Všechny sociální nejistoty a ta jediná jistota

3.2.2005 00:11 | Přečteno: 695× | První linie

Neudělám snad nic zlého, když si přidám vlastní malé politicky orientované zamyšlení. Jako všechna ostatní co jsem tu doposud četl nevyzní nijak optimisticky. Nevím, ale jestli to je dáno současnou situací, jestli je to obecně platné, nebo jestli je to dané pouze současným stavem mysli pisatele. To poslední vidím jako nejpravděpodobnější

Evropská unie se v dobách, kdy zítřky byly trochu světlejší a růstové křivky vyznívaly pozitivněji, rozhodla, že by bylo dobré ekonomicky dohnat a předehnat velké spojené státy tam za oceánem. Dohnat a předehnat, to je takové heslo co razil už Chruščov, ne? Inu, a ono to ruplo. Nemáme na to, říkají teď unijníci.

Proč na to nemáme? Možná proto, že máme Unii schizofreničku. Jak už to asi je a jak potvrzují odborníci, růst nejlépe jest stimulovati liberálním tržním prostředím a nízkým daňovým zatížením. Ale na druhou stranu, my chceme i sociální prostředí, kde nikdo netrpí hladem a stát štedře rozdává. Jenže ono to dohromady nějak nejde.

Žádný stát, ač by kouzlil sebevíce, nikomu nedá víc než z něj předtím vymlátí. Chce-li hodně dát, musí hodně vybrat a vybere-li hodně, nezbude už lidu na ten rozvoj. Jak to Unie řeší? Inu, ková ve svých černých sklepeních další a další vyhlášky a nařízení, kterými posiluje onu skvělou sociální vizi. A nad povrchem tiskoví mluvčí mluví o onom růstu.

Ale, proč bychom vůbec měli něco takového chtít? Máme zapotřebí být ekonomicky nejsilnější na světě? Pro ten pocit? Ano. Musíme být. Chceme-li sami rozhodovat o vlastních věcech, nechceme-li jen poslouchat ty ostatní a tupě je následovat.

Jenže. Něco to stojí. Ostatní nepřešlapují na místě. Je potřeba se za tím cílem hnát, dělat pro to všechno.

Přečetl jsem si před nějakou dobou kdesi nářek staříka, že jeho syna by chalupa a deset kusů dobytka už nemohlo uživit. Co je to prý za dobu? No, říká se tomu dvacáté první století. Ale ano, deset kusů dobytka mě může uživit, tak jako kdysi. Jenže podívejte se na souseda! Ten už teď má nadnárodní koncern dohromady vlastnící statisíce kusů dobytka. A já? Já nemám šanci.

Já se musím přizpůsobit, já s ním musím soupeřit. Musím se s ním rvát a hnát se dopředu, jinak tady zítra prostě nebudu.

A o to mi celou dobu šlo. Za námi se žene vlna, která nás smete, pokud se na chvilku zastavíme. A já se chci zastavit, nemám chuť vést donekonečna honičku kdo to přežije, chtěl bych si trochu užít to co už mám, víc ani nechci. Jenže…

Četli jste pozorně? Snad ano, zítra už tu totiž nebudu. A Evropská Unie, pokud ta pravidla nepochopí, tak taky ne. Ta marnost, ještě hledáte smysl života?

       

Komentáře

[Vlastimil Ott]

Já si pořád říkám, že každý dravý proud má i potůčky, které ho živí. Takže třeba bude stačit jenom přežívat, zařídit se tak, abys nemusel dávat příliš, ale taky nic nechtít. Já chci v podstatě po státu pouze to, aby udržoval nemocnici, kam třeba jednou půjdu, a tam se o mě ten týden postarali. Nic víc.

[VícNežNic]

Jasně. Ale nakonec člověk skončí podobně jako kus historického kódu v jádře u kterého se jenom čeká, až ho ten poslední uživatel přestane potřebovat a oni se toho starého nesmyslu budou moci zbavit.

Ale ono to platí celkem obecně, konkrétně tady to bylo o Unii a o nás, ovšem po převlečení pár vět a nahrazení odpovídajících slov by to mohlo stejně dobře být třeba o Unixu a jemu podobných…

[Robert Krátký]

Já chci v podstatě po státu pouze to, aby udržoval nemocnici, kam třeba jednou půjdu, a tam se o mě ten týden postarali. Nic víc.

Nic víc? To je až moc. Pokud jde jen o rýmu a kašel, tak taková nemocnice asi poslouží, ale jakmile bys poznal, jaké to je, být na nemocničním personálu a službách _zcela_ závislý a strávit v ní nedobrovolně hodně času, říkal bys něco jiného.

Takový stupeň péče totiž státní nemocnice prostě neposkytne. Totiž, ano... neumřeš a nakonec to nějak dopadne, ale je to peklo. Viz jiný můj komentář.