Na čem pracují vývojáři webového prohlížeče Ladybird (GitHub)? Byl publikován přehled vývoje za duben (YouTube).
Provozovatel čínské sociální sítě TikTok dostal v Evropské unii pokutu 530 milionů eur (13,2 miliardy Kč) za nedostatky při ochraně osobních údajů. Ve svém oznámení to dnes uvedla irská Komise pro ochranu údajů (DPC), která jedná jménem EU. Zároveň TikToku nařídila, že pokud správu dat neuvede do šesti měsíců do souladu s požadavky, musí přestat posílat data o unijních uživatelích do Číny. TikTok uvedl, že se proti rozhodnutí odvolá.
Společnost JetBrains uvolnila Mellum, tj. svůj velký jazykový model (LLM) pro vývojáře, jako open source. Mellum podporuje programovací jazyky Java, Kotlin, Python, Go, PHP, C, C++, C#, JavaScript, TypeScript, CSS, HTML, Rust a Ruby.
Vývojáři Kali Linuxu upozorňují na nový klíč pro podepisování balíčků. K původnímu klíči ztratili přístup.
V březnu loňského roku přestal být Redis svobodný. Společnost Redis Labs jej přelicencovala z licence BSD na nesvobodné licence Redis Source Available License (RSALv2) a Server Side Public License (SSPLv1). Hned o pár dní později vznikly svobodné forky Redisu s názvy Valkey a Redict. Dnes bylo oznámeno, že Redis je opět svobodný. S nejnovější verzí 8 je k dispozici také pod licencí AGPLv3.
Oficiální ceny Raspberry Pi Compute Modulů 4 klesly o 5 dolarů (4 GB varianty), respektive o 10 dolarů (8 GB varianty).
Byla vydána beta verze openSUSE Leap 16. Ve výchozím nastavení s novým instalátorem Agama.
Devadesátková hra Brány Skeldalu prošla portací a je dostupná na platformě Steam. Vyšel i parádní blog autora o portaci na moderní systémy a platformy včetně Linuxu.
Lidi dělají divné věci. Například spouští Linux v Excelu. Využít je emulátor RISC-V mini-rv32ima sestavený jako knihovna DLL, která je volaná z makra VBA (Visual Basic for Applications).
Revolut nabídne neomezený mobilní tarif za 12,50 eur (312 Kč). Aktuálně startuje ve Velké Británii a Německu.
Důležitou otázkou při uvažování o instalaci nějakého programu vždy bývá, kde tento program vzít a případně kterou verzi použít. Nejinak je tomu i v tomto případě. I pokud zůstaneme jen u GNU/Linuxu (přestože lze Postfix a Dovecot provozovat i na jiných systémech), existuje široká škála různých distribucí. Proto nemusí být tak úplně jednoduché rychle najít nejvhodnější cestu.
Každopádně vždy zůstává možnost stáhnout si zdrojové kódy té či oné verze některého z programů a zkompilovat si je. Takové řešení má ale samozřejmě (kromě nesporných výhod – například možnosti přesně si program nakonfigurovat pro kompilaci) některé nepříjemné vlastnosti. Asi nejvýznamnější je nutnost kompilovat vždy, když vyjde nová verze. Uživatelé Gentoo se v tomto okamžiku mohou smát, nicméně nainstalovat automaticky či poloautomaticky aktualizované balíky je obvykle rychlejší a jednodušší než stahovat zdrojové kódy, konfigurovat kompilaci, kompilovat a instalovat.
Proto je výhodné, pokud jsou pro danou distribuci k dispozici připravené binární balíčky. Mohou být buď přímo v oficiálním repozitáři, nebo nějakém repozitáři komunitním či spravovaném nějakým dobrovolníkem. Vždy je ale potřeba zvážit, zda jde o dostatečně spolehlivý zdroj a zda jsou balíčky náležitě připravovány. Je pochopitelně rozdíl, zda jde o server na pokusy, nebo o důležitou komponentu placených hostingových služeb. Ve druhém případě musí být přístup výrazně konzervativnější, i za cenu použití starší verze, případně změny distribuce.
Program Postfix je na tom z hlediska verzí v zásadě výborně. Protože je vyvíjen velmi dlouho a neméně dlouho jsou k dispozici stabilní verze, v novějších verzích přibývají nové funkce jen pomalu a mít třeba rok nebo dva roky starou řadu verzí (ve smyslu 2.5 oproti 2.6) obvykle není problém. Není proto většinou potřeba sahat k méně stabilním čerstvým verzím, pokud to není skutečně nutné nebo není cílem provádět experimenty.
V drtivé většině distribucí stačí proto jednoduše využít balíčky, které jsou tam k dispozici. Například Debian Lenny aktuálně nabízí řadu 2.5, totéž platí v případě distribucí openSUSE 11.1 nebo Fedora 11. Tato řada plně vyhoví téměř ve všech případech (hlavní změnou v řadě 2.6 je totiž přímá podpora běhu více instancí na stejném stroji, což obvykle není potřeba). Na distribucích jako Red Hat Enterprise Linux 5 bývají k dispozici pouze verze řady 2.3, ale i ty plně vyhoví, pokud nebude potřeba používat některé kontroly hlaviček či obsahu nebo některé z dalších funkcí, které přibyly v pozdějších verzích.
Balíček typicky mívá název postfix. Pozor na to, že mnohdy obsahuje pouze základní funkcionalitu, zatímco doplňky (např. datové zdroje, včetně různých databází) a dokumentace jsou v samostatných balíčcích. Může být tedy potřeba nainstalovat kupříkladu ještě balíčky postfix-pcre (Perl-kompatibilní regulární výrazy), postfix-ldap (přístup ke zdrojům LDAP) a postfix-doc (dokumentace).
V případě programu Dovecot je to o něco komplikovanější. Protože nové verze (s mohutným rozšiřováním funkcionality) vznikají v poměrně rychlém tempu, distribuce bohužel zaostávají. Například Debian Lenny obsahuje jen staré verze 1.0, totéž různé enterprise distribuce. V některých distribucích (např. openSUSE 11.1) je řada 1.1, jen výjimečně (což je třeba případ Fedory 11) jsou obsaženy verze 1.2.
Nyní záleží na tom, co má přednost. Zda je to stabilita, nebo škála funkcí. Řady verzí se totiž liší vskutku drasticky. Nejstabilnější je samozřejmě verze 1.0, ta je ovšem funkčně poměrně chudá a má i potíže se standardem protokolu IMAP (ty mají jiné IMAP servery také, není to však dobrý argument). Řadu 1.1 lze již považovat za dobře odladěnou a vhodnou pro ostré nasazení. Tato řada podporuje drtivou většinu potřebné funkcionality, proto komu nevadí absence specialit typu plnohodnotné podpory IMAP ACL, neudělá s těmito verzemi chybu. Řada 1.2 je ještě relativně syrová (i když s ní v praxi nejsou problémy) a hlavně není příliš přítomna v distribucích.
Co z toho plyne? Záleží-li na stabilitě, je dobrou volbou 1.1, mají-li přednost nové věci, je tu 1.2. Ošemetné je to však s balíčky – ty totiž zejména pro 1.2, ale i pro 1.1 chybí. Jak z toho ven? Především lze, pokud neexistují nějaká jiná omezení, vhodně zvolit distribuci. Další možností je najít spolehlivý repozitář, kde jsou balíčky k dispozici. Případně lze také kompilovat ze zdrojových kódů, i když je lepší se tomu vyhýbat.
Program Postfix je tedy nainstalován v systému – ale co dál? Teď je potřeba ho nakonfigurovat. Výchozí konfigurace je většinou taková, že je Postfix schopen odesílat poštu, kterou nějakým způsobem obdrží. Potíž je v tom, že takové výchozí nastavení nemusí být vždy vhodné. Proto nezbývá, než se ponořit do konfigurace a vyladit ji tak, aby program fungoval dle představ.
Následující postup bude předpokládat Postfix verze 2.5.5 a samozřejmě ryze ruční konfiguraci. Existují různé grafické nástroje, které konfiguraci usnadňují, nicméně i tak je dobré důkladně pochopit, co se to vlastně nastavuje.
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz
master.cfV prvním dílu seriálu najdete obrázek, který ukazuje, jak vypadá architektura systému Postfix. Důležitou roli tam hraje komponenta master, která spouští další součásti systému. Tato komponenta je řízena souborem master.cf, umístěným – stejně jako většina konfiguračních souborů pro Postfix – typicky v adresáři /etc/postfix. Po instalaci může vypadat například takto:
# ========================================================================== # service type private unpriv chroot wakeup maxproc command + args # (yes) (yes) (yes) (never) (100) # ========================================================================== smtp inet n – – – – smtpd pickup fifo n – – 60 1 pickup cleanup unix n – – – 0 cleanup qmgr fifo n – n 300 1 qmgr tlsmgr unix – – – 1000? 1 tlsmgr rewrite unix – – – – – trivial-rewrite bounce unix – – – – 0 bounce defer unix – – – – 0 bounce trace unix – – – – 0 bounce verify unix – – – – 1 verify flush unix n – – 1000? 0 flush proxymap unix – – n – – proxymap proxywrite unix – – n – 1 proxymap smtp unix – – – – – smtp relay unix – – – – – smtp -o smtp_fallback_relay= showq unix n – – – – showq error unix – – – – – error retry unix – – – – – error discard unix – – – – – discard local unix – n n – – local virtual unix – n n – – virtual lmtp unix – – – – – lmtp anvil unix – – – – 1 anvil scache unix – – – – 1 scache
Každý řádek (samozřejmě kromě těch, které začínají křížkem, to jsou komentáře) definuje jednu službu. Služba je „logický objekt“, tedy souhrn určitých činností - bez ohledu na to, jak jsou zajišťovány. Pro každou službu je zde definováno chování. Je dobré mu důkladně porozumět, protože jedině tak se dá potom určovat, jak bude celý systém globálně vypadat.
V prvním sloupci je vždy název služby. Většinou jde o prostý název, v některých případech (viz dále) se k němu ale přidávají další informace. Ve druhém sloupci je typ služby – říká, jakým způsobem služba komunikuje s okolím.
Internetové služby mají typ inet. Název služby pak odpovídá portu, na kterém služba naslouchá (viz /etc/services). Má-li naslouchat na jiném portu, je potřeba uvést jeho číslo (třeba 10025). Při potřebě použít konkrétní adresu (počítač jich má víc) se tato předřadí před port, čili bude to třeba 192.168.1.100:smtp nebo 192.168.1.100:10025.
Dalším typem služeb je unix, tedy komunikující přes místní (unixový) socket. Název služby je pak názvem souboru socketu, resp. cestou relativně k adresáři poštovní fronty. Jak si můžete všimnout, většina služeb ve výše uvedeném souboru komunikuje touto cestou. Od Postfixu verze 2.5 existuje ještě další varianta tohoto typu: pass. Přes unixový socket se však předává deskriptor otevřeného souboru. Dalším lokálním způsobem komunikace je pojmenovaná roura (FIFO), mající typ fifo – význam názvu služby je stejný jako v předchozím případě.
Nyní následuje pět sloupců, které ovládají chování služby. Je-li konkrétní hodnota nahrazena spojovníkem („-“), použije se výchozí hodnota. Hodnota v celkově třetím sloupci říká, zda jde o soukromou službu poštovního systému – soukromá služba je taková, která nekomunikuje s okolním světem (mimo poštovní systém). Čtvrtý sloupec udává, zda má služba běžet jako privilegovaná (s právy roota; ostatní služby běží s právy uživatele, který je nastaven jako vlastník poštovního systému).
Další sloupec určuje, zda spouštět službu v prostředí chroot. Většina služeb může takto běžet, někdy se od toho ale upouští, protože to může přinášet nepříjemné komplikace. Šestý sloupec definuje periodu probouzení služby. K čemu je to dobré? Například služba pickup se zabývá sbíráním zpráv vložených do adresáře maildrop (příkaz pro místní odesílání nesmí být závislý na tom, jestli zrovna běží poštovní systém). Sice běžně dostává notifikace o nových zprávách, nicméně někdy takovou notifikaci dostat nemusí. Proto je služba periodicky probouzena a kontroluje stav adresáře. Pokud se za časovou hodnotu (v sekundách) vloží otazník, služba bude probouzena až po jejím prvním použití.
Dále už zbývá jen maximální počet procesů, který smí pro danou službu běžet. Standardně je u většiny služeb nastaven na hodnotu 100. Nula značí neomezený počet. Některé služby musí mít tento počet nastaven na hodnotu 1 – to je v případech, že by se více procesů mezi sebou „pralo“ nebo je jednoduše zbytečné mít takových procesů víc než jeden.
To by bylo ohledně chování služeb vše. V úplně posledním sloupci je příkaz,
kterým se služba spouští. Někdy je pro více služeb stejný příkaz (viz např. bounce a defer), jindy je potřeba ještě přidat parametry příkazu. Ty se dávají odsazené na následující řádek, jak je vidět z výše uvedeného příkladu.
Uvedený soubor obsahuje jen služby realizované pomocí programů Postfixu, ale obecně je mohou zajišťovat i jiné programy. Takto se například „zapřáhne“ doručovací agent (LDA) z programu Dovecot nebo různé filtry pro kontrolu zpráv. Ukáže se to v pravý čas.
Soubor master.cf teď nechme nějakou dobu spát, ten výše uvedený pro začátek postačí. Nyní přichází čas pro hlavní konfiguraci, tedy pro soubor main.cf.
Do souboru master.cf se sahá málokdy – obvykle jen v případě, že se přidává, odstraňuje nebo mění nějaká služba. Téměř všechno ostatní se nastavuje v souboru main.cf, umístěném opět typicky v /etc/postfix.
Podívejme se nyní na to, jak by vypadala konfigurace (a také proč by tak vypadala) pro poštovní systém, který pouze předává poštu jinému serveru, tedy sám ji nedoručuje. Zprávy bude dostávat jen lokálně, a to jak pomocí řetězce (sendmail-)postdrop-maildrop-pickup, tak přes internetový socket. Jde prostě o to, aby šla z daného stroje libovolným běžným způsobem odesílat pošta.
myhostname = postak.moje.domena myorigin = $mydomain inet_interfaces = loopback-only relayhost = [nejaky.relay.server] biff = no
Konfigurace by mohla být ještě o něco jednodušší, nicméně není od věci si něco nastavit jinak, než jak je to ve výchozím stavu. Hodnota myhostname definuje jmennou adresu počítače. Touto adresou se bude například hlásit serveru, na který bude předávat zprávy. Adresa navíc poslouží i pro určení domény – prostě se automaticky odřízne první část (postak) a zůstane doména. Pokud bychom to chtěli nastavit jinak, šel by přidat parametr mydomain:
mydomain = nejaka.jina.domena
Doména je důležitým parametrem, který se využívá pro řadu účelů (ještě o tom bude nejednou řeč). Tak, jako lze přidat parametr mydomain, lze naopak vynechat parametr myhostname, v takovém případě se název počítače zjistí pomocí funkce gethostname(), což ale nemusí být vždy optimální. Parametr mydomain slouží například pro případy, kdy je příjemce určen jen uživatelským jménem, bez domény (například některé programy posílají zprávy uživateli root – běžně by to skončilo ve schránce místního uživatele, to ale v této konfiguraci není žádoucí).
S tím souvisí ještě jeden parametr – myorigin. Ten se použije v případě, že odesílatel použije jako svoji adresu pouze název uživatele, bez domény. Výchozí hodnota odpovídá parametru myhostname, což obvykle není to, co by člověk chtěl. Proto je ve výše uvedeném příkladu nastavena na hodnotu parametru mydomain.
Drobná vsuvka: Pro definici hodnot různých parametrů lze používat jiné definované parametry. Název parametru se uvede znakem dolaru ($).
Další dva konfigurační parametry přímo souvisí s tím, k čemu se bude poštovní systém používat. Parametr inet_interfaces říká, na kterých síťových rozhraních bude server naslouchat. Výchozí stav je takový, že naslouchá na všech. Protože to ale není potřeba (resp. je to naopak nežádoucí – cílem je přijímat poštu jen z místních zdrojů), ponechají se jen lokální rozhraní. Použití hodnoty loopback-only má (oproti přímé definici rozhraní) tu výhodu, že naprosto nezávisí na aktuální konfiguraci síťování (IPv4, IPv6, maska pro lokální adresy apod.).
Parametr relayhost říká, kam se bude pošta předávat. Použitý formát určuje přímo jmennou adresu serveru. Lze samozřejmě použít i IP adresu. Odstraní-li se hranaté závorky, bude Postfix adresu chápat jako poštovní doménu a bude tedy provádět DNS dotazy na MX záznamy. Takový způsob je výhodný v situaci, kdy se konkrétní adresa serveru, na nějž se zprávy předávají, může měnit, případně je serverů více a mají případně různé priority.
Tím jsou důležitá nastavení vyčerpána, zbývá ještě jedno nedůležité. Je to biff, který předefinovává výchozí nastavení. Program biff se používá pro konzolovou notifikaci příchozích zpráv do lokálních schránek. Protože se lokální schránky nebudou používat, biff postrádá smysl.
Tato několikařádková konfigurace dostatečně připraví Postfix k tomu, aby hladce předával přijímanou poštu někam dál. Někdo by mohl mít ale ještě další požadavky. Podívejme se na některé z nich.
message_size_limit = 20480000
Výchozí limit velikosti zpráv je 10 240 kB. To se může někomu zdát málo, proto bude chtít limit zvýšit. To lze snadno provést parametrem message_size_limit. Pozor ale, že kterýkoli server na další cestě může mít přísnější požadavky. Zprávy, které tady hladce projdou, tak mohou narazit později třeba zbytečně zatěžovat internetové připojení. Je lépe držet se spíš při zemi.
inet_interfaces = 192.168.1.200, 127.0.0.1
Má-li Postfix běžící na tomto počítači sloužit i jiným počítačům v síti, je potřeba ho nastavit, aby naslouchal i na vnějším rozhraní. Máme-li počítač, který má jedno rozhraní vnější (do Internetu) a druhé vnitřní (do vnitřní sítě), je samozřejmě žádoucí, aby Postfix naslouchal jen na tom vnitřním. To zajistí výše uvedené nastavení – povolí naslouchání na jedné adrese z vyhrazeného prostoru a na adrese místní. Pro IPv6 by se obdobně použily IPv6 adresy. Není-li počítač dostupný z vnějšího světa (je viditelný jen z místní sítě), stačí udělat toto:
inet_interfaces = all
Tak bude Postfix naslouchat všude, což ale nevadí, protože se k němu z vnějšího světa nikdo nedostane. Ještě jedna důležitá poznámka – ve výchozím nastavení Postfix pracuje pouze s protokolem IP verze 4. Pokud je třeba i verze 6, musí se explicitně zapnout (oba uvedené řádky jsou v současné době funkčně ekvivalentní – v obecné rovině se ale samozřejmě liší):
inet_protocols = all inet_protocols = ipv4, ipv6
Součástí sady programu Postfix jsou (kromě modulů serverové části) také různé utility, které slouží ke specifickým činnostem souvisejícím s funkcí programu. Tady je přehled některých příkazů, které lze s výhodou použít při ovládání poštovního systému. Přehled samozřejmě nenahrazuje manuálové stránky k jednotlivým příkazům, jde spíše o to vědět, co k čemu použít.
postconf – konfigurační nástrojUtilita postconf slouží k operacím těsně souvisejícím s konfigurací. Asi nejvýznamnějším použitím je výpis hodnot konfiguračních parametrů:
postconf -n postconf
První příkaz vypíše hodnoty všech explicitně nastavených parametrů. Poskytne neocenitelnou službu v situaci, kdy něco nefunguje, a není jasné proč. Častou příčinou totiž bývá chyba v názvu konfiguračního parametru (případně zapomenuté „zakomentování“ parametru), která způsobí, že se hodnota parametru nenastaví. Neobjeví-li se požadovaná hodnota v seznamu, je jasné, že se nenastavila. Příkaz na druhém řádku vypíše hodnoty všech parametrů (včetně těch, které mají výchozí hodnoty) – opět je to vynikající pro zjišťování, jak je Postfix aktuálně nakonfigurován.
postconf toho ale umí víc. Tady je pár dalších příkladů použití:
postconf -e message_size_limit=1024576 postconf -m postconf -l
Příkaz na prvním řádku slouží pro přímý zásah do konfiguračního souboru. Nastaví v souboru parametr na danou hodnotu. Hodí se to v případě, že je soubor velmi rozsáhlý, takže se v něm obtížně hledá, a je potřeba rychle něco změnit. Jednotlivé hodnoty se oddělují mezerou, pro ochranu speciálních znaků lze řetězec uzavírat do uvozovek.
Zbývající dva příkazy slouží k výpisu podporovaných možností. V prvním případě jde o informační zdroje (vyhledávací tabulky), které Postfix podporuje (viz první díl seriálu – jsou to hodnoty jako btree, hash, static, regexp apod.). Ve druhém se pak vypíší podporované zamykací metody (typicky flock, fcntl a dotlock – první dvě jsou zamykací metody jádra, viz flock() a fcntl(), třetí je vytváření speciálního souboru na aplikační úrovni).
postqueue – základní operace s frontouStandardním chováním systému Postfix je, že zprávy, které dočasně nejdou doručit (například cílový server neběží, dočasně zprávu odmítl převzít apod.), zkouší doručovat opakovaně ve zdvojnásobovaných intervalech. Může se stát, že se některé zprávy zdrží na server hodně dlouho (třeba hodiny nebo i dny), ale potom je příčina nedoručování odstraněna a příslušné čekající zprávy by bylo možné ihned doručit. Jenže automaticky to nenastane, protože to Postfix prostě nezkouší.
V takové situaci může nastoupit ruka administrátorova a server trochu „popohnat“. K tomu slouží program postqueue, který lze spouštět bez zvláštních privilegií. Umí v podstatě dvě operace – vypsat zprávy ve frontě a vynutit doručení.
postqueue -p postqueue -f postqueue -s nejaka.domena postqueue -i 49A8D6241
První z příkazů vypíše seznam zpráv, které aktuálně čekají ve frontě. Výpis má „formát programu sendmail“ a pro každou zprávu obsahuje její identifikátor, velikost, čas příchodu, odesílatele, příjemce a důvod, proč zpráva čeká. Tyto údaje umožňují zjistit, co se děje, proč nebyly zprávy doručeny.
Pro vynucené doručení slouží další tři příkazy. První (tj. příkaz na druhém řádku) vynutí pokus o doručení všech čekajících zpráv. Je vhodné ho použít v případě, že byl nějaký problém s doručováním všech zpráv, a proto byly zadržovány neselektivně. Druhý příkaz je již selektivnější – vynutí pokus o doručení zpráv pro určitou doménu. Je jasné, že se hodí pro situace, kdy byl problém s doručováním právě do dané domény. A konečně poslední příkaz vynucuje doručení pouze jediné zprávy, a to na základě identifikátoru. Identifikátor lze zjistit z výpisu fronty. Příkaz je určen pro případy, kdy je potřeba znovu zkusit doručit jednu konkrétní zprávu.
postsuper – silnější nástroj na ovládání frontyNěkdy – zejména při ladění konfigurace a posílání testovacích zpráv – bývá potřeba provádět s frontou zpráv radikálnější operace, než jaké umožňuje nástroj postqueue. Je proto nutné sáhnout po programu postsuper, který takové operace umožňuje. Pozor ale na to, že ho může spouštět pouze uživatel root.
postsuper -d 49A8D6241 postsuper -d ALL deferred
Oba uvedené příkazy slouží k odstraňování zpráv z fronty. Ovšem zatímco první z nich odstraní pouze jednu konkrétní zprávu podle identifikátoru, druhý odstraní všechny zprávy (ALL; musí se uvádět velkými písmeny) z uvedené fronty, tedy z odložených zpráv (podobně lze uvádět i jiné fronty).
postsuper -h 49A8D6241 postsuper -H ALL
Postfix umožňuje zprávy ve frontě „pozdržovat“. Zpráva se přemístí do speciální fronty hold, kde čeká, dokud není uvolněna. Takovou zprávu se server nepokouší doručovat. Pozdržení zprávy může mít smysl v případě, kdy se zjistí, že by nebylo zatím dobré, aby se Postfix zprávy pokoušel doručovat (například proto, že problémy přetrvávají a zbytečné doručovací pokusy by jen brzdily ostatní provoz). První příkaz pozdrží zprávu s uvedeným identifikátorem. Lze také uvést ALL (pro všechny zprávy), případně ještě s typem fronty (např. ALL incoming). Druhý příkaz uvolní všechny pozdržené zprávy. Opět je možné uvést naopak konkrétní identifikátor. Uvolněné zprávy jsou přesunuty do fronty deferred.
postsuper -p postsuper -s
Poslední dva příkazy (postsuper toho umí ještě víc, zejména znovu vkládat zprávy do fronty – popis je v manuálu) slouží pro údržbu systému. Na prvním řádku je příkaz pro odstranění dočasných souborů, které zůstaly po dřívější havárii Postfixu nebo celého systému. Druhý řádek pak obsahuje příkaz pro kontrolu a opravu adresářového stromu programu Postfix. Spouští se před spuštěním programu samotného, a to například po haváriích nebo po obnově poštovních front ze zálohy.
V sadě systému Postfix je podobných utilit více. Patří mezi ně například také některé příkazy pro kompatibilitu s programem Sendmail, který je různými aplikacemi v systému očekáván. Jejich čas ovšem přijde později.
Se serverem, který umí pouze a jen předávat přijaté zprávy někam dál, se lze málokdy spokojit. Obvykle požadujeme mnohem více. Tedy konkrétně schopnost doručovat na cílové servery a také do schránek přímo na serveru. Server také musí být dostupný z Internetu, ale současně nesmí být k dispozici pro rozesílání spamu. To všechno už je o něco málo tvrdší oříšek, než bylo sestavení několikařádkové konfigurace pro předávání zpráv. Ovšem není to vůbec složité, jak se každý bude moci přesvědčit příště.
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej:
)
moc fajn vec, nemusim pak zkoumat, ktere baliky jsem upgradoval, proste je vratim zpet tak jak byly .... samozrejme svoje lokalni ne, pokud je nedam do repozitare, ono si to stahuje ty programy z netu/repozitaru, neudrzuje je na disku.
1.11.2009 21:52
Luk | skóre: 47
| blog: Kacířské myšlenky
| Kutná Hora
protoze staci zadat do googlu postfix+mysql+dovecot a vyhleda to desitky podobnych pouzitelnych navoduVětšina těch návodů má jedno společné - jsou udělané pro jeden konkrétní scénář. Kdo chce něco mít jinak, je namydlený.
Vsude tam ale chybi ty "speky", ktere si uzivatel nakonec musi resit sam...Za ty "špeky" ovšem každý považuje něco jiného a to je zásadní problém.
No nic, dalsi XXte rozsirene vydani neceho co uz je, ale mozna se pletu.Na to se dá říct jen jediné: koho ten seriál nezajímá, ať ho nečte.
2.11.2009 16:54
Luk | skóre: 47
| blog: Kacířské myšlenky
| Kutná Hora
moc pěkný, už se těším na další díl.Díky. Další díl je již napsán a měl by brzy vyjít.
A měl bych dotaz, bude součástí tohoto miniseriálu i webová aplikace?Webová aplikace bohužel součástí nebude, nicméně jsem se domlouval s člověkem, který má připraveno poměrně dost informací ohledně webmailů, takže bude záležet na tom, zda se dohodne s redakcí na napsání článků.
2.11.2009 18:28
Luk | skóre: 47
| blog: Kacířské myšlenky
| Kutná Hora
Pokud by byl zajem mohu podat informace ohledne webmailu Horde (IMP) a Roundcube.Šéfredaktor
Prvni s urcitou upravou pouzivame ve firme druhym rokem a druhy jmenovany zatim testuji a v nejake dobe by mel u nas nahradit Horde Webmail.RoundCube je výborný. Nejdřív jsem jeho vývoj řadu měsíců pozoroval, pak ho na začátku letošního roku nasadil do zkušebního provozu (po vydání 0.2) a po pouhých 6 týdnech šel do provozu ostrého. Za dalšího půl roku jsem odstranil ze serveru SquirrelMail, protože už ho nikdo nepoužíval (je to skutečně nebe a dudy). Další zajímavá změna se udála po vydání 0.3, kdy přibyla podpora pluginů. RoundCube je velmi spolehlivý, snadno ovladatelný a i se základním skinem vypadá velice slušně. Po technologické stránce bych ho označil za ukázku kvalitní AJAXové aplikace, přičemž AJAX jinak (především vinou mizerných použití na mnoha webech po světě) z hloubi duše nesnáším.
Tato komponenta je řízena souborem master.cf, umístěným – stejně jako většina konfiguračních souborů pro Postfix – typicky v adresáři /etc/postfix.Zial prave tento adresar postfix som v adresari /etc nenasiel.Mam cerstvo nainstalovanu verziu Ubuntu server 9.10.Bez akychkolvek uprav a zasahov.Viete mi povedat,preco ten adresar nevidim a na zaklade toho ani nevidim dany subor master.cf? Vdaka za vasu/e odpovede