Go Canada go...

12.5.2007 22:12 | Přečteno: 1124×

Vyrazil jsem na svou obvyklou sobotní procházku po okolí a do města. Na Zlíchově šel proti mě pittbull a Honza. Pittbull si mě hladově prohlížel, Honza se tvářil přívětivě. Už jsem ho dlouho neviděl. Honza je abstinující feťák, můj bývalý pacient. Seká latinu, oženil se, vypadá jak kulturista a živí se poctivě. Prací. Povídá: „Sem vás viděl, tak jdu pozdravit. ” Říkám mu: „No je vidět, že si vychovanej, vychovává tě Káča, co?” Kejve a šklebí se. Tak chvíli povídáme co a jak? Zjišťuji, že bydlí ode mne kousek na Barrandově. Za chvíli se loučíme. Jdu po svém a on taky. Cestou, tak přemýšlím, o tom když jsem ho viděl prvně. Byl strašně mladý, hubený, vyfetovaný. Pak se dal do pořádku.

Hodně tomu pomohla jeho máma. Vůbec to byla zajímavá rodina. Máma abstinující alkoholička, která si vzala feťáka a opilce o hodně mladšího než ona sama. Snad jen ten Honzův táta byl tak nějak v pořádku. Mám začala chodit ke mě do skupiny pro rodinné příslušníky. Skvělá ženská, ale měla svoje představy, jak o sobě, tak o druhých. Chytrá ženská, vnímavá, ale v některých věcech naivní. Chytrá a přitom dělá uklizečku. Evidentně promarněné IQ u kýblu s hadrem. Asi jí to vyhovuje. Zvláštní záliba. Zachránkyně mužských trosek, které sbírala u popelnic, jak sem ji vždycky říkal. Neslyšela to ráda. Jenže měla ze mě docela vítr a hodně unesla.

Moc sem se s ní jako s alkoholičkou nepáral. To že se s ní chlapi nepárají, na to byla zvyklá a rozuměla tomu. Bylo nutné aby v terapii se přetrhli dva řetězy. Ten první co ji spojoval s Honzou a bránil Honzovi v dospělosti, protože tomu se snad ani pupeční šňůra říkat nedalo a ten druhy, co jí pořád nutil do těch sebevražedných kousků, když zachraňovala takové ty typy, jako byl její tehdejší manžel. Což měl být v té době kdy byla u mě poprvé abstinující feťák a alkoholik, co sám přestal. Když jsem tu dojemnou historku poprvé slyšel a když jsem jej potom i viděl, říkal jsem si. „ Zlatý voči, co to uviděly.” Nemýlil jsem se . Za krátkou dobu potom, co Honza už nefetoval a různě se pokoušel žít po svém a bez mámy, začal i manžel předvádět, život naplno.

Máma Honzy samozřejmě, hned jak se Honza dal trochu do pořádku, okamžitě jak většina rodičů v domnění, že když už nefetuje, tak i pro ně terapie skončila, tu terapii ukončila. Objevila se ovšem v plné důvěře v mé schopnosti několik hodin poté co zjistila jak se věcí mají s „drahým manželem". Nakonec se ho podařilo dostat do léčebny, k nám a k jeho nelibosti i ke mě do skupiny. Chlap jak hora a neváhající mi dát najevo jak mě nemá rád. Tak s tímhle u mě většina pacientů nepochodí, vlastně s tím nepochodí žádný, protože plním své základní pravidlo: „Nejsem tu proto abyste mě milovali, ale abych vám byl prospěšný." Tom léčbu dokončil, odešel od své ženy, protože ta trvala na rozvodu. Sice z velmi těžkým srdcem, ale trvala.

Přemýšlel jsem cestou o tom, jakou jsem měl neskutečnou kliku v téhle rodině. Kdo mi z nich padl do rukou, změnil se k lepšímu. Aby bylo jasno, to nic nevypovídá o mém terapeutickém umu, to je vážně klika. Všichni v sobě našli sílu ke změně. I ten Tom. Ten dokonce, když se po léčbě vrátil k řízení autobusu, jednou zastavil mimo stanici, když jsem pílil na autobus a už to vypadalo, že nestíhám. Byl na mě nezvykle vlídný. Řekl mi, že jsem stejně původcem jeho rozvodu, ale že mi to odpouští, protože se má dobře. Byl jsem rád. Ne že mi odpustil, protože tyhle city v terapii mají ke mě mnozí, ale protože to co se stalo bylo k jeho prospěchu.

Konečně u zubaře je to většinou k prospěchu, ale k popukání to není. Co si tak pamatuji. Tedy rodina to byla svým způsobem fakt šílená, ale takovýhle úspěch, to se povede jednou za deset let. A Bůh ví jestli každých deset let. Tak jsem si říkal: „No vidíš, tak se ti taky sem tam něco povede.” A pokračoval jsem směrem ke Smíchovu. Tam vše proběhlo standardně. Nic jsem si nekoupil, pouze jsem objevil dlouhý černý plášť. Barva se mi líbila, ale střih už vůbec. Nebyl ani drahý. No nedivil jsem se. Prý je to teď módní. Ale každou módu nemusím. Tak snad jindy. Cestou v tramvaji jsem naslouchal rozmluvě jednoho páru.

Nemá se to dělat. Já vím, jenže jemu bylo asi jako mě a jí kolem pět a dvaceti. Bez ostychu se bavili o svých milostných slastech a strastech. Inu i v tramvaji se ledacos člověk dozví. Pak že je nevýhodné cestovat MHD. Sice jako vzhledově ona nebyla můj typ a na kafe bych ji asi nepozval, ale slovník měla náramný. Takový plavecký. Ten jsme běžně používali. Na bortě, když nebyly přítomny manželky nebo milenky. Případně při manévru, kdy to moc nevycházelo. Ale jinak? Jak jsem přešel lávku, okamžitě jsem si uvědomil, že jsem opět v civilizaci a slovník jsem změnil. Je vidět a slyšet, že časy mění. Ne všechny mladé dámy hovoří podobným slovníkem,ale je jich dost. Hlavně ty mezi čtrnácti až osmnácti. Pak se to zlepšuje. Ovšem ty mladší by se skutečně na palubě neztratily.

Jinak ti dva výše zmínění mi skýtali zábavu až na Barrandov, vystupoval jsem dřív než oni. Stavil jsem se v Delvitě a ačkoliv jsem předpokládal, že sobota večer bude klid, nebyl. Spousta maminek s malými dětmi a vrchovatě naloženými vozíky u kasy. Žádná neřekla, když viděla moje dvě koblihy a minerálku: „Tak běžte, mám toho hodně.” Zřejmě chtěly abych obdivoval jejich roztomile řvoucí ratolesti. Tedy jedna holčička měla takový ječák, že jsem si říkal, že by mohla dělat sirénu při náletu. Skutečně nadaná. Navíc jedna maminka při odbavování, nechala všechno zboží co už bylo namarkováno na tom pultíku.

Moc toho neměla jen vrchovatý vozík, a napřed zaplatila kartou, potom místo toho aby to naskládala do vozíku, přihodila několik tašek a odpádila s vozíkem ven. Hezky všechno rozvážně po zaplacení naskládala do tašek, ty do vozíku a úspěšně zablokovala dalšímu zákazníku, možnost markování. Drahé dítko ji přitom kradlo nějaké pochutiny z vozíku, takže mu ještě domlouvala. Hotová idyla. Měl jsem čas a nikam jsem nechvátal. Navíc byla pohledná, takže jsem ji nic neporadil. Ale paní za mnou byla nervozní a měla řeči. Dítě na ni vyplázlo jazyk. Nakonec vše dopadlo dobře. Maminka zabalila, vychovaně pozdravila a já jsem utratil svých osmdesát korun za koblihy, minerálku, šunku a ještě nějaké jiné drobnosti. A také jsem odkráčel k domovu.

Zjistil jsem doma, že Rusové do finále nepostoupili, takže v Rusku smutek, zase nebudou letos mistři světa. Doufám, že Kanada vyhraje, protože pokud nehrají naši, zásadně fandím Kanadě, stejně jako ve fotbalu Anglii. Pokud budou Kanaďané mistři světa, bude se mi zdát, že svět je přeci jen ještě malinko v pořádku a jsou hezké věci na něm.

       

Komentáře

[Joseph]

to s tou kanadou som velmi nepochopil. ale inak fajn zapisok. vdaka.

[anonymous]

to já to přeju spíš Finsku. Kanada už má dost titulů a Finsko pokud vím jen jeden a dnes hrálo opravdu výborně

[Martin]

Jako vždy super zápisek

[Pavel 'lingeek' Szalbot]

Koupil jsem si vaši knihu. Dělal jsem dobře, že jsem nějakou dobu ABCLinuxu nečetl, protože jsem aspoň o spoustů zápisků přišel. Knihkupectví je docela zakopané a očividně nadšené z každého zákazníka, ale přísloví o koňské hubě a daru mě nabádá k slušnosti. Díky za další zajímavý zápisek.

[Jan Jílek]

Jo, tak jsem rád, že se bavíte. já se taky bavím, když píši.

[Dalibor Smolík]

Určitě pište dál. Dobře se to čte.

[jozka]

No, jo vodni slovnik...

Rikal mi kdysi jeden kamarad, co s nama posilal obcas dceru na soustredeni: "Vona se s vama nauci jezdit na vode jako nikdy jindy, ale akorat potom jeste tyden rika mamince "vole"... "

A letosni mistrovstvi mi nejak proklouzlo mezi prsty... Videl jsem jen nase zapasy se Slovenskem a Kanadou (oba v restauraci v Liptovskem Mikulasi ) a pak doma kus s Ruskem (cele jsem to nevydychal)... A finale taky nestihnu :-/

[stativ]

Popravdě mně většinou moc nevadí, pokud to někomu takovému trvá u kasy déle, co ale nesnáším, když se objeví nějaký zapšklý dědek (pozn. nevím proč, ale zatím to nikdo jiný nebyl) a začne nadávat. Taky nesnáším ty některé neustále nespokojené násilnické důchodce v tramvajích.

PS: pětadvacet

[Jan Jílek]

Jo jsou ti důchodci netrpěliví. Už moc života nemají, tak si chtějí užít.

[Prcek]

Jednoho takoveho nasilnickeho duchodce z tramvaje jsem potkal pred par lety take. Kupodivu mi zacal nadavat drive nez ja jemu (tehda jsem byl prvak na vejsce) . Vzniklo to tak, ze misto aby rekl "s dovolenim" abych mu uhnul, kdyz chtel vystoupit, tak do me beze slova strcil a zacal nadavat na dnesni mladez...

BTW nema byt ta paticka Ať sežeru Alfa i s chlupama!!!?