Současná česká literatura

15.1.2007 19:04 | Přečteno: 4321× | na (pseudo)renesanční téma

Mám rád knížky. Nejsem žádný odborník na literaturu, i když za něj ve svém okolí možná často platím. Chci se tímto jenom podělit o svůj skromný názor na potěšující stav současné české literatury. Než jsem se o ni začal hlouběji zajímat, znal jsem dvě jména: Michal Viewegh a Jáchym Topol. A tedy jsem trpěl velkou nespokojeností, neboť ani jeden z těchto autorů mne prostě neoslovil. Přitom na pultech knihkupectví najdeme výborné autory. Chcete pár jmen?

Miloš Urban

Tak tohle jméno jsem nemohl nenapsat jako první. Tento zvrácený zjev, proslavený svou posedlostí sakrální architekturou (romány Sedmikostelí, Stín katedrály a Santiniho jazyk), debutoval na první pohled trochu nezajímavou Poslední tečkou za rukopisy. Nová literatura faktu vás ovšem pohltí a nedá vydechnout, dokud nad závěrečnou kapitolou, jež má podobu spíše dodatku, neužasnete nad grácií grandiózní fabule vyrostlé z běžného nápadu, který má při školním výkladu o Rukopisech snad úplně každý. Klíčová myšlenka: Božka to s chlapy neuměla

Následuje Sedmikostelí, které bych označil za Urbanův charakteristický román. Fascinace gotickými církevními stavbami se projevuje už v podtitulu, který zní gotický román z Prahy. A pakliže se v autorově románu objeví kostel, v kostele se objeví zohavená mrtvola a… nikoliv, nepůjde o detektivku v běžném slova smyslu, i když i odhalení se dočkáme. Podobnost tří už zmíněných románů je značná, ale pořád jsou od sebe dost daleko, aby vydaly na pěkně morbidní sérii, v níž se člověku tají dech hlavně nad mistrovsky vykreslenou Prahou, pražskou katedrálou a pražskými i mimopražskými kostely, jako by se v nich nestalo nic neobvyklého. A jako mně teď chybí nadhled při neumělém líčení kvalit, které jsou snad nesporné, autorovi právě naopak, takže se jistým podivným způsobem i zasmějete. Ostatně Stín katedrály je zván božskou krimikomedií – i když mně přijde přiléhavější spíše označení "pornothriller"

Hastrman je pro mne trochu rozporuplný. A snad i má být. První část je historická a fantazie o hastrmanovi coby lenním pánovi severočeské vesničky podle mne vydá na samostatný román. Zde je první větou v symfonii, jež by mohla být černou knihou ekoterorismu – kdyby to nebyla kniha zelená. Druhá věta ovšem začíná být po prvních desítkách taktů celkem průhledná; možná je to ale záměr. Nechci nicméně vkládat autorovi do úst slova o "prvoplánovitosti ekologického aktivismu", čert ví, proč mne tohle teď vlastně napadlo. Ať třeba ďas odnese všechno zelený, ale před tím přebarví stránky Hastrmana do modra. Literu za nejlepší prózu roku 2001 dostal nesporně právem.

Ačkoliv si Miloš Urban určitě zaslouží mnohem delší poklonu, ideálně od někoho vhodnějšího a fundovanějšího, já už jen krátce zmíním jeho zatím poslední novelku, Pole a palisádu. Svéráz a nádhera, s nimiž převyprávěl českou pověst o Libuši a Přemyslovi, dává vzklíčit otázce, čeho všeho je vůbec schopný; určitě to bude blízko slovu "všeho". Tato kniha je součástí mezinárodní série moderních zpracování historických témat Mýty, a potěšující je, že vzdor většině autorů "světových", již zpracovávali témata převážně antická, vybral si Urban námět ryze český.

Urban je kromě zmíněných románů též autorem několika povídek a divadelních her, o těch ale nic nevím a proto nepovím. Četl jsem od něj ale dost na to, abych jej aspoň sám pro sebe prohlásil za talent, jehož záře oslňuje a vábí.

Jan Zenkl

Jméno celkem neznámé, ovšem po přečtení prvotiny jménem Munkdorf se vryje do paměti docela hluboko. Munkdorf je historickou fikcí z doby třicetileté války rámovanou událostí velmi nedávnou. Vynechám řeči o výborně vystavěném příběhu, který se bude určitě líbit milcům teorií o tajných bratrstvech ovládajících světové dění, nemůžu se ovšem nezmínit o jedné neobvyklosti: vyprávění je po celou dobu vedeno v přítomném čase. Chvíli mi to ztěžovalo čtení, ale, expresivně řečeno, ono se to rozjede Rozhodně doufám, že se od Jana Zenkla dočkáme dalších kousků. Tip: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/297134.

Vlastimil Vondruška

Vlastimil Vondruška napsal řadu historických próz žánrového zařazení detektivního, z nichž jsem nečetl ani jednu, protože mám vůči detektivkám jen těžko překonatelnou averzi. A kromě toho taky tři vynikající historické romány, z nichž stojí za doporučení hlavně dvojice Prodavači ostatků a Sběratelé ostatků. Jejich hrdinou je mladý šlechtic Martin ze Stvolna, student univerzity (nejprve pařížské a poté pražské), nestydatý obchodník s falešnými ostatky a v neposlední řadě slušný loutnista a milenec Vypravěčské schopnosti autora jsou jeho vědeckou odborností kupodivu umocněny, a výsledkem je velmi příjemné a relativně dlouhé čtení. Román Mezi tiárou a orlicí o životě prvního českého krále Vratislava se podle mne nevyvedl tak dobře jako ty výše uvedené, ale špínu naň házet určitě nemůžu. Ve srovnání s předchozími dvěma autory je Vondruška možná trochu oddechový, ale dočkáme se i momentů velmi vypjatých a tragických.

Jan Křesadlo

Znalci zbystřili a dere se jim na jazyk slovo podvod – vždyť Křesadla bychom mohli (mimo jiné) s klidem označit i za klasiku druhé poloviny minulého století Já jsem se rozhodl jeho jméno tady uvést hlavně proto, že před levolucí u nás prostě nevycházel a vycházet nemohl. Narozdíl od tak geniálních autorů, jako jsou třeba Jarmila Loukotková nebo Vladimír Körner. Nebudu tohle ale pitvat, nemá to cenu. Kromě toho, řada Křesadlových děl vydána stále ještě nebyla.

Co tedy od něj můžeme očekávat? Přiznám hned, že jsem četl jenom Mrchopěvce a Rusticalia, ale hádám, že podobného charakteru bude i zbytek jeho tvorby. Charakteru perverzního, a perverzního na druhou. Perverze je to ovšem rafinovaná, propracovaná s přesností matematika, hravostí poety a citlivostí muzikanta, vyzrálá, místy vtipná, místy děsivá. Obsahově i jazykově. Vím, že tímhle jednoduchoučkým popisem jsem jenom škrábl do žulového kvádru, kterým Křesadlo literát bezpochyby je, nedal jsem si ovšem za cíl podávat zde fundované literární kritiky. Tenhle člověk jednoduše za čtení stojí.

Další?

Určitě spousta dalších. Za jakákoliv doporučení budu vděčen, svůj literární rozhled totiž považuju za čím dál omezenější a omezenější

       

Komentáře

[Miloslav Ponkrác]

Dovolte, abych přidal za tento zápis pochvalu.

[razor]

Trochu z jiného soudku: Jiří Kulhánek

[Ladicek]

Čekal jsem, kdo s ním přijde, ne, tohle vážně ne, nemám nic proti upírům, ale čeho je moc, toho je příliš

[mAhdi]

Ve Stronciu, posledni to mistrove knize, neni upir ani jeden ;)

[Robert Krátký]

Díky za pěkný zápis. Ačkoliv se točí hlavně kolem více či méně historických románů, které mi tolik po chuti nejsou, rád si něco od Urbana a Zenkla přečtu - přiznávám, že jsem ta jména sice slyšel (vlastně viděl), ale vůbec jsem o jejich práci neměl představu.

Když už jsi nakousl s Janem Křesadlem (doporučuji Vara guru) 20. století, zastav se v knihovně nebo obchodě u Jana Nováka (skvělý Milionový Jeep i odpočinková knížečka Samet a pára), Oty Ulče (především "běženecká" série, ale i cestopisy) a Ivy Pekárkové (Péra a perutě a navazující Kulatý svět).

[Ladicek]

Je to tak, už drahnou dobu se zaměřuju na historické romány. Díky za tipy, určitě se při nejbližší příležitosti po těch autorech podívám.

[Vlastimil Ott]

Skvělé, díky moc za tipy! Konečně jsem si našel čas číst, a tak to snad zase rozjedu, jako za starých časů... a třeba trumfnu Roberta.

Že bych si zase koupil knížku? Ještě musím dočíst toho Klause Manna...

[Robert Krátký]

Konečně jsem si našel čas číst

No konečně! A závidím, protože já od Vánoc nepřečetl ani řádku (v knize). Vždycky, když zabalím práci, tak chvilku nešťastně koukám na tři rozečtené knihy a pak si jdu rovnou lehnout.

[xpj]

Díky moc za pěkný rozbor.

Já nyní (zprostředkovaně) objevil Vojtěcha Mornsteina. Jeho knihu Gorazdův limit jsem přečetl jedním dechem. Je to taková "haileyovka" - co se stane, když se zablokuje dálnice D1. Již dlouho jsem nečetl tak čtivou knihu z reálného prostředí.

O autorovi toho moc nevím, snad jen, že je členem klubu skeptiků Sisyfos a ještě před touto knihou vydal nějakou sci-fi.

Rozhodně doporučuji...

[Krígl]

"hádám, že podobného charakteru bude i zbytek jeho tvorby"

Hádáš zcela správně, doporučuju přečíst postupně komplet, byť je to dost náročný úkol - některé věci už jsou nesehnatelné, třeba básnická sbírka Instrukce, insinuace a invektivy není ani v pražské Národce (zato v olomoucké Universitní knihovně ji mají). Tuhle stránku asi znáš, ne?
Jinak pokud by někdo měl k disposici jeho povídku Jak to bylo s Foltýnem a mohl ji hodit někam ke stažení (poslat na mail/prodat i s časopisem) byl bych vděčný. Dávno, pradávno sem ji objevil ve výtisku Aluze 1/98 za dvacku v jedné čajovně, chtěl si ji koupit a moje tehdejší mávla rukou, že mi sežene výtisk zadara, když se zná s redakcí. Pak na to vždycky zapomněla a povídku nemám doteď.

A když už sem pokoutně pašuješ mrtvé neznámé, co takhle živí Martin Harníček a Ivan Binar? Harníčkovo Maso sice vyšlo v osmdesátých letech (musím se pochlubit - mám to první polistopadové vydání, "uříznuté" a krvácející), ale ze Sametového geroje taky mrazilo a vyšel asi před třemi čtyřmi lety.
Binar vydává poměrně pravidelně, i když Ohradu a zejména Jeníkovu práci už asi těžko překoná - pro mě jako opavského rodáka je to navíc zpestřené tím, že sem v dětství hleděl z okna na dvůr, kde dětští hrdinové Ohrady hrávali fotbal.

[vzjp]

Jak to bylo s Foltýnem (sběratelský sken strojopisu Jana Křesadla) je nyní dle vašeho ctěného přání k dispozici na http://kresadlo.cz/foltyn.pdf

:)