Jakou měrou měříte..

3.6.2007 01:06 | Přečteno: 1338× | poslední úprava: 3.6.2007 01:10

Byl to docela hezký den. Sice ráno mi volala zpitá klientka, že trošku pije, pak to vzala její maminka a ta mi objasnila situaci. Dcerunka to do sebe lije od čtvrtka. Tak jsme probrali možnosti co dál. Markéta se divila mý dobrotě. No nevím jakou dobrotu měla na mysli, když jsem dcerunce doporučil důrazným hlasem detox. Pak mi volal další klient. Ten se měl jen chuť napít. Rozmluvil jsem mu jeho úmysl. A byl jsem vzhůru. Během dopoledne se už nic nedělo. Trochu jsem si hrál z FreeBSD a ukazoval Markétě co to umí. Vysvětlila mi, že ji wokna ještě nespadly a že má stále zapnutý antivirový program.

Tak jsem přestal diskutovat. Proti zapnutému antivirovému programu není zatím argument. Počkám. U její předchůdkyně jsem počkal dva roky. Od té doby na Mandrivu nedá dopustit. V poledne jsme vyrazili směr Městská knihovna. Hezky jsme se prošli. Vypůjčil jsem knihy a nakoupili jsme na bramborák. Bramborák byl úžasný. Bramborák a láska jde dohromady ruku v ruce. Žena jež ovládá bramborák, ovládá i jiné příjemné věci. Ověřeno.

Bramborák jsem snědl všechen. Bez potíží. Dokonce jsem vypil i dva šálky čaje, jež zas až tak mnoho v posledních letech nepiji. Přemýšlej jsem z jakého důvodu jsem přestal z ničeho nic pít čaj. Na nic jsem nepřišel. Byly doby kdy jsem denně vypil litry čaje. V dobách svého mládí jsem pil horký, slazený čaj, do hrnku jsem dával alespoň tři kostky. Měl jsem heslo, že: Čaj musí být jako láska. Vřelý a sladký. Tak alespoň ta láska mi zbyla vřelá a sladká.

Ještě dopoledne jsem si z Markétou poštěl muziku. Ona si přinesla Beethovenu měsíční sonátu, která je opravdu krásná. Beethovena mám rád. I když asi víc mi sedí Vivaldi a Mozart. To už dříve ještě než se Vivaldi stal modním. Na oplátku jsem ji potom pouštěl svůj oblíbený bigbít svého mladí. Flamengo, Luboše Pospíšila a jiné lahůdky. Ovšem abych ukázal, že nejsem hudební nevzdělanec, vytasil jsem se z Gregoriánským chorálem. Toho mám spoustu. Dnes jsem vytáhl „Schola Hungarica.” Krásná muzika. Dobře se mi při jí přemýšlí i relaxuje. Mnohem lépe, než při vší té modní duchovní hudbě. Čistý lidský hlas, latinsky zpívající. Lidský hlas je opravdu nejdokonalejší lidský nástroj.

Odpoledne fotbal, ten nebyl nic moc a večer jsem se opět díval v televizi na „ Smrtonosnou Past.” prostinký příběh, nijak nekomplikovaný a přesto mě nadchnul stejně jako některé podobné filmy tohoto druhu, ať už se jedná o westerny, nebo jak se zvyklo říkat akční filmy. Nadchnou právě tou svou nekomplikovaností. S níž dokáží prodat některé základní lidské hodnoty. Na jedné straně čest a spravedlnost, hrdina má jasno. Dělá svoji práci. Osamělý muž proti zlu. Můžeme se tomu vysmívat, ale dává to naději, že tací muži prostě jsou. A oni nakonec jsou.

Možná nejsou tak ušlechtilí jako ti filmoví hrdinové. Někteří jsou na ženský a chlast. Ale v pravý čas a na pravém místě udělají co mají. Viz parašutisté, co zabili Heydricha. A další výsadky z Británie. Nebo českoslovenští vojáci, co je pustili ze sovětských gulagů a oni šli bojovat za svobodu. Tátův švagr Michal Ťasko byl jeden z nich. Utekl v naivní víře do Sovětského svazu, zavřeli ho, a když potom došlo ke smlouvě šel k Československé armádě. Vrátil se živý. Kupodivu. Nikdy o tom moc nemluvil, vyznamenání neukazoval. Vlastně jsem je viděl až když umřel. Měl jich dost. Československých i sovětských.

Pak je nesli za rakví. Odešel z armády po válce a byl horník. Byl to chlap a jako chlap taky se choval a vypadal. Rád na něj vzpomínám. Proti těmhle prostinkým příběhům intelektuálové co je film filmem brojí. Jenže lidé milují hrdinské příběhy, i když jsou zcela nepravděpodobné. Ukazují jim právě na tu možnost se ztotožnit s tím dobrým a potřebují onen zlatý odlesk, co padá na životní bídu, která nás provází často i v období blahobytu.

Zní asi divně pojem životní bída v období blahobytu. Ale je jí kolem nás někdy dost a dost. Týrané děti, depresivní jedinci bloumající bezcílně životem, věčně nedospělá čtyřicetiletá děvčátka, co pořád sní o princi na bílem koni. A tyhle filmy v níž figurují nikoliv princové a princezny, ale prostí muži a ženy, jež se postaví zkáze, mohou někomu dát smysl k naplnění svého životního příběhu. Alespoň v něčem.

Viděl jsem v Británii pochodovat na Den Příměří, který je myslím 11. listopadu, staré muže. Válečné veterány. Před nimi šla Královská Garda. A ta Garda nesklidila tolik potlesku, co tihle stařečkové jež už se většinou opírali o své hole. Rozhodně nebyli tak lesklí a skvělí, jenže tihle muži, kdysi dvacetiletí chlapci vyhráli skoro prohranou válku. A ti lidé na tom chodníku si to uvědomovali. Vážili si svých bývalých vojáků. Obyčejných mužů, kteří určitě nehlásali žádná vznešená hesla, báli se o život, líbili se jim holky a pili jak duha.

A přesto jsem měl pocit, že s těmi belhajícími muži jde čest a svoboda. A i oni se jako mladí vojáci, námořníci, letci pošklebovali těm válečným filmům, jež ukazovaly a říkaly ty vznešené pravdy, jednoduchým jazykem. Přesto většina z nich z toho nezdrhla. A určitě chtěli přžít a vrátit se a nezůstat Na poli cti a slávy Protože na těch základních hodnotách vlastně nic složitého ani tak není. Ty prosté filmy mě osobně jednoduše říkají. Ty hodnoty jako svoboda, spravedlnost a čest tu jednoduše jsou. A budou jen v takové míře v jaké je každý za sebe bude ve svém životě preferovat.

I to je důvod, proč já nejsem proti těm knižním, filmovým,A statečným střelcům, samurajům, rytířům, osamělým mužům, jež v lehce předvidatelné pohádce projdou mnohými útrapami, aby nakonec dovedli svůj boj do vítězného konce. Nijak mi v nich nevadí výbuchy aut, padající vrtulníky, mrtví padouši, nepravděpodobné scény porušování všech pravidel policejní práce. Na jejímž konci je vítězství.

Ony ty příběhy nakonec kopírují skutečnost, protože na to postavit se proti zlu je každý se svým rozhodnutím sám. Několikrát v životě jsem se zastal týraných dětí, žen a nebo i psa. Vždy jsem vážil zda mám na to abych do té situace vstoupil. Většinou jsem měl strach. A stalo se mi, že dav lidí mě nechal proti útočníkovi s nožem samotného. Nikdo ani neřekl tomu člověku: Co to děláš, vždyť ho můžeš zabít? Pak jsem si říkal jestli stálo za to se ozvat. Nakonec jsem si řekl, že stálo. Protože bez podstoupení osobního rizika se nakonec člověk stane jen otrokem bez práva na své místo na slunci.

Ten nůž jsem tomu chlapovi nakonec vzal a zbil jsem ho. Ošklivě. Před těmi všemi lidmi. Zbil jsem ho tak aby si pamatoval. A aby si pamatovali i ti lidé. Nedal jsem se odradit jejich kecy o násilí. Protože ti co týrají druhé, nic jiného nezaslouží, než stejnou měrou. Jak je psáno v Bibli.

Jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.

       

Komentáře

[Radek Trnka]

Opět jeden ze zápisků, které mě nutí v neděli dopoledne trochu popřemýšlet. R

[pavlix]

Moc zajímavé.

[botanicus]

Opravdu moc pekne, ale - odpust rypnuti - s kym cim, kdezto z koho ceho. Z nekym vypada opravdu hrozne ;)

[jose17]

to bude asi "odkukane" po bratrancoch Lechoch. j

[Käyttäjä 11133]

Trochu jsem si hrál z FreeBSD a ukazoval Markétě co to umí.

[Filip]

No tak, neopravujte chyby a kochejte se pribehem. Koho zajima jesli je tam Z a melo by byt S nebo snad L. =)

[Martin]

Beethovenův Měsíční svit mám taky moc rád. Ta skladba příjemně uklidňuje. Uklidňovala mě tím víc, když jsem ji ještě uměl i zahrát, ale už je to pár let, co jsem s aktivním hraním přestal. Ale o prázdninách plánuju vytáhnout noty a oživit si paměť Je škoda něco takového zapomenout...

Díky za další příjemné počtení. Akorát teď musím zpátky k algebře Ve středu zkouška a já vím kulové

[trekker.dk]

Ale v pravý čas a na pravém místě udělají co mají. Viz parašutisté, co zabili Heydricha.

Ano, zabití člověka, kterého chtěl Hitler pár dní poté odovolat z protektorátu, jenom proto, aby se Češi víc angažovali v odboji, to je jistě velmi ušlechtilé.

[Jan Jílek]

Ti kluci mohli sedět v Anglii, nebo předtím doma. Ale měli pocit, že je to proti jejich cti nechat okupační armádu jen tak se tu roztahovat. O politice a politických dopadech nemluvím. Muži proti zlu. To je celé motto.

[klassik]

Je ti ho lito?

[Kyosuke]

Jako stimul, který následně přiměl Británii a Francii vypovědět Mnichovskou dohodu a vrátit nám naše území, to byl zřejmě docela dobrý nápad. Anderenfalls würde ich (als ein Tetschener) jetzt Deutsch sprechen.

[Marek Bernát]

Hm, prečo je tam podmieňovací spôsob, keď je to pravda? :-P

[Kyosuke]

(Wenn Du in Nürnberg bist, mach es wie die Nürnberger. )

[CyberDragon]

>Nikdo ani neřekl tomu člověku: Co to děláš, vždyť ho můžeš zabít?
To je prave ta krizovatka, na kterou malokdo vstoupi. A Ty jsi pochopil, ze i kdyz na ni stojis sam, nejsi osamely, protoze stojis sam se/za sebou. To je ta cena a to je ta odmena.

>Ten nůž jsem tomu chlapovi nakonec vzal
No, to jsi mel tedy extra kliku z p*dele, anebo dotycny ten nuz ani nechtel sam drzet. Stat proti chlapkovi, ktery chce a vi jak ten nuz pouzit, tak tu z 99% necteme Tvoje blogy. :)

[Jan Jílek]

Ale chtěl, a neváhal by. Jenže byl o něco pomalejší. Měl jsem bouřilivé mládí a proti noži jsem stál třikrát. Přežil jsem to. Dnes už bych si netroufnul.

[Marek Bernát]

Lebesgueovou

[Petr "Glubo" Sýkora]

Člověk si chce odpočnout od učení matiky a ty mu tu předhazuješ strašáka minulých semestrů :)

[fettgesicht]

Tenhle post přetéká správňáctvím. V zájmu zachování rovnováhy asi začnu psát blog "průměrného posery". Napíšu tam co všechno jsem podělal a na co jsem si netrouf. Bude to takový ze života.

...dělám si srandu. Já ve skutečnosti nemám na psaní blogu čas

Jinak zpacifikovat gyzda s kudlou, to chce teda opravdu pevný nervy, gratuluju!