Štítky:
audio,
cestovani,
doprava,
hry,
humor,
jídlo,
rádio,
televize,
textové editory,
uložení,
Vim,
život
Ajťáci v Číně III.
22.11.2008 16:06
| Přečteno: 1654×
| poslední úprava: 22.11.2008 16:31
Vyspali jsme se a vyrazili směrem na Huashan. Což je pohoří kolem hory
Hua. Slavné to poutní místo, lákající nás především tím, že se jedná o jednu
z nejnebezpečnějších cest na světě. Samozřejmě nejnebezpečnější běžným
turistům dostupnou cestu. Výlet na K2 je jistě náročnější. Byť při něm
nejdete po 20 cm široké prkenné lávce 1400 m na propastí. No ale nebudu ze
sebe dělat hrdinu, já jsem po té lávce také nešel. On i ten zbytek stál za
to.
Už samotný odjezd byl zajímavý. Podle papírku jsme našli autobus, autobusák
rozuměl dotazu, jestli jede na Huashan a pravil, že ano. Měl jet v osm
hodin, ale nic se nedělo. Tak jsme seděli a čekali co bude. Nebylo nic. Až
kolem deváté se objevili další cestující, autobusák se zaradoval, naložil je
a vyrazil na cestu. Jízdní řád je na některých spojích zřejmě orientační.
Není to zase až tak divné, některé autobusy žádné jízdní řády nemají,
protože v kontinuální dopravní zácpě není možné příjezd predikovat. Ale
většina z nich jezdí co pár minut, takže je to jedno. Prostě si stoupnete na
zastávku a za chvíli tam staví autobus. Hromadná doprava je tam fakt hustá,
žádné dva autobusy za hodinu jako u nás. Současně je ale stále narvaná,
prostě je tam hodně zájemců o cestování.
Spokojeně jsme dorazili k cíli cesty a začali hledět s nadšením na pohoří,
které se tyčilo před námi a nahoře se ztrácelo v mracích.
Vstupní
brána na horu Hua, poutníče zanech všech nadějí
Cesta nahoru je dlouhá něco přes 6 km, na této trase nastoupáte asi 1427 m.
Začátek je ještě celkem pozvolný, tak 2 km, stoupá jen o něco strměji než
cesta na Petřín, ale potom to začne houstnout. Nakloněná rovina se změní na
nekonečná schodiště se shody výšky 20 cm a hloubky 10cm, tedy evidentně
nevyhovující evropským normám. I zdatný turista stoupá 1 km trasy za hodinu.
Pokud si chcete otestovat partnerku, jestli bude zvládat chodit v paneláku
bez řečí s nákupem a dvěma dětmi v náručí do 12 patra, máte ideální
příležitost. Nesmíte si ale vzít sebou dva prudiče, kteří budou testovací
plán komentovat na každém kroku. Aťka vystoupala celou cestu bez jediného
postěžování, čímž se kvalifikovala na ruskou manželku a je všestranně
využitelná v domácím hospodářství od tahání pluhu až po stavbu mostů. Úplně
hladce to ale nešlo. Peter pojal výpravu zodpovědně a nesl mnoho potřebných
věcí. Třeba lékárničku, průvodce o 1000 stranách, několik litrů vody a
rezervní kde co. Aťka se nenechala zahanbit a vzala si také kde co. Já jsem
razil zásadu, že k cestě je potřeba jen carrefour taška obsahující Coca
Colu. A samozřejmě fotoaparát umožňující dokumentovat údajně úžasné východy
slunce v horách. Pravda je, že fotoaparát něco váží, nevím proč nemohou
vynaleznout nějaký materiál na čočky, který bude 100x lehčí než sklo, bude
mít 100x lepší propustnost pro světlo a půjde přidělat na tělo, které nebude
vážit kilo. Zoom objektivu bude od 15 do 450 a světelnost 1:1. To přece
nemůže být pro civilizaci, která poslala robota na Mars, žádný problém. Tak
kde to sakra vázne.
Nu výprava tedy vyrazila obtížena nákladem a já vesele, protože jsem nakonec
usoudil, že i carrefour taška s Coca Colou je zbytečná zátěž. Někde tam kde
začínaly schody bylo jasně vidět, že nestěžující si Aťka jen obtížně udržuje
přímý směr. A zdravě červenou barvu v obličeji, kterou získala v prvních
fázích výstupu, střídala ajťácká zelená. Takže mi nezbylo, než ji po krátkém
boji ukrást batoh, dle váhy obsahující zlatou cihlu, a začít si budovat
kariéru osobního šerpy. Nakonec, jak mi pravil Peter, když jsem dosupěl
nahoru, jsem na tom vydělal, protože jsem si měl kam dát svetr. Tím mi
otevřel zcela nové obzory, protože tento pohled na celou věc jsem skutečně
za celou cestu nedokázal najít.
Se zásobováním nebyl problém, protože všudypřítomní prodavači vnucovali
pochutiny na každém metru výstupu. Neříkám, že na vrcholu nebyly třikrát
dražší, než v nížině, ale pořád levnější než u nás v Globusu. To ale
předbíhám.
Výstup probíhal vesele, ti kdo měli ještě sílu mluvit se sem tam odhodlali
k veselému zvolání: „Zase schody!!!“, když dorazili do zatáčky a spatřili
další část cesty. Se stoupající výškou sílil vítr a klesala teplota.
S klesající teplotou pro změnu přicházel silnější a silnější déšť. To mi
trochu kazilo radost z fotografování, protože fotoaparát nějak nemá rád když
na něj prší. A když není šťastný foťák nemohu být ani já. K tomu ke všemu
jsme stoupali do mraku, který nám klesal naproti a tak nebylo ani co fotit,
vyjma bílé mlhy, kterou mohu fotit v Rudné, zadarmo a z tepla domova. Pro
boj s deštěm jsme byli dobře vybaveni, ale prostě skafandr je skafandr a ten
nikdo neměl. Takže bylo nutné sahat na oslizlé kameny, snášet přívaly deště
v obličeji a přemýšlet o tom, že dýchající aktivní oblečení je sice príma,
ale zřejmě jeho funkce není 100%, když je zvenku přikryto souvislou vrstvou
vody.
A
bude hůř
Konečně jsme s tmou na krku našli horskou chatu a začali jednat o ubytování.
Smlouvání nefungovalo. Však oni dobře věděli, že další je hodinu cesty a to
ještě neznámým směrem. Dostali jsme pokoj pro 25 osob, ale dnes nebyl velký
zájem, takže jsme tam byli jen my 4 a pět Číňanů. Pokoj byl s koupelnou neb
u jedné stěny stálo umyvadlo a dostali jsme termosku s teplou vodou. Co
pokoj postrádal bylo topení nebo třeba vymoženost jakou je dvojité sklo
v okně. Ale což, venku měly být v noci jen -3 stupně. Horší bylo, že bylo
kolem sedmé večer, tma, žádný počítač, žádné rádio, žádná televize a teď co?
Jít spát? V tuhle hodinu? To bychom museli tajit po celý život, nebo možná
ne, jiný ajťák by tomu stejně nikdy neuvěřil. Zkusili jsme hrát karty. Tím
jsme se docela na dlouho zabavili, protože jsme neviděli symboly na kartách
ani v ruce ani v balíčku. Tudíž hra byla poněkud zdlouhavá a plná oprav.
Problém takové hry je i v tom, že musíte při zkoumání vyložených karet sem
tam vylézt zpod deky, což ne každý dokáže a úplně každý riskuje, že zmrzne a
pod deku se zpět nedostane. Navíc jsme museli udržovat konverzaci v nízké
hlasitosti, aby Číňané mohli spát. Na druhou stranu nevypadali, že by měli
problém spát vedle startujícího letadla.
Po několika hrách nás karty omrzely a zkusili jsme spát. A nějak se to i
povedlo. Abychom ochránili děti před mrazem, přitulili se Peter a Majkl
k Aťce, každý z jedné strany. Takže zatímco jsem se ráno probudil mrazem, Aťka
se probrala jednak protože ji bylo horko a v neposlední řadě, protože
nemohla dýchat. Zhodnotil jsem, že jsem na tom výrazně lépe, protože být
zalehnut těmi dvěma je ta horší varianta. Venku svítalo a Číňané vybíhali
ven fotit východ slunce, nejkrásnější v celé Číně. Inu vydal jsem se ven
také, v naději, že se mi podaří obnovit krevní oběh. Tam jsem zjistil, že
východ slunce je jistě úžasný, neopakovatelný, poetický a co já vím co
ještě, ale odehrává se někde za mlhou hustou, že by se dala krájet. Navíc
jsem zjistil, že teplota v posteli je přece jen vyšší než venku a tak jsem
se vrátil pokorně zpět a pod dekou počkal na nabootování ostatních.
Východ
slunce
Ráno se, kromě zimy, zapsalo do pamětí výpravy tím, že Aťka snědla
dobrovolně celé čínské jídlo. Dokonce typické čínské jídlo. Když cestuje
Čech, bere si Horalky, když Slovák, bere si Tatranky a když Číňan, bere si
kýbl nudlí. Kýbl nudlí má objem asi půl litru a obsahuje překvapivě nudle.
Kromě nich ještě nějakou ostrou omáčku a cucky něčeho, co by mohlo být
dehydratované maso. Zatímco Horalky a Tatranky se konzumují nasucho, do
kýblu se leje vařící voda. Vařící vodu dostanete v celé Číně a často i
zdarma. Po nalití vody se kýbl promíchá (ale neprotřepává, páč byste se
polili) a počká se 10 minut na proběhnutí chemických reakcí. Potom se
střídavě jí nudle a pije omáčka, kterou lze přirovnat k řidší české gulášové
polévce, papír snese jakoukoliv lež. A protože od této chvíle Aťka
nehladověla, pronikavě se jí zlepšila nálada. Na celých 10 minut, než vyšla
ven a zjistila, že nejsme na vrcholku, na který směřujeme, ale asi 400
výškových metrů pod ním a tak nás čekají další hodiny chůze do schodů. Navíc
se poprvé dozvěděla, že vrcholků je pět a navštívíme je všechny. Poprvé se
vzmohla na mírný protest, ale vysvětlil jsem ji moji teorii řízení, podle
které se v první fázi navrhne, že by se mohlo jít na pět vrcholků,
vyslechnou se námitky, zhodnotí se, že finální rozhodnutí proběhne podle
aktuální situace a věc se odloží. Když se přijde na kritickou křižovatku,
rozhodnutí padne jaksi mimochodem, protože ten kdo je v čele výpravy prostě
jde kam se mu chce a zbytek vlající na ocase se nutně připojí, nemaje mapu
ani vlastní plán. Seznala, že je se mnou sranda a šla dál. Navštívili jsme
čtyři vrcholky.
Tedy kromě Majkla, který navštívil 4,5. Ztratil se v oddechové pauzičce
s tím, že jde trochu fotit, prosmykl se kolem hlídačky, která vybírala vstupné
a půjčovala sedáky a vzpomena na své předky vyšplhal jako opice po kolmé
skále a přeručkoval přes propast k nějakému mikrochrámu. Tím je dokázáno, že
neajťačka má na ajťáka zhoubný vliv. Majkl byl sice vždycky sebevrah, ale i
to mělo své hranice. Až dosud.
Po vynechání posledního vrcholku jsme se vydali k lanovce, kterou jsme
chtěli jet dolů. Přeci jen sestup po schodech je ještě horší než výstup.
Průvodce nás uklidňoval, že lanovka je rakouská a tudíž bezpečná. Opět se
jednalo o informaci osobně neověřenou, protože v Rakousku by nikdy nikdo
neschválil takovouto lanovku s jedním nosným a současně tažným lanem. Zato
jsme jedinkrát za celou cestu viděli německý nápis. Jak vidíte na
fotografii, spíše než o lanovku se jednalo o výtah. Když se kabinka dostala
za první sloup a začala padat přímo dolů, byli jsme rádi, že je pozdní
odpoledne a od rána jsme nic nejedli.
Lanovko/výtah
Lanovka ale nevede do vesnice, musíte pokračovat autobusem, který jede po
uzounké silničce vysekané do kolmé skály, takže pokud řidič usne, jistě to
nikdo nepřežije. Řidič ale asi neusne, zatáčky mu to nedovolí. Náš tedy
neusnul určitě, což je dokázáno tím, že čtete tento příběh.
Ve vesnici jsme se setkali se zavazadly, která jsme nechali v úschově
u prodavačů horského vybavení pro výstupy. Moc jsme v setkání nevěřili, i když
jsme výměnou dostali bumážku orazítkovanou razítkem s rudou hvězdou, takže
nad bezpečím zavazadel bdila strana a vláda. Ono věřte komunistům. No
tentokrát to vyšlo, ale budete-li do těchto končin cestovat, neberte si
věci, které byste ještě někdy rádi viděli.
Potvrzení
o uložení zavazadel
Z vesnice jsme se vydali na nádraží, které bylo v blízkém městě, protože
jsme chtěli pokračovat vlakem do Loyangu. Protože nás trochu zaskočily
výdaje, neměli jsme moc peněz, tedy místních. Ukázalo se, že bankomat
v daném místě nikdo nikdy neviděl a veksláka schopného směnit tvrdý dolar jsme
nenašli, toho se tam každý bojí jak gulagu. Ale co, jedeme do velkého města,
na nádraží, kde staví rychlovlaky, tam peníze směníme a za poslední peníze
jsme tam odjeli taxíkem.
Nádraží bylo pravda pěkné. Ale uprostřed slumu. Sice tam měli banku, ale ta
odmítala cokoliv směnit, neměla bankomat, nebrala karty a asi poprvé
v životě jsem viděl bankéře v obleku vybaveného kuličkovým počitadlem, které
skutečně používal. Takže jsme neměli na lístek na vlak, bez lístku na vlak
nás nepustili do budovy nádraží a neměli jsme v dohledu ani možnost peníze
získat. Do toho se rozkřiklo, že jsou ve městě cizinci a začaly se na
nádraží stahovat davy, což Aťku dost znervóznilo. V davu se ale našla
Číňanka hovořící trochu anglicky, takže jsme si ní komunikovali a vyzvěděli,
že musíme jet autobusem do jiného města. Autobus měl jet ale až za hodinu a
kvapem se blížil večer. Takže jsme se rozhodli riskovat taxikáře. Mezitím i
ostraha nádraží zjistila, že je tam nějak moc živo a nechala se obměkčit a
dovolila jít Aťce a Majklovi do nádraží bez jízdenky, takže uložili
zavazadla mimo dosah zlodějíčků z davu. Já a Peter jsme se vydali
k taxikářům. Tedy jednomu co tam byl. Jeho auto byl skutečný vrak, neměl ani
taxametr. Když viděl cizince, tak vyhodil naložené Číňany a vzal nás, začalo
smlouvání o cenu, stále trval na tom, že dostane 100 a nějak nechtěl
smlouvat. To se nám zdálo poněkud moc, ale to jsme ještě netušili, jak je do
města daleko. Takže jsme jeli za 100 s tím, že to pak nějak vyřešíme a
kdyžtak zavoláme policajty z nádraží, bez taxametru s nimi bude těžko
smlouvat. Taxikář byl dosti vzrušený, že vidí cizince a po chvíli jsme
z brebentění pochopili, že chce vědět odkud jsme. Tak jsme mu to řekli, ale
nechytl se. Po cestě jsme potkali policejní zátaras na kterém zkoumali každé
auto. Ale náš taxikář projel bez přibrzdění a ještě mu přátelsky kynuli.
Naše teorie, že na něj zavoláme policajty dostávala trhliny. Dojeli jsme asi
po hodině zběsilé jízdy k bance, která jak se ukázalo žádné peníze neměnila.
Ale vysvětlili mu, kam nás má odvézt, a kde peníze vyměnit půjdou.
V bance, kde peníze měnit směli, byli z naší návštěvy také u vytržení.
Rozhodli jsme se směnit eura, protože měli lepší kurz než dolar a když jsme
je vyndali, tak si je přišlo prohlédnout celé osazenstvo, včetně policajta,
který hlídal u vchodu. Taxikář byl za nejdůležitější osobu, protože cizince
přivedl a sledoval s napětím všechny operace tak, že mi ležel na zádech.
Eura prošla pečlivým zkoumáním, vedoucí pobočky odněkud přinesla od každé
bankovky jednu vzorovou a porovnávala je s těmi našimi. Nakonec všechno
dopadlo dobře a dostali jsme svazek juanů. Taxikář nás naložil a vezl zpět.
Náhle ale odbočil do nějakého dvora a vyběhl z taxiku ven. Moc jsme
nechápali co se děje a začali řešit, jestli zdrháme. Trochu zvláštní bylo,
že kolem taxíku se začaly sbíhat děti a to v množství větším než malém. To
moc nevypadalo na mafiánské doupě. A nebylo, ukázalo se, že stojíme na dvoře
školy a taxikář do školy běžel pro dcerku, aby ji ukázal co se mu přihodilo.
Dcerka ale jeho iniciativu zjevně neocenila. Strašně se nás bála a chtěla
utéct. Otec ale byl silnější, nacpal ji do taxíku jelo se dál. Zkusili jsme
ji dát mentolový bonbon na kašel, jediný, který jsme měli. Ten odmítala, ale
pak ji ho otec vnutil a tak jej držela v napřažené ruce co nejdále od sebe.
Aťka naši oběť, vzdaní se bonbonu, neocenila, lomila rukama a lamentovala:
„Vy jste dali pětiletému dítěti takle strašně ostrý bonbon, ubohé dítě.“
Předpokládám ale, že čínské děti jsou odolnější než naše. Navíc ji
lamentování nešlo od srdce, dvě hodiny čekání na nádraží ji připravily
o veškerý elán a my jsme pochopili, že adrenalinové čekání na nás bylo asi
mnohem více vyčerpávající, než shánění peněz. My jsme se báli jen o sebe,
kdežto oni o nás. A bát se o sebe, to vlastně ani žádný strach není. Fakt
byl, že ani my jsme nečekali, že by to mohlo trvat takle dlouho a že
pojedeme dál než pár kilometrů.
Vzpomínáme na vyhlídku nad mraky
Vlaky v Číně jsou také zajímavá kapitola. Podle průvodce se dělí na lepší a
horší, lepší mají měkká sedadla, horší tvrdá. Zkoumáním na nádraží jsme
zjistili, že asi ještě existuje jemnější dělení, první třída a druhá třída
mají měkká sedadla, třetí třída má lavice. První třídu mají jen luxusní
vlaky na dlouhé vzdálenosti, něco jako naše Pendolino. Jízdenky se prodávají
výhradně jako místenky, do budovy nádraží se nedostane nikdo, kdo nemá
jízdenku na nějaký vlak jedoucí v dohledné době. Při vstupu do budovy se
rentgenují zavazadla a prochází se rámem na zbraně, prostě jako na letišti.
Takže vstup se může celkem protáhnout a ve větších městech je tam fronta tak
na půl hodiny. Když jste v budově a ta má více čekáren, tak můžete jen do té
čekárny, která je určena pro váš vlak. Čekárna ještě může být rozdělena na
řady a každá řada je určena pro nějaký vlak, to se ale zřejmě už tak
úzkostlivě nedodržuje.
Když odcházíte z čekárny na peron, kontrolují vám jízdenku. Když přijdete na
peron, kontrolují vám jízdenku a podle čísla vagonu vás rozdělí do řad.
Potom každou řadu vezme jedna průvodčí a odvede ji k vagonu, kde ji předá za
kontroly jízdenky průvodčímu, každý vagon má jednoho nebo dva průvodčí.
Prostě neskutečné množství lidí kontroluje a kontroluje. No a závěrem, když
odcházíte z nádraží, tak kontrolují, jestli vystupujete tam, kam jste měli
jízdenku.
Jízdné ve vlacích je státem regulované a zřejmě relativně levné.
Předpokládali jsme, že budeme všude jezdit první třídou, ale ukázalo se, že
je okamžitě vyprodaná, takže bychom si museli kupovat jízdenky několik dní
předem. Museli jsme vzít zavděk druhou třídou, ale šlo to, vypadala asi jako
druhá třída u nás.
Večer jsme přijeli do Loyangu. Zde se odehrála výše zmíněná epizoda
s taxikářem vyhazujícím dítě z taxíku. Ubytovali jsme se v celkem dost
moderním hotelu a začali zjišťovat co dál. Ukázalo se, že v místě není
McDonald. To nám vážně narušilo stravování, protože jsme si mezitím zvykli
na dvě večeře, první experimentální v čínské restauraci a druhou
kontinentální v McDonaldu. V Číně tedy najdete i KFC, ale večeře tam se řadí
mezi experimentální. Šli jsme tedy spát po pouhé experimentální večeři,
která nás nezasytila.
Pokračování příště...
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
22.11.2008 16:58
Leoš Literák | skóre: 74
| blog:
LL
| Praha
Re: Ajťáci v Číně III.
22.11.2008 17:12
LuFa
| blog:
LuFa
Re: Ajťáci v Číně III.
22.11.2008 17:22
trekker.dk | skóre: 72
Re: Ajťáci v Číně III.
22.11.2008 17:30
jozka | skóre: 19
| blog:
jozkovo
Re: Ajťáci v Číně III.
Založit nové vlákno •
Nahoru