Ráno jsem se probudil
2.11.2010 23:35
| Přečteno: 1103×
Ráno jsem se dnes probudil v sedm. Včera jsem šel spát na své poměry nezvykle brzy. V jednu. Pokud se probudím sám od sebe a nemusím vstávat, převaluji se mi v hlavě myšlenky. Napadají mě věci, které stejně nikdy nejsem schopný zaznamenat v jejich syrovosti a velmi často se divím jak se při psaní učesávají.
V posteli, kde bylo velmi příjemně, měl jsem zavřené oči a pozoroval jsem myšlenky, a ony si jen tak bloudily. Myslel jsem na včerejšek, kdy se jako obvykle samy od sebe vyřešily některé záležitosti posledních dní. Také jsem se včera rozhodl, co v budoucnu skutečně už nikdy nehodlám dělat. Nehodlám dělat jakési komerční záležitosti typu „Outdoor.” Tyhle modní záležitosti, jež mají probudit umělým způsobem týmového ducha, jsem vyzkoušel a nijak mě neoslovují. Ani účast v nich. Ať jako absolvent nebo lektor. Moc jim nevěřím, už mnohokrát jsem se přesvědčil, že řešení potíží za každou cenu a budování týmového ducha je záležitost kontraproduktivní. Stejně tak jako všechny ty zrychlené metody převýchovy.
Onehdy jsem na chatu napsal na sklo, že čekám na lásku. Druhý den se mě ptala jedna účastnice jestli ona láska přišla. Divila se mému vysvětlení, že nečekám nikoho konkrétního, ale čekám až se zase nějaký vztah dostaví. Jsem přesvědčen, že se dostaví přesně v ten okamžik kdy na něj budu připraven. Už jsem o tom mnohokrát přemýšlel, jak se věci někdy dějí. Problém mnohých lidí je, že věří na nějaké zrychlené metody, jež mají vyřešit jejich potíže. Příručky popisující konkrétní řešení, jsou většinou funkční v konkrétních případech. Ale neplatí obecně. Říkal jsem té dívce, že láska si mě najde. Pro není zas až nutné tolik hledat. Nevěřila mi a pochybovala o tom. Ale moje zkušenost je, že si mě vždy láska našla. Moje osvědčené chování a nemám potřebu na něm cokoliv měnit.
Klidně si cvičím píšu, pracuji a čekám na zázrak. Udržuji se v pořádku. To cítím jako nejdůležitější věc ve svém životě. Nebojím se toho, že budu sám. Ani se nebojím smutku ze samoty. Konečně včera večer jsem takovou chvíli prožíval. Cítil jsem smutek i přesto, že jsem si na chatu šeptal se třemi ženami najednou. Odpovídal jsem jednoslabičně. Ony dámy posléze se věnovaly něčemu jinému a někomu jinému a já jsem šel cvičit. Docvičil jsem šel spát. Ráno mi přišel návrh smlouvy na protidrogovou prevenci, která se mi velmi líbila, potom SMS, od jedné firmy, že mi poukazují peníze co jsou dlužní na můj účet. Samozřejmě jsem jim asi před týdnem napsal, že by bylo záhodno aby zaplatili. Pak jsem to pustil z hlavy. A stalo se. Nepropadl jsem panice, z toho že jsem smutný, klidně jsem tím smutkem prošel a on odešel. Po cvičení a vyspání sám od sebe. Je fuč. Kupodivu se vyřešily i ty výše zmíněné věci. Bez nějakého zvláštního vypětí sil a horečného vymýšlení řešení.
Život, pokud mu dáme šanci a čas si najde stejně jako voda svojí cestu. „Don´t panic.” Říká Stopařův průvodce po Galaxii. A má pravdu. Na smutek se neumírá. Ani netrvá věčně. Jak se ohlížím do minulosti, vidím , že nic netrvalo věčně. Jednoho dne skončil můj smutek a utrpení plynoucí z okolností, protože ty okolnosti se změnily. Většinou bez mého přičinění. Od jisté doby v životě jsem se nemusel tak moc zabývat rozhodnutím druhých lidí, vzhledem k tomu, že jsem s nimi mohl a také nemusel být. Jednoduše jsem od nich odešel. Tak jako jsem odešel v osmnácti letech z domova a tím jsem se dostal z toho opakujícího se kolotoče řevu, hádek, ponižování. Jednoduše jsem odešel. A stalo se mi, že jsem si mohl vybrat, kde a s kým budu. Vždy jsem našel nějakou příležitost k výdělku, který mě poskytl dost velkou míru svobody a nezávislosti na přízni těch druhých.
Už nikdy mě nikdo nepřesvědčil, že jsem odkázán na přízeň druhých lidí. Ne všichni lidé jsou proti mě, ne všechny potřebuji. Některé jednoduše nepotřebuji. Obejdu se bez nich. Na světě je dost lidí se kterými se dá spolupracovat. A dost dlouho. Konečně v blázinci pracuji třináct let. S Irenou spolupracuji víc než deset let. S Juditou také už hodně dlouho. Potřebujeme se navzájem a vyhovuje nám naše spolupráce. A jednoduše se to stalo. Nijak zvlášť jsem je nehledal. Každou z nich jsem jednoho dne potkal. Padli jsme si do oka a spolupracujeme.
Takhle jednoduché to bylo. Měl jsem svou pověst, Ony se přesvědčily a nabídly spolupráci. Nic moc jsme nevymýšleli, nebrali jsme si čas na rozmyšlení. Prostě jsme to zkusili, zjistili, že to jde, za pochodu doladili některé věci. Pořád to držíme na co nejjednodušší bázi. A přitom vůči sobě cítíme závazky, které nepostihne žádná smlouva. Lidské závazky.
Zrovna tak se stane ta očekávaná láska. Přijde a bude. Vždycky to tak bylo. Vzpomínám jak jsem kdysi stál s Petrem Ježkem, s nímž jsem jezdil na MNL 7310 u ČSPLO u baru v Mikulovské vinárně v Ústí n/L. Stáli jsme a chystali se se jít na loď. Najednou přišli dvě dívky. jedna si mě prohlížela s neskrývaným zájmem, tak jsem se ji zeptal jestli mě chce. Ona řekla že ano. A byla z toho láska. Dost dlouhá a dost intenzivní. Bohužel také jedna z těch již jsem nechal odejít. Ale nic jsem neplánoval, nic jsem nehledal. Z legrace jsem se zeptal a ani jsem nečekal odpověď. A odpověď jsem dostal. Zázrak. Jiřina tam mohla a nemusela přijít. Mohla se stydět, ale nestyděla. Líbil jsem se jí, dala to najevo, zachytil jsem její zájem. Takhle by to vysvětlil psycholog.
Jenže ten zázrak, kterému říkáme náhoda už by ten psycholog vysvětlil těžko. Stalo se to samo od sebe, bez plánu. A bez příručky a návodu na správné řešení. Nikdy mě nikdo neučil oslovovat dívku. Používal jsem metody, které moji kolegové velmi kritizovali a shledávali je hloupými. Pořád jsem slyšel jak jsem nemožný. Možná jsem nemožný a používám nemožné metody. Jenže ony fungovaly a fungují dodnes při navázání kontaktu. Takže proč číst příručky o správných postupech?
Ztráta času. Dělám co funguje. Ne co je „správné.” I tohle jsem se naučil na ulici a v životě. Ať na lodi nebo v léčebně nebo v kravíně. Protože i ty krávy jsem jeden čas krmil. Hrozná dřina. Zrovna tak to dělám v terapii. Ale nikomu nic správného nevnucuji a svoje metody moc nevyučuji. Jiným by třeba nemusely fungovat.
Tohle vše mi běželo ráno hlavou a teď jsem to sepsal. Za chvíli přijde klientka. Začne běžný den. Možná bude krásný a plný radosti, možná plný starostí, kdo ví? Kipling říká v Knize Džunglí ústy Mauglího.
„ Když se zítřka dožijeme budeme zítra lovit.” Tak šťastný lov.
2006
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
3.11.2010 00:12
User682 | skóre: 38
| blog:
aqarium
| Praha
Re: Ráno jsem se probudil
3.11.2010 16:08
whistleblower
Re: Ráno jsem se probudil
5.11.2010 03:36
xxxs | skóre: 25
| blog:
vetvicky
Re: Ráno jsem se probudil
6.11.2010 20:06
jk0man | skóre: 4
| blog:
jk0blog
Re: Ráno jsem se probudil
Založit nové vlákno •
Nahoru