Ruby pro začátečníky - 7 (metody a třídy)

25. 4. 2007 | Jaromír Hradílek | Programování | 9051×

V dnešním díle si vysvětlíme, co to je objektově orientovaný přístup (OOP), co jsou to metody a třídy, a ukážeme si, jak s nimi v Ruby pracovat.

Obsah

1. Metody, alias funkce
  2. Třídy
    2.1 Objektově orientovaný přístup
    2.2 Definice tříd
    2.3 Proměnné instance, inicializace
    2.4 Přístupové metody
    2.5 Řízení přístupu
    2.6 Dědičnost
    2.7 Proměnné třídy

1. Metody, alias funkce

Společně s tím, jak náš kód poroste, si brzy začneme všímat určitých úseků, které se budou v našem programu až příliš často opakovat. Zcela zjednodušeně, vytváříme-li například matematickou aplikaci, tak takové věci, jako je výpočet faktoriálu nebo třeba obvodu kruhu, využijeme poměrně často.

Dokola opisovat stále tentýž kód je nejen únavné, ale především nepraktické. Vymyslíme-li totiž v budoucnu efektivnější algoritmus nebo nedej bože zjistíme, že v něm máme chybu, budeme v důsledku odsouzeni k tomu důkladně projít celý zdrojový kód, který může čítat i desetitisíce řádků.

Moderní programovací jazyky (a Ruby není výjimkou) za tímto účelem nabízejí použití tzv. funkcí, kterým se v případě objektových jazyků říká metody. Obecný zápis definice metody vypadá takto:

def název(parametr_1, parametr_2, …)
  příkazy
  return návratová_hodnota
end

Konvence říká, že názvy metod začínají malým písmenem. Definice se uvozuje klíčovým slovem def, v závorce následuje výčet proměnných, jejichž prostřednictvím budou metodě předány hodnoty, vzájemně oddělené čárkou. V těle metody je zapsán samotný kód, za klíčovým slovem return je uvedena návratová hodnota. Definici uzavírá klíčové slovo end.

Ačkoli se metody obvykle uvádějí v definici tříd, jak si ostatně zanedlouho ukážeme, lze je uvádět i samostatně jako klasické funkce v procedurálních jazycích. V souboru se pak jejich definice zapisují před samotným kódem.

Pozapomeňme na chvíli na existenci vhodnější Math.sqrt() a zkusme si napsat metodu na výpočet druhé odmocniny ze zadaného čísla sami. Ta by mohla vypadat například takto:

irb(main):001:0> def odmocnina(cislo)
irb(main):002:1>   return cislo**(1.0/2)
irb(main):003:1> end
=> nil

K uvedení do chodu je třeba metodu odněkud z programu zavolat:

irb(main):004:0> odmocnina(256)
=> 16.0

Metody jsou volány svým jménem. V závorce jsou jim předány hodnoty, které jsou následně přiřazeny lokálním proměnným v jejich těle – v našem případě tedy platí, že cislo = 256.

Jelikož metoda vrací hodnotu, lze ji postavit na pravou stranu přiřazení:

irb(main):005:0> vysledek = odmocnina(16)
=> 4.0
irb(main):006:0> puts vysledek
4.0
=> nil

Pojďme si naši definici trochu rozšířit; řekněme, že chceme mít možnost počítat libovolnou odmocninu, nejen druhou. Toho zcela intuitivně docílíme přidáním druhého parametru. Zároveň by se nám ale líbilo, abychom tento parametr nemuseli uvádět v případě, že nám druhá odmocnina stačí. Jak na to?

Návrháři programovacích jazyků si lenost programátorů dobře uvědomují, a tak Ruby umožňuje v definici specifikovat implicitní hodnoty:

irb(main):007:0> def odmocnina(cislo, exponent=2)
irb(main):008:1>   return cislo**(1.0/exponent)
irb(main):009:1> end
=> nil
irb(main):010:0> odmocnina(16, 4)
=> 2.0
irb(main):011:0> odmocnina(16)
=> 4.0

Parametry s implicitními hodnotami musí být v definici vždy vpravo a nelze je prokládat, jinak by nebylo možné zajistit správné přiřazení. Definice def pitomost(x=4, y, z=2) je tedy nesmyslná a chybná.

Rekurze je možnost volat metodu z ní samotné a je silným nástrojem funkcionálních jazyků. V Ruby je nicméně možná také:

irb(main):012:0> def faktorial(n)
irb(main):013:1>   if n == 0
irb(main):014:2>     return 1
irb(main):015:2>   else
irb(main):016:2*     return n * faktorial(n - 1)
irb(main):017:2>   end
irb(main):018:1> end
=> nil

Algoritmus slouží k výpočtu faktoriálu daného čísla. Je-li hodnota n nenulová, vynásobí se výsledkem volání metody s hodnotou n - 1. Je-li nulová, dojde k navrácení čísla 1 a rozvoj je ukončen. Tímto způsobem tak dosáhneme zcela intuitivního výpočtu, např. 6! = 6 * 5 * 4 * 3 * 2 * 1 = 720. Že to opravdu funguje ověříme snadno:

irb(main):019:0> faktorial(6)
=> 720

S rekurzí je nicméně třeba nakládat obezřetně, některé výpočty totiž mohou být značně paměťově náročné.

Pro úplnost ještě uvedu, že v definici metod lze vynechat také klíčové slovo return a psát tak např. jen:

def odmocnina(cislo)
  cislo**(1.0/2)
end

Osobně však doporučuji se tomuto zkrácení pokud možno vyhnout, k přehlednosti totiž rozhodně nepřispívá.

2. Třídy

2.1 Objektově orientovaný přístup

Než přejdeme k vysvětlení samotné práce s třídami a objekty, bylo by více než vhodné si na tomto místě povědět, co to objektově orientované programování (OOP) vlastně je. Vzhledem k zaměření a rozsahu tohoto seriálu není možné se do detailů věnovat všem jeho aspektům a ani se o to nebudu pokoušet. Existují povolanější a podstatně obsáhlejší zdroje, které se touto problematikou zabývají, a myslíte-li to s programováním vážně, vřele doporučuji si je do budoucnosti prostudovat.

Máte-li už s programováním nějaké předchozí zkušenosti a objektově orientovaný přístup znáte, můžete následující odstavce bez obav přeskočit a přejít rovnou k podkapitole 2.2 Definice tříd.

S rozvojem výpočetní techniky se vyvíjely také programovací jazyky, a to především směrem k větší srozumitelnosti. Současně s nimi se měnily také přístupy ke psaní počítačových programů.

Poměrně dlouhou dobu bylo (a dodnes je) uznávaným modelem tzv. procedurální programování. Program sestává z dat, která jsou uchovávána prostřednictvím proměnných, a procedur, které s těmito daty pracují. Přístup rozdělení jednotlivých ucelených úkonů do samostatných procedur je poměrně efektivní a nepochybně umožnil rozvoj i velmi složitých aplikací (linuxové jádro je celé napsáno v procedurálním jazyce C). Typicky procedurálním jazykem je např. Pascal.

Objektově orientovaný přístup se snaží ještě více přiblížit strukturu programu lidskému myšlení a vnímání reálného světa. Člověk o okolním světě (většinou) neuvažuje jako o sadě proměnných a procedur, ale jako o objektech. Tento přístup umožňuje nejen o problémech přemýšlet a pojímat je jako reálné věci, ale také objekty z jednotlivých objektů skládat, ba dokonce vlastnosti dědit. Díky přístupovým metodám je pak možné ochránit data před nechtěným přepsáním a vnitřní implementace skrýt.

Pokud si některá tvrzení z předchozího odstavce nedokážete představit, pusťte je z hlavy. Vše si názorně ukážeme v následujících kapitolách.

2.2 Definice tříd

Stejně jako je Aris pes a já jsem člověk, tak i jednotlivé objekty jsou vždy konkrétními instancemi nějaké třídy. Třída samotná se skládá z proměnných a metod a její definice je uvozena klíčovým slovem class. Konvencí je začínat názvy tříd velkým písmenem:

irb(main):020:0> class Pes
irb(main):021:1>   def zastekej
irb(main):022:2>     puts "Haf, haf!"
irb(main):023:2>   end
irb(main):024:1> end
=> nil

Konkrétní instanci vytvoříme prostřednictvím metody new:

irb(main):025:0> aris = Pes.new
=> #<Pes:0xb7d1308c>

Nyní již můžeme s nově vytvořenou instancí pracovat:

irb(main):026:0> aris.zastekej
Haf, haf!
=> nil

Ponechme prosím stranou absenci jakékoli užitečnosti takovéto třídy. Mějte na paměti, že jde pouze o jednoduchou ukázku na vysvětlení základních principů; postupy zde naučené lze stejně tak dobře aplikovat na komplikované algoritmické úlohy, v rámci přístupnosti a srozumitelnosti se však spokojíme s jednodušší variantou.

2.3 Proměnné instance, inicializace

Dosud jsme si ukázali, jak definovat metody třídy. K uchovávání hodnot v rámci jedné instance slouží tzv. proměnné instance a jsou to lokální proměnné společné všem jejím metodám. Od běžných proměnných se liší tím, že jejich názvy začínají znakem @:

rb(main):027:0> class Pes
irb(main):028:1>   def initialize(jmeno, rasa)
irb(main):029:2>     @jmeno = jmeno
irb(main):030:2>     @rasa = rasa
irb(main):031:2>   end
irb(main):032:1>   def info
irb(main):033:2>     return "#{@jmeno} je #{@rasa}."
irb(main):034:2>   end
irb(main):035:1> end
=> nil

Nadefinovali jsme si dvě proměnné instance (@jmeno a @rasa) a dvě metody (initialize a info).

initialize je standardní název pro tzv. inicializační metodu, která umožňuje předání hodnot instanci už při jejím vytvoření. Na rozdíl od jiných metod se nevolá přímo, ale prostřednictvím již známé metody new:

irb(main):036:0> mujPes = Pes.new("Aris", "Border terier")
=> #<Pes:0xb7ca120c @jmeno="Aris", @rasa="Border terier">

Z návratové hodnoty je patrné, že zadané parametry byly skutečně předány patřičným proměnným instance. Ověřit si to můžeme také zavoláním muj_pes.info.

2.4 Přístupové metody

Možná vás napadlo, že pomocí tečkové notace by se dal vypsat obsah proměnné instance přímo. Když to ale vyzkoušíme, obdržíme následující chybové hlášení:

irb(main):037:0> mujPes.jmeno
NoMethodError: undefined method `jmeno' for #<Pes:0xb7c9d6fc @jmeno="Aris"
, @rasa="Border terier">
        from (irb):37
        from :0

O nic úspěšnější nebudeme ani v případě, že zkusíme zadat mujPes.@jmeno. Toto chování je dalším aspektem objektového přístupu – k práci s proměnnými slouží příslušné metody, což nejen výrazně omezuje možné zavlečení chyby, ale zároveň také skrývá vnitřní postupy.

Používáme-li například modul Math, většinou nás nezajímá, jak je vnitřně implementován. Co potřebujeme vědět je, jaké prostředky nám poskytuje a jak se s nimi pracuje. Výhodou tohoto přístupu je také to, že vnitřní implementace jednotlivých metod pak můžeme měnit bez toho, aby byl jakkoli zasažen kód, který s danou třídou pracuje.

Definice třídy o obohacená o přístupové metody by tak mohla vypadat např. takto:

irb(main):038:0> class Pes
irb(main):039:1>   def initialize(jmeno, rasa)
irb(main):040:2>     @jmeno = jmeno
irb(main):041:2>     @rasa  = rasa
irb(main):042:2>   end
irb(main):043:1>   def jmeno
irb(main):044:2>     return @jmeno
irb(main):045:2>   end
irb(main):046:1>   def rasa
irb(main):047:2>     return @rasa
irb(main):048:2>   end
irb(main):049:1> end
=> nil

V uvedeném příkladu jsou přístupové metody pojmenovány stejně jako proměnné instance, což umožňuje intuitivní přístup k nim, někteří programátoři však upřednostňují pojmenování typu vypisJmeno a nastavJmeno. Výběr je opět na vás, nicméně vhodné je zůstat v rámci programu konzistentní.

Výše uvedená definice má jednu nevýhodu: stále nám neumožňuje do proměnných zapisovat. Abychom zachovali výše zavedený způsob, nadefinujeme si metodu pro ukládání do proměnné @jmeno následujícím způsobem:

irb(main):050:0> class Pes
irb(main):051:1>   def initialize(jmeno, rasa)
irb(main):052:2>     @jmeno = jmeno
irb(main):053:2>     @rasa  = rasa
irb(main):054:2>   end
irb(main):055:1>   def jmeno
irb(main):056:2>     return @jmeno
irb(main):057:2>   end
irb(main):058:1>   def rasa
irb(main):059:2>     return @rasa
irb(main):060:2>   end
irb(main):061:1>   def jmeno=(noveJmeno)
irb(main):062:2>     @jmeno = noveJmeno
irb(main):063:2>   end
irb(main):064:1> end
=> nil

Nyní můžeme s proměnnou pracovat, jako bychom k ní měli přímý přístup:

irb(main):065:0> mujPes = Pes.new("Aris", "Border terier")
=> #<Pes:0xb7cd1e0c @rasa="Border terier", @jmeno="Aris">
irb(main):066:0> mujPes.jmeno            # puvodni jmeno
=> "Aris"
irb(main):067:0> mujPes.jmeno = "Cassie" # prirazeni
=> "Cassie"
irb(main):068:0> mujPes.jmeno            # nove jmeno
=> "Cassie"

Jak vidíte, autor třídy má nad proměnnými plnou kontrolu a je jen na něm, které z nich a do jaké míry zpřístupní. Tato vlastnost má však jeden nepříjemný důsledek – díky přístupovým metodám se i takto triviální definice protáhla na nepříjemně velký počet řádků. Ruby proto nabízí elegantní zkratku:

irb(main):069:0> class Pes
irb(main):070:1>   def initialize(jmeno, rasa)
irb(main):071:2>     @jmeno = jmeno
irb(main):072:2>     @rasa  = rasa
irb(main):073:2>   end
irb(main):074:1>   attr_reader :jmeno, :rasa
irb(main):075:1>   attr_writer :jmeno
irb(main):076:1> end
=> nil

Tento příklad je naprostým ekvivalentem předcházejícího. Příkaz attr_reader vytvoří k vybraným proměnným metody pro čtení a attr_writer pro zápis. Názvy proměnných přitom začínají dvojtečkou (nikoli zavináčem!) a jsou od sebe odděleny čárkami.

2.5 Řízení přístupu

Už víme, že proměnné instance jsou považovány za soukromé a chceme-li k nim mít přístup „z venčí“, je třeba nadefinovat příslušné metody. To nám umožňuje nejen měnit způsob, jakým je s proměnnými vnitřně nakládáno, ale také rozhodnout, ke kterým proměnným vůbec přístup umožníme.

Ve složitějších třídách často pracujeme s metodami, které jsou volány jinými metodami, zároveň však neočekáváme jejich volání mimo definici třídy. Ruby rozlišuje tři druhy metod:

1. Veřejné (public) – takové, které lze volat odkudkoli z programu. Neřekneme-li jinak, je každá metoda třídy implicitně veřejná.
2. Chráněné (protected) – takové, s nimiž mohou pracovat výhradně objekty z dané třídy. Máme-li dvě instance třídy Pes, mohou si k těmto metodám navzájem přistupovat. Tyto metody však nejsou dostupné ani z instancí jiných tříd, ani z jiných částí programu.
3. Soukromé (private) – takové, se kterými mohou pracovat jen metody dané instance a žádné jiné.

Které metody jsou jakého druhu můžeme explicitně stanovit prostřednictvím klíčových slov public, protected a private:

irb(main):077:0> class Kruh
irb(main):078:1>     def initialize(polomer)  # implicitne verejna
irb(main):079:2>       @polomer = polomer
irb(main):080:2>       @PI      = 3.14159
irb(main):081:2>     end
irb(main):082:1>   private                    # nasleduji soukrome
irb(main):083:1>     def obvod
irb(main):084:2>       return 2 * @PI * @polomer
irb(main):085:2>     end
irb(main):086:1>     def obsah
irb(main):087:2>       return @PI * @polomer**2
irb(main):088:2>     end
irb(main):089:1>   public                     # nasleduji verejne
irb(main):090:1>     def parametry
irb(main):091:2>       return "polomer:\t" + @polomer.to_s +
irb(main):092:2*              "\nobvod:\t\t" + obvod.to_s +
irb(main):093:2*              "\nobsah:\t\t" + obsah.to_s + "\n"
irb(main):094:2>     end
irb(main):095:1> end
=> nil

Druhou možností je rozlišovat druh metod až v závěru. V našem případě bychom tedy na konec připsali:

public :parametry
private :obvod, :obsah

Volba je opět na vás. A že to doopravdy funguje, ověříme snadno:

irb(main):096:0> k = Kruh.new(5)
=> #<Kruh:0xb7ced378 @PI=3.14159, @polomer=5>
irb(main):097:0> puts k.parametry
polomer:        5
obvod:          31.4159
obsah:          78.53975
=> nil
irb(main):098:0> k.obvod
NoMethodError: private method `obvod' called for #<Kruh:0xb7ced378 @PI=3.1
4159, @polomer=5>
        from (irb):98
        from :0

2.6 Dědičnost

Může se stát, že nám možnosti určité třídy přestanou dostačovat. Dědičnost je způsob, jak přejmout metody a proměnné původní třídy a umožnit jejich rozšíření bez nutnosti původní třídu opisovat. Toto je obzvláště výhodné také v případě, že vnitřní implementaci původní třídy neznáme.

Zkusme si nadefinovat novou třídu Stene, která je v zásadě speciálním případem třídy Pes. Štěně je bezpochyby taky pes, ale na rozdíl od většiny svých slušně vychovaných příbuzných disponuje jedním nešvarem, a to tím, že rozkouše, na co přijde, obzvláště když mu rostou zoubky. Definice by potom mohla vypadat nějak takto:

irb(main):099:0> class Stene<Pes
irb(main):100:1>   def rozkousej(predmet)
irb(main):101:2>     return "#{predmet} je na cucky!"
irb(main):102:2>   end
irb(main):103:1> end
=> nil

irb(main):104:0> mujPes = Stene.new("Cassie", "Yorksirsky terier")
=> #<Stene:0xb7cf91b4 @rasa="Yorksirsky terier", @jmeno="Cassie">
irb(main):105:0> mujPes.jmeno
=> "Cassie"
irb(main):106:0> mujPes.rozkousej("Dalkovy ovladac")
=> "Dalkovy ovladac je na cucky!"

Budeme-li chtít třídě přidat nové vlastnosti, pravděpodobně budeme muset zasáhnout také do metody initialize. Změny chování některé z děděných metod docílíme její novou definicí, opisovat však celý její obsah je přinejmenším nepohodlné. Naštěstí lze dědit také obsah přepisované metody:

irb(main):107:0> class Stene<Pes
irb(main):108:1>   def initialize(jmeno, rasa, vek)
irb(main):109:2>     super(jmeno, rasa)
irb(main):110:2>     @vek = vek
irb(main):111:2>   end
irb(main):112:1>   attr_reader :vek
irb(main):113:1>   attr_writer :vek
irb(main):114:1> end
=> nil

irb(main):115:0> mujPes = Stene.new("Cassie", "Yorksirek", "6 mesicu")
=> #<Stene:0xb7cd9d8c @rasa="Yorksirek", @jmeno="Cassie", @vek="6 mesicu">
irb(main):116:0> mujPes.jmeno
=> "Cassie"
irb(main):117:0> mujPes.vek
=> "6 mesicu"

2.7 Proměnné třídy

Vedle proměnných instance nabízí Ruby ještě tzv. proměnné třídy, které jsou společné všem jejím instancím. Jejich názvy začínají znaky @@ a uvádí se mimo těla definic metod, zpravidla na začátku definice třídy před metodou initialize.

V následujícím příkladu si nadefinujeme proměnnou třídy @@pocet, která bude uchovávat informace o počtu vytvořených instancí:

irb(main):118:0> class Pes
irb(main):119:1>   @@pocet = 0       # promenna tridy
irb(main):120:1>   def initialize
irb(main):121:2>     @@pocet += 1    # pripocitame novou instanci
irb(main):122:2>   end
irb(main):123:1>   def pocet
irb(main):124:2>     return @@pocet  # informace o aktualnim stavu
irb(main):125:2>   end
irb(main):126:1> end
=> nil

Snadno ověříme, že to skutečně funguje:

irb(main):127:0> prvniPes = Pes.new
=> #<Pes:0xb7ceac18>
irb(main):128:0> prvniPes.pocet
=> 1
irb(main):129:0> druhyPes = Pes.new
=> #<Pes:0xb7ce3cd8>
irb(main):130:0> prvniPes.pocet
=> 2

       

Komentáře

[Jiří P.]

Pěkné-dík za článek. Vidím, že RUBY je hodně podobný Pythonu, ale Pythoní syntaxe mně osobně sedí víc. Měnit nebudu... ;)

[cezz]

+1, ale nikdy nevies, kedy nebudes mat na vyber

[Janda]

Mohl by mi nekdo (skutecny vyvojar, ktery v tom udelal uz neco poradneho) vysvetlit, k cemu je to Ruby dobry? Jestli je vyhodou tohoto jazyka jeho syntaxe (coz je navic dost subjektivni), tak to se muze jit zahrabat. Programovaci jazyk neni to nejdulezitejsi - mnohem dulezitejsi jsou ty "veci zatim" - jako kvalitni vyvojove prostredi, platforma, na ktere bezi, dostupnost ruznych knihoven apod. Dost bych se divil, jestli se v tomhle smeru muze Ruby rovnat Jave, C# nebo C++. Spis to vypada na dalsi hracku pro stouraly, kteri se zajimaji o vsechno mozne, ale nic skutecneho nikdy nevyvijeli. Zda se, ze uz i Lisp ma v tomhle smeru lepsi zazemi nez Ruby a to je co rict. Ale mozna se pletu...

[Kyosuke]

Chmm. Hele, milej zlatej smug Java weenie, až uděláte pro Javu stejně dobrej XML parser a generátor, jako udělal Oleg Kiselyov, tak se můžeme bavit o dobrých knihovnách. Zatím zůstanu u SXML. U něj se aspoň dá říct, že je integrovaný do jazyka a poskytuje literály pro snippety.

A abych si ještě rejpnul, "věci okolo" se dají změnit/napsat/předělat pořád ještě snáze, než zprasený jazyk. Takže i když mohou být knihovny důležitější, je mnohem větší průser, když zjistím, že se peru s jazykem. Ona totiž knihovna (třeba pokud je v Cčku) je pro vývojáře v první řadě API a na to se dají udělat bindingy snad do čehokoli.

Jinak řečeno, pro Ruby je v podstatě k dispozici totéž, co pro Python nebo pro Perl. A SWIG to ještě o notný kus srovnává. Pokud jde o platformu, není co řešit - stačí ANSI C kompilátor. A pokud jde o vývojové prostředí, jestli mi sáhneš na Emacs, urazím Ti pazoury.

Ale podotýkám, že rubista jsem jen okrajově, velké aplikace v tom asi dělají jiní zdejší. Já už si příliš zvykl na luxusní lispí kompilátory. Jen mi prostě přijde, že jakmile se člověk dostane k opravdu velkým věcem, tak programovací jazyk teprve začne být ta nejdůležitější věc.

[Janda]

Tak to pak jo - uz vic nerikej... Jen tak kdyz jsme v tom rejpani - muzes jmenovat nejaky velky projekty napsany v Ruby (ne nejakej web franty fuky)? Docela by me zajimalo, co uzasnyho se v tom vytvorilo.

[Kyosuke]

nejaky velky projekty napsany v Ruby

Zatím nikdo nic extra velkýho neprásknul, ale už jen ve standardní distribuci Ruby by mělo být ~420000 řádků Ruby. To mi přijde celkem dost. Rails mají momentálně cca. 70000 řádků.

Tedy, mlčky předpokládám, že to je významná metrika, co taky nemusí být vždy pravda. Je taky otázka, jestli existuje jeden velký monolitický projekt, na kterém by se dalo něco takového ukázat. Rubisté už ze své podstaty nesnášejí molochy typu J2EE, takže k tomu asi ani nemají tendence. (Ani mezi pythonisty zřejmě neplatí, že by kvůli Zope každý slintal. ) Pro mě je největším rubím projektem RubyForge.

ne nejakej web franty fuky

[mkoubik]

ad "Přístupové metody". Nepoužívá se na tohle náhodou attr_accessor:? Potom se do tý proměnný dá i zapisovat a nemusí se na to dělat extra metody stylem:

class Pes
  def initialize(jmeno)
    @jmeno = jmeno
  end
  def name
    return #{@jmeno}
  end
  def setName(jmeno)
    @jmeno = jmeno
  end
end

Místo toho se použije

class Pes
  attr_accessor: jmeno
  def initialize(jmeno)
    @jmeno = jmeno
  end
end

[Kyosuke]

Ta dvojtečka je za mezerou, ne před ní.

[botanicus]

Presne tak, protoze to znaci symbol. Casto se pak stava, ze clovek chce napsat vic metod a pak je dvojtecka pred kazdou z nich ... To jen aby nerubysti vedeli ;)

[botanicus]

Ano a BTW netreba vypisovat "#{@jmeno}", kdyz staci "#@jmeno" ;)

[frm]

Objektově orientovaný přístup se snaží ještě více přiblížit strukturu programu lidskému myšlení a vnímání reálného světa. Člověk o okolním světě (většinou) neuvažuje jako o sadě proměnných a procedur, ale jako o objektech. Tento přístup umožňuje nejen o problémech přemýšlet a pojímat je jako reálné věci, ale také objekty z jednotlivých objektů skládat, ba dokonce vlastnosti dědit.

Tento sileny omyl se nestane pravdou, ani kdyz se to bude kopirovat do kazdeho odstavce zde na ABC a jakychkoliv jinych servrech. OOP je jeden z nejvetsich omylu lidstva. Kdo se nyni pta na dukazy pro me tvrzrni, tak at si prohledne clanky na tomto serveru - x-krat v nich jiz zaznelo, ze lide nedokazou OO myslet !!!

[Kyosuke]

Ale no tak. Třeba takový CLOS přece není tak špatný. Nehledě na to, že v kombinaci s funkcionálním přístupem (nedestruktivními aktualizacemi - Alan Kay certified(R) ) je to mocný nástroj.

[botanicus]

Projdi se na cerstvem vzduchu, to bude dobry :)

[JoHnY]

V urcitym rozsahu mas pravdu. Nicmene v globalu je to kravina. Nenasel se zadnej lepsi zpusob, kterej by byl tak snadno spravovatelnej. Pomoci vsech kouzel moderniho OOP jde vytvrit milion radku kodu a pritom se v nich da vyznat.

[Kyosuke]

Hmm, "moderního"...problém je spíš v tom, že to "starší" pojetí OOP je mírně lepší...nebo aspoň to dopadá tak, že lidi cca. od začátku 90. let vidí jen "dědičnost, zapouzdření a polymorfismus" a na základě těchhle blbostí (jen ta třetí věc je nezbytná, ten zbytek je dost překroucený) si řeknou "žádná sláva". Jenže on Kay to formuloval trošku jinak a navíc to vyžaduje slušnou změnu myšlení - docela by mě zajímalo, kolik OOP programátorů cíleně potlačuje změnu stavu objektů na minimum. Zní to funkcionálně? Možná, ale Kay to chtěl právě takhle. "Doing encapsulation right is a commitment not just to abstraction of state, but to eliminate state oriented metaphors from programming.". A pak lidi vesele píšou strukturovaně imperativní kód v poloobjektovém jazyku typu Javy a diví se, že se jim abstrakce hroutí. Při troše snahy může dobrý programátor psát dobrý kód v jakémkoli jazyku (ano, i v Perlu ), ale prasata dokážou zprznit cokoliv. A pak takhle nadávají, ačkoliv za jejich problémy OOP ve skutečnosti vůbec nemůže.

[Kyosukeho_svedomi]

At uz to kdokoli chtel jakkoli, tak objekty pochopitelne musi mit svuj stav. To je jako s objekty v realnym svete. Kdyz treba potkam v divocine lva, tak taky nebude jednat jen podle toho jaky mu poslu parametry (jak vypadam), ale i podle toho v jakym je stavu - nenazranej, nazranej, nenazranej a jeste k tomu nasranej, ...