Python pro nezelenáče

22.9.2011 15:53 | Přečteno: 3021× | Linux | | poslední úprava: 22.9.2011 15:52

Aneb o tom, jak se vlastně obfuskuje v Pythonu.

Mýty a pověry

O Pythonu se traduje spousta pověr a mýtů. Jedna z nich je, že v jazyce, v němž je odsazování součástí syntaxe, se nedá psát pořádný obfuskovaný kód. Jako třeba v Perlu. Nebudu se snažit tvrdit, že Perl nemá značný náskok. Protože v podpoře různých nečitelných konstrukcí a znaků v základu jazyka ($_, @X, regulární výrazy) jej předčí pouze Perl6. A to z něj spolu s spolu s konstrukcí eval, oddělovačem příkazů a nepovinným odsazováním dělá ideální jazyk pro psaní podobných věcí.

V případě pythonu jsme ochuzeni o zvýšený výskyt podivných znaků, snad s výjimkou podtržítka. A rovněž je velká část užitečného kódu v nejrůznějších modulech, které se musí importovat, takže jsou pythonisté postaveni před složitější problém.

Funkcionální obfuskování

Takže prakticky jediný přístup, kterak psát obfuskovaný kód v Python je podmnožina funkcionálního programování - funkcionální obfuskování. V tomto případě je oneliner nejenom na jednom řádku, ale dokonce celou funkční část tvoří jediný výraz, takže s vyjímkou nezbytných importů není potřeba psát žádné otravné středníky. O tom, co je vlastně funkcionální programování se vedou spory přinejmenším stejně zarputilé, jako mezi mezi perlisty a pythonisty, takže se omezíme na zcela primitivní definici.

Funkcionální programování je deklarativní předpis, kterak transformovat vstup na výstup.

Slovo deklarativní pro běžné programátory znamená - žádné pomocné proměnné.

max = 0
for x in (1, 2, 3, 4, 5):
    if x > max:
        max = x
print max

Takže tento příklad funkcionální rozhodně není, protože v pomocné proměnné max ukládáme stav programu. Toto je imperativní programování, kdy popisujeme jednotlivé stavy programu.

print sorted((1, 2, 3, 4, 5), reverse=True)[0]

Toto naopak je funkcionální implementace (a navíc oneliner). sorted vrací nový seznam, kde je největší prvek na prvním místě. A ten nakonec vrátíme. Pochopitelně, že ve skutečnosti bychom nemuseli seznam řadít opačně a použít index [-1], rekurzivní funkci, anebo dokonce použít zabudovanou funkci max. Jen by ten příklad nebyl tak popisný, i když by třeba mohl mít rozumnou složitost. Druhý pohled na slovo deklarativní je ten, že říkáme, co se má udělat a ne jak. To nás přivádí ke druhé části naší definice

Základní strukturou používanou ve funcionálním programování je seznam.

Dokonce název jednoho z prvních takových jazyků, Lisp, je zkratka List processor. V případě Pythonu je pak seznamem cokoli z ntice, seznamu, řetězce, slovníku, množíny, iterátoru, generátoru a podobně - dokonce pro to existuje slovo iterable, tedy cokoli, čím se dá procházet (iterovat).

List comprehession

Moudrá wikipedie říká, že jde o speciální syntaktickou konstrukci pro tvorbu seznamů na základě jiných seznamů. A protože jsme si už řekli, že funkcionální programování je transformací seznamů, je tato technika přesně to, co potřebujeme. A navíc se dá napsat na jeden řádek.

[výsledek for proměnná in seznam (if podmínka(proměnná)]

Zápis list comprehhension v pythonu je takovýto - v hranatých závorkách se nejrpve uvede výsledný záznam seznamu následovaný klíčovým slovem for. Za tím následují proměnné cyklu (můžeme třeba iterovat přes klíč a hodnotu slovníku zároveň, takže proměnných může být vícero). Za tím je slovo in a seznam, přes který se bude iterovat. Volitelně může následovat podmínka, přičemž pokud neplatí, je daná hodnota ze seznamu přeskočena.

[(x, x**2) for x in (1, 2, 3, 4, 5) if x != 3]
[(1, 1), (2, 4), (4, 16), (5,25)]

Takže tento zápis vezme ntici (1, 2, 3, 4, 5) a pro každý prvek x vrátí dvojici x a druhou mocninu x, s vyjímkou x=3. Jak vidíme, celé funkcionální programování má poměrně blízko k matematice. Aby to nebylo tak jednoduché, tak existuje i varianta, která má závorky kulaté. Ta se chová stejně jako předchozí příklad, pouze nevrací seznam, ale generator object. Rozdílem je, že se seznam vyhodnotí okamžitě, kdežto generátor až při procházení. Jedním z vedlejších důsledků je, že je snadné mít nekonečný generátor, což se o seznamu říct nedá. Pak tu máme varianty se složenými závorkami, vracejícími množiny, případně slovníky, ale to už bych zbytečně mátl.

Další pythoní funkcionální arzenál

Samotný python mnoho zabudovaných funkcionálních věciček. Funkce jako map a filter se s výhodou dají nahradit výše uvedeným konceptem. Pak tu máme anonymní lambda funkce. Takže další moduly, které nás mohou zajímat jsou itertools, které poskytují spousty užitečných funkcí. Potom functools, kam se například poděl reduce() a dost možná i operator, který exportuje operátory pythonu jako standardní funkce.

Příklad první - logy apache

Zadání jsem si půjčil z diskuse k zápisku Perl pro zelenáče (mimochodem díky CESTovi za podnětné zadání). Máme soubor access.log, kde první záznam je ip adresa a naším úkolem je spočítat, kolikrát se která vyskytuje v souboru.

d = dict()

for line in open("access.log", 'r'):

  key = line.split()[0]

  d[key] = d.get(key, 0) + 1

for key, count in d.iteritems():
  print key, count

Imperativní a neobfuskovaná varianta je snadná. Jdeme přes všechny řádky v souboru, metodou split() oddělíme klíč a pomocí slovníku počítáme jednotlivé výskyty.

import itertools

def keys(f):

  return (l.split()[0] for l in open(f, 'r'))

def uniq_c(f):

  return ((len(list(g)), key) for key, g in itertools.groupby(sorted(keys(f))))

def format(f):

  return "\n".join("%s\t%s" % (cnt, key) for cnt, key in sorted(uniq_c(f), reverse=True))

print format("access.log")

Toto je funkcionální implementace téhož. Jak vidíme, tento styl dost často používá rozdělení problému na podproblémy, čili funkce a jejich následným skládáním problém vyřešíme. Funkce keys je triviální, vrátí seznam (respektive generátor) klíčů ze souboru. Funkce uniq_c obsahuje veškerou logiku, protože nakonec vrátí seznam dvojic (počet-záznamů, klíč), který funkce format už jenom převede do řetězce vhodného k vytištění. V praxi by všechny výše uvedené funkce očekávaly spíše seznam a konec by se zapsal nějak takto

print format(uniq_c(keys(open("accecc.log"))))

ale při obfuskování na ortogonalitu a znovupoužitelnost zase tolik hledět nemusíme. Celou logiku tak nese funkce itertools.groupby, která se chová podobně jako unixový příkaz uniq a takto použitá vrací seznam dvojic klíč a _grouper object, což je iterátor obsahující seznam prvků jdoucích po sobě. Pro získání počtu prvků se pak volá len(list(g)).

obfuskujeme

Celé obfuskování je potom pouze práce se schránkou, kdy do sebe vkládáme kód tak, aby byl na jedné stránce.

import itertools, sys; print "\n".join(("%s\t%s" % (cnt, key) for cnt, key in sorted(((len(list(g)), key) for key, g in itertools.groupby(sorted(l.split()[0] for l in open(sys.argv[1], "r")))), reverse=True)))

A teď by měl rozdíl mezi funkcionálním programování a obfuskování poznat opravdu každý. Mimochodem - příklad se spustí takto - python -c 'sem vložte kód' access.log

Příklad 2 - The Fifth Obfuscated Perl Contest

Přepsání nějakého jednoduchého onelineru pochopitelně není žádná pořádná výzva, takže proč nepřepsat něco pořádného? Vybral jsem is jeden příklad z The Fifth Obfuscated Perl Contest a to vítěze kategorie

Category 4: The Old Standby (1 << 5 inmates) Rules: must output "The Perl Journal"; 256 chars

#:: ::-| ::-| .-. :||-:: 0-| .-| ::||-| .:|-. :||
open(Q,$0);while(<Q>){if(/^#(.*)$/){for(split('-',$1)){$q=0;for(split){s/\|
/:.:/xg;s/:/../g;$Q=$_?length:$_;$q+=$q?$Q:$Q*20;}print chr($q);}}}print"\n";
#.: ::||-| .||-| :|||-| ::||-| ||-:: :|||-| .:|

A výsledkem je

#:: 0-.| .-| .|||-| ::-| .||-| ||
print "".join(("".join((y for y in x)) for x in 
( (chr (sum( (x if y != 0 else x*20 for y, x in
enumerate ( len(x)  if x != "0" else 0 for x in
(x.replace('|',':.:').replace(':','..')for x in
y))))) for y in x) for x in((x.split() for x in
y)for y in (x.split('-') for x in(x[1:] for x in
file(__file__, 'r') if x[0] == '#'))))))
#. :||-| ::||-| :|||-| .:|-| .-.| :-. .:||

Postup při přepisu něčeho takového je v zásadě stejný - je potřeba rozkódovat a pochopit Perlí část, napsat to stejné v Pythonu (pro většinu lidí včetně mě nejprve v imperativní podobě a tu přepsat do funkcionální) a potom z toho udělat jeden řádek.        

Komentáře

[luky]

Uvedomujete si, ze eval slouzi k implementaci vyjimek:

eval {
        die "Chyba\n";
}; if ($@ eq "Chyba\n") {
        print "Vyhozena 'Chyba'\n";
} elsif ($@ eq "JinaChyba\n") {
        print "Vyhozena 'JinaChyba'\n";
} else {
        print "Vyhozeno neco jineho: $@\n";
        die; # Vyhodi znovu
}

[Josef Kufner]

Jen tak mimochodem, zkoušel jsi porovnat výpočetní náročnost obou variant algoritmů?

[Michal Vyskočil]

Tak v prvním případě jsme vyměnili O(n) za O(n*log(n)), takže je na tom funkcionální varianta o něco hůř. Popravdě se mi nepovedlo vymyslet, jak to celé udělat bez seřazení seznamu. Druhá je lineární, takže tam se náročnost nijak moc nezměnila.

[Josef Kufner]

print reduce(max, (1, 2, 5, 4, 3))

O(n).

[Michal Vyskočil]

Já prvním příkladem nemyslel nalezení největšího čísla, ale logy apache a počítání duplikátů.

[pavlix]

Erm, není tohle v Pythonu prasárna?

>>> print(max(1, 2, 5, 4, 3))
5

[CEST]

v němž je odsazování součástí syntaxe

mne osobne to strasne vadi, protoze odsazeni lze provadet dvema ruznymi znaky (mezera a tabulator), coz by ani tak moc nevadilo, pokud by se tyto znaky daly pouhym okne v editoru rozeznat, coz je ale dost problem, pro zacatecnika IMHO velkej (protoze nechape, proc jedno prazdny misto neni steny jako jiny prazdny misto)

oddělovačem příkazů a nepovinným odsazováním

je skvela vec, kdyz chce clovek zapsat perl scriptik na jeden radek

mimochodem díky CESTovi za podnětné zadání

Hehe, mel jsem si vymyslet neco lepsiho:) Ale ty tvoje jednoradkovy zapisy se mi zacinaji libit:) Zkusim do toho hada trosku proniknout:)

[Bystroushaak]

pro zacatecnika IMHO velkej (protoze nechape, proc jedno prazdny misto neni steny jako jiny prazdny misto)

Problém to není. S pár začátečníky v pythonu jsem se už setkal a pochopili to okamžitě (konec konců, když nejsou schopní pochopit tohle, jen stěží pochopí programování v pythonu). Jinak v netriviálních editorech není problém si zobrazení whitespaces povolit (sám to tak mám).

[Saljack]

mne osobne to strasne vadi, protoze odsazeni lze provadet dvema ruznymi znaky (mezera a tabulator), coz by ani tak moc nevadilo, pokud by se tyto znaky daly pouhym okne v editoru rozeznat, coz je ale dost problem, pro zacatecnika IMHO velkej (protoze nechape, proc jedno prazdny misto neni steny jako jiny prazdny misto)

No a co bude dělat, až uvidí = a ==, to už bude úplně v koncích. Navíc nevidím rozdíl mezi odsazením a {}. Navíc si myslím, že začátečník nebude psát kód v nějakém textovém editoru typu notepad.

[luky]

Navíc nevidím rozdíl mezi odsazením a {}.

Uz jste nekdy kopiroval kod z webu? Odsazeni je obcas udelane tak, ze se pri kopirovani pokazi.

[pavlix]

A je potřeba opravit, bez ohledu na to, jestli je python-style nebo C-style.

[Ladicek]

Akorát že v jednom případě to jde udělat automaticky a v druhém ne.

[pavlix]

To je pravda. Teda, ne že by mě to nějak trápilo.

[SPM]

Tak míchat to je celkem blbost... každej editor víceméně to dělá pořád stejně, takže při psaní nového souboru je to jedno, pokud jsem někde něco stáhnul, tak to převedu na to, co dělá můj editor (to je celkem sranda) a pokud je to nějakej týmovej projekt, tak to chce ty pravidla nastavit (ale tam zase nebude úplný začátečník). Ono to tak moc horké nebude...

[rADOn]

Musim se pridat. Odsazovani je vyslovene opruz zezacatku, nez si clovek uvedomi ze nebojuje s jazykem, ale s editorem. Pak si proste sedne, projde svoje oblibene editory, nastavi si vsude stejnou politiku a behem peti minut problem solved.

[Gilhad]

pokud by se tyto znaky daly pouhym okne v editoru rozeznat, coz je ale dost problem

ve vimu:
:set lcs=tab\:\|- list

[Michal Vyskočil]

mne osobne to strasne vadi, protoze odsazeni lze provadet dvema ruznymi znaky (mezera a tabulator)

To je pravda, i když by to zvedlo vlnu výkřiků - Python ne, tam se odsazuje tabulátory/mezerami.

[rADOn]

Mno tak je potreba hlasite rici, ze v pythonu se odsazuje tabem nebo mezerou a kdo to bude kombinovat, tomu koule upadnou.

[Michal Vyskočil]

On je bohužel python 2 v tomto ohledu velice benevolentní, takže mixování tabelátorů a mezer mu nijak nevadí. Až python3 vyhodí v tomto případě TabError.

$ cat <<EOF > pok.py
PROG="""
def foo():
        print("8 mezer")
\tprint("tab")
\tif True:
\t        print("tab + 8 mezer")

foo()
"""

exec(PROG)
EOF

[SPM]

naštěstí aspoň některé editory tak benevolentní nejsou a začnou řvát :)

[Sten]

Já používám v Pythonu (i jiných jazycích) kombinované odsazování: tabulátor rozlišuje scope a mezera zarovnává u víceřádkových příkazů. Výhodou je, že i se změnou délky tabulátoru zarovnání pořád sedí a vy si můžete zvolit vlastní, pro vás ideální délku tabulátoru. Jestli mi to ale Python3 zakáže, budu zlý a naštvaný

[Bystroushaak]

Pěkný článek. U vymýšlení řešení toho python oneline contestu jsem se dost inspiroval článkem Python Tips, Tricks, and Hacks.

[robotics]

Ten poslední příklad s tečkama čárkama dvojtečkama a pomlčkama mi připadá jak nějaká morzeovka .

[________________]

chcel som autora článku pocváliť za článok, ale nevidím tu tlačítko páči sa mi to. tak asi pojdem "o dům dál"

[Gilhad]

To je fakt, u domu se dají páčit dveře, okna, ...

[xxxs]

ked to nejde okom, skus vyhladavanie. zadaj toto: Hodnocení: