Ajťáci v Číně II.

20.11.2008 23:14 | Přečteno: 1970× | poslední úprava: 20.11.2008 23:14

Druhý den v Šanghaji jsme vyrazili do ZOO, abychom viděli firefoxí pandu červenou a samozřejmě pandu velkou, kterou je ZOO proslulá. Výlet do ZOO byl však zážitkem jen pro nejsilnější povahy. Minimální velikost výběhů, minimální výbava, výstava psů, které máme kdekdo doma, v mrňavých kamrdlících bez ničeho. Dali jsme si i jednu jízdu na ruském kole, které viděl revizní technik asi před 20 lety a to ještě v opilosti. Bylo totálně zrezlé, za běhu vydávalo zvuky jak z horroru a byli jsme jediní pasažéři. V ZOO mají i tučňáky, všichni ale stáli u dveří do výběhu a evidentně netrpělivě čekali, až přijde nějaké jídlo.

To jsou ti od Firefoxu, zdrháme...

Prostě ZOO nám zanechala na duši hlubokou rýhu. Ani jsme si ji moc neprohlíželi a nefotili, protože na to se prostě nedalo dívat.

Blížil se večer a méně zocelení cestovatelé byli čím dál nervóznější. Narazili na krutou realitu, že mají druhý den hlad. Zatím totiž neviděli nic, co by se dalo jíst. Mě bylo hej, protože jsem si dal sushi v japonské restauraci, ale zbytek výpravy, kterému jsem ve slabší chvíli prozradil, že ty ryby jsou syrové, jídlem pohrdl. Čínské jídlo se vyznačovalo tím, že bylo příšerně ostré a navíc dost podivné. Komunikace s obsluhou zhola nemožná jinak než čínsky. Takže jste si dali kuře a přinesli vám kuřecí krk s kostmi, nasekaný na úseky délky 1cm. Dali jste si křídlo a přinesli křídlo s kostí, nasekané na úseky délky 1cm. Dali jste si zeleninu a dostali jste celer, zahřátý a zalitý nepoživatelnou omáčkou. Plus bez ohledu na to, co jste si dali, tam byl vagon chilli papriček nebo se to koupalo v oleji, ve kterém byly louhovány chilli papričky. Na výběr byly zelené nebo červené. Nakonec jsme si dali k večeři Kung-Pao, které pálilo cestou tam i ven. Zřejmě nás ale vypálilo takovým způsobem, že za celý pobyt nikdo neměl sebemenší zažívací obtíže.

Peter v sobě objevil skrytý talent a začal si užívat smlouvání. Smlouval se zápalem, který my věnujeme prosazování OSS. Navíc praktikoval speciální smlouvací metodu, při které smlouvá jen prodejce a Peter drží cenu na stále stejné výši. Byl proto ustanoven pokladníkem výpravy a styčným důstojníkem pro komunikaci s taxikáři. Toto postavení mu vyneslo privilegium jízdy na přední sedačce v taxíku. Aťku jsme vozili vzadu uprostřed. Toho dne poprvé v taxíku usnula, mě na rameni. Z toho se postupně rozvinul sport spočívající v sázení, komu na rameni usne příště a exaktní zjišťování, jestli spí častěji nalevo nebo napravo, kdo bude rychlejší a obsadí správné místo. Peter začal pomalu zjišťovat, že brát sebou na takovouto výpravu partnerku nebyl šťastný nápad, protože ajťáci, kteří před monitorem celý rok odpovídají s rukama na klávesnici jednoslabičně buď „hm“ nebo „ee“, dokáží z nudy při cestování vytvořit i celou větu, výjimečně větu rozvitou. A rukama šmatají, kam nemají. Navíc jsou čerství, křupaví a neokoukaní.

Další den jsme cestovali do Xi'anu. Cesta začala ráno, kdy jsme se nechali odvézt na zastávku rychlovlaku Maglev, který jezdí až 430 km/h. Tím jsme odjeli na letiště a odsud pokračovali do Xi'anu. Kontrola cestujících na vnitrostátním letu je stejná jako u nás na mezinárodním mimo EU. Navíc se nám stalo poprvé od výletu do USA, že jsme byli předvolání k otevření zavazadel, která měla cestovat v nákladovém prostoru. Mě nedovolili baterie do fotoaparátu, asi nikdy neviděli inteligentní akumulátor obsahující řídící elektroniku. Naštěstí jim nevadilo, když je budu mít v kabinovém zavazadle. Peterovi zabavili desinfekci, nějaký Ajatin nebo co to bylo. A to tak že úplně, prostě Ajatin neletí a přes to nejede vlak, není žádné odvolání. Až na tento incident proběhla cesta v pohodě, letěli jsme novým letadlem, kam se hrabe flotila ČSA. Bylo v něm nejvíce místa na nohy, snad ze všech letadel, která jsem kdy použil. Asi tolik jako v business třídě na letu po Evropě.

Už to jede, už to sviští

Do Xi'anu jsme dorazili za tmy. Dali jsme si procházku městem a upadli do extatického nadšení nad existencí McDonaldu. Tedy všichni až na Aťku, která v McDonaldu pracovala, vydělávajíc na cestu do Číny, a vypěstovala si tam psychický blok. Ten ji znemožňoval pozřít cokoliv tam servírované. Nakonec jsme ji ukecali, že hranolky a zmrzlina nejsou úplně jedovaté a tak se i trochu najedla. My dříve narození jsme upadli do tichého vzpomínání na to, jaký vážený džob byla práce v mekáči ve Vodičkové v roce 1990 a jaký byl problém se tam dostat, když člověk neměl dobře situované známé.

Na hotelu jsme narazili na recepční, která mluvila nepatrně anglicky a tak jsme ji požádali o pomoc s dalšími cestovními plány. Nakonec jsme ji zaměstnali asi na dvě hodiny, protože jsme ji vysvětlili, že si fakt nekoupíme zájezd od cestovky, ale chceme cestovat tak, jak by cestovala třeba ona. Ukázalo se, že ona nikdy nikam necestovala. Ale slyšela historky o taxikářích, kteří vozí turisty za město a tam je buď vysadí nebo chtějí stovky juanů za cestu zpět. Takže říkala, že taxi používat nemáme. Nakonec nám vytelefonovala na další den jeden autobus a na další cestu potom ještě jiný.

Vyrazili jsme ještě do nočního města, že ji za odměnu koupíme kytku. Tento plán měl vadu, v Číně nic jako kytku nekoupíte, zvláště ne v noci. Ne že by tam nebyly trhy otevřené prakticky nepřetržitě, ale květiny neprodávají. Takže jsme se po delší noční procházce vrátili zpět, abychom zjistili, že nedokážeme poznat, která z těch šesti stejně vypadajících recepčních je ta naše. Ještě že jsme to nezjistili až po nákupu kytky. A nemyslete si, že jsme přišli namol, nepil nikdo nic, ale tam je prostě strašná přezaměstnanost. Práci, kterou by u nás dělal jeden stroj dělá deset lidí a jedenáctý je v uniformě hlídá.

Ráno jsme se probudili a vyrazili na obhlídku terakotové armády. To je taková čínská atrakce, fádní fakta ponechám opět na wikipedii. Lze ji navštívit autobusem, pokud ovšem přijdete na to, odkud autobus jezdí. To je skutečně oříšek, který nemá o nic snažší řešení i když máte od recepční napsáno na papírku, jak se autobus jmenuje v klikyhácích. Ulovili jsme proto na zastávce solidně vyhlížejícího managera v drahém obleku a předestřeli mu problém. Chytnul se, cizinců se mu zželelo a nakonec se i doptal, kde stojí autobus. Ten jsme s nadšením využili a všimli si, že tam jsou autobusy růžové s číslem 603 a zelené s číslem 913. Ukázali nám na růžový a cesta stála nějak jako 4 juany. Jeli jsme něco přes hodinu.

Samotná terakotová armáda je fascinující. To musela být neskutečná makačka, byť jistě menší než stavba pyramid. Po hodině sledování stejných figurek se ale začnete nudit, ač je asi pravda, že každá z 8000 soch je jiná. Z nudy navštívíte muzeum nějakého národního umělce, který se nechal sochami inspirovat a vytvářel své abstraktní dílo. Možná stejně jako já nepochopíte, jak se mohlo přihodit, že dostal nějakého toho národního umělce.

Venku se na vás lepí miliony prodejců prodávajících repliky sošek. Věrni svým zvykům se pohybují ve vaší intimní zóně, potažmo se o vás přímo opírají a to evropan těžce nese. Abyste se jich zbavili, je dobré se naučit nějaké čínské věty, znamenající něco jako „lézt na strom chytat ryby“ a nebo „ptát se slepce na cestu“. Pro vyjádření jak dlouho bude trvat, než si něco koupíte pak „čekat až se zajíc sám zabije nárazem do stromu“. Jejich čínská výslovnost je prý jednoduchá, zřejmě ale jen pro Číňana. Nám nezbylo než se obrnit hulvátstvím a prostě prorazit směrem, který se nám hodil pro další cestu. Zmatek vyvolá i to, že na ně mluvíte česky, protože sice neumí anglicky, ale poznají, že jste nějaký divný cizinec.

Probili jsme se k autobusům a popojeli do mauzolea, kde je uložen císař, kterého chrání terakotová armáda. Pokud se tam někdy vydáte, do mauzolea nechoďte. Ono to totiž žádné mauzoleum není, je to jen takový kopec, trochu jako pyramida, nachází se uprostřed parku, který byl asi kdysi nádherný, ale dnes je více než zanedbaný. K vidění tam není zhola nic a v paměti to budeme mít uložené jen kvůli tomu, že jsme poprvé v Číně potkali jiného Čecha. Byl to nějaký obchodník ani nevím s čím a měl sebou tři Číňanky, které ho prováděly pro pamětihodnostech.

Když jsme vyšli z mauzolea, postavili jsme se na kraj silnice a hned u nás zastavil autobus. Zelená 913. A že nás sveze. Chtěli jsme jet naším růžovým, ale říkal že jede do Xi'anu, měl stejnou cenu jako růžový, pamatovali jsme, si, že jsme ho ráno viděli, tak jsme na cestu kývli. Chyba! Autobus jel do Xi'anu, ale asi 3 hodiny, celou cestu nás vezl vesnicemi. Po neasfaltovaných silnicích. Půlku cesty jsme strávili ve vzduchu, jak autobus poskakoval přes výmoly. Zastavoval kdekoliv na něj někdo mávl.

Přeprava portubí alá Čína

V jednom místě jsme viděli něco o čem se jen dohadujeme, co to mělo znamenat. Ale myslíme si, že víme. Představte si řadu domů podél úzké silnice. A některé stojí až na hranici silnice, jiné více v zahradě. Teď nakreslete čáru rovnoběžně se silnicí. Ta prochází skrz domy. A ty domy jsou ubourané přesně podle této čáry. Ty co stojí dále stojí celé, ty co stojí napůl nemají přední část domu a díváte se dovnitř pokojů a ty co stály u silnice jsou demolovány úplně. Předpokládáme, že stát prostě rozhodl, že silnici rozšíří, tak lidem uboural všechno co zasahovalo do stavby.

Do Xi'anu jsme se vrátili až za tmy. Vytřesení a pomlácení. Ale bohatší o zážitky a viděli jsme Čínu, kterou turistům jedoucím po dálnici neukazují.

Pokračování příště...

       

Komentáře

[Joseph]

tesim sa. kvalitne citanie.

[JiK]

velmi ferove napsane, shoduje se to skoro 100% s mym pobytem v Shanghai pred par lety. Na to odporne jidlo nezapomenu do smrti, je to des bes, jak autor spravne uvedl, v evrope a US se vi, ze cinane maji na taliri maso naporcovane na kousky, co uz se tak bezne nevi, je, ze je rozsekane na cucky i s kostma a rozdrcenyma kostickama. Navic je to zpravidla mastne jak blazen, palive a casto ne osolene, take teplota neni nutne takova, jak byste cekali. Na kung pao chicken, ktere palilo jak cert zejmena na vystupu si pamatuju. Doporucuju, pote, co objevite neco jedleho, abyste si to nechali napsat ve znakach a pak v ostatnich restauracich ukazovali karticky.

[trekker.dk]

Na kung pao chicken, ktere palilo jak cert zejmena na vystupu si pamatuju.

Ty lidi taky dneska nevydrží ani trochu pikantnější jídlo...

[jozka]

Trochu mi to pripomina tohle:

Poznámky nezkušeného porotce jménem Frank z východního pobřeží:

Nedávno jsem byl poctěn pozváním k rozhodování na soutěži ve vaření chilli. Jeden z rozhodčích totiž onemocněl a já zrovna sháněl nějaký kšeft. Zbývající dva rozhodčí (rodilí Texasané) mě ujistili, že to chilli není tak ostré, jak se říká, a kromě toho mezi ochutnávkami se splachuje pivem, které dostanu v neomezeném množství zdarma. Takže jsem nabídku přijal...

Následují opisy bodovacích lístků:

MIKOVA PÁLIVÁ OBLUDA
SUDÍ 1: Moc rajčat. Příjemně rychlý nástup.
SUDÍ 2: Jemná, osvěžující chuť rajčat. Nijak výrazně ostré
FRANK: Kurvafix, to by slouplo barvu ze silnice!! Plameny uhasilo až druhé pivo. Doufám, že tohle bylo nejhorší, co mě mohlo potkat. Ti Texasani jsou fakt cvoci!

ARTURŮV PLAMEŇÁK
SUDÍ 1: Krásná kouřová vůně, jemná příchuť vepřového. Slaboučký nahořklý ocásek.
SUDÍ 2: Skvělá chuť domácí grilovací omáčky, mohlo by být více pepře
FRANK: Fakt nevim, co bych měl kromě bolesti cejtit... Musel jsem odhánět lidi, co mi chtěli poskytnout masáž srdce, aby radši běželi pro pivo. Když viděli můj obličej, narazili druhý sud.

FREDŮV "POŽÁR VE STÁJI"
SUDÍ 1: Perfektní požárnické chilli! Perfektně ostré, možná by to chtělo fazole.
SUDÍ 2: Chilli bez fazolí, mírná, příjemná chuť mořské soli, virtuózní práce s pepřem.
FRANK: Volejte chemiky, někdo sem vyklopil cisternu jaderného odpadu! Nosní sliznice mě pálí jako bych šňupal kyselinu sírovou. Všichni už znají postup: pivo mi podávají řetězem, abych neuhořel. Barmanka mě praštila do zad, abych se neudusil; páteř mám teď před sebou na stole. Ze všeho toho piva už jsem taky na sračky.

BUBBOVA ČERNÁ MAGIE
SUDÍ 1: Omáčka s černými fazolemi, prakticky žádné koření. Slabota.
SUDÍ 2: Černé fazole s mírně nakyslou příchutí. Dalo by se to možná použít jako omáčka k dušené rybě, ale chilli to rozhodně není.
FRANK: Cítil jsem, že mám něco na jazyku, ale žádnou chuť - je možné, aby chuťové buňky na jazyku úplně odumřely? Sally, barmanka, stála připravená za mnou s tácem tupláků; tahle 150ti kilová machna začíná vypadat docela žhavě.

LINDIN OSTRAŇOVAČ RTĚNKY A RTŮ
SUDÍ 1: Silné, masité chilli. Čerstvě umletý cayenský pepř, velmi ostré, bleskový nástup. Velice působivé.
SUDÍ 2: Chilli se sekaným hovězím masem, představoval bych si trošku víc rajčat. Cayenský pepř je skvělý nápad.
FRANK: Zvoní mi v uších, pot ze mě lije a nemůžu zaostřit oči. Uprdnul jsem si a několik lidí za mnou museli odvézt na ARO. Soutěžící se urazila, když jsem utrousil, že mi ta její leptací pasta zřejmě způsobila trvalý poškození mozku. Sally mi musela zastavit krvácení z jazyka proudem piva z pípy přímo na jazyk. Asi mi upadnou rty a vypadají zuby. A nejvíc mě sere, že oba zdejší rozhodčí mají pořád kecy, abych přestal křičet. Nejradši bych ty vidláky nakopal do prdele.

VĚRČINA VEGETARIÁNSKÁ VARIACE
SUDÍ 1: Řídká, ale velmi chutná vegetariánská omáčička. Perfektně vyvážený poměr koření a pepře.
SUDÍ 2: Zatím nejlepší. Agresivní směs pepře, papriček, cibule a česneku. Špička.
FRANK: Moje střeva jsou v jednom ohni. Když jsem si uprdnul, posral jsem se, a mám strach, že se to prožere židlí. Nikdo už za mnou nepostává kromě Sally. Musí být ještě větší magor, než jsem si myslel. Necítím držku a prdel si budu muset rok utírat sněhem.

SUSANNINA STRAŠLIVÁ ŠÍLENOST
SUDÍ 1: Středně ostré chilli, příliš mnoho nakládaných papriček z konzervy.
SUDÍ 2: Chutná to jako by tam kuchařka tu pixlu pepře zvrhla na poslední chvíli. Musím vyjádřit své obavy o Franka; vypadá, jako by nebyl zcela ve své kůži a neustále sprostě kleje.
FRANK: Kdybych si v držce odpálil granát, vůbec bych to necítil. Na jedno oko nevidím, slyším jenom příšerně hlasitý hukot. Celé břicho jsem si upatlal, když jsem se lžící místo do pusy trefil do oka. Kalhoty mám plný sraček žhavých jak láva. Aspoň doktoři při pitvě pochopí, na co jsem chcípnul. Přestávám dýchat; strašlivě to pálí. Stejně všechen kyslík shoří, než mi dojde do plic... Když se budu potřebovat nadechnout, budu vzduch nasávat tou dírou, kterou se mi žaludek proleptal ven.

JIMOVO SVÁTEČNÍ CHILLI
SUDÍ 1: To nejlepší na konec! Perfektní kombinace chilli, bezpečná pro všechny včetně dětí, nijak přehnaně ostrá, přesto příjemně prokrví.
SUDÍ 2: Zlatý hřeb soutěže, perfektně vyvážená chuť. Ani ostrá, ani příliš jemná. Bohužel jsme o většinu přišli, když Frank omdlel a celý hrnec sebe strhnul. Nevím, jestli to přežije, chudáček. Čím je to na tom severovýchodě krmí??? Jak by asi dopadl, kdyby někdo uvařil něco fakt ostrého?
FRANK: …!

[Dusan]

Toto je fakt dobré skoro som spadol zo stoličky.

[Dan Ohnesorg]

Mam se jeste hodne co ucit...

[Kvakor]

Nadhera, dlouho uz jsem se takhle nezasmal

BTW: Pokud zrovna neholdujete podobne korenenym pokrmum, tak nikdy nenechte chillifiliky a jim podobne existnece s "nerezovou hubou" ochucovat spolecne jidlo. Ono to totiz pali nejen pri jidle ....

[sheeryjay]

Doporučuji zkusit ostré ramen (možno koupit v jednom korejském obchodě v Bratislavě, či případně i někde jinde, ale nevím), poměrně ostré jídlo (ale asi se dá zvyknout), docela pomáhal chleba (proti té ostrosti i po snězení).

[sheeryjay]

Už je to hodně dlouho co jsem brečel smíchy .. ale teď se mi to povedlo, díky.

[Robert Krátký]

Také jsem se skvěle zasmál.

[David Jaša]

V prvním zápisku jsem na jedné z fotek postřehl trolejové vedení. Potkali jste tam nějaký trolejbus české provenience?

[Dan Ohnesorg]

Bud nepotkali a nebo jsem si ho nevsiml. Fakt je, ze jediny dopravni prostredek, kterym jsme tam nejeli, je trolejbus.

Casem bude i galerie fotek, ale casem...

[Honza Jaroš]

Fakt je, ze jediny dopravni prostredek, kterym jsme tam nejeli, je trolejbus.

Vy jste letěli vrtulníkem, potápěli se s ponorkou, cestovali vesmírnou lodí a ve volném čase splouvali divoké čínské řeky na raftu?

[petr_p]

Je to tak, jak píše („poštěstilo“ se mi užívat si této země něco kolem šesti týdnů).

Cokoliv masitého je jehněčí se vším všudy a spolu s dušenou zeleninou stejně to chutná jako chilli. Jediná normálně chutnající věc je ovoce, knedlíky a některé mořské potvory.

Ve „výběru“ jídla jsem měl výhodu: většinu času závodní stravování. I místní toho půlku vyhazovali.

Cestování autobusem je neskutečně levné. Jízda celou trasou linky MHD (přes půl města) v Nanjingu (4miliónové město 200 km proti proudu od Šangaje) stojí jediný jüan.

Kontroly na letištích opravdu přísné (nelíbila se jim průhledná PET láhev s čistou vodou, asi nerozuměli německé vinětě). U mně ale jen na mezinárodních letech, vnitrostátní linky byly zabezpečeny, jako když se jede autobusem, vůbec.

Smog zmíněný v minulém zápisku se v této oblasti často plete s mlhou, protože buď je smog nebo mlha nebo obojí. Sluníčko jen pár dní v roce.

Pouliční prodejci u památek jsou dotěrní asi všude stejně. Tihle ti ale vydrží i při teplotách kolem nuly a poletujícím sněhu.

[Čech Antonín]

Diky za vyborne cteni a skvely humor. Opet vim, jak zabavne je cist.

[Robert Krátký]

A ty domy jsou ubourané přesně podle této čáry. Ty co stojí dále stojí celé, ty co stojí napůl nemají přední část domu a díváte se dovnitř pokojů a ty co stály u silnice jsou demolovány úplně.

Nevyfotili jste to náhodou? Rád bych to viděl.