Americká technologická společnost Meta Platforms se dohodla, že zaplatí až zhruba 18 miliard dolarů (asi 373 miliard Kč) za mimosoudní urovnání sporu o závislosti dětí na sociálních sítích a provede významné změny pro jejich používání mladistvými. Téměř tři desítky států USA firmu v roce 2023 obvinily z toho, že sítě Facebook a Instagram vědomě navrhla tak, aby u dětí vyvolávaly závislost, a zatajovala tyto dopady před veřejností. Firma se
… více »Byl publikován aktuální přehled dění a novinek z vývoje Asahi Linuxu, tj. Linuxu pro Apple Silicon. Blíží se vydání podporující čipy M3. Vývojáře lze podpořit na GitHub Sponsors a Open Collective.
Kancelářský balík LibreOffice byl vydán ve verzi 26.8. Mimo jiné vylepšuje typografii a kompatibilitu s formáty MS Office, více v poznámkách k vydání.
Armbian, tj. linuxová distribuce založená na Debianu a Ubuntu optimalizovaná pro jednodeskové počítače na platformě ARM a RISC-V, ke stažení ale také pro Intel a AMD, byl vydán ve verzi 26.8. Přehled novinek v poznámkách k vydání.
Byla vydána nová verze 23.1.0, tj. první stabilní verze z nové řady 23.1.x, překladačové infrastruktury LLVM (Wikipedie). Přehled novinek v poznámkách k vydání: LLVM, Clang, LLD, Extra Clang Tools, Libc++, Polly a Flang.
Google Chrome 152 byl prohlášen za stabilní. Nejnovější stabilní verze 152.0.7977.64 přináší řadu novinek. Podrobný přehled v poznámkách k vydání. Opraveno bylo 327 bezpečnostních chyb. Vylepšeny byly také nástroje pro vývojáře.
Před 35 lety, 25. srpna 1991, oznámil Linus Benedict Torvalds v diskusní skupině comp.os.minix, že vyvíjí (svobodný) operační systém (jako koníček, nebude tak velký a profesionální jako GNU) pro klony 386 (486), že začal v dubnu a během několika měsíců by mohl mít něco použitelného.
Apple představil čipy M6 a M5 Ultra, Mac mini s M6 nebo M5 Pro a Mac Studio s M5 Max nebo M5 Ultra. Fedora Asahi Remix zatím podporuje jenom M1 a M2.
Firefox 157 přinese zapnutou podporu rastrového grafického formátu JPEG XL. Založena je na v Rustu napsané implementaci jxl-rs používané i v Chrome a Chromiu.
Vanilla OS 3 „Reunion“ byl vydán. Tato na Debianu „Sid“ založená desktopová distribuce s transakčními aktualizacemi „neměnného“ základního systému (ABRoot) nově podporuje architekturu arm64 (vedle x86-64), podporuje reprodukovatelné sestavení většiny balíčků a vylepšuje systémové nástroje. Vlastní meta-správce balíčků APX nyní používá Distrobox v2 a je dostupný i pro jiné distribuce.
Hudební hry nejsou nic nového, ať už je to Guitar Hero (potažmo Frets on Fire) či Osu! nebo DDR, ovšem zakomponování podobných prvků do her jiných žánrů až tak běžné není. Na mysli mi tane vlastně jen Audiosurf, závodní hra podobná WipeOutu, ve které byly tratě generovány z audio souborů. Symphony staví na něčem podobném: tempo hry se mění podle hudby, na které závisí také umístění nepřátelských lodí.
Přibalený hudební doprovod čítá 21 písní – a světe div se, není to vesměs jen elektronická hudba, ale především pop-rock a dokonce několik avantgardních klavírních skladeb. Další (vlastní) si můžete importovat, hra k tomu dokonce nabádá. Podporovány jsou běžné záležitosti jako MP3, Ogg nebo FLAC. Nicméně v závislosti na tom, co jinak posloucháte, se pak projeví současně největší slabina Symphony: u pomalých skladeb s jedním nástrojem se budete nudit, zatímco metalista (ba dokonce příznivec hardcore) většinu času stráví nikoliv hraním, nýbrž posíláním tvrdých předmětů proti zdi či podlaze. I já měl takové choutky poté, co jsem zkusil něco pagan metalu… jen abych se pokorně vrátil k žánrům, na které vývojáři mysleli – v mém případě J-popu s vypnutým zvukem. Mimochodem, minimální délka skladby pro import je 1,5 minuty, tj. právě čas obvykle vyhrazený pro opening v japonských seriálech. ^_^
Jak to vypadá? Ze stran obrazovky vylétají v zástupech nepřátelské lodě a prolétají přes obrazovku, nebo ji spíše oblétají po dlouhých obloucích. Jejich počet, rychlost a místo, odkud přesně vylétají, závisí na aktuálním tempu, počtu současně hrajících nástrojů a podání prostoru v nahrávce. Podle tempa se i mění barva obrazovky. Nepřátel je mnoho, ale ti obyčejní toho moc nevydrží. Když je rozstřílíte, palba mimochodem vypadá jako ohňostroj, vybuchnou za doprovodu barvitých grafických efektů a zanechají po sobě graficky zvýrazněnou notu, za jejíž sebrání dostanete body, a občas nějaký – graficky zvýrazněný – bonus. Výsledkem je pestrobarevný chaos.
Do toho se občas objeví skupina obvykle pomalých, prostorných a podstatně mocnějších nepřátel. Fantazii se meze nekladou:
Když něco takového vystřelí, vlastně i běžné nepřátelské lodě tu a tam vypustí projektil, často si toho ani nevšimnete pro všechny ty vizuální orgie okolo. Každý zásah eliminuje nějaký zbraňový systém vaší raketky nebo ji rovnou zničí. To by samo o sobě nebyla úplná katastrofa, protože sbíráním not ze zničených nepřátel se loď opravuje a počet “životů” není omezený – zničení je penalizováno újmou na skóre. Jenže jak se tomu vyhnout?
Problém je, že kvůli přeplácanosti se žádné velké taktizování nekoná a pro “micro” také pořádně není prostor. Rozhodně nic, co by sneslo srovnání třeba s Kobo Deluxe. Vlastně jde jen o dobrou konfiguraci zbraňových systémů – raketka je vybavená čtyřmi, vždy si můžete vybrat jejich typ a směr střelby. Úhly je samozřejmě vhodné nastavit tak, aby střelba pokryla co největší část obrazovky. Při dokončení nové úrovně (skladby) se (za nějaké kvantum bodů) odemkne nová zbraň. Nikoliv však typ zbraně, pouze jedna zbraň, kterou můžete osadit na jednu pozici v raketce. Většinou je to nějaký generický paprskomet nebo raketomet, ale tu a tam se objeví silnější verze (furia) nebo nějaká zbraň s hudební tematikou. Namátkou subwoofer, který ničí nepřátele údery, jejichž intenzita závisí na aktuálních basech v písni, nebo crescendo, pro změnu silný paprsek, který se musí pomalu nabíjet. Jednotlivé zbraně jde za body vylepšovat, ale to je celkem detail. Nabídka je malá a v několika desítkách skladeb pravděpodobně najdete dost “vzácných” zbraní, abyste se o tuto část hry vzápětí přestali zajímat.
Podobně jako se zbraňovými systémy se zachází i s některými bonusy, které občas vypadnou z nepřátel. Musíte si je tedy odemknout dokončením úrovni a pak můžete jejich efekty vylepšovat za body. Z těchto bonusů jsem se setkal s nezranitelností na několik sekund a bombou, která zničí prakticky všechno v okolí. Pak existuje ještě jeden nesouvisející typ bonusu, který na chvíli násobí bodový zisk z not padajících ze zlikvidovaných nepřátel. Když během té chvilky stihnete sebrat stejný typ bonusu, násobič se zvýší. Pochopitelně není od věci si sbírání bonusů vhodně načasovat.
Tím ale jakákoliv strategie končí. Symphony se ovládá pomocí myši či jiného polohovacího zařízení, příp. gamepadu (či jiného pákového ovladače). To by naznačovalo nějaké nároky na motorické schopnosti. Nicméně při přeplněnosti obrazovky v kritických chvílích to není tak horké… a co hůř, Symphony mění pohyb myši, totiž přidává velmi agresivní vyhlazování pohybů. Myš s přesným, konzistentním senzorem je vám tedy prakticky k ničemu. Navíc ani časování střelby netřeba řešit. U většiny zbraňových systémů si můžete nastavit, že se má prostě pálit pořád – bez nutnosti klikat.
Když tedy samotná hra za moc nestojí, co příběh, který by hráče udržel? Je celkem běžné, že hry vyprávějí nějaký příběh, aby hráče vtáhly do děje a motivovaly k postupu. I Symphony má příběh, tedy spíše “příběh”. Abyste odemkli všechny úrovně obtížnosti, musíte porazit několik bossů, kteří se nahodile objevují v průběhu skladeb. Bylo by to příjemné zpestření hry, kdyby celkový počet soubojů nemohl zdravý člověk spočítat na prstech – všechny úrovně obtížnosti není problém odemknout za jedno odpoledne, načež už se žádný boss neobjeví. Navíc každou konfrontaci uvádí jakýsi démon, který se snaží pohltit náš vesmír a vtipně mění hlasy, rádobychytrým proslovem o tajemnosti hudby a duši dotyčného bosse (resp. prý hudebního skladatele).
Přitom souboje jeden na jednoho samy o sobě nejsou úplně špatné. Po obrazovce se pohybující velká hlava, která vypouští smrtící projektily, není nic světoborného. Na druhou stranu, tříminutový časový limit a to, že někteří bossové používají neprůstřelné čtverce jako štít, vás donutí vykoumat aspoň nějakou tu taktiku místo bezduchého létání po obrazovce.
Ale jak píšu výše, všechny úrovně obtížnosti – a tím vlastně většina obsahu hry samotné – jde odemknout za den. Jak jsem si posteskl ještě výše, hratelnost Symphony má jistá úskalí. Poslední naděje, což takhle nějaké motivující žebříčky nejlepších výsledků, trofeje a tak? Bohužel, pro přístup k nejlepším výsledkům se musíte registrovat a hrát online. Tudy prosím ne. Trofeje provedené jako slovníček pojmů vypadají jako zajímavý nápad. Jenže jako motivace nefungují. Možná kdyby byly více na očích jako u naučné arkády TypeRider věnované typografii; kdyby byly nároky zajímavé nebo motivující; kdyby se dialogy o odemknutí již získaných trofejí neobjevovaly po každém spuštění hry…
Ono vůbec uživatelské rozhraní má k dokonalosti daleko. Na první pohled vypadá uhlazeně a při prvním spuštění vás provede funkcemi a principy hry, má to však několik ale. Filtrování skladeb je sice možné podle metadat, leč kvůli svázání odemykání zbraní s přehráním skladby jsou seznamy skladeb nepřehledné; protože se navíc odemykají zbraně a nikoliv jejich typy, je i seznam zbraní při konfiguraci zbraňových systémů poněkud dlouhý. Hra i navigace v nabídce probíhá pomocí myši, nicméně přerušit či ukončit ji jde pouze klávesou Esc, pokud vím. Do toho další chyba – v nabídkách se zasekává kurzor, resp. nejde dojet až k některým tlačítkům a musíte prudce škubnout myší, abyste se za neviditelnou bariéru dostali.
Proč tedy vlastně hrát Symphony? Zdůvodnění je prosté a vlastně stejné jako zdůvodnění toho, proč se někteří lidé dívají i na stupidní televizní pořady: “Je to barevný a hejbe se to.” Na statických obrázcích se to nezdá, ale Symphony je velmi hezká hra, pokud z ní zrovna nedostanete epileptický záchvat, jako se to stávalo u některých dílů seriálu Pokémon.
Přitom nároky na hardware nejsou zrovna závratné. Oficiální specifikace hovoří o aspoň 2GHz dvoujádru, 2GiB paměti, 500MB místa na disku, moderní linuxové distribuci (2012 nebo novější) a dedikované grafické kartě s podporou OpenGL 2.1. To je skoro každý desktop, na kterém běží moderní linuxový desktop a který není specializovaný na minimální spotřebu, za posledních několik let. Požadavek na grafickou kartu, která není integrovaná, si totiž dovolím zpochybnit. V okně 1280×720 jsem si naprosto plynule zahrál s grafickým čipem v levném pentiu G2030.
Symphony byla součástí Humble Bundle: PC and Android 10. Tato verze bez DRM používá instalátor Mojo a data ukládá do adresáře ~/.local/share/Empty Clip Studios/Symphony/. Jinak ji najdete na Steamu.
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej: