C. Wayne Ratliff (Programmers at Work)

2. 7. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 3402×

C. Wayne Ratliff je známý především jako autor databázového systému dBASE II, jehož formát se stal de facto standardem. Kromě toho byl například také členem týmu Viking Flight v NASA (sonda Viking přistála na Marsu v roce 1976 a Ratliff pro ni napsal systém správy dat MFile).

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

V letech 1969–1982 pracoval C. Wayne Ratliff pro firmu Martin Marietta na různých technických i vedoucích pozicích. Když v roce 1976 přistála na Marsu sonda Viking, pracoval právě pro NASA, byl členem skupiny Viking Flight Team a pro pomocný přistávací software sondy napsal systém správy dat nazvaný MFile.

V roce 1978 začal psát program Vulcan, který v letech 1979–1980 sám prodával. Koncem roku 1980 podepsal smlouvu o prodeji s firmou Ashton-Tate a program přejmenoval z Vulcanu na dBASE II. V polovině roku 1983 koupila firma Ashton-Tate od Ratliffa technologii a práva na dBASE II a Ratliff rozšířil její řady jako viceprezident pro nové technologie. Ratliff byl projektovým manažerem, designérem a hlavním programátorem dBASE III.

Narodil se v roce 1946 v Trentonu v Ohiu a vyrůstal v různých městech Ohia a Německa. Dnes žije v oblasti Los Angeles.

Setkali jsme se ve výzkumném centru firmy Ashton-Tate v Glendale. C. Wayne Ratliff mne uvítal ve své velké kanceláři, kde jsme se posadili u kulatého stolu a dlouze rozebírali jeho úspěchy a postřehy o programování. Ratliff je vysoký zápaďan s příjemným chováním, vyzařuje z něj nezávislost. Po více než patnácti letech v počítačovém průmyslu ještě stále překypuje čerstvým nadšením. Na rozdíl od mnoha jiných programátorů, které samotné psaní kódu časem unavilo, jdou Ratliffovi k duhu každodenní práce na všech fázích vývoje programu.

Co vás vedlo k tomu, že jste se stal programátorem?

Na vysoké jsem zkoušel navrhnout dvoumístné auto s motorem vzadu. Bylo to v šedesátých letech, auta tehdy byla velká a rychlá. Při návrhu jsem si pomáhal počítačem CDC 6400, protože jsem auto chtěl mít z technického hlediska v pořádku – nechtěl jsem jen hádat, jak velký motor se mi do návrhu vejde. Napsal jsem několik malých pomocných programů pro návrh náprav, výpočet těžiště a podobné věci. Netrvalo dlouho a začal jsem shánět, co dalšího bych mohl napsat, protože jsem si programování užíval víc než stavění auta.

Takže vás programování odvedlo od návrhu aut?

Počítače mě od něj odvedly. Ještě jsem ani nedodělal školu a už jsem v Denveru měl práci pro firmu Martin Marietta. Nedělal jsem s počítači, ale počítače – moje místo se přímo jmenovalo počítač. Ostatní lidi počítače programovali, já jsem byl počítač.

To by asi stálo za vysvětlení.

Bylo to v raných dobách leteckého konstruktérství. Když někdo potřeboval vyřešit řekněme diferenciální rovnici, měl po ruce armádu lidí s kalkulačkami od Monroea a každý z nich pracoval na jiné části rovnice. Někdo udělal součty, pak papír předal sousedovi, ten udělal násobení a tak dále. Těm lidem se říkalo počítači. Byli tehdy něco jako sekretářky, jenže místo administrativy dělali konstrukční práce. Já jsem uměl programovat, a tak mě použili jako počítače. Pak mě ale v devětašedesátém odvedli, když zuřila válka ve Vietnamu.

Šel jste do Vietnamu?

Ne. Díky té práci pro Martina a Mariettu jsem se kvalifikoval do programu pro vojáky s důležitými civilními schopnostmi, takže jsem ve výsledku programoval. Dělal jsem v Cobolu na logistické válečné hře Logex; většina mé práce spočívala v objednávkách vybavení a zásob. Bylo to jako dělat skladníka v nějaké obrovské firmě, jen se musíte vypořádat s hromadou zvláštních vojenských předpisů – něco jako když jaderné zbraně vyžadují potvrzení od prezidenta.

Jak jste se dostal ke svému programu Vulcan?

Po odchodu z armády jsem byl zaměstnancem Martina a Marietty a externím dodavatelem Laboratoře tryskových pohonů [Jet Propulsion Laboratory]. Pracoval jsem na projektu sondy Viking a napsal program MFile pro správu dat přistávacího modulu. To bylo v roce 1976, zhruba v době, kdy jsem se začal zajímat o návrh a experimentoval jsem s přirozeným jazykem, takže jsem si koupil a složil osmibitovou stavebnici IMSAI 8080. Skládání mi trvalo rok, většinu času jsem jen čekal na součástky. Musel jsem napájet přes 2200 spojů. Dá rozum, že kdybych si za stejnou nebo alespoň podobnou cenu mohl koupit hotový kus, neváhal bych.

Když jsem ho konečně postavil, měl jsem jen počítač. Součástí dodávky byl kilobajt paměti, nic víc. Všechno ostatní se muselo dokupovat, například klávesnice. Za stavebnici už jsem dal tisíc dolarů, za klávesnici jsem musel dát dalších 159. Ve výsledku mě to stálo asi šest tisíc dolarů. Dneska si za šest tisíc dolarů můžete koupit hotové AT připravené k provozu, včetně pevného disku.

A vaše experimenty s přirozeným jazykem vedly k dBASE?

K dBASE vedl kupodivu fotbal. Sázeli jsme v kanceláři na fotbal, měl jsem vybrat výherce a bodové rozdíly. Jenže já jsem o fotbalu nikdy tolik nevěděl – spíš než fotbal mě zajímala možnost vyhrát. Říkal jsem si, že když se důsledně vrhnu na příslušný matematický proces, mohlo by to vyjít.

Dalo se na to jít přes statistiky. Každé pondělí vychází v novinách přehled statistik z víkendových zápasů, zabírá alespoň dvoustránku. Během čtyř nebo pěti týdnů po začátku sezóny jsem měl papírem kompletně obložený celý pokoj. Chodil jsem od jedněch novin ke druhým a snažil jsem se zjistit, kdo vyhraje další zápas; byl to strašný proces a došel jsem k tomu, že bez počítače nemá cenu. Jedna věc vedla ke druhé a během týdne jsem na fotbal úplně zapomněl. Rozhodl jsem se, že svět potřebuje program pro správu databází v přirozeném jazyce. Řešením byl samozřejmě počítač, a proto jsem si původně koupil IMSAI 8080.

Vyrazil jsem ven a koupil si hromadu knih o přirozeném jazyce a umělé inteligenci. Běhal jsem od jedné věci ke druhé, udělal jsem řadu pokusů. Nezkoumal jsem ani tak databáze, jako spíš ten přirozený jazyk.

Nakonec jsem se rozhodl, že program pro správu databáze bude základ, na kterém teprve budu něco dělat s přirozeným jazykem. Protože přirozený jazyk sám o sobě nestačí – řeknete si dobře, přirozený jazyk, ale co s ním? Potřebujete ho na něco nasadit. Začal jsem přemýšlet o datovém programu, který jsem napsal pro Vikinga a chtěl jsem ho v podstatě přepsat pro osmibitový IMSAI. Náhodou mi přišel do ruky popis programu jménem JPLDIS, JPL Display and Information System. Byl srozumitelný a velice jednoduchý, velice čistý. Okamžitě jsem si říkal, že by se dal snadno implementovat na mikropočítači.

Řekl bych, že JPLDIS byl ve skutečnosti klon nebo kopie produktu Retrieve od IBM, který byl určený pro mainframy. Takže existuje jakási linie od Retrieve přes JPLDIS až po můj program, který jsem nazval Vulcan. Chtěl jsem nejdřív vyřešit databázovou část a pak se vrhnout na přirozený jazyk, ale nakonec jsem přirozený jazyk odložil a zatím se k němu nevrátil.

Jak vypadala tahle první verze dBASE neboli Vulcan?

Vzal jsem myšlenku JPLDIS, zkrátil specifikaci a napsal Vulcan. JPLDIS bylo stavěné na dvě stovky polí, ale já jsem si říkal, že šestnáct bude bohatě stačit. Dal jsem program dohromady a něco přes rok poté, co jsem začal, jsem si na něm spočítal daně. Takže jsem si říkal, že bude mít nějaký komerční potenciál, začal jsem ho pilovat a dostal ho do prodejné podoby. V říjnu 1979 jsem vyrazil na trh, zveřejnil v časopisu Byte první reklamu a další tři nebo čtyři měsíce jsem inzeroval na čtvrtině strany. Měl jsem tolik ohlasů, že jsem je nestíhal vyřizovat.

Takže jste se už od začátku setkal s úspěchem. Kdo vám v té době konkuroval?

FMS 80 a později Condor a Selector. Během jednoho roku a devíti měsíců, během kterých jsem Vulcan psal, se mi dvakrát rozbila disketová mechanika. Oprava trvala v obou případech tři měsíce, takže jsem celkem ztratil půl roku. Pořád jsem si říkal, že kdybych přišel o šest měsíců dřív, byl bych úplně první.

Překvapilo vás, že jste tak najednou získal podíl na trhu?

Úplně mě to zničilo. Byl jsem na všechno sám. Když přišla objednávka, vypsal jsem ji, vyplnil jsem fakturu, zabalil program, udělal novou kopii disku – zkrátka všechno, do posledního puntíku. Reklamy jsem objednával sám a zároveň jsem dál pracoval na programu. Přišel jsem z práce domů, pracoval až do půlnoci, vyřízený jsem šel spát, vstal jsem druhý den ráno a zase nanovo. Vulcan byl zrovna ve fázi, kdy jsem ho musel v mnoha ohledech zlepšovat.

Za několik měsíců mi došla pára. V létě 1980 jsem se rozhodl stáhnout reklamu na Vulcan a nechat ho sejít. Chtěl jsem dál poskytovat podporu lidem, kteří si ho koupili, ale už jsem nechtěl agresivně hledat nové zákazníky.

Proč jste ho neprodal nějaké větší firmě nebo si nenajal nějakou pomoc?

Nenapadlo mě to. Žádné velké firmy tehdy nebyly. Každý, koho jsem znal, podnikal v malém. Jeden profesor z Washingtonské univerzity se chtěl společně se svou ženou zrovna chopit marketingu, když mi zavolali George Tate a Hal Lashlee. Zastavili se za mnou a podívali se na demo. Během dema se vždycky něco pokazí, ale oni to chápali, rozuměli tomu. To mě dostalo, protože když většina lidí sleduje nějakou ukázku, po první chybě ztratí zájem. George a Hal už měli firmu jménem Discount Software. A měli taky jediného zaměstnance – dělali, jako kdyby jich měli tucty, ale měli jen jednoho. Navíc to neměli daleko, jen nějakých deset patnáct mil. Připadlo mi to jako přirozená volba. Nabídli, že ode mě koupí výhradní práva na prodej a já jsem přijal. Tak jsme pokračovali asi dva nebo tři roky.

Když jste Vulcan psal, napadlo vás, že bude mít takový úspěch?

Vystřídal jsem několik fází. Ještě než jsem se sám pustil do prodeje, žil jsem v představě, že kdyby si program koupil každý desátý čtenář Bytu, mohl bych se odebrat do důchodu. To mi dlouho nevydrželo. Když první lavina objednávek nepřišla, musel jsem své představy zrevidovat. Po uzavření smlouvy s Ashton-Tate jsem si do deníku poznamenal, že bych na tom obchodu mohl vydělat kolem sto tisíc čistého. Celkem. Z toho je myslím patrné, do jaké míry se mé aspirace umírnily.

Pojďme se podívat na přechod od Vulcanu k dBASE. Jaké pokroky vedly od Vulcanu k současnému produktu?

Zlepšily se některé věci v uživatelském rozhraní, zlepšil se výkon, ale největší změna byl přechod od řádkového rozhraní na celou obrazovku. Jakmile jsem uviděl DataStar, uvědomil jsem si, že dvourozměrné rozhraní bude chtít každý.

Nové příkazy, které jsem přidával, byly téměř výhradně v uživatelském rozhraní. Řekl bych, že se mi nikdy nepodařilo dohnat všechno, co mu chybělo. Jestli tomu dobře rozumím, tak dBASE se dnes nepovažuje za příliš uživatelsky příjemný program. Zpětně si říkám, že kdybych místo cizích rad poslouchal vlastní intuici, dBASE by dnes mohla být mnohem blíž dokonalosti.

Ale ona je velice úspěšná a vysoce hodnocená. Nemluví z vás jen puntičkář?

Radili mi různé věci: udělej ji větší, udělej ji rychlejší, přejdi na 16 bitů, přidej podporu pro víc uživatelů, přidej podporu víc jazyků, francouzštinu, angličtinu, holandštinu, němčinu, … Nabízelo se tolik různých směrů, že jsem se pokusil uspokojit alespoň částečně všechny. Ve výsledku bych řekl, že to byla chyba.

Původně jsem chtěl, aby program byl silnější a lépe se používal. Kdybych zůstal u toho, program by dnes byl lepší, ale nejsem si jistý, jestli by měl i větší úspěch. Možná ty rady nebyly zas tak špatné. Svým způsobem si dokážu jen těžko představit, jak jsem ho býval mohl udělat, aby byl co do hrubého obratu úspěšnější.

Proč má dBASE podle vás takový úspěch?

Byla v tom neuvěřitelná dávka štěstí. Ale dBASE byla zároveň správný program ve správný čas na správném místě, a to zase není tak docela štěstí, to je design. Jako ohromně důležité se ukázalo, že je to kromě databáze také jazyk.

dBASE lidi zaujala, protože je velice otevřená. Já jsem vlastně celý život programoval nástroje. Když srovnám sebe – a třeba i sebe z doby před deseti lety – s ostatními programátory, vidím, že jsem se do velké míry snažil zobecňovat. Oni psali programy pro řešení konkrétních úkolů. Jejich programy byly často hotové mnohem dřív, než ty moje, ale ty moje zase žily déle. Jejich programy byly mrtvé v okamžiku, kdy zmizel příslušný problém, a kdykoliv se něco změnilo, musely se přepisovat. Já jsem vždycky psal tak, aby můj program řešil celou třídu problémů, nikoliv jen jeden.

dBASE se od programů typu Basic, C, Fortran nebo Cobol liší v tom, že za uživatele udělá hodně špinavé práce. Sama se stará o manipulaci s daty, takže uživatel už se může soustředit na svou práci a nemusí se špinit s otevíráním, čtením nebo zavíráním souborů nebo přidělováním prostoru.

Takže jste při návrhu dBASE myslel už od samotného začátku na uživatele?

No rozhodně. Lidé se mě často ptají: „Máme to udělat takhle? Nebo radši takhle?“ Já se podvědomě zamyslím nad tím, co chtějí uživatelé – jak budou tu funkci používat, jestli jim k něčemu bude. Hodně programátorů zajímá jen to, jak se něco dá napsat. Nikdy nic neprodávali, nikdy neměli nic společného s marketingem. Jsou to třeba výborní programátoři, ale nemyslí na skutečný trh.

Doporučil byste v tomto ohledu programátorům, aby se méně starali o technologie a víc o uživatele a trh?

Ano. Jak vnímáte slovo hacker – pozitivně, nebo negativně? Jestli pozitivně, tak jsou to podle mě hackeři. Jsou to hodní lidé, ale myslí jen na svou práci a nikoliv na uživatele, což nestačí. Přesně tak začala dBASE – přemýšlel jsem nad tím, jak bych ji sám nejradši používal.

Za tu dobu, co se pohybujete v počítačovém průmyslu, už jste zažil několik zásadních změn. Jakým způsobem se čas podepsal na vašem programování?

Změny nejsou ani tak v tom, co jsem se naučil, ale v počítačích. Když jsem začal dělat s počítačem, programy jsem děroval do štítků a spouštěl v dávkách. Vzal jsem svůj balíček štítků, zaškemral jsem u operátora, odevzdal úlohu a pak jsem zase šel zpátky a každou půlhodinu jsem stál u okénka a díval se, jestli už úloha doběhla a vytiskla se. Většinou jsem měl celý program napsaný na papíře, což znamenalo hodně gumování a přepisování, a pak jsem ho nechal děrovacím operátorem vyděrovat do štítků. Byl to systém velký třesk: Museli jste celý program napsat najednou a snažit se ho mít správně už na papíře. Žádné postupné zlepšování.

Dnes máme CRT, takže si program můžete zadat sami. U osobních počítačů je celé kolečko téměř bez zdržování, jenže zase nemají takový výkon jako velké železo, takže překlad a běh programu může být delší. Já většinou napíšu jen pár řádek, hned je vyzkouším a pak zase dalších pár. Snažím se během jednoho kolečka napsat nejmenší množství kódu, který je potřeba pro nějakou podstatnou změnu programu. Dnešní programování se tím pádem víc podobá evoluci než tomu dřívějšímu velkému třesku.

Stává se vám často, že se výsledný produkt výrazně liší od vašeho počátečního plánu?

V některých ohledech ano. Průběžně se pokaždé objeví nové nápady nebo mi někdo něco doporučí. Když dneska plánuji projekt, bývá v něm nakonec prakticky všechno, co jsem původně plánoval, plus řada věcí navíc. Když si s ním začnu hrát, často najdu nějaký prostor pro zlepšení. Neustále číhám na jakoukoliv příležitost něco zlepšit.

Programujete ještě?

Ne tolik, jak bych chtěl. Moc se věnuji obchodu.

Ono to vypadá, že hodně autorů úspěšných programů musí opustit své původní kořeny a zakotvit u managementu…

Pokračování.

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[Andy]

co mysli tim prirozenym jazykem? assembler?

[Filip Jirsák]

Přirozený lidský jazyk. Tedy angličtinu

[Robo]

tak to asi ne ;)

[koffr]

hm dobrej tejpek!

[sdfasdfasd]

na to by se mohli leckteri programatori zamerit . Premysli jak s tim bude pracovat uzivatel ne oni sami . Myslim , ze tohle spouste programu chybi napric operacnimi systemy , ale v linuxu si toho jde vsimnout pomerne casteji .I kdyz dneska se z toho dela vyhoda :0)

Jakmile je neco pohodlne a prehledne na prvni pohled rekne se , ze je to klikaci aplikace a hotovo.

[frEon]

Nene, jakmile mi neco pride pohodlne a prehledne, tak je to vetsinou konzolova aplikace. Vetsinou proto, ze si nedokazu predstavit napr. nejake slozitejsi (ty jednodussi dou delat imagemagickem a zase je to jednodussi:) upravy obrazku v radce.

Podle me, aplikace by se mela ovladat logicky, ne tak, jak se nejakemu usability expertovi zda intuitivni.

[phr]

Tak tomuhle člověku bych chtěl aspoň poděkovat. dBase II patří k mým začátkům na osmibitech. Práce s ní a s jejími následovníky byla přímočará a skoro průzračná. A zeptal bych se : je vlastně pro ekonomické agendy typu účetnictví třeba něco víc než dBase poskytuje (kromě grafů) ?

[b*d]

Ne není. Ježek pořád, nebo ještě před chvílí, jede jen v PC-FANDU. Přesě vystihl ten problém. Frameworky přibývají exponenciálně, kdežto aplikace front-endy řešící ten jeden konkrétní případ snad konstatně.

[jozka]

nojo, dbaseII, III+, pak foxpro 2.0, 2.5... Kdeze lonske snehy jsou