Pro testování byl vydán 4. snapshot Ubuntu 26.04 LTS (Resolute Raccoon).
Ben Sturmfels oznámil vydání MediaGoblinu 0.15.0. Přehled novinek v poznámkách k vydání. MediaGoblin (Wikipedie) je svobodná multimediální publikační platforma a decentralizovaná alternativa ke službám jako Flickr, YouTube, SoundCloud atd. Ukázka například na LibrePlanet.
TerminalPhone (png) je skript v Bashi pro push-to-talk hlasovou a textovou komunikaci přes Tor využívající .onion adresy.
Před dvěma lety zavedli operátoři ochranu proti podvrženým hovorům, kdy volající falšuje čísla anebo se vydává za někoho jiného. Nyní v roce 2026 blokují operátoři díky nasazeným technologiím v průměru 3 miliony pokusů o podvodný hovor měsíčně (tzn., že k propojení na zákazníka vůbec nedojde). Ochrana před tzv. spoofingem je pro zákazníky a zákaznice všech tří operátorů zdarma, ať už jde o mobilní čísla nebo pevné linky.
Společnost Meta (Facebook) předává React, React Native a související projekty jako JSX nadaci React Foundation patřící pod Linux Foundation. Zakládajícími členy React Foundation jsou Amazon, Callstack, Expo, Huawei, Meta, Microsoft, Software Mansion a Vercel.
Samsung na akci Galaxy Unpacked February 2026 (YouTube) představil své nové telefony Galaxy S26, S26+ a S26 Ultra a sluchátka Galaxy Buds4 a Buds4 Pro. Telefon Galaxy S26 Ultra má nový typ displeje (Privacy Display) chránící obsah na obrazovce před zvědavými pohledy (YouTube).
Byla vydána grafická knihovna Mesa 26.0.1 s podporou API OpenGL 4.6 a Vulkan 1.4. Je to první stabilní verze po 26.0.0, kde se novinky týkají mj. výkonu ray tracingu na GPU AMD a HoneyKrisp, implementace API Vulkan pro macOS.
Byla vydána nová verze 4.6 multiplatformního integrovaného vývojového prostředí (IDE) pro rychlý vývoj aplikaci (RAD) ve Free Pascalu Lazarus (Wikipedie). Využíván je Free Pascal Compiler (FPC) 3.2.2.
Byla vydána nová verze 3.23.0 FreeRDP, tj. svobodné implementace protokolu RDP (Remote Desktop Protocol). Opravuje 11 bezpečnostních chyb.
Španělský softwarový inženýr oznámil, že se mu podařilo na dálku ovládat sedm tisíc robotických vysavačů po celém světě. Upozornil tak na slabé kybernetické zabezpečení těchto technologií a jejich možné a snadné zneužití. Nesnažil se hacknout všechny robotické vysavače po světě, ale pouze propojil svůj nový DJI Romo vysavač se zařízením Playstation. Aplikace podle něj ihned začala komunikovat se všemi sedmi tisíci spotřebiči a on je
… více »Hudební hry nejsou nic nového, ať už je to Guitar Hero (potažmo Frets on Fire) či Osu! nebo DDR, ovšem zakomponování podobných prvků do her jiných žánrů až tak běžné není. Na mysli mi tane vlastně jen Audiosurf, závodní hra podobná WipeOutu, ve které byly tratě generovány z audio souborů. Symphony staví na něčem podobném: tempo hry se mění podle hudby, na které závisí také umístění nepřátelských lodí.
Přibalený hudební doprovod čítá 21 písní – a světe div se, není to vesměs jen elektronická hudba, ale především pop-rock a dokonce několik avantgardních klavírních skladeb. Další (vlastní) si můžete importovat, hra k tomu dokonce nabádá. Podporovány jsou běžné záležitosti jako MP3, Ogg nebo FLAC. Nicméně v závislosti na tom, co jinak posloucháte, se pak projeví současně největší slabina Symphony: u pomalých skladeb s jedním nástrojem se budete nudit, zatímco metalista (ba dokonce příznivec hardcore) většinu času stráví nikoliv hraním, nýbrž posíláním tvrdých předmětů proti zdi či podlaze. I já měl takové choutky poté, co jsem zkusil něco pagan metalu… jen abych se pokorně vrátil k žánrům, na které vývojáři mysleli – v mém případě J-popu s vypnutým zvukem. Mimochodem, minimální délka skladby pro import je 1,5 minuty, tj. právě čas obvykle vyhrazený pro opening v japonských seriálech. ^_^
Jak to vypadá? Ze stran obrazovky vylétají v zástupech nepřátelské lodě a prolétají přes obrazovku, nebo ji spíše oblétají po dlouhých obloucích. Jejich počet, rychlost a místo, odkud přesně vylétají, závisí na aktuálním tempu, počtu současně hrajících nástrojů a podání prostoru v nahrávce. Podle tempa se i mění barva obrazovky. Nepřátel je mnoho, ale ti obyčejní toho moc nevydrží. Když je rozstřílíte, palba mimochodem vypadá jako ohňostroj, vybuchnou za doprovodu barvitých grafických efektů a zanechají po sobě graficky zvýrazněnou notu, za jejíž sebrání dostanete body, a občas nějaký – graficky zvýrazněný – bonus. Výsledkem je pestrobarevný chaos.
Do toho se občas objeví skupina obvykle pomalých, prostorných a podstatně mocnějších nepřátel. Fantazii se meze nekladou:
Když něco takového vystřelí, vlastně i běžné nepřátelské lodě tu a tam vypustí projektil, často si toho ani nevšimnete pro všechny ty vizuální orgie okolo. Každý zásah eliminuje nějaký zbraňový systém vaší raketky nebo ji rovnou zničí. To by samo o sobě nebyla úplná katastrofa, protože sbíráním not ze zničených nepřátel se loď opravuje a počet “životů” není omezený – zničení je penalizováno újmou na skóre. Jenže jak se tomu vyhnout?
Problém je, že kvůli přeplácanosti se žádné velké taktizování nekoná a pro “micro” také pořádně není prostor. Rozhodně nic, co by sneslo srovnání třeba s Kobo Deluxe. Vlastně jde jen o dobrou konfiguraci zbraňových systémů – raketka je vybavená čtyřmi, vždy si můžete vybrat jejich typ a směr střelby. Úhly je samozřejmě vhodné nastavit tak, aby střelba pokryla co největší část obrazovky. Při dokončení nové úrovně (skladby) se (za nějaké kvantum bodů) odemkne nová zbraň. Nikoliv však typ zbraně, pouze jedna zbraň, kterou můžete osadit na jednu pozici v raketce. Většinou je to nějaký generický paprskomet nebo raketomet, ale tu a tam se objeví silnější verze (furia) nebo nějaká zbraň s hudební tematikou. Namátkou subwoofer, který ničí nepřátele údery, jejichž intenzita závisí na aktuálních basech v písni, nebo crescendo, pro změnu silný paprsek, který se musí pomalu nabíjet. Jednotlivé zbraně jde za body vylepšovat, ale to je celkem detail. Nabídka je malá a v několika desítkách skladeb pravděpodobně najdete dost “vzácných” zbraní, abyste se o tuto část hry vzápětí přestali zajímat.
Podobně jako se zbraňovými systémy se zachází i s některými bonusy, které občas vypadnou z nepřátel. Musíte si je tedy odemknout dokončením úrovni a pak můžete jejich efekty vylepšovat za body. Z těchto bonusů jsem se setkal s nezranitelností na několik sekund a bombou, která zničí prakticky všechno v okolí. Pak existuje ještě jeden nesouvisející typ bonusu, který na chvíli násobí bodový zisk z not padajících ze zlikvidovaných nepřátel. Když během té chvilky stihnete sebrat stejný typ bonusu, násobič se zvýší. Pochopitelně není od věci si sbírání bonusů vhodně načasovat.
Tím ale jakákoliv strategie končí. Symphony se ovládá pomocí myši či jiného polohovacího zařízení, příp. gamepadu (či jiného pákového ovladače). To by naznačovalo nějaké nároky na motorické schopnosti. Nicméně při přeplněnosti obrazovky v kritických chvílích to není tak horké… a co hůř, Symphony mění pohyb myši, totiž přidává velmi agresivní vyhlazování pohybů. Myš s přesným, konzistentním senzorem je vám tedy prakticky k ničemu. Navíc ani časování střelby netřeba řešit. U většiny zbraňových systémů si můžete nastavit, že se má prostě pálit pořád – bez nutnosti klikat.
Když tedy samotná hra za moc nestojí, co příběh, který by hráče udržel? Je celkem běžné, že hry vyprávějí nějaký příběh, aby hráče vtáhly do děje a motivovaly k postupu. I Symphony má příběh, tedy spíše “příběh”. Abyste odemkli všechny úrovně obtížnosti, musíte porazit několik bossů, kteří se nahodile objevují v průběhu skladeb. Bylo by to příjemné zpestření hry, kdyby celkový počet soubojů nemohl zdravý člověk spočítat na prstech – všechny úrovně obtížnosti není problém odemknout za jedno odpoledne, načež už se žádný boss neobjeví. Navíc každou konfrontaci uvádí jakýsi démon, který se snaží pohltit náš vesmír a vtipně mění hlasy, rádobychytrým proslovem o tajemnosti hudby a duši dotyčného bosse (resp. prý hudebního skladatele).
Přitom souboje jeden na jednoho samy o sobě nejsou úplně špatné. Po obrazovce se pohybující velká hlava, která vypouští smrtící projektily, není nic světoborného. Na druhou stranu, tříminutový časový limit a to, že někteří bossové používají neprůstřelné čtverce jako štít, vás donutí vykoumat aspoň nějakou tu taktiku místo bezduchého létání po obrazovce.
Ale jak píšu výše, všechny úrovně obtížnosti – a tím vlastně většina obsahu hry samotné – jde odemknout za den. Jak jsem si posteskl ještě výše, hratelnost Symphony má jistá úskalí. Poslední naděje, což takhle nějaké motivující žebříčky nejlepších výsledků, trofeje a tak? Bohužel, pro přístup k nejlepším výsledkům se musíte registrovat a hrát online. Tudy prosím ne. Trofeje provedené jako slovníček pojmů vypadají jako zajímavý nápad. Jenže jako motivace nefungují. Možná kdyby byly více na očích jako u naučné arkády TypeRider věnované typografii; kdyby byly nároky zajímavé nebo motivující; kdyby se dialogy o odemknutí již získaných trofejí neobjevovaly po každém spuštění hry…
Ono vůbec uživatelské rozhraní má k dokonalosti daleko. Na první pohled vypadá uhlazeně a při prvním spuštění vás provede funkcemi a principy hry, má to však několik ale. Filtrování skladeb je sice možné podle metadat, leč kvůli svázání odemykání zbraní s přehráním skladby jsou seznamy skladeb nepřehledné; protože se navíc odemykají zbraně a nikoliv jejich typy, je i seznam zbraní při konfiguraci zbraňových systémů poněkud dlouhý. Hra i navigace v nabídce probíhá pomocí myši, nicméně přerušit či ukončit ji jde pouze klávesou Esc, pokud vím. Do toho další chyba – v nabídkách se zasekává kurzor, resp. nejde dojet až k některým tlačítkům a musíte prudce škubnout myší, abyste se za neviditelnou bariéru dostali.
Proč tedy vlastně hrát Symphony? Zdůvodnění je prosté a vlastně stejné jako zdůvodnění toho, proč se někteří lidé dívají i na stupidní televizní pořady: “Je to barevný a hejbe se to.” Na statických obrázcích se to nezdá, ale Symphony je velmi hezká hra, pokud z ní zrovna nedostanete epileptický záchvat, jako se to stávalo u některých dílů seriálu Pokémon.
Přitom nároky na hardware nejsou zrovna závratné. Oficiální specifikace hovoří o aspoň 2GHz dvoujádru, 2GiB paměti, 500MB místa na disku, moderní linuxové distribuci (2012 nebo novější) a dedikované grafické kartě s podporou OpenGL 2.1. To je skoro každý desktop, na kterém běží moderní linuxový desktop a který není specializovaný na minimální spotřebu, za posledních několik let. Požadavek na grafickou kartu, která není integrovaná, si totiž dovolím zpochybnit. V okně 1280×720 jsem si naprosto plynule zahrál s grafickým čipem v levném pentiu G2030.
Symphony byla součástí Humble Bundle: PC and Android 10. Tato verze bez DRM používá instalátor Mojo a data ukládá do adresáře ~/.local/share/Empty Clip Studios/Symphony/. Jinak ji najdete na Steamu.
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej: