Dva příběhy o naději
25.4.2010 20:51
| Přečteno: 1118×
| poslední úprava: 25.4.2010 20:56
Půjčil jsem si film. „Dobrý Will Hunting.” Krásná hollywoodská pohádka o nadaném matematikovi. Ale musím říci, že onen zvolený způsob terapie, který jsem tam viděl, mi přišel hodně lidský a hodně dobrý. Práce s vlastním příběhem má svoje výhody. Sice i svoje úskalí, ale ten terapeut byl evidentně za sebe. Jsem rád, že jsem si pořídil pohádku, která měla děj,smysl, příběh, který byl poměrně uvěřitelný. Géniové se prostě rodí a nikdo neví kde.
Udělal mi ten příběh dobře. Mohu si myslet o Hollywoodu cokoliv, ale jedno jim nelze upřít. Umějí příběh a umějí ho tak, že je uvěřitelný. Uvěřitelné příběhy dávají naději. Proto se lidé tolik rádi dívají na příběhy se šťastným koncem a nemusejí to velké umění, které je dost často velmi dramatické, zle končící, rozervané. Nemám v tuhle dobu náladu na nějaké drama se smutným koncem. I když Markéta volala, že to vypadá dobře, stejně jsem z toho dost unavený.
Ještě se vrátím k té terapii v tom filmu. Tak trochu tam byli zesměšněni psychoanalytici. Myslím, že to není špatná praktická metoda, ale teorie je otřesná. Konečně ona každá psychoterapeutická teorie je tak trochu otřesná. Většinou lidé mají představu o dějích, které se odehrávají a vysvětlují je ze svého stanoviska. Mám s tím jednoduše potíž. Hlavně potíž s těmi teoretickými diskusemi, které se vedou. Tak trochu se shodnu na etice, ale jinak na teoretických postulátech to mi jde těžko. Hlavně kolem terapie závislosti. Málo platné, pokud člověk vyroste v rodině závislého, sám je závislý, pak těžko přijímá některé úvahy svých kolegů a nebo některé přístupy. Ten kluk v tom filmu jednoduše potřeboval slyšet, že nemůže za to odkud je a čím je. Prostě se potřeboval přestat bát vztahu.
Takhle to bývá velmi časté. Lidé se bojí odmítnutí, bojí se ztráty lásky, bojí se zklamání. Pamatuji se na jednu dívku, feťačku, která byla z velmi dobré rodiny. Začala experimentovat s drogami, vlastně jen proto aby si dokázala svoji nezávislost na mamince, která ji vedla k velkým a vznešeným věcem. Maminka mínila a dcera měnila. Z dívky, co měla talent, vysoké IQ se stala nakonec šlapka bez zábran. Dost dlouho žila na ulici a věděla o ulici své. Do blázince na detox se dostala předávkovaná. Poznal jsem ji, když už byla z nejhoršího venku. Dělal jsem na ženském oddělení jednou týdně skupinu a ona si na mě zkoušela drápky.
Moc jsme s ní zas nepáral a obrazně jsem ji po pacičkách párkrát vzal. Začala poslouchat co říkám. Nebylo to hned a trvalo to dost dlouho. Jednou jsem se ji stejně jako onen terapeut ve filmu zeptal, co by opravdu v životě chtěla, co by si přála? Řekla motorku. Ale tu prý mít nikdy nebude. Vzal jsem její přání vážně a zkoumal jsem co ji brání v tom si ji opatřit. Odpověděla stručně. „Maminka.” Ta holka, která na ulici prošla vším možným, ve svých dvaceti šesti letech si netroufla doma mámě, která ji samozřejmě vzala na milost, jako obvykle mámy svoje děti na milost berou, říci, že chce motorku. Bála se že zase po návratu k rodičům bude muset dělat všechny ty velké a vznešené věci.
Chvíli jsem přemýšlel, pak jsem si stoupnul, požádal jsem ji ať se taky postaví a zeptal se. „Věříš, že jsem ten kdo rozumí psychoterapii závislých?” Odpověděla. „Vám věřím.” Tak jsem pokračoval. „Fajn, když tomu věříš, tak mě máš za autoritu, která ví co je dobře a co ne.” I tohle potvrdila. V ten okamžik jsem ji dovolil, že si tu motorku může koupit a jezdit na ni. Chvíli stála a pak se rozplakala. Nikdy nikdo předtím ji něco takového nedovolil. Všichni se ji jen smáli. Vrátila se domů, dostudovala, vím, že chodila někam na terapii, za mnou se čas od času stavila a tu motorku si koupila. Maminka se musela s tím smířit.
A když už jsem v těch šťastných koncích, tak se mi po dlouhé době ozvala jedna maminka. Ta ke mě chodila do skupiny rodinných příslušníků koncem devadesátých let. Dcera feťačka, matka dáma. Opravdová. Žádná šmíra. Dceruška se moc ve svých dospělých začátcích s tím životem nesrovnávala. Fet, ulice, šlapání. Matka ji jednou za mnou přivedla. Dal jsem s ní řeč. nebylo to nic hezkého, ale jak se ukáže měla ta debata svůj efekt. Hlavně díky tomu, že jsem se s ní také moc nepáral, když se mě pokusila dát najevo, kolik vydělává, jak je na tom, a že nějaký strejda nad hrobem ji nic moc nebude vykládat. Chvíli jsem ji poslouchal, když se vytahovala se svým IQ,vzhledem, penězi a pak jsem ji řekl něco, co by ji asi málokdo jiný řekl. „Jsi jenom obyčejná fetka a kurva, jakých jsem viděl stovky. Pár let ještě o tebe bude zájem, než si rozpícháš ruce a nohy a pak do tebe nekopne ani nalitej chlap.Tak tu historku zkrať, protože takových jsem slyšel na dva blbý romány. ”
Rozzuřila se jak s ní mluvím? odpověděl jsem ji po pravdě. „Jako s kurvou, jsi snad něco jinýho?” Nadechla se a chtěla mi něco říct nemilýho. Jenže se umím podívat tak, že i otrlej chlap si většinou rozmyslí než něco řekne. Nezdrhla a chtěla mi dokázat, že ji nevytočím, nevytočil jsem ji, ale rozplakal. Nebyl to opravdu klasický terapeutický zákrok, konečně ona podle svých slov nepřišla za terapeutem, ale byla zvědavá o kom že to máma s takovým obdivem mluví. No nic obdivuhodného na mě nenašla, jen to, že jsem byl první chlap, co ji po třech letech šlapání a fetování rozplakal. Vyplakala se, sebrala a šla pryč. Za týden mi volala její máma, že dcera nastoupila do terapie, hodlá jít do komunity a nechce se vůbec bavit o tom, co jsem ji řekl. Jsem prý hrozný. Povídala dcera. Stejně jako matka mluvila spisovně.
Pak matka přestala chodit do skupiny, a až za dva roky mi zavolala, že dcera je v pořádku, je těhotná a bude se vdávat. Byl jsem rád, jen jsem ji varoval před přílišným optimismem. Samozřejmě maminka žije dodnes v přesvědčení, že jsem jí musel říct něco strašně moudrýho. A celá moudrost byla jen v tom, že jsem dceři zcela bez obalu pojmenoval to čím je. Jí to zřejmě došlo a asi už nechtěla slyšet tyhle slova znova. Stává se.
Nepopírám, že se mi vždy, když mi někdo takhle zavolá, poslouchá dobře, že jsem udělal něco v něčí prospěch. Těch co to nezvládli je mnohem, mnohem víc, než těch příběhů „se šťastným koncem.” Netvrdím, že je nutné k úspěchu nadávat klientkám feťačkám do kurev, ale tady zřejmě to mělo svoje místo. V každém případě, ale stejně zastávám názor, že zase přílišné terapeutické ohledy a útlocitnost vzhledem k minulosti a zkušenosti některých pacientů a klientů není vždy na místě. Teoretici to vidí sice jinak. Jenže, stejně jako není dobré a nutné děti neustále třískat, protože to v konečném důsledku není k ničemu dobrému, ale dobře mířená facka v pravý čas a na pravém místě udělá svoje. Teoretici i v těchto případech mluví jinak.
No a podle sdělení maminky, ona „klientka” nevím jestli ji tak mám nazývat, dělá dnes v nějaké firmě manažerku, má šedesát lidí jako podřízených a před deseti lety byla na začátku toho šťastného příběhu poznámka o feťácké kurvě. No tak ať mi někdo řekne, co je správně? Ale jako historka je to dobrý ne?
Blog z roku 2008
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
25.4.2010 21:34
Mrkva | skóre: 22
| blog:
urandom
Re: Dva příběhy o naději
25.4.2010 22:21
bazil | skóre: 33
| blog:
sluje
| Miroslav
Re: Dva příběhy o naději
26.4.2010 07:02
RapMan | skóre: 14
| blog:
RapMan
Re: Dva příběhy o naději
26.4.2010 09:47
Martin
Re: Dva příběhy o naději
Založit nové vlákno •
Nahoru
26.4.2010 00:06
=^..^= AmigaPower® | skóre: 30
| blog: BLB
| Praha
25.4.2010 22:21
bazil | skóre: 33
| blog: sluje
| Miroslav
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz
