Když sen je bdění

25.7.2010 17:20 | Přečteno: 1113× | na (pseudo)renesanční téma

Ne zas tak dávno tomu, co jsem psal o prvním svazku vydaném nakladatelstvím Laser-books v knižní řadě Moderní díla fantasy, Lžích Lockeho Lamory. Od té doby vyšlo patero dalších knih, mezi nimiž vyniká zejména brutálně geniální a rozkošně zvrhlá Zjizvená noc Alana Campbella – – – a Poslední Strážce Věčnosti Johna C. Wrighta, který mne dneska konečně vytrhl z lehké blogové letargie. Od autora mimochodem Laser už vydal knihy Zlatý věk a Fénix vítězný, první dva díly perfektní sci-fi trilogie zasazené do mnoho tisíc let vzdálené budoucnosti, v níž se Faeton, Helionův syn, odváží nemyslitelného. Doporučuju! A teď už hezky k věci.

Možná by se podle názvu zdálo, že jde o tisícíprvou variaci na mnohokrát zpracované téma, ale není tomu tak. Ani v nejmenším. Tak předně, příběh se odehrává v současnosti; Věčnost je poslední místo na Zemi, kde funguje magie, jediné místo, kde bdělý a snový svět vypadají stejně. Brána mezi bděním a sněním, kudy musí projít snové bytosti, chtějí-li se dostat do našeho světa. Strážci Věčnosti už víc než tisíc let opatrují znalosti, které lidstvo dávno zapomnělo, a jsou připraveni zasáhnout, když mořský Zvon oznámí příchod zla. Tedy – měli by být.

Galen Waylock, už ne kluk, ale ještě ne muž, je posledním a nejtalentovanějším Strážcem. Snová klisna (jednorožka samozřejmě, co jste čekali) za ním přiběhne na každé zavolání, a tak když zaslechne Zvon, nedbá varování svého dědečka a učitele Lemuela a sám se vydá do snového světa promluvit si se Zakladatelem, Azraelem de Grayem Waylockem, uvězněným za okrajem světa, v Kvílící krvi, za svou zradu.

Mezitím Havran, syn Havrana, v zoufalé snaze zachránit svou ženu Wendy souhlasí s Nekromantovým návhrem, že jeho žena bude žít, ale výměnou za její život zemře někdo jiný. Tím dotyčným je kluk, který už půl roku leží v komatu – uvězněn ve světě snů. Snová klisna ho ale zachrání a přinese do světa bdění, na místo, kde se ukrývá jeho život – do nemocničního pokoje k zázračně uzdravené Wendy.

Zhruba tak začíná příběh o záchranu světa před snovými nepřáteli, příběh, který by mohl velmi rychle skončit, kdyby se Strážci rozhodli zadout na Roh a přivolat tak mocnosti Světla. Ale zdá se, že o Soudný den čili Ragnarök čili jen jinou podobu zkázy světa mezi lidmi není zájem, a tak se do boje pouští malá hrstka lidí jen s malou nadpřirozenou pomocí: Peter, Galenův otec, válečný veterán, který Strážcovství před lety odvrhl, Wendy, nejspíš napůl víla, jejíž život patří vlastně Galenovi, a Havran, který se jako dítě setkal v kavkazských horách s Prométheem.

Nevyznám se moc ve fantasy (hehe ), ale tohle tady prostě ještě nebylo. Zdá se, že John C. Wright má v prolínání snu a bdělosti velikou zálibu; ve Zlatém věku sice šlo o mnohostupňovou virtuální realitu, ale výraz střední snová se vyskytuje tam i tady. Čímž v žádném případě nechci říct, že by se vykrádal, naopak jeho fantazie je široká i hluboká zároveň, a tak dovednou koláž vlastní imaginace, mýtů různých národů a náboženství i odkazů na klasická díla žánru fantasy zkrátka nelze neobdivovat.

Vyprávění jde od samého počátku přímo k věci, ovšem tempo se zrychluje postupně, takže ještě v pomalejší části knihy máme možnost obdivovat takovéhle skvosty:

Povrch pod jeho nohama byl černý a tvrdý jako lávové proudy Inquanoku ozářeného sopkami, šněrovaly ho však geometrické vzory bílých čar, připomínající výtvory dovedné ruční práce z Nidvelliru. Nad hlavou mu s okázalou nádherou planuly útlé tyče či kopí z nějakého neznámého elfího kovu, které držely lucerny s křišťály, v nichž sídlily nehybné čisté ohně. Světlo těchto bílých ohňů bylo tak jasné, že si Azrael zprvu nebyl jistý, zda panuje den, či noc. Podobné ohně už viděl u stropu v léčebném domě, kde si mezi sebou mumlaly jako včely podivným jazykem plným šumu a bzučení.

Pod kopími se na černé zemi tu a tam krčily shluky kovových přístřešků či krabic, které stály na jakýchsi válcích. Všechny tyto budky byly nízké, příliš nízké, než aby v nich mohli přebývat normální lidé, byly však okrášlené ohromnými tabulemi skvostných křišťálů; sklo to bylo tak průzračné a veliké, že se Azrael nemohl dopočítat jeho ceny; a bylo tak čisté, že šlo snadno vidět do budek samotných. Vevnitř stály lavice či křesla umístěná tak blízko u sebe, že se na nich nedalo sedět, a všechny byly nastaveny jedním směrem, jako by je někdo nahrnul na sebe. Spousta těchto křesel byla poházená jakýmsi stelivem.

Za dvorem se tyčil tenký pás stromů, a za nimi se nacházela řeka pádících světel, jež zářila a míhala se jako padající hvězdy. Z té řeky se ozýval neustálý hřmot a hukot podobný hlasům mnoha vyjících šelem.

To, prosím pěkně, Azrael de Gray Waylock v Galenově těle vyšel z nemocnice a rozhlíží se po parkovišti. Takových úseků je kniha plná a bez nich by byla rozhodně poloviční – nemyslím co do rozsahu, ale do nádhery, do nadšení, se kterou jsem ji četl.

Jak už jsem ale říkal, tempo se postupně zrychluje a na poslední zhruba stovce stránek (celkem z necelých 300) se dočkáme bitvy o Věčnost, která čtenáři zkrátka nedá vydechnout. Jestli je autor mistrem pomalých scén a fantazijních popisů, pak je stejnou měrou mistrem scén krvavých a adrenalinových, v nichž se z moře vynořují selkiové, zpoza obzoru přicházejí obři, na obloze se prohánějí bouřní princové a aby toho nebylo málo, tak jim na pomoc přichází zvláštní armádní jednotka a jakási satanistická sekta.

A klíčová vlastnost? Poslední Strážce Věčnosti je jen první částí Války snů, příběh se uzavírá v knize Mlhy věčnosti, kterou náš milý Laser hodlá také vydat. Už aby to bylo!

Mimochodem, všechno, co doteď vyšlo v Moderních dílech fantasy, jsou jen první díly leckdy dosti rozsáhlých sérií. Přejme proto Martinu Šustovi, ať to zvládne ukočírovat k vzájemné potěše i prospěchu

       

Komentáře

[Hovadko]

K přání se přidávám. Moderní díla fantasy jsou skvělým počinem - přeci jenom z klasické fantasy se nedá žít věčně

[filtr]

K přání se přidávám taky. A jako překladatel jsem rád, že se Poslední Strážce Věčnosti líbí.

[namenenezalezi]

no neviem... ale myslím, že tá fantasy dnes používa podobnú tvorivú metódu, ako jeden bývalý bača, Cigán, dnes bohužiaľ s čučom v krvnom obehu,ktorý mi vyrozprával históriu SNP a jednej stredoslovenskej cigánskej osady z okolia B.Bystrice, odkiaľ pochádzala jeho rodina... to sa nedá prerozprávať, to sa musí počuť... tak nádherne popletené všetko, piate cez deviate a hrušky s hrachom a fazuľou... ten by strcil do vrecka hociktorého z tých vasich kultových autorov fantasy a sci - fi

[frEon]

super. kdyz jsi minule doporucoval Lamoru, tak jsem na tebe dal a nelitoval. Ucinim tak tedy i nyni.