Hektolitry (literární) krve

23.12.2008 22:24 | Přečteno: 1238× | na (pseudo)renesanční téma | poslední úprava: 23.12.2008 22:24

Nesnáším pohled na krev, čím jsem starší, tím víc. A nemám rád detektivky, možná s výjimkou páně Škvoreckého smutného poručíka Borůvky. Proto je naprosto logické, že v následujícím hodlám psát o knihách, ve kterých teče krev častěji než padá déšť, a skoro všechny jsou tak napůl detektivky. Ale jenom napůl, z druhé půli jde o vynikající čtení. Takže pokračování oblíbeného Ládíčkova literárního spamu co odpověď na jeden dnešní zápisek – Ginsberg je mimochodem opravdu hrozný, jediný beatnik, který se dá číst, je dle mého skromého názoru Václav Hrabě.

Miloš Urban: Lord Mord

Tohoto autora už jsem tu před časem zmiňoval, ale nedá mi to, abych nenapsal aspoň pár vět o jeho novém románu. Píše se rok 1897, Vilém Mrštík publikuje svůj spisek Bestia triumphans a pražská židovská čtvrť Josefov se otřásá jak údery bouracích strojů, tak řáděním strašidla zvaného Masíčko, vraždícího luxusní prostitutky z nejvybranějších hampejzů.

Zhýralý syn venkovské šlechty se jako posedlý rozhoduje svést souboj s úředním šimlem vraždícím krásu Prahy stověžaté a zachránit aspoň jeden dům. V Židech se objevuje mladá dívka, které přezdívají židovská princezna, panna, kterou musí náš hrdina mít stůj co stůj, a k dovršení všeho doktor se zázračným, heroickým lékem, který blahodárně působí snad na všechny nemoci. Těch soubojů je potřeba vybojovat víc, mnohem víc.

A pro čtenáře? Podle mne trochu slabší než předchozí díla, trochu – konvenčnější. Jak zvrhlé, ve spojitosti s Milošem Urbanem, je tohle slovo! Pořád z toho malého, skvěle (typo)graficky provedeného svazku zní autorův obdiv ke staré Praze, jeho erudice a jeho fabulace, pořád je to odzbrojující úsměv vypravěče, který je vždycky o krok napřed a nedá čtenáři vydechnout do poslední stránky, pořád je to… Miloš Urban. A tentokrát s panem Mrštíkem na úvod; po téhle knížce si nenecháte ujít aspoň pár odstavců Bestie vítězné, čímž nahlédnete trochu z jiného úhlu na skutečnosti, které vám znechutili na střední škole.

Ďuro Červenák: Bivoj Běsobijce, Bivoj Válečník

Juraj Červenák je slovenský autor úžasné epické fantasy, a je to poznat byť i jen na tomto dvoudílném eposu. Fantazie se zde nesnaží o zásnuby s historickými fakty, takže Krokovy dcery Kazi, Teta a Libuše jsou největšími čarodějkami v české kotlině a vladyka Bivoj úctyhodnou horou svalstva, které není překážkou zdravému rozumu. Láska, která se mezi Bivojem a Kazi rodí, však musí projít těžkou zkouškou: zličský kmen, kterému vládnou avarští míšenci, vyrazil dobít české území a pokořit jeho lid. A i když je avarský bůh Simurg v podobě okřídleného vlka zničujícím protivníkem, čeští bohové se nedávají bez urputného boje.

Živa živá,
Striga divá
a Děvana nespoutaná…

Přes všechnu zaklínačskou a hadačkou moc Krokových dcer, přes všechnu tu krev, prolitou Bivojovou sekyrou Dobromyslou a řadou dalších odvážných mužů (a rusalek), je Libuše nucena vyslat poselství k vládci českých kmenů na sever od Řípu, nejnadanějšímu Krokovu žáku a svému milenci, Přemyslovi, čaroději, jehož moc převyšuje vše, co kdy české kmeny viděly. A nutno dodat, že avarské taktéž.

Mám ty stránky ještě v živé paměti, druhý díl jsem dočetl včera, ale přece jsem naznačil jen zlomeček děje, který sice není moc košatý, zato bohatý a strhující. Ďuro, poklona, tohle je opravdu paráda!

Alex Drescher: Dokonalý obchod, S čím kdo schází

Tohle jméno bych nikdy neznal, nebýt červnového čísla časopisu Pevnost, kde vyšla povídka Křik volavky a zároveň rozhovor s jejím autorem. Taková detektivní (nebo okultivní) fantasy s trochou nadhledu až humoru. Zvláštně napsaná (na jazyku je mimochodem znát, že autor je z Ostravy), a hlavně z výborně vymyšleného světa. Povídková forma je velice příhodná, ačkoliv titulní povídky obou knížek dávají tušit, že z látky by šel vytěžit i román.

Klopp Yggredd, prokurátor ve službách krále Bojena Velikého, je S'an. A to máte průšvih, když jste potomkem rodu, který před sto lety zaútočil na zemi, kde dnes žijete, a po dvaceti letech bojů přísahal věrnost jejímu panovníkovi, protože nebylo zbytí. A to máte průšvih, když se na první pohled zřetelně lišíte od normálních lidí. A to máte opravdu pořádný průšvih, když jste se zavázali nepoužívat svých schopností, které vás činí předmětem nemalého zájmu Inkvizice. A které z vás dělají ideálního člověka pro vyšetřování zločinů spáchaných použitím zakázané magie.

Královský prokurátor má samozřejmě na starosti spoustu byrokracie, tou nás ovšem autor prozíravě nezavaluje, nechává si pro nás jen opravdové špeky. A že v titulních povídkách jde hned o záchranu celého světa, to snad ani nemusím připomínat. Tady je to ale uvěřitelné, což zní možná až neuvěřitelně. Paralela s dnešním světem je nasnadě: magická zrcadla spojená do sítě jako univerzální prostředek komunikace, trpasličí banky jako peněžnické velmoci, bez kterých by nebylo obchodu na celém světadíle… A když elfí kníže naléhavým hovorem přes magické zrcadlo vyruší krále Bojena, se kterým je ve válce, od sledování pornofilmu a jen tak mimochodem prohodí, že dotyčný kousek už viděl a za moc nestojí, tak si prostě nepomůžete: dobrý, moc dobrý

Romain Sardou: Nikdo neunikne

O tomhle francouzském autorovi jsem myslím ještě nepsal, ačkoliv už jsem dřív četl jeho knihy A odpusť nám naše viny a Odlesk boží slávy, podle kterých by si zmínku určitě zasloužil. Tak to snad napravím tady a teď, protože Nikdo neunikne je taky dobrý román. I když ne tak dobrý jako předchozí dva. Jeho díla u nás vydává Argo, takže kvalitní zpracování je samozřejmostí (v příšerném kontrastu s předchozími fantasy kusy, ale v tomto žánru se není moc co divit).

Jako detektivka je tahle knížka asi vcelku normální, výborně napsaná, s luxusním příběhem, který ani trochu neztrácí tím, že vrah je odhalen už někde v polovině. Mně osobně je navíc sympatické, že významnou roli v příběhu hrají knížky, jakkoliv pokleslého žánru

U rozestavěné dálnice je nalezeno čtyřiadvacet mrtvol. Vypadá to, že všichni ti lidé se nechali zabít dobrovolně a že mezi nimi neexistuje žádná spojitost. Tedy až na to, že všichni četli knihy jednoho ne příliš úspěšného autora… Případu se prakticky ihned ujímá FBI, jenže policejní ředitel státu New Hampshire, kde ke zločinu došlo, pátrá na vlastní pěst dál. Obrací se přitom na profesora literatury a tvůrčího psaní, který právě nastoupil na univerzitu Durrisdeer. Ta je ovšem místem sama pro sebe, uzavřeným a samorostlým. Všechno se to splétá dohromady, a víte, jak se pozná dokonalý zločinec?

       

Komentáře

[Robert Krátký]

Díky za pěkné počtení a inspiraci.