuď až sem.” Sousedovi, manželce, rodičům, dětem i náhodným známým.

Tedy nemusíme jim to říkat. Máme právo se nerozhodnout, jenže potom se dostáváme do kolotoče, který se jen tak sám od sebe nezastaví.

       

Komentáře

[Eregon]

Děkuji za tenhle zápis, mluví mi z duše - přesně to vystihuje to, jak se ke každé svobodě váže i zodpovědnost.

[Jan Přech]

Aha, takže bylo myšleno riziko ve smyslu "tvoje neochota dělat nepříjemná rozhodnutí ti způsobí sociální problém", nikoliv "svojí neúčastí ve volbách riskuješ, že to tady všechno půjde do p...."? Pokud to je takhle, tak bych asi i souhlasil. I když se mi to taky zdá dost zjednodušené.

[helb]

Zápisky pana Jílka si vždycky rád přečtu. Za 3 :)

[Martin Lebeda]

...ačkoliv s autorem mnohdy nesouhlasím. Říká své názory a postoje způsobem, který neuráží což každý neumí...

[dan]

...to vypada, ze svobodne se nerozhodnout se rovna sebevrazde a pritom i k ni se prece muzeme svobodne rozhodnout. Presto vysledek nerozhodnuti nemuze ovlivnit predesle svobodne rozhodnuti, je to jen nasledek.

[Dalibor Smolík]

Už to tady bylo řečeno - takže jen opakuji: svoboda a zodpovědnost jsou dvě strany téže mince. Jestliže chci být svobodný, musím pro to něco udělat a především přemýšlet. Tak je to i s volbami. Minimální příspěvek člověka k tomu, aby se mohlo něco změnit je jit k volbám. Pak může být aktivní i jinak - ale to už je čistě na jeho rozhodnutí.

[Josef Kufner]

Trochu mi to připomíná Matrix.