Na stránkách Evropské komise, na portálu Podělte se o svůj názor, se lze do 3. února podělit o názor k iniciativě Evropské otevřené digitální ekosystémy řešící přístup EU k otevřenému softwaru.
Společnost Kagi stojící za stejnojmenným placeným vyhledávačem vydala (𝕏) alfa verzi linuxové verze (flatpak) svého proprietárního webového prohlížeče Orion.
Firma Bose se po tlaku uživatelů rozhodla, že otevře API svých chytrých reproduktorů SoundTouch, což umožní pokračovat v jejich používání i po plánovaném ukončení podpory v letošním roce. Pro ovládání také bude stále možné využívat oficiální aplikaci, ale už pouze lokálně bez cloudových služeb. Dokumentace API dostupná zde (soubor PDF).
Jiří Eischmann se v příspěvku na svém blogu rozepsal o open source AdGuard Home jako domácí ochraně nejen před reklamou. Adguard Home není plnohodnotným DNS resolverem, funguje jako DNS forwarder s možností filtrování. To znamená, že když přijme DNS dotaz, sám na něj neodpoví, ale přepošle ho na vybraný DNS server a odpovědi zpracovává a filtruje dle nastavených pravidel a následně posílá zpět klientům. Dá se tedy používat k blokování reklamy a škodlivých stránek a k rodičovské kontrole na úrovni DNS.
AI Claude Code od Anthropicu lépe rozumí frameworku Nette, tj. open source frameworku pro tvorbu webových aplikací v PHP. David Grudl napsal plugin Nette pro Claude Code.
Byla vydána prosincová aktualizace aneb nová verze 1.108 editoru zdrojových kódů Visual Studio Code (Wikipedie). Přehled novinek i s náhledy a videi v poznámkách k vydání. Ve verzi 1.108 vyjde také VSCodium, tj. komunitní sestavení Visual Studia Code bez telemetrie a licenčních podmínek Microsoftu.
Na lasvegaském veletrhu elektroniky CES byl předveden prototyp notebooku chlazeného pomocí plazmových aktuátorů (DBD). Ačkoliv se nejedná o první nápad svého druhu, nepochybně to je první ukázka praktického použití tohoto způsobu chlazení v běžné elektronice. Co činí plazmové chladící akční členy technologickou výzvou je především vysoká produkce jedovatého ozonu, tu se prý podařilo firmě YPlasma zredukovat dielektrickou
… více »Patchouli je open source implementace EMR grafického tabletu (polohovací zařízení). Projekt je hostován na GitLabu.
Český Nejvyšší soud potvrdil, že česká právní úprava plošného uchování dat o elektronické komunikaci porušuje právo Evropské unie. Pravomocným rozsudkem zamítl dovolání ministerstva průmyslu a obchodu. To se teď musí omluvit novináři Českého rozhlasu Janu Cibulkovi za zásah do práv na ochranu soukromí a osobních údajů. Ve sporu jde o povinnost provozovatelů sítí uchovávat údaje, ze kterých lze odvodit, kdo, s kým a odkud komunikoval.
Google bude vydávat zdrojové kódy Androidu pouze dvakrát ročně. Ve 2. a 4. čtvrtletí.
Byly doby, kdy jsem si myslel,že jsem nezničitelný. Tohle jsem předpokládal zhruba asi do svých třiačtyřiceti let. Udělal jsem si na pár měsíců volno, dal jsem vale civilizaci a vyrazil směrem na Gibraltar. Na Gibraltar je to bratru, z Děčína víc než 3200 km. Autem tam údajně cesta trvá tři dny. Což není podle mnohých málo. Ale o své cestě na Gibraltar nechci psát, to jsem popsal jinde. Spíš chci mluvit o takovém zajímavém poznání, které jsem cestou udělal.
Jsem zvyklý chodit hodně a v mládí i rychle. Jak stárnu, s tou rychlostí se to nějak nelepší, ale přeci jen ještě toho ujdu docela dost, loni v Chile jsem stále ještě držel průměr kolem čtyřiceti km denně. Už mi to dá víc práce a musím víc odpočívat, ale za těch dvanáct hodin denně je prostě nějak odcapu. Navíc, co mi jeden můj kamarád udělal vozík z titanu vozím věci na vozejku a netahám to na zádech, tak je to docela slušný „bigbít” .
Onehdy v červnu 1993 jsem vyrazil „Směr Gibraltar.” Prvních šest týdnů se nedělo celkem nic zvláštního než se cestou děje. Ráno jsem vstal, najedl a tak dál potom vyrazil a šel. Chodím asi tak, že jdu v dávkách kolem jedné hodiny, potom půl hodin odpočívám. Hlavně na dlouhých cestách. Na kratších a to hlavně v mládí jsem chodil jiným způsobem. podstatně náročnějším. Byl jsem na svůj způsob chůze hrdý. Málokdo mi stačil.
Vzpomínám jak moje bývalá žena Petra, která se mnou projevila přání jít, trpce cestou litovala. Nad Neveklovem a to jsme šli jen malinký kousek z Jindřichova Hradce do Prahy a šli jsme to už čtvrtý den, kdy jsem na ni stále čekal a vyčítavě se díval na hodinky a nebo do mapy, házela ruksak na zem a křičela na mě do téhož ruksaku kopajíc: „Já už dál nejdu, nejsem velbloud. Pro tebe kdo neujde padesát kilometru denně není člověk.” Vzhledem k tomu že jsme měli krátce před svatbou a Petra byla neskutečně krásná a moc jsem ji chtěl vzít jsem mlčel a čekal. Pro jistotu jsem její tvrzení obezřetně nepotvrdil. I když je pravdou, že jsem si to tehdy občas myslel.
Pochopitelně i cestou na Gibraltar jsem se také snažil jít jako bych závodil. Vlastně jsem ale závodil se svojí představou o tom jak mám jít a za jak dlouho tam mám dojít. Co si lidé budou myslet, když tam nedojdu v čase, co jsem si stanovil. Totiž než jsem vyrazil spočítal jsem si, že bych tam mohl být tak za devadesát dní každodenního pochodu. Počítal jsem denně kilometry a dostával do deprese, když jsem měl pocit, že je to pomalé.
Ale nakonec to šlo podle plánu. Přesto, že jsem neměl nijak zvlášť podrobné mapy. A proto se víc obával problémů s blouděním víc než obvykle. Proti svému zvyku z domova jsem víc šel po silnicích, i když jsem se snažil jít po vedlejších. Ale každý kdo cestuje po vlastní ose jakýmkoliv způsobem ví jak je někdy těžké se vyznat ve značení. V případě, že značení je.
Vykračoval jsem si tedy Francii, která se mi velmi líbila. Francie je nádherná země a má skoro všechno. Hory, moře, pláže, památky. Příjemné silničky skoro bez provozu. Velehory jako Alpy a Pyreneje a hory podobné Vysočině, jen vyšší a nesoucí jméno Grand Massive. Úžasný kout Francie. Šel jsem přes Belford, Besancon, Lyon potom podle kousek Loiry, kde jsem viděl několik známých zámku na Loiře, odbočil na St. Etiene a Aurillac, Figac a dál na Lourdy. A právě když jsem šel přes výše uvedený Grand Massive stala se mi neuvěřitelná věc. Najednou jsem nemohl. ještě ráno jsem byl plný spěchu, plný síly a odpoledne jsem nemohl dál.
Zkusil jsem to „rozchodit”, ale nešlo to. Ať jsem se snažil sebevíc, mobilizoval všechny síly a děla všechny techniky. Nic. Musel jsem poprvé v životě zastavit mimo plán. Jak jsem už říkal, do té doby jsem chodil jako bych s někým podepsal smlouvu, že někam dojdu v určeném čase. Stále jsem měl „s někým uzavřenou sázku.” Zuřil jsem a nic. Tak jsem se odplížil do jednoho lesíka, a říkal si na hodinu si orazím a pak to půjde. nešlo.
Naštěstí jsem tam našel i studánku, spíš pramen než studánka uvařil si kafe. Vodu jsem jsem mě v láhvi tak na dvě napití, ale tím jsem si ještě v předchozí vesnici nijak nelámal hlavu. teď jsem byl rád, že jsem našel vodu. Z ničeho nic jsem začal přemýšlet jestli budu schopný do vesnice dojít, začal jsem přemýšlet jestli vůbec na Gibraltar dojdu. Natáhl jsem se a usnul. Probudil jsem se v noci. Probudil a znovu usnul. Další probuzení bylo odpoledne. Cítil jsem i po tolika hodinách strašnou únavu. Trochu udělal dechové techniky a vůbec jsem necítil potřebu jít někam dál. Jídlo jsem ještě měl vodu také, takže se nic nedělo.
Až druhý den v poledne jsem vyrazil. Najednou mě opustila velká část sebedůvěry. Pokračoval jsem dál a začal mě bolet kotník, napřed pravý a za dva dny se přidal i levý. konec otekly oba. Trochu víc jsem si odpočinul díky panu Veverkovi, který mě objevil odpočívajícího v jedné čekárně za Figacem a pozval mě na svůj zámeček, kde jsem měl možnost si odpočinout lépe a v pohodlí. Strávil jsem u něj dva dny. Díky jeho laskavosti a pohostinství jsem se zase dal trochu do pořádku.
Po dvou dnech jsem plouživým krokem vyrazil na Lourdy. První den jsem se radoval, že už to bude dobré. Jenže. Kotníky zase začaly otékat, bolet a poslední kilometry jsem myslel, že tam snad nikdy nedojdu. Nakonec jsem tam došel. Utábořil, strávil skoro čtyři dny. Díky péči jedněch německých manželů, laskavosti majitele kempu a sv. Panně Marii, svého anděla strážného, za přispění léčivé lurdské vody jsem čtvrtý den mohl vyrazit přes Pyreneje.
Co z toho plyne? Celkem nic. Jen to že jsem ve svých skoro čtyřiceti tří letech zjistil, že nejsem nezničitelný, že i když jdu nikoliv jako o závod, jdu stejně tolik kilometrů denně. Ujdu stejně a nejsem ve stresu, že někde nebudu podle svých představ. Naučil jsem se lépe hospodařit se silami a přestal jsem ze sebou závodit. Nejen v chůzi. Pyreneje a Španělsko jsem prokráčel v klidu.i. Jo jo, nedbat na ubývající reservy a jít a žít na dluh může být i fatální. Doslova.
Jo a do Gibraltaru jsem došel za 86 dní. Čistý čas chůze 80 dní. I bez toho závodění. a se všemi volnými dny.
Tiskni
Sdílej:
, závodění se sebou samotným, to je mi nějaké povědomé...
Já teď dlím v Praze.
1000km normálně každou dovolenou.