Dum spiro spero a jiné pověsti

17.3.2011 23:44 | Přečteno: 4300×

Koupil jsem si dnes dva filmy. Oba vyloženě oddechové. „Fantom Morrisvillu”, druhý se jmenuje „Tenkrát v Číně” Ten druhý jsem ještě nezhlédl, ale fantoma jsem nemohl vynechat. Šlapal jsem na orbitreku, nebo jak se tomu vlastně říká a sledoval jsem Waldemara Matušku, Oldřicha Nového, Květu Fialovou a další hvězdy šedesátých let. Bylo mi šestnáct, když jsem ho viděl poprvé a byl jsem na něm se svou platonickou láskou Hanou, která mě do toho kina musela vytáhnout, protože sám bych ji v těch šestnácti neoslovil. No, od té doby se oslovování mírně zlepšilo, takže do kina chodím ve dvou. Jednou jsem byl ve třech, to jsem ještě bydlel v Břevnově a vytáhly mě dvě známe. Na film si moc nevzpomínám, vím jen, že jsem pro jistotu seděl v kavárně, abych na ně nečekal někde na rohu příliš dlouho. Nebylo to rande, takže měly obě dost času, jak jsem správně odhadl. Přišly pozdě, smály se při filmu, když se nikdo nesmál a ptaly se mě na nejrůznější věci v zrovna napínavém ději. S jednou do kina ano, se dvěma, nikdy!.

Ale to už je riziko, obě byly jinak hezké, mladé a pokud se nedívaly na film v kině i zábavné. Bylo to zrovna v době, kdy jsem trpěl mírnou samotou, s Justýnou jsem se měl teprve seznámit a tak jsem občas míval krátkodobé známosti. Nepovažuji takové krátkodobější známosti za nic zlého. Člověk stráví vztah, tehdy jsem trávil vztah s Dominikou a tak hledá, co by mu mohlo vyhovovat. Nějak neumím žít v celibátu. Ačkoliv jsem to jeden čas zkoušel, pochopil jsem že asi v téhle disciplíně nikdy nevyniknu. Jedině až mi bude sto jako panu Vávrovi, jehož medailon, respektive kousek medailonu jsem zachytil v televizi, zrovna, když jsem se dodíval na film. I když, i o tom se dá pochybovat, jak se ukáže.

Moc se mi tam líbila poznámka paní Němcové, že: „Leží na jipce a nemá jinou starost, než se mě ptát jestli ho miluji.” Říkala to moc hezky a uvědomil jsem si, že ač je člověku sto let, stejně stojí o to být milován, jako v šestnácti. Jo jo, vím, že to tak je. Když mi bylo dvacet, měl jsem pocit, že v šedesáti už budu dědeček, co myslí jen na věci poslední a ono ejhle, stejně jako v šestnácti myslím i na ty věci první. Jako je sex, voňavá ženská, hezká muzika a trochu legrace. Vlastně jsem panu Vávrovi věřil, když se ptali, jak a jestli vnímá tu stovku, tak řekl, že ani ne.

Jistě, člověk si uvědomuje svoji opotřebovanost, podívá se do zrcadla, nebo na fotografie, případně film z dřívějška a z dneška a hned má jasno. Mám tu nevýhodu, že si to mohu poiovnat s dobou před dvanácti lety, když jsem točil Kanárka a s dobou dnes, kdy mi Rita dala odkazy na facebook, na mou stránku. Vidím ten rozdíl. Pokud bych se neviděl, měl bych pocit, že se moc ani nemění, ale kamera je neúprosná. Stačí se podívat. Ale nebudu se tím trápit. „Dum spiro spero.” Dokud dýchám, doufám. Jsme říkávali za mlada. Poprvé jsem se s tímhle heslem seznámil jako kluk na koupališti, kde ho měl na zádech vytetované jeden kriminálník.

Nevěděl jsem co znamená, ale jedna šprtka, mě poučila. Sbírala citáty a hrozně ji rozhořčilo, že takové ušlechtilé heslo má na zádech takový lotr. Jak tak o tom přemýšlím, říkám si dnes: „A kdo jiný by ho měl na zádech mít, než takový starý, kriminálem protřelý chlap?” Má celoživotní potíže se Sebou. Nebyl tehdy už nijak mladý, protože jsem díky otcově výchově, kdy jsem znal všechny hospody a díky tomu, všechny „význačné členy” děčínské galerky, věděl jsem o koho se jedná. Na jednu stranu mi ten táta dával skutečně výživné školení, získal jsem všechny "dobré hospodské mravy," na druhou stranu, už tehdy jsem přemýšlel, sledoval ty lidi a nikdy mi neimponovali. Je docela možné, že mě ono poznání, zachránilo před nějakou formou obdivu vůči jejich způsobu života. Nijak jsem netoužil ho poznat. Od kriminálu jsem se držel, na rozdíl, od některých mých, mnohem lépe vychovaných kámošů dál. Zatím jsem měl kliku a neocitnul jsem se tam. Nijak ani netoužím udělat tuhle zkušenost. Pravdou ovšem je, že někdy díky mé horkokrevné povaze jsem byl od toho jen malý kousek. V dobách kdy jsem se prával po hospodách.

Je dost lidí, kteří mi říkají, že po mých zkušenostech netouží, podobně jako já netoužil a netoužím po zkušenostech galerky, ale zase na druhou stranu, byl to barevný život, barevné mládí. Už se nevrátí, a tak si ho mohu trochu obarvit, trochu přisnít, ale jen trochu. Pochopitelně, bylo mnohdy těžko, byl jsem na hraně se sebou, s lidmi, penězi i morálkou. Ale myslím, že jsem tu hranu daleko nepřekročil. Nikdy ne tolik abych spadl do propasti. Do jámy na dno ano, ale propast to nebyla.

Ono, občas neškodí padnout do menší jamky. Učí ten pád pozornosti. lidé, co se snaží nedělat chyby, mají sklon každou chybu považovat za obrovské neštěstí, netuší, že chybou se člověk poučí. A pokud se poučí, pak vlastně, jak říká Vivekananda, chybu neudělal. Párkrát jsem si v životě nabil držku, nebylo to nic tak dramatického a většinou jsem si už na stejné místě tu tlamu znovu nenamlátil, víc jsem dával pozor, takže jsem si neublížil zas tolik jak jsem si ublížit mohl. Jo jo        

Komentáře

[pic]

Jak tak o tom přemýšlím, říkám si dnes: „A kdo jiný by ho měl na zádech mít, než takový starý, kriminálem protřelý chlap?”

no nevím, kolikrát si tihle experti připadají jako mučedníci (nebo jak to říct) - mají pocit, že jim kde kdo ubližuje a nerozumí a přitom po nich nikdo nechce aby se po druhém panáku chtěli prát, nebo aby místo raního odchodu do práce (když už ji maj) tak si radši dají "moc piv" a jejich ženská ráno jen svěsí ramena a jde jim koupit startky bez filtru, aby ho až se vzbudí nechytl rapl.

a kolikrát si tím, že byli v kriminále připadají jako něco víc, než normální lidi

[Jan Jílek]

Tak můžou doufat, že se změní.

[marek_hb]

to doufají spíš ti okolo :)

[MVR]

jejich ženská ráno jen svěsí ramena a jde jim koupit startky bez filtru, aby ho až se vzbudí nechytl rapl.

Nestastna zena, nestastni rodice kteri vlozili do svych deti sve nesplnene sny a touhy, vychovali je, a ted se bezmocne divaji jak jim to jejich osdrostle nadejne dite nejaky blbec/blbka psychicky ubiji a ptaji se kdo dal dotycnemu pravo domnivat se ze je OK znicit zivot druheho cloveka. Dcery se zastanou, odnese si to. Nezastanou se, odnese si to.

[Marcela*]

bezmocne divaji jak jim to jejich osdrostle nadejne dite nejaky blbec/blbka psychicky ubiji a ptaji se kdo dal dotycnemu pravo domnivat se ze je OK znicit zivot druheho cloveka.

Ale to dítě už je přeci dospělé a je v jeho moci nenechat si ten život ničit..

[belisarivs]

Ja bych za tim videl spise pocit marnosti nad nestestim vlastnho ditete, kteremu nelze pomoci.

Je jedno, jestli to je clovek, neschopny se odpoutat od tyranskeho partnera, nebo fetak, neschopny se odpoutat od zavislosti. Vysledek je stejny. A vedomi, ze je v moci dotycneho s tim neco udelat je pro rodice asi jenom slabou utechou.

Treba se mylim. Jenom uvazuju "nahlas".

[MVR]

+ 10

[Marcela*]

pocit marnosti nad nestestim vlastnho ditete, kteremu nelze pomoci.

To určitě ano, a myslím, že je to jeden z nejtrýznivějších pocitů.

To však nic nemění na věci, že je zodpovědností každého, co si nechá od druhého líbit. Tyran by bez oběti nebyl tyran.

[MVR]

Marcelo, setkala jsem se v zivote s dospelymi lidmi s primo detskou naivitou kdyz se s necim takovym setkaji. Nerozumi te manipulaci, nechapou obvineni ze je vsechno jejich vina. Kdyby byli jini atd. Snazi se jejich (nerealne) chyby napravit v domneni ze se jednoho krasneho dne dockaji pohlazeni jake obdrzely v detstvi od rodicu kdyz neco vyvedly. Moji rodice nekradli, nechlastali, nefetovaly, nepodvadeli jeden druheho, nikdy se nerozvedli. Nesetkaly jsme se s tim v detstvi ani v dospivani, neumely priznaky rozeznat. Vzaly jsme si: dve z nas alkoholiky, jedna Don Chuana. Rozvedene jsme vsechny 3.

[Marcela*]

Co na to říct?

Model vztahů se přenáší na potomky. Nemuseli být rodiče rozvedeni, a přesto tam mohlo být cosi nezdravého. Sama jsem toto zažívala. Rodiče se tak hádali a bylo doma takové napětí, že jsem se po nocích modlila, aby se rozvedli a byl klid. Zůstali spolu a hádají se pro malichernosti dodnes. I když s menší intenzitou; s vyšším věkem ubyly síly se hádat, a uvědomují si, že se potřebují .

Takový člověk to má pak v životě ztížené, když nepoznal harmonický vztah rodičů. To však nic nemění na tom, že je jeho věc, zda setrvává v roli oběti. Věc sebeúcty a vývoje.

[MVR]

Hezke pocteni.

[Bedňa]

To mi oživilo spomienku na bývalého kamaráta. Vždy keď som ho stretol hovoril "mám výborný podnikateľský nápad, len musíme nájsť niekoho, kto si to odsedí" Po nejakom čase som začal mať sny, kde som dostával 20rokov basy a viac. Raz som dostal len dva roky a to si pamätám ako som prišiel na celu sadol si na postel a začal som sa hrozne smiať. Druhý basman sa ma pýtal či mi hrabe a ja zo smiechom až ma zadúšalo mu hovorím. Dostal som len dva roky, to som za dobré správanie za rok doma Nato som sa zobudil ako sa sedím na posteli a smejem sa Po 20ročných pálkach to bola fakt sranda

[Jan Jílek]

jak jeden nenajde někoho,kdo by to za něj odseděl, tak fakt nemá cenu jít do podnikání.

[Bedňa]

[MVR]

Vždy keď som ho stretol hovoril "mám výborný podnikateľský nápad, len musíme nájsť niekoho, kto si to odsedí"

Muj kamos zase rikavál '...musime najit nekoho kdo to za nas vodre'. Zatrenoval syna, bratra. Vcera me po peti letech prisel navstivit, povida. 'Kluk je fajn, s brachou se soudim. Vydal jsem v Praze knihu Kanada, kalendare, zvetseniny nekterych zaberu. Bratr nejdrive okradl otce, vybral mu vsechny penize z banky. Dosly mu, okradl me. O vsechno. Knihy, kalendare, fotky. Vlastni 3 byty, dva pronajima, koupil si Bavoraka. A ja jsem ho jako blbec cela ta leta financne podporoval'.

[Bedňa]

Bohužial realita rodinného podnikania.

[Marcela*]

„Leží na jipce a nemá jinou starost, než se mě ptát jestli ho miluji.”

A tak to má být .

[MVR]

Ne, tak to byt nema. To je citove vydirani protoze umirajicimu se lhat nema, nebo spis...uz nemusi. Kdyz ma clovek na kahanku mel by ujistit ty co ho budou oplakavat ze je ma a vzdycky mel rad, at byl jaky byl, at byli jaci byli. Tak to alespon citim ja. Nikdy se nikoho netazu..mas me rad/rada. Vzdycky reknu... mam te rada.

[Marcela*]

Tomu úplně dobře nerozumím.

Já osobně taky potřebuju být ujišťovaná .

[MVR]

Ja ne. To je videt v ocich, usmevu, jednani. Pokud je to mineno uprimne, od srdce, povazuji 'mam te rad/rada' za nejvyssi pochvalu kterou muze clovek cloveku dat. O prazdna slova si nerikam, jsou k nicemu.