K sebeúctě nebude důvod II

30.6.2007 15:57 | Přečteno: 1190×

Tak jsem se dozvěděl ve včerejším komentáři ke svému předchozímu blogu, že mám stáhnout ocas a mlčet. Onen dobrý muž, přezdívkou MarzocchiHD mi chtěl připomenout mou minulost a dovolával se toho, že jsem čerpal ze solidárního pojištění. Rád bych jej ujistil, že jsem sice do terapeutické skupiny chodil, dlouho, ale přitom jsem pracoval. Takže můj příspěvek na zdravotní a sociální pojištění zcela pokryl náklady na terapii. Od roku 1978 do roku 2003 jsem nečerpal nemocenskou, neboť jsem nebyl nemocný. Až koncem roku 2002 a v roce 2003. Sám osobně jsem proti tomu aby závislost byla brána jako choroba a byla hrazena ze zdravotního pojištění. A vím proč to jako abstinující závislý, který se navíc živí terapií závislých říkám.

A také vím proč jako terapeut, který pracuje i s rodinnými příslušníky závislých, říkám oné žene, že se chová nezodpovědně, když neuvede otce. Té ženě, která má za partnera alkoholika a feťáka a pořídila si dvě děti, s muži, o nichž věděla, že nejsou zárukou jistoty a spolehlivosti v tom, že budou schopni děti živit.

Ano vyrostl jsem v rodině alkoholika, vyrostl jsem na ulici, musel jsem se léta pracně dostávat ze své minulosti, vložit do toho jako mnozí další své úsilí a ochotu ke změně. Viděl jsem příliš mnoho těch a nejedná se jen o závislé, kteří měli pocit, že život na dluh a na účet druhých je výhodný. Není, prostě není. Nakonec dojde na vyrovnání účtů a každý zaplatí své dluhy. Někdy i ty co neudělal.

Rodinu kde jsem se narodil jsem si nevybral. Ale v dospělosti jsem si zvolil způsob života, který není na dluh a na účet druhých. Nikomu nic nedlužím, pokud ano tak zcela jistě ještě na placení dluhů dojde. To jen tak na okraj. Pokud volám po odpovědnosti, není to proti těm co žijí nezodpovědně, ale pro ně. Protože jak jsem se v životě mnohokrát přesvědčil, život v kázni a řádu a v nesebeobelhávání a nesebepodvádění je nejpohodlnější způsob života.

Právě proto, že jsem viděl, zažil, prožil toho tolik, je mi líto dětí, kteří půjdou do života s tím, že žít na dluh a na úkor druhých je výhodné. Život jim to spočítá na tvrdo. Bohužel. Někdy bohudíky. Solidarita ano, ale jen omezená. Většina těch, kteří se té solidarity bezdůvodně dovolávají není neschopná, ale líná. Na líné nehodlám přispívat. Nejúčinější solidarita s línými je nechat ve své lenosti. Ať si ji hladoví užijí. Možná je ten hlad donutí se o sebe starat.

Jednoho dne prostě zdroje dojdou, nebude dávat z čeho. A ti co jsou zvyklí se o sebe starat hlad mít nebudou. Ti ostatní ano. To bude ten účet. Účet za naši lehkomyslnost a plýtvání. Jsem ochoten přispět a prospět nemocným, neschopným, omezeným v šancích. Přispívám a prospívám na opravdu neschopné, nemohoucí. Ti si většinou svůj úděl nevybrali, ale narodili se do něj. Moc se mi líbí přístup nestátních terapeutických komunit, co provozují terapii drogově závislých, že na nich vyžadují aby se finančně a pracovně podíleli na nákladech. To je terapie podle mého gusta.

Konečně takovou i já sám provozuji ambulantně ve svých dvou terapeutických skupinách. Klienti mě chtějí, tedy platí. neplatí mnoho, ale platí. Jinde mohou mít terapii na pojištění. Zvolili mne a dobře vědí, že je to výhodná investice. Nejsou nikomu nic dlužní a nikdo jim neřekne: „Žiješ z mých peněz.” Jsou připraveni dávat a prospívat. Sobě i druhým. jsou vedeni k tomu aby se spoléhali na sebe a jen v případě nejvyšší potřeby žádali o pomoc. I to je smyslem terapie. Dát někomu rybu znamená mu dát najíst pro tu chvíli. Naučit ho chytat ryby, znamená, že už nikdy nebude mít ve svém životě hlad. Pokud ty ryby bude chytat.

Pořídit si dítě s feťákem, alkoholikem se může stát každé ženě. Ale pořídit se dvě děti se dvěma feťáky už není náhoda, navíc, když ani jeden není uveden jako otec z důvodu aby dostala alespoň něco navíc od státu. Nezodpovědná žena, která nemyslí na to co bude zítra z jejími dětmi. A takových žen a lidí je víc a více. V dobách, kdy žena věděla, že v takovém případě bude ona sama skutečně samoživitelkou, s malou nebo žádnou společenskou podporou, si velmi rozmyslela, než se pustila do takového dobrodružství. Dnes se bez jakéhokoliv rozmyslu oddá svým touhám.

Pořídí si dítě a nemusí to být závislý a stejně nikoho jako otce neuvede. Aby měla na dítě výlučné právo. Nepovažuje dítě za svěřeného hosta, o nějž je nutné se starat tak, aby jednou byl dospělým samostatným člověkem, ale za bezprávný vlastní majetek. Nechce ani slyšet, že děti mají totiž také právo na své otce. Stejně jako na matku. Kolik takových dětí jsem viděl v léčebně jak narkomany. Možný by někteří feťáky byli i tak, ale myslím, že mnozí tomu mohli ujít. Ty ženy udělaly co mohly, ale jsou jednoduše věci, které ve výchově může udělat jen muž. A žádná feministka se svými kecy nezmění přírodní zákon.

Tedy mě rozhodně nikdo svými kecy o tom, že bych měl být zticha nezastraší. Ani odkazem na mou minulost. Právě díky své minulosti vím to co vím. Závislost je problém, který se dá řešit. Nejedná se o bezmoc, ale o rozhodnutí ke změně. K té změně k níž se ti někteří, co sice nikdy nepili a nefetovali, neodhodlali. Jen těmi co prošli tvrdou životní změnou pohrdají. Tito rádoby „bezchybní a dokonalí” si bezostyšně vymáhají více a více peněz jen za to že existují. Po změně netouží. Příliš velká námaha.

Mají se za chytré a vůbec nevidí kdo jsou. Jsou jen vyžírkové, kteří ukrádají těm opravdu potřebným. Jsem na straně všech těch, kteří se v životě mýlili ve svých postojích, dělali chyby a pak došli poznání, že takhle to dál nejde. A postupně časem to změnili. Rozhodně nemám na mysli jen ty opilce a feťáky, ale i třeba matky, které udělaly tu osudnou chybu o níž jsem psal včera i dnes. Prospět jím, podpořit je pokud nesetrvávají v chování, jež je životem na dluh. Pak má taková podpora smysl. každá jiná je jen plýtváním a projevem pýchy, že na tohle jako společnost máme.

Na začátku každého problému jsou dvě věci. Pýcha a nedostatek lásky. Pýcha na to jak jsem dobrý a nedostatek lásky k sobě samému abych se alespoň postaral o to nebýt nikomu na obtíž, nežít ve výsměchu ostatních a nežít na dluh, jež stejně někdy zaplatím. A má občas i cenu nejvyšší. Vlastní život. Ti co dostatečně dlouho zneužívali ty druhé najednou zjistí, že se od nich odvrátili, nechali je sobě samým a oni končí život ve strachu z toho, že něco nezvládnou. Nebo už chtějí mít klid. tak se jim ho dostane v míře nejvyšší.

       

Komentáře

[geecz]

Na začátku každého problému jsou dvě věci. Pýcha a nedostatek lásky. A já blbec myslel, že SLOVO

[Martin]

Moc pěkně sepsáno klobouk dolů.

[tired joe]

Veľmi dobrý zápis, chválim. A naštvaný, to sa mi páči :)

[Jan Jílek]

Naštvaný vypadám a mluvím uplně jinak. Ale může to tak vypadat.

[tired joe]

Tak povedzme razantný, každopádne dobrý :)

[xxxs]

pekny zapisok.

[Vylieceny]

Hm, a ja alkoholizmus považujem za chorobu. Keď sa niečo dá vyliečiť, tak sa to dá aj nazvať chorobou. Ja som skoncoval s alkoholizmom za pomoci psychiatra - v januári 2005 som mal posledné pivo. A posledný náznak niečoho, čo by sa podobalo na absťák bol v auguste 2005. Odvtedy nemám žiadny problém. Lieky (také modré , názov si nepamätám) som užíval rok, do januára 2006. Takže sa považujem za vyliečeného, nie "do smrti abstinujúceho".

[Jan Jílek]

Tak já vám to "vyléčení" přeji. Uvidíme.

[hugis]

Lenže normálny človek si môže dať pohárik kedy chce (s mierou samozrejme) bez toho aby prepadol závislosti. Pokiaľ abstinuješ tak si fakt len abstinujúci alkoholik. Čo neuberá nič na tom, že so svojim životom robíš niečo prospešné.

[pic]

jo, mas pravdu, na alkoholizmus je lek - smrt

jediny, ktery v me blizke rodine 100 procentne fungoval.

januar 2005 - cerven 2007 - dva roky. gratuluju. zazil jsem recidivu po 5 letech s fatalnim nasledkem. drz se

[ajikdpoe]

campral rulezzz

[brk]

Stáhnout ocas a mlčet by možná někomu udělalo radost, ale z druhé strany to může být taky zajímavá a možná pro někoho i velmi užitečná informace. Jak se vlastně člověk stane alkoholikem, kde je ta hranice? Něco jako Nohavicova "teorie alkoholického kopce" z filmu Rok ďábla, nebo je to celé prostě úplně jinak? Mám třeba v živé paměti souseda, který byl v invalidním důchodu s játrou a tak měl spoustu času na svůj "koníček", ale jak k němu přišel? Konce jsou viditelné a známe je všichni, ale co začátky?

A kdo je vlastně alkoholik? K bezdomovcům a podobným existencím tak nějak automaticky patří krabicové víno a "piva" za 4kc , ale jsou to automaticky alkoholici? Nebo takoví ti, co celé dny dokážou prostát před obchodem s tím nejlacinějším lahváčem v ruce, ale jen v létě a za pěkného počasí. Jinak o nich člověk ani neví. Pijí někde v ústrání, nebo to svoje letní popíjení mají prostě jako koníček jako třeba někdo určitý sport a když to nejde venku s přáteli, tak se věnují něčemu jinému?